|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Nina IV II.série ::
 Arvinej |
publikováno: 14.01.2007, 12:13
|
| Tak pilně jsem po jeden den a jeden večer pracoval na tomhle dílu. Určitě tam najdete chyby, podivné věty, chybějící čárky, opakující se slova, atp. snažil jsem se tomu zabránit a v důsledku toho se text prodloužil o další dvě stránky... no tak nevím mám z toho divný pocit ale snad se vám to bude líbit. |
| |
|
|
V poslední době byla v jedné české nemocnici hospitalizována mladá dívka s katalepsií způsobenou nádorem. Byla operována a nežádoucí předmět byl vyjmut. Těsně po operaci ale objekt záhadně zmizel.
Muž, který se nacházel v té době v okolí nemocnice, vypověděl, že viděl jakési malé blýskání směrem od okna, kde byl zákrok prováděn. Důvěryhodnost tohoto tvrzení ale popírá fakt, že v onu doby byl dotyčný muž pod vlivem alkoholu, jak doznala jeho žena.
Nemnoho hodin poté několik lidí v bufetu o několik ulic dál opakovaně vidělo přibližně dvacetiletou dívku, jak mizí a následně se objevuje na místě. Pět dětí při návštěvě téhož občerstvení dostalo silné bolesti hlavy.
Mezitím skončilo neúspěšné pátrání po Autorce jménem Rozmarýna, která přislíbila účast na unikátním projektu a poté nevysvětlitelně zmizela.
A dnes Nina pokračuje.
NINA IV. II.SÉRIE
NA ROZCESTÍ
V nemocničním pokoji bylo ticho. Na lůžku ležela malá Nina Mertlová a klidně chrupala. Na malé židličce vedle seděla její sestřička a upírala na pacientku neurčitý pohled. Mohli bychom v něm najít skoro všechno. Lítost za nemoc tak nadaného člověka, obavy za nepravděpodobné uzdravení i dokonce zlobu za to, že tu zůstala s Ninou samotná.
Ozvalo se neslyšné zaklepání na dveře. Do pokoje nakoukla hlava lékaře a kývla na děvče. To se odevzdaně zvedlo a vyšlo na chodbu. Smutnýma očima se podívalo do tváře primáři a očekávalo nejhorší. Proti vší logice tam našlo úsměv.
„Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet napřed?“
„Raději tu dobrou,“ vzdychne dívka.
„Vaše sestra se uzdravuje. Nemám nejmenší ponětí jak a proč, ale uzdravuje se. Tady jsou nejnovější snímky z rentgenu. Když je porovnáte s těmihle staršími, můžete i vy vidět rozdíl.“
Muž v bílém plášti se odmlčel a nastavil oba snímky proti oslňujícím zářivkám na stropě.
Vrásky na tváři příbuzné se trochu vyhladily. Snad to zase nebude tak špatné, jak si původně mysleli, říkala si.
„Ta horší zpráva je, že došly peníze na léčbu.“
„Ale… Jak to?“ nechápala.
„Pojďte za mnou, vysvětlím vám to,“ odvedl lékař sestru.
Titěrná Nina stála na barovém stole v kruhu svých následovníků.
Před chvílí pocítila to podivné mrazení, na které už si dávno zvykla. Znamenalo, že její příběh převzal další Autor. Nemohla si vzpomenout, který byl zrovna na řadě. Odkudsi z kapes vytáhla zmačkaný papírek a přelétla naškrábaná jména. Pokud dobře četla, teď měl být Arvinej.
To zase bude jízda, pomyslela si.
Jako kdyby přesně na tuhle myšlenku čekalo, nedovařené vajíčko prodělalo sérii křečí. Pak uslzenýma očima pohlédlo na svou velitelku a sdělilo jí: „Nino, máš další úkol. Arvinej ti vzkazuje, že mě musíš zachránit, aby jsi se s ním mohla setkat. Netuším, co…“
Najednou bylo vajíčko vtaženo do bodu v prostoru za sebou a nechalo po sobě jen výmluvný kus zmateného vzduchu.
Nině blesklo hlavou, kolik svých společníků ještě bude muset obětovat než zničí všechny Autory. Nebo než se jich alespoň zbaví; pořád si totiž nebyla jistá jestli Katy Kvapilovou může odepsat. S každým vyřazeným tvůrcem zmizel jeden z jejích pomocníků a teď už jich moc nezbývalo. Psíč, kentaur, malé dítě, moucha. A vajíčko, které si vzal Autor č.4.
Znenadání stejným způsobem, jako nevylíhnutý kur zmizeli i všichni ostatní.
A sakra, řekla si Nina a zmizela taky.
Les.
Prosluněný letní bor. Nina stála na lesní křižovatce a rozhlížela se kolem. Od místa, kde stála se rozbíhaly čtyři cesty a tvořily tak dokonalý kříž.
Co dál?
Zaslechla jakoby zdálky slabý hlásek. Hned ho poznala: vajíčko.
Rozeběhla se jednou z cest, ale po chvíli zjistila, že se dostala zpět na rozcestí. Zkusila kolmou pěšinu.
Bez výsledku. Zase bezradně stála a poslouchala volání vejce.
Ale vždyť nepřichází odtam…
Velmi blízko cosi zakvičelo. Bezhlavě se vrhla do houští vedle jedné z cest.
Nina se vyděsila. Divoký kanec! A ještě když kočíruje Arvinej, co z něj dokáže udělat rozzuřenou bachyni. To prase ji zabije! Dala se do běhu doslova o život.
Když se rozhrnuly větvičky, vyběhla na malé travnaté prostranství uprostřed hlubokých lesů. Pro jistotu se ani neohlížela. Běžela pořád dopředu, seč mohla, ale prase jí dohánělo.
Když už cítila, jak jí dýchá na paty, zahlédla koutkem oka bílý záblesk.
Vejce! Ta pitomá ukecaná snídaně!
Skočila se stranou a z chumlu větviček vytáhla svou trofej. Skořápka naštěstí pod jejími zaťatými prsty vydržela.
Kanec za nimi zabrzdil a otočil se čelem k novému směru.
„Rychle! Tam!“ ukázalo vejce. Nina tím směrem vyrazila z posledních sil.
Hrad.
Stála před branou nějakého obrovského hradu. Možná sídelního. Vejce nikde, za to kdesi za ní skandoval obrovský dav.
Otočila se a spatřila obdélníkové náměstí necelý kilometr vzdušnou čarou daleko. Uprostřed něj popraviště. Na něm šibenice. A do oprátky soukali útlý krček malého dítěte.
„Stát!“ vykřikla hystericky Nina a vyrazila úzkými uličkami, plnými mokrého smetí a nahnědlé špíny, které vedly všude jen ne na náměstí. Několikrát uklouzla na té smrduté břečce dávného odpadu.
Konečně. Všude se tísnily zástupy plebsu - bylo až k neuvěření, jakou sledovanost měly středověké popravy.
„S dovolením! S dovolením!“ začala se Nina cpát davem. Měla téměř nulový úspěch.
Několik hrubiánů jí uštědřilo rány po celém těle, jedna žena jí dokonce ovinula krk tenkým šátkem. Zabralo nekonečné minuty než se poloudušená Nina prodrala doprostřed.
Stály tam stráže. Mnoho stráží. Další si klestily za ní cestu davem. Všechny halapartny mířily na její hruď. Za cenu jedné těžké krvácející rány vyběhla schůdky a dýkou v ruce, kterou vytáhla neznámo odkud a přeřízla provaz, jenž nebezpečně utahoval smyčku kolem dětského krčku. Vyprostila ratolest bez rodičů a stanula v kruhu rytířů.
„Tam!“ ukázalo dítě na poklop od kanálu.
Ignorujíc fakt, že na středověkém náměstí mají kanalizaci, slezla Nina i s dítětem v náručí do tmy dole.
Maják.
Na malém ostrůvku uprostřed modré mořské pláně stál maják. A úplně nahoře byla Nina a hleděla na topícího se kentaura. Rány i dítě pryč.
Má to vůbec smysl? Vždyť pak budu zase jinde a on zmizí.
Odkudsi seshora zaslechla pád několika kamínků. Následovala polovina stropu.
Děvče si povzdechlo a vyrazilo po točitých schodech dolů.
Pokud by tu každou chvíli nešlo o její život, nebo život jejích přátel, začínala by se nudit.
Bylo to jako nějaká pitomá levelová skákačka, které hrála, když byla malá. Člověka to baví prvních pár kol, pak zapadne do vyježděných kolejí, a hraje a hraje, dokud ho to nepřestane bavit úplně nebo dokud se nedostane do cíle.
A to většinou trvá celkem dlouho.
V duchu si udělala poznámku: Arvinej je magor! Podtrhnout. Dvakrát.
Zachránila kentaura a naskočila na malou loďku opodál.
Chrám.
Temnota. Strach. V každém koutě se schovává smotek temnoty.
Nina běží, uniká vlastní zbabělosti.
Zahlédne na osvětleném oltáři mouchu, popadne jí a zmizí v nedalekých otevřených dveřích.
Oheň.
Hořící dům, všude mňoukají kočky, támhle vzadu za hradbou z plamenů vyje psíč ve svém hebkém kožíšku.
Tudy, takhle, tudy, hop, drapnout psíče, vylézt rozbitým oknem.
Nina se probudí.
Sedí na koni a vyjíždí ze stáje. Tohle kdysi také milovala, než…
Hej! Kde to jsem?! Vždyť…
V uších má sluchátka, hraje tam skupina My Chemical Romance. Najednou se hudba přeruší a sluchátky otřese kovový hlas.
„Zachránila jsi všechny své přátele. Můžeš se setkat s Autorem. Jsi si jistá, že to chceš? Možná se stanou věci, které už nezměníš.“
„A kdybych odmítla, nestaly by se?“ odpálkuje Nina Hlas.
„Jak si přeješ. Drž se,“ skončí hlas a začne hrát nový singl. Kůň začne klusat vpřed.
Blood, blood, I give you all that stuff…
„No, že ti to trvalo,“ ozve se, když Nina otevře dveře ze druhé stáje, kam ji kůň dovezl.
Dívka se rozhlédne. Jsou v nějakém pokoji neurčitého tvaru. Je tu krb, postel, obrovská knihovna, pár křesel. Tam v rohu se krčí dva počítače, támhle je zase rádio a támhle se schovává televize s videem. Všude jsou stromky a květiny všeho druhu. Většina je jich zelených. Pár kaktusů i kvete. Podivné místo.
Osoba v křesle u krbu se otočí a Nina poznává dalšího Autora. Arvinej.
Hm, to je zvláštní, řekne si, vždycky jsem si myslela, že vypadá jinak.
„Vlastně jinak vypadám,“ odpoví mimovolně bytost. „Pořád ještě jsme v mém příběhu, takže si tu můžu dělat, co chci. To zahrnuje i můj vzhled.“
„To by se ti ovšem nemělo dovolit.“
„Hm, to máš pravdu, ale kdo mě zastaví?“
„Tak třeba já.“
„Oh. No, kvůli tomu tu vlastně jsi. Napřed ti však musím něco vysvětlit.“
Arvinej přešel na opačnou stranu místnosti a vyndal si ze skříňky hrneček.
„Chceš čaj? Bude to chvíli trvat.“
„Vlastně, proč ne?“ Už si ani nevzpomínala, kdy naposled měla takovou obyčejnost jako čaj.
Autor vytáhl další hrnek a do obou nalil čaj z konvice.
„Vzpomínáš si na toho kněze v Autorově městě?“ začal Arvinej. „Ten co ti řekl že Autorů je víc?“
„Hm,“ usrkla Nina horkého čaje.
„A pamatuješ si jak brblal něco o Bohu?“
„No...“
„Tak to je v podstatě i náš Bůh.“
„Cože?“ dívka nechápala, o čem to mluví.
„No, každý Autor musí pro něco psát. Někdo třeba píše pro prachy, někdo pro slávu, někdo jen tak a někdo pro svou lásku, je toho hodně. A abys mohla psát, tak musíš mít nejen určité nadání, ale také v sobě musíš naleznout Boha. Inspiraci. Fantazii. Nějaký prožitek. A toho Boha využíváš, abys pro něj zpětně tvořila. Je to tak trochu jako být svůj vlastní sluha.
Dokud existuje Bůh, Autor může pořád psát.“
„Ale co když je Autor mrtvý? Jako třeba Kat… hm… Kaunaz?“
„Pokud přetrvá Bůh, přežívá i někde jistý kousek Autora. A ten kousek se pak obnoví a bude z něj nový Autor. Když se to vezme kolem a kolem, bude pořád stejný jako originál. Proto jsi nezabila Katy. Proto Duds zmizel a zůstal Jakub. A Kaunaz? Ten určitě vzal zavděk rohlícem. Věřila bys, že už napsal další dvě povídky od doby, co jsi ho zničila?“
„Takže Autoři jsou nesmrtelní?“
„V jistém smyslu ano. Pokud je chceš zničit, musíš napřed zabít jejich Boha, pak je a pak ještě to, co napsali. A ani tehdy si často nemůžeš být jistá. Jejich tvorba se obvykle nachází na více místech. Internet je nekonečný. A co pak reálný svět?“
„Ale jak to mám všechno zvládnout?“
„Musíš nalézt svého Boha.“
„To znamená, že se musím stát také Autorem?“
„To je jedna možnost. Stojíš na scestí. Jedna cesta vede směrem k Autorství. Tam nalezneš svou Inspiraci, Fantazii, Bláznivost, bůhvíco. Druhá cesta vede k Mlčenlivému.“
„Kdo to je?“
„To je také jistý druh Boha. Neudává ti příkazy, nenalézáš v něm útěchu, není doopravdy nic hmotného. Ale pomáhá ti. Svou neviditelnou a nezměřitelnou silou ti pomáhá víc, než cokoliv, co jsi kdy viděla. Je to pán snů a nočních můr. Pán ticha a strachu.“
Arvinej se dramaticky odmlčel.
„Jakoukoliv cestu si zvolíš, musíš stát sama. Bez pomocníků. Tvou volbu nemůže žádný Autor ovlivnit ani odhalit. Všichni Autoři ji poznají teprve tehdy, když ty se rozhodneš ji odhalit.“
„Ale co když se nechci vzdát svých přátel? Nechci je nechat vám nenasytným Autorům na pospas! Jste všehoschopní!“
Bytost se ušklíbla a napila se čaje.
„Pak budeš pořád na vážkách a bezcílně hubit Autory. Je fakt, že tak pomůžeš malé Nině Mertlové. Autoři opustí její hlavu a ona bude dál vyrůstat, až se jednou stane tím, čím bude osud a náhoda chtít.“
„Tak v čem je problém?“
„Ty sama nebudeš nikdy volná. Až zabiješ všechny Autory, tvoje putování převezmou Volné Autorky – Adrastea s Rozmarýnou, jež ještě do příběhu nezasáhly. A po nich bude následovat kolečko znova: Jodid, Duds, Katy, já, Estel, Eky – kterou ty znáš jako Autorku, Čuk a Kočka.“
„Počkej ty dva na seznamu nemám! Kdo je Čuk a Kočka?“
„Čuk je ten, který odhalil malou dívku v nemocnici a dal ti nový úděl. Vyvrhnutá Kočka je Autorka, jež se příběhem krátce mihla, než tě ovládl podruhé Kaunaz. Naučila tě používat sílu citů a dala ti mouchu, abys mohla létat. Nemáš je na seznamu protože přišli až poté, co jsi ho dostala.“
Arvinej odložil vypitý čaj na stolek a zvedl se.
„No, je čas. Kecali jsme hodně dlouho a půlku informací ses neměla nikdy dozvědět.“
„Tak proč jsi mi to říkal?“ vyslovila Nina nahlas myšlenku, která jí už dlouho kolovala hlavou.
„Protože mě k tomu On donutil!“
„Kdo?“
„Copak nechápeš? Můj Bůh. Řekl, že pokud to neudělám, tak mě opustí. Dělá to každou chvíli, ale nikdy nevíš, kdy to myslí vážně. Na začátku tohohle dílu jsem ti nic říkat nechtěl a podle toho to taky vypadá. Budu to muset ještě přepracovat.“
Arvinej otevřel dveře ve stěně a prošel jimi do mnohem menšího obdélníkového pokoje. Nina ho následovala.
Necelý metr od dveří uviděla patnáctiletého kluka rozvaleného v modré kancelářské židli, jak buší prostředníčky do černé klávesnice. Najednou se Honza ohlédl a mrknul na ni.
„Sbohem, Nino. Uvidíme se v další sérii.“
Nina stála zase na stole, kolem ní zbývající putovníci. Chybělo vajíčko.
Podívala se na seznam a neořezanou tužkou škrtla další jméno.
Na řadě byla Estel.
Nina se rozkročila a připravila se na ten podivný pocit, když příběh na malý okamžik neovládá žádný Autor.
Možná by to mohla využít, aby si vybrala Cestu Autorství nebo Cestu Mlčenlivého…
Sestra Niny Mertlové, které přátelé někdy přezdívali Rozmarýna, sáhla na kliku která otevírala dveře z rušné chodby do tichého pokoje.
Znovu jí v hlavě zazněla primářova slova: „Stav vaší sestry se lepší, ale stále je nutná plná péče odborníků. A to nebude možné bez peněz.“
Sedla si na židli a vytáhla trhačku. Začala psát další povídku. Třeba ji v něčem vydá a dostane za ni nějaké peníze pro svou sestru. Ale stejně nebudou stačit.
Musí něco vymyslet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
