obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389828 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta k Sáře Jana pohádkáře - část 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta k Sáře Jana pohádkáře
 autor Jakub Žák publikováno: 17.06.2019, 21:07  
Kapitola 2-7
 

Kapitola 2

Minulost

Je chladný podzim roku 2011 a nedávno se se mnou rozešla má přítelkyně Sára. Od našeho rozchodu uplynul asi měsíc a já, kdo si z počátku nepřipustil ani sebemenší náznak smutku, nyní cítím, že něco žalostně postrádám. Úsměv z tváře mi zcela vymizel. A i navzdory té hromadě drog, jež poslední dobou konzumuji, se všechno zdá, jako by šedivělo, a se Sářiným odchodem jako by se vytratilo i mé štěstí. A já bych hrozně rád chtěl své štěstí zpátky.
Končí mi odpolední směna ve skladu autodílů, kde pracuji, sedám do auta, startuji, motor běží, avšak já jako bych najednou nevěděl, kam chci vlastně jet. Měl bych jet domů a odpočinout si. Vyspat se a nabrat síly – pro jednou normálním způsobem. Avšak nemohu se zbavit dojmu, že bych měl teď být někde jinde. A já vím, kde to je.
Náhle zařazuji rychlost, dupnu na pedál a jedu si zpět pro svoji Sáru. Jak mi ubíhá cesta za čelním sklem mého nedávno zakoupeného Renaultu, rodí se mi v hlavě myšlenka, že udělám nějaké bláznivé romantické gesto, a třeba tak svou lásku získám zpět, avšak nic konkrétního mě nenapadá. Ale i přesto šlapu na pedál ještě více, abych tam byl co nejdříve, protože jak se znám, mohl bych si to rozmyslet. Když přijíždím do Skalice, parkuji auto nedaleko jejich domu a zbytek cesty jdu pěšky. Zanedlouho přicházím k řadovému domku, ze kterého jsem Sáru nedávno stěhoval, a vidím, že se v oknech svítí.
Dokonce i slyším mně dobře známý jekot Sářina tříletého syna Šimona. Toho kluka opravdu nejde neslyšet. Sice nemám ani to nejmenší ponětí, co vlastně dělám (protože nemám žádný plán), ale ve svém odhodlání nijak nepolevuji. Stoupám po schodech ke vchodovým dveřím, ovšem v okamžiku, kdy zvedám ruku, abych na ně zaklepal, nejsem najednou schopen pohybu. Hlavou se mi začíná honit snad tisíce otázek typu: Milovala mě vůbec? Bylo to opravdové nebo jen iluze? A s nimi se mé náhle nabyté odhodlání pozvolna vytrácí. Avšak jak nejsem schopen činu, tak nejsem schopen odchodu, protože se své lásky nehodlám jen tak vzdát. Stojím nehybně, a hledaje nějaký vhodný způsob, jak znovu vstoupit scénu, promýšlím svůj další krok. To ale nemá dlouhého trvání. Pojednou slyším matně za dveřmi Sářin hlas. A co víc, vypadá to, že se směje. No... tak tady asi už nic nezmůžu, říkám si smutně sám pro sebe a utírám si slzu z koutku oka. Všechny plány a naděje se mi v jediném okamžiku hroutí přímo před očima, a já, neschopen v sobě najít špetku odvahy, utíkám z tohoto místa jako malej kluk. Je jedno kam. Hlavně pryč odsud.
Bloudím pak bezcílně po Skalici, nijak zvlášť velké vesnici, pořád dokola. A je mi, jako bych se procházel vzpomínkami jednoho krásného, byť krátkého vztahu. Stalo se tu toho tolik... Až příliš mnoho... Anebo ne?
Mám najednou nějak ve všem zmatek. A neschopen dát si dohromady souvislosti, se zastavuji a usedám u jedné ze vzpomínek, a to jedné z těch nejkrásnějších. Sedím v jedné postranní ulici této vesnice pod pouliční lampou, v jejímž oranžovém světle jsme se se Sárou jedné noci poprvé políbili. Vidím to, jako by to bylo včera. Skoro až idylický okamžik. Jako z té naší pohádky, kdy jeden hloupej Honza konečně našel svou vysněnou hipísačku, se kterou měl být navždy. Ale pak z čista jasna přišla rána. A z onoho „navždy“ jsou nakonec necelé tři měsíce, a má princezna je zpátky u toho kokota, otce malého Šímy.
Jak se tohle mohlo krucinál pokazit. Vždyť takhle to být nemělo. Takhle opravdu ne.



















Kapitola 3

Předlouhý pracovní týden se konečně chýlí ke svému konci. A já jsem celý natěšený, že si dnes vyrazím trochu povyrazit na párty do jednoho brněnského klubu, kde už jsem takřka protancoval troje střevíce. Hodiny ukazují sedmou, což značí, že šichta již skončila, a já ihned odcházím na umývárnu, kde si chystám dát ještě sprchu.
Když odhazuji své svršky, prohlížím si své tělo v zrcadle a zejména pak má vystouplá žebra. Sakra, to jsem až takhle zhubl? říkám si v duchu. Avšak ani vlastní odraz v zrcadle, na kterém vypadám jak chodící mrtvola, mě od mých dnešních úmyslů nemůže odradit. Potřebuji se odreagovat jako sůl, a kdo ví, třeba i potkám novou lásku. Nějakou, která mi bude konečně rozumět, a která mě jen tak neopustí. Když mám hotovou hygienu, vyrážím ještě do města něco sníst, a pak rovnou uháním tam, kam mám dnes namířeno.
Přicházím do klubu a první věc, kterou musím udělat, je si něco sehnat, protože vím, že se bez perníku už pořádně bavit nedokážu. Lítám po klubu sem a tam, hledaje nějakou známou tvář, která by vyřešila můj aktuální nedostatek drog. Ale jak se zdá, nikde nikdo. Pociťuji již značný neklid v konečcích prstů, ovšem najednou vidím, jak do klubu přichází Tonda, jako by se nechumelilo. Tonda má vždy něco na prodej. A tak mířím rovnou k němu, a znaje svoji zvýšenou toleranci, beru si rovnou i nějakej perník na potom, abych k ránu nemusel shánět něco znova. Všímám si, že má spotřeba této látky v posledních týdnech razantně vzrostla, a mírně mě to zneklidňuje. Ovšem to je problém zítřka. Ne dneška. Dnes se chci bavit. A tak ihned poté, co se naladím na svoji vlnu, se po hlavě vrhám do tančícího davu, kde se pak oddávám té až překrásně šílené hudbě z reprobeden. Chvíli tam tak tančím, bavím se, po chvíli ke mně přichází nádherná dredatá blondýnka a snaží se mi něco říct. Přes ten rámus ale není slyšet vlastního slova, a tak se gesty domlouváme, že zajdeme před klub na jednu cigaretu. Venku mi ta krásná dívka říká, že se jmenuje Andrea, a že si mě pamatuje z jedné minulé párty. Je s ní docela sranda. Pojednou se mě však Andrea jen tak mezi slovy ptá: „Prosím tě, neměl bys něco?”
Je mi tak trochu jasné, že Andrea na tuto chvíli čekala nejspíš celý náš rozhovor, a proč si vybrala právě mě. Nejspíš zase vypadám, že jsem vyjetej jak nudle. Avšak oslněn její krásou na to z vysoka kašlu.
„Něco by se možná našlo. Dáš si?” odpovídám jí a po chvílí už mašírujeme najít nějaké klidné místo, kde si můžeme oba v klidu dát. Prvně jdeme k záchodům. Kam taky jinam. Ale když tam dojdeme, zjišťujeme, že je tam fronta až ven.
„Jejda, co teď budeme dělat?” ptá se mě smutně Andrea. „Tohle nebude na chvilku, protože silně pochybuju, že se tu chce někomu na záchod.“
V tom má Andrea nejspíš pravdu, ale protože tu nejsem poprvé, umím si už v těchto situacích poradit.
„Kousek přes ulici je benzínka, tam je taky záchod. Pojď,” vybízím Andreu a ona souhlasí. Odcházíme směrem k benzínce. A i když je dnes studená noc, mně je díky perníku teplo jako kdyby na mě pražilo slunce, a proto vyrážím jen tak nalehko. Když dorazíme k benzínce, říkám Andree, ať chvíli počká, že jen skočím pro klíč k obsluze. Prodavač za pultem mě už zná a ihned se mě s úsměvem ptá: „Zase jedny žvýkačky a klíče?”
“Ano, prosím,” odpovídám mu, zaplatím a pak utíkám za Andreou, se kterou si jdeme společně dát do nosu.
Andree najíždí stav takřka okamžitě, a rázem je ukecaná tak, že jí nejde zastavit. Pojednou ovšem přeci jen nastává ticho. Andrea mi hledí do očí a se svoji uměle vyvolanou vášní mě zničehonic sama políbí a já jí polibky opětuji. Všechno se zdá být skoro idylické. Nádherná Andrejka, slibně rozjetá párty, a hlavně dostatek drog. Něco je ale špatně. Něco není, jak má být, a já nemusím zas tak dlouho přemýšlet, abych přišel na to, co to je.
Líbám tu sice překrásnou Andrejku, ale v myšlenkách jsem se stále se Sárou. Snažím se Sářin obraz v mysli ignorovat, a užít si tuhle chvíli, jak se patří. Avšak v okamžiku, kdy si Andrea, která je už teď bez trička, chce sundat i podprsenku, nemohu dále pokračovat a zastavuji ji.
„Co se děje?” ptá se mě s údivem, jako by se jí to stalo poprvé, „to tě nevzrušuju?“
Já ji ovšem jen smutně pohlédnu do očí a dostanu ze sebe jen prosté: „Promiň, já... já nemůžu.” A pak utíkám pryč, ani nevím kam, a zanechávám za sebou takřka „rozdělanou“ Andreu na pánských záchodech. Ujdu dobré dva kilometry svižné chůze, než se konečně zastavím a musím naznat, že mi nejspíš přeskočilo. Protože tohle není normální. V propoceném tričku mi začíná být zima a měl bych se vrátit do klubu. Nechal jsem tam bundu, mikinu, a když nad tím tak přemýšlím, tak i všechen matroš na umyvadle v kabince toalety. Ale já mám najednou ve všem takovej zmatek, že se mi ani nechce nikam vracet. Potřebuji být chvíli sám, a tak nechávám věci věcmi, perník perníkem a obracím své kroky zpátky k podniku, kde pracuji a kde mám auto.
Po cestě se snažím zamýšlet nad tím, co se to ksakru děje, ale najednou nic není, jak má být, a nic nedává smysl. Ovšem až na jednu věc. Jednou věcí jsem si přece jen jist. A to tím, kde právě teď chci být.
Jakmile dojdu ke svému autu, usedám rovnou za volant a nehledě na svůj stav odjíždím opět do Skalice. Když tam zanedlouho dorazím, parkuji na tom samém místě, procházím ta samá místa a řekl bych, že mi po tváři tečou i ty samé slzy. Mám chuť jít a zabouchat na ty dveře, před kterými jsem před pár dny i minutami stál, a vzít si svou lásku zpět. Klidně bych si i nechal dát od toho jejího idiota do huby, kdyby to k něčemu bylo. Ale tím bych asi nic nezměnil, jenom bych vše zhoršil. Mé nohy mě pak dále vedou k místní hospodě, k další z těch krásných vzpomínek, kde usedám na lavičku, která se s námi jedné noci převrhla. A jako by mi až teď, když sedím nad posledními střípky toho, co bývala má pohádka, docházelo, že je asi vážně konec, a že Sára se jen tak nevrátí.
Těžko říct, co mě nyní sere víc. Zdali ta bezmoc v této chvíli, nebo fakt, že si za její odchod můžu nejspíš sám. Chodili jsme spolu necelé tři měsíce, a za tu dobu jsem si častěji našel cestu ke svým „kámošům“ než k ní.
Něco je špatně. Vždyť takhle to přece být nemělo. Snažím se dát si dohromady souvislosti, ale všechno mi nějak splývá. Však jedna odpověď se přeci jen nabízí. Nejspíš mi to piko nějak přerostlo přes hlavu.
„Že bych se stal závislým?” ptám se sám sebe a tato otázka mi přijde natolik absurdní, že se ani nenamáhám na ni hledat odpověď. Vždyť závislost je něco, co se děje někde jinde a někomu jinému. Je mi jasné, že jsem to v poslední době dost přeháněl, ale vždyť přece nejsem žádná troska, co se válí na ulici a třepe se pro jedinou dávku. Ovšem něco se se mnou přeci jen děje. Cítím to. A ten pocit nevěstí nic dobrého.




















Kapitola 4

Současnost

„A tehdy sis uvědomil, že jsi závislej?“ ptá se mě pojednou Věrka.
„Tehdy ještě ne. Já s tím bojoval hodně dlouho, než jsem si to byl schopnej přiznat. Dneska už vím, že jsem byl chycenej už dávno před tím, ale to člověk zjistí až s odstupem času. Sami to znáte,“ říkám skupině a skupina mi dává za pravdu. Protože to známe všichni.
„Víš, já jenom nerozumím jedný věci,“ ozývá se Viktor.
„Který?“
„Říkal si, že si s tou holkou byl jen krátce. A to jsi byl do ní takhle udělanej?“
„Jo, byl,“ odpovídám bez váhání, „víš, ono to možná bude znít neuvěřitelně, ale já si tu holku vysnil.“
„Jak tomu mám rozumět?“ ptá se Věrka.
„No, já byl vždycky docela velkej snílek. A když jsem neměl na holky moc štěstí, tak jsem si svou vyvolenou vysnil. A k mému překvapení jsem ji jednoho dne opravdu potkal.“
„Ve Skalici,“ konstatuje s úsměvem Richard, a jeho poznámka nyní baví celou skupinu, a mě nevyjímaje.
„Jo no. Ve Skalici,“ konstatuji, „já vím, že vám to možná přijde jako nějaká idylka.“
„To hodně,“ odpovídá hbitě Richard.
„Ale já tomu tehdy opravdu věřil. A když jsem potkal Sáru, bylo to jako by se mi zhmotnil sen do nejmenšího detailu, a ke všemu jsme se do sebe zamilovali.“
„Jéé,“ ozývá se zprava dojatě Marta, „to je krásný. Tak proč to tak rychle skončilo?“
„Proč myslíš?“
„Protože si smažil, že?“ odpovídá Marta s velkou dávkou ironie ve svém hlase a já jí pokývnutím hlavy dávám za pravdu.
„A to sis nemohl dát pauzu? Když byla tak úžasná?“ ptá se pro změnu Viktor.
„No, v tom byl právě ten problém. Já si tu pauzu dal. Ale tehdy jsem to nějak nezvládl. Sám jsem si tehdy řekl, že s tím končím, že už to nepotřebuju. Ale najednou jsem se rozjel, a než jsem se zastavil, byl jsem už bez Sáry.
A pak šlo všechno hodně rychle do prdele.“
















Kapitola 5

Minulost

Malebná moravská krajina mi ubíhá za okny vlaku a já se z posledních zbytků sil snažím dostat ranním spojem domů, abych se konečně trochu vyspal. Dny poslední dobou plynou tak rychle, že už je ani nestíhám počítat. A to, jak mi je, vystihuje nejlépe sama zimní krajina ubíhající za oknem.
Prázdná, bez života, bez elánu, zahalena mlhou. Marně se snažím vzpomenout si, kdy jsem vůbec ulehl ke spánku naposled. Avšak hlavu mám jak vybrakovanou. Že by v pondělí? Nebo snad z úterka na středu. A je kurva vůbec sobota? To jsou jedny z tisíce otázek, na které nyní nejsem schopen najít odpověď, ať se snažím sebevíc. Dny mi nějak splývají. Stovky různých zážitků s různými lidmi a všechny mají jednoho společného jmenovatele. Piko a ten pohled do stropu záchodové kabinky, když mi najížděl stav. Dál je vše nějak nejisté.
Když vlak zastavuje ve stanici Rakšice, vystupuji a vydávám se lesem na cestu domů. Znám tu zkratku jak svý boty. Chodíval jsem tudy kdysi každý den, a docela i rád. Ovšem dneska proklínám každej blbej metr cesty. Sil mi nějak ubylo a tři kilometry se nyní zdají jako na hony vzdálený cíl. Na každém kroku pociťuji, jak mi zkřehly kosti. A kdybych s sebou teď sekl, nejspíš bych si něco zlomil. „Musím se už konečně vyspat,“ říkám si nahlas své zbožné přání a přidávám do kroku, abych byl ve své posteli co nejdříve.
Cesta není zrovna nic moc. Je to spíše takový krok sun krok. V teniskách s prošlapanými podrážkami a opuchlými chodidly, která prochodila nevím kolik dní v kuse, totiž cítím každý kamínek, jako bych šlapal na hřebík. A že jich po cestě je.
Když asi po čtyřiceti minutách nejisté chůze stanu na kopci před Vedrovicemi, vidím svou rodnou ves ponořenou v mlze. A přesto jsem ji snad nikdy neviděl raději. Procházím vesnicí a mířím rovnou domů k babičce a dědovi, kde s tátou bydlíme. Domem se potom snažím projít tak tiše, jak to jen jde. Nechci se s nikým potkat. Chci jen lehnout a spát. A nejlépe až do pondělí, kdy budu muset do práce.
Když vcházím do svého pokoje, vidím bordel, který jsem tu posledně zanechal, a musím naznat, že jsem byl nejspíš mimo, protože tohle nemůže udělat normální člověk. Co jsem to tu proboha dělal? Všechno je zpřeházené, jako bych něco ve spěchu hledal. Ale co? A kdy? říkám si a snažím si vzpomenout. Marně. Ovšem další hlavolam už opravdu nehodlám řešit. Je jich nějak moc a já už skoro usínám ve stoje. A tak shazuji všechno oblečení a ulehám ke kýženému spánku.
Mé spaní však nemá dlouhého trvání. Sotva zavřu oči, do pokoje vchází rázným krokem děda a zuří jako lev. „Jak si to kurva představuješ. To už ti vážně hráblo? Vždyť se podívej, jak to to tady vypadá. Myslíš si, že přijedeš, uděláš bordel a pak si na měsíc zmizíš někam do prdele? Tak takhle ne, hošánku. Takhle ne.“
Děda poté pokračuje ve svém kázání, a jako vždy mě jeho slova dovedou pěkně vytočit. Já však nemám sílu se vztekat ani cokoli říct. Nechám proto dědu, ať si řekne to svoje, a jakmile při odchodu práskne dveřmi, ulehám znovu.
Ovšem i tentokrát se spánku nedočkám. Po chvíli se znovu otevírají dveře pokoje a přichází táta. Snažím se dělat, že spím, ale táta si sedá na okraj postele a říká:
„Vstávej, Honzine…“
Moc se mi sice nechce, ale otvírám oči a otáčím se k tátovi.
„Děje se něco?“ ptá se mě starostlivě táta. Avšak já, který už nějakou dobu pozoruji, že mám asi trochu problém, mu to nejsem schopen říct.
„Ne, táto. Všechno je v pohodě.“
„Nevypadáš tak,“ odpovídá mi, „a ten tvůj pokoj taky ne.“
„Já vím. Omlouvám se. Trochu jsem blbnul, jak se na mě vysrala ta Sára, ale už to bude v klidu. Slibuji.“
„Ženský,“ konstatuje táta, „nedá se s nima bejt a bez nich to taky nejde.“
„To mi povídej,“ odpovídám tátovi a ten se chystá odejít.
„Ukliď tady,“ říká mi ještě, než vstane a jde ke dveřím. Mezi dveřmi se však táta ještě jednou obrací a ptá se mě: „Jo, a kde máš vůbec auto?“ A jeho otázka mě náhle udeřila jako rána kladivem. No jo. Auto. Vždyť já blbec auto zapomněl u Tesca, ovšem pravdu na sobě nedávám znát. Stydím se za ni.
„Mám je v práci. Posrala se mi spojka,“ odpovídám tátovi a ten odchází. Když jsem konečně sám, nemám na spánek ani pomyšlení. Vstávám z postele, chodím po pokoji dokola a přemýšlím. A následně zjišťuji, že už skoro dva týdny chodím všude pěšky. Do prdele.


Kapitola 6

Je začátek nového roku a já mám jen jediné přání. Aby byl lepší než ten předchozí. Během prosince se mi povedlo přijít o práci, ztratit vlastní auto, a ke všemu rozbít i to tátovo. Doma jsou na mě tak nasraní, že tam už ze strachu ani nejezdím, a tak už několik dní spávám různě po kamarádech. Ovšem tedy za předpokladu, že na spaní vůbec dojde. Protože poslední dobou je to spíše vzácnost.
Sedím v Criss-Crossu, nonstopu u hlavního nádraží, který je vyhlášený tím, že tu scházejí smažky, a schovávám se před zimou. Takhle chladný leden opravdu nepamatuji. Naproti mně spí hlavou na stole holohlavý chlapík, který byl ještě před chvílí plný života, a jeho chrapot doplňuje hudbu hrající z rádia. Místy se bavím myšlenkou, jaká by to byla sranda namalovat mu na pleš čáru. Vypadal by jak prdel. Ale od svého nečestného úmyslu nakonec upouštím.
Ubíjí celá hodina a já za okny tohoto pajzlu pozoruji, jak mi odjíždí další spoj domů. Vím, že dneska už musím jet domů, ale já tu chvíli odkládám, jak to jen jde, protože se mi tam vůbec nechce. Přijde mi, že mi poslední dobou už nikdo nerozumí. Ani mí dobří přátelé či táta, se kterým jsme vždy byli hlavně kamarádi. A tak jsem radši sám.
Vzhledem k tomu, že další vlak je pryč, a já mám ještě hodinu, než pojede další spoj, vytahuji z tašky svůj „nuda-blok“ a snažím se věnovat asi poslední věci, která mi ještě dává smysl. A to jsou mé básně. Dříve jsem psal hodně. Snad každý den na těch cestách vlakem, na které se dnes zdráhám vyrazit. Ovšem jakmile odešla Sára, tak jako když utne. Občas si sice něco napíšu, ale hlava mi nějak nefunguje tak jako dřív. A dnešek, jak se zdá, nebude výjimkou. Každý kloudný nápad je po chvíli zaškrtán a po většinu času jen tupě zírám na prázdnou stránku.
Když se začne blížit další celá hodina, odkládám psaní a konečně odhodlán vydat se na cestu vstávám a jdu si koupit lístek na vlak. Jakmile zakoupím lístek, jdu před hlavní budovu brněnského nádraží. K mému překvapení tam ovšem potkávám Tondu, kterej je na solidním dojezdu, a je mu sotva rozumět.
„Zdarec, kam pádíš?“ ptám se ho.
„Ále, něco zrovna řeším. Jsem domrdanej jak svině,“ říká mi Tonda a já, který jsem byl na cestě domů, náhle měním svůj plán. Odcházíme tedy s Tondou do nedaleké trochu luxusnější herny, kde mají hráči pití zdarma, a kde vymyslíme co dál. V herně pak dávám Tondovi telefon, aby něco sehnal, a já, vědom si svého štěstí začátečníka, si jdu zahrát. Když nepočítám ty dvě stovky, které mám stranou na cestu domů, a jednu čáru perníku, tak mám v kapse poslední tři sta. Což ve své podstatě znamená, tři
hry, tři automaty, tři možnosti rozmnožit peníze, anebo o ně úplně přijít. Jako k prvnímu jdu ke Kajotu, je to moje oblíbená hra, ale sežere mi to stovku a nedá mi ani jedinou otočku. Jako k druhému jdu k eGames, zahrát si sedmičky. Ale jde mi to stejně blbě jako před tím a má stovka se ztratila dřív, než jsem stačil něco vyhrát. Z té Coly, kterou jsme jako hráči dostali zdarma, se ani jeden z nás pořádně nenapil, a už mi docházejí peníze. Do prdele. Tonda mi říká, ať na to už kašlu, že to nemá cenu. Od baru na nás kouká obsluha, jestli hrajeme. I když je pramalá šance na výhru, jsem rozhodnut, že risknu i to poslední kilo.
Procházím řadou mezi různými výherními automaty a najednou mě zaujme jeden, který jsem ještě nikdy nehrál. Chvíli sice váhám, zdali mám své poslední peníze vložit do přístroje, který ani neznám. Nakonec však musím stejně naznat, že to je nejspíš stejně jedno. Přijdu o ně tak jako tak, a ve své podstatě je jedno, jestli mi projedou nosem, či je naházím do bedny. A tak vsázím poslední stovku a hraji.
Hra jde z počátku docela dobře. Dostal jsem se na dvě sta hned v prvních třech otočkách, ale automat mě po chvíli stahuje zase na stovku. „No nic. Buď, anebo,” říkám nahlas a zvyšuji sázku. Tonda se na to nemůže ani dívat, a tak raději odvrací zrak. Avšak já mám nyní
pevné nervy. Protože je mi to takřka jedno.
Pojednou však automat začne zničehonic houkat, načítat peníze, a já ani Tonda nevěříme vlastním očím tomu, co se děje. Vůbec nevím, co mi to tam vlastně padlo. Ale když se částka načítající se na monitoru zastaví na třech tisících a nějakých drobných, ani to nezjišťuji.
„To přece není možný!“ ozývá se Tonda, kterému má náhlá výhra evidentně zvedla náladu. Ví totiž moc dobře, že bude hezkej večer. V nastalém štěstí zkouším ještě dalších pár her, a svůj obnos jsem nakonec zvýšil na krásných pět tisíc. Po chvíli za mnou přichází Tonda s mým telefonem a říká, že je čas vyrazit pro matroš. Vybírám si tedy peníze z poslední hry a odcházíme. Když po chvíli chůze dojdeme ke Grandu, Tonda mi říká, abych tu na něj počkal. Předávám mu část z čerstvě vyhraných peněz, Tonda mizí v postranní ulici a já usedám na lavičku.
Nesnáším čekání na drogy. A hlavně ten okamžik, kdy člověk odevzdá prachy z rukou, a jen čeká, zdali ta osoba vůbec dojde, a hlavně s čím dojde. Tondovi v tomhle ovšem věřím jako málokomu. Zatím nikdy nezklamal. A to nejkvalitnější piko mi sháněl vždy on.
Čekání si krátím pozorováním nočního Brna, a hlavně lidí. Pozoruji je, jak lítají v tom lesku pouličních světel sem a tam. A přijde mi, že je snad každej najetej. Nějak mi to nedá, vytahuji z báglu svůj nuda-blok, beru si tužku a po dlouhé době začínám psát.

A tak nám najednou
v tento další rok
chtivé myšlenky naběhnou
z hlavy až v řadu neuvěřitelných příhod.

Z pouhého zárodku
nenápadně udělá se příkop
s pachem nádražního záchodku,
ze kterého není východ.

A v noci, v té jasné noci,
kdy jiný svět otvírá se,
zvířata právě vypuštěná z výběhu
tkví v černočerné kráse.

Jakoby svit sluneční
dával masky lidem.
A my až v noci byli skuteční,
plni průzračnosti s údivem.

Když odkládám své psaní, Tonda ještě není zpátky, ale nijak nezoufám. Vím, že přijde. Namísto toho mě teď svádí úplně jiná myšlenka, která mi v hlavě vrtá už delší dobu. Nechat se nastřelit jehlou.
Tuto formu aplikace jsem sice vždy zásadně odmítal, avšak dnes se na to dívám úplně jinak. Protože jak v posledních měsících vzrostla má spotřeba, mám nos v jednom kuse opuchlý jako boxer po zápase. Předevčírem jsem dokonce vysmrkal bolák, velký jako nehet od palce, přes který jsem ani nemohl dýchat. A tak jak se čas posouvá dále, jsem čím dál více rozhodnut, že to udělám.
Za nedlouho se konečně Tonda vrací a jeho úsměv natáhlý od ucha k uchu značí, že „máme radost“.
Ptám se poté ihned Tondy, který bere jehlou už dlouho, zdali by mě dneska taky nastřelil. A i když se mu do toho moc nechce, nakonec souhlasí. Poté padne návrh, že bychom si mohli udělat nějaký výlet, když už má být tak krásná noc a já rozhodně nejsem proti.
Naše nohy nás pak dovedou na starou vojenskou základnu nedaleko za městem, kde mi Tonda dává nášleh a ten účinkuje takřka okamžitě.
Kurva. Dal mi toho trochu moc a mám nějak problém se ovládat. Bezmyšlenkovitě se poté vydávám do podzemních chodeb této polorozpadlé vojenské základny, kde se svými halucinacemi strávím další tři dny.


Kapitola 7


Neschopnost odmítnout čáru, když je možnost si dát, je věc jedna. Ovšem pociťovat chuť na matroš, na kterej už člověk nemá prachy, je úplně novej level.

Když jsem se po svém posledním tahu dostal do postele, a ke všemu do té své, padl jsem a prospal několik dalších dní. Atmosféra u nás doma povážlivě houstne a táta, děda, ani babička už se mnou téměř nemluví. Nevím, co je horší. Zdali to ticho a samota v pustém pokoji, ze kterého už ani nevycházím nebo ty čerstvé vzpomínky, jež mám před očima kdykoli se podívám na své žíly. Bylo to zvláštní. Takové jiné. A i když mi to solidně zamotalo palici, cítím, že mi to nějak chybí. A zrovna teď, když mi došly peníze. V marné snaze navodit si znovu ten nezřízený stav mysli, jsem dva dny zpátky vyplachoval všechny měrky, ve kterých zbylo nepatrné množství pervitinu, a zkoušel se nastřelit sám. Avšak výsledkem byly akorát rozpíchané obě ruce a nic z toho.

Doma jsem už dobrých čtrnáct dní. A i když jsem po celou dobu střízlivý, tak jediné, na co se zmohu, je jen spánek a jídlo. Na víc mi nějak nezbylo sil. Ve chvilkách slabosti si občas vzpomenu na Sáru a mám nutkání jí napsat, ale k samotnému počinu však nikdy nedojde. Co bych jí taky psal.
Protože jsem už dobré dva týdny sám se sebou (k mému velkému znechucení), zkouším psát snad každému, jestli nemá alespoň ždibec trávy, ale svět, kterému jsem dal vše, se ke mně nyní obrátil zády. Parchanti. Teprve až dnes mi přišla zpráva od Lenky, že se za ní mohu dnes večer zastavit. Jakmile padne sedmá hodina večerní, sedám na dědovo kolo a uháním směrem na Krumlov.
Když dorazím k Lence na byt, uleháme do postele a Léňa podpaluje masivního jointa, se kterým čekala jen na mě. Léňa je opravdu zlatíčko. Známe se takřka od dětství a zažili jsme toho spolu velmi mnoho, obzvlášť když jsme se vyjeli. Avšak dnes, jako by nás ten elán oba opustil a my byli jen dvě zestárlé a unavené duše v mladých tělech.
Pojednou se mě Léňa, která si všimla hojících se vpichů na mém předloktí, ptá: „Ty sis začal střílet?“
„No, vyzkoušel jsem to,“ odpovídám se studem.
„Ty jsi přece vůl. To bych do tebe neřekla,“ konstatuje Lenka, „a vůbec, jaký to bylo?“
„Víš, já snad ani nevím, jak bych ti to popsal,“ říkám Lence, „bylo to úplně jiný, než jak to znám. Takový nezřízený.“
„Jsi blbec,“ konstatuje znovu, „to já bych asi nemohla. Doufám, že v tom nebudeš pokračovat.“
„Já taky doufám,“ odpovídám Lence. Vědomě jí lžu. Vím, že to ještě přijde. A dokonce bych řekl, že se na to i těším, ale o tom se jen tak s někým mluvit nedá.
Když máme dokouřeno, jsme oba celkem na prach a Léňa za chvíli usíná. Mně to ale nějak nejde a ani v marihuanovém opojení nenacházím kýženého klidu.
Sedím opřený o čelo její velké manželské postele, hledím na Lenku, jejíž ladné křivky kopíruje jen lehká saténová košilka, ale stejně zase musím myslet na Sáru, jako by nebylo jiné cesty, ani jiného východiska.

Na trny v patě
a na překážky přes cestu,
na život od výplaty k výplatě
vábím svoji nevěstu.

Ale zatím jen nezdar
chodí mi bok po boku.
I když dosud jsem se nevzdal,
netěším se z pokroku

Strach z prohry
bude navždy mým mínusem.
Funkce s funkcí hromadí mi počty
neřešitelné sinusem.

I přesto… zatím neskládám zbraně,
byť ďábel nade mnou již kroužící
přepečlivě mne si dlaně,
chystajíc se na den soudící.

A faktem zůstává,
že světu jsem moc neprospěl,
vlastní víra ve mne ustává.
I podle sebe… stále jsem nedospěl.

Čili nejspíše jsem
pouhopouhé zestárlé dítě,
které kol sebe
rádo splétá sítě.

A takto já se dvořím
teď dívkám a slečnám,
s nimiž si aspoň něco povím,
ale další TAKOVOU už neznám.

A tak pořád se dvořím
dívkám a slečnám.
Po souznění duší opět touhou hořím,
když nocí vzhlížím k hvězdám.

A jelikož už dlouho se dvořím
a naproti vycházím své lásce.
Zjišťuji, že dívky rády sní o někom božím,
s módním trendem známým krátce.

Kdežto já, konzervativní typ,
neustále opakující stará známá moudra.
Slova, kterým dal jsem příslib,
že nedám dopustiti na jejich kouzla.

Jo, holt . . .

Na trny v patě,
a na překážky přes cestu.
Na život od výplaty k výplatě
vábím svoji nevěstu.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.06.2019, 21:04:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé pokračování povídání o člověku závislého na drogách. Příběh se posunul do "psychologické roviny". Dostane se náš hrdina z onoho bludného kruhu, nebo podlehne vábení drog? Jak bude vůbec žít bez trvalého vztahu?

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Cestovní
Danderfluff
Pro nejkrásnějš...
Tobi
8. Trichloflorm...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr