obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ten, kdo rozhodne (kapitola 1+2) ::

 autor Měneznáš publikováno: 08.10.2019, 23:11  
Lidé si na sebe za ta tisíciletí existence už zvykli. Přestali se pozastavovat nad svou sobeckostí a nečistými úmysly. Zavázali si oči šátkem a pevně utáhli, nechtěli vidět krutou pravdu. Sobectví a nesnášenlivost vládne světem a nikdo s tím, zdá se, nechce nic dělat. Existují však výjimky.
Mezi všemi nepopiratelně vyčnívá jeden mladík. Jeho blonďaté vlasy vás už z dálky upoutají a pokud mu pohlédnete do očí, nebudete pochybovat o jeho výjimečnosti. Jsou totiž tak světle zelené, až vám přeběhne mráz po zádech. Jeho poslání je jednoduché. Chce najít zbývající dobro v lidech, i kdyby ho to mělo stát cokoliv.

Někdo, kdo tohle dělá, musí být blázen. On pro to vše však má znepokojující důvod.
 

Kapitola 1

Byl chladný zimní večer.

Tmavou autobusovou zastávku osvětlovala jen jedna lampa. Každou chvíli na pár milisekund zhasla a opět se rozsvítila mihotavým světlem.

Ta trocha lidí, která čekala na svůj spoj, postávala roztroušena všude. Někdo seděl na lavičce, někdo se opíral o sklo zastávky a někdo prostě jen stál u cedule jízdních řádů. Každý si hleděl svého. Nezajímal je nikdo kromě nich. Pro ně byli důležití jen oni sami, nikdo jiný.

A tak byl všem lhostejný muž, který se krčil v rohu zastávky. Mrazem rudé ruce nic necítily a on se je pořád snažil zahřát vlastním dechem. Zrudlý nos jako by neexistoval a uši na tom byly podobně. Na sobě měl kabát, který ho ale před mrazem uchránit nedokázal. Namodralé rty se třásly ještě víc než zbytek jeho těla. Nesl zimu viditelně hůře než většina lidí.

Litoval, že tu zůstal. V tak kruté zimě nebylo moudré zůstávat dlouho na jednom místě. Po nějaké době se pokusil postavit. Měl totiž obavy, že pokud se nepostaví, nejspíše tu umrzne. A pokud by se tomu tak stalo, nikdo by mu pomoc nezavolal. Takový chudák totiž nestál ani za vytažení telefonu z kapsy. Opřel se o sklo a pomalu se pokoušel zvednout. Nadarmo, nohy se mu třásly tak, že by byl zázrak, kdyby se na nich dokázal udržet.

Několik lidí po něm vztekle louplo očima. Při pádu narušil jejich mrzuté ticho. Nikdo se nezvedl, aby pomohl. Nikdo mu nepodal pomocnou ruku. Mladík byl narušitel jejich osobního pohodlí. Byl odlišný, neodpovídal standardům. Určitě to je nějaký bezdomovec, tak proč otravuje tady?
Po krátké pauze se opět pokusil vstát. Tentokrát se mu to povedlo, přesto ne bez následků. Když se vyškrábal na nohy, klopýtl a hlasitě narazil do skla, roztřáslo se.

Rozladěné vzdychnutí ho donutilo ze zvyku si prohrábnout rukou vlasy. Přichytil se lavičky a opatrně si sedl. Necítil však žádnou úlevu. Ať seděl na lavičce nebo na zemi, bylo to jedno. Na první pohled sympatická padesátnice se od něj odsunula.
„Prosím, nemáte drobný?" zeptal se. Slova mu sotva splynula z úst, tak namáhavé bylo mluvit. A ze slov se stal obláček páry, který se nadobro rozplynul.

Žena si ho přeměřila chladným pohledem.

Než stačila promluvit, stihl ještě dodat: „Já- já ztratil peněženku a nutně se potřebuji dostat domů," doufal, že ji to přesvědčí. Zoufalství, které cítil, se muselo promítat i do jeho zevnějšku.

Žena zalovila v kabelce a vyndala peněženku. Strčila do ní ruku a vytáhla minci hodnoty, která rozhodně nestačila.

„Víc nemám," obořila se na něj a vrazila mu ji do ruky.

„Děkuju," pípl potichu. Píchlo ho u srdce, když uslyšel cinkot drobných, jak peněženku vracela do kabelky.

Vrávoravě se zvedl. Nohy ho neposlouchaly, mráz je tak znecitlivěl, že i kdyby si do nich píchal špendlíkem, nevnímal by to. Vyrazil k muži, jenž se opíral o sklo zastávky. Musel to stihnout, než přijede autobus.

„Prosím vás, neměl byste drobný? Já..." nemohl větu dopovědět.

Muž středního věku s hnědými vlasy a knírkem se tak zamračil, až se mu obočí málem spojilo v jedno. „Nic nemám!" zavrčel. Oči se mu zúžily.

„Ale já..." pokusil se mladík ještě něco namítnout.

„Nebudu dávat svoje peníze žádnému žebrákovi!" Pohled, který mu muž věnoval, ho donutil otočit se a vrávoravou chůzí se odplahočit pryč.

Kousek od něj zatahala malá holčička maminku za rukáv.

„Mamí?" protáhla a ukázala prstíkem směrem k němu. „Proč se tamten pán tak klepe? Je mu zima?"

Oslovená stočila pohled směrem, kudy ukazoval hubený prstík její dcery.

„Pssst," stáhla dceři ruku k tělu.

„Neměly bychom mu pomoct? Co když umrzne?" zašišlala holčička. Nenechala se tak lehce odbýt.

Žena ji ovšem chytila a postavila, tak aby na chlapce neviděla.

„Nedívej se na něj!" přikázala.

„Ale tomu pánovi je zima!" bránila se slabě holčička. Bylo jí muže líto. Chtěla k němu vykročit, její matka ji však zastavila. To holčičce nebránilo v tom, aby se vytrhla, a než ji stihla její matka chytit za kapuci, rozeběhla se k mladíkovi.

Tomu se na tváři utvořil malinký úsměv.

„Pane? Nechcete pomoct?" zašišlalo děvčátko.

„Děkuju, to je v pořádku," usmál se jemně. „Běž zpátky k mamince," pobídl ji a lehce ji popostrčil pryč od sebe. Krátký dialog, který znamenal více, než by kdokoli řekl.

Holčička mu uvěřila. Její mysl byla tak čistá, že si nedomýšlela, co by se mu mohlo stát. Nemyslela na to, že až tudy pojede příště, mohl by tu stát sanitní vůz, který by nakládal právě tohoto mladíka.

Muž už k nikomu dalšímu nešel, jen se víc zachumlal do kabátu a čekal. Zastávkou se opět rozhostilo ponuré ticho. Jen jeho cvakající zuby ho rušily. Proklínal se, že nejel radši domů.

V dáli se rozzářila světla reflektorů. Autobus se skřípěním brzd zastavil a lidé se začali mezi sebou předhánět. Každý chtěl být první v teple a mladík stál poslední v řadě, zmrzlé ruce schované v kapsách.

Opatrně nastoupil dovnitř a vytáhl z kapsy kabátu peněženku. Překypovala penězi. Vyndal bankovku, vložil ji řidiči do dlaně a odebral se na úplně poslední sedadlo. Po cestě nezapomněl povýšeně hodit ženě zpět to, co mu věnovala.

Lidé na něj zírali s překvapením. Peníze měl a měl jich tolik, že by mohl jet domů taxíkem, tak proč žebral?

Muž usedl na to nejzadnější místo a opřel si hlavu o okno. Sledoval ubíhající krajinu a přemýšlel. Nevěděl, proč tohle pořád dělá. Chtěl v lidech najít dobro, dokázat, že nejsou jen bezcitní tupci, že dokážou pomoci. Dnes mu však ze svého selhání bylo až zle.

Vyjeli z města a zastavili v malé vesničce. Mladík vystoupil a pomalými kroky zamířil až na její úplný kraj.

Jeho dům nebyl nijak velký, ale byl útulný a jemu stačil. Pořídil ho tehdy za směšnou částku, jeho bývalý majitel byl navíc za drobný příplatek ochoten nezajímat se o mladíkovu minulost.

Odemkl vstupní dveře, jeho první kroky vedly do koupelny. Shodil ze sebe oblečení a vrhl se do sprchy. S úlevou si na tělo nechal dopadat horké kapky. Když vylezl a zamotal se do ručníku, stoupl si před zrcadlo. S určitou dávkou znechucení si prohrábl své světle blonďaté vlasy. Na jednadvacet let vypadal poměrně mladě a oči, které na něj ze zrcadla zíraly, byly až moc zelené. Pohled do nich okamžitě vzbouzel až nežádanou pozornost.

Jen v ručníku zamířil do ložnice, položil se na postel a upadl do bezesného spánku.

Kapitola 2

„Stůjte, ani se nehněte!" Nenápadně oblečený chlapec stál uprostřed náměstí a hlaveň si tiskl ke spánku.

Před ním postávalo několik uniformovaných mužů. Výjezd za pokusem o sebevraždu nebyl výjimečnou situací. Tento případ byl však jiný. Mladík, jenž se chtěl zastřelit, stál přímo v centru města a nikdo nechtěl, aby narušil klidné odpoledne.

Blonďák ho obezřetně pozoroval. Tak rád by zasáhl, chtěl však, aby měli šanci i ostatní.

„Myslím, že to není nutné," snažil se ho uklidnit jeden z policistů. Byla to jeho práce. Přesto v jeho očích plálo něco nepochopitelného, něco, co nemělo s povinnostmi nic společného. Muž zákona byl mladý, musel být ve službě teprve krátce, sebevrah byl ale ještě chlapec. „Povídej, proč to chceš udělat?" mluvil zrzek v uniformě a posouval se k chlapci.

Mladíkovy černé vlasy neposedně poletovaly ve větru. Ruka s pistolí se mu třásla.

„Nechápete to, nikdo to nechápe," vzlykl.

Blonďákovo srdce se při pohledu na něj sevřelo. Opatrně se přiblížil tak, aby nebyl zpozorován.

Rusovlasý policista se zastavil.
„Máš pravdu. Nechápu to, ale mohl bys mi to vysvětlit, třeba bych pochopil. Jak se jmenuješ?" Postupoval mnohem zkušeněji než muži vedle něj. Lidský život pro něj tedy ještě něco znamenal.

„Kevin," koktl chlapec

„Dobře, co kdybys mi o sobě něco řekl? Jakou máš rád barvu?" pokračoval zrzek, jako by se nic zvláštního nedělo.

„Zelenou," hlesl černovlásek.

„Ta je moc pěkná, ale já mám radši modrou. Jako obloha, vidíš? Dnes je opravdu krásný den," ukázal muž zákona na oblohu. „A co takhle oblíbené jídlo? Já miluju palačinky, zbožňuješ taky palačinky?" ptal se. Mluvil příjemným nenuceným hlasem. Nějakou dobu už se nepřibližoval.

„Vždy mi je dělala mamka k snídani," zamumlal Kevin.

Zrzek se opět o maličko posunul. „Vidíš, mně je vždy dělala babička. Nosívala mi je až do postele."

Blonďák upřímně obdivoval jeho trpělivost a klid. On sám měl srdce až v krku a s napětím vyčkával.

„Chodíval jsem kvůli tomu běhat. A ty nějak sportuješ?"

„Jezdím na koni." Černovlasému se ruka se zbraní klepala ještě více. Odvaha se z něj počínala vytrácet a nahrazoval ji strach.

„To je nebezpečný sport, že? Nabízeli mi, že když se na nich naučím jezdit, můžu je využívat na obchůzkách. Umíš si to představit? Já a na koni?" Policista na sebe pobaveně ukázal, a potom se ušklíbl. „Já mám třeba radši psy. Máš rád psy, že?" Vyhýbal se při konverzaci veškerým osobním tématům. Mluvil o naprostých banalitách a přitom odkrýval kousky chlapcovy osobnosti.

„Mám radši kočky," hlesl chlapec. „Můj kocour je jediný, kdo mě nesoudí," dodal plačtivě.

„Tak to určitě není, někdo tě má určitě rád. Nebylo by správné takhle to ukončit." Zrzek se zase o kousek posunul, byl už blízko, pořád ale ne dost.

„Měl jsem jednu kamarádku. Hrávali jsme si spolu jako malí, chodili jsme spolu do školy. Vykouřili jsme spolu svou první cigaretu." Kevinovi se zlomil hlas.

„Vidíš, máš někoho. A kde je teď?"

„Spáchala sebevraždu před dvěma lety." Černovláskovi se po tváři začaly koulet slzy.

Rusovlasému policistovi se v obličeji objevil úlek, obratně ho však zamaskoval. Bylo vidět, že mu došla slova a neví, na jaké téma obrátit. Když opět promluvil, jeho hlas byl zastřený.

„Měl jsem takového kamaráda. Trávili jsme spolu všechen volný čas, měli jsme stejné zájmy, přespávali u sebe. Nikdy jsem nepoznal lepšího člověka, než byl on. Bylo mi šestnáct, když jsem zjistil, že jsem se do něj zamiloval."

Chlapec muže zákona pozorně poslouchal. Z očí mu vytékaly slzy, ale doslova visel pohledem na jeho tváři.

Blonďák stál kousek od sebevraha. Nikdo ho nezaregistroval, všichni věnovali pozornost jen podivnému rozhovoru.

„Dlouho mi trvalo, než jsem si přiznal, že jsem na kluky, a ještě déle trvalo, než mi došlo, že před ním své city nedokážu skrývat. Nevěděl jsem, že se mnou už nějakou dobu nemluví o svých problémech. Pořád jsem si naivně myslel, že si říkáme všechno. Ten den, kdy jsem mu to všechno chtěl říct, jsem šel k němu domů." Zrzkovi se zadrhl hlas. Posunul se o malý kousek blíže k chlapci.

Blondýn nemusel dlouho uvažovat, aby přišel na to, že tohle ještě nikomu neříkal.

Kevin na rusovlasého zíral. Jeho šedé oči se leskly a s napětím očekával, co bylo dál.

Všem přítomným bylo jasné, že tenhle příběh nebude mít šťastný konec.

„Otevřela mi jeho matka. Nikdy jsem ji neviděl tak zničenou, přes slzy neviděla. Pozvala mě dovnitř. Jeho otec nebyl doma. Už v tu chvíli jsem nabyl podezření. Chtěl jsem vědět, kde můj kamarád je, nic jiného mě nezajímalo. Jeho otec ho vyhodil z domu. Zjistil, že není hetero, a tak ho prostě vykopl. Pamatuji si, jak jsem vzteky popadl jednu hodně drahou sošku, kterou měl jeho otec obzvláště rád, a mrštil jí o zem. A potom jsem utekl. Byl večer a já ho zoufale potřeboval najít."

Jak příběh spěl ke svému konci, začínal zrzkův hlas znít ještě více zničeně.

„Všude jsem ho hledal a každého se vyptával, zavolal jsem i na policii, tak zoufalý jsem byl. Druhý den ráno mi volal jeden policista, že ho našli." Tentokrát se strážce zákona zarazil na delší dobu.

Blonďák napjatě poslouchal, i když tušil, že nic veselého to nebude. Pozoroval, jak se zrzkovi zatnula čelist, jak si nervózně prohrábl vlasy.

„Volal jim nějaký řidič. James skočil pod auto. Nepřežil to."

Kevin na rusovlasého policistu vyděšeně vykulil oči, nevypadal však, že by chtěl zbraň sklonit.

„Nedělej to, co on. Nic se tím nevyřeší," pohlédl na něj zrzek, už byl u něj blízko a blonďák taky.

„Dost, odzbrojte ho, nemám na to celý den," ozval se cizí hlas, patřil veliteli jednotky.

Všichni uniformovaní muži k sebevrahovi vykročili. Ten se vyděšeně rozhlédl a přitiskl si hlaveň blíže ke spánku.

„Ne!" Výkřik blonďatého muže se mísil s výkřikem rusovlasého policisty. Oba hbitě skočili k chlapci.
Blonďák chytil pistoli v jeho rukou a odklonil ji nahoru.

Náměstím se rozezněl výstřel.

Černovlásek upustil zbraň a zhroutil se do zrzkova objetí. Rusovlasý strážce zákona vykulil oči, ale pak ho váhavě objal nazpět.

Blondýn šlehl rozzlobeným pohledem po veliteli jednotky, a pak rychlým krokem zamířil pryč.

Všechno dobře dopadlo a dnes poprvé měl naději, že jeho snaha objevit něco dobré v lidech nebyla marná. Přesto v něm však onen velitel vyvolal vlnu vzteku. Chybělo tak málo a mohl svým jednáním zničit lidský život.

Naposledy se otočil a jeho pohled se střetl se zrzkem. Policista na něj děkovně kývl a blonďák se usmál.

Pro Kevina bylo všechno v pořádku a to bylo hlavní.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.10.2019, 23:09:37 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Přemýšlel jsem, proč to ten chlapec dělá, proč mrzne na autobusové zastávce a proč žebrá o peníze. To, že má peněženku naditou penězi jsem netušil, perex napovídá, že nepůjde jen o tak jednoduchého hrdinu. Náš chlapec hledá v lidech dobro a nesobeckost, najde ji? Existují ještě dobří lidé, nebo je v příběhu chování ostatních lidí přitažené za vlasy a trochu i přetažené (co se chování týče), jakoby bylo vše napsáno na efekt. Ve druhé kapitole vše dopadá dobře a náš blonďatý sebevrah svůj čin nedokoná díky zrzavému policistovi. Myslím, že jednání jeho nadřízených bylo trochu mimo mísu, přeci jen zde šlo více o život chlapce, který se chtěl zabít než o čas, který byl věnovaný onomu zrzavého "vyjednávači". Jak by se měli policisté zachovat? Netuším, ještě jsem se do podobné situace nedostal. Uvidíme, jaké budou reakce dalších čtenářů...

Hezký večer přeji, múzám zdar a mnoho úspěchů v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Hradní ulice
Resmmett
Útes
Danny Alonso
Poslední pád
Ringing Tambourine
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr