obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390240 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Návrat ::

 autor Eillib21 publikováno: 16.09.2019, 21:48  
Povídka o vůli jedné nemocné duše vrátit se zpět mezi zdravé. Její poselství bych shrnula asi takto: Nestyďte se vyhledat pomoc, není to ostuda ani slabost, je to důkaz vaší síly bojovat. A nikdy na to není pozdě.
 

I.

Ležím naznak a koukám na nebe. Všude kolem mne kvete léto barvami, jak jen to umí. Nahoře se mezi modrem bělají beránci, ryby a jiné roztodivné výplody mé představivosti. Postupně mění tvar a nakonec se úplně rozplývají a nesou se zemskou atmosférou pořád dál a dál. Jsou to takoví nebeští cestovatelé. Velké rozpálené slunce praží skrze jejich obrysy, schovává se za ně a zase vylézá, hrají spolu dětskou honěnou.

Upírám zrak na kvetoucí krásu a horoucí život. Pableskující křídla motýlů a květy různých barev, až mě z toho lesku přecházejí oči. A přesto mne uprostřed té kypící radosti najednou všechna harmonie opouští. Místo ní se ve mně zase začíná hromadit nesmírný smutek a děs. Stále ležím naznak uprostřed louky, ale během pár chvil jako by se nejen ve mně, ale i okolo mně vše změnilo. Melodie ptačího zpěvu mi trhá uši a mraky se proměnily v hrozné příšery a ty se mi shora pošklebují. Snažím se sama sebe uklidnit. Zavírám oči a intenzivně se soustředím na myšlenku, kterou se pokusím naplnit celé své tělo, aby mne hrozné pocity opustily a místo nich přišla úleva a klid:

Nebyla to moje chyba. ANO, NEBYLA TO MOJE CHYBA. Nemohla jsem s tím nic dělat, byla to jen nešťastná náhoda.

II.

Když jsem konečně otevřela oči na jednotce intenzivní péče, má první myšlenka byla: „Žiju!.“ Zaplavil mne slovy nepopsatelný pocit prázdnoty, když jsem si pomalu začala vzpomínat na to, co se vlastně stalo. Před očima se mi míhaly živé obrazy té hrozné události, uši mi drásal strašlivý křik a možná, že jsem i já v tu chvíli křičela, protože se u mého lůžka najednou zjevila ustaraná tvář sestřičky. A pak jsem se začala pomalu propadat do hlubin spánku, vyvolaného léky, které mi dala.

Byl začátek prázdnin. Já, můj přítel Tomáš a moje nejlepší kamarádka Alice s manželem Adamem a jejich ještě nenarozeným tříměsíčním pokladem v bříšku, jsme se rozhodli odjet na společnou dovolenou do Chorvatska. Léta jsme spolu jako parta a nikdo si nás nemohl představit jinak. My čtyři jsme byli prostě všude. Dokonce i tehdy, když už nás bylo skoro pět. Proto jsme se dlouho neromýšleli a zažádali v práci všichni o stejný termín dovolené. Chorvatsko byla osvědčená destinace, jezdili jsme tam každoročně. Není to daleko autem, takže se ani Alice, které se už kulatilo bříško, nemusela bát stresu z letadla, kterým dříve trpívala.

Probrala jsem se až v noci. Vedle mě pravidelně a spokojeně oddychovala jedna mladá slečna. Ležela tady na kapačkách, a přesto vypadala tak bezstarostně. Dokonce se ze sna usmívala. Měla krásné vlasy, dva pramínky jí padaly do zavřených očí. Její mladý obličej nehyzdila jediná vráska. Trochu mi připomněla Alici. Moji nejdražší a nejvěrnější kamarádku Alici. Vždycky jsem jí záviděla, jakou má krásnou pleť a jak suverénně ze sebe dovede vykouzlit doslova princeznu. To já jsem byla oproti ní úplná ježibaba. Ale co? Líčení mi prostě nesedí, připadám si jako někdo jiný. A Tomášovi to nikdy nevadilo. Miloval mě takovou, jaká jsem.

Za volantem jsme se střídali já, Tomáš a Adam. Cesta je to přece jen dlouhá a nechtěli jsme riskovat, že dojde k nehodě kvůli únavě řidiče. Alice seděla vzadu, všichni jsme měli bezpečnostní pásy, zastavovali jsme pravidelně. Všechno se zdálo zařízené tak, že se nemůže nic stát. Dokud se za námi v Rakousku na dálnici nezačalo řítit to auto.

Ano, Tomáš, můj úžasný Tomáš. Neotřelý, originální a pohodový. Měli jsme toho hodně společného. Oba jsme rádi cestovali. Vlastně jsme se tak i seznámili, tenkrát v Itálii. Ráda jsem jezdívala jen tak sama na různá místa po Evropě. Zjistila jsem, že když cestuji sama, nemusím brát na nikoho ohledy, a to mi vyhovuje. Častokrát jsem vyrazila prostě „na blind“ do nějakého města, jen s penězi na vstupy a s mapou, někdy s domluveným ubytováním přes Couchsurfing, někdy dokonce i bez rezervace. Když člověk obejde pár ubytoven, nakonec vždycky něco sežene. A právě na jedné z takových cest jsem při procházce městem zabloudila. Bylo to v Římě. Uchvácená nádherou toho města jsem úplně ztratila přehled a potřebovala jsem se někoho zeptat. A ten někdo byl zrovna Tomáš. Náhoda, nebo osud?

Jelo strašně rychle, i na poměry dálnice. Viděla jsem je ve zpětném zrcátku a uhnula jsem mu z levého pruhu, jak nejrychleji to šlo. Bohužel jsem ale tomu, co následovalo, nemohla nijak zabránit. Kousek před námi se mu do cesty postavilo jiné auto. Náraz byl intenzivní a odmrštil je do prostředního pruhu a pak dál a dál až ke svodidlům. Dupla jsem na brzdu, jak nejrychleji to šlo, ale už bylo pozdě. Hromadné nehodě již nešlo zabránit. Ve vteřině jsme chtě nechtě byli její součástí. Ucítila jsem náraz, uslyšela strašlivý křik, a pak všechno zmizelo a já jsem se propadla do tmy.

Naproti mně ležela starší paní. Zaslechla jsem sestřičky, jak mluví o tom, že je po těžkém infarktu. Měla prý velké štěstí, že jí její vnučka včas zavolala pomoc. Stačila delší prodleva a už by mezi námi nebyla. Neoddechovala tak klidně, jako dívka po mé pravici. Spíš jako by se usilovně snažila naplnit své plíce až nadoraz, jako by pečlivě uchopovala každou mikro částečku lehkého vánku, proudící otevřenou větračkou do pokoje, a chtěla si co nejvíce vychutnat okamžiky nově nabitého života. Když stojíte na prahu smrti a pak najednou procitnete, máte strach, že by vám ten vzduch mohl za chvíli zase dojít. A děláte všechno proto, aby se to nestalo.


III.

Nebyla to moje chyba. ANO, NEBYLA TO MOJE CHYBA. Nemohla jsem s tím nic dělat, byla to jen nešťastná náhoda.

Říkám ty věty stále intenzivněji a snažím se, aby to znělo přesvědčivě. Je však obtížné najít ten správný smířlivý a uklidňující tón, když se ve vás zároveň všechno pere, chce to křičet a mlátit kolem sebe:

Ano, nebyla to moje chyba. Tak proč si to nedokážu odpustit? Proč si pořád říkám, že jsem určitě mohla něco udělat, aby se to nestalo? Proč se modlím, abych to raději nikdy nepřežila?

Stále ležím na louce. Pomalu otevírám oči a dívám se na své ruce. Jsou malé a špinavé od hlíny, do níž jsem ještě před chvílí zatínala prsty, abych potlačila napětí. Slzy mi stékají po tvářích. Jak mám předstírat, že je vše v pořádku? Jak mám dělat, že nejsem uvnitř rozcupovaná na kusy? Nezbylo mi nic. Kde je Alice, abych se u ní mohla vybrečet? Kde je Tomáš, abych ho mohla obejmout a utišit svoji bolest?

Jsou mrtví. Oba jsou mrtví. A víš, kdo je zabil?

Snažím se ze všech sil potlačit myšlenku, která bude následovat. Vím, že přijde, vždycky se objeví a je až příliš silná na to, abych jí zvládla vzdorovat.

Víš, kdo je zabil? Ty! Ty jsi řídila! Celé to byl tvůj nápad. Celá ta dovolená, to všechno. Za všechno můžeš ty, to tys‘ je zabila!

IV.
Když mě propustili z nemocnice, cítila jsem se prázdná. Čekala mne spousta rehabilitací a do toho vysvětlování a zařizování. Především bylo potřeba zajistit převoz mrtvých těl mých blízkých zpět do Čech a zařídit jim poslední rozloučení a všechny ostatní záležitosti. To vše jsem dělala mechanicky, nedokázala jsem při tom vůbec nic cítit. Doufala jsem, že mi pomůže Adam, ale ten se ode mě odvrátil. Jakmile ho propustili z nemocnice, odstěhoval se na venkov a nemá v plánu se sem už nikdy vrátit. Sám toho ztratil ještě mnohem víc, než já, a já se na něj za jeho chování nezlobím. Nehoda si na něm vybrala tu největší možnou daň. Přišel o svou rodinu.

Adama znám pět let, tedy vlastně od té doby, co se seznámil s Alicí. Samozřejmě jsem to byla já, kdo všemu nadšeně přihlížel. Byla jsem ráda, že si Alice konečně našla někoho slušného, kdo ji má opravdu rád a s kým si rozumí, zvlášť po těch jejích předchozích „omylech“. A dokonce i my dva s Adamem jsme si rozuměli, takže mu nevadily mé časté návštěvy u nich doma. Na svatbě jsem jim byla za svědka a měla jsem jít i na křest jejich děťátka. Měla jsem, ale to už je teď minulost.

V.
Víš, kdo je zabil? Ty! Ty jsi řídila! Celé to byl tvůj nápad. Celá ta dovolená, to všechno. Za všechno můžeš ty, to tys‘ je zabila!

Celá se třesu, po těle mi stéká studený pot a rukama si zacpávám uši. Stočená do klubíčka vší silou bojuji s přívalem beznaděje a sebeobviňování. Chtěla bych vykřiknout, odpovědět na ty myšlenky, ale nemám sílu. Mozek není schopen reagovat, a tak se dál nechávám unášet nekonečnou řekou depresivních pocitů. A s nimi se rodí nové myšlenky:

Ukonči to. Zabij se. Jenom tím se ti konečně uleví. Najdi si větev a oběs se! Nebo skoč z té skály, která je nedaleko odtud.

Přináší úlevu. Ano, když to skončím, už nikdy nepocítím žádnou bolest. Už nikdy neuvidím jejich vyčítavé obličeje, neuslyším jejich křik. Budu konečně vysvobozená z tohoto strašlivého pozemského pekla.

Najednou v sobě najdu sílu. Uvolním se, otvírám oči a pomalu se zvedám. Opět vidím krásu letní přírody a celým mým tělem prostupuje klid a úleva. Vedle mne poletuje bělásek a postupně opyluje divoké luční kvítí. Mraky nade mnou se přestaly šklebit a hejna ptáků mi mávají na pozdrav. Rozhlédnu se kolem sebe, a pak s nově nabitým odhodláním vyrazím směrem, o němž vím, že mě dovede až na okraj vysoké skály.

VI.

Byla jsem po té nehodě, jak se zdálo, téměř netknutá. Sice jsem byla chvíli v bezvědomí, ale měla jsem nakonec jen zlomenou nohu a otřes mozku. Psychicky jsem na tom ale samozřejmě moc dobře nebyla. Koneckonců, přišla jsem o dva nejdražší lidi v mém životě – o partnera a nejlepší kamarádku. Zpočátku jsem byla otupělá a necítila jsem nic, ale o to větší bolest přišla na pohřbu. Tehdy mi poprvé všechno naplno došlo. Jsou opravdu pryč, už je nikdy neuvidím.

Ze všech sil jsem se snažila pokračovat v normálním životě, ale moc to nešlo. Rodinu jsem měla v jiném městě, a přestože mne navštěvovali, nechtěla jsem utíkat pryč jako Adam, a tak jsem se před nimi tvářila, že je všechno v pohodě a není důvod, aby si o mě dělali starosti. Měla jsem své zázemí ráda. Svůj byt, svoji práci. Ano, při životě mne udržovalo to, že jsem byla schopná vrátit se do práce. I tak jsem ale měla řadu problémů.

Sednout do auta pro mne bylo nemyslitelné, a to dokonce ani jako spolujezdec. Naštěstí jsem ale měla práci blízko, a tak jsem tam chodila pěšky. Kdykoli jsem cestou slyšela houkání sanitky nebo troubení auta, polil mne studený pot. Proto jsem ráda chodila odpoledne na procházky do přírody, kam jejich zvuky nedoléhaly a kde jsem alespoň občas pocítila úlevu.

V noci jsem nemohla spát, pořád mne pronásledovaly výjevy z oné strašlivé nehody, smíšené s tvářemi Tomáše, Adama a Alice, které mi vmetaly do obličeje výčitky a obviňovaly mne, že jsem je zabila. Říkala jsem si, že to nic není, že to časem přejde, jen si potřebuji zvyknout, zpracovat všechno, co se stalo. Je přece normální, že je člověk ve stresu, když prožije něco tak strašlivého. Jenže uplynul půl rok, pak rok, a pořád to ne a ne přestat. Až jednou, když jsem ležela venku na louce, se stalo to, co mne donutilo konečně vyhledat pomoc.

VI.

Jsem na místě. Ještě dva kroky a budu přímo na úpatí skály. Pak už stačí jen zavřít oči a udělat další krok, tentokrát do prázdna.

Uh, to je ale výška! Takový skok nemám šanci přežít, a to je dobře.

Neumím už dál předstírat, že jsem v pohodě. Nezvládnu už dál lhát všem okolo i sama sobě. Chci mít konečně klid. Slyšíte, Alice, Adame, Tomáši? Chci mít konečně klid. Omlouvám se, že to takhle dopadlo, je mi to líto. Odpusťte mi, prosím.

Víte, já jsem za to přece nemohla. Nebyla to moje vina. Já jsem přece nenabourala, bouralo auto před námi, to způsobilo hromadnou nehodu, které se nebyl čas vyhnout, nešlo to ubrzdit. Je mi líto, že tu nejste, moc mi chybíte. Chtěla bych, abyste mě teď drželi za ruku, abych vás mohla obejmout a slyšet od vás, že všechno bude zase dobré.

Ano… všechno bude zase dobré… můžu se přece ještě pokusit z toho všeho nějak dostat, můžu bojovat, tak jako jsem bojovala se všemi problémy celý život! Můžu vyhledat pomoc, nemusím to skončit tady a teď.


V tu chvíli se něco ve mně vzbouřilo. Byla to naděje, byl to strach ze smrti? Moje nohy samy od sebe udělaly krok zpátky. A pak ještě jeden, a další. Najednou jsem měla nesmírnou chuť běžet, utíkala jsem daleko od toho místa, kam jsem přišla všechno skončit, a kde mi zároveň definitivně došlo, že chci raději bojovat. Utíkala jsem až k nejbližšímu krizovému centru psychiatrické pomoci.

VII.

„Jsem ráda, že jste sem dnes přišla. Z toho, co popisujete, vše nasvědčuje tomu, že trpíte posttraumatickou stresovou poruchou. To je reálné psychické onemocnění. Pocity, které máte, myšlenky, jež vás napadají, jsou projevem tohoto onemocnění. Jste ale na velmi dobré cestě k uzdravení. Tuto cestu jste začala právě ve chvíli, kdy jste tam na té skále řekla svým myšlenkám ne a vydala se na cestu sem. Tehdy jste dokázala ve správnou chvíli odpustit sama sobě něco, za co jste nemohla...“

Zbytek jejích slov už nevnímám. Od toho okamžiku na skále jsem totiž přesvědčená o tom, že moje pocity jsou něčím, co mě má týrat a trýznit hlavně proto, abych cítila vinu. Ale cítit vinu za něco, s čím nešlo nic dělat, je přece hloupé.

Vím, že tu nemoc překonám. Vím, že ji chci překonat. Pro Tomáše. Pro Alici. Pro Adama. Ale hlavně PRO SEBE.


 celkové hodnocení autora: 87.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.09.2019, 21:47:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Velmi sugestivně laděný příběh o osobě, která se stala součástí dopravní nehody, přežila a dávala si za vinu smrt svých přátel. Byl to osud? Můžeme ovlivnit chod některých věcí? Zřejmě nikoliv. Odpuštění je to správné slovo, ale mnohdy je právě to nejtěžší odpustit sobě něco, co šlo mimo nás (mám na mysli hlavní hrdinku). Psychologické drama, právě do této škatulky by mohla být zařazena tato povídka. Na práci šotků Překlepníčků jsem nehleděl, držel jsem hlavní hrdince palec a myslel na to, jak rychle se mohou zvrtnout naše osudy... zajímavě napsáno, uvidíme, co napíší další čtenáři.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Povídka IX. Doj...
Nemesis
Panenky dvě v d...
Margaret Dante
Žlutá velryba
diprimalex
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr