|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39469 příspěvků, 5737 autorů a 390218 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Neplecha kukačkovitého typu ::
| Veselá povídanka podle pravdy. Je o vnucích, proto moc pěkná, i když zároveň smutná. |
| |
|
|
Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci. Jsem trochu smutný a to opravdu hodně. Vnuci totiž dnes udělali něco nehezkého. Když jsem ráno vstal a vstoupil do světnice, spatřil jsem, že na stěně, kde by měly být památeční hodiny kukačky po dědovi Václavovi, je jenom takový tmavý obrys. Moc jsem se lekl a vykřikl: Byl tu lupič!
Vtom přiběhli vnuci a řekli: Dědečku, neboj se, nebyl!
Já jsem řekl: Aha. Tak to tady byl asi Láďa a ty moje kukačky si půjčil, aby si podle nich doma seřídil své. Já mám totiž vždy velmi přesný čas nastavený podle rozhlasu jménem dráťák. On mi je odpoledne určitě vrátí.
Vnuci řekli: Nebyl tady Láďa.
Já jsem řekl: Tak kde ty kukačky mohou být?
A už jsem tušil nějakou čertovinu.
Vnuci řekli: Dědečku, my jsme je schovali a ty je teď musíš pěkně hledat.
Řekl jsem: I vy vykutálení kulihrášci, tak dobře!
A začal jsem kukačky hledat, protože hledací hry s vnuky jsou obvykle moc pěkné a často i veselé. Nejdřív jsem se podíval pod postel. Vnuci volali: samá voda, samá voda. Pak jsem vlezl do spíže a vnuci opět: samá voda, samá voda. Kukačky nebyly v almaře, v lednici, na půdě a dokonce ani pod rohožkou. Vnuci mě voláním přihořívá, přihořívá nalákali ven z chalupy.
Kukačky ale nebyly ani v kurníku, v dílně, pověšené na staré jabloni, natožpak u pumpy překryté starým kbelíkem. Dostal jsem trochu strach a ten se postupně zesiloval, když mě vnuci voláním přihořívá, přihořívá lákali k pískovišti, které jsem jim postavil, protože je mám rád. Když jsem pískoviště spatřil z blízka pomocí svých silných brýlí, sevřelo se mi srdce. Z písku totiž vykukovalo kukačkové závaží ve tvaru šišky.
Padl jsem na kolena a začal hrabat jako když si lištička hloubí v lese noru. Vnuci se moc smáli a volali: Hoří, hoří! Památeční hodiny byly celé zahrabané v pískovišti a úplně plné mokrého písku. Mému levému i pravému oku se chtělo plakat. Vnuci mě objali a řekli: dědečku, ty jsi tak šikovný, že jsi je našel. My tě máme rádi, takového dědečka jako jsi ty nikdo jiný nemá.
Já jsem řekl: Ano.
Taky jsem vnuky objal. Byl jsem dost smutný, ale když umřela žena nebožka manželka, tak jsem byl mnohem smutnější. Řekl jsem: Vnuci, uzavřeme spolu takovou dohodu, ano?
Vnuci řekli: Tak dobře.
Já jsem řekl: Až mi budete příště něco zahrabávat, tak to nejdřív důkladně zabalte do igelitové tašky, ano?
Usmívající se vnuci přikývli. Byl jsem rád. Z kukaček jsem potom vyklepal tolik písku, co to jenom šlo, ale i tak nefungují. Sice se je podaří natáhnout, ale každou chvíli se zaseknou, malá ručička se vůbec netočí a kukačka kuká tak, že to připomíná bučení nemocné kravičky.
Hlídání vnuků zkrátka není žádná legrace. I když je totiž vnuk moc hodný a chce svému dědečkovi nebo babičce udělat radost, často to končí moc špatně a vy se navíc vůbec nemůžete zlobit, můžete být pouze trochu smutní a to hodně.
Ahoj!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
[ - ]
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 1 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
