obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Noční inferno ::

 autor Umouněnka publikováno: 01.08.2019, 21:03  
 

"A víš, že jsem dvakrát byla v pekle?"
"Neříkej, to už na větší klišé nemáš?"
"Teď ale vážně, představ si to! Oni tam mají předpeklí, kde je horská dráha, která vypadá jak potrubí a pravděpodobně na ní hodně vytrpíš. Působila na mě hrůzostrašně a nekonečně. A je tam stánek, kde dostaneš zdarma multivitamínový džus."
"Ty jsi něco fetovala?"
"Já? Proč?"
"Že tu kdákáš o pekle a o džusu."
"Náhodou džus je neškodný. A tahle návštěva v pekle byla fakt dobrá. Horší bylo, když za mnou peklo dorazilo do pokoje. To jsem se opravdu mohla strachy zbláznit."
"Začínáš mě otravovat. Neměla bys navštívit doktora?"
"Navštěvuji doktora. Snad si nemyslíš, že mě baví po nocích poslouchat řev démonů a prát se s nimi. Ale zatím mi ty prášky moc nepomohly."
"No, tak snad ti zaberou co nejdřív. Měj se!"
"Ty už jdeš?"
"Jo, už nevím, co bychom si řekli."
"Škoda. A já mám zrovna tolik co povědět."
"Pověz to tomu doktorovi a mě s tím neotravuj. A opovaž se být zase náměsíčná a psát mi ze spaní. Nazdar."
"Hm. Tak teda ahoj."

-

Obkroužila jsem poslední linii obrazu - dům, v jehož dveřích byla rozpuštěná žena. Ano, doslova se do něj vpíjela a můj dojem z práce byl velice dobrý. A pak jsem se rozhlédla, abych zjistila, kam se bude hodit. Spatřila jsem, že Tomáš všechny mé obrazy pověsil. Ten, který jsem právě domalovala, se na zeď hodil. Ale ne všechny mé obrazy patří do místnosti, kde bych měla spát.
"Hele, kdy jsi sem ty obrazy dával?"
" Asi před týdnem. To sis toho všimla až teď? Tys tady nespala?"
"Ne. Já tady nemůžu spát. A teď bych tu nespala už vůbec, když by se na mě dívaly moje obrazy."
"No jo, uznávám, jsou celkem děsivý."

Byly to samé tváře démonů s vyvalenýma očima, otevřenou pusou a ostrými zuby, ďábelské rudé obličeje a mrtvé děti položené na muchomůrkách. To všechno mi řvalo v hlavě a muselo to ven. Ale takové obrazy nejsou pro veřejnost. Nikdo se nechce dívat na mé noční můry. Nechci se na ně dívat ani já sama, ačkoli mě zároveň fascinují. Vídám tolik tváří, hlavně pod zavřenými víčky. Lidé mají tváře různorodé, ale pohledy kolikrát prázdné. A ve tváři mých osobních monster je všechno. Všechen můj strach a děs.
"V tomhle pokoji přece spala nedávno máma, když tu byla mrknout na kočky. To chceš říct, že ty obrazy viděla?"
"Kdy že to bylo? Jo, viděla je."
"A to jsi je předtím nemohl odnést do sklepa? Teď už chápu, proč se mnou nemluví a když už mi výjimečně zvedne telefon, tak zní, jak kdyby ji měli brzo pohřbívat."
"Promiň, ale já myslel, že se za svý obrazy nestydíš."
"Já se nestydím, ale nemusí na ně koukat moje rodina! Co si o mně pomyslí? Že jsem psychopat a cvok!"
"A ty cvok nejsi?"
"Nevím. Často se cítím hodně nemocná."
"Možná bys měla spíš spát, než malovat."
"Jenže mě obrazy budí!. A s každým pokusem propadnout se do bezvědomí sebou moje tělo škubne. Hučí, chápeš? A pak si vždycky vzpomenu na peklo."
"Myslíš ten zážitek, jak jsi asi hodinu odříkávala otčenáš pořád dokola a pekelníci tebou cloumali a za okny bouřilo?"
"Jo. Jenže jsi to absolutně nevystihl. Zní to jako ze špatnýho fantasy románu."
"Tak mi to vysvětli."
" Ani já to neumím popsat. Bylo to, jako by ve mně bzučelo tisíc much a rozechvívaly mě zevnitř. Všechno řvalo a i vzduch byl nasáklý strachem. Něco mě tahalo do všech směrů. Sahaly na mě nějaké ruce. Vibroval mi dech. Olizovaly mě plameny a můj dům omývala dešťová bouře. Nešlo to zastavit. Chtěli si mě vzít s sebou."
"To je teda fakt pekelný. Asi bych se strachy pokadil."
Neřekla jsem mu, že někdy je můj strach tak obrovský, že mám sama pocit, že mi povolí svěrač. Naštěstí to byl jen pocit a nikdy se to nestalo.
"Co kdybys zase začala chodit do kostela?"
"A k čemu? Akorát bych tam shořela."
"Ne, já myslím, že by ti to mohlo pomoci. Je tam ticho a klid."
"Když na tebe myšlenky řvou, že se ti kácejí nohy, tak je ticho a klid to nejhorší."
"A dá se s tím vůbec něco dělat?"
"Mám pocit, že jde jen o to, to skutečně přijmout. Určitý druh šílenství bude asi vždycky moje druhá stránka. Jenže jsem ještě nepřišla na to, jak si díky tomu všemu nepřipadat jako květina, která nikdy neuvidí slunce, ani se nenapije deště."
"To je teda pech. Ale můžu tě chodit zalévat."
"To můžeš, třeba vyrostu. Sundej ty obrazy prosím a dej je do sklepa. Démoni patří do sklepů."
"Jak si přeješ."

-

"Tak ještě jednou, nádech - počítejte do pěti. A výdech. Nádech! Pět vteřin počkat. Výdech."
Nevěděla jsem, jestli to té paní říkám skutečně správně, ale vypadala klidnější a slzy se jí už nekutálely jak zmatené hrášky z očí. Nějaká úzkost ji lapila, zrovna když proti mě vycházela z WC. Jak jsem byla šťastná, že dělám normální věci. Že vidím shora řeku, která se zdá divočejší než moře. A lidé v ní skáčou a užívají si slunečné počasí. Stála jsem na kopci a dívala se na radostnou chvilku těchto duší.
Úzkostlivé paní se posléze ujal její manžel a já šla k barevně oblečené skupince, která postávala v kopci nad restauraci. Semkli se okolo mne. Paní po mé pravé straně vzala moji ruku do dlaní. Já položila muži vlevo ruku na rameno. A společně jsme se dívali do nebe. A do sebe navzájem. Bylo mi dobře, jako dlouho ne. Konečně sen, ve kterém neutíkám a nevidím strašidla, pavouky a krev.
Co bude až se probudím? A probudím se vůbec?
Nemohla bych zůstat v klidu v kruhu lidí, o kterých nic nevím, ale se kterými souzním?
Noty se z mého nitra už dávno vysypaly a tenkrát, co si pamatuji, se rozcinkaly po podlaze. Já to slyšela, ale mé okolí nechápalo, co to dělám a proč plácám rukama po koberci. Chtěla jsem je chytit, ale byly to jen mžitky před mýma očima.

-

"A kdo teda vlastně jsem? Nebo co jsem?" Zeptala jsem se jen tak do stropu.
" Řekla bych, že jsi snílek naruby."
"Jak naruby?"
"No prostě, jak to říct. Někdo sní, aby se vyprostil z reality. A ty sníš temné věci. Sníš něco, co ani nechceš. To je divný, ne?
"Jo je. Příliš mi to zastiňuje hlavu. A ten prášek mi stejně nezabral."
"Namalovala jsi to?"
"Namalovala jsem sebe, se zašitými ústy a očima, který křičí."
"To musí být hodně děsivý obraz."
"Nejhorší je, že je skutečný. Mé myšlenky jsou řvoucí hmota, která mne dusí a kalí mi krev v rukou. A nikdo to neslyší. Nikdo jim neřekne pssst, já chci spát. Nikdo to neudělá a já to neumím."
"Kalí ti krev v rukou? Jak to myslíš?"
" Ty ruce mě prostě pálí nejvíc."

-

Byla už tma a někde štěkal pes. Mé tělo není bezpečným místem. Není tím, čím bylo. Tak dlouho jsem se nechala strašit, až jsem se sama stala strašidlem.
Můj poslední obraz budu já. Zrcadlově. Tenkrát se v mé pouti něco prohodilo a mé oči v zrcadle mě prosí. Prosí mě každý den. A nejhorší je, že nevím, jestli jim vyhovím.
Mé tělo mě ještě umí prosit o vodu. O hořčík a vitamíny z prášku. O jídlo už příliš ne. O hygienu taky ne. Piluju svou chůzi ducha. Musím se opírat o rám dveří. Musím se soustředit na nohy, aby se nezlomily. Duševní rozklad páchne. Studí. Poletuje ve vaší krvi a někde zabolí. Lidé se chlubí tím, že jsou cvoci. Nazývají se tak. Ale pochybuju, že většina z nich ví, jak moc to ve skutečnosti není legrační, ba ani působivé. Je to komůrka, kterou vlastní každý člověk, ale na deset západů zamčenou. U mne je pootevřená a pravidelně z ní vytéká stín, ze kterého si můžu ušít desítky šatů, záclon i prostěradel.
Spala bych. Spala bych kdekoli, ale ještě se pomodlím. Vezmu si čisté šaty. A půjdu opatrně po schodech dolů do sklepa. Čekají mě tam. Už dávno jsem se naučila posílat obludám vzdušné polibky. Ono je to zarazí, na chvíli zmlknou a moje hlava dostane prostor k uvažování. Někdy se mi podaří je umlčet, když umlčím své tělo. Ale dnes s nimi mluvit chci. Chci jim říct, ať si laskavě uklidí ten bordel.

-

"Ale no tak, duše se přece nedá sníst. Je to energie."
"Haha. Když jíš normální jídlo, tak z něj přece taky získáváš energii. Tak proč by nešla jíst duše?"
"No, víš... Já prostě žádnou duši nikdy neochutnal."
"Tak si lízni. Ale blíž k srdci, pravou stranu mám už oslintanou od bestií."
"Páni! Ty... no neke! Chutnáš jak ovocná zmrzlina."
"Tak to ses strefil do mého nejlepšího kousku."
"No teda, to mám ale štěstí."

(cinkání a šum)

"A co budeme dělat teď?"
"Nevím. Zrovna jsem ti chtěla říct, že kdybych tady omdlela, tak si toho snad ani nevšímej. Já se zase proberu."
"Tobě je špatně?"
"Ne, ale v pravém uchu už asi půl hodinu slyším vrkat holuba. Příšerně mě to rozčiluje."
"Tak si to ucho prošťourej."
"To nejde. To bych toho holuba zabila."


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mon 16.08.2019, 18:03:17 Odpovědět 
   Snílek naruby je tak krásne pomenovanie. Veľmi zaujímavý príbeh, páči sa mi aj to zakončenie :)
 ze dne 17.08.2019, 6:56:26  
   Umouněnka: Ó, děkuji za přečtení, Mon :) Jsou to spíš víc takové střípky, než příběh. Ačkoli i příběhu by se uvnitř našlo spoustu. Život je někdy hodně podivný :) Díky!
 Rado Roh 05.08.2019, 22:12:40 Odpovědět 
   Ante portam inferam
 maja52 03.08.2019, 14:27:21 Odpovědět 
   Ano, každý máme své peklo a s přibývajícím věkem je únik, skoro, nemožný. Také se o tom, občas, zmiňuji ve svých verších. Držím ti pěsti na cestě ke světlu ( nebo ke spánku? ) Ráda jsem se začetla, i když do prózy moc nechodím, pokud mi nešustí listy v rukou. Ahojky.
 Šíma 01.08.2019, 21:01:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky poeticky a zároveň děsivě napsané. Snad nejde o autobiografický kousek, na druhé straně má nejspíš každý své "démony"...

Príma večer a múzám zdar.
 ze dne 01.08.2019, 21:59:46  
   Umouněnka: Díky Šímo, o autobiografický kousek přímo nejde, ale zároveň to úplně smyšlené není, démoni jsou prostě svině a mohla bych o nich vyprávět daleko víc :)
Jestli tam mám překlepy, tak si asi už vytrhám vlasy. Myslela jsem si, kdo ví jak jsem to nekontrolovala. :/ Ach jo, no co už nadělám. :) Díky za čtení a publikaci!
 ze dne 01.08.2019, 21:02:47  
   Šíma: P.S. Pozdravuji Tvé šotky Překlepníčky! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Strnulosť ducha
Kvé
Nebezpečná hra
Anika
Za sklem...
Aliäbella Alisabeth
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr