obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 30.08.2019, 21:20  
Kapitola 7-8
 

Kapitola 7



Po večeři, kterou připravila Alexova matka, jsem zavolal otci, že zde zůstanu přes noc. Poslední autobus mi odjel a vlak jede kolem desáté večer. Otec souhlasil, abych u Alexe zůstal, když jdeme zítra do školy připravit tu třídu pro první ročníky. Uznal, že by bylo zbytečné jet v noci domů a hned ráno zase zpátky.

„Je to dobré, otec souhlasil,“ oznámil jsem Alexovi i jeho matce, aby byla klidná.
„To je dobře. Rodiče by měli vědět, kde jsou jejich děti, když nejsou přes noc doma,“ poznamenala Alexova matka.

Měla samozřejmě pravdu. Ve svém věku si to nemohu ještě plně uvědomovat, jaký strach prožívá rodič, když neví, kde je jeho dítě.

„Jdeme,“ mávl Alex rukou. „Mohli bychom ještě zkusit pozorovat Perseidy.“

Kývl jsem a vyrazil za ním. V první moment mě však napadlo, jestli nechce spíše vyzvídat od Enys. Setkat se s bytostí z jiného světa, z jiné planety, anebo dokonce ze souhvězdí Delfína je rozhodně něco, čeho se musí využít.


* * *

Jakmile jsme s Alexem dorazili do jeho pokoje, Enys poletovala kolem dokola.

„Co to vyvádíš?“ zeptal jsem se.
„Vypadá to, jako by se honila s větrákem,“ řekl Alex.
„Potřebuješ schladit?“
„Ne,“ odvětila a po chvilce se zastavila.
„Můžu vědět, co jsi to prováděla?“
„Viděl jsi mě.“
„Oh, samozřejmě promiň, řekl jsem to špatně. Má otázka měla být…“
„…proč jsem to prováděla, já vím,“ přerušila mě a přiblížila se ke mně.

V tu chvíli se spustil venku slejvák. Kapky pronikly otevřeným oknem až do pokoje.

„Zavřu to okno,“ vyhrkl Alex a vyrazil.
„Chci se dívat,“ řekla Enys.
„Já ho zavřu, abychom tady neměli vodu, a za oknem se můžeš dívat.“
„Dobře,“ souhlasila a ustoupila stranou.

Alex zavřel okno. Enys se poté přiblížila k oknu a sledovala kapky deště, které jako zběsilé narážely na sklo.


* * *

Díky té bouřce se venku setmělo velmi rychle. Alex rozsvítil a všichni společně jsme usedli ke stolní hře Train to Galaxy. Alex na zemi rozložil herní desku. Vedle toho vyskládal 50 karet s lokomotivami v pěti barvách, 10 planet, kde každá měla 2 železniční stanice a 10 bodovacích kamenů. Pravidla dal do ruky mě a pokynul hlavou směrem k Enys.

„Ať si je přečte, určitě to pochopí rychle ji než obyčejný člověk,“ řekl a podal mi popsanou dvoustránku.
„Určitě to pochopí,“ pronesl jsem. „A kdyby ne, tak podle obrazového znázornění určitě.“

Ukázal jsem Enys pravidla hry. Hned zareagovala s dotazem, proč to hrajeme.

„Je to zábava,“ odvětil jsem.
„Zábava?!“ zarazila se.

Po chvilce ukázala na herní desku.

„Ve vesmíru nejsou železnice,“ pronesla.
„Ano, já vím. Je to jen hra,“ podotkl jsem.
„Lokomotivy s raketovým pohonem?“ podivila se znovu.
„Je to hra pro milovníky sci-fi,“ ozval se Alex a položil před ní pět karet poté, co je zamíchal.
„Co je to?“
„To jsou karty,“ odvětil jsem a ukázal prstem na vytištěná pravidla hry. „Tady si to přečti.“

Enys pokynula hlavu a během několika vteřin přečetla pravidla deskové hry Train to Galaxy.

„Zajímavé,“ špitla.
„Myslel jsem, že by se ti ta hra mola líbit,“ řekl Alex.
„A máš víc, takových her?“
„Jo,“ kývl a začal jmenovat různé společenské deskové hry.
„Teď!“ vyhrkla najednou.

Pozvedl ruku. V tu chvíli světla zhaslo a Enys nad námi vytvořila zlatý kruh.

Wow!

Byla to krásná podívaná. Kruh nad námi zářil jako sluneční korona.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se.
„Hru Zlatý věk bychom měli hrát,“ odvětila.
„Je to…“
„…smutný příběh lidstva,“ přerušila mě a vytáhla krabici z poličky.

Krabice levitovala. Neznámá a neviditelná síla ji přenesla k nám.

„Tak já Train to Galaxy uklidním,“ navrhl Alex a rukou to shrnul do strany.

Udělal tam místo pro hru, kterou si vybrala Enys.


Zlatý věk


„Přečtu si pravidla, už jsem tu hru dlouho nehrál,“ pronesl jsem a natáhl svou ruku ke krabici.

Krabice se najednou sama otevřela.

„Rozložím hrací desku,“ navrhl jsem.

Enys kývla. Alex mezitím uklinil Train to Galaxy zpět do krabice a lehce se umíval. Zřejmě se mu hlavou honilo několik otázek týkajících se této hry. Proč zrovna Zlatý věk?


* * *

Jakmile byla hra připravená, Enys pozvedla kostku nad zem a pustila ji na zem. Mohla posunout barevný kamen, ale jako by čekala na naší reakci. Podíval jsem se na ní a ukázal rukou.

„Můžeš?!“
„Ano, já vím.“
„Tak proč neposuneš ten barevný kámen vpřed o počet, který se ti objevil na kostce?“
„Zajímalo by mě, který člověk tu hru vytvořil“
„To je zvláštní otázka, ale je to jenom hra. Někdo si to vymyslel.“
„Zde se píše, že v roce 2201 byla dokončena kolonizace planety Mars. Není možné. Planeta byla obydlená před miliony roky. Poté, co jí původní obyvatelé spálili, není zde možné žít stejně jako na vaší planetě.“
„Posuň ten hrací kámen, ať mohu hrát já,“ pobídl jsem ji s úsměvem na tváři.
„Souhlas.“

Vzal jsem kostku a hodil ji podél hrací desky.

„Hned šest na poprvé,“ ozval se Alex.
„Uvidíme, co bude dál,“ promluvil jsem a hodil ještě jednou.

Znovu šest.

„Ty máš ale štěstí.“
„Nemyslím si,“ oponoval jsem Alexovi, ale když mi padla další šestka, bylo to podezřelé.

Podíval jsem se na kostku, jestli není falešná. Třikrát za sebou šest, je podezřelé. Kostka však byla v pořádku.

„Je dobrá, prostě máš dobrý hod,“ řekl Alex.

Zakroutil jsem hlavou a znovu poslal kostku na zem. Šest. Šest. Šest. Šest. Když číslo šest padlo po sedmé za sebou, podíval jsem se nejdříve na Alexe, který měl oči navrch hlavy. Poté jsem se podíval na Enys.

„Máš s tím něco společného?“ zeptal jsem se ji.

Enys pokynula hlavou.

„Proč jsi to udělala?“
„Myslela jsem, že se zeptáš, jak jsem to udělala.“
„Máš super schopnosti a nekonečné možnosti. Zajímalo mě, proč jsi to udělala,“ odvětil jsem.

Poznala, že se mi to nelíbí.

„Chtěla jsem ti udělat radost,“ vyhrkla.
„Při hře nepodvádíme.“


Alex to chtěl zachránit, tak se snažil Enys zastávat.

„Magnusi, přece…“
„…je to podvod!“ přerušil jsem ho. „Zjistila si tolik informací o Zemi a o lidech, kteří na ní žijí, že by měla vědět, že strach a lež je největším jedem lidstva.“
„Je to jenom hra,“ pronesla tiše.

Svým způsobem mi to vrátila, aniž by to plánovala.

„Máš pravdu, Enys. Omlouvám se, ale nechci vyhrát podvodem. Myslím, že znáš, jaký jsem. Nebo jsi mě alespoň stačila poznat.“
„Ano, vím, jaký jsi, ale každý z vašeho druhu chce vyhrát, a pokud říká opak, je to lhář.“
„Ne, takovým způsobem,“ bránil jsem si svůj názor.

Uvnitř jsem však cítil, že má Enys pravdu. Mnohdy chceme vyhrát a nehledíme na způsob, jakým toho dosáhneme. Jsem v tom jiný, ale ona do mě vidí, jako do průzračné studánky a mojí touhu vyhrát tam uviděla.

„Každý máme v sobě touhu po vítězství,“ spustil jsem. „Chceme být úspěšní, chceme mít spoustu přátel, známých, peněz a chceme toho dosáhnout někdy za každou cenu. Přesto je dobré v těch lidech najít pravou příčinu té touhy.“

Alex koukal, ani nedutal. Možná jsem ho překvapil tím, co jsem právě řekl.

„Lidé se potýkají se spoustou problémů, jak psychickými tak i fyzickými,“ zareagovala na to Enys. „Jejich tělesná schránka je velmi křehká a různé nemoci jí okamžitě oslabí, mnohdy usmrtí.“
„Ano, jsme slabí,“ přikývl jsem. „To však neznamená, že bychom se nemohli změnit.“
„Mohli, ale potřebujete k tomu důvody. Určitý podmět, který vás donutí se zamyslet nad tím, co vlastně děláte a proč to děláte. Viděla jsem ve tvém počítači tolik špatných věcí, o kterých se ví, ale náprava je neúplná nebo vůbec žádná…“
„…viděla jsi jen fragment toho, co se tady děje a věř mi, že to je mnohem horší, než se zdá,“ přerušil jsem ji.

V ruce jsem držel stále hrací kostku. Cítil jsem, jak se mi potí ruka.

„Lidé neustále ničí životní prostředí, a to má dopad na nedostatek odpovídající a kvalitní výživy pro všechny. Procházíte problémy ekonomické nevyrovnanosti, stále se válčí. Proto je předpoklad, že Zemi musí zasáhnout velká katastrofa.“
„Co se stane?“
„Pokud se to stane, tak velká část vašeho druhu přestane existovat.“

Já i Alex jsme téměř přestali dýchat.

„Co to říkáš?!“ vyhrkl jsem překvapeně.

K jakému překvapivému sdělení nás přivedl nevinný pokus o podvod v obyčejné hře, pomyslel jsem si v duchu.

„Kdy se to stane?!“ zeptal se Alex a rozhlížel se zmateně po místnosti.
„Nelze určit přesné datum. Existuje jen předpoklad,“ odvětila.
„A to je?“
„Předpoklad Exterminace? Exaltace?“
„Co je exaltace?“ zeptal jsem se.
„Povznesení.“
„Smrt je začátek,“ podotkl jsem a podrbal se na zátylku.
„Z vašeho pohledu duchovního chápaní, ano.“
„Ano, já vím, ty znáš proces Aigy.“
„Co je proces Aigy?“ zeptal se Alex.
„Jejich energie slábne a odchází na místo, kde prochází obnovou.“
„A duše?“
„To je energie,“ řekla.
„V souhvězdí Delfína je mnoho energie?“ zeptal jsem se.
„Souhlas.“
„Vraťme se k té exterminaci,“ promluvil znovu Alex.
„Předpoklad je rok 2400. Dojde k velké změně. Bude vyhlazená část obyvatelstva planety Země. Poté nastane obnova. Klima, výživa a ekologické problémy budou vyřešeny. Lidské vědomí bude stále omezené na úrovni své planety. Roku 3400 lidé projdou obrovskou změnou. Získají novou duchovní schopnost – super-intuici. Přichází doba Zlatého věku. Vládu už nebudou tvořit politici a vědci. Budou existovat vůdci, kteří budou mít super-intuice, a tím vytvoří dokonalý svět. Nebude existovat žádný soukromý majetek. Lidé pochopí, že za úspěšným životem není technologie a materiální statky, ale emocionální a duševní vývoj. Počet obyvatel bude dosahovat dvě miliardy. Bude existovat dostatek produktů pro kvalitní život. Veškeré negativní myšlení téměř vymizí. Těm, kteří se stále nedokáží zbavit negativního myšlení, bude věnováno úsilí, aby tohoto sebe zlepšení dosáhli.“

Jakmile Enys dokončila svůj pohled do budoucnosti, položil jsem kostku na herní desku a odfoukl si.

„Tak to bylo vážně hustý.“

Alex mlčel. Jen přikývl.

„Možná bychom měli jít spát, jestli chceme jít do té školy zítra,“ navrhl jsem a zvedl se ze země.
„Máte strach?“ zeptala se.
„Ze smrti?“
„Ne. Z budoucnosti.“
„Pro nás pozemšťany je tato předpověď rozhodně znepokojující,“ odvětil jsem.
„Pro lidský druh,“ přidal se Alex.
„Je to předpoklad. Nemusí to tak být,“ řekla Enys a pohybem ruky zrušila zlatý kruh nad námi.

Světlo v místnosti se znovu rozsvítilo a nahradilo tak zářivý zlatý kruh.

„Může to být ještě horší, že?“ poznamenal jsem s jemnou ironií na jazyku.
„Mrzí mě, že jsem vám zkazila tuto chvíli.“
„Není to tvá chyba,“ dodal jsem.

Alex souhlasně přikývl a snažil se uklidit hru Zlatý věk zpátky do krabice.

„Mojí mysl obklopil strach. Je to přirozená reakce, bát se,“ vysvětlil jsem své chování.
„Souhlas.“
„Možná bychom si měli říct pár vtipů, abychom měli klidnější spaní,“ navrhl Alex.

Pokrčil jsem rameny a Enys tomu nerozuměla.

„Myslím, že by to nepomohlo.“

To jsem řekl, a byla to pravda. Z pohledu lidského chápaní a za přispění strachu. Mnohdy stačí krátká zmínka o zániku, našemu konci, smrti, abychom to nedostali z hlavy. Na nějakou dobu.

„Připravím matraci na zem,“ ozval se Alex a odnesl krabici s hrou zpátky na poličku.

Přikývl jsem a pomohl mu rozestlat. Ulehli jsme krátce poté, co jsme se vystřídali v koupelně. Enys zůstala u okna. Nezná spánek, bude se dívat na hvězdy.












Kapitola 8



Ráno jsem vstával jako poslední. Alex zrovna přicházel dveřmi do místnosti. Otevřenýma očima jsem sledoval jeho postavu, jak se blíží ke skříni. Přes jedno rameno měl přehozený ručník.

„Ty nebudeš stávat?!“ spustil na mě.
„Až překvapivě jsem spal jako nemluvně.“
„Zdálo se mi o nějakých ovcích, jak je hlídal pes a já,“ pronesl Alex a usmíval se u toho.

Kroutil hlavou, jako by mu to přišlo neuvěřitelné, že se mu tohle mohlo zdát.

„Byl jsem u vody. Rybařil jsem s tátou,“ prozradil jsem a posadil se na zem.

Alex prošel kolem mě a pověsil ručník ven z okna. Venku svítilo sluníčko a po včerejší bouřce nebylo ani známky.

„Vím, že některé sny mohou být smíchané z denních zážitků, které jsme prožili a právě proto jsem si myslel, že budu mít katastrofické sny,“ podotkl jsem.
„Lidské sny jsou zajímavé. Nic takového nemáme. Na druhou stránku zase nemusíme řešit, to co vy. Snažíte se ve svých snech udělat pořádek, porozumět jim, pochopit jejich význam,“ pronesla Enys.
„Potřebujeme stále něco klasifikovat, rozdělovat, řadit do různých tabulek, právě abychom tomu rozuměli.“
„Lidská potřeba něco rozdělovat a klasifikovat je stále velká,“ podotkla.

V tom měla naprostou pravdu, pomyslel jsem si.

„A já myslím, že je to někdy zbytečné,“ připojil se Alex.
„Souhlasím,“ kývl jsem.

Enys to už nekomentovala. Já se zvedl a vyrazil do koupelny. Když jsem se vrátil, Alex oznámil, že je snídaně připravená.

„Teď budeš muset být neviditelná,“ pronesl jsem směrem k Enys.
„Souhlas,“ řekla a zmizela.
„Fakt, je pryč?!“ vyhrkl Alex a začal se smát.
„Pojď, a netlem se tomu tak,“ strčil jsem do něho.

Alexův pokoj jsem opustil jako poslední. Po snídani jsme vyrazili na autobusovou zastávku.


* * *

Halmstad.


Cestou do školy jsme si s Alexem vyprávěli různé poznatky ohledně vesmíru, které jsme v posledních 14 dnech zjistili. Enys mlčela. Její první věta zazněla až před školou, kde se Alex zastavil u školní tabule, kde byl vypsán seznam tříd, které se musí připravit. V levém rohu na konci byl jídelníček pro tento týden. Žákům, kteří budou v tento den ve škole, bude náležet oběd.

„Bramborové rösti s masovou směsí. Hm, to zní velmi chutně,“ poznamenal Alex nadšeně.
„Já jdu do těch nudlí,“ přidal jsem se.
„Co je bramborové roští?“ zeptala se Enys.

Alex se otočil do strany, jestli kolem nás nikdo není.

„Tomu se říká bramborové rösti,“ opravil ji.
„A co je to?“
„Je to taková placka,“ spustil Alex. „Připravuje se to z hrubě nastrouhaných brambor, opéká se to.“

Aha.

„A ty budeš jíst jenom nudle?“ promluvila na mě.
„Ne,“ pousmál jsem se. „K tomu je také nějaké směs, ale spíše zeleninová.“
„Zelenina je zdravá.“
„Ano, to je.“

Ve chvíli, kdy se se Alex nadechoval, že by to nějak komentoval, přidal se nám Petr Lindberg. Spolužák.

„Taky jste přišli?!“ spustil.
„Jo,“ Alex kývl a pak se podíval na mě.
„Kluk,“ pronesla Enys.
„Co?!“ vyhrkl Petr.

Podíval se na mě a pak na Alexe.

„Co vám hrabe?“
„Proč?“ udivil jsem se.
„Mluvíš jako teplouš!“
„Tak se s námi nebav!“ ohradil se Alex.
„Srandičky, co?!“ vyprskl Petr a s mávnutím ruky odešel.

Jakmile odešel, otočil jsem se k místu, kde se nacházela Enys. Nebyla vidět, ale když mluvila, věděl jsem, kde, je.

„Nemůžeš takhle s někým mluvit, když nejsi vidět,“ upozornil jsem jí a vykročil ke vchodovým dveřím. Tam jsme se potkali s Elisou Nystromovou a Bjornem Valssenem.

„Jste tu taky?!“ vyhrkla Elisa nadšeně.

Alex jen protočil oči. Věděl, že Elisa se mě snaží sbalit. Minulý rok se mě snažila pozvat na nějakou party u nich doma, ale odmítl jsem. Moc na tohle nejsem. Možná to ji přitahuje, že se trošku liším od ostatních. Stejně jako Alex. Občas nám říkají vesmírní degeni. My se tomu s Alexem vždycky zasmějeme a nevšímáme se jich. Většinou ty hlášky padají z huby Tiese Falgorta. Jednoho magora z vyššího ročníku. Nechápu, že se do nás naváží, když sám se před dvěma roky přistěhoval do Halmstadu z města Sandavágur. Z Faerských ostrovů. Když se pokoušel sbalit jednu holku z nižšího ročníku, Osvald Harladsson ze stejného ročníku ho ponížil hláškou: „Vrať se na ostrovy, rybáři!“ a rukou si přejel nos, jako narážku na to, že smrdí rybinou. Nebylo to od něho hezké. Vzhledem k tomu, jak se chová k nám, si to i trochu zasloužil.

„Ano, jsem,“ přikývl jsem a usmál se na ní.

Elisa se ke mně hned přilepila jako vosa na bonbón.

„Sorry, že jsem tady taky!“ vyhrkl Alex a podíval se Bjorna.
„Já se na tebe lepit nebudu!“ ohradil se a vykročil před nás.

Alex jen zakroutil hlavou a myslel si něco o špatně naplánovaném dni.

„Líbíš se jí,“ šeptla Enys.

Zpozorněl jsem a podíval se vedle sebe. Věděl jsem, že mě Enys vidí, tak jsem zakroutil hlavou do strany, aby to už nedělala.

„Co jsi říkal?“ zeptala se najednou Elisa.
„Já? Nic.“
„Měla jsem pocit, že jsem něco slyšela.“
„Já nic neřekl.“

Vtom jsem nelhal.

* * *

Když jsme se octili na chodbě, zastavil nás hlas profesora Jerse.

„Jste tu všichni?“
„Ano,“ ozvala se aktivně Elisa.
„To je dobře,“ pousmál se a nasměroval nás do jedné ze tříd.

Tam jsme se posadili a on nám v klidu vysvětlil, jak si to představuje. Byli jsme čtyři. Rozdělili jsme se do dvojice a každá ta dvojice měla na starosti jednu třídu. Měli jsme na to tři dny, což byl dostatek času, abychom vše připravili.

„Možná bychom měli ubrat trochu té červené a přidat modrou,“ navrhl jsem.
„Já bych tu knihovnu vůbec nenatíral.“
„Proč?“
„Možná jen bezbarvým lakem, aby to vypadalo starodávně.“
„Souhlasím s tebou Alexi, akorát, že tohle je moderní třída.“
„Rok 1950,“ pronesla najednou Enys a objevila se.
„Měla jsi být neviditelná!“ vyhrkl jsem.

Ve stejné chvíli vstoupila do místnosti Elisa. Enys zmizela.

„Kdo by měl být neviditelný?“
„Ale nikdo,“ mávl jsem rukou.
„Půjdeme spolu na oběd?“ zeptala se.

Ta je neodbytná, pomyslel si Alex.

„Dobře, stavím se za tebou,“ odvětil jsem.
„Dobře,“ kývla a odešla.

Enys se znovu objevila.

„Líbíš se jí,“ řekla.
„Co ty o tom víš?“
„Přitažlivost, náklonost, láska!“
„Hele, brzdi. Možná se jí líbím, ale rozhodně to není láska.“
„Souhlas.“

Vznesla se k velké nástěnce, byli zde fotky různých fyziků.

„To jsou…“
„…ano, já vím, kdo jsou oni,“ přerušila mě.“
„Snažil jsem se…“

Už jsem to nedořekl. Do místnosti vstoupil Bjorn. Enys nestačila zmizet. Byla mezi stoly, takže nebylo vidět, že levituje.

„Kdo je to?!“ vyhrkl zvědavě.
„Kdo?!“ dělali jsme hloupé.
„Kluci, ta holka přece,“ ukázal na Enys.

Sakra!

V duchu jsem zaklel.

„Jak z toho ven?“ zeptal se Alex polohlasně.

Pak se otočil k Bjornovi.

„Pojď, řekneme ti tajemství.“
„Okej,“ Bjorn kývl a vykročil k nim.

Zastavil se u Alexe. Vzhledem k tomu, že on sám stál tři metry od Enys, Bjorn neviděl, že levituje.

„Je to moje sestřenice z Norska, ale nechtěl jsem, aby to viděl Jers,“ spustil Alex.
„Ahoj,“ pozdravil Bjorn.
„Ahoj,“ odpověděla Enys.
„Kolik ti je let?“
„Bjorne, to se jí vážně chceš ptát na věk?“ ohradil se Alex. „To se přece ženy neptáme. Obzvláště, když ji vidíme poprvé.“
„Promiň, ale vypadá…“
„…moderně!“ přerušila ho.

Tím mu vzala vítr z plachet.

„Kde bydlíš v Norsku?“ zeptal se Bjorn.
„U moře,“ odvětila.
„Oslo,“ zalhal Alex.
„Norové jsou tak extravagantní.“
„Zajímá tě fyzika?!“ vyhrkla Enys na Bjorna.
„Mě? Ne.“
„Ale koukáš na ty muže.“
„Jsou to vědci. Známé osobnosti vědy,“ vysvětlil.
„Primitivní poznatky,“ pronesla.

Tím si samozřejmě získala Bjornovu pozornost.

„Tak mi vysvětli rozdíly mezi klasickou a kvantovou fyzikou?!“ vyhrkl s úsměvem na tváři.

Předpokládal, že to nebude vědět.

„Klasická fyzika popisuje stav systému v daném čase pomocí sady hodnot vybraných měřitelných veličin, ty jsou v kvantové fyzice obvykle nazývány pozorovatelné,“ spustila.

Bjorn vytřeštil oči.

„Například?“ podíval se Alex na Enys.

Skoro to vypadalo jako by ji chtěl pobídnout, aby pokračovala. To však neměl dělat. Enys to vzala jako výzvu, aniž by věděla, co to znamená, a pokračovala dál vysvětlovat, rozdíl mezi klasickou a kvantovou fyzikou.

„Například stav bodové částice je úplně určen, zadáme-li jeho polohový vektor a vektor hybnosti. Alternativně lze udat místo hybnosti například směr pohybu a energii…“

Najednou se zastavila a podíval se směrem ke dveřím. Do místnosti vstoupil světlovlasý mladík.

„To snad ne?!“ vyhrkl jsem téměř současně s Alexem.
„Překvapení!“ vyprskl Falgort.
„Co tu děláš?“ udivil se Bjorn.
„Jsem tu ze stejného důvodu, jako ty!“ odvětil.
„To určitě!“
„Kdo je ta holka?“ zeptal se Falgort a vyrazil k nám.
„Myslím, že bys měl odejít,“ pronesl jsem a rukou ukázal ke dveřím.
„Chceš mě zastrašit!“ vyhrkl povýšeně.
„Máme tu práci,“ oponoval jsem mu.
„Nejdříve si pokecám s touhle holkou,“ ukázal na Enys a zazubil se.
„Máme tu práci,“ ozval se Alex.

Tiese Falgort jako by neslyšel. Pomalu se blížil k Enys.

Co se stane, až zjistí, že se vznáší? Určitě z toho bude chtít udělat senzaci, pomyslel jsem si.

Enys samozřejmě slyšela jeho myšlenky a posadila se. Alespoň to tak vypadalo.

„Co jsi zač?“ zeptal se Falgort.

Jeho tón se mi nelíbil, proto jsem se proti němu ohradil. „Chceš se s ní bavit takovým způsobem?“
„Sedni a sleduj!“

Vážně mi chce ukázat, jak se balí holky?

„Máš zvláštní vohoz!“ spustil.
„Líbí se mi tvůj řetěz.“
„Jo, holka to si musíš zasloužit, jestli si ho chceš podržet!“ chvástal se.

Stáli jsme a sledovali, jak se ztrapňuje. Moc dobře jsem věděl, co bude následovat, jestli se jí bude chtít dotknout.

„Líbí se mi,“ pronesla.

Falgort se pousmál a chtěl se k ní přiblížit, ale nešlo to. Jako by mu to nějaká neviditelná síla nedovolovala.

„Co?!“ podivil se. Stejně tak jako Bjorn, pro kterého to bylo také nové.

„Klid!“ ozval se Alex a chytl Bjorna za rameno.

Bjorn se otočil a koulel očima.

„Pak ti to vysvětlíme!“ Bjorn odezíral Alexovi z pusy.

Tiese Falgort máchal rukama jako by plaval. Enys ho sledovala. Pak zrušila neviditelnou sílu. Mladík to samozřejmě neočekával a upadl mezi lavice.

Žuch!

„To ti nedaruji!“ vykřikl a snažil se zvednout ze země.

V tom mu znovu pomohla Enys. Zvedl se, ale nohama se nedotýkal země. Levitoval.

„Co jsi to udělala?“

Dostal strach.

„Pokud se budeš chovat k ostatním špatně, uvidíme se znovu a zlámu ti všechny hosti v těle,“ pronesla Enys.

Další neviditelná síla mu přetrhla řetěz, který měl na krku. Pak se přenesl vzduchem, až k ní.

„Líbí se mi,“ řekla a najednou se řetěz roztavil.

Roztavený kov dopadl na zem a během několika vteřin ztuhl a vytvořil neidentifikovatelný tvar.

„Fyzika,“ pronesla a odhodila mladíka, až ke dveřím.

Bum!

Mladík dopadl a vyjekl bolestí.

„To muselo bolet,“ poznamenal jsem.
„Snad to pochopil,“ dodal Alex a zakroutil hlavou.

Moc v to zřejmě nedoufal.

„Rozhodně vás nebude otravovat,“ ozvala se Enys a vyslala do mých myšlenek informaci týkající se přenosu telepatických příkazů do mozku Tiese Falgorta.

Přikývl jsem.


* * *

Jakmile se Falgort zvedl ze země a utekl ze třídy, Bjorn se otočil k Alexovi.

„Tak povídej!“
„Oh!“
„Řekl jsi, že mi to vysvětlíte,“ Bjorn se podíval na mě a pak znovu na Alexe.
„Ona není moje sestřenice,“ spustil Alex.
„Jo, to mi došlo, když jsem viděl, co udělala. Jak je to možné?!“ vyhrkl.
„Ona je z jiného světa,“ přidal jsem kousek příběhu.
„Kaila,“ vstoupila do toho Enys
„Kde to je?“ zeptal se Bjorn.
„Souhvězdí Delfína,“ odvětil jsem za ní.
„Tam mnoho hvězd,“ řekla a nad námi se najednou objevila tmavě modrá obloha plná hvězd.
„Vážně jsi…“
„…ano, je odtamtud!“ přerušil jsem ho.

Nechtěl jsem, aby řekl nějakou hloupou hlášku týkající si mimozemských civilizací. Docela jsem byl na to alergický.

„Jsi mimozemšťan!“ vyhrkl překvapeně.

Lup!

Rozlétly se dveře a v nich se objevila Elisa.

Sakra!

„Za chvíli to bude vědět celá škola,“ pronesl jsem.
„Více přátel. Holka,“ promluvila Enys.

Když ji Elisa uviděla, okamžitě vyrazila k nám.

„Kdo je to?!“
„To je…“ Bjorn ji chtěl představit, ale nevěděl, jak se jmenuje.

Podíval se na Alexe.

„Enys,“ představil ji Alex, který jedním okem sledoval mě a druhým Elisu.

Jen doufám, že nám nepředvede žárlivou scénu, pomyslel si Alex.

„Co tu dělá?“
„Je to Alexova sestřenice,“ zalhal Bjorn.
„To určitě. Alex žádnou sestřenici nemá!“ vyprskla Elisa.
„Jak to můžeš vědět?“ podivil se Bjorn.
„Jeho matka je jedináček…“
„…a jeho otec?“
„Má jednoho bratra a ten nemá žádné děti!“
„C-co-že?“

Alex vytřeštil oči.

„Jak jsi to všechno zjistila?“ zeptal se vzápětí.
„Detektivní kancelář Elisa Nystromová,“ pronesl jsem s úsměvem na tváři.
„Jen si nemysli, že o tobě nevím, že…“

Najednou přestala mluvit.

Oh!

Chytla se za krk. Skoro to vypadalo, že lapala po dechu, ale byl spíše jen šok, že nemůže mluvit.

„Enys?!“ podíval jsem se na ní.
„Moc mluví.“
„Ano, to víme všichni,“ dodal Alex.
„Už je taková,“ přidal se Bjorn.
„Holka mluví moc,“ špitla Enys.

Vypadalo to jako by neuměla poskládat správně slova.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a všiml si změn na její tváři.
„Mění se,“ vyhrkl Alex překvapeně.
„Co se s ní děje?!“ přidal se Bjorn.

Když to viděla Elisa, která celá zkoprnělá sledovala, co se s ní děje, vytřeštila oči.

„Musím pryč!“ vyhrkla Enys a během vteřiny byla pryč.

„Enys!“
„Enys!“

Několikrát jsem vykřikl za sebou. Enys se však neobjevila. Elisa i Bjorn omdleli.

„Co?“ udivil se Alex a okamžitě přiskočil k Bjornovi.

Já jsem vyběhl k Elise. Oba procitli téměř současně. Vůbec nevěděli, co se stalo, a nepamatovali si, jak se dostali do třídy, kterou připravujeme my. Já s Alexem.

„Proč tu jsme?!“ vyhrkl Bjorn.

Pokrčil jsem rameny.

„Vy jste nás zavolali?“ zeptala se Elisa.
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Domluvili jsme si přece oběd.“
„Ano, to je pravda,“ usmála se Elisa a byla ráda, že jsem u ní.

Pomohl jsem jí na nohy. S Bjornem pak odešli do třídy, kterou mají na starosti.

„Co se to stalo?!“ vyhrkl na mě Alex.
„Kdybych to tak věděl,“ pokrčil jsem rameny.
„Udělala něco podobného?“
„Je tady krátce, abych tohle mohl posoudit. Ale nikdy se takhle nezachovala,“ odpověděl jsem.
„Myslíš, že by jí naše atmosféra mohla vadit?“
„Netuším.“
„Není tu dlouho, ale co když…“
„…uděláme tu třídu a po obědě pojedeme k tobě. Třeba se vrátila z nějakého důvodu k tobě domů…“
„…nebo k tobě domů!“ dodal Alex.

Pokrčil jsem rameny a navlékl si rukavice. Během hodiny jsme pak s Alexem natřeli modrou barvou dvířka od skříněk.


* * *

Na oběd jsme vyrazili společně s Bjornem a Elisou. Alex si vybral to bramborové rösti s masovou směsí. Bjorn si dal to samé a já s Elisou jsme zvolili pšeničné nudle s restovanou zeleninou.

„Bylo to výborné, že?!“ zeptala se Elisa.
„Ano,“ odvětil jsem.
„Půjdeme se po obědě projít?“
„Víš, já musím domů.“
„To je škoda,“ poznamenala zklamaně.
„Zítra bychom se mohli projít, co říkáš?“ navrhl jsem.


Elisa na to okamžitě zareagovala a na tváři se jí objevil úsměv.

„Budu se těšit,“ pronesla a zvedla se ze židle.

Na chodbě před školní jídelnou jsme potkali profesora Jerse, který nám poděkoval za vykonanou práci. Rozloučili jsme a já s Alexem jsme opustili školu jako první. Spěchali jsme.

„Kam tak rychle museli odejít?!“ podivil se Bjorn.
„Netuším,“ špitla Elisa.

Usmívala se, protože věděla, že mě zítra uvidí. Slíbil jsem jí procházku po obědě.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.08.2019, 21:16:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavé a čtivé pokračování. Kdo ví, jaká budoucnost čeká lidstvo. Hezky jsis pohrál s výkladem naší mladé mimozemšťanky, ať už jde o lidstvo, nebo o fyziku. Zdá se, že zná hodně věcí, na rozdíl od nás lidí... Líbily se mi obě části a jsem zvědavý na pokračování.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 01.09.2019, 7:57:20  
   Danny J: Zdravím,

děkuji za přečtení a tvůj komentář. Jaká nás čeká budoucnost asi možná všichni víme. Alespoň ten základ máme před sebou. Chtěl bych být pozitivní a věřit, že lidé se zamyslí nad tím, co na planetě vyvádíme. Potom se nikdo nemůže divit, že nás mimozemšťané už nechtějí navštěvovat. Oproti tomu, jaká je Země krásná (takových míst je stále dost), máme velmi agresivní nepřátelské prostředí...

D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dveře
Tilda
Šeromor
Liesko_vec
JEDNA noc
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr