obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915375 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39513 příspěvků, 5744 autorů a 390426 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DÍVKA ZE SOUHVĚZDÍ DELFÍNA ::

 autor Danny J publikováno: 18.09.2019, 20:26  
Kapitola 13-14 a závěr
 

Kapitola 13



Jakmile jsme dorazili, Alexova mamka okamžitě vyzvídala, co se nám stalo, když nás viděla, jak jsme umazaný. Okamžitě si to spojila s hasiči, které viděla.

„Ve škole hořelo, mami.“
„Nestalo se nikomu nic?“
„Ne.“
„Už ani ta škola není bezpečná,“ zalamentovala a ukázala směrem do koupelny.

Alex to poslušně odkýval a vyrazil se umýt jako první.

„Najdu čistý ručník i pro tebe, Magnusi,“ dodala a zmizela ve vedlejší místnosti.

Počkal jsem, až se Alex vysprchuje a pak jsem šel i já ze sebe smýt ten prach a pot. Voda byla opravdu osvěžující. Když jsem vycházel z koupelny, paní Lundbergová mě zavolala do kuchyně.

„Udělala jsem vám něco k jídlu,“ ukázala ke stolu.

Alex už tam seděl a okusoval chleba se sýrem.

„Asi nemám hlad, paní Lundbergová.“

Chtěl jsem odmítnout, ale kdo zná Alexovu mamku, ví, že nepochodí. Její pohostinnost nezná mezí, a jak mi jednou řekl Alex, jeho matka by z lasičky udělala jezevce, jak by ji vykrmila. Navštěvoval jsem Alexe už dva roky, takže jsem o tom věděl opravdu své.

„Víš, že to na mě neplatí. Jíst se musí.“

Její ruka stále ukazovala ke stolu. A do chvíle, než jsem přikývl a vyrazil do kuchyně, nepřipažila.

„Ano vím,“ pokynul jsem hlavou a posadil se vedle Alexe.
„Vítej v klubu,“ špitl s úsměvem na tváři.
„Chápu, že nemáte po tom hrozném zážitku chuť k jídlu, ale vaše tělo se potřebuje najíst,“ dodala jako zkušená lékařka.

Co vlastně ví, jak hrozivý zážitek to byl? Jen kdyby věděla, že její syn se nakonec nebojácně vrhl na Manu a byl to on, kdo ho poslal k zemi, prolétlo mi hlavou.

„My to víme, mami,“ ozval se Alex a natáhl se po džusu.
„Moc děkujeme, paní Lundbergová.“

Poděkoval jsem a pustil se do prvního chleba se sýrem. Ještě mě čekal druhý kus chleba. Na něm byla nějaká pomazánka. Talíř obsahoval ještě jedno jablko, dvě rajská jablíčka a mrkev.

A to musím všechno sníst, pomyslel jsem si a s falešným úsměvem na tváři jsem se pustil do jídla.

„Mám dva druhy džusu Jablečný nebo broskvový,“ ukázala do středu stolu.

Dvě dvoulitrové krabice tam na nás číhali jako největší záškodník.

Štěstí, že se nemusí vše vypít, pomyslel jsem si.

„Nalil jsem si ten jablečný,“ promluvil Alex směrem ke mně.

Pokynul jsem hlavou a zakousl se opět do chleba.


* * *

Po vydatné svačině jsme se odkutáleli do Alexova pokoje.

„Myslím, že budu jíst, až zítra,“ pronesl jsem ve chvíli, kdy jsem usedl do pohodlného křesla v Alexově pokoji.
„Nemůžeš se mi pak divit, že občas rozdávám svačinu ve škole.“
„Máš výhodu, že tvůj organismus má rychlé spalování, jinak bys vypadal jako zápasník sumo,“ pousmál jsem se a chytl se za břicho.
„Nedáš si ještě meloun?“ zeptal se Alex a smál se při tom. „Je to jenom voda.“

Šaškoval a napodoboval svou matku. Bylo to vtipné a velmi autentické. Zasmáli jsme se tomu. Ale i přes to všechno, co bych dal za to, kdyby moje máma žila.

„Zavoláme večer Elise?“ zeptal se Alex.
„Měli bychom.“
„Bude členem naší vesmírné party?“
„Nevím, jestli se zajímá o hvězdy, tak jako my.“
„Možná je čas to zjistit.“
„Ale víš, co to znamená?“
„Elisa je do tebe celá hotová.“
„Myslím, že toho jsem si všiml.“
„Vím, že se ti Enys líbí…“
„…Enys?!“

Zakroutil jsem hlavou.

„Jasně, není to holka pro tebe, ale nemohl jsi z ní oči spustit. Všiml jsem si, neboj!“
„Je přitažlivá tím, kým je. Nemohli bychom spolu být. To vím.“
„Mrzí tě to?“

Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem přikývl.

„Ano. Možná bych chtěl být jako ona. Ale vím, jaké to je být Mana a žít v souhvězdí Delfína? Ani nevím, jak to funguje tam u nich. Jsou jedna bytost…“
„…vypadala jako holka.“
„To protože si vzala podobu dívky z obalu.“
„Hustý!“
„Je důkazem, že tam ve vesmíru…,“ ukázal jsem rukou k oknu a podíval se na Alexe. „…je život. Ačkoliv trochu odlišný, ale je.“
„Myslíš, že ji najdeme?“
„Já doufám, že ano.“
„Co když ti bubáci ji najdou dřív?“
„Můžeme ji ochránit. Viděl jsi, že jsou smrtelní.“
„To jsem viděl.“
„Přesto si myslím, že to není správné,“ dodal jsem s vážným výrazem ve své tváři.
„Co není správné? Viděl jsi sám, že nám chtěl ublížit…“
„Možná jsme to chtěli vidět. Co když chtěl vědět jen ty informace. Byl zmatený, nevěřil nám…“
„…a co řekneš rodině profesora Jerse, pokud to nepřežije.“
„Nemaluj čerta na zeď!“
„Ale že jsme ho dostali, co!“ poznamenal hrdě.

Alex měl najednou bojovnou náladu.

„Uvidíme, co na to řekne Enys, když zjistí, že jsme zabili jednoho z jejího druhu.“
„Co by asi řekla?!“ vyprskl Alex.
„Představ si situaci, kdybys byl svědkem, že ona zabije člověka?“
„Přeháníš.“
„Ani, ne Alexi.“
„Hele, na čí straně jsi?“
„Na naší samozřejmě, jen uvažuji, jestli jsme se s ním nemohli nějak domluvit, přesvědčit ho, aby nám uvěřil.“
„Byl to mimozemšťan, Magnusi! On s námi nevyjednával. Chtěl informace a viděl jsi, co dokáže.“
„Samozřejmě, že viděl,“ přitakal jsem.

Hm.

„Zřejmě máš pravdu, Alexi. Neměli jsme jinou volbu,“ dodal jsem.

V hlavě mi však poletovaly jemné pochybnosti, jestli jsme nemohli najít přece jinou cestu ke komunikaci.


* * *

Po chvíli Alex navrhl, že bychom si mohli zahrát společenskou hru Serenity. Napadlo mě, že bychom mohli pozvat Elisu, kdyby Alex souhlasil.

„Hodil by se nám třetí hráč,“ ukázal jsem prstem na volné figurky.
„Chceš, abychom zavolali Elisu?“
„Nebude ti to vadit?“
„A proč by mělo. Stejně jsme jí chtěli volat. Tak to urychlíme a pozveme ji do našeho světa vesmírných her,“ odvětil s úsměvem na tváři.
„Fajn.“

Podal jsem Alexovi její číslo. Alex se zvedl a zavolal ji.

„Najde to?“ zeptal jsem se, když se vrátil.
„Kde bydlím?“
„Jo.“
„Určitě.“

Vrátil mi papírek s jejím číslem a posadil na stejné místo, kde seděl.

„Proč mi to vracíš?“
„Možná se ti bude ještě hodit,“ odvětil a hodil kostkou, kterou vzápětí zastavil a položil ji na herní desku. „Počkáme.“

Přikývl jsem a vyrazil k oknu. Díval jsem se do modré oblohy a přemýšlel nad Enys.

Kde jen může být?

* * *

Elisa dorazila během patnácti minut. Skoro to vypadalo, že byla připravená a jen čekala, až jí zavoláme.


„Ahoj Magnusi,“ pozdravila, když se objevila v Alexově pokoji.

Usmívala se.

„Ahoj Eliso.“
„Hrajete hru?!“ všimla si rozložené hry a herního plánku, který jsem měl rozložený vedle sebe.
„Jo, hrajeme.“
„To je Serenity…“
„…znám tu hru.“
„Vážně?!!“ udivil jsem se.
„Posaď se, kam chceš!“ ozval se Alex, který držel skleněnou konvici s džusem.

Položil ji na stůl. K tomu donesl ještě tři plastové kelímky.

„To kdybychom měli žízeň,“ dodal a posadil se na své místo.

Elisa se posadila mezi nás. Alex ji hned zapojil do hry. Podívala se několikrát na mě a já hned věděl, kam míří.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jako první.
„Chci to vědět,“ odpověděla.
„A co chceš vědět?“
„Chci vědět všechno o té holce.“
„Snad bys nežárlila,“ vstoupil do toho Alex.
„Není to člověk, takže nežárlím, ale pokud jí máme najít, musím o ní vědět všechno.“
„Elisa Nystromová, detektivní kancelář,“ dodal Alex.
„Není to obyčejná holka a nebude jí jednoduché najít. Umí se maskovat. Umí zmizet.“
„Ano, já vím, Magnusi.“
„Dobře, řeknu ti všechno, co o ní vím,“ kývl jsem.

Poté jsem jí vyprávěl, kde jsme se poprvé setkali, a jak probíhalo naše seznamování. Odkud pochází, a jak se zajímala o naši planetu. Byla zvědavá a chtěla vědět všechno.

„Myslíš, že nás chtěla poznat, aby nás mohla zničit?“ zeptala se najednou.
„Co?“
„Položil sis otázku, proč jí všechno zajímalo?“
„Vím, proč jí všechno zajímalo.“
„Vážně?“
„Žije v úplně jiném prostředí, než my. Náš svět je plný barev, vůně a krásných míst, kde člověk dokáže zapomenout na všechny ošklivé věci.“
„To je všechno pravda, Magnusi, ale co když…“
„…hloupost!“ zastavil jsem ji. „Musela bys jí vidět, s jakým zájmem přistupovala k poznání tohoto světa. Samozřejmě, že se pozastavila i nad tím, jak dokážeme být zlí a krutí. Přesto nezanevřela nad naším druhem.“
„Chápu.“
„Rozhodně sem nepřišla, aby nás zničila!“
„Tak až ji najdeš, zeptej se jí, proč sem přišla!“
„Její kapsle havarovala.“
„Opravdu havarovala, nebo to byl úmysl?“
„Proč ty pochyby, Eliso?“
„Nevím, Magnusi,“ pokrčila rameny. „Nikdy jsem se s někým takovým nesetkala a nevěřím v jejich: Přicházíme v míru!“
„Moc koukáš na filmy,“ vstoupil do toho Alex.
„Ani moc ne,“ ohradila se.
„A já myslel, že se chceš stát členem našeho klubu,“ dodal s úsměvem na tváři.
„Chci.“
„Tak proč jsi proti ní!“ zavrčel jsem.
„Nejsem, Magnusi. Jen se na to snažím koukat racionálně.“
„Nejsme moc racionální,“ rozesmál se Alex.

Snažil se to odlehčit, ale moc mu to nešlo. Alespoň na mě to nepůsobilo.

„Když ti řeknu, kde ji najdeš, zeptáš se jí na pravý důvod?“
„A ty víš, kde je, Eliso?“ udivil jsem se.

Alex vyvalil oči.

„Uvažuji racionálně!“
„Už zase?!“
„Někteří lidí takto uvažují, Magnusi.“
„Kde je?“
„Jestli jsi ji opravdu potkal na ostrově Ticha, možná bude tam.“
„Tam?“
„Je to předpoklad.“

Podíval jsem se na hodinky.

„Za dvacet minut mi jede autobus. To stihám!“ vyhrkl jsem a zvedl se ze země.
„Vážně jí věříš?!“ zeptal se Alex.
„Tu košili a šortky ti vrátím, slibuju!“ pousmál jsem se a opustil dům rodiny Lundbergových.

Alex seděl a nevěřícně sledoval, jak jsem vypálil z jeho pokoje. Když cvakli dveře, pochopil, že jsem opravdu odešel.

„Tak ahoj,“ špitl a podíval se na Elisu.
„Udělá, co musí,“ dodala.
„A co ty? Půjdeš taky domů?“
„Ne, zahraju si s tebou Serenity, jestli budeš chtít.“
„Jo, jo!“ přikývl Alex a nadšeně jí podal kostku.

Elisa se pousmála a překvapeného Alexe během půl hodiny porazila. O té hře věděla všechno.












Kapitola 14



Glommen.


Autobus dorazil do Glommenu kolem třetí hodiny. Rovnou jsem vyrazil k ostrovu Ticha.

„Proč mě to nenapadlo dříve, podívat se sem,“ pronesl jsem tiše a cestou k ostrovu jsem zaregistroval postavu.

Postava byla ohnutá k zemi.

„Hilmar,“ napadlo mě.

Vyrazil jsem však kolem velkých balvanů. Nevšiml si mě. Možná, že nechtěl. Z našeho posledního setkání mi zůstala v mysli jeho věta: „Kdyby tě slyšela moje máma, asi by ti řekla, že jsi blázen nebo neznaboh.“

Zřejmě jeho máma v reinkarnaci nevěří, pomyslel jsem si. Kdo ví, proč zde sbírá kameny. Už jich musí mít hodně, pokud je tu každý den.

* * *

Ostrov Ticha.


Opatrně jsem vstoupil na půdu tohoto, pro mě posvátného místa. Oči mi létaly z jedné strany na druhou. Zahlédl jsem jen poletující racky, kteří sem občas zavítají. Nikdo jiný kromě nich, tu není. Pamatuji si, že jsem tu jednou narazil na zajíce. Byl zmatený chudák. Zatoulal se a po lávce zaběhl až sem. Nechal jsem ho být. Cestu zpátky časem určitě našel, protože jsem ho tady už neviděl.

„Enys, jsi tu?“ zvolal jsem tiše.

Otáčel jsem se do stran a sledoval travnaté okolí. Nic neobvyklého jsem nezahlédl. Pokračoval jsem dál, K místu, kde jsem Enys objevil poprvé. Dokonce jsem zahlédl i kámen, na kterém byly známky oxidace.

Stejnou jsem měl i na tom knoflíku, vzpomněl jsem si.

„Nezapomněl jsi,“ ozval se dívčí hlas v mé hlavě.
„Enys, kde jsi?!“
„Jsem tady.“
„Slyším tě, ale nevidím.“
„Bude to tak lepší.“
„Proč to říkáš? Děje se něco?“
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
„Byl to nápad mé spolužačky Elisy.“
„To je ta dívka, které se líbíš, že?“
„Poznala jsi to?!“
„Její tep ve tvé přítomnosti vykazoval kolísavé hodnoty.“
„Zřejmě by se mnou chtěla chodit.“
„Chodit?“
„Je to jako mít vztah,“ snažil jsem se jí vysvětlit pojem chození.
„Je to sex,“ vyhrkla najednou.

To mě pobavilo.

„Ve vztahu samozřejmě probíhá i fyzické spojení. Milování, sex. Mnozí to nazývají i jinými názvy, ale to bych raději…“
„…šukání?!“

Oh!

Rozhodně mi tím vyrazila dech.

„Takhle se to neříká!“
„Omlouvám se.“

Bylo to snad poprvé, kdy jsem z jejich úst, ve své mysli našel slovo vyjadřující omluvu.

„Můžeš mi říct, proč jsi zmizela a proč se u nás objevil Mana?“
„Hledali mě podle energetických stop. U tebe je jich nejvíce.“
„Víš, stalo se…“

Chtěl jsem jí říct, co se stalo a co jsme s Alexem udělali, ale věděla to.

„Vím to,“ přetrhla mou větu.
„Je mi to líto.“
„Vím, to. Neměli jste jinou volbu.“
„Snažil jsem se mu říct, že nevím, kde jsi. Nevěřil mi.“
„Možná by ve tvé paměti našel stopu, která by ho přivedla sem. Na tohle místo.“
„Jestli tomu rozumím, zmizela jsi kvůli ostatním Mana.“
„Chtějí, abych se vrátila.“
„A ty nechceš, viď?“
„Ne.“
„Musíme vymyslet, kam tě schováme. Ono se to přežene,“ mávl jsem rukou.
„Vědí, že máme mezi sebou spojení.“
„Nemusí to být předpoklad, že přijdou sem,“ pronesl jsem sebevědomě.

Chtěl jsem být jako ona.

„Přijdou.“
„Asi mi neřekneš, kam odejdeš, že?!“
„Ne.“
„A uvidím tě ještě někdy?“
„Je to předpoklad.“
„A než odejdeš, mohla by ses mi ještě jednou ukázat?!“
„Souhlas.“

To její souhlas zůstane v mé paměti navždy vryté.


* * *

Během vteřiny se objevila. Stála přede mnou.

„Celou dobu jsi byla tady?!“ vyhrkl jsem s úsměvem na tváři.
„Ano.“
„Řekla jsi – ano?!“
„Jsi rád?“
„Raději bych byl, kdybys mohla zůstat.“
„Není to možné.“

Pokynul jsem chápavě hlavou. Pak mě napadl takový bláznivý nápad.

„Kdybych věděl, kde budeš, mohl bych za tebou přijet. Tajně, aby to nikdo nevěděl.“
„Líbíš se mi.“
„Vážně?!“ pousmál jsem se. „Ty mě také. Budeš mi chybět.“
„Po čase, který uběhne, znovu se setkáme, Magnusi Eversone,“ pronesla tiše a zmizela.

Řekla mé celé jméno, prolétlo mi hlavou a v duchu se s ní rozloučil.

„Opatruj se, Enysoma Kao!“


* *

Moc dobře jsem věděl, že musela odejít. Přišli by pro ni, a možná by mi ublížili. Byl jsem pro ní ten důvod, proč zde chtěla zůstat. Odešla, aby se mohla jednou vrátit.

A opravdu se vrátí?


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.09.2019, 20:24:59 Odpovědět 
   Zdravím.

A je tu konec příběhu. Opravdu se vrátí? Mám na mysli onu dívku z hvězd. To ví jen Bůh a samotný autor. Příběh skončil rozloučením. Odchod je logickým krokem, Země není tím správným místě pro Enys. Myslím, že náš hlavní hrdina nebude truchlit dlouho, přeci jen po něm touží jedna lidská bytost, která mu napověděla, kde Enys hledat. Ale pokud by se ti dva dali dohromady (Elisa s našim hrdinou) byl by to nejspíše zase jiný příběh... Celkově se mi toto vyprávění líbilo. Je to jedna z možností, co by se stalo, kdyby nás navštívila bytost z jiného světa. Pozitivní a napínavý příběh. Ano, naši hrdinové museli bojovat o své životy, ale byli v právu a onen mimozemský návštěvník, který také pátral po dívce z hvězd, si nebral servítky. Rád jsem tento příběh četl a těším se u dalších příběhů ze Tvého pera...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nebojte se! Je ...
markus
Neobmedzený - 2...
Piškotka
Amerika - prý z...
Želwice
obr
obr obr obr
obr

15 Své karmínové oči jednou pr...
Eliota
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr