obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 12.09.2019, 21:25  
Kapitola 11-12
 

Kapitola 11



Halmstad.


S Alexem jsme se potkali, až ve škole. Přišel o hodinu později. To už jsem pracoval ve třídě.

„Kde se touláš?“ zeptal jsem ho, když vstoupil do místnosti.
„Zaspal jsem,“ odvětil.
„Myslel jsem, že tě budí máma.“
„Šla do práce a já si nenatáhl budík.“
„Tak to můžeme být rádi, že jsi vůbec dorazil,“ rýpl jsem se do něho s úsměvem na tváři.
„Moc vtipné,“ dodal a navlékl si rukavice.
„Za hodinu to budeme mít hotové.“
„Už víš, co budeme dělat potom?“
„Profesor Jers říkal, že se utře prach a srovnají se všechny nástěnky.“
„A co ta knihovna?“
„To prý má na starosti Elisa.“
„Dneska s ní jdeš na oběd a pak na procházku, že?!“

Vrátil mi to. Jeho škodolibý úsměv se mi opravdu nelíbil.

„Ano!“ zavrčel jsem.
„A co Enys?“

Pokrčil jsem rameny.

„Enys?!“
„Kde je Enys?!“
„A co Enys?“

Promluvil muž u dveří. Znělo to jako by mluvily tři rozdílné hlasy.

„Kdo jste vy?!“ otočil jsem se za hlasem.

„Kdo jste vy?!“ opakoval neznámý a blížil se k nám.

„Jestli nejste ze školy, tak byste měl odejít,“ ukázal jsem rukou ke dveřím.

„Kde je Enysoma Kao?“ promluvil znovu.

Jeho zastřený hlas nás měl zastrašit. Alex sebou trhl, ale se mnou to nic neudělalo.

„Kdo jste?“ znovu jsem zeptal.

Rozhodně jsem chtěl vědět, s kým máme tu čest.

„Zná Enys, kdo je to?“ ozval se Alex.
„To nevím, ale chtěl bych to zjistit.“
„Možná bychom měli zmizet,“ navrhl Alex a podíval se k oknu.
„Chceš vyskočit z okna?“
„Je to přízemí. Nic se nám nestane.“
„Proč bychom utíkali, nevíme, co chce. Vlastně víme, co chce, ale mě zajímá, odkud jí zná.“

Včerejší rozhovor uprostřed noci s Enys jsem si nepamatoval, jinak bych věděl, že jsou to další Mana.

„Kdo jste? Proč neodpovíte?“ vyhrkl jsem a

„Kde je Enysoma Kao?“ opakoval.

„Možná byste mi měl říct, kdo jste a pak bychom…“

Už jsem to nedořekl. Neznámá síla mě zvedla metr nad zem. Pak mě pustila.

Hups!

Dopadl jsem na zem.

„Já ti říkal, že musíme utéct!“ vyhrkl Alex a rozeběhl se k otevřenému oknu.

Dostal strach, proto se pokusil utéct. Bylo to však marné. Okna se najednou zavřela.

„Co?!“ vyprskl Alex a zastavil se u poslední lavice.

Otočil se směrem ke mně, jako by očekával, že mu nějak pomohu. Pak se podíval k tomu neznámému muži, jehož obličej najednou zčernal a vrátil se ke mně.

„Kdo sakra jste!“ vykřikl jsem.

Neznámý se přiblížil ke mně a vlezl mi do hlavy. Cítil jsem stejný pocit, když to udělala Enys. V tu chvíli mi to došlo.

„Jste Mana!“

„Jsi chytrý představitel svého druhu.“

Do třídy náhle vstoupil profesor Jers. Okamžitě si všiml toho neznámého muže, před kterým jsme ustupovali.

„Co tu děláte?“ zeptal se a vykročil blíž k němu.

Chtěl jsem ho zastavit, ale už bylo pozdě. Sotva promluvil, neznámá síla ho zvedla nad zem a přenesla na druhou stranu místnosti. Jers začal máchat rukama, ale nevydal ze svých úst ani jedno slovo. Zřejmě nemohl.

„Pojď!“ zatáhl jsem Alexe za ruku.

Využili jsme toho a utekli ze třídy. Mana si toho všiml a pustil učitele na zem a vyrazil za námi.

„Dělej, musíme utéct!“ vykřikl jsem a zamířil ke schodům do druhého patra.

Když se Mana ocitl na chodbě, už jsme tam nebyli. Schovali jsme se na schodech za silný sloup sochy Afrodité. Nemohl nás vidět, pokud by nás nehledal podle tepelné energie.

„Kdo jste?“ ozval se Bjorn, který uslyšel na chodbě hluk, proto vylezl z třídy, kterou s Elisou připravovali.

Mana se zastavil a otočil se na Bjorna. Jakmile mladík uviděl jeho obličej, vylekal se.

„Co-co-tu chcete?!“ koktal a pozpátku couval zpátky do třídy, ze které vyběhl.

Ve chvíli, kdy se ocitl přede dveřmi, vyšla Elisa, která se s ním srazila.

„Co blbneš?!“ ohradila se na něho.
„Tam!“ ukázal rukou před sebe.
„Co tam je?!“

Zeptala se a odstrčila ho stranou.

„Aáááá!“

Mana vykřikl. Jeho ústa byla obrovská. Plná špičatých zubů.

„Pomoc!“ vykřikla Elisa a rozeběhla se ke sborovně, která byla na opačné straně chodby, kudy jsme utíkali my. Já s Alexem.
„Já tu nechci zůstat!“ ozval se Bjorn a rozeběhl se za ní.

Mana je nechal na pokoji.

„Jde po nás,“ šeptl jsem a pomalu Alexe tlačil směrem po schodech nahoru. „Jdi!“
„Mám strach.“
„Nemůžeme tady zůstat. Musíme utéct do druhého patra!“
„Proč jde po nás?!“
„Protože jsme byli v kontaktu s Enys. Hledají jí.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Nevěděl jsem to, ale podíval se mi do hlavy a jako by mi otevřel podvědomí. Vybavil jsem si vzpomínku na včerejší noc. Byla za mnou Enys.“
„Vážně? Proč jsi to neřekl?“
„Protože jsem to nevěděl!“
„Nepamatoval sis to,“ upřesnil.
„Zřejmě to udělala Enys, ale nechápu proč?
„Možná chtěla, aby sis na to někdy vzpomněl.“
„Což se stalo, ale možná to ví i ta Mana,“ ukázal jsem rukou dolů.

Alex přikývl.


* * *

Jakmile jsme byly uprostřed chodby prvního patra, zjevil se před námi šedivý oblak. Z něho se pak znovu vytvaroval Mana.

„Sakra!“ zaklel jsem.

Zastavili jsme se.

„Neunikneš!“ ozval se zastřený hlas Many.

„Jak to dokázal?“ udivil se Alex.
„Zkus se ho zeptat,“ snažil jsem se zavtipkovat.
„Zabije nás.“
„Kdyby chtěl, už to udělal.“

„Kde Enysoma Kao?“

„Nevíme to,“ odvětil jsem.


Mana se přiblížil blíž k nám.

„Ty vědět, kde Enysoma Kao.“

„Opravdu to nevím. Zmizela.“
„Tak mu řekneme, že odjela do Norska.“
„Může si to zjistit.“
„A jak?“
„Stejně tak jako Enys, když s námi byla.“

Oh!

„Umí číst myšlenky?!“ podivil se Alex.
„Chováš se, jako bys to zapomněl.“

„Musí se vrátit,“ pronesl Mana.

„Nechce domů. Líbí se jí tu. Proč by se musela vracet?“

„Nepatřit sem.“

Mávl jsem rukou a v myšlenkách přemýšlel, jak mu uniknout. Věděl jsem, že mi může číst myšlenky. Víceméně jsem doufal, že to udělá.

„Neunikneš! Říct, kde Enysoma Kao!“ trval na svém.

„Utečeme, až řeknu – teď!“
„Seš si jistej!“ obával se Alex.
„Připrav se.“
„Kam poběžíme?“
„Do učebny fyziky.“
„Opravdu?“
„Jo.“
„Připrav se!“
„Okej.“
„Teď!“

Vyrazili jsme směrem ke dveřím učebny fyziky. Rozrazili jsme zamčené dveře a vběhli dovnitř. Mana se proměnil v šedivý oblak a pronásledoval nás. Předpokládal jsem, že po nás půjde. Chtěl vědět, kde je Enys a nevěřil, že, to nevíme, i když se mi dostal do hlavy a musel vědět, že to opravdu nevím. Určitě se podíval do hlavy i Alexovi. Zřejmě si myslel, že mi Enys ukázala nějaký zázračný způsob, jak blokovat čtení myšlenek.

„Za chvíli se objeví,“ pronesl jsem ve chvíli, kdy se to stalo.

Mana se objevil před námi. Můj plán mohl začít. Rozeběhl jsem se k oknu. Alex za mnou. Mana nám zatarasil cestu. Nepočítal však s tím, že můj plán, který si mohl přečíst z mých myšlenek, má improvizační část. Byl to jediný způsob, jak mu zabránit, aby byl o krok dopředu.

„Enyyys!“ vykřikl jsem a sáhl po hadici s tekutým dusíkem.

Prstem jsem otočil ventilem do strany a zaútočil na Manu.

Vžššš!

Proud tekutého kyslíku přinutil Manu zvednout ruce a zakrýt si tvář. Pokusil se proměnit v šedivý oblak a zmizet. To se však nepodařilo. Tekutý kyslík mu v tom zabránil. Během následujících vteřin jeho pevná substance zmrzla.

„Dokázal jsi to!“ vykřikl Alex s nadšením.
„Ještě jsme nevyhráli.“
„Zastavili jsme ho.“
„Základ jeho substance je draslík a s kyslíkem reaguje explosivně, proto musíme tu zmrazenou krustu rozbít, aby se dostala jeho substance na vzduch.“
„Vybouchne!“
„Ano.“
„Tak to udělej!“
„Jdu na to.“

Vrátil jsem hadici s tekutým kyslíkem a z laboratorního stolku sebral kladívko.

„Možná by stačilo jen do něho strčit,“ řekl Alex a udělal to.

Rozeběhl se a strčil do zmrzlé substance.

Rup!

Jakmile Mana dopadl na zem, zmrzlá krusta popraskala. Vmžiku se roztrhla větší část těla a explodovala. Výbuch nás odhodil stranou.

„Rychle pryč!“ vykřikl jsem a snažil se pomoci Alexovi na nohy.

Vyběhli jsme na chodbu. Vtom se ozval další výbuch, který nás dostihl. Tlaková vlna nás smetla, až ke schodům. Tvrdost mramorových schodů jsme mohli vyzkoušet na vlastní kůži, když jsme se po nich skutáleli.

„Au!“ vyjekl Alex,
„Fuj!“ vyplivl jsem prach z úst.

Otřel jsem si obličej a pobídl Alexe, aby se zvedl. Potom jsme pokračovali po schodech dolů. Co nejrychleji k východu.

„Neotáčej se a běž!“ křičel jsem na Alexe, který se občas ohlédl za sebe.

Vyběhli jsme ven. Venku už stál policejní vůz. Vedle něho Elisa a Bjorn.

„Co se tam stalo?“ zeptal se jeden z policistů, kterého jsme potkali u vchodu.
„Výbuch,“ odvětil jsem.
„To jsou vaši spolužáci?“ zeptal se a ukázal směrem na Elisu a Bjorna.

Kývl jsem.

„Oni tvrdili, že tam byl nějaký nebezpečný muž.“
„Já jsem nikoho neviděl,“ zalhal jsem.
„A před kým jste utíkali?“

Policista není hloupej, ale přece mu nebudu vyprávět o návštěvníkovi z hvězd.

„V učebně fyziky se ozval výbuch. Dostali jsme strach,“ odvětil jsem.
„Byl s vámi nějaký učitel?“
„Profesor Jers.“
„Zůstal uvnitř!“ vyhrkl Alex.
„Tak běžte k našemu vozu a já se po něm podívám,“ řekl policista a vstoupil do budovy školy.

Odešli jsme s Alexem za Elisou a Bjornem. Po chvilce přijeli hasiči, kteří uhasili požár v učebně fyziky.












Kapitola 12



Asi čtvrt hodiny poté, přijela sanitka a bílé vozidlo. Z něho vystoupil muž v hnědé kožené bundě a sympatická dlouhovlasá blondýnka. Byl to policejní inspektor Larsen a jeho kolegyně seržantka Vickersenová. Dalo se čekat, že se nás budou ptát, co se tam stalo. Ještě před jejich příjezdem jsem Elisu a Bjorna požádal, aby trvali na tom, že se tam objevil neznámý muž. Nic víc. Elisa mě poslechla, ale Bjorn se bál a řekl, co doopravdy viděl. Inspektor Larsen mu moc nevěřil, proto se nás ptal znovu, jestli jsme někoho takového viděli.

„Já nic neviděl,“ řekl Alex.
„Viděla jsem ho na chodbě. Vylekala jsem se a utekla ven. Pak se ozval výbuch,“ vypověděla Elisa.
„A ty?“ podíval se na mě inspektor.
„My jsme byli s Alexem nahoře, když nastal ten výbuch, chtěli jsme se podívat, co se stalo, ale když se ozval druhý výbuch, dostali jsme strach a utekli ven.“
„Co jste tam dělali?“ zeptala se seržantka Vickersenová.
„Jsou přece prázdniny,“ vstoupil do toho znovu inspektor.
„Připravovali jsme třídu pro první ročníky,“ odvětil jsem.
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Děláte si legraci?“
„Směji se snad?“
„Inspektore, byli jsme tu o svém vlastním volnu, a když najdete profesora Jerse, potvrdí vám to.“

Krátce na to jsme zahlédli nosítka, na kterých ležel profesor Jers. Toho využil inspektor a zeptal se zdravotníků, jak je na tom.

„Je v bezvědomí,“ odvětil doktor, který šel vedle nosítek.

Policista se otočil k nám.

„Nevypadá to s vámi moc dobře,“ pronesl.
„S námi?!“ rozpažil jsem ruce. „Nic jsme neudělali.“
„A ten výbuch?“
„My to neudělali!“ trval jsem na svém.
„Ovšem byl to ten chlap s velkou pusou a zuby ostrými jako nože,“ rozesmál se.

Myslím, že Bjorn pochopil, že mu to inspektor stejně neuvěřil. Zrovna přiběhl správce školní budovy pan Holstered.

„Co se stalo?“ ptal se a zamířil rovnou k nám.
„Hořelo v učebně fyziky,“ odvětil inspektor a chtěl se představit, ale pan Holstered mávl rukou.
„Vím, kdo jste,“ odsekl školník.

Bylo hned jasné, že ho nemá rád.

„A chcete mi říct, že oni to udělali?!“ zeptal se Holstered policisty.
„Zatím to není potvrzené, ale jeden z nich viděl cizího muže v budově. Ostatní to nepotvrdili a profesor Jers byl odvezen do nemocnice.“
„Co se tam sakra stalo?!“ vyprskl školník směrem ke mně.
„Něco bouchlo v učebně fyziky,“ odvětil jsem.
„Jak jste se tam dostali?“
„My?“ podivil jsem se. „Byli jsme v přízemí ve třídě prvního ročníku, kterou jsme připravovali pro nové žáky.“
„Sakra!“ zaklel a vyrazil se podívat dovnitř.

Velitel hasičů ho však dovnitř nepustil.

„Až moji muži řeknou, že je to bezpečné!“
„Jasný,“ kývl a vrátil se k nám.
„Inspektore, můžeme jít domů?“ podíval jsem se na muže v kožené bundě. „Kdybyste něco ještě potřeboval, víte, kdo jsme a kam chodíme do školy.“

Larsen se podíval na svou kolegyni.

„Co myslíš?“
„Máme jejich iniciály a víme, kde je najít,“ řekla a mávla rukou do strany.
„Dobře, běžte domů,“ pronesl a vyrazil za velitelem hasičů. Už se o nás nezajímal.

Přikývl jsem a vyvedl spolužáky ven. Protáhli jsme se kolem čumilů, kteří se tu ukázali hned, jak přijeli hasiči. Kdo by nechtěl vědět, co se stalo, že?

Lidská zvědavost je nekonečná.


* * *

V parku jsme se zastavili. Postavil jsem se před své spolužáky a spustil na Bjorna.

„Nechápu, proč jsi mě neposlechl.“
„Chci, aby ho policajti chytli,“ odvětil.
„Sám jsi viděl, že ti ten inspektor stejně nevěřil.“
„Víš, co to bylo?“ udeřila na mě Elisa.
„Ano.“
„A řekneš nám to, i když by to mohl Bjorn vykecat?“ zeptala se a zlověstným pohledem si změřila Bjorna.
„Říkají si Mana a pocházejí ze souhvězdí Delfína.“

Ha ha!

Zazněl pokus o smích.

„A tohle ti máme věřit?“
„Ptala ses a já ti odpověděl.“
„Dobře, Magnusi Eversone. Dejme tomu, že to opravdu byli ti mimozemšťani. Co tu chtěli?“
„Hledali jednoho ze svého druhu.“
„Proč tady?“
„Šel za námi,“ odvětil jsem a podíval se na Alexe.
„A proč si vybral zrovna vás?“
„Protože jedna z nich s námi navázala kontakt.“
„Spíše s tebou,“ ozval se Alex.
„S tebou?“ udivila se Elisa.
„Pamatuješ tu holku ve třídě?“ zeptal jsem se.
„Jistě. Údajná Alexova sestřenice.“
„To byla ona.“
„Já věděla, že to není Alexova příbuzná,“ vyhrkla vítězoslavně.
„Co tu chtějí?“ zeptal se Bjorn.
„Ona se tu ocitla díky nehodě své kapsle, která havarovala v Glommenu,“ odvětil jsem. „A ten černej bubák…,“ připomněl Manu z dnešního dne. „…ten chtěl vědět, kde je.“
„Vy nevíte, kde je?!“ podivil se Bjorn.

V očích jsem mu viděl strach.

„Ne, zmizela. Nevím, kam šla, ale musí to souviset nějak s příchodem dalších Mana,“ odvětil jsem.
„Chcceš mi říct, že jich je tady víc?!“ vylekal se Bjorn.
„Já nevím.“
„A opravdu nevíš, kde je ta…“
„...Enys!“
„Jo, ta Enys?“
„Opravdu to nevím.“
„Myslíte, že to profesor Jers přežije?“ projevil najednou Alex obavy o svého vyučujícího.
„Určitě to zvládne!“ snažil jsem se ho uklidnit.
„Pokud ano, vzpomene si na toho bubáka?“ zeptala se Elisa.
„Přál bych si, aby si to nepamatoval.“
„Pak ten výbuch bude na nás!“ pronesl Bjorn.
„Já jen doufám, že po tom Mana tam nezůstalo nic.“
„Přijedou tajní a uzavřou to tady. Nebudeme muset jít o školy,“ pousmál se Alex.
„Když budeme trvat na svém, nikdo nepřijede a nikdo nás nebude vyslýchat. Chcete snad, aby nás vyslýchali a neustále se nás ptali na to, co se tam stalo?“
„Ne.“
„Určitě ne.“

Podíval jsem se na Bjorna, který neodpověděl.

„Chceš to?!“
„Ne!“
„To je dobře, protože já taky ne. Rozhodně nechci poslední dny prázdnin trávit na policejním oddělení.“
„Co když se vrátí?!“ zeptal se najednou Bjorn.
„Kdo?“
„Ten bubák?“
„Je mrtvej!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Základem jejich substance je draslík a ten s kyslíkem reaguje explosivně…“
„…to byla příčina výbuchu?“ zeptala se Elisa.

Byla chytrá a s fyziky i chemie měla jedničky.

„Jo.“
„Ale vysvětli mi, že když se pohyboval na chodbě, kyslík mu neuškodil?“
„Draslíková substance je pod ochranným obalem. Ten jsem narušil tekutým dusíkem…“
„…zmrzl?!“
„Jakmile zmrzl, tady Alex jeho tělo povalil na zem. Krusta praskla a pod jeho ochranný obal se dostal kyslík.“
„Chytré.“
„Vzhledem k tomu, že umí číst myšlenky, byla to dobrá improvizace.“
„Jsi genius,“ promluvil Alex a poklepal mě po ramenech.
„Byla to blesková myšlenka.“
„Zachránil jsi nás. Určitě by nás zabil,“ řekl Alex.
„Musíme najít tu holku!“ vyhrkla Elisa.
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře, Magnusi.“
„Žádné MY tady není,“ pozvedl jsem prst. „Pokud se objeví, spojí se se mnou. A rozhodně nechci, aby se to dozvěděl někdo další.“
„Chceš říct, že neumím držet jazyk za zuby?!“

Elisa se zamračila.

„Ne, ale tady Bjorn má v kalhotách. Nechci mít před barákem tajnou policii nebo interpol.“
„Proto s vámi nechci mít nic společného!“ ohradil se Bjorn a odešel.

Nikdo se ho nepokoušel zastavit. Myslel jsem, že se o to pokusí Elisa, ale mlčela.

„Chci vám pomoct tu holku najít,“ promluvila Elisa a pohlédla mi do očí.

Její výraz žadonil, aby se mohla k nám přidat.

„Dobře, ale počkej, až ti zavoláme.“

Elisa kývla a napsala na kousek papírku své telefonní číslo. Poté mi ten papírek předala. Pokynul jsem hlavou a pobídl Alexe k odchodu.

Vyrazili jsme k němu domů.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.09.2019, 21:24:02 Odpovědět 
   Zdravim.

Napinavy dil. Onen mimozemstan byl dosti neodbytny a nebal se proti nasim hrdinum pouzit silu, nepocital vsak s chytrosti a zakernosti hlavniho hrdiny. Jen nevim, zdali slo o tekuty kyslik nebo dusik - zminujes v textu oboje.

Hezky vecer a muzam zdar.
 ze dne 18.09.2019, 16:02:14  
   Danny J: zdravím,

děkuji za komentík. Kyslík nebo dusík :) toť otázka. většinou se uvádí kyslík, jestli tam mám oboje, je to chyba, díky za povšimnutí.

Ahoj
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Nevěřím na bezp...
Euridika
Únos I.
KikMa
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr