obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915229 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39281 příspěvků, 5723 autorů a 389257 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: FABIEL - Anděl pomsty ::

 autor Danny Jé publikováno: 26.06.2019, 22:15  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



Kněz Alfonso.


Vstoupil jsem pootevřenými dveřmi dovnitř zdejšího kostela. Dveře zavrzaly a prozradily, že někdo přišel. Aha, pokrčil jsem rameny a nebojácně pokračoval dál.

„Kdo je to?“ ozval se hlas muže z pravé strany.
„Jmenuji se…,“ zasekl jsem se, ale pak jsem si uvědomil, že mu nemohu říct, že jsem anděl, „…jsem Elias.“
„Jak ti mohu pomoci, Eliasi?“ zeptal se.

V tu chvíli se objevil muž v bílém rouchu. Na krku měl zavěšený velký kříž, který se dotýkal jeho rukou.

„Chtěl bych jít ke zpovědi,“ odvětil jsem.
„Pojď tudy!“ pobídl mě směrem k dřevěné budce.

Pokynul jsem hlavou a vyrazil k dřevěné stavbě. Tam jsem se zastavil a přemýšlel, kudy dál.

„Nikdy si u zpovědi nebyl, že?“ zeptal se kněz.
„Ne.“
„Tak vstup doprava, já půjdu sem,“ ukázal rukou.

Kývl jsem a vlezl dovnitř. Sedl jsem si na malou lavičku a čekal.

„Jsem kněz Alfonso,“ představil se.

Otočil jsem se a udivil se, že nás dělí mříž vyhotovená ze dřeva.

„Tady se jmenuji Elias,“ pronesl jsem.
„Čím si zhřešil, synu?“ zeptal se a usmíval se.

Proč se usmívá? Jakmile člověk zhřeší, není to přece ke smíchu, pomyslel jsem si.

„Nezhřešil jsem,“ odpověděl jsem.
„Proč jsi chtěl jít ke zpovědi?“ podivil se.
„Potřebuji pomoc.“
„S čím?“
„Někteří lidé jsou posedlí démony, velmi nebezpečnými démony.“

Skrze mřížku jsem viděl, že ho to překvapilo.

„Proč si to myslíš, synu?“

Chtěl jsem se ho zeptat, jestli neslyšel o Cordobilla de Lácara, ale uvědomil jsem si, že andělé po bitvě uzdravili zemi, lidé zapomněli a vrátili se ke svým všedním životům.

„Těžko se to vysvětluje, nevěřil byste mi, řeholníku.“
„Řeholníku?!“ udivil se kněz.

Pousmál se. Neurazilo ho to.

„Odkud jsi přišel?“ zeptal se a vzápětí se podrbal na bradě.
„Já…“

Včas jsem se zastavil. Už jsem byl připraven mu říct, že jsem přišel z Nebe.

„Jsi z Méridy?“ zeptal se.
„Ne.“
„Nemusíš mít strach se svěřit. To co mi tady řekneš, se nikdo nedozví.“
„Já nemám strach. Jen si nejsem jistý, že byste mi to uvěřil.“
„Jsem věřící muž, chlapče.“

Chlapče?!

Znělo to tak zvláštně, skoro legračně.

„Jsem anděl,“ pronesl jsem a sledoval skrze dřevěnou mřížku jeho reakci.

Kněz Alfonso se ani nepohnul. Díval se před sebe. Pak se pousmál a otočil se ke mně.

„Věřím, že andělé jsou s námi, ale že by se vtělovali do lidí, proč by to dělali?“
„Kdo by to předpokládal, že?“
„Jaký bys měl k tomu důvod ty? Chceš zjistit, jestli jsem dobrý služebník našeho pána?“
„Potřebuji pomoc.“
„Měl bys zajít za Horaciem. Bydlí v ulici Almendralejo. Je zdejším nejlepším doktorem,“ řekl kněz.

V tu chvíli jsem pochopil, že mi nevěří.

„Rozumím,“ podotkl jsem a opustil zpovědnici.

Kněz vyšel ven a zkusil mě zastavit, ale už jsem ho neposlouchal. Myslel jsem jen na to, že musím najít jiného kněze. Přemístil jsem se k východu. Brána zavrzala. Byl jsem venku. Lidé procházeli kolem, usmívali se, povídali si a neměli vůbec tušení, že jsou mezi nimi démoni.

* * *

Jakmile jsem se ocitl znovu na ulici, vyrazil jsem směrem na východ od řeky. Všiml jsem si muže s knírkem a vzpomněl si, že to je ten muž, který chtěl ty chlapce potrestat a tloukl je holí. Zahlédl mě. Vytřeštil oči a rychle se schoval za stánek, který stál před ním.

Lekl se mě. Určitě si myslí, že jsem vstal z mrtvých, pomyslel jsem si.

„Dávej pozor, mladíku!“ ozval se hlas postaršího muže, který jel proti mně s kárkou.

Uh!

Uskočil jsem stranou.

„Omlouvám se,“ usmál jsem se a zařadil se mezi ostatní kolemjdoucí.

V tu chvíli jsem zahlédl dívku. Měla krásné černé vlasy, ve kterých měla zelenou stuhu. V obličeji mi připomněla Arietu.

„Eliasi!“ vyrušil mě hlas z pravé strany.

Otočil jsem se a uviděl chlapce v mém věku.

„Co chceš?“ zeptal jsem se, aniž bych si pamatoval, kdo to je.
„Co tu děláš?“
„Jdu, tam.“
„A co tam?“
„Proč se ptáš?“
„Kde je Fernando, on nešel s tebou?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou a otočil se zpátky k té černovlásce.

Už tam ale nebyla.

„Pojď se mnou!“ vyhrkl a ukázal rukou směr.
„Nech mě být!“
„Říkám ti, pojď se mnou!“ ohradil se mladík a chytl mě za ruku.

Jakmile se mě však dotkl, ucítil jsem jeho studenou energii. Otočil jsem se k němu a změnil své oči. Nebyly hnědé, ale světle modré.

„Zapomeň na mě!“ vyslovil jsem.

V ten moment se mladík zasekl, pustil mou ruku a odešel. Ještě chvíli jsem sledoval jeho vzdalující se kroky, pak jsem se pokusil v davu najít černovlasou dívku.

Dívka však v davu zmizela.


* * *

Cestou k dalšímu kostelu jsem narazil na několik opilců, kteří se tu poflakovali.

„Kde ses tu vzal?!“ vyhrkl na mě ze strany mužský hlas.
„Nechci si s vámi povídat.“
„Možná bys měl,“ pohrozil nožem v ruce.

Hned jsem toho muže poznal. Byl jedním z těch, kteří napadli ty dva mladíky ve slepé uličce.

„Co byste chtěl vědět?“
„Jste zloději!“
„A vy jste kriminálník!“
„Parchante!“ vyhrkl a pokusil se mě bodnout.

Samozřejmě jsem uhnul a muž bodl do prázdného prostoru.

„Sakra!“ zaklel a pokusil se mě znovu zasáhnout.

Bum!

Svou paží jsem ho však složil k zemi. Lidé se kolem mě okamžitě shromáždili a pokřikovali: „Je to lump! Zasloužil si to!“

„Napadl mě,“ pronesl jsem a vytvořil strnulost.

Lidé se zastavili. Nehýbali se. Otočil jsem se a odešel z místa, kde ležel ozbrojený lotr. Po chvilce strnulost pominula a lidé si ukazovali rukama na muže, který ležel na zem. Nehýbal se.



„Není mrtvý?“ ozval se hlas v davu.
„Určitě není,“ řekl hlas vedle něho.
„Půjde do vězení,“ prohlásil jiný.
„Kde je ten mladík?“
„Nikdo jiný tu není.“

Muž, který ležel na zemi, byl druhý z dvojice, kteří napadli mladíky Fernanda a Eliase. Díval se za mnou a v jeho myšlenkách se mu honila spousta scénářů, jak mě zabít. Slyšel jsem ho. Četl jsem ho.

Jestli mě znovu vyhledáš, zemřeš, pomyslel jsem si.

„Co-co že?!“ vyhrkl muž s knírkem, když uslyšel ve své hlavě moji myšlenku.

Začal máchat rukama, až to dva muže odstrčilo stranou. Během několika minut se objevili dva muži v saku. Byli to policisté. Zvedli muže ze země a odvedli ho do vězení. Tam patřil. Podle svědků, napadl mladíka, který však už nebyl k nalezení…













Kapitola 4



Odhalení.


Večer jsem procházel kolem náměstí a všiml si, jak dva opilci otravují jiného muže. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám do toho vložit, nebo to nechat být. Nakonec jsem se rozhodl, že tomu muži pomohu.

„Nechte toho muže, na pokoji!“ pronesl jsem.

Až poté jsem si uvědomil, že v mém hlase nebyla žádná vážnost.

„Padej odsud, spratku, nebo ti naložíme!“ okřikl mě jeden z těch opilců.
„Jo, zmiz!“ přidal se druhý a ukázal rukou někam dozadu.
„Zřejmě jste mi nerozuměli,“ poznamenal jsem a přemýšlel, jestli teď byl můj hlas dost vážný.
„Tys neslyšel?!“ ohradil se opilec a natáhl po mě ruku.

Chytl jsem ho pod krkem a zvedl nad zem a pak ho odhodil do strany. Odlétl téměř pět metrů.

Žuch!

Dopad byl tvrdý.

„Co to bylo?!“ vyhrkl opilec, který stál dva metry přede mnou.

Vylekal se a chtěl utéct.

„Snad bys neutíkal?“ ozval jsem se a zastavil opilce neviditelnou silou.

Zvedl jsem ho nad zem a držel ho nějakou dobu. Po chvilce jsem ho pustil.

Žuch!

„Ty jsi démon!“ vykřikl muž, který ležel na zemi a během několika vteřin byl na nohou.

Zvedl se a utíkal pryč.

„Chtěl jsem ti pomoci,“ pronesl jsem.

Muž se ani neotočil. Hnal se, jako by ho honil opravdový ďas.

„Zřejmě o tvou pomoc nestál,“ pronesl hlas schovávající se ve stínu.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se a otočil se směrem, odkud neznámý muž promluvil.
„Není důležité, kdo jsem. Spíše mi řekni, kdo jsi ty?“
„Mluv, člověče!“ vybídl jsem.

Muž se však už neozval. Byl pryč.

Hm.

* * *

Cestou zpátky jsem přemýšlel, kdo to byl. Proč se zajímal? A proč nechtěl říct, kdo je?

„Nemáš kde uložit svou hlavu?“ zeptal se mě hlas, který jsem znal.

Byl to kněz Alfonso.

„Šel jsem kolem,“ odvětil jsem.

Měl bych mu znovu říct, kdo jsem, pomyslel jsem si.

„Sám?“ udivil se a přidal se ke mně. „Mohu jít s tebou?“
„Ano.“
„Kam jsi šel?“
„Viděl jsem muže v nesnázích,“ spustil jsem. „Dva opilci mu ubližovali. Pomohl jsem mu, ale bál se a utekl.“
„Proč by se tě bál?“
„Protože jsem opravdový anděl,“ pronesl jsem a neviditelnou silou jsem zvedl lavičku, kolem které jsme procházeli.

Kněz se na mě podíval a pak se zeptal.
„Jak jsi to udělal?“
„Už jsem vám to řekl.“
„Zázraky koná jen bůh, ale ty…“
„…jsem jeho syn, stejně jako ty.“
„Elias? Tak se jmenuješ?“
„To je jméno, které jsem si půjčil, stejně tak jako tělo toho mladíka,“ odvětil jsem.

V tu chvíli jsme míjeli kostel, ve kterém kněz Alfonso sloužil své bohoslužby.

„Můžeme jít dovnitř?!“ zeptal se.
„Ano,“ kývl jsem a prošel velkými vraty.

Kněz došel k prvním sedadlům a pak se otočil ke mně.

„Kdo jsi doopravdy? A jak jsi to udělal?“
„Jsem anděl Fabiel.“
„Vidím, že jsi člověk.“
„Musel jsem použít lidské tělo, abych byl nenápadný.

Nedůvěřivý řeholník si mě prohlížel. Potřeboval důkaz, aby mi uvěřil. Proto jsem dal ruce podél těla a šeptal andělskou modlitbu, která rozzářila mé tělo jako hvězdu. Musel jsem však být opatrný, aby lidské tělo nepopraskalo.

„Bože!“ vyhrkl řeholník a sklonil hlavu.

Omlouval se a vzýval pána našeho.

„Jak jsem mohl být tak pošetilý,“ řekl a znovu se omlouval.
„Lidé mnohdy potřebují jen důkaz, aby uvěřili,“ poznamenal jsem a odvolal andělskou modlitbou světlo.

Zůstal jsem stát nahý na kamenné podlaze zdejšího kostela. Šaty, které měl Elias na sobě, shořely.

„Dám ti oblečení, pojď!“ vybídl mě směrem k zákristii.

Následoval jsem kněze do menší místnosti, kde se nacházel jen stůl, dvě židle, skříň a velká knihovna.


* * *

Řeholník otevřel skříň a podal mi roucho podobné tomu, co měl on sám.

„Můžeš u mě zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ spustil.

Jakmile zjistil, kdo jsem, změnil se. Byl to úplně jiný člověk.

„Někoho hledám,“ prozradil jsem.
„A kdo je to?“
„Je to Lefirus, démon.“
„Proč ho hledáš?“
„Byl jsem anděl u rodiny Juana Lorcy v Cordobilla de Lácara a on tu rodinu zabil. V tu dobu probíhala bitva mezi anděly a démony. Několik nevinných životů bylo zmařeno. Jmenovala se Arieta a její duše byla čistá,“ odpověděl jsem.
„Nikdy jsem v Cordobilla de Lácara nebyl,“ dodal Alfonso.

Oblékl jsem si roucho, až jsem se udivil, jak mi padne.



„Ukážu ti místnost, kde si můžeš odpočinout. Lehnout si a spát,“ pobídl mne.

Vykročil do další místnosti.

„Nepotřebuji spát,“ promluvil jsem.
„Ale v noci nechoď ven.“
„Počkám do rána, zde.“
„Dobře. Zítra ráno pro tebe přijdu,“ rozloučil se kněz a odešel.

Posadil jsem se na postel a díval se na kříž s ukřižovaným mužem.


* * *

Když se blížilo svítání, podíval jsem se ven. Viděl jsem stíny, které mizely v uličkách a v domech.

Jsou tady, pomyslel jsem si a posadil se na postel.

Do hodiny přišel kněz. Otevřel dveře a pozdravil mě.

„Dobré ráno.“
„Už jsi vzhůru?“ zeptal jsem se a zvedl se.
„Musím se připravit na ranní mši.“
„Mohu být přítomen?“
„Ovšem, budu samozřejmě rád.“
„Budu sedět vzadu, abych si mohl prohlédnout všechny lidi, kteří přijdou.“
„Moc jich nechodí. Někdy šest někdy víc.“
„Vždycky tu bude jeden, který má v sobě démona, aby se přesvědčil, že kněz není hrozbou.“
„Mám se toho obávat?“
„Ne. Neohrozí tě. Pro teď. Nemají důvod,“ odpověděl jsem a vyrazil z místnosti, kde jsem strávil noc.



Pro teď, šeptl kněz. Opravdu mě to uklidnilo.


* * *

Posadil jsem se do lavice a čekal, až mše začne. Kněz vykročil za mnou.

„Začínám až za půl hodiny,“ řekl.
„To nevadí, já se posadím a počkám.“
„Půjdu se obléci a poté připravím vše potřebné.“

Sotva to dořekl, dřevěná vrata s ocelovým kováním se otevřela. Dovnitř vstoupila žena s mužem. Zřejmě manželský pár.

„Vidíš, nejsme tu první,“ šeptla žena.

Obsadili s mužem první lavici.

„Dobrý den,“ pozdravila, když šli kolem mě.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem také, aby to nevypadalo, že jsem se tento lidský společenský zvyk nenaučil.

Vzápětí do kostela vstoupil stařík s holí. Sedl si přede mě.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

Stařec však jen zavrčel, pak se posadil. Když jsem svůj pohled nasměroval ke knězi, který právě přicházel, ozvalo se bouchnutí vrat.

Bum!

Někdo je zavřel vší silou.

„Omlouvám se,“ pronesl muž a posadil se do druhé lavice.

Kněz si zatím připravoval všechny věci ke mši.

Grrrs!

Vrata zavrzaly a dovnitř vstoupil muž v klobouku, hned za ním černovlasá dívka se starší paní. Všichni prošli kolem mě. Posadili se do třetí lavice. Muž si sedl sám na pravou stranu. Během následujících pěti minut přišli další dva lidé. Muž a žena. Posadili se do první lavice, před kněze.

„Vítejte!“ pronesl kněz a všechny, kteří dnes přišli, přivítal. V následující půlhodině jim přečetl několik vět z bible a udělal k nim kázání.

Pokukoval jsem po lidech a sledoval jejich podivné pohyby rukama, hlavami a u některých, neklidného chování při sezení. Můj zrak se pak zastavil u černovlasé dívky, která jako by věděla, že se na ni dívám. Otočila se. Setkali jsme se očima. Usmála se a pak svůj pohled vrátila zpátky ke knězi.

„Myslím, že to ví,“ pronesl mužský hlas v dálce za mnou.

Neotočil jsem se úplně, ale všiml si dvou mužů, kteří se bavili spolu. Jeden z nich se pak otočil a poklepal muže s vousy po zádech.

„Náš čas přijde,“ pronesl neznámý.

V tu chvíli jsem ten hlas poznal. Byl to ten hlas ze včerejška, ve stínu. Zvedl jsem se a vyrazil za ním. Muž, který tam stál s ním, se po mě jen ohlédl.

* * *

Zastavil jsem neznámého muže venku před kostelem.

„Pane!“

Muž se otočil.

„Přejete si?“
„Byl jste včera v noci venku a…“
„…jste si jistý!“ přerušil mě.
„Ovšem.“
„Měl bys odejít z města nebo zemřeš!“ zazubil se.

Jeho oči na chvilku zčervenaly.

„To je výhružka?“ zeptal jsem se.
„Varování,“ pousmál se a odbočil do vedlejší uličky, která v následující chvilce potemněla.

Přemýšlel jsem, jestli má cenu ho sledovat, nebo se vrátit do kostela. Nakonec jsem se rozhodl vyrazit za ním. Cítil jsem z něho zvláštní energii, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je. Jestli je to démon, umí to velmi dobře maskovat. Vstoupil jsem do ponuré části ulice, ale nikoho jsem neviděl.

Jako by se vypařil.

„Teď už víš, kdo jsem, anděli,“ pronesl temný hlas ze strany.

„Lefirusi!“

Vyhrkl jsem. Ale už nic neřekl. Ulička se vzápětí ponořila do ticha.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.06.2019, 22:15:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Není lehké být andělem, zůstat v anonymitě a ještě pomáhat lidem a hubit démony. Poutavé a nevšední vyprávění o andělech a démonech (a nikdy nekončícím soubojem dobra a zla).

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 28.06.2019, 17:10:35  
   Danny Jé: Zdravím,

ano, myslím že je to nevšední...

D.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Hľadá sa muž
aegitalos
Kuchařka - část...
Lenka
4.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr

Drahá mi jseš
nevimjakou
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr