obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390254 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Redaktorova řeč ::

 autor Kasparek publikováno: 15.06.2019, 11:38  
 

Vojtěch Brána otevřel dopisní schránku a vyjmul její obsah. Upomínka… reklama…upomínka….ale ale, tady to je! Dopis, na který čekal už několik měsíců. Jako v horečném snu vyběhl do šestého patra, odemkl dveře a už v předsíni volal na svoji ženu:
„Maruško! Už je to tady!“
Marie vyšla z kuchyně s přísným výrazem ve tváři, protože když naposledy takhle její muž nadšeně halekal, dostavily se velké společenské změny. Kromě jiného se museli přestěhovat z krásného bytu na náměstí, který byl v rámci napravování minulosti, vrácen jakémusi baronovi z Rakouska, do šestého patra v paneláku na sídlišti, kde co chvíli nejezdí výtah. Noviny, kde její muž pracoval, postupně „zahynuly na úbitě“, jak říkávala její babička, a ona sama, učitelka na gymplu, se momentálně cítila v pasti. Někteří studenti na člověka čučí jako vejři, učit se jim nechce a pořád chodí kamsi manifestovat. Kde jsou ty doby, kdy svoje svěřence nazývala „milovanými žáky.“
„Tak, co se zase stalo?“ odevzdaně se zeptala svého muže.
„Přišlo to!“
„Kdo přišel?“
„Nikdo nepřišel, dopis přišel. Z nakladatelství Dnešek“
„A co píšou? Vydají ti tu knihu?“
Vojtěch se na chvíli zarazil. Pravda, dopis ještě neotevřel. Můžou mu taky psát, aby si svoji sbírku povídek vetknul za klobouk. Roztrhl obálku s nedočkavostí hladového dravce a četl:
„Vážený pane Bráno,
dovoluji si Vás pozvat na konzultaci ohledně vydání Vaší sbírky povídek.“
Dále už následovalo jen datum a hodina schůzky. Podepsán „Horák“ .
Stanislavova mysl zamířila do nebeských výšin. Konečně se dočkal. Redaktor Horák (kruci, copak ten chlap má jen příjmení?) chce s ním konzultovat. Dobrý redaktor je k nezaplacení. Tu upraví slovosled, tu něco málo přidá nebo ubere a dílo nabere na dynamice. Už se viděl, jak podepisuje svoji knihu na autogramiádě. Stojí tam nekonečná fronta čtenářů. Volají ze Švédska ohledně udělení…
„Stando, tak co. Dobrý zprávy?“ přerušila tok jeho myšlenek Marie.
„Maruško, ty nejlepší! Pojď, zajdeme si na večeři a nějakou tu lahvinku.“
Marie spokojeně přikývla. Lahvinka bude fajn. Alespoň na chvíli zapomene na svůj truchlivý úděl pedagogické nevolnice.
Nevelká budova nakladatelství Dnešek v postranní ulici už potřebovala novou omítku. Zub času zde zapracoval s takovou neúprosností, že se jen stěží dala rozeznat původní barva. Ale lesklá tabulka na dveřích s názvem nakladatelství zářila novotou. Kanceláře se nacházely v prvním patře. Na jedné z nich uviděl cedulku „Horák“. Zase jen to příjmení, pomyslel si.
Stanislav zaklepal a vstoupil.
Za stolem seděl menší čtyřicetiletý dobře živený chlapík v bílé košili. Strniště na bradě i na hlavě. Na krku měl uvázaného velkého červeného motýlka s černými puntíky, takže trochu připomínal zakulaceného Ferdu Mravence.
Pohlédl na Stanislava a svižně vyskočil ze židle.
„Horák,“ představil se, „a vy musíte být Stanislav Brána.“
„Ano, to musím,“ pokusil se spisovatel o žert a stiskl nabízenou pravici.
„Tak se posaďte,“ kývl hlavou Horák směrem k stolku se dvěma křesílky.
„Něco k pití? Vlastně mám jenom dva druhy kávy, nic jiného. Špatnou a horší. Kterou si dáte?“
„Tak bych prosil tu špatnou, odpověděl vážně Stanislav. Načež červík v jeho hlavě dodal: „Máme tu srandistu.“
Redaktor donesl kouřící se nápoje a položil je na stolek mezi nimi „Tak, Stanislave… mohu vám tak říkat?“
„Můžete. A jak se jmenujete vy?“
„Horák“
„To samozřejmě vím, myslím vaše jméno, křestní jméno, jak se nesprávně říká.“
Horák viditelně posmutně. „O tom bych nechtěl mluvit.“
Stanislav Brána zůstal jako opařený. Je ten člověk vůbec normální? Pak se ale na svého společníka povzbudivě usmál a otcovským tónem mu oznámil:
„Jen směle do toho.“
„Já bych to fakt nerad říkal, víte, to moje jméno není jaksi… politicky korektní.“
„Cože není?“
„Jmenuji se Adolf, pravil Horák s velkým sebezapřením, „tak to nerad inzeruju“
Stanislav se na chvíli zamyslel. „Dobrá, tak co s tím provedeme? Co kdybych vám říkal… Karle, souhlasíte?“
Redaktor se celý rozzářil. „Tak jo, takové krásné korektní jméno! Jako třeba Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Karel Schwarzenberg…“
U posledního jména Stanislav významně pozvedl obočí, ale raději nic nedodával.
Ale to už redaktor pokračoval dál: „Děkuji, Stanislave. Škoda, že je vás zrovna moc nepotěším.“
„Spusťte,“ pravil vážným tónem spisovatel Stanislav Brána.
A redaktor spustil.
„Takže, povídku Jelita musíme vynechat. Takhle nelze mluvit o prezidentských kandidátech, zvláště kdy ta první část se týká našeho velkého spojence.“
Karel se pátravě zahleděl na Stanislava. Jeho čelisti byly pevně sevřeny a divoký pohled nevěštil nic dobrého. Redaktor si přesto dodal odvahy a pokračoval:
„V Utajených rozhovorech musíme vynechat pasáž s Merkelovou. Jistě chápete.“
Stanislav nechápal a jen ze sebe tiše vypravil: „Bez této pasáže ta povídka nemá smysl. Vypadal bych jako blbec, co v bouřce pouští draka.“
Ale to už Karel pokračoval, jako by to chtěl mít rychle za sebou: Také povídky Když se štěstí unaví a Muži na slovo vzatí musí se sbírky pryč.“
„P r o č ?“ zeptal se pomalým hlasem Stanislav, kladouc důraz na každou slabiku.
„Ta první zmiňuje trochu neuctivě jednoho člena volební štábu, který patří mezi etnickou menšinu.“
„Ale to je jen okrajová figura,“ namítl Stanislav. „Co kdybych z ní udělal hlavní postavu příběhu? Klaďák se vším všudy. I James Bond by vedle něho vypadal jako chudý duchem. Co by se dělo pak?
„Na povídce bychom zapracovali a etnické hudebnice by možná o vás složili píseň.“
„Lákavá představa,“ poznamenal Stanislav
Redaktor mávl rukou a pokračoval: „Ta druhá povídka si zase dělá legraci ze syna bývalého ministra obrany, který je gay, jak sám nedávno oznámil všude možně.“
„Jenomže v době, kdy jsem to psal, jsem o jeho orientaci nic nevěděl a vlastně, pokud si vzpomínám, se o tam o tom nic neříká. Ani nenaznačuje.“
„To je pravda,“ odvětil vážně redaktor, jenomže dneska se to už ví, tak si z něho nemůžete střílet ani z jakéhokoliv jiného důvodu. Copak, Stanislave nevíte, že gayové, lesby a vůbec ti LGBT momentálně patří mezi nejposvátnější skupiny na zemi?“
„Děkuji za výklad, co tam máte ještě?“
„Nakonec už jen drobnou výhradu. V povídce Blízká setkání nesmí být na té ceduli, co drží ředitel planetária, napsáno Vítejte.“
„Proboha, proč tohle vadí?“
„Vyvolává to nežádoucí asociace. Jako byste se vysmíval jednomu z nejdůležitějších problémů současnosti.“
Červík ve Stanislavově hlavě se zase pustil do práce.
„Poslyšte Karle, mám pro vás návrh. Vy mně nezaplatíte honorář, necháte tam všechny povídky, a já naopak zaplatím honorář vám. Co vy na to?“
„To nejde, přišel bych o práci. Dneska, když v mé branži dostanete cejch, že jste politicky nekorektní, je to totéž, jako když o vás v padesátých letech v Americe řekli, že jste komunista. Všechno končí. Žena by se se mnou rozvedla, děti by se mě zřekly a tak dál“.
„Nepřipadáte si někdy jako ve Futuristickém kongresu?“ položil Stanislav nečekaný dotaz.
„Myslíte v té knize od Stanislava Lema? Kdysi jsem ji četl, ale děj si moc nepamatuju.“
Stanislavovi se vynořily vzpomínky na jeho oblíbenou knihu z mládí. Vyšla před více jak čtyřiceti roky. Tehdy nemohl tušit, jak je nadčasová.
„Trochu vám ji připomenu. Hlavní hrdina se zúčastňuje kongresů futurologů. Během jednoho z těchto kongresů dojde k protivládnímu povstání. Vláda je potlačí pomocí halucinogenních drog, které šíří v potravinách, ve vodě a vzduchem. Přirovnal bych to k současné spiklenecké teorii ohledně kondenzačních stop za letadly, tak zvanými chemtrail, jejichž nekonečné křižující se dráhy vidíme na obloze. V románu dojde k dokonalému zmatení myslí lidí. Příběh má více rovin, ale to by bylo na dlouho. Stručně řečeno, lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží a jejich mluva značně…“
„…značně připomíná současnou novořeč politické korektnosti,“ přerušil ho zamyšleně Karel.
„Přesně tak, původně to v naší době začalo prosazováním obyčejné lidské slušnosti, což bylo v pořádku, ale skončilo to, jako projímadlo na rozum. Mnohé věci se nesmí nazývat pravými jmény. Jako bychom zatloukali hřebíky do rakve zdravého rozumu, chápete, KARLE?“ Stanislav položil na oslovení důraz, aby naznačil, že redaktorova obsese jeho vcelku běžným jménem, spadá právě do této kategorie.
Redaktor pokrčil rameny. „S tím nic neuděláme. Jak jste se rozhodl? Přijmete mé návrhy?“
„Víte, Karle, musím si to rozmyslet. Když jste mě napsali z vašeho nakladatelství, že máte zájem povídky vydat, považoval jsem si to za čest. Musím ale zvážit, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za splnění svých snů.“
Rozumím Stanislave, dejte vědět. A mimochodem, kdyby to záleželo jen na mně, nic bych nevyřazoval. Možná někde upravil slovosled, nějaké slovo ubral, nebo přidal. Připadám si jako prodejná děvka. Ale dokážete si mě představit u lopaty?“
V této chvíli se Stanislav usmál podruhé. „Tak to, příteli, si opravdu představit nedovedu.“
A to byly poslední věty, které mezi padly.
Když Stanislav dorazil domů, Marie ho už nedočkavě očekávala.
„Posaď se, holka, pravil rozvážně. Z té knihy nic nebude.“ A pak bez jakéhokoliv varování prudce odbočil od tématu. „Máme ještě v lednici tu tlačenku od bráchy?“
„Staňo,“ zahrozila Marie prstem, „víš, že máš patnáct kilo nadváhu!“
„Maruško, jestli chceš naznačit, že jsem tlusťoch, tak opatrně, je nová doba. Dnes se tlusťochům neříká, že jsou tlustí, ale že jsou alternativně štíhlí.
Marie se rozesmála dlouhým nakažlivým smíchem, ke kterému se Standa připojil.
V noci se mu zdálo, že se ocitl na futurologickém kongresu. U řečnického pultu stála Marie a s patřičným výkladem vařila na plotýnkovém vařiči bramborový guláš, zprava seděl jeho jmenovec Stanislav Lem a zleva…
…zleva redaktor Karel Adolf Horák.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kasparek 23.06.2019, 11:59:43 Odpovědět 
   Omlouvám se, ale v úvodu a pak o něco později jsem pro hrdinu povídky použil jméno Vojtěch a později Stanislav. Mnohokrát jsem text přečetl a tuto chybu (a asi i další, v jednom případě chybějící uvozovky na začátku přímé řeči) přehlédl.
 Šíma 15.06.2019, 11:36:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Těžký život povídkáře (či spisovatele) v našich zemích. Povídka je napsána svížně, je čtivá, námět se mi líbí, zápletka je jasná a pointa mne trochu rozesmutněla, žádné vydání nebude, díky nekorektního obsahu v povídkách. Líbilo, ono i být redaktorem není lehké...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Zodiak Usmíření...
liliana
Noční tichá sam...
augusta blatouch
Obrat
pedvo
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr