obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915354 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39481 příspěvků, 5738 autorů a 390299 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 05.09.2019, 18:04  
Kapitola 9-10
 

Kapitola 9



Vyrazili jsme s Alexem k němu domů. Nepředpokládal jsem, že by se zrovna vrátila tam. Pokud by se někam vrátila, tak by to bylo tam, kde to zná.

„Není tady,“ vyhrkl Alex.
„Jestli se někam vrátila, tak ke mně.“
„Proč?“
„Netuším.“
„Pojedeme k tobě,“ navrhl Alex.
„Ne, pojedu sám. Jestli se něco stalo a musela zmizet, dozvím se to. Věří mi.“
„Myslíš, že mi nevěří? Jsem přece tvůj nejlepší kamarád.“
„To je sice pravda, ale nejsem si jistý, jestli ona takhle uvažuje. Pokud jí najdu, zavolám ti, abys věděl.“
„Dobře.“
„Autobus mi jede za půl hodiny, takže pomalu vyrazím.“
„Dávej na sebe pozor, Magnusi.“
„Zavolám,“ řekl jsem a poklepal Alexe po paži.

Opustil jsem dům Alexových rodičů a rychlým krokem se přesunul na autobusovou zastávku, odkud mi odjížděl spoj do Glommenu.

„Jedete do Glommenu?“ zeptal se muž stojící na okraji zastávky.

Všiml jsem si ho už, když jsem přišel. Měl zajímavou tmavě modrou koženou vestu s nezvykle žlutým olemováním. Černý klobouk zakrýval jeho oči.

„Ano,“ odpověděl jsem.

Nesnažil jsem se s ním vést rozhovor. Byl to cizí člověk a já měl teď hlavu plnou myšlenek směřující k Enys.

Proč zmizela? Kam odešla? Co se stalo?

„Omlouvám se, ale jedu do Glommenu poprvé,“ muž se znovu snažil zapojit do rozhovoru.
„Rozumím,“ přikývl jsem.
„Chápu, že se mnou nechcete mluvit, protože jsem cizí.“

Hm.

„Přesto bych vás chtěl požádat o pomoc.“
„Někoho hledáte?“ zeptal jsem se rovnou a předešel tak dalším otázkám, které by rozhodně mohly následovat.
„Moje žena před 14 dny umřela.“
„To je mi líto.“
„To nemusí, neznal jste ji.“

Přikývl jsem.

„Byla to sestra Stefana Harvika,“ řekl.

V tu chvíli jsem zpozorněl. Faráře Harvika zná každý. Co se týče mě, můj vztah k němu byl mnohem silnější díky nalezené dívce jménem Margaret.

„Myslíte, faráře Harvika?“ zeptal jsem se spíše ze zdvořilosti, než ze zvědavosti.
„Ano. Byl farář.“
„Nebyl se sestrou v kontaktu?“ vyzvídal jsem.
„Pohádali se přibližně před pěti roky.“
„Rodinné vztahy jsou někdy problematické.“
„I přesto bych chtěl Stefana Harvika informovat o této smutné události.“
„Určitě,“ pokynul.

Následně nato, přijel autobus. Nastoupil jsem do něho. Muž v černém klobouku mě následoval. Posadil jsem se hned za řidiče. Švagr faráře Harvika se posadil, až dozadu.

Jako bych měl pocit, že mě sleduje, prolétlo mi hlavou.

„Končím v Glommenu,“ ozval se fousatý řidič.
„Také jedeme do Glommenu,“ poznamenal jsem.
„Tato linka většinou končí v Morup,“ upřesnil řidič.
„Dobře. Děkuji za info,“ špitl jsem.

Tlustý řidič pokynul hlavou a vyrazil ze zastávky. Autobus zastavil ve všech městech, kterými projížděl. Kvibille, Getinge, Slöinge, Heberg. Skrea, Falkenberg a Olofsbo. Po třetí hodině jsem už stál na autobusové zastávce v Glommenu.


* * *

Když jsem vystoupil, ohlédl jsem se ke kostelu. Byla to zvědavost nebo jsem se chtěl přesvědčit, že ten muž v černém klobouku nelhal, a opravdu je švagr faráře Harvika?

Nelhal, prolétlo mi hlavou a vyrazil domů.

Přidal jsem do kroku a přistihl se, že běžím. U dveří našeho domu jsem se zastavil. Sáhl jsem na kliku a chtěl otevřít, ale bylo zamčeno.

Oh!

„Táta není doma?“ podivil jsem se.

Musel jsem vyndat klíče, abych se dostal domů. Ruka zmizela v kapse mých kalhot. Svazek klíčů zacinkal. Našel jsem ten správný a otevřel dveře.

„Tati?!“ zvolal jsem jen pro jistotu.

Před nějakým časem by mě přivítal Evril, můj psí přítel. Bohužel zemřel a můj otec už nechtěl dalšího psa. Tak jsme se s ním rozloučili a pochovali ho na zahradě za domem.

„Enys!“ vykřikl jsem.

Zul jsem si boty a vběhl do svého pokoje. Nebyla tam. Co jsem si myslel, že se vrátí ke mně?

„Magnusi?!“ ozval se hlas ze dvorku.

Vyšel jsem ze dveří. Mladík s červenou kšiltovkou, brýlemi a bílým tričkem s číslem 11 se usmíval. Vůbec jsem netušil, kdo to je.

„Ty mě nepoznáváš?“ zeptal se.
„Ne.“
„Já jsem Erik.“
„Erik Svensson?“ zeptal jsem se.

Znal jsem jen jednoho Erika, přesto jsem si to chtěl ověřit.

„Ano,“ kývl a sundal si čepici.
„Eriku?!“ vyhrkl jsem překvapeně. „S tou čepicí a brýlemi jsem tě nepoznal.“

Erik Svensson, hvězdář, prolétlo mi hlavou. Kde se tu vzal?

„Od kdy jsi v Glommenu?“ zeptal jsem a přistoupil k němu blíž.
„Od včerejška.“
„Ty brýle tě změnily.“
„A vyrostl jsem.“
„Opravdu? Nevšiml jsem si,“ zavtipkoval jsem a rukou ukázal, že je menší než já.
„Máš pravdu, Magnusi. To ty jsi vyrostl.“

Podali jsme si ruce a já pozval Erika dál.

„Mohu se zeptat, Magnusi?“
„Na co?“
„Tvářil ses jako bys někoho hledal.“

Pozvedl jsem obočí a nasměroval Erika do svého pokoje. Ještě jsem nebyl rozhodnutý říct mu o Enys.

„Přijel jsem od kamaráda a táta není doma.“
„Možná zůstal o něco déle v práci.“
„A co ty, že ses objevil v Glommenu?“
„Přijeli jsme s otcem za farářem Harvikem,“ odvětil Erik.
„Mohu vědět proč?“
„To co se stalo před lety, se už neopakovalo. Nemusíš se bát.“
„Přicházím ze souhvězdí Vodnáře, řekl jsi. Vzpomínáš si?“
„Ano,“ kývl.
„Zajímáš se vesmírem vůbec ještě?“
„A ty?“
„Ano. Chodím na školu v Halmstadu. Potkal jsem tam kluka, kterého zajímá vesmír stejně tak jako mě.“
„To je dobře.“
„Umíš ještě vytvořit ten světle modrý kruh?“
„Pořád si to pamatuješ?“
„Na to se nedá zapomenout.“
„Já už zapomněl.“
„To je škoda.“
„Vážně?!“
„Eriku, co kdybych ti řekl, že jsem potkal někoho, jako ty.“
„Jako já?“ podivil se.
„Kdo přišel z hvězd.“
„Ale já nepřišel z hvězd.“
„Proč jsi to teda říkal?“
„Možná jsem si to jen myslel.“
„Pocit? Intuice? Muselo to být něco víc. Sám jsi věděl, že jsi byl něčím výjimečný.“
„Četl jsem jednu studii o vnímání dětí a hodně mi to vysvětlilo ty mé stavy.“
„Opravdu?“
„Byl jsem odlišný a mohu ti říct, že mi to vadilo. Nemohl jsem se začlenit do kolektivu. Co mi na tom však vadilo asi nejvíc, že ten kolektiv to vnímal také, že jsem odlišný a mnohdy mi to dával najevo.“
„Kolektiv si můžeš vždy vybrat. Nemusíš být jeho součástí. A pokud máš pocit, že chceš být jeho součástí, musíš se změnit, nebo přizpůsobit.“
„To jsem už zjistil také.“
„Myslíš, že já neměl problémy? Když mi umřela mamka, prožíval jsem velmi podivné období a pak i ta příhoda s tebou, Eriku. Dodnes si to pamatuji.“
„Zkoušel jsi zapomenout?“
„Myslíš, že to jde tak snadno?“
„Už je to pár let.“
„To máš pravdu,“ odkýval jsem mu to. „Takové zážitky člověk nezapomene. Může to odsunout někam stranou, nebo založit do jiné přihrádky,“ ukázal na hlavu. „Tam uvnitř! Ale jednou se to znovu dostane ven a záleží na nás, jak se s tím vypořádáme.“
„A já jsem se s tím vypořádal tak, že jsem změnil svůj život a nakonec studuji veterinu.“
„Vážně? Budeš se starat o zvířata?“
„Poté, co jsme se odstěhovali z Glommenu, mamka mi koupila psa. Tvrdila, že by mi mohl pomoci a že přijdu na jiné myšlenky. Měla pravdu. Zyky mi pomohl.“
„A kde je teď?“
„Je s matkou.“
„Kde bydlíte?“
„Nakonec jsme se ještě jednou přestěhovali do Kragared. Malá vesnička severovýchodně od Hamlstad.“ Otec tam má firmu. Mamka mu pomáhá. Já bydlím ve Växjö a jednou za tři týdny přijedu k rodičům.“
„Hlavně, že jsi spokojený.“
„To jsem. Nedávno jsem dostal nabídku do Djurcentra v Jönköpingu.
„Páni, to je skvělé. Moc ti to přeji.“
„Děkuji.“
„Když to vydržím, bude ze mě astrofyzik,“ pochlubil jsem se.
„Možná bys měl, ale jít studovat do Stockholmu. Je tam více možností.“
„Už jsem o tom uvažoval, ale chtěl jsem zůstat v Halmstadu.“
„Ještě chodíš s tou holkou…ehm…promiň, nepamatuji si její jméno.“
„Helga.“

Zakroutil jsem hlavou, že ne.

„Tak to mě mrzí,“ dodal Erik. „Bylo to hezké děvče.“
„To ano.“
„A kde je teď?“
„Ve Stockholmu.“

Erik se pousmál.

„Docela příhodné, nemyslíš?“
„Od té doby, co odešla do Stockholmu, jsme se neviděli.“
„A máš nějakou holku?“
„Ne.“
„Kluka? Promiň, že se tak ptám, ale…“
„V pořádku. Nemám ani kluka. Moje orientace je pořád stejná. Líbí se mi holky.“
„Jen se ptám. Hodně mých spolužáků se považuje za gaye. Občas si myslím, že je to spíše trendy, než aby opravdu byli na stejné pohlaví. Nesoudím je, ale připadá mi, že dnešní mládež už neví, jak na sebe upoutat pozornost.“
„Chtějí se začlenit do společnosti, a když v ní jsou, chtějí vynikat, chtějí být středem pozornosti.“
„V tom máš pravdu,“ přitakal jsem a nabídl Erikovi limonádu.

S omluvou, že mě to nenapadlo dříve.

„To nevadí, jsem už na odchodu. Chtěl jsem tě jen vidět.“
„Jsem rád, že ses stavil. Alespoň vím, že jsi v pořádku.“

Erik vstal ze židle. Doprovodil jsem ho na dvorek a u vrátek se s ním rozloučil. Bylo příjemné vidět staré známé. Obzvláště, když se mají dobře.













Kapitola 10



Když Erik odešel, vzpomněl jsem si Margaretu. Dívku, která se tu jednoho dne objevila z ničeho nic. Kolem její osoby bylo tolik podivných věcí, že jsem v tu dobu nevěděl, čemu mám věřit. Věk té dívky odpovídal věku, kdy jsem se s mamkou rozloučil. A jméno Margareta mi také není, až tak cizí. Můj sen a sen sestřenice Uršuly. Náš společný sen o dívce jménem Margareta, a to díky modrému krystalu, který jsme našli v řece Nissan. Jsou tohle všechno náhody nebo ne? Helga mluvila o spojení. Jestli je to pravda, proč se Margareta už dva roky neozvala?

„Už jsi doma?“ přerušil mě hlas mého otce.
„Tati?!“ vyhrkl jsem.
„Stalo se něco?“ vylekal se.
„Ne. Vše je v pořádku,“ odvětil jsem.

Až na to, že Enys zmizela, prolétlo mi hlavou.

„Zítra pojedu zase do školy,“ dodal jsem.
„Ovšem.“
„Kde jsi byl?“
„U pana Pedersena.“
„Řekl to policii s tím člunem?“
„Ne,“ zakroutil otec hlavou. „Člun jsme začali opravovat a místo, kde se to stalo, jsme zaházeli pískem, aby se o tom nemluvilo.“

Pokynul jsem hlavou a následoval otce do kuchyně.

„Byl tu Erik.“
„Svenson?!“ podivil se otec.
„Jo ten Svensson.“
„Jak se mu daří?“
„Změnil se.“
„Po nějaké době se změníme všichni.“
„Přešel na veterinu a dostal nabídku do Djurcentra v Jönköpingu.“
„To je pěkný.“
„Ano, je to super.“
„A ty bys měl uvažovat o Stockholmu, jestli chceš být astrofyzikem.“
„Tati?!“
„Je to pravda. V Halmstadu nemají takové možnosti jako ve Stockholmu.“

Hm.

„Vím, že se ti tam líbí a máš tam kamarády…“
„…kamaráda,“ upřesnil jsem.
„Dobře, kamaráda Alexe, ale mohl by jít také.“
„Promyslím si to.“
„Je to na tobě. Tvá volba a tvůj život. Mám tě rád a chci, abys byl šťastný a spokojený.“
„Já vím, tati.“

Přikývl jsem a postavil na čaj.


* * *

Zbytek odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme dělali ve škole a jak jsme s Alexem pozorovali hvězdy. Vždycky mě poslouchal, jako by to slyšel poprvé. Což samozřejmě nebylo. Měl jsem z toho dobrý pocit a hřálo mě to u srdce. Připomínal mi mamku, které mě vždy vyslechla, když jsem o něčem důležitém chtěl mluvit. A že v dětství bylo spousta věcí pro mě důležitá. Ne tak jako pro dospělého. Našla si však čas, kdy jsme o těchto věcech mluvili. Chovala se jako by toho byla součástí. Až v pozdějším věku mi došlo, že chtěla být toho součástí, protože jsem byl její syn. I přes všechen ten otcův upřímný zájem, ona mi chybí.

Stejně tak jako Enys, která zmizela a už se skoro šest hodin neukázala. Něco se muselo stát, pomyslel jsem si a odešel do svého pokoje.


Crrr!

V chodbě zazvonil telefon. Otec ho zvedl a pak mne zavolal.

„Volá ti Alex!“
„Už tam jdu!“

Došel jsem k telefonu a oznámil Alexovi, že u mě také není. Byl jsem unavený, tak jsem se s ním rozloučil. „Zítra se uvidíme ve škole!“

Sluchátko jsem vrátil na své místi odešel do pokoje.

„Stalo se něco?!“ ozval se otcův hlas z kuchyně.
„Nic.“
„Kdybych nějak mohl pomoci…“

Nabídl se.

„To je v pořádku, tati.“
„Dobře.“
„Dobrou noc.“
„Už jdeš spát?“ podivil se.
„Jsem unavený.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Vrátil jsem se do svého pokoje. Prošel jsem koupelnou a pak ulehl do postele. Krátce na to jsem usnul.


* * *

O půlnoci mě probudil zvuk podobný vrzání. Otevřel jsem oči, ale nikoho jsem neviděl.

Asi se mi něco zdálo, pomyslel jsem si.

Zvuk se však opakoval.

„Je tady někdo?“ zeptal jsem se.

Když zvuk stále přetrvával, posadil jsem se na postel a díval se po místnosti. Nikoho jsem neviděl. Všiml jsem si však venkovní okenice, se kterou lomcoval vítr.

„Tak ty jsi pachatel,“ poznamenal jsem s úsměvem na tváři a ulehl zpátky pod peřinu.

Dneska byla docela chladná noc.

„Magnus,“ ozval se hlas, který jsem velmi dobře znal.

Vystřelil jsem jako střela.

„Enys?!“
„Magnus.“
„Kde jsi byla?“ vyhrkl jsem a má zvědavost dosahovala maximální úrovně.
„Jiná Mana zde,“ odpověděla a zjevila se přede mnou.
„Počkej, co to říkáš? Další jako ty?“
„Ano.“
„Slyším ve tvém hlasu smutek nebo je to strach?“
„Chtějí, abych se vrátila.“
„A ty nechceš?“
„Planeta Země je tak zajímavá.“
„Tak jim řekni, že chceš zůstat.“
„Nepřijatelné.“
„Co budeš dělat?“
„Musím odejít.“
„Tak je přiveď ke mně a já se jim pokusím vysvětlit, že by mohli naší planetu zkoumat.“
„Nechci tě ohrozit.“
„Proč by mi chtěli ublížit?“
„Víš o Mana.“
„A vy víte o Zemi.“
„Planety blíže k slunci pro nás neznámé.“
„Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter…“
„…Jupiter my známe,“ přerušila mě.
„Já myslel, že znáte…“
„…nikdo nezná celý vesmír. Jsme Mana a náš domov je Kaila. Není potřeba být na jiných místech.“
„Chápu, ale jak ses dostala na Zemi?“
„Moje kapsle se porouchala.“
„Dobře, tomu rozumím, ale když říkáš, že pro Mana není potřeba být na jiných místech, znamená to, že jsi…“
„…útěk!“ vyhrkla.

Oh!

„Ty jsi utekla, proč?“
„Chtěla poznat jiná místa. Nebýt jako Mana,“ odvětila.

Začala mluvit stejným způsobem, jako když jsme se poznali. Jako by se náš jazyk znovu učila.

„Něco se s tebou děje, že?“
„Hledají mě.“
„Ovlivňuje tě to?“
„Nechci se vrátit.“
„Můžeme nějakým způsobem zjistit, kde jsou?“
„Takové přístroje lidé doposud nevytvořili.“
„Tak musíme něco vymyslet.“
„Budu muset zůstat neviditelná,“ řekla a zmizela.

Zřejmě musela na mě nějak působit, protože jsem začal cítit moc unavený. Nemohl jsem udržet oči. Položil jsem se na postel a okamžitě usnul.


* * *

Ráno jsem se vzbudil a nic jsem si nepamatoval. Ptal jsem se v duchu, proč zmizela a hlavně, kam zmizela.

„Za půl hodiny ti jede autobus,“ ozval se otec, který stál u dveří a chystal se k odchodu.
„Díky, tati. Už jsem vzhůru.“
„Uvidíme se odpoledne.“

Bouchly dveře. Zůstal jsem v domě sám. Vstal jsem z postele a vyrazil do koupelny. Poté jsem se vyrazil do kuchyně. Nasnídal se formou rychlé samoobsluhy. Ovoce, džus a do misky jsem nasypal trochu müsli.

Cestou na autobusovou zastávku jsem si upravil batoh, do kterého jsem si připravil pití.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.09.2019, 18:01:44 Odpovědět 
   Zdravim.

Poutave cteni pokracuje nejen hledanim mimozemske divky. Mimo oba chlapce ji hleda i jeji vlastni rasa. A kdo vi, co se muze vsechno stat...

Hezky den a muzam zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Hunter
Tilda
Hra osudu 5.kap...
soror
Dvě smrti
Peter V. Flass
obr
obr obr obr
obr

(Revoluční rok) 1863 / 13+14
Rebekka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr