obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 14.08.2019, 12:12  
Kapitola 3
 

Kapitola 3



Ani po těch letech se nic nezměnilo. Ostrov Ticha měl v sobě stále své kouzlo. Ještě když jsem chodil s Helgou, chodívali jsme sem dost často. Obzvláště v zimě to tady mělo svou atmosféru. Pro mě to bylo tím, že jsem to měl spojené se svou mamkou, která se proměnila ve sněhovou vločku. Helga to vnímala jako místo, kde bylo opravdové ticho. Pak jsme sem začali společně chodit i s Margaretou, která zůstala nějakou dobu u faráře Harvika. Později si pro ni přijela sociálka. Co jsem se pak dozvěděl od faráře Harvika, tak nastoupila do církevní školy v Göteborgu. Byl jsem za to moc rád. Jsme spolu stále ve spojení. Občas si napíšeme.

Ještě, že existuje internet. Díky mailům vím, jak se jí daří, prolétlo mi hlavou.

Vzpomněl jsem si, jak říkala Helga: „Kdyby jí nebylo devět, asi bych žárlila.“ Bylo to od ní nečekané, ale potěšilo mě to. V té době, jsem si myslel, že mně má opravdu ráda. Ale to, že jsem zůstal doma, nemohla rozdýchat. Dospěla moc rychle a chtěla být svobodná. Myslela si, že když bude ve Stockholmu a daleko od rodičů, že si bude moct dělat, co chce. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že v Halmstadu jsem našel školu, kde bych chtěl studovat. Samozřejmě, že Stockholm nabízel více škol a větší výběr, ale svou přihlášku jsem si podal u Halmstadské univerzity. Přijali mě.

„Stejně je tu krásně,“ šeptl jsem a vyrazil jsem zpátky domů kolem pobřeží, které bylo poseto obrovskými balvany.

Hned za prvními balvany jsem zahlédl nějakou postavu.

Kdo to může být?

Postava měla v ruce batoh a něco sbírala ze země.

„Co tu děláš, Hilmare?“ zeptal jsem se ho, když jsem přišel blíž.
„Jsi to ty Magnusi?“

Zíral na mě jako bych přistihl při něčem nezákonném.

„Sbírám tu kameny,“ prozradil.
„Stále si myslíš, že ti moře vyplaví nějaké zvláštní kousky?“
„Baví mě to.“
„To je dobře, Hilmare. Člověk by měl dělat, co ho baví.“
„Stále pozoruješ hvězdy?“
„Samozřejmě.“
„Takže jsi koukal včera na oblohu?“
„Ano, proč?“
„A viděl jsi ten meteor?“
„Tys ho viděl také?“
„Zrovna jsem byl venku zavřít psa.“
„Vesmír je tajemný, ale naprosto úchvatný, nemyslíš?“
„Víš, vždycky jsem se tě chtěl zeptat…“
„…na co?“
„Myslíš si, že za Sluneční soustavou jsou další planety?“
„Já si myslím, že ano.“
„A myslíš, že existují planety, kde žijí lidé jako my?“
„Proč se na to ptáš? Zrovna dneska? Tolikrát jsme se potkali a nikdy tě to nenapadlo se mě zeptat na vesmír.“

Hilmar se na mě upřeně díval, ani nemrkl. Zřejmě přemýšlel.

„Je to kvůli tomu meteoru?“ zeptal jsem se a tím mu tak trochu pomohl s odpovědí.
„Ano,“ kývl.
„Já si myslím, že lidi jako my to zrovna nebudou,“ spustil jsem. „A možná, že ani nebudou stejné substance jako my.“
„Jak to myslíš?“
„Nemusí vypadat jako my. Mohou být nehmotní. Světelné bytosti, energetické bytosti, jiné entity, které jsou zcela mimo naše chápání.“
„Vidíš a moje máma si myslí, že bůh vytvořil planetu Zemi pro lidi. Tady se rodíme, tady žijeme, tady umíráme.“
„Někteří to takhle vidí, ale co když je to trochu jinak.“
„Narodil ses tu…“
„…netvrdím, že jsem se tu nenarodil, ani že zde neumřu, ale každý člověk má duši, která cestuje vesmírem…“
„Myslím, že kdyby tě slyšela moje máma, asi by ti řekla, že jsi blázen nebo neznaboh.“
„Vždyť sám bůh je nehmotná substance, Hilmare.“
„Chceš říct, že má duši?“
„No, spíš bych řekl, že je to energie, která všechny duše přivedla k životu.“
„A kde ty duše byly, než se zrodily?“
„Myslím, že to se ptáš na něco, co neví nikdo.“
„Ani farář Harvik?!“ udivil se Hilmar.

Jen jsem zakroutil hlavou.

„Budu hledat další kameny, Magnusi,“ řekl a ukončil náš rozhovor.

Evidentně jsem ohrozil jeho víru slovy, které nespadají do kategorie, věřím v boha. Nezazlíval jsem mu to. Jeho matka byla hodně věřící a při nedělním kázání v našem kostele, seděla v první řadě. Bohužel to přenášela i na své děti, které to vnímaly, jako něco běžného.

Možná, že časem procitnou.


* * *

Během půlhodiny jsem byl zpátky doma. Otec ještě doma nebyl.

Zřejmě byl ještě u pana Pendersona, pomyslel jsem si.

Když jsem vstoupil do domu, všiml jsem si stříbrné šmouhy na kalhotách.

„Co to je?“

Ohnul jsem se a snažil se to setřít, ale spíše jsem to rozmázl, než abych to vyčistil.

Sakra!

„Co to je?“ podivil jsem se a chvíli se díval na stříbrnou barvu, která na knoflíku ve velmi krátké době vytvořila oxidaci.

Napadlo mě jediné, seškrábat trochu barvy pod mikroskop.

„To je neuvěřitelné,“ poznamenal jsem polohlasně, když jsem uviděl výsledky pod svým mikroskopem. „Je to živé?!“

Co to je a kde se to tady vzalo?

V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že se musím vrátit tam, kde jsem se mohl umazat. Zpátky na ostrov Ticha.

„Jedině tam jsem se mohl setkat s tou stříbrnou entitou,“ poznamenal jsem a vyrazil.

Cestou ven jsem si vzal igelitový pytlík a rukavice, kdybych tam našel ještě něco jiného.

* * *

Když jsem dorazil k ostrovu Ticha, slyšel jsem vlny, které narážely na útesy. Zvuk moře v tomhle období mě vždy uklidňoval. Procházel jsem kolem dvou hustých keřů, když z něho najednou vyskočila postava zahalená do zeleného plátna. Viděl jsem její bledou tvář, a několik prstů, které držely plátno na okraji. Myslím, že byla nahá, ale v tu chvíli jsem spíše přemýšlel o tom, co tady chce. Pozorně mě sledovala.

„Co tu děláš? Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

Postava ustoupila krok stranou.

„Neublížím ti, jen jsi mě překvapila.“
„Ke-tu-vaheso,“ pronesla.
Podle hlasu je to dívka.

„Nerozumím ti,“ zakroutil jsem hlavou.

Vzápětí mě napadlo, že bych mohl ukázat na stříbrno šedivou substanci, kterou jsem měl na kalhotách.

„Kaila-ho-mana,“ řekla a svou rukou ukázala na svou ruku.

Její ruka vypadala na pohled ošklivě. Jako popálenina třetího stupně. Místy bílá a hnědá barva. Tvářila se však, jako by jí to nebolelo.

Co se to s ní děje?

„Rád bych ti pomohl, když mi to dovolíš,“ nastavil jsem své ruce k ní.

Chvíli na ně koukala. Pak na mě spustila zase něco v té své podivné řeči.

„Já ti nerozumím.“
„Ty-rasa-lidé,“ pronesla v řeči, které jsem rozuměl.

Jak je možné, že najednou umí můj jazyk?

„Primitivní jazyk,“ zaznělo.

Nebral jsem to jako urážku a snažil se s ní navázat kontakt.

„Neboj se, po-mo-hu ti.“
„Podstata mého těla je jiná než lidé.“
„A co se s tebou děje?“
„Základ mé substance je draslík a s kyslíkem reaguje explosivně.“
„Proto ten výbuch?“ ukázal jsem rukou směrem k molu, kde se nacházela zničená loď pana Pedersona.
„Má kapsle se při dopadu poškodila.“
„Z jakého materiálu je vyhotovena?“
„Z mnoha kovů a minerálů.“
„Jestli je v materiálu obsažen draslík, chápu, že ta kapsle explodovala.“
„Tato planeta není vhodná pro Mana.“
„Kdo je Mana? Ty?“
„Ano.“
„Odkud jsi?“
„Kaila.“
„To je nějaká planeta nebo hvězda?“
„Mnoho hvězd.“
„A jak ti říkají?“
„Nerozumím.“
„No, jak…ehm…to je teď jedno,“ mávl jsem rukou. „Mohu ti nějak pomoci? Netuším, proč tu jsi, ale nechci, aby tě tu někdo našel. Nepochopili by, kdo jsi, a zavolali by vojáky.“
„Strach.“
„Možná,“ kývl jsem.

Rozhodně by to byla senzace, kdyby ji tady našli. Musím ji ochránit, zkusím jí přemluvit, aby se mnou odešla ke mně domů, pomyslel jsem si.

„Půjdu s tebou k tobě domů,“ vyhrkla najednou.

Cože? Slyšela mě snad?

„Věříš mi? Teda jestli víš, co to znamená.“
„Cítím, že jsi dobrý člověk. Chceš mě ochránit.“
„To máš pravdu, ale nějak musím vymyslet, jak tě dostanu odsud.“
„Mohu se pohybovat,“ řekla.
„Ano? To je dobře, možná bych ti měl půjčit svou košili, abys nevzbudila pozornost s tím špinavým plátnem.“
„Souhlas.“

Pousmál jsem se a svlékl si košili.

„Otočím se, abych se nedíval,“ navrhl jsem, ale ona to komentovala slovy: „Nechápu, proč by ses měl otáčet.“

Vážně?

„Dobře,“ přikývl jsem.

Jakmile odhodila zelené plátno stranou, mohl jsem vidět její skutečné tělo. Skoro jsem nemohl dýchat. Nic podobného jsem dosud neviděl. Bylo to něco naprosto úžasného. Neměla lidské tělo. Jediné, co připomínalo člověka, byla její tvář a ruce. Od hrudníku dolů vypadala jako mořská panna. Akorát, že to zářivě šupinaté tělo nebylo zakončeno ploutví, ale nějakými chapadly. Připomínaly třásně. Vznášela se nad zemí.

„Co se skrývá pod těmi šupinami?“ zeptal jsem se.

Má zvědavost sílila.

„Karbonové šupiny chrání palatové pouzdro, pod kterým je ukryté moje skutečné já,“ odpověděla.
„Možná bychom měli z toho plátna udělat nějakou sukni, abychom přikryli ty šupiny,“ navrhl jsem.

Prohlížel jsem si její obličej. Byl bledý, ale krásný. Jen ruce měla ošklivé, jako by popálené.

Možná, že mi prozradí, co se to s ní děje, prolétlo mi hlavou.

„Je to reakce na zdejší prostředí,“ pronesla.

Až teď jsem si všiml, že vůbec nepohybuje ústy.

„Už chápu, že víš, co si myslím. Jsi telepatka?“
„Jsem Mana.“
„Chápu. Nejsi jako já.“
„Souhlas.“
„Teď, když spolu budeme trávit nějaký ten čas, mohla bys mi říct, jak se jmenuješ – jak ti říkají?“ snažil jsem se použít i ruce stejně tak, jak to dělají hluchoněmí.
„Enysoma Kao.“
„Magnus.“

Jakmile jsme se sami sobě představili, Enysoma si konečně oblékla košili. Mezitím jsem se snažil nožem rozřezat to zelené plátno, abych udělal provizorní sukni a zakryl tak její šupiny.

„Pomohu ti,“ navrhla.

A jak asi?

„Polož to plátno na zem,“ řekla a pak z její levé ruky vyšlo několik světle modrých bodů, které začaly plátno opracovávat.

Zíral jsem na to, jako prvňák na první písmena.

„Jak jsi to udělala?“ podivil jsem se.
„Je to jen energie,“ odvětila způsobem jako by to bylo něco normálního.

Možná tam, odkud pochází, jsou tyto věci samozřejmostí, ale tady na Zemi, takovou technologii nevlastníme. Alespoň o tom nevím, prolétlo mi hlavou.

„Co je to za energii, že dokáže sama zhotovit sukni?!“ pousmál jsem se.
„Rekognitivní energie.“
„Rekognitivní?“ udivil jsem se. „Znám podobný termín v psychologii. Je to teorie zaměřená na zpracování informací. Kognitivní – mající poznávací význam.“
„V mém světě je tato energie vypouštěna ve chvíli, kdy má informaci, co má udělat.“

Aha!

„Mana nejsou jako lidé,“ dodala.
„Budu rád, když mi budeš o svém domově vyprávět.“
„Pokud budeš chtít.“
„Samozřejmě, že budu chtít. Jsem zřejmě první, kdo se setkal s Manou,“ poznamenal jsem nadšeně.

Neřekla nic. Jakmile světle modré body dokončily svůj úkol, připevnily sukni na její tělo.

„Jsem připravena.“
„Můžeme tedy vyrazit.“
„Souhlas.“

Naučila se našemu jazyku tak rychle. A dokonce ovládá energii, která za ní udělá, zřejmě cokoliv bude chtít. Jsem zvědavý, s čím mě ještě překvapí, pomyslel jsem si.

Ani jsem si neuvědomil, že ona mé myšlenky umí přečíst.

„Půjdeme tudy,“ ukázal jsem směr.

Enysoma jen pokynula hlavou a následovala mě. Naštěstí jsme nikoho cestou k nám domů nepotkali. Vysvětlovat někomu, kdo je ta holka, se mi fakt nechtělo.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.08.2019, 12:11:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky a čtivě napsáno. Přemýšlel jsem, co bych dělal, kdybych potkal mimozemskou bytost, kdo ví...? Uvidíme, jak bude vyprávění pokračovat, prozatím má dobře nakročeno.

Príma den a múzám zdar.
 ze dne 14.08.2019, 18:49:26  
   Danny J: Zdravím,

děkuji za pozitivní komentář. Příběh je zajímavý, alespoň si to myslím :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Krvavá stezka: ...
Nirtyn
Funkce umění ve...
pilot Dodo
Bůh
GoSu
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr