obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915323 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cesta k Sáře Jana pohádkáře - Část 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta k Sáře Jana pohádkáře
 autor Jakub Žák publikováno: 11.06.2019, 20:34  
Kapitola 1.
 

SOUČASNOST

Myšlenka
je jako semínko,
moje milenka
zrající jak vínko.

Byť je usazena
v té pusté hlubině,
kde se tiše a beze jména
tváří tak trochu nevinně.

Je přesně tam,
kam nelze vidět.
Sám jinou cestu neznám
než vydat se na výlet.

A bloudit mezi dvěma světy,
kde ze semínek
náhle rostou květy
a představy jsou jako snímek.

Najednou jasně viditelné
a vše je myslitelné,
i věci . . .
těžko pochopitelné.

Mně došlo toho spoustu
za otevřené mysli,
že se svou myšlenkou rostu
od chvíle, kdy jsme vyšli

na dalekou cestu
plnou sebepoznání,
a od města k městu
mě má myšlenka prohání.

Jojo. Tak asi takhle nějak zněla ta naše stará slova. Slova, se kterými se jeden hloupej Honza kdysi vydal do světa.
Sedím na židli v podkrovní místnosti, kolem mě jsou nachystány židle do kruhu a já čekám na začátek skupinového sezení abstinujících narkomanů. Zase jednou. Jsem tu zatím sám a vyčkávám příchodu ostatních členů skupiny, jejímž novým členem se mám brzy stát i já. Když tu tak sedím a dívám se okolo sebe
na onen pevný kruh, tak mi mé náhlé rozhodnutí, že budu opět docházet na tato sezení, přijde naprosto absurdní. Už to bude nějaký čas, co jsem v tomto kruhu seděl naposled. A dokonce si nyní vzpomínám, že když jsem se před lety loučil s poslední skupinou, na kterou jsem docházel, řekl jsem si tehdy jasně: Už nikdy více.
Avšak uběhlo pár let a já jsem opět tady. Další nová skupina, další noví lidé, další nový začátek. Tyto věci dokáží být i s odstupem času až neuvěřitelně frustrující, avšak dnes mě uklidňuje fakt, že tu sedím za úplně jiných okolností, než jak tomu bylo dříve, a že v této skupině nebudu z počátku tak úplně sám. Člověk, jenž tyto skupiny vede, se jmenuje Adam, a je to můj starý známý. S Adamem jsme se potkali během mé léčby v terapeutické komunitě, kam nám jezdil společně s farářem Jarkem dělat přednášky o hodnotách, a kde jsme se pravidelně potkávali takřka po celý jeden rok.
Pojednou slyším, jak jde někdo po schodech nahoru, a soudě podle pravidelného klapotu podpatků to bude nejspíš dívka. Otáčím se ke dveřím a vyčkávám na prvního příchozího člena mé nové skupiny, abych se mu představil. Když onen klapot doklape až ke dveřím této místnosti, objevuje se v nich žena v kozačkách na vysokých podpatcích a k mému překvapení ji znám. Nejsme sice přátelé, prakticky se vůbec neznáme, ale za starých časů jsme se na tanečních akcích potkávali celkem často, a pamatuji si na ni dost dobře. Ona si však (jak se zdá) nevzpomíná na mě a možná je to tak lepší. Když moje stará známá přichází blíže, vstávám, podávám jí ruku a říkám: „Ahoj, já jsem Honza.“
„Ahoj, já jsem Věrka,“ odpovídá mi, „ty budeš ten novej, že jo?”
„Jo, to budu já,“ říkám. Náhle si všímám jejího zkoumavého pohledu, jakým si prohlíží moji tvář, jež jí nejspíš také přijde povědomá. A nebylo by divu. Spousta mých vzpomínek z té doby je sice zahalena mlhou, což je následek nadměrného užívání tvrdých drog, avšak svoji poslední vzpomínku na ni vidím naprosto jasně, jako by to bylo včera. Bylo to v klubu, kam jsme oba dost často chodili na noční tancovačky, a dodnes mám před sebou obraz, jak mě v ranních hodinách na záchodě nastřeluje drogu do ruky. Ovšem to už je hodně dávno a v jistém slova smyslu jsem rád, že se potkáváme právě zde. Sotva se Věrka usadí, ozývají se opět něčí kroky na schodech, a do místnosti po chvíli vchází starší, již místy prošedivělý, muž. Vypadá celkem sympaticky, je usměvavý a hned při vstupu se vřele vítá s Věrkou, načež přichází ke mně.
„Čau, já jsem Viktor,“ zdraví mě, „ty budeš Honza, ten novej, že?”
„Jojo, to jsem já,” odpovídám stroze a usedám, protože vzhledem k tomu, kde vlastně jsme, vím, že bude ještě spoustu prostoru na to se dobře poznat. Viktor si sedá poblíž Věrky a nejspíše začínají probírat něco o osudu mého předchůdce v této skupině, který se, jak se zdá, vrátil ke starému způsobu života, a tak uvolnil místo, jež mám já nyní zaplnit. Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, tak dostat se do nějaké z těchto skupin nebývá zrovna jednoduché. Organizací, které tyto služby závislým lidem poskytují, není zrovna mnoho, a jejich kapacity jsou značně omezené. Já měl ale svým způsobem štěstí, protože mi tohle místo nabídl Adam sám, a to jsem o něj ani nežádal. Je tomu pár dnů, co jsem Adamovi volal s tím, že jsem v Brně, a že bych si potřeboval s někým pokecat, a on mi pak nabídl místo v této skupině. Moc se mi do toho z počátku nechtělo a chvíli jsem váhal, zdali mám tuto nabídku přijmout, avšak nakonec mi to přišlo jako celkem dobrý nápad. Nelze dále ignorovat fakt, že si potřebuji něco hodně srovnat, a tento kruh, který mi už jednou byl oporou, je docela dobré místo, kde se do toho pustit.
Ze schodiště se opět začínají ozývat něčí kroky, tentokrát je ovšem slyšet, že přichází početnější skupina lidí. Zanedlouho se místnost pozvolna naplňuje účastníky dnešního sezení a chvíli po nich konečně přichází i Adam. Neváhám ani okamžik, vstávám a jdu se přivítat se svým -– zde jediným – známým.
„Nazdar, Honzíku,“ vítá mě mile, „jsem rád, že jsi dnes opravdu dorazil.”
„To bych si nenechal ujít,” odpovídám s úsměvem a každý jdeme ke své židli, protože skupina má již brzy začít. Jelikož tři židle v kruhu zůstaly prázdné, lze usoudit, že ještě všichni nedorazili. Avšak hodiny již ukazují celou a jako vždy přesný Roman zahajuje skupinu.
„Tak já vás zde po týdnu opět vítám. Na opozdilce dneska čekat nebudeme a rovnou začneme. Vzhledem k tomu, že tu máme dnes nového člena – Honzu,“ ukazuje na mě, „tak bude dnešní skupina věnována tomu, aby se vám představil. Než se tak stane, tak bych byl rád, kdybyste se vy představili tady Honzovi a u toho řekli, jak se máte.“
Po Romanově levici sedí kluk, který se představuje jako
Richard. Je to statný třicátník s dlouhými hnědými vlasy,
ale působí tak trochu jako nemluva. Ob jednu prázdnou židli od Richarda sedí Věrka a hned vedle ní Viktor.
Viktor je již místy prošedivělý padesátník, na jehož tváři je jeho dlouhá drogová minulost znát. Avšak jeho takřka permanentní úsměv nasvědčuje tomu, že mu to evidentně nevzalo chuť do života. Mezi mnou a Viktorem pak dále sedí Marta a Radim. Martě i Radimovi je oběma okolo třiceti a chodí spolu. Seznámili se, když byli oba v léčebně, a pravděpodobně budou jedni z mála, kterým takto navázaný vztah vydržel i podchodu z léčby.
Poznali jsme to snad všichni, co jsme tam byli. Ten sladký nádech náhlé zamilovanosti a pak i tu ránu kladivem do hlavy při střetu s realitou. Dokonce jsme tomu i tehdy vymysleli termín: „ústavní lásky“, protože to byl neustále dokola opakující se fenomén, kterému člověk vždy rád podlehne, i když ví, jak to dopadne. O to je však krásnější vidět nyní někoho, komu to pro změnu vyšlo.
Posledním přítomným členem skupiny je Jirka. Jirkovi už táhne na čtyřicítku. Je to vysoký a hubený blonďák a působí celkem jako pohodář.
Když „skupinové kolečko“ dojelo až na konec, vím, že teď je řada na mně. Cítím, jak mnou pronikají pohledy snad každého v tomto kruhu, a já čekám v podstatě jen na vyzvání. Když mi pak Adam dává slovo, mám pocit jako bych měl knedlík v krku, a nechce se mi moc mluvit, ale potlačuji stud a říkám:
„Ahoj lidi, já jsem Honza,” a skupina odpovídá na pozdrav, „je mi dvacet šest let, a nedávno jsem se vrátil do Brna.”
„Odkud?” ptá se mě pohotově Věrka.
„Z Českých Budějovic,” odpovídám jí a pokračuji, „jsem čistej už celkem dlouhou dobu a jsem tu, protože si potřebuji v něčem udělat pořádek a rád bych vám pověděl jeden příběh. Pokud tedy budete souhlasit.“
„Jasně. Jo, proč ne,“ ozývá se z různých stran kruhu a já se pohodlně opírám do své židle a začínám skupině vyprávět.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.06.2019, 20:32:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé seznámení se skupinou. Ona poetická "vložka" na začátku se mi líbí, hezká báseň, navodila atmosféru a samotné vyprávění skončilo v nejlepším. Jsem zvědavý, jaký příběh bude náš hrdina skupině vyprávět...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.06.2019, 20:33:45  
   Šíma: P.S. Málem bych zapomněl, vítám na SASPI a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Brambory
Betwithell
Dědek
nevimjakou
Přání
Bruce_Crain
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr