obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389581 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kastelán ::

 autor Tatyana publikováno: 07.06.2019, 11:42  
Fantasy povídka s horrorovými prvky o jedné krvavé smlouvě
 

Svítalo. Nesmělé paprsky jarního slunce koupaly krajinu v narůžovělém světle a z měkce zelených strání stoupal mlhavý opar. V nedalekém lese šuměly stromy, ševelilo listí a zpívali ptáci. Bystrým uším neuniklo ani tiché zurčení blízkého potoka, jehož průzračný proud čile poskakoval po tmavě šedém kamení. Ctirad, bývalý kastelán nedaleké pevnosti, se zamračil. Stál u dveří do chalupy a nervózně přešlapoval. Vlahé světlo laskalo jeho ustaraný obličej a hladilo hluboké vrásky kolem smutných očí. Chlad v srdci však zažehnat nedokázalo. Ten den byl pro Ctirada něčím zvláštní, něčím výjimečný. Ten den totiž slavil čtyřicáté narozeniny. Stál na prahu svého dlouholetého domova a přemýšlel nad tím, jak krásné počasí dnes zřejmě bude. Celé mu to připadalo jako hodně špatný vtip. Povzdechl si a líným krokem vyrazil směrem k lesu. Cestou míjel mnoho hliněných domů s doškovými střechami, z nichž se jen necelá polovina pomalu probouzela k životu. Na ulici však nikdo nevyšel. Ctirada to nikterak nepřekvapilo, neboť tak pravil zákon. Pohlédnout na vyvoleného bylo v osudný den zapovězeno. Když došel k bystřině, poklekl a opláchl si unavený obličej. Za koutky úst jej zatahala veselá vzpomínka na dřevěné loďky s plachtami z javorového listoví. Se starším bratrem Bivojem tuhle zábavu v dětství milovali. Pomalu se vyškrábal na nohy a unaveně pokračoval v procházce. Než dorazil k lesu, stihlo již slunce vystoupat výše nad obzor a kapky rosy na listech stromů hrály všemi barvami. Ctirad šel cíleně, ale rozvážně a nepospíchal. O něco severněji se Zaječí rokle rozevírala v širokou mýtinu plnou bludných balvanů. Na jeden z nich se posadil a vzhlížel směrem k obloze. Po nebi se honily huňaté mraky a ve větru poletovaly svěže zelené lístečky. Usmál se a jeho chladnou mysl zapalavila vlna horkých vzpomínek. Právě zde se poprvé pomiloval se svou ženou. Byl by v tu chvíli přísahal, že znovu cítí šimrání jejího dechu na obnaženém krku a holé šíji... Že jej objímají její drobné a měkké paže... Dokonale si vybavil i chuť těch plných, malinových rtů a znovu se vpíjel do žáru jejího vášnivého pohledu. Po zádech mu přeběhl mráz. “Má paní...”, zašeptal něžně a zavřel oči. Když je znovu otevřel, iluze byla pryč. Se smutným výrazem ve tváři vyhledal severní konec mýtiny a neochotně se vyškrábal na nohy. Musel jít dál. Pomalu vystoupal po příkré stezce a ocitl se na dohled od první strážní věže. Stavební kameny vyhlížely ošuntěle a na mnoha místech je zdobil vlhký, svěže zelený mech. Ve vysoko položeném okně matně tušil nehybnou, shrbenou postavu. Nevšímal si jí. Věděl, že mrtví dovolují vyvoleným projít. Pokračoval po úzké pěšině. S každým dalším krokem narůstal pocit strachu a jeho chůze se stávala nejistou a vrávoravou. Párkrát se smekl po kluzkých kamenech či zakopl o bludný kořen a do krve si sedřel obě kolena. V blátě po něm zůstávaly rudé kapky. Když se konečně vymotal z lesa a stanul na vrchu strmého skaliska, naskytl se mu ohromující pohled na velikou pevnost z černého kamene, jejíž členité hradby získaly v podvečerním světle oranžový nádech. Na obzoru, kam oko dohlédlo, se rozprostírala bezútěšná a holá pustina. “Do západu slunce...”, vydechl neslyšně a ztěžka. Jeho hlas se třásl. Rozplakal se. Když jej pláč zcela vysílil, otřel si slzy hřbetem ruky a polkl. Pokračoval dál. Cestou jej zaplavilo několik vzpomínek.

Seděl na svém věrném, starém koni, který se líným krokem šoural po štěrkové cestě. Klapot kopyt zněl v jeho uších jako rajská hudba. Černé zdi nedaleké pevnosti v něm vyvolávaly úzkost, zároveň však i zvědavost a vzrušení. Jeho kůň neklidně zafrkal, ale nezpomalil, neboť dobře znal mysl svého pána. Vysoké hradby se nad nimi zlověstně tyčily. Ctirada napadlo, že vypadají jako šupiny a zuby velikého draka a brána do hradu je jeho rozšklebená, hladová tlama. Vjel dovnitř přes padací most. Jeho dřevěný povrch byl slizký a připomínal jazyk velkého ještěra. A Ctirad byl pohlcen.

Jeho současné já se otřáslo. Na zátylku ucítil bývalý kastelán nepříjemné šimrání. “Pospěš si, můj pane”, zašeptal mu do ucha jemný ženský hlas. “Slunce zapadá, neotálej, neohlížej se.” Seskočil z nízkého kamene a zamračil se na oblohu. Sluneční kotouč rychle klesal za obzor a Cirad byl nucen přidat do kroku. V dlani ucítil drobnou a povědomou ručku. Chtěl se ohlédnout, ale věděl, že nemůže.

Voněla kořením, čerstvým pečivem a kouřem. Měla zrzavé vlasy, jemné rysy a zářivě zelené oči plné svěžesti a radosti. Stačil jeden pohled a byl její. Vzali se o pár týdnů později na hradním cimbuří za zpěvu ptáků a vůně květin. Zrovna zapadalo slunce.

Její nehmatatelná přítomnost jej provázela až pod pevnostní zdi, kde znenadání zmizela. Žaludek mu sevřela ocelová pěst strachu a Ctirad váhavým krokem vstoupil do dračí tlamy. Nastalo hrobové ticho. Zběsilý tlukot vyplašeného srdce cítil až v krku, v uších mu hlasitě zvonilo a na spáncích pulzovala krev. Prošel hradní branou a ocitl se na prvním nádvoří, jehož hliněný povrch zalévalo krvavě rudé slunce. Otřásl se odporem. Ve stínech pod věžemi a cimbuřími se válela podivná mlha. Když dorazil blíže, zdálo se mu, že k němu odtamtud kdosi šeptá. Přimhouřil oči a spatřil desítky nenechavých, černých paží, šmátrajících po zemi směrem k němu. Dotkly se sluncem zalitého místa a ucukly, jako kdyby je někdo spálil. Vzduch zasmrděl sežehnutým masem.

První nádvoří doslova hýřilo barvami, hudbou a životem. Cestu lemovaly stánky s rozmanitým zbožím, nechyběla dokonce ani medovina a exotické látky. V očích každého z kupců se však skrývalo cosi nevyřčeného, cosi nebezpečného. A Ctirad věděl, že každý pohyb, každý dech každého z nich je sledován.”

Nakrčil čelo a snažil se přesvědčit sám sebe, že nelítostně vyhlížející šeptající paže s ostrými a hladovými nehty nejsou skutečné. Namlouval si, že může bezpečně projít na druhé nádvoří. Soustředil svůj pohled na kamenného chrliče v průčelí, jehož nepřirozeně vypoulené oči sledovaly každý Ctiradův krok. A i přesto, že jeho vzezření bylo samo o sobě strašidelné, působilo na kastelána uklidňujícím a utišujícím dojmem. Prošel skrz. Šepot ustal. Horní hradní nádvoří bylo vlivem posunu slunečního kotouče zalito nafialovělým světlem. I zde se ve stínech válela podivně a nepřirozeně vyhlížející mlha. Jen zvukový doprovod celého výjevu se lišil. Bylo ticho jako v hrobě.

Na druhé nádvoří se nedostal každý. Hradní pán vydával speciální povolenky. Jejich držiteli garantovaly volný vstup nejen na zmiňované prostranství, ale i do hlavní hradní věže. Nový kastelán právě takové privilegium obdržel.

Ctirad pokračoval po cestě. Byl obezřetný a postupoval opatrně. Rozsáhlé nádvoří zelo prázdnotou, jen tu a tam zahlédl trsy vysoké trávy, mezi kterými se skrývaly černé, slizké kaluže. Byly jich desítky. Když jednu z nich těsně míjel, zadíval se na vodní hladinu, klidnou a lesklou jako právě vyleštěné zrcadlo. Náhle pocítil vášnivé nutkání sklonit se a spatřit svůj odraz. Chtěl naposledy vidět tu větrem a věkem ošlehanou tvář. Chtěl znovu prožít vše dobré, znovu obejmout své blízké. Sklonil se a polekaně ucukl. Mrtvýma, prázdnýma a krví podlitýma očima na něj zíral někdo naprosto cizí. Možná kdysi trpěl a prosil o pomoc. Možná by za ni dal cokoli. Teď už však necítil nic, jen bezednou prázdnotu v místě, kde dávno v minulosti míval duši. Ctirad se stačil jen prudce otočit a v mžiku začal zvracet. Už nechtěl nikoho z nich vidět. Bál se, že by musel pohĺédnout na zmučenou tvář své ženy. Děsil se mrtvolně bledých lící svého bratra. Hřbetem ruky si otřel ústa a pomalu se napřímil. Pokračoval dál. Vstup do hradní věže byl vyvýšený a lemovaný sloupovím. Masivní dubové dveře zdobilo mosazné kování a jedno obrovské, výhružné klepadlo. Ctirad se zhlubka nadechl, uchopil kruh a několikrát s ním důkladně udeřil do dřevěného povrchu. Chvíli se nic nedělo. Pak se vstup s hlasitým zaskřípáním pantů rozevřel a pod kastelánovy boty natekl potůček tmavé, zapáchající krve. Polkl žaludeční šťávy a s velkým sebezapřením vstoupil dovnitř. Ocitl se v rozlehlé hale, jejíž špinavé stěny byly ozdobeny zaprášenými, pavučinami protkanými zbraněmi. Sesbíral několik posledních střípků odvahy a z blízkého stojanu vytáhl nejostřeji vyhlížející dlouhý meč. Zatajil dech a vydal se vzhůru po točitém, kamenitém schodišti. Při každém kroku to nechutně začvachtalo. Krev proudila spárami a odkapávala z okrajů. Podrážky Ctiradových bot se při chůzi nebezpečně smekaly. Vyšplhal nahoru a ocitl se v naprosté tmě.

Toho dne si jej hradní pán poprvé zavolal do svých soukromých komnat. Cesta po točitém schodišti byla dlouhá a třímaná pochodeň vrhala jen sporadické světlo. Kastelán postupoval pomalu a úkosem sledoval stíny na zdech. V krku mu hořelo. Vyšplhal nahoru a ocitl se v naprosté tmě.

Z rohu místnosti se ozývalo jemné škrábání, krájení a vrzání, jako kdyby ostrá čepel odlupovala maso od kosti. Hlasitě polkl. Zvuky ustaly. Něco velkého se vzepjalo do plné výše. “To jsi ty, Ctirade?” zeptalo se stvoření skřípavým hlasem. “Výborně,” přitakalo, aniž by čekalo na odpověď. “Mám hlad, už je to dlouho.” Bez dalších zdvořilostí to zasyčelo a skočilo na kastelána. Ctirad byl připraven. V poslední chvíli vytasil meč a napřáhl jej před sebe. Ozval se ošklivý zvuk, který připomínal nabodávání masa na rožeň. Bytost hlasitě zaúpěla, zaryčela, vytasila drápy a zaskřípala zuby. Něco ostrého prorazilo kastelánovu tuniku a zapíchlo se hluboko do jeho břicha. Ctirad zalapal po dechu, vysmekl se a začal zuřivě a nekoordinovaně máchat mečem. Nezasáhl nic. Bytost zmizela.

Když jeho zrak trochu přivykl, všiml si vysokého, klenutého stropu, který podpíraly mohutné trámy.

V poslední vteřině ucukl do strany a podlaha hlasitě zaduněla. Vedle něj přistálo něco, co na první pohled připomínalo obrovského netopýra. Stvůra měla černé, šupinaté tělo, blanitá křídla, dlouhý, ostnatý ocas a... znetvořený, lidský obličej. Ze špiček zahnutých pařátů odkapávala krev.

“Vítej, Ctirade,” ozval se zastřený, chraplavý hlas. Jeho shrbená silueta vrhala na zeď matný stín s nezřetelnými obrysy. “Přemýšlel jsem a tvou nabídku přijmu,” dodal po krátké odmlce a otočil se. Od povrchu jeho očí se odráželo světlo pochodně. “Budu vás chránit před všemi nebezpečenstvími tohoto světa. Mám však jednu podmínku.” Kastelánovo srdce se sevřelo. “Každý z vás se dožije pouhých čtyřiceti let. Čtyřicet dlouhých let v míru a blahobytu. Pak přijdete sem a já pohltím vaši duši.” Ctirad se nezmohl na slovo. V krku jej pálilo a v uších mu hlasitě tepalo. “Zraďte mě a roztrhám vás na kusy dřív, než dojdete na druhé nádvoří...”

Příliš pomalu zvedl paži a příliš pomalu učinil krok zpět. Ztratil rovnováhu a zapotácel se. Upadl. Všude kolem něj to lepilo a vzduch kovově, nasládle zapáchal. Poslední, co v životě uviděl, byl nadpozemský lesk kočičích očí se širokými zorničkami. Následovala tma a zima, kterou jen čas od času narušil pár zvídavých, vyděšených očí.

Když druhého dne ráno vstoupili do Ctiradovy chalupy, objevili v ní krátký vzkaz.
“Bojujte. Zraním jej, pokud budu moci. Nebude to snadné, ale můžeme vyhrát. Vezměme život do vlastních rukou. Jen my určujeme svůj osud.”


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rado Roh 15.08.2019, 11:38:03 Odpovědět 
   Dobře napsáno, je snadné si děj povídky v mysli prožít a představit a splynout tak s hrdinou děje. Líbilo, děkuji.
 Šíma 07.06.2019, 11:42:29 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Líbí se mi smysl pro detail. Při čtení jsem měl pocit, že jsem v kraji spolu s hrdinou a spolu s ním kráčím k hradu (či pevnosti). Jak se zdá, nic není zadarmo, ani život v blahobytu a náš hrdina (kastelán) musel dodržet své slovo, smlouva je smlouva (jako kdyby byla uzavřena se samotným peklem). Povídka se mi líbila, možná byla krátká (na můj vkus), ale to nevadí, má i pointu, dopis nabádající k boji, každý má přeci život ve vlastních rukou. Vypadá to na určitou tradici a naše příšera v pevnosti nadále lační po krvi...

Hezký den a múzám zdar a mnoho zdaru v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
UMĚLECKÁ DEGENE...
ECHO PARAZIT
Kapitola XIII. ...
Ondřej Žižka
Arinae
Rikel
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr