obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tooll ::

 autor kukuřice Tichý Kopec publikováno: 31.07.2019, 20:24  
Kapitola 2
 

Kapitola 2
Návštěvy
1

Jack čekal na autobusové zastávce a pořád se otáčel a sledoval, jestli se s ním nepřijde rozloučit jeho otec. Mamka za ním přišla ráno do pokoje a chvíli si s ním povídala, než odešla do práce, ale otec nikde. Bylo mu to líto, protože nechtěl, aby to tak dopadlo. Dokonce mu napsal sms, ale otec zatím neodepsal. Ještě jednou se podíval na mobil, ale žádná zpráva tam nepřišla. Povzdechl si a uviděl, jak přijíždí jeho autobus. Nastoupil. Uviděl jen prázdné místa a posadil se úplně dozadu.
Cestou usnul a zdál se mu děsivý sen, kde umíral a nikdo ho nedošel zachránit. To nebylo vše, když sen skončil, slyšel smích, který patřil Harrymu. Ale nebyl to jeho klasický smích, spíš jako z pekla. Probudil se a uvědomil si, že autobus právě vjel do městečka. Za sebou uviděl velkou dřevěnou ceduli, která se pomalu vzdalovala.

2
Stál na chodníku a pozoroval odjíždějící autobus a při tom měl pocity, které nebyly moc příjemné. Nejraději by tam naskočil zpátky a jel domů, ale to nemohl udělat. Místo toho se otočil na druhou stranu, aby ho nemusel pozorovat. Věděl přesně kde je, projížděl tady s Harrym na kole snad tisíckrát. I když tu nebyl jen tři měsíce, vzpomínky se mu vraceli. A některé byly krásné, nostalgické. Jack si to neuvědomoval, ale stál uprostřed chodníku a zavazel lidem, kteří procházeli. Když kolem něho procházela party mladých, řekli mu, ať vypadne a odešli pryč. Slyšel jejich smích, nejraději by je nakopal do prdele. Víte jedna věc je sem jet ale druhá věc je tu být. Najednou se necítil tak sebejistě, když sem jel. Cítil se jako vymačkaný citron. Všechno bylo tak skutečné, až to bralo dech. Najednou si uvědomil, že vůbec neví, co má dělat a připadal si sám. To přesně vystihovalo to slovo.
3
Jack zastavil a cítil divnou bolest u srdce. Zrovna stál v ulici, kde bydlela paní Daleová. Všude kam se podíval, byly, Rodine domky, s krásnými zahradami a hračkami, které leželi na zemi. Byla to bezpečná ulice, i cizinec to, poznal hned na první pohled. Ze silnice přešel na chodník a najednou ho uviděl. Dům měl karamelovou barvu, velké čtvercovité okna a před domem byla malá zahrádka, která začínala upadat. Úzkým chodníkem se blížil k domu a musel se hodně přemáhat, aby vůbec zaklepal. Dodal si odvahy, kuráže a bez přemýšlení třikrát ťukl na dveře. Nikdo neotvíral, zkusil to ještě jednou, stále nic. Jack se zašklebil a přemýšlel, co bude dělat dál. Když chtěl zaklepat po třetí, někdo na něho promluvil. S trhnutím se otočil a uviděl mladou, krásnou slečnu s kočárkem.
„Dobrý den, asi hledáte paní Daleovou tak ta není doma. Musíte přijít jindy. Před hodinou jsem uviděla, jak odjíždí. Měla hodně na pilno.“
„Děkuji. Stavím se jindy.“
„Není zač, nashledanou.“ Jack jen pokýval hlavou. Nechtěl se tu zdržovat a tak došel na konec uličky, kde byla stará, ošoupaná lavička, kam se posadil. Musel navštívit ještě jedno místo, ale vůbec se mu tam nechtělo. Prsty pohyboval na jednu stranu, potom hned na druhou. Byl strašně nervózní. Musel tam jít, věděl, že to bude těžké, hodně těžké. Otřel si malou slzu a vstal.

4
Stál u velké, kovové brány, vedla na hřbitov. Už pět minut se nemohl rozhodnout, jestli je ta správná chvíle tam vejít, nebo to nechat na později. Vůbec se na to necítil, po celém těle cítil horko a skoro se nemohl nadechnout. Jacku musíš tam jít, rozloučit se, je to tvoje povinnost. Udělal škleb a vešel dovnitř. Než našel hrob svého kamaráda, chvíli to trvalo. Připadal si tu jako cizinec, a dokonce na sobě cítil pohledy lidí, kteří tu byli, sledovali ho a čekali, kam se vydá. Když se zastavil u nejnovějšího hrobu, který tu byl, hned odvrátily tvář, aby měl soukromí. Uviděl mramorovou desku. Prostě si nemohl pomoci a slzy mu začali téct, nezastavitelně, jako řeka. Potom si sedl na zem a pohladil desku, která byla tak chladná! „Ahoj připadám si tak hloupě, mluvit k tobě. Nedám ti pokoj co? I když to už nikdy neuslyšíš, strašně se omlouvám a mrzí mně to. Měl jsem ti pomoct, Ted už je pozdě. Vím to, asi mně nenávidíš co? Nebo nenáviděl. Sám si říkal, že jsem jediný, který ti může pomoci a co jsem udělal? Vysral, jsem se na to a žil si jako pán. Minulost mně dohnala a Ted sedí tady. A mám velký strach, protože budu muset udělat něco nebezpečného a jsem v tom sám, jako ty. Ale víš, co myslím? Že sám nezůstanu, nechci být sám. Už Ted je to dost hrozné, pokusím se, aby mně někdo pomohl. Už, vím, že kdybych byl na to sám, tak asi umřu stejně jako ty. No už musím jít, déle to tu nevydržím, dívat se na, tvůj obličej. A myslíš, že mi můžeš odpustit? Dokážeš to? I když jsi mrtvý? Odpověď mu bylo ticho. Už to nemohl vydržet, vstal, ještě jednou se dotknul náhrobku a pomalu odcházel. Když odcházel, pryč ze hřbitova cítil se o něco lépe. A začal uvažovat, co bude dál, bylo ještě jedno místo, kam musel jít. Ale rozhodl se, že to nechá na později. Ted si potřeboval sehnat bydlení.

5
Jack byl student a tak si neuvědomoval, jak je bydlení drahé a narazil. Obešel všechny hotely, motely a další obydlí, kde by mohl spát, ale nakonec všechno bylo moc drahé. Mohl se pokusit zavolat rodičům, ale nechtěl to udělat. Zatím v tom byl sám a musel si to pořádně vyžrat a tak přemýšlel, co bude dělat. Bouchal se do hlavy, že je tupý, že to měl víc promyslet, ale Ted už bylo pozdě. Rozhodl se, že bude muset spát venku, asi si bude muset sehnat stán, ale to nebylo tak důležitý. A přinejhorším kdyby mu došli peníze, mohl něco ukradnut. Něco malého, ale to zatím nechal na budoucnosti.
A zase musel projít celé městečko, aby našel obchod s nejlevnějším stanem. A nakonec ho našel a hned si ho vzal a musel najít místo. Měl štěstí, že tohle maloměsto má všude kolem hromadu stromů a pozemků.

6
Jack nebyl hloupý. Věděl jako každý, že stanovat na začátku lesa by neměl a tak přemýšlel, kam si zaleze. Zase nechtěl být, až moc daleko. Chodit dlouhé cesty, se mu vůbec nechtělo. Zastavil se na začátku lesa, kde byla další rozpadlá lavička a najednou si na něco vzpomenul a poprvé za tu dobu, co byl tady, usmál. Vzpomenul si, jak tady seděl a Harry, mu něco povídá. Potom se na něho smrtelně vážně podívat a řekl: „Chceš něco ukázat? Je to moje speciální místo, je to poblíž, ale nikdo tam nechodí. Klidně tě tam vezmu, ale nesmíš to nikomu říct!“ A Jack to nikdy nikomu neřekl a právě tam se chtěl vydat.
Od městečka to bylo sotva dvacet minut, což nebylo tak špatné. Šel po úzké a špinavé cestičce, která vedla na mnoho míst. Došel k místu, kde se cesta rozdvojovala a místo toho aby zabočil, tak šel pořád rovně, přes les. Uběhlo dalších deset minut a byl na místě. Cesta sem byla zarostlá trním a stromy, ale on trošku škrábanců objevoval. Potom se objevil na malé pastvině. Odložil stan a chvíli si zvykal na ticho. Ted byl čas zavolat rodičům. Vytočil číslo a zjistil, že tu vůbec není signál. Otrávené si vzal ze stanu batoh, vodu a další důležité věci a vrátil se zpět do městečka.

7
Zastavil se v ulici, kde byla hromada odpadků, vyhozených flašek od piva a další věci, které nebyly moc čistotné, ani pěkné. Opřel se o dřevěný plot, a vytočil číslo.
„Ahoj mami, máš se dobře?“
„Ahoj Jacky. Mám se fajn, zrovna dělám večeři. U tebe všechno v pořádku? A kdy se vrátíš? Mám o tebe strach. Zmizel si tak najednou, a vypadal si, no strašně. Ale už zníš o něco lépe, spon podle hlasu.“
„Všechno v pořádku, mám se skvěle. Vrátím se, ale nevím přesně kdy. Ale snad to bude brzy. Ano je mi o mnoho lépe, nemusíš se vůbec bát. A co děláš dobrého?“
„To je fajn, moc fajn. A kde vlastně jsi? No tvoje oblíbené jídlo, dělám pizzu.“ Jack najednou dostal velký hlad.
„No Ted se toulám po lese a dokonce je tu signál. Věřila bys tomu? V lese signál, to je neuvěřitelný. Pizzu nikdo neumí lépe, než ty. A otec?“
„Skoro nevěřila. V lese, co tam děláš? Touláš se? Doufám, že ne moc hluboko. No otec nic, zrovna tu není.“ Doopravdy byl otec jen pár metrů daleko, ale nechtěl se s ním bavit.
„No jen se tak procházím. Dobře chápu. No nic musím končit, zase se ozvu. Ahoj mami.“
„Ahoj synu.“ Když položil hovor, zase se cítil sám, což i byl. Podíval se všude kolem a zhnuseně si odplivl. Když vyšel z ulice, skoro se srazil ze starší paní. A potom na něho promluvila.
„To jsi ty Jacku? Co tady děláš?“ Byla to slečna Daleová.
8
Angelika Daleova sotva padesátnice, dřív to byla usměvavá žena, s šedinami, které ji rostly po všech stranách. Ted to byla žena, která vypadala na šedesát, a měla smutný výraz, který se tam usadil a vypadal, že tam bude dlouho, až moc dlouho. Její obličej říkal, že se jí stalo něco hrozného a rozhodla se, že život dožije jako smutná a osamělá osoba. Bylo to deprimující a Jack se zhrozil. Pokusil se skrýt nepříjemné překvapení, ale Angelika si toho hned všimla.
„Vím, jak vypadám. Zestárla jsem o deset let, a to není nejhorší. Lidi se na mně dívají, Ted jinak. Jako na stín, což asi jsem.“ Jack jí chtěl strašně říct, že není žádný stín, ale nedokázal to.
„Je mi to líto, co se stalo s Harrym. Tohle se nikdy nemělo stát. Tohle není fer!“ Skoro se rozbrečela.
„To není, pořád ho všude vidím. A toho kdo to udělal, ještě nechytily, mám strach, že bude na svobodě a dál bude působit bolest. Umíš si to představit? Kolik takových matek musí být? Je to strašné.“ Jack poprvé ve svém životě udělal dospělé gesto, položil ji ruce na rameno a Angelika se mu zabořila do hrudi a chvíli plakala. Lidi se po nich dívali, ale jím to bylo jedno.
„Víš, nikdo mně neobjal, co se to stalo. Jen chladné pohledy a tiché řeči. Jako bych za to mohla já, proboha! Děkuji ti Jacku, pomohl jsi mi. Málu útěcha je lepší, než žádná. A všichni určitě pomalu zapomínají na Harryho, ale to nedokážu. Pro mě to byl celý svět. A jen tak mně napadlo, nechceš se stavit na panáka? Něco tam mám, nikdo za mnou nechodí, ráda bych si s někým promluvila. A vím, že ty jsi byl jeho jediný opravdový kamarád.“ Jack souhlasil, ale poslední věta mu moc dobře neudělala.
Zatímco Angelika vytahovala klíčky z obrovské kožené kabelky, Jack se podíval nahoru a uviděl okno, které vedlo do Harryho, pokoje. A stalo se něco divného, záclony se trošku rozevřeli, ale hned na to, se uzavřeli. Jack se trošku polekal, protože si pomyslel, že by tam mohl někdo být. Polkl a nemohl z okna zpustit oči. Až když ho Paní Daleová pozvala dovnitř, tak odtrhl zrak a šel dovnitř. Dům byl perfektně uklizený a čistý. Tady vládli, týdenní úklidy, které někdy Harryho, přímo ničily. Paní Daleová byla tvrdý soudce. Požádala Jacka, až si sundá boty, poslechl.
„Jacku, běž na zahrádku, cestu znáš. Jen něco přinesu.“ Jack jen pokýval hlavou a vydal se na zahrádku. Dřív to bylo místo klidu a nádherného dětského smíchu. Nic z toho tu nebylo znát, jen neklid a depresivní ticho. Místo to bylo obrovské z mnoha stromy, zeleniny a dokonce s vlastním fotbalovým hřištěm. Posadil se ke stolu na terase a čekal. Snažil se moc nepřemýšlet, ale prostě to nešlo. Před sebou měl pořád jeho obličej a potom jeho pozdější roztrhanou tělo, které si jenom představoval, i když nechtěl. Otřel si z čela pot a potom uslyšel křik. Vyskočil na nohy a skrčený se vydal kolem zdi, až se dostal k oknu, kde chystala Angelika pití. Jen nahlédl a uviděl, že jí spadla na zem flaška a rozbila se na kusy. Trošku si odechl a přemýšlel, co si myslel, že uvidí. Otočil se a vracel si sednout.
Člověk když je sám, má o věcech tendenci víš přemýšlet. Čekal a do mysli se mu vkrádala pochybnost, co před chvíli viděl. Záclony se posunuly a čím víc nad tím přemýšlel, tím víc byl přesvědčený, že to byl lidský pohyb. Vůbec mu nebylo příjemné, že by tu měl být někdo neznámý. Po další chvíli uvažovaní vstal a vydal se do kuchyně.
„Nevadilo by, kdybych se šel podívat do Harryho, pokoje? Víte vzpomínky, prostě chápete.“ Chvíli se na něho dívala a potom se otočila.
„Můžeš jít, ale nic nerozbij.“
„Děkuji, budu si dávat pozor. Za chvíli budu dole a popovídáme si.“ Jen pokývala hlavou a Jack odešel ke schodům.
Schody byly příkré a staré. Skřípaly, dělali divné zvuky a dokonce mu připadalo, že pomalu praskají. Byl to fakt děsivý pocit, když se dostal, nahoru uviděl jen černotu, kterou zničil rozsvícením světla. Nahoře byly čtyři pokoje, jeden pokoj na pravé straně a ostatní nalevo. Pomalu se blížil k Harryho, pokoji a bez přemýšlení chytl kliku a otevřel. Zažil ten nejděsivější zážitek. V tmě, v pekelné díře Harryho, pokoje uslyšel smích. Strašlivý, nelidský a pořádně nepříjemný. Automaticky rozsvítil světlo a uviděl jen otevřené okno. Překonal strach a utíkal k oknu. Uviděl něco, ale vůbec nevěděl co. Potom těžce polkl, zavřel okno. Posadil se na postel a snažil se s tím vyrovnat. Bylo toho čím dál více, a bylo to horší. Vzhlédl na zem pokoje a uviděl lístek. Přešel k němu a zvedl ho. Prázdny. Jack uvažoval, co tu ta věc hledala a tohle možná byla Odpověď. Deník? Nebo něco podobného? Ale Ted už je pozdě, ta věc něco vzala. Takže jsem přišel trošku pozdě. Bouchl do stolu, který se otřásl a sešel dolů.
Ještě než sešel dolů, podíval se do koupelny. Potřeboval se podívat do zrcadla, jestli nevypadá jako někdo jiný. A bylo, to horší než si myslel. Na obličeji měl vystrašený výraz, který všem okolo říkal, že se mu něco stalo. Opláchl si obličej, chvíli se pokusil přetvařovat, a když si myslel, že je tu moc dlouho a lépe nedokáže, sešel dolů. Na stole byla láhev whisky a coca-cola na zapiti. Posadil se naproti Angeliky a chvíli ani jeden nevěděli co říct.
„Dáš si jednoho? Nebo rovnou celou flašku?“
„Zatím mi bude stačit jen jeden.“ Podala mu panáka, a oba ho do sebe naléli bez přípitku, bez tukaní. Hned na to otevřela flašku a padl ještě jeden. Flašku zavřela a nechala ležet na stole, ale pořád se dívala.
„Tak jacku, co tu vlastně děláš? Je to jen náhoda? Že jsi tady.“ Jack uvažoval, říct pravdu, nebo lež. Ale úplnou pravdu říct nemohl.
„Je to velmi složité, ale náhoda to není. Rodičům jsem řekl, že jedu na výlet, neví, že jsem tady.“
„A proč jsi tady?“
„No to si nechám zatím pro sebe. Ale něco tu mám, co musím udělat.“
„Dobře nebudu vyzvídat, nech si své tajemství pro sebe. Jinak víš, že se poslední dobou choval Harry, podivně. Změnil se, strašně moc.“
„Divně? Jak to myslíte?“ Než odpověděla, musela do sebe hodit ještě jednoho panáka.
„No chodíval pozdě domů a pořád něco studoval. A byl tak zamračený, moc zamračený. Přestál se usmívat, něco ho muselo strašně zasáhnout. To už nebyl ten veselý kluk, kterého jsi znal. Myslela jsem, že to bude v pořádku, ale bylo to horší. Dokonce jsem přemýšlela, že s ním zajdu k psychiatrovi a nechám mu předepsat léky. Ale nakonec jsem to neudělala. Možná to byla chyba. Málo jedl, a byl tak vážný! Ty o tom nic nevíš? Ta změna, nastala přibližně, jak jsi odjel.“
„Opravdu nevím, možná jsem tu měl pro něho být. A bavil se s někým?“
„Nemůžeš za to, nikdo za to nemůže, jen ten hnusný vrah! Doufám, že ho policie, co nejdříve chytne. Myslím, že byl snad ještě víc samotářský než dřív. A všude se otáčel, jako by ho někdo pronásledoval. A ten deník! Pořád ho měl u sebe, nikdy bez něho nikam nešel.“
„Deník?“
„Ano, měl ho pořád u sebe. Něco si do něho psal.“ Tohle Jacka zaujalo.
„A nedívala jste se do něho?“
„Ne úplně jsem zapomněla. Až Ted jsem si vzpomenula.“
„Vím, že to je těžký, ale nemohla byste ho donést?“
„To není problém, podívám se, co v něm je.“ Vstala a odcházela nahoru. Jack slyšel, jak popotahuje a najednou chtěl být co nejdřív pryč. Celý napjatý čekal, až přijde dolů. A přišla a vypadala šokovaně.
„Ten deník tam ještě dnes byl, ale ted? Prostě tam není.“
„To nevadí, asi se někde zatoulal a brzy ho najdete.“ Zmateně se po něm podívala a souhlasila. Potom se chvíli bavily jen o Harrym, vypili pár panáku a potom nastal čas odejít. Rozloučily se a Angelika mu poděkovala za návštěvu. Při odchodu se po něm zajímavě dívala, a v hlavě měla jen jednu větu, ten kluk mi neřekl všechno.

9
Jack litoval, že mluvil víc, než chtěl. Řekl jí věci, kterých teď trošku litoval. A když odcházel, uviděl, že ho pozoruje. Pomyslel si, že už tuší víc, než by měla. Jack by se nejraději nakopál doprdele, ale nebyl nikdo, kdo by to udělal. Zašel za roh a trošku si odechl. Najednou přišlo vystřízlivění a vrátil se známý pocit strachu. Díval se dokolečka, jestli ho něco nesleduje, nic neviděl a tak se vydal k lesu. Ale několik stovek metrů před ním si to rozmyslel, do tmy a ticha se mu vůbec nechtělo. Stál nerozhodně na křižovatce a nevěděl, kam jít.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.07.2019, 20:21:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění je utnuté na správném místě, náš hrdina řeší dilema, kudy se má vrtnout, a zatím netuší, kam jeho kroky povedou. Určitá hororová atmosféra zde je, líbily se mi ty záclony v Harryho pokoji (pokud jsem si to zapamatoval správně). Někdo tam zřejmě byl, ale kdo? Jak to, že ten deník najednou zmizel, kam se poděl? A co matka našeho mrtvého hrdiny, kde měla manžela, nebo byla rozvedená (či vdova)? Jen se ptám, není to důležité. Tento díl mne nezklamal, škoda jen, že Ti v něm řádili šotci překlepníčci, najdi si dalšího čtenáře, který Ti pomůže je "vymést" ven z textu, ať už jde o čárky, shodu podmětu s přísudkem a podobně. Pomůže i pozorné pročtení a jak už jsem napal, betareader je k nezaplacení. Těším se na další díl, jak si náš hrdina povede a zdali to byl dobrý nápad vracet se do města, kde zemřel jeho kamarád...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 03.08.2019, 10:35:46  
   kukuřice Tichý Kopec: Také zdravím. Omlouvám se, že píši tak pozdě.

Super jsem upřímně rád, že se táhle část líbila. A potěšil jsi, že je zde aspon náznak hororové atmosféry. Ano Záclony, pamatuješ správně:). Jinak odpovědi budou pomalu odhalovaný:).A matka zůstala sama, manžel utekl. K těm chybám, pokusím se někoho na to sehnat, ale asi to chvíli potrvá. Ale slibuji, že se na to nevykašlu a pokusím se o to.

Dobrý nápad to nebyl, to můžu napsat už ted:). Jinak v dalším díle představím, dvě nové hlavní postavy.

Pěkný den přeji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Strnulosť ducha
Kvé
Nebezpečná hra
Anika
Za sklem...
Aliäbella Alisabeth
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr