obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915344 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39469 příspěvků, 5737 autorů a 390216 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 25.08.2019, 13:40  
Kapitola 5-6
 

Kapitola 5



Vrátil jsem se o deset minut později, ale Enysoma v pokoji nebyla.

„Enys!“ zvolal jsem v naději, že se jen schovala.

Nikdo se však neozýval.

To není vtipné, takhle mě lekat, pomyslel jsem v domnění, že mé myšlenky zachytí a uvědomí si, že to nebylo správné.

„Magnusi?!“ ozval se její hlas.

Otočil jsem se, ale nikoho jsem neslyšel.

„Kde jsi?“
„Jsem přímo před tebou, ale moje substance vytvořila štít, který lomí světlo do několika úhlů, a já nejsem vidět.
„To umíš?“ vyhrkl jsem s úsměvem na tváři.
„Souhlas.“
„Proč mě to vlastně překvapuje. Neumím si představit, jaké máš možnosti. Přitom jsi tak křehká.“
„Ale to víš jenom ty,“ pousmála se a vmžiku se objevila přede mnou.
„Působivé,“ dodal jsem a posadil se do křesla.

Její ruka se najednou prodloužila skoro na dva metry a jeden prst setřel stříbrnou šmouhu z mých kalhot.

„To patří mě,“ pronesla a její ruka se vrátila do původní polohy.

Ou!

Nečekané.

„Jestli nechceš, aby někdo zjistil, kdo jsi, budeš se muset chovat jako člověk – jako já,“ podotkl jsem, aby bylo jasné, jak jsem to vlastně myslel.

Teď jsem musel volit slova přesně a jasně, aby nedošlo k nedorozumění. Nikdy nebudu vědět, co udělá, proto se musím naučit lepé komunikovat.

„Až obdivuhodné, kolik může mít člověk povahových rysů,“ žasla.

Rozhodně jí to překvapilo.

„Mana má snad jen jednu?“
„Jsme bytosti vyzařující jednu energii.“
„Neznáte emoce?“
„Dokážeme vnímat i napodobit okolí.“
„Ano, to jsem si všiml, že dokážeš.“
„Rekognitivní energie vytvořila podobu z obrazu.“
„To znamená, že jsi našla nějakou fotku nebo obrázek a podle toho jsi přizpůsobila svůj vzhled?“
„Souhlas.“
„Vážně?“
„Byl to obal.“

Ha, ha, ha!

Rozesmála mě.

To snad není možný, ona si vzala podobu z nějakého obalu na sušenky, prolétlo mi hlavou.

* * *

Enys na mě koukala a její oči nechápavě lítaly do stran.

„Proč se směješ?“ divila se.
„Jak sis vzala svou podobu z obalu, který ležel na zemi.“
„Jak se rodí lidé?“

Její otázka prolétla kolem mě jako vítr.

„To chceš opravdu vědět?“
„Souhlas.“
„Dobře, povím ti o tom,“ přitakal jsem a podrbal se na tváři.

V první moment jsem nevěděl, jak začít, ale nakonec jsem začal popisem vývoje jedince.

„Prvnímu období našeho vývoje se říká prenatální období. V tomto období dojde k oplození vajíčka, vzniku embrya a poté k porodu. Narodí se dítě, které roste a dospívá přibližně mezi patnáctým a dvacátým rokem. Tomu se říká adolescence, někdy taky jenom puberta,“ vysvětlil jsem. „V průběhu dalších čtyřicet let nastupuje tzv. dospělost. Po šedesátce přichází stáří. Období stáří život člověka končí smrtí. Samozřejmě, že každý neumře, když je starý. Existují nemoci, které nás předčasně usmrtí. Stávají se nehody, kdy člověk zemře.“
„Co je smrt?“

Uh!

Znovu mě překvapila svou otázkou.

„Je to ukončení života. Konec. Naše srdce přestane bít, naše životní funkce se zastaví,“ odvětil jsem.
„Proces Aigy,“ pronesla.
„Hm, někdy to je postupný proces.“
„Aigy.“
„Co je Aigy?“
„To znamená, když naše energii slábne a odchází na místo, kde prochází obnovou.“
„A co vaše duše?“
„Duše?“ udivila se.
„Někteří lidí věří, že máme duši, která po naší smrti odchází jinam.“
„A ty máš duši?“
„Já myslím, že ano. A věřím, že jí máš i ty.“

Enys se na chvíli odmlčela a pak se znovu zeptala na člověka. Pojem duše jí nezaujal. Naopak chtěla vědět, co nejvíce o člověku.

„Jsou malí, velcí, mladí, staří lidé, proč?“
„Podle stupně našeho vývoje se také rozdělujeme na dítě, ženu a muže. Poté podle pohlaví: dívka a chlapec. Z dívky se stává žena, později i matka a babička. Z chlapce se stává muž, poté otec a dědeček,“ odvětil jsem.
„Mana jedna energie,“ poznamenala.
„Ano, já vím,“ kývl jsem a ukázal na počítač. „Možná bude lepší, když si všechny informace zjistíš z internetu,“ navrhl jsem.
„Nechceš mluvit o člověku?“
„Takhle to není,“ bránil jsem se a rozhazoval rukama. „Jen si myslím, že máš stále více a více otázek a internet ti dá odpověď na všechny tvé otázky.“
„Když to říkáš.“

Podívala se na mě a pak vyrazila k počítači. Sledoval jsem, co se bude dít, ale jenom tam stála.

To už se napojila na internet?

Nechal jsem jí být. Přesunul jsem se na pohovku, která se nacházela na druhé straně této místnosti, a čekal, až skončí.


* * *

Během několika minut se otočila ke mně.

Už?

„A to je vše?“
„Získala jsem všechny potřebné informace na mou otázku,“ odvětila.
„Takže, co tě zaujalo nejvíce?“
„Jste tak zranitelní,“ odpověděla.

Cože?

V tu chvíli jsem se cítil jako mravenec, který se ocitl pod velkou botou a hrozí mu rozšlápnutí.

„Tobě nic nehrozí,“ řekla a přiblížila se ke mně.

Rukou se natáhla a pohladila mě po vlasech. V tu chvíli mi došlo, že se zajímala i o lidské emoce. Soudě podle jejího chování.

„Zjistila jsem, že lidé potřebují lásku, porozumění, přátelství, mít pocit bezpečí.

Potvrdila, co jsem si myslel.

„Emoce,“ řekla to s takovým nadšením, až mě to překvapilo.

Poté namířila své otevřené dlaně k mému obličeji. Polkl jsem na prázdno. Očekával jsem, že se ho dotkne, ale neudělala to. Místo toho naklonila hlavu do strany, otočila se a vyrazila k oknu.

„Tam je svět,“ pronesla.

Byla tak nadšená.

„Určitě ho poznáš i zvenčí. Budu se snažit, abys měla, co nejkrásnější vzpomínky z této návštěvy.“
„Je to první planeta tohoto druhu.“
„Chceš mi říct, že lidé jinde nejsou?“
„Ne v takové podobě, jak jste vy.“
„A jak vypadají?“
„Jsou rozdílných tvarů, hlavy, rukou i končetin. Především mají jiný charakter. Nejsou plní negativní energie jako zde.“
„Myslím, že ve vesmíru se také vedli kdysi dávno války.“
„Byly to jiné druhy. Nepodobné lidem. Lidským genom byl zaset na Zemi před mnoha miliony roky, kdysi známý jako Talamch. Byl to řízený vývoj, který měl vytvořit odlišnou rasu…“
„…jsme experiment?“ udivil jsem se.
„Vznik i zánik. To byl plán,“ upřesnila a nasměrovala svůj pohled ke mně.

Uh!

Její dovětek mě natolik překvapil, že jsem začínal mít strach o lidský druh. Najednou se ve mě probudily obavy, úzkost a pocit beznaděje.

„Nemusíš být smutný,“ promluvila, když viděla, že jsem ztichl.

Nahlédla mi samozřejmě do hlavy, jestli se to dá takhle říct. Ona to tak nevnímá. Uvnitř jejího uměle vytvořeného těla byla energie. Vnímala vše, takže to ani nemohla brát jako něco špatného.

Věděla vůbec, co je dobré a špatné?

Myslím, že ano. Už věděla, co jsou emoce. Otázkou však zůstává, jestli to chápe, jako MY – jako živý tvor. Nikoliv jako energie, která vnímá vše celoplošně a zpravidla je to pozitivní energie. Musí to tak být, protože by nemohli být tolik nad věcí, na rozdíl od člověka, který mnohdy řeší hlouposti a malichernosti.

„Jo, trochu jsi mě zaskočila,“ ozval jsem se.
„Vím, o čem přemýšlíš, ale vznik i zánik je součástí všech bytostí, všech entit v celém vesmíru. Jen lidé jsou otázkou smrti velmi znepokojení. Strachují se, co bude dál. Přestože jim spisovatelé, spirituální vůdci i filozofové v tolika knihách popsali proces jejich bytí, až do konce jejich pozemského života. Stále se o tom mluví, stále se o tom vedou diskuze, ale jen část z nich skutečně tomuto procesu věří.“
„Možná je to proto, že se smrti bojí.“
„Nechtějí umřít.“
„Ano, to možná také.“
„Pravda.“
„Když jsem se ptal, jestli máš duši, neodpověděla jsi.“
„My sdílíme otázky naší duše jen mezi Mana.“
„Vždyť jsi mohla říct, že máš duši a já bych se tě na nic, víc už neptal.“
„Nezlob se,“ odmlčela se.

Pokynul jsem hlavou, že rozumím a odmlčel jsem se. Ale jen na chvilku.

„Jak dlouho tady budeš?“
„Já nevím.“
„Měli bychom vymyslet plán, co s tebou, až budu jezdit do školy, do Halmstadu,“ promluvil jsem a změnil téma.

Bylo to hlavně z důvodu, že jsem se chtěl soustředit na přítomnost a neřešit osud lidstva, jehož zánik se pravděpodobně blíží.

„Mohu jít s tebou?“
„Do školy?“
„Ano.“
„Musel bych…“
„…mohu být neviditelná.“
„Aha.“
„Ani bys o mně nevěděl.“
„Proč?“
„Chci poznat lidi tvého věku.“
„Chápu. Popřemýšlím o tom.“

V ten moment jsem ještě nevěděl, že budu souhlasit s Enys Kao, dívkou ze souhvězdí Delfína, která mě bude nějaký čas doprovázet kamkoliv. Ještě ten večer jsem volal Alexovi, abych se přesvědčil, jak se cítí. Když jsem mu řekl, že za ním přijedu, souhlasil.

A to nevěděl, že nepřijedu sám.












Kapitola 6



25. srpna, krátce po obědě jsem odjel autobusem do Halmstadu. Alex byl doma sám, což se i hodilo.

„Jak se cítíš?“ spustil jsem poté, co mě Alex pozval dál.
„Horečka už ustoupila,“ odvětil.
„To jsem rád.“
„Možná bychom mohli pozorovat ještě Perseidy. Třeba budeme mít štěstí a uvidíme roj.“
„Mám pro tebe jiné překvapení.“
„Vážně?“
„Jsi doma sám, že jo?“
„Jo.“
„Tak půjdeme k tobě do pokoje?“
„Co se děje?“ vyhrkl a jeho pohled byl plný obav.
„Nemusíš se bát, Alexi,“ poklepal jsem ho po rameni.

Hm!

„Okej, budu ti věřit,“ pousmál se a jako první vstoupil do svého pokoje.
„Tak se posaď!“ vyzval jsem ho.
„Musím?“
„Raději jo.“
„Jsem vážně napnutý,“ špitl a sedl si do svého točícího křesla.

Pousmál jsem se a vyzval jsem Enys, aby se odhalila.

„Enys, ukaž se!“
„Dobře,“ promluvila a objevila se.

Alex v první chvíli vyjekl.

„Co to je?!“ vylekal se.

Vyskočil se z křesla a postavil se před svou knihovnu.

„To je Enys Kao…,“ představil jsem ji. „…a přiletěla ze souhvězdí Delfína.
„Co-co to po-po-vídáš!“
„Myslíš, že by nějaký pozemšťan uměl takhle zmizet?“ zeptal jsem se a kývl na Enys.

Pochopila to a znovu zmizela.

Uh!

„Už to nedělej!“ vyhrkl Alex.

Jakmile se Enys objevila, začal se smát.

„Už ti to dochází?“ vyhrkl jsem.
„Jo, ty cvoku. Ale kde se…“
„…kde jsem ji potkal?“
„Jo.“
„Na ostrově Ticha. Jako kdyby věděla, že se tam potkáme.“

Enys se přiblížila k Alexovi, který stál pořád na stejném místě. Ale už se evidentně nebál.

„To je chlapec,“ promluvila směrem ke mně, ale její paže ukazovala na Alexe.
„Ano,“ kývl jsem.
„Jmenuji se Alex,“ představil se a chtěl jí nabídnout ruku.
„Žádné dotyky,“ pronesla.
„Chápu,“ kývl Alex.
„Jsi jiný, než Magnus.“
„Vážně?“ vyprskl Alex.

Jeho nadšení neznalo mezí. Stále se uculoval. Skoro jsem si myslel, že jí bude chtít obejmout.

„Je ti jasný, že to nesmíš nikomu říct,“ pronesl jsem směrem k Alexovi.
„To je samozřejmost, Magnusi,“ pokynul hlavou a sledoval její pohyby nad zemí.
„Chce jít se mnou do školy.“
„Fakt?“
„Jo.“
„Nikdo o mě nebude vědět,“ promluvila.
„Jestli umíš být takhle neviditelná pořád, tak určitě ne,“ dodal Alex.
„Budu opravdu neviditelná.“

Skoro žadonila, aby mohla jí s námi.

„Budeme připravovat třídu pro první ročník, takže by to možná šlo,“ podíval se na mě Alex.
„Dobře,“ přikývl jsem.
„Co hledá?“ zeptal se Alex, když si všiml, že Enys pozoruje jeho pokoj.
„Je jenom zvědavá,“ odvětil jsem.
„To chápu, asi bych byl také zvědavej, kdybych se dostal do souhvězdí Delfína.“
„Půjdeme do školy?“ zeptala se a nedočkavě očekávala na odpověď.

Sledovala nás.

„Až zítra,“ odvětil jsem.
„Co teď?“ zeptala se.
„Navrhuji procházku,“ pronesl jsem.
„Tak jo,“ pokynul hlavou.
„Příroda je krásná, zde na této Zemi,“ pronesla.

V ten moment jsem si uvědomil, jaké máme štěstí, že žijeme zrovna na této modré planetě.


* * *

Alex vytáhl ze skříně jiné triko, převlékl se a ukázal na dveře.

„Můžeme jít.“
„Budu muset zavolat tátovi, že u tebe přespím. Dovolí to tvá máma?!“
„Jistě, Magnusi. Vůbec si s tím nedělej starosti.“
„Chci už jít!“ ozvala se Enysoma.

Vznášela se na pár centimetrů nad zemí. Skoro se mi chtělo říct, že tam nervózně přešlapuje, což by byl v jejím případě nesmysl.

„Jistě,“ kývl Alex, a když viděl, že čekáme na něj, vyrazil.

Opustil pokoj jako první.

„Jdeme ven,“ oznámil Alex své matce, která právě dorazila domů.
„Nebuďte tam dlouho, musím ještě zajít za paní Sorensenovou,“ poznamenala.
„A může u nás Magnus přespat, mami?“ zeptal se vzápětí. „My jdeme zítra do školy připravit třídu pro první ročníky, ať nemusí večerním autobusem domů.“
„Ale měl by zavolat otci.“
„To udělá, až přijdeme.“
„Dobře,“ kývla a vrátila se do kuchyně.
„Nebudu na obtíž,“ pronesl jsem směrem k ní,

Ale ona jen mávla rukou a zakroutila hlavou.

„A teď se divila, že tě napadly takové věci,“ dodal Alex.
„Jaké věci, prostě mi to připadá nevhodné, z hodiny na hodinu, takhle oznámit, že tu přespím.“
„Tohle vůbec neřeš, kamaráde,“ pousmál se Alex a počkal, až si obuji boty.

Vyběhli jsme z domu jako střely. U parku se Enys objevila. Slunce se schovalo za černé mraky, které se blížily. Trochu se setmělo, což bylo výhodné. Levitovala mírně nad zemí, látka dosahovala země, takže si toho nikdo nemohl všimnout, že nemá boty, vlastně ani nohy.


* * *

Alex nás zavedl k fontáně, kterou jsme si oba oblíbili.

„Tady to máme rádi,“ pronesl jsem.
„Fontána,“ pronesla. „Ozdobná kamenná kašna s tekoucí nebo stříkající vodou. Někdy bývá zdobená figurálními motivy nebo molovitými přepady.“

Uh!

„To bylo jako z encyklopedie,“ dodal Alex s úsměvem na tváři.
„Naprosto překrásný doplněk zahradní architektury,“ pronesla a přesunula se k vytvarovanému záhonu.
„Počkej na nás,“ ozval jsem se a rozběhl se za ní.
„Jako by to nikdy neviděla,“ řekl Alex a dohnal mě.
„Zřejmě ne,“ šeptl jsem.

Enys se otočila k nám.

„Budeš se touto profesí zabývat,“ promluvila směrem na Alexe.
„Já?“ udivil se.
„Ano.“
„Studuji školu a pak…“
„Staneš se zahradním architektem,“ řekla a s pohledem na nás pokračovala dál k dalšímu záhonu.

Alex se na mě podíval, ale já jen pokrčil rameny.

„Co si mám o tom myslet? Že vidí do budoucnosti?“
„Jen ví, co si myslíš, Alexi. Nemluvila o budoucnosti.“
„Zkusím se jí večer zeptat, jak to myslela,“ ozval se Alex. „Jen o tom uvažuji. Ještě jsem se nerozhodl.“
„Budete chtít vědět mnohem víc,“ pronesla ve stejném okamžiku, co se objevila vedle nás.
„Nelekej mě!“ vyhrkl Alex, ale vzápětí se usmál.
„Fontána uklidňuje tvou mysl,“ řekla a prolétla kolem ní.

Úplně zapomněla, že se nechová jako člověk. Ohlédl jsem se do stran, jestli nás nikdo nesleduje.

Sakra!

„Viděl nás ten starší pán,“ šeptl jsem do Alexova ucha.
„Mizíme!“ navrhl.
„Není se čeho bát,“ ozvala se Enys a přilétla k muži, který jí sledoval s otevřenou pusou.

Dívka se zastavila před ním. Chvíli se mlčky na něco dívala a pak se vrátila k nám. Muž se otočil a odešel.

„Co jsi mu řekla?“ zeptal jsem se.
„Aby zapomněl na poslední půl hodinu a odešel domů.“
„Oh! To umíš?!“
„Ano, Magnusi.“

Koukal jsem jí do očí a v hlavě se mi honilo tolik otázek, ale nakonec jsem se nedokázal zeptat na nic. Ačkoliv jedna věc mi hlavou prolétla. Proč se objevila na Zemi?

„Na to mohu odpovědět, ale myslím, že je ještě brzy,“ promluvila.
„Víš, co si myslím,“ podotkl jsem.
„Pokud si to nebudeš přát, nebudu v tobě číst….“
„…jako v otevřené knize!“ přerušil jsem ji.
„Velmi zvláštní sdělení,“ dodala.
„To je v pořádku. Nemám, co skrývat,“ pronesl jsem a obešel fontánu.

Po půl hodinové procházce parkem Alex navrhl, abychom se vrátili domů. Zatáhlo se a bylo zřejmě, že bude pršet.

„Jdeme domů, vypadá to na velkej slejvák,“ řekl Alex.
„Dobře,“ Enys souhlasila jako první a vyrazila směrem k domu, kde bydlel Alex.

Podíval jsem se na Alexe a jen pokrčil rameny. Byla zvláštní a rozhodně jsem byl rád, že jsem se s ní mohl potkat. Nedovedu si představit, kdyby oslovila někoho jiného. Možná věděla, že ji neodmítnu a že budu jejím průvodcem našeho světa.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.08.2019, 13:39:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné a čtivé pokračování. Naše přítelkyně ze souhvězdí Delfína stále překvapuje. Uvidíme v dalším díle, jaké to bude, až se vydá s našim hrdinou do školy... Hezky sis pohrál s postavami, špetka filosofie nezaškodí, stejně tak "všetečné otázky". Stejně jsem zvědavý jako každý, odkud pocházíme a kam kráčíme...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 26.08.2019, 17:00:15  
   Danny J: Zdravím,

děkuji za komentík. Špetka filozofie není nikdy na škodu :)


Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Sjednání pořádk...
ukex
Čas od času mož...
Radher
...A znovu básn...
jiřička
obr
obr obr obr
obr

Sluneční paprsek - část l.
Sky
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr