obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915262 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389601 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Revoluční rok) 1863 (II.) / 13+14 ::

 autor Rebekka publikováno: 25.05.2019, 12:14  
...
 

Lavion má pravdu, je třeba revoluci ukončit. Ale v žádném případě nemůžu dopustit, abychom zase zklamali! Gony nesmějí být nadále monarchií! Musím zabít krále, je to mé poslání coby člena Hvězdné čtyřky, coby vůdce revoluce! On je můj, zabiju ho já a nikdo jiný! A nezabrání mi v tom žádné zmrzačení, žádné zranění a už vůbec ne žádná Lavion Edterová!
Ačkoliv mne rameno bolí, nehodlám čekat. Mám na Lavion vztek, ačkoliv pravda ne kvůli tomu, že mi své těhotenství tajila. Zjišťuji, že mám dokonce jakési výčitky svědomí, nicméně pro ně nenalézám vysvětlení. Nedokážu být ale teď s Lavion v jedné místnosti. Rozhoduji se uposlechnout rad vévodkyně Dominique. Setkáváme se u jejího zámku.
„Dobrý den, pane de St Muell!“ vítá mne rozzářená dívka.
„Bon jour,“ odpovídám a nabízím jí dvorně rámě. Zavěsí se do mě a společně zamíříme k hlavnímu náměstí. „Co vaše rameno?“
„Bolí. Jaký je plán?“
„Již jsem obeznámila pár povstalců s vaší skutečnou totožností…“
Překvapeně se zastavuji a přišpendluji ji ke sloupu podloubí. „COŽE JSTE UDĚLALA??!!“
Dominique se nepoleká, ba dokonce zahájí protiútok: „A co se divíte? Vždyť je to vaše jméno a vaše identita, to, kým jste! Vy nejste žádný Robert, jste Árno, což jste zapomněl?“
„Ne,“ cedím skrz zaťaté zuby. „Ne!! Oba dva jsou mojí součástí!“
„Ne, Robert je výmysl!“
„Není!“ Není. Robert je moje lepší stránka – tedy lepší pro krále. Počestný měšťan, který se nikdy ničím neprovinil. Ohrožuje ho mnohem méně než Árno Öörr. On je Lavionin partner, zatímco Árno je vůdce revoluce. Jsou to siamská dvojčata spojená mým tělem.
„Dva vojáci na třech hodinách,“ hlásí tiše vévodkyně. „Vy máte toho napravo, já nalevo!“ Oba se svorně vrháme na uniformy. Ihned mám v ruce pistoli a vpálím svému sokovi kulku do hlavy, pak se ohlížím po vévodkyni, jestli nepotřebuje pomoc. Nepotřebuje. Její voják leží na zemi, pod sebou má tratoliště krve a z podříznutého krku mu tryská další.
„Páni,“ nezadržím obdivné hvízdnutí.
„Umím se o sebe postarat,“ pokrčí rameny ona a zkrvavenou rukou si odhrne vlasy z obličeje.
Do ulice se ale vzápětí nahrnou další vojáci. Nalepíme se s Dominique zády k sobě a chráníme jeden druhého. Každý máme v jedné ruce meč a ve druhé pistoli. Uniformovaných může být tak deset. Jsem si jist, že pokud si budeme počínat opatrně, dokážeme je vyřídit. Naší výhodou je, že se nejedná v pravém smyslu slova o gardu, nýbrž jen o jakési pouliční stráže. Nemají karabiny, jen meče, a my vlastníme pistole.
Prvním výstřelem zlikvidujeme dva z nich, po krátké pauze na nabití pistolí zase dalšíí dva, zatímco ostatní se k nám ostražitě blíží ve zmenšujícím se kruhu, patrně nás chtějí obklíčit. Než se k nám ale dostávají na vzdálenost, z níž mohou zaútočit, zbývají už jen dva. Teprve teď se od sebe odlepíme a zase si každý bereme jednoho na likvidaci.
„Páni,“ podívá se po mně ona, „na chvíli jsem měla opravdu strach, že je nepřemůžeme. Ale to byste se mnou nemohl být vy.“
Přicházíme na náměstí. Díky vévodkyninu vlivu mezi agoulleskými povstalci se zpráva o mém příjezdu rozšířila vskutku neuvěřitelnou rychlostí. Zpráva o mém plánovaném výstupu zde rovněž. Náměstí je přeplněno povstalci, kterých je mnohem více, než bych býval kdy očekával.
Chytám Dominique za paži. „Tohle nemůžu!“ bráním se. „Je jich tam hrozně moc, to jste svolala celé město?! Dominique, tohle nejde! Co když něco pokazím? Co když…“
„Oni to pochopí. No tak, pane Öörre, teď nesmíte couvnout, chcete republiku, nebo ne? Věřte si trochu!“
Kéž bych mohl…
Násleujících několik desítek minut jako bych někde uvnitř spal. Jen matně si uvědomuji, jak stoupám na okraj kašny, utišuji pouhým gestem dav a dávám se do vyprávění, jak líčím své vlastní příhody, a aby viděli, že nejsem jediný, komu král ublížil, také příběh Andrého Aultna, tedy to, co z něj znám.
Cítím se, jako by za mne mluvil někdo jiný, ale když se dostávám k Andrého smrti, vlna bolesti, jež mne zasahuje, je zcela nečekaná. Toho muže jsem sotva znal, při našem prvním setkání mne chtěl zabít, několik měsíců byl pryč v Taale, jenže ten muž byl zároveň i tím, kdo mě podržel po amputaci mé nohy, díky němu jsem znova dostal chuť žít a ano, ačkoliv o něm vím dodnes jen velmi málo a on mi víc nepoví, jsem si jist, že jsem ho skutečně mohl nazývat svým přítelem.
Z úvah mne vytrhne jediný výjev. Uvažuji, jestli to bylo domluvené už předem, nebo jestli to konají kvůli mně. To načasování je obdivuhodně děsivé. Jak by věděli, že přijedu? Na tom nezáleží.
Na světě existují dva druhy lidí – běžní lidé a gardisté. Elita králova vojska, která postrádá jakékoli emoce a morální zábrany, což jim koneckonců umožňuje konat, co konají. Tohle vymytí mozku nejspíš provedli i Ethanovi… Jak jinak by mohl můj přítel z nejútlejšího dětství, se kterým jsem si hrával na louce za městem, zradit republiku, které byl vždy nakloněn, a jít sloužit Olbramu I.?
Teď však nejde o Ethana. Jde o ženu. O mladou ženu, do které jsem býval šíleně zamilovaný, která mne přitahovala navzdory veškerému mému odporu vůči aristokracii.
Vnímám, jak se mi oči plní čerstvými slzami. Lapám po dechu a zalykám se vzlyky, jež se snažím potlačit, dokud mi nedochází, že právě tohle je to, co tolik nesnášíme na šlechtě. To, že se neustále přetvařují, že skrývají své emoce pod neproniknutelnými maskami a tváří se, že se jich cítění ani netýká, že snámi, obyčejnými lidmi, nemají nic společného. Teď se definitivně rozpláču. Stojím na kraji kašny na náměstí a nechávám desítky ne-li stovky lidí vidět moji slabost. Tohle jsem nedovolil ani svým nejbližším, vždy jsem se domníval, že jako muž musím být silný, nedovolit emocím proniknout pod brnění mé vůle. Jenže pravdou je pravý opak.
Lidé registrují můj pohled a obrací se, aby viděli, co vidím já. Důvod mých slz. Uvažuji, proč jí to udělali. Patřila k roajalistům, navzdory tomu, že se mnou jedinkrát byla na barikádě. Pokud ale řekla, že chtěla jen špehovat, nevidím důvod, proč by jí to díky jejímu postavení neprominuli.
Existuje jediný důvod, aby ji zabíjeli. Já. Jeho Veličenstvo mi vzalo skoro vše. Můj dům, Ethana, mou někdejší dívku, mou nohu a teď i ji. Ještě že se toho nedožil její otec.
Rozepínám kabátec a ukazuji se povstalcům v celé své kráse, v odění, jež se již stalo mým znakem. Uniformě gardisty, kterou jsem ukradl v lese při svém prvním útěku z žaláře. Tasím meč a vrhám se vpřed, lidé mi sami ustupují z cesty. Pro povstání nemůže být nic víc posilujícího než vidět vůdce revoluce zdrceného v slzách.
Dobíhám k šibenici, ale je pozdě. Těch několik minut, kdy jsem zkoprněle stál na kašně, brečel a nebyl s to se hnout, ji zahubilo. Za její smrt jsem zodpovědný i já. Vrhám se na ostatní vrahy ve stejných uniformách, jaká nyní pokrývá i mne, avšak ve zcela jiném významu než je. Jednomu způsobuji dlouhou hlubokou ránu na trupu, takže ho takřka vyvrhuji, druhému chci srazit hlavu, a ačkoliv se mi meč zadrhne o krční obratle, je rána beztoho smrtelná.
O další čtyři vojáky se postará lid. S výkřiky: „Ať žije republika!!“ se na ně vrhl jako lité zvíře. Sám jediným švihem meče přetínám provaz a nechávám oběšenou sklouznout na zem. Pevně ji svírám v náručí. Má na sobě jen spodničku. Hladím ji po zrzavých kadeřích, zatlačím čokoládové oči.
„Odpočívej v pokoji, Claro…“ šeptám a něžně ji líbám na čelo.
Rád bych truchlil, ale na to bude dost času později. Aspoň to mi dokazuje Dominique, když mne chytá za paže a snaží se mne odvléct od Clařina těla. Vstávám a uvědomuji si, že lidé kolem mě nadšeně volají moje jméno a provolávají slávu budoucí republice. Dokázal jsem to.
Vede mne do opuštěného skladiště. „Kdysi to býval sklad uhlí,“ vykládá, „ale později, když bylo postaveno nové nádraží, se uhlí přesunulo blíže k vlakům, takže dnes… inu, vítejte v ústředí hnutí odporu v Agoulle.“
Rozhlížím se kolem. Prostora je dost rozlehlá. Je tu šero a jediné světlo pochází od tří úzkých světlíků nahoře ve zdi a petrolejové lampičky, kterou drží vévodkyně v ruce. Patrně se tu neskladovalo pouze uhlí, protože ve vzduchu visí pach brambor a černého střelného prachu. Na podlaze leží několik pytlovinových látek, jinak je to tu prázdné.
Dívám se na dívku. Nepochybuji, že donedávna vedla hnutí odporu v Agoulle právě ona, ale nezdá se, že by nějak žárlila, když jsem teď přijel já. Naopak, pomohla mi dobýt post vůdce i zde a je vděčná, že se ode mne může něčemu naučit (ačkoliv mne nenapadá, čemu).
„Chtěla jsem vám to tu ukázat, abyste věděl, kde se budeme případně scházet…“
„Co?“
„Kvůli revoluci!“
„Jo, jo…“ přitakám. Prohlížím si místnost. Všechna skladiště vypadají stejně. Nebo přinejmenším velice obdobně.
„Možná… byste se měl vrátit k Lavion?“ nadhodí nevinně.
„Vyhazujete mne?“
„To bych si nedovolila… Kdybyste něco potřeboval, jsem tu pro vás.“
„Chvíli ještě zůstanu,“ říkám. „Trochu jsme se s Lavion… pohádali… Mám pocit, že mě nechce vidět, dokud si neujasním priority, které z jejího pohledu dosud ujasněné nemám…“
„Jinými slovy vás nechce vidět, dokud neuznáte, že pravdu má ona.“
„Tak nějak to nejspíš bude,“ smutně se usmívám. „Ano.“
Chvíli je ticho. Takové to trapné ticho s napjatou atmosférou.
„Já… půjdu na vzduch,“ říkám a ukazuji k východu. Původně jsem měl v úmyslu se vrátit k šibenici, zanadávat si na svět a zanaříkat u Clary, ale pak mne napadá, že už ji stejně nejspíš odnesli a pohřbili. Dceru plukovníka královské gardy hodí někam do masového hrobu s ostatními oběšenci…
Toužím po Lavion. Tak dlouho se mi stranila a já na ni taky neměl čas tak moc, jak bych si býval přál… Jenže Lavion se na mne hněvá. Opírám se o sloup podloubí. Myslím na vévodkyni d’Agoulle. Obdivuji ji, stejně jako ona obdivuje mne. Je silná, silnější, než byste do ní řekli, a nepostrádá kuráž a sebevědomí. Dokonce má dost sebevědomí i za několik ostatních lidí, jmenovitě za mě. v ten okamžik, kdy jsme stáli na ulici zády k sobě v kruhu vojáků, jsem ale pocítil i cosi jiného než obdiv. Bylo mi příjemné být s ní, i když mi leze na nervy, líbí se mi to.
Klopýtám zpátky do skladu v naději, že tam vévodkyni ještě zastihnu. Stanu ve dveřích a ztěžka oddechuji. Vzhlíží ke mně.
„Dominique,“ vydechnu, „já… ani nevím, kde začít, jsem zmatený, ale… jedno… jedno vím jistě. Dneska na ulici jsem zažil něco… nádherného a vím, že s vámi bych dokázal v revoluci cokoliv. Věříte mi…“ Už ani nemluvím k ní, jen k jejím hnědým očím. „Díky vám jsem se dnes stal jedním z hnutí odporu tady na jihu, bez vás bych na té ulici zemřel… Jste úžasná, spanilá a máte neskonale větší odvahu nežli já. Když se spojíme… já… mám pocit, že my dva dokážeme vše… Mohli bychom být…“
„…spolu,“ hlesne a přechází ke mně.
„He, měl jsem na mysli… trochu jiné slovo, ale…“
„Jaké?“
„Tým. Madam d’Agoulle, buďme… tým…“
„Můžeme být i víc,“ říká. „A – Dominique, říkejte mi Dominique, Árno.“
„Dominique…“
Svírám její tvář v dlaních, poněvadž se mně zmocňuje pocit, že se asi na místě rozskočím na atomy, pokud se jí nedotknu. Sceluje mne a já vychutnávám hebkost její bílé kůže, dokud se k ní v pruském záchvatu touhy nenakloním a nepolíbím ji.
Pocítím pohyb na své hrudi. Její prsty mi rozepínají uniformu. Začínám ji také odstrojovat. Bořím tvář do dekoltu. Snímám jí živůtek i suknici, až na ní zůstává jen spodnička. Zlehka prsty obtáčím ramínka a stahuji je dolů. Obnažuji dívčí pevná ňadra a bílý klín. Ona mi rozepíná košili a i s kabátcem ji stahuje z mého trupu, nato mi povoluje opasek. Cítím, jak mi nohavice kloužou ke kotníkům a osvobozují mou touhu.
Klesáme do pytlovin. Jsou sice nepříjemně hrubé, ale o to více si vychutnávám hedvábnou kůži vévodkyně. Podlaha je studená, ale tím více vnímám teplo těla Dominique.
Hladím ladné křivky jejího svěžího mladého těla a ona se prsty probírá mými vlasy. Cítím se jako moře za bouřky. Zuřivě líbám a laskám její kůži. Ona se na mě zadívá a s provokativním úsměvem sjíždí po mém těle, vtiskne mi několik letmých polibků na břicho, dokud jimi nezasypává vnitřní stranu mých stehen. Ze rtů mi uniká tlumený vzrušený sten. Chci jí oplatit její náklonnost. Povalím ji na záda a zlíbám snad každou píď jejího nahého svůdného těla, zlehka kroužím prsty kolem jejích bradavek, dokud se proti mně vyzývavě nevztyčí, přisaji se k jedné z nich a jemně ji tisknu mezi zuby. Vnímám, jak se do ní vylévá mé sémě…
Co jsem to vůbec zač? jak se mohlo stát, že místo Laviom jsem s to pomiloval takřka cizí ženu? Já přece nejsem takový! Série okolností však tento běh událostí zapříčinila a já se tomu poddávám. Dominique je vzhledem podobná Lavion, má stejné vlasy, jen je o dvacet let mladší a šlechtična. Na rozdíl od Lavion mi taky nenutí směšná ultimáta. Republiky se nikdy nevzdám, nikdy! A s Dominique si opravdu připadám, že bychom toho mohli dosáhnout. Když spojíme můj obličej a příběh a její víru ve mně, kuráž a optimismus, proč bychom nemohli zvítězit?
V duchu si uvědomuji, že je to sice zavrženíhodné a poskytuje mi to jednosměrnou vstupenku do pekla (pokud nějaké je), nicméně mám-li si skutečně vybrat mezi Dominique slibující mi naději na vytouženou republiku a těhotnou Lavion, s níž mám podle ní být naopak na úkor republiky, je má volba víc než jasná.
Lavion Edterová mi řekla, abych si zvolil ji, nebo republiku.
A já si již zvolil a své rozhodnutí zpečetil milováním s vévodkyní.

Když se ráno probouzím, absence jakýchkoli výčitek a blažený úsměv na rtech mladé vévodkyně schoulené v mém náručí mne ujišťují, že mé rozhodnutí bylo správné. Dívám se na naše propletené prsty. Z nějakého důvodu cítím, že je šťastná. Vypadá to, že navzdory několika měsícům netrénovaní pořád nejsem nejhorší milenec.
Vstávám, oblékám se a ona si počíná taktéž. Za několik měsíců, kdy jsem se jim nevěnoval, mi zase povyrostly vlasy, a tak je mohu svázat do culíku u krku. Zapínám uniformu, opásám se a přes kostým vůdce revoluce si zase pěkně upravuji obyčejný měšťanský kabátec.
Ohlížím se po Dominique. „Co budeme dnes dělat?“ ptám se bodře.
„Oslavovat,“ odpovídá. I ona je po milování v dobrém rozmaru.
„Oslavovat?“ povytahuji obočí. „A co?“
„Vítězství.“
Oslavy se konají na jejím zámku, respektive na zámeckém nádvoří. Povstalci jsou patrně dost radikální, protože vybrakovali celou budovu. Na nádvoří zapalují velikou vatru. Jako krmivo pro oheň sem naskládali obrazy, nábytek i jiné předměty ze zámku. Spalují portréty takových velikánů, jako byla slavná trojice po sobě jdoucích velikánů našich dějin – Richarda V., VI. a jeho syna. Pálí krásnou dřevěnou vyřezávanou figurku lodě, kterou dostal výše zmíněný syn Richarda VI. jako dárek od ruského cara za pomoc v Severní válce, pálí dřevěnou hůl, která… no, tolik k mé znalosti historie, jež zde končí. Zkrátka a dobře ničí vlastní historii. A já nemohu než s nimi souhlasit. Monarchie a vše s ní spojené musí nevyhnutelně pryč.
Povstalci tančí kolem ohně, výskají a radují se. Kdosi krátce zapěje:

„Umírá monarchie,
A republika ať žije,
tak jako vévodu my krále porazíme!“

Kolem vatry tančí i Dominique. Už dávno odhodila šlechtické šaty a má na sobě obyčejnou košili a kalhoty. Je dokonalá. Krásná, odvážná a (především) revolucionářka. Nemohu mít lepší milenku! Hodně mi připomíná Heloisu, ale ta byla velmi mladičká, když jsme se poznali. Vévodkyně je jen o rok, dva mladší než já a na rozdíl od Heloisy je naživu. Je ta pravá. Jestli jsem byl s Lavion, pak leda z jakéhosi pominutí smyslů po Heloisině smrti.
Ačkoliv mi moje protéza nedovoluje tančit, a tak jen sedím stranou na lavičce, mám stejnou radost jako kdekdo jiný na nádvoří. Tohle je první krok k vítězství. Města Taale, Ïille a nyní i Agoulle jsou naše. To je víc, než jsme měli minulý rok. A za zády mám armádu povstalců větší než by bylo třeba deset králových gard. Mám vliv, díky němu i moc – a snad poprvé mohu říct, že vím – že SKUTEČNĚ vím – kdo jsem.
Jsem Árno Öörr, vůdce revoluce, ten, kdo zavraždí krále.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.05.2019, 12:13:09 Odpovědět 
   Zdravím.

V této části se toho událo mnoho. Děj pádí o překot vpřed. Nechybí potyčky s gardisty, láska a také životní volby. Náš hrdina si vybral, vybral si revoluci, vybral si onu mladou šlechtičnu, otázkou je, co jim oběma chystá osud a zda toho nebude litovat, ale to ukáží až další díly.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Zdravím Tvé šotky Překlepníčky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Pro Terezku
zlataela
Kapitola III. -...
Ondřej Žižka
Hadí Nevermore
Občan
obr
obr obr obr
obr

Myš Lenka
Werika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr