obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389581 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Prokleté město ::

 autor Tatyana publikováno: 13.06.2019, 11:39  
Fantasy/sci-fi povídka s horrorovými prvky o jednom tajemném městě.
 

Měl jsem strach. Ve skutečnosti jsem se bál bez ustání již od toho dne, kdy jsem poprvé usedl na toto místo a prvně spatřil paprsky Supernovy, které nemilosrdně ozařovaly zdi Prokletého města. Jako všichni Hlídači přede mnou musel jsem i já složit přísahu a slíbit to, co mě každý večer pálilo a celou noc pronásledovalo. Slíbil jsem, že nikdy nepřekročím Hranici a nevstoupím svou nohou tam, odkud se ještě nikdo nevrátil. Ale ta zvědavost! Moje zvědavost se každičký den svářila se strachem a s přísahou, kterou jsem byl nucen vykonat.
Můj úkol zde byl prostý. Pokud někdo chtěl vstoupit dovnitř, bylo mou povinností upozornit ho, že se nevrátí zpět. Musel jsem mu oznámit, že i kdybych slyšel jeho křik, i kdyby mě prosil o slitování a bušil do ocelových vrat, nebylo mou pravomocí pomoci mu. Všichni bušili. Všichni křičeli a prosili, aby se mohli vrátit zpět… Ale já jim nemohl vyhovět, nešlo to. Byl jsem bezmocný. Bránu mi bylo dovoleno otevřít každý den přesně ve 21:00 a přesně ve 21:01 se sama zavřela. Neptal jsem se, jak je to možné. Nebylo to mým privilegiem. Ale v 01:00 ustával každou noc veškerý křik, utichly zvuky a ustalo i zoufalé bušení. V tuto hodinu končí veškerý život, proběhlo mi hlavou pokaždé, když se na mých hodinkách rozsvítilo toto číslo.
Hlídači byli požehnáni abnormálně dlouhým životem, pokud dodrželi přísahu. Já však ve své funkci byl již devatenáctý… Čeká to i tebe, byl vzkaz, který jsem nalezl na své židli v den, kdy jsem nastoupil. Zanechal jej zde můj předchůdce, který porušil přísahu, vstoupil do útrob Prokletého města a již se nevrátil. Možná za to mohlo město. Snad mělo kolem sebe nějakou auru, která okouzlovala obyčejné smrtelníky. Již mnohokrát přišli, aby jediný vchod zabezpečili silovým polem, ale nedokázali to… Skoro jako kdyby k nim město promlouvalo a umělo je bleskově a nevyvratitelně přesvědčit o své nenahraditelnosti a naprosté jedinečnosti. A proto již téměř sto let stálo netknuté a jeho stín dopadal stále dál a dál a byl děsivější.
Ale ani mé duši nebylo souzeno prožít poklidný život. Už ani nevím, kdy přesně se ten pocit zvědavosti objevil poprvé. Nejdříve jen lehce hřál někde v oblasti mého žaludku, postupně však začínal pálit a palčivá bolest se stupňovala. A jako kdyby toho nebylo málo, začínal jsem mít podivné sny. Kráčel jsem v nich temnými ulicemi a podvědomě cítil, že se nesmím ohlédnout. Něco mě pronásledovalo, ale já tušil, že to není skutečné. Slyšel jsem hudbu, takovou podivnou směsici tónů, která ve mně vyvolávala nepříjemný pocit úzkosti. Na periferii zorného pole vnímalo moje oko nějaký pohyb a já začínal panikařit. Chtěl jsem utéct pryč, ale nevěděl jsem kudy. A ve chvíli, kdy moje srdce zoufale bušilo až v krku, jsem se probudil…
Město zcela okupovalo mou mysl a nenechávalo zde žádný prostor pro cokoli jiného. A já postupem času začínal chápat to, co mě mělo stát život. Nemohl jsem odejít a nemohl jsem setrvat tam, kde jsem byl. Byla jen jedna možnost. Nevrátíš se, pomyslel jsem si smutně. Ale jako kdybych nějak věděl, že to tak má být. Musel jsem naplnit svůj osud a otázka ceny byla příliš podružná na to, abych se jí zabýval.
Stejně jako můj předchůdce, nechal jsem i já na židli lakonický vzkaz, abych zasel pochybnosti do duše toho, který mě bude následovat, bylo to mým úkolem, a čekal jsem. Brána byla tak tichá, že to skoro vypadalo, že se mi vysmívá. Kamenný chrlič v ozdobě jejího oblouku hleděl do dáli, jako kdyby vyhlížel další oběť, která přitom neměla šanci uprchnout, i kdyby snad sama chtěla. Musel jsem se nad tím vším usmát. A pak něco náhle hlasitě cvaklo a já mrkl na hodinky, přesně 21:00. Ten zlověstný zvuk byl nepochybně předzvěstí toho, na co jsem se tak těšil a zároveň se toho tolik bál. Ano, brána se otevírala a já se usilovně snažil urovnat si myšlenky. Pokud přežiji do příštího večera, dostanu se ven. Byla to chabá naděje, ale její plamínek hořel.
Město bylo šedé a nevlídné. Jeho vzezření vyvolávalo vlny vtíravé úzkosti, která se šířila celým tělem až po konečky prstů a způsobovala husí kůži. Jeden jediný váhavý krok rozhodl o mém osudu, postoupil jsem kupředu a zůstal stát, neschopen pohybu. 21:01. Brána se uzavřela a moje jediná úniková cesta zmizela v propasti nepříjemných pocitů. Strach. Úzkost. Panika. Děs. Nemohl jsem se pohnout, jak do mě udeřila ta záplava zoufalství a zděšení. Přejde to, ozvalo se kdesi v mé hlavě. Nemluvil jsem já a ani to nijak nesouviselo s mým vlastním vědomím, a přece tam ten hlas byl. Byl tam, aby mi pomohl. Abych se mohl uklidnit a pokračovat v cestě, neboť to bylo to jediné, co dávalo smysl. To jediné, co mi v dané situaci zůstalo. Vydal jsem se na cestu. Můj tajemný pomocník zapříčinil, že negativní emoce nahradila zvědavost a já mohl na všem kolem sebe oči nechat. Příjemné bylo, že jsem nemusel přemýšlet, kudy půjdu. Od brány se táhla pouze jedna dlouhá a široká ulice, kterou ze všech stran lemovaly domy. Nejvíce připomínaly stavby poloviny 19. století na planetě zvané Země, i když jsem byl nucen sám pro sebe nad tímto přirovnáním zakroutit hlavou. Země byla totiž daleko a náš svět ji poprvé zkontaktoval zhruba před sedmdesáti lety… Mohlo Prokleté město snad být něco, co nám pozemšťané poslali, aby se pomstili? Aby nás zničili?
21:10. Před mým zrakem se začal otevírat širší prostor, který však halila podivně vyhlížející mlha. Přišel jsem blíže a uviděl poměrně rozsáhlé jezero, jehož přírodní vzezření bylo zkroceno a přeměněno na nepochybně obdélníkový půdorys. A jak se zdálo, mlha stoupala právě z jeho hladiny. Ale to nebylo všechno, co jsem spatřil. Můj mozek se tomu zdráhal uvěřit, ale opravdu jsem uviděl celou řadu temných postav rozprostřených okolo vodní plochy. Stály bez hnutí, zády ke mně. Tělem mi projel mráz a naskákala husí kůže. Nechoď tam, ozvalo se v mé hlavě. Nechápal jsem, co vidím. Možná jsem to ani chápat nechtěl, ale ten hlas byl tak úzkostně přesvědčivý, že jsem z vlastního pudu sebezáchovy musel uposlechnout. Musel jsem jezero obejít a vyhnout se všem těm děsivě vyhlížejícím postavám. Za celou tu dobu se vůbec nepohnuly… K jedné z nich jsem se dostal natolik blízko, že jsem si mohl prohlédnout její obličej. Mrtvolně bledá ženská tvář bez života, skelné oči plné děsu, pootevřená ústa. Jednu ruku si držela před obličejem, jako kdyby se chtěla ochránit před tím, co viděla na jezeře. Běž pryč, nedívej se tam! Tentokrát to znělo naléhavěji než předtím, proto jsem rychle odvrátil zrak a pokračoval v chůzi směrem, kde jsem tušil další ulici. Panikařil jsem. Začínala na mě doléhat tíživá atmosféra okolí jezera, a přitom potřeba jít co nejblíže a zahledět se na tu zářivou hladinu, ve které se odrážel snad celý známý Vesmír. To by byl tvůj konec. Rychle, kudy odtud pryč? Utíkal jsem a zoufale vyhlížel první odbočku. Srdce mi zaplesalo, když jsem ji konečně nalezl a vřítil se do ní. Podivná tíživá atmosféra opadla a já si oddechl, ačkoli jsem ještě zdaleka neměl vyhráno.
21:30. Měl bych si pospíšit. Tentokrát se už ulice a uličky mezi sebou proplétaly, mohl jsem se tedy celkem snadno ztratit. Neměl jsem tušení, kam jít a ani jsem nevěděl, co vlastně hledám… Dost zoufalá situace vzhledem k tomu, že můj čas byl natolik omezený.
Nastražil jsem uši, neboť se mi zdálo, že slyším tichý zpěv. Smutnější věc snad nikdy v životě nepodmanila mou duši… Odkud to přichází? Pospíšil jsem kupředu a snažil se ani nedýchat, jen abych správně určil směr. Konečně jsem nalezl tu správnou uličku! Na malém náměstíčku seděla uprostřed bílých růží rusovlasá žena a zpívala. Její nádherný hlas se vznášel vzhůru, jako kdyby se snažil oslovit hvězdy. Jako kdyby je prosil o pomoc. Ohromen tou nádherou, přistoupil jsem blíže a na poslední chvíli se mi podařilo utlumit výkřik, který se čirou hrůzou dral z mého nitra. Dívka měla podříznuté hrdlo, krev se řinula z rány, barvila její skvostné zelené šaty a kanula na okvětní plátky růží, jejichž čistou barvu měnila na rudou. A přesto nepřestávala zpívat… Její mrtvé oči mluvily za vše. Ani mne neviděla, vždyť nemohla. Musela jen dál a dál zpívat. Ten hlas se mi v tu chvíli natolik vpálil do paměti, že mi jeho slabá ozvěna zněla v uších po celý zbytek mého krátkého života.
22:00. Byl jsem ztracený. Ten hrůzostrašný pohled mě natolik vyvedl z míry, že jsem nebyl schopen vzpomenout si, odkud jsem přišel. Začínal jsem postrádat ten tajemný hlas, který mi předtím alespoň poradil. Nyní se už na delší dobu odmlčel a já přitom tolik potřeboval radu! Uličky se klikatily, stoupaly, klesaly, vzájemně se křížily a já v té tmě nikde neviděl nic, co by mi mohlo pomoci. A o to více někde v okolí mého žaludku sílilo nepříjemné podezření, že tam nejsem sám… Ten pocit, že vás někdo sleduje, i když nikoho nevidíte. Ohlédl jsem se přes rameno, abych uklidnil svou roztěkanou a polekanou duši. Nic tam nebylo. Neklidně jsem polkl a pokračoval v chůzi. Možná je to jen nějaká další zvrácená hra, kterou si to zatracené město připravilo pro své oběti. Ale pak jsem v koutku oka zahlédl zcela nepatrný pohyb. Něco přeběhlo mezi domy. Pokračuj dál, nedívej se na ně, ozval se konečně můj podivný „společník“. Teď už jsem je periferním pohledem viděl všude po stranách ulice. Zírali na mě a něco si šeptali. Poprvé ve svém životě jsem měl pocit, že musím hlídat jindy zcela automatický proces chůze, který mi nyní připadal tak složitě nepříjemný. Schovej se do domu. Zafixoval jsem oči na ten, který mi byl po přímé čáře nejblíže. Šepot nabíral na hlasitosti a intenzitě. Chtějí na mě zaútočit, zpanikařil jsem a zrychlil krok. A to byla obrovská chyba. Tato jediná drobná akce vyvolala v těch bytostech tak rychlou reakci, že jsem byl ve výsledku nucen běžet jako o život. Šeptání se změnilo v hlasité kvílení a tvorové vyrazili jako šípy a stejně tak toužili po mé krvi. Bez dechu jsem doběhl ke svému cíli, rozrazil dveře a se stejnou razancí je za sebou na poslední chvíli zabouchl. Kvílení venku nabralo vzteklý podtón. Brzy se dostanou dovnitř, nesmíš tu zůstat. Ne, ne, ne! Přece tu musí být druhý východ! Prudce jsem se otočil a v žilách mi v ten okamžik vystydla krev. Přede mnou se vznášela vysoká postava v černém plášti a upírala na mě své vyčerpané a krví podlité oči. To jsem já, sdělil mi muž klidně. Nemluvil hlasitě, neotevíral ústa. Jen na mě hleděl a já v tu chvíli pochopil, že to od něho pocházely ty rady, které mi měly, alespoň dočasně, zachránit život. Šetři dechem, nezbývá ti moc času, utnul příkře můj pokus o dotaz. Jsi Hlídač, potřebuji od tebe pomoc. Tvá přítomnost může být dalším krokem ke zničení města. Budeš spolupracovat? Existovala snad nějaká jiná alternativa? Mým osudem bylo zde zemřít a, pokud možno, ne nadarmo. Pojď za mnou, pokynul mi. Znal mé myšlenky, slova byla zbytečná. Vyvedl mě ven z domu zadním vchodem na širokou ulici. Na toto místo již nemohou, neboť se nachází mimo jejich prokletí, vysvětlil mi stroze.
Musíš projít Labyrintem, najít tam Medailon a vhodit jej do Jezera Umírajících. To vše musíš stihnout do jedné hodiny ranní, jinak tvá smrt bude zbytečná tak jako smrt všech Prokletých.
22:22. Nemám tušení, jak jsem se tam dostal tak rychle, ale stál jsem u vchodu do Labyrintu! Jeho zdi byly kamenné a pokryté jakýmsi druhem mechu, který za ta léta umně obrostl všechny symboly, které by snad mohly přijít k užitku při hledání cesty skrz to strašidelné bludiště. Věděl jsem, do čeho jdu. Pro Medailon bylo posláno už několik Hlídačů přede mnou. Prý se vrátili s prázdnou, němí hrůzou, nebo se nevrátili vůbec. Ale někdo to musel dokázat! Dílčí kroky ke zničení města byly úspěšně podniknuty, jak alespoň tvrdil můj tajemný průvodce, ale celý plán se zasekl na tom malém a zdánlivě nevýznamném kusu kovu…
23:00. Zdálo se mi, že chodím v kruhu. Kdybych tak měl s sebou něco, čím bych si označil cestu! Opět jsem začínal slyšet hlasy. Šepot, křik, pláč, vřískot… Byl to jen pokus vyvrátit chatrné sloupoví mé odvahy? Nebo tu někdo doopravdy tak trpěl? Zahnul jsem za roh a vstoupil do úzké uličky lemované lidskými tvářemi. Ač zhotovené z kamene, působily tak skutečně! Zdráhal jsem se prohlížet si blíže jednotlivé emoce, které tak věrohodně představovaly, ale i tak jsem byl podvědomě nucen zpomalit. Jejich prázdné oči se na mě dívaly! Pak jsem uslyšel podezřelé lupnutí a srdce mi vynechalo několik tepů. Ze zdi se nořily lidské ruce a chmataly po mně! Jejich majitelé byli slepí, tak mohli jen hmatat a hledat to, co chtěli zničit. Utíkal jsem, ale nebyl jsem dostatečně hbitý a opatrný, neboť jedna mrštná ruka chňapla po mé bundě a sevřela ji tak pevně, jako kdyby byla kamenná. Vysmekl jsem se a na poslední chvíli zatočil a sotva popadajíc dech, vyběhl z uličky. K mým uším dolehl ohavný zvuk, jak cupovali ten kus šatstva, který pro ně očividně nebyl o nic pevnější než papír. Otřásl jsem se při pomyšlení, že bych neutekl a zamotala se mi hlava v návalu náhlé nevolnosti…
23:23. Krev. Tolik krve všude po zemi. Rudé zdi a tak známý kovový zápach. Byla čerstvá. Dostala se mi na holou kůži a strašlivě štípala. Jako kdyby mě užírala zaživa. Tiskl jsem si vší silou dlaně k uším, ačkoli to znamenalo další vlnu nesnesitelné bolesti. Nemohl jsem už snést všechny ty rozum drásající zvuky.
00:00. Náhle jsem na konci dlouhé uličky naproti sobě zahlédl jakousi temnou siluetu. Zaostřil jsem a uvědomil si, že tam stojí vysoká postava oděná v černém brnění. Hledí přilby bylo sklopeno. V železných rukavicích třímala obouruční meč, z jehož jílce zlověstně odkapávala světlá krev. Pud sebezáchovy. Asi tak by se nechal nejlépe charakterizovat pocit, který mne postihl. Zabije mě. Prudce jsem vyrazil a bez většího rozmyslu zatočil do nejbližšího volného prostoru. Neblahé chrastění nenechalo mé zděšení na pochybách, pronásleduje mě. Běžel jsem jako o život. Vletěl jsem do uličky, jejíž kamenná podlaha byla pokryta mrtvými těly… Zakopl jsem a upadl. Nadzvedl jsem hlavu, abych vzápětí zjistil, že hledím do zkrvaveného obličeje sebe sama. Ovládla mě hrůza. Vidět vlastní pobodané tělo bylo daleko horší, než jsem si kdy ve svých nočních můrách dokázal představit. Zařval jsem. Ale můj trýznitel mi byl v patách. Doháněl mě a to i přesto, že běžel oděn v těžké brnění a třímal rozměrnou zbraň.
00:30. Byl jsem k smrti unavený. Pořád jsem ho slyšel chrastit někde za sebou, a přitom mě hlasy a jejich podlé ozvěny doháněly k šílenství. K tomu všemu mi zbývalo jen půl hodiny, než zemřu… A pak najednou… Jsem ten Medailon uviděl! Klidně a tiše si odpočíval v malém výklenku uprostřed širšího a slepého ústí jedné z chodeb. Bez rozmyslu jsem jej popadl a sevřel v dlani. Překvapilo mě, jak ledový ten kov byl. Otočil jsem se k útěku, ale bylo již pozdě. Byl příliš blízko. Předstoupil přede mě a byl bych přísahal, že se pod tou ošklivou přilbou usmál. Napřáhl paži a značnou vahou své železné rukavice mě přesně mířenou ranou do břicha srazil na kolena. Děkuji ti, ozval se známý hlas. Černý rytíř odklopil hledí přilbice a já spatřil krví podlité, vyčerpané oči. Dokončil jsi to, na co jsem celé roky čekal. Podlahu Labyrintu zaplavila voda a její zvláštní síla mne uvěznila na místě. Jezero si během následující půlhodiny vezme tvou duši. Zvedl svou zbraň nad hlavu, rozmáchl se a bez jediného zaváhání usekl mou dosud v pěst pevně zaťatou ruku. Zakvílel jsem úmornou bolestí a jen koutkem oka zahlédl, jak část mé paže se šplouchnutím dopadla do stříbřité vody. Oslňující modrý záblesk mi na okamžik vzal zrak. S tvou pomocí jsem vytvořil kopii Prokletého města, která se uložila do tohoto Medailonu. Nyní půjdu a na každou známou planetu ve Vesmíru umístím jedno takové. Nebude to dlouho trvat a zaseji strach do duší všech. Sehnul se a vylovil Medailon z vody. Nemohl jsem sám přímo zasahovat do dění ve městě, proto jsem byl nucen jednat přes prostředníky a právě Hlídači byli těmi nejschopnějšími. Ale teď je má práce hotova. Láskyplně si předmět pověsil okolo krku, pohladil jej a zmizel.
00:59. Hladina Jezera Umírajících mne již lehounce a konejšivě hladila po hrdle, přičemž se jeho stříbřité vody kalily mou krví. Poslední minuta. Ztratil jsem většinu svých vzpomínek a zdálo se mi, že jsem celý svůj život prožil zde ve městě. Zůstala mi jen bolest a vztek na toho, co mě podvedl. Obrovský hněv a zoufalství, že už nemohu vůbec nic udělat, jen čekat na smrt. Ale to jsem se mýlil… Konec života by byl vysvobozením, které mi nemělo být dopřáno. Jezero si skutečně vzalo mou duši, ale už ji nikdy nemínilo nechat odejít.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tvořitelka 14.06.2019, 15:20:09 Odpovědět 
   Je to velice zajímavý příběh. Místy jsem se natolik začetla, že nestalo přestat. Cítím zde prvky asi tří nebo čtyř příběhů. Ale to nevadí. Nejspíš každá povídka v sobě ukrývá jádro, které se již někde objevuje. To ale neznamená, že naše tvorba nebude originál :).
 Šíma 13.06.2019, 11:38:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Po pravdě jsem si musel povídku přečíst hnedle dvakrát, abych se v ní zorientoval. Ne že by v ní chyběl smysl pro detail. Popisy vyznívají dost strašidelně (prokleté město s podivnými postavami, jejichž existence byla našemu hrdinovi tajemstvím, labyrint, ve kterém byl ukryt onen medailon, který měl náš hrdina najít, krev a šmátrající ruce, všudypřítomná temnota a mlha). Ano, to vše vytvářelo dusivou atmosféru a náš hrdina měl co dělat, aby nezemřel strachy. Při pročítání mne napadlo několik otázek. Proč ono město existovalo a proč k sobě vábilo ony smrtelníky, včetně našeho hrdiny. Toužilo snad (jako samotné peklo) po duších oněch nešťastníků? Hlídač brány, který neuposlechl a vydal se do města, aby okusil to, co stovky možná i tisíce lidí před ním. Zápletka je jasná, je zde i pointa, která hovoří o zradě, náš hrdina (stejně jako ostatní) byl zrazen a umírá v onom jezeře i s medailonem. Úkol přeci splnil, nač ona smrt, na druhé straně by se stejně nevrátil zpět. Celý příběh mi připadá jako jedna dlouhá a hluboká noční můra, ze které není probuzení...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Srdce
Magdalene
Vlakem k Lině
Charles
Nevyhnutelná ce...
mm
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr