obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vraný kůň ::

 autor Wiktoria publikováno: 07.10.2019, 19:33  
Krátká povídka o tom, jak se o Dušičkách tenčí hranice mezi naším světem a světem duchů.
 

Jako každý týden i dnes jsem vyrazila se svou klisnou na vyjížďku do lesa. Vyjížďky zbožňuji, navíc když je tak krásně barevný podzim jako letos. Dnes sice zavládlo typicky dušičkové deštivé počasí, ale to mě nemohlo odradit. Podařilo se mi stihnout čas, kdy přestalo pršet, ale Luna pode mnou energicky kráčela vpřed, jako by chtěla být co nejrychleji doma.

S mírnými obavami jsem vzhlédla k těžkým šedivým mrakům kupícím se nad námi.
„Možná nakonec přeci jen trochu zmokneme,“ řekla jsem Luně. „Snad ti to moc nevadí.“
Moc dobře jsem věděla, že vodu nemá v oblibě, ale už bylo pozdě, abychom se vrátily.

Došly jsme do té části lesa, kde se stromy víc rozestupovaly a cesta se rozšířila. Pobídla jsem kobylku do klusu a ona se rozběhla jako při výstřelu ze startovní pistole a podrážděně pohodila hlavou. Usmála jsem se a poplácala ji po krku. Dnes nějak nebyla ve své kůži.
Mokré listí šustilo pod jejími kopyty a tlumilo všechny ostatní zvuky. Přišlo mi, jako by kromě nás nikdo jiný neexistoval. Jen já a moje klisna, pravidelný rytmus jejího dechu a kroků.

Náhle se zvedl vítr a prosvištěl kolem nás a zatřásl korunami stromů. Cítila jsem, jak se Luna napjala. Kromě větru se však ozvalo ještě něco jiného, podivný zvuk. Zastavila jsem a ohlédla se, ale nic jsem nikde neviděla. Vítr znovu zadul, zvuk se začal přibližovat a znělo to jako… krupobití?

Luna vystřelila vpřed, pryč od toho hluku. Jen tak tak jsem se udržela v sedle, rychle jsem se snažila posbírat otěže a zpomalit splašeného koně, stejně jako mé splašené srdce. Pak nás ten zvuk obklopil a něco na nás začalo padat. Přikrčila jsem se v sedle a pak se nervózně rozesmála. Pršely na nás žaludy z okolních dubů. Vítr musel rozkývat větve stromů tak, že setřásl všechny plody.

A jako to z nenadání začalo, stejně rychle to také skončilo. Konečně se mi podařilo Lunu zastavit. Zrychleně dýchala a postupně se uklidňovala, stejně jako já. Tak to byl docela děsivý halloweenský zážitek, to mi asi nikdo neuvěří, pomyslela jsem si.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde vlastně jsme. Kousek jsme si díky tomu úprku zajely, tak jsem se rozhodla, že se vydáme jinou cestou, než jsem měla původně v plánu.

Jely jsme dál a po pár minutách se stezka začala svažovat lesem do mělkého údolíčka. Stromy tu rostly blíž u sebe, takže se zdálo, jako by se začalo stmívat, ačkoliv bylo brzy odpoledne. Vítr nad námi stále hučel a vrzal se starými kmeny. Pěkně strašidelné počasí. Ještě chybí nějaký chlap v masce s motorovkou, nebo děsivý přízrak, pomyslela jsem si. Rychle jsem se ohlédla, abych se ujistila, že za námi nikdo takový není.

Měla bych přestat vymýšlet takové blbosti, napomenula jsem se. Sešly jsme až dolů, kde tekl původně malý potůček, jenž se po posledních deštích rozlil po cestě. Povzdychla jsem si, protože Luna sice k smrti nesnáší vodu padající z nebe, jenže tu na zemi ještě o něco víc.
Dalo mi to spoustu přemlouvání, ale nakonec se nechala přesvědčit a přešla za mohutného frkání na druhou stranu. Od nozder jí nyní stoupaly obláčky páry. Neochladilo se náhodou?
Po pár krocích Luna zastavila a úplně ztuhla. Našpicovala uši a upřeně hleděla do míst, kde se cesta stáčela a přes stromy tam nebylo vidět. Pobídla jsem ji, ale nereagovala.
„Tak to už by mohlo stačit,“ řekla jsem nahlas. „Zvládla jsi přejít vodu, tak pojď, už bych se ráda vrátila domů.“ Podráždění ve mně narůstalo, necítila jsem se tu dobře a neměla jsem chuť se tu dohadovat s tvrdohlavým koněm. Ještě před chvílí to byla docela legrace, ale teď už jsem toužila jen po světlech stáje a po vyhřáté klubovně.

Někde nad námi zakrákorala vrána tak hlasitě, že jsme sebou obě polekaně trhly. Tiše jsem zaklela, znovu jsem klisnu stiskla nohama a ona váhavě vykročila.
Z té zimy mi naskočila husí kůže. Muselo to být z té zimy, přece bych se nebála v místech, kde jsem už stokrát procházela.

Luna rozšířenými nozdrami nasávala vzduch, aby vycítila sebemenší náznak nebezpečí. Možná tu jsou někde divoká prasata, přesvědčovala jsem sama sebe.
Konečně Luna trochu přidala do kroku. Pěšina se tu různě kroutila a zatáčela a nebylo pořádně vidět dopředu.

Zničehonic se za další zatáčkou vynořil obrovský černý stín, Luna poděšeně vyskočila a já málem vykřikla. Srdce se mi děsem na pár vteřin zastavilo a pak se zběsile rozbušilo, tak hlasitě, že to bylo snad i slyšet.

Ale stín stál, nevrhnul se na nás.
„Ježíši Kriste,“ ulevila jsem si a zhluboka vydechla. Luna se chvěla a třeštila oči na cestu před námi. Stál tam mohutný kůň, černý jako uhel. Na jeho hřbetě seděla nějaká jezdkyně, se stejně černými vlasy jako její kůň a sinalou tváří.
„Zdravím,“ přinutila jsem se usmát, abych zamaskovala, že jsem leknutím málem spadla ze sedla.
Dívka však můj pozdrav neopětovala a zvláštně mě pozorovala.
Chtěla jsem nějak překlenout to podivné ticho. „Chcete projet? Moje klisna je hodná, nekope,“ drmolila jsem nervózně.
Pár vteřin jsem myslela, že mi nerozuměla, ale poté krátce přikývla.
Ustoupila jsem s Lunou na kraj pěšiny, aby mohli projít.
Vraník se dal elegantně do pohybu, nádhernějšího koně jsem snad neviděla.
Prošli těsně kolem nás a já měla pocit, jako by mě sevřela ledová ruka. Už se na nás ani nepodívala, ale při pohledu do její tváře mi přeběhl mráz po zádech.
Pobídla jsem Lunu, abychom odtud byly už co nejdál. Po pár krocích mi to nedalo ohlédla jsem se, ale černý kůň už byl pryč. Přece nemohli tak rychle odjet, nebo ano?
Nechtěla jsem tam zůstávat už ani minutu, Luna ráda naklusala a pospíchala, aby byl les co nejdříve za námi.

***

„Tak jak jste si užily vyjížďku?“ zeptala se Simone, majitelka stáje.
„Docela jo,“ odpověděla jsem. Nepříjemný pocit byl tentam, jakmile jsme vyšly z lesa. „Nevíš, kdo tu má v okolí takového nádherného černého koně?“
Zavrtěla hlavou. „To nevím, černých koní je spousta.“
To jsem tak nějak tušila. Přesto jsem z hlavy myšlenku na tu podivnou dvojici nedokázala dostat. „Ale tenhle byl zvláštní. Mohutný, uhlově černý a s dlouhou hřívou. Jeho jezdkyně ani nepozdravila, byla dost divná. Ale měla úplně stejné vlasy jako ten její kůň.“
Simone se zarazila pohled se jí rozostřil, jako by na něco vzpomínala. „Měla dlouhé černé vlnité vlasy?“ ozvala se po pár okamžicích.
„Přesně tak. Víš, kdo to byl?“ zeptala jsem se a položila sedlo na stojan.
„Počkej tu,“ řekla Simone místo odpovědi a zmizela někde ve stáji.
Dnes se všichni chovali nějak divně.

Vrátila se až po chvíli, stihla jsem mezitím Lunu odstrojit a vyčistit. Podala mi nějakou starou fotografii. „Je to ona?“ zeptala se.
Pozorně jsem si ji prohlédla. Dívka na fotce se šťastně usmívala a vypadala trochu jinak, ale byla to ona. A byl to ten kůň.
„Jo, to jsou oni.“
„Jseš si jistá?“ otázala se Simone a vzala si fotku zpět. Tvářila se nedůvěřivě.
„Jsem. Sice vypadala trochu jinak, hodně bledá a měla takové zvláštní oči, ale určitě to byla ona. Na toho koně bych nezapomněla. Proč? Co se děje?“
Simone se na fotografii sama zadívala a ve tváři se jí zračil smutek. „Jmenovala se Emma, byly jsme nejlepší kamarádky, když jsme dospívaly. Ten kůň na fotce se jmenoval Ótti, hrozně ho zbožňovala. Byl krásný, ale málokomu důvěřoval, ovšem Emmu měl nade vše rád. Když nám bylo devatenáct, tragicky se zranil. Nepřežil to. Emmu to zničilo, úplně se změnila, ztratila chuť žít. Asi po měsíci jsem tu našla dopis, který mi napsala na rozloučenou. Tenkrát ji hledala snad celá vesnice, ale když jsme ji našli, byla už po smrti. Nedokázala žít bez svého milovaného koně, a tak se zabila.“
Při Simonině vyprávění mi opět naskočila husí kůže. Chtěla jsem jí říct, ať si ze mě nedělá legraci, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo.
Podala mi ještě jenu fotografii, zdála se pořízená ve stejný den jako tak předchozí. Ale tentokrát na ní byla i Simone na vysokém hnědákovi, jen o několik let mladší. Znovu jsem si prohlédla tu černovlasou dívku vedle ní a vzpomněla si, jak se na mě dívala tam v lese těma divnýma skelnýma očima.
„Takže…jsem potkala ducha?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
Simone přikývla. „Myslím, že ano. Před pár lety jsem ji na dušičky taky potkala, procválala s Óttim kolem mě. Myslela jsem, že jsem blázen. Ale jsem ráda, že jsou spolu, tak si to Emma přála.“
Otočila se a odcházela, stále si prohlížejíc fotografie.
„Jak se zabila?“ zavolala jsem ještě za ní, ačkoliv jsem odpověď tušila. Vybavila jsem si tmavou linii kolem jejího krku.
„Oběsila se,“ odpověděla Simone smutně.

Až do večera jsem se nedokázala zbavit nepříjemného pocitu a husí kůže a hodně těžko se mi usínalo. Na vyjížďku se asi hodně dlouho sama nevypravím.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Doll 09.10.2019, 19:22:24 Odpovědět 
   Moc hezká povídka, má správnou, studenou podzimní atmosféru. :o)
 Šíma 07.10.2019, 19:31:59 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Čtivá a trochu i strašidelná povídka. Hezky jsi vytvořila atmosféru "dušiček" (doby památky zesnulých). Ono setkání s duchem bylo zajímavé, celé vyprávění směřovalo pomalu k onomu setkání (aniž by to čtenář tušil), vysvětlení je až na konci příběhu (tak to má být) a naše hrdinka se dozvěděla, koho že to potkala a co se vlastně tehdy stalo. Minimálně jednou jsem si všiml práce šotků Překlepníčků (pozornější pročtení napoví). Celkově vzato: líbilo.

Hezký večer a múzám zdar (a mnoho úspěchů v další tvorbě).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Slepá ulička
Doll
Sibiř - Kapitol...
Garth
Zamilovaný bláz...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr