obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390240 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Srdce ženy / 1 ::

 autor Rebekka publikováno: 11.10.2019, 19:58  
Zdravím, po půl roce jsem zpátky:) Vkládám své nejstarší dílko, tak snad se bude líbit
 

K oblakům zvedlo se množství různobarevných růží. Na náměstí městečka shlukl se dav lidí – fanoušků i fanynek, kteří jako by snad nevědomky téměř utlačovali svého hrdinu. Koncert skončil a ten, jemuž ovace patřily, stál na vyvýšeném pódiu, klaněl se a smál se – smál se drnčivým smíchem zpodobněným se zvukem tětivy luku. V upažené ruce drže loutnu starší než on sám, tou druhou, již občas při úkloně na prsa přitisknul, zase chytaje růže dam, které přihlížely, jak mu v prstech roste kytice, již samy proň stvořily. Tak tomu bylo vždy, když někde hrál – muži podivovali se mu a ptali se sebe navzájem, kterak on, tak mladinký, tak skvěle nástroj ovládá a vábí naň ženy, o něž však nestojí; i muži ruce v pěst zatínali, zatímco dámy hltaly pohledy svých očí umělcovu tvář i tělo a jeho nahý trup – jeho nahý, kytlicí spadenou k loktům odhalený trup, horký a zpocený létem.
„Tak dobře, dobře,“ zasmál se mládenec na pódiu. Bylo znát, že jeho hlas není tak úplně dokonalý, jak by se mohlo zdát, a že notně ochraptěl - nuceně si odkašlal a vděčně přijal pohárek vody, jenž mu kdosi podal. Vyprázdněný vrátil jej a tiše špitl díky, ovšem hned zase pokračoval: „Dobře, dámy a pánové, to by stačilo. No tak, rozejděte se!“ vybízel je. Dav se začal jen pozvolna a neochotně roztrušovat do ulic. Nato on sám elegantně seskočil dolů a pugét růží podal první dámě, kterou míjel. Ta se všecka zapýřila, ale jiná dívka stojící o kus dál se na ni vrhla a chtěla jí kytici vytrhnout z rukou; vjely si do vlasů, skácely se na zem a začaly se rvát jako malí kluci. Mládenec na to nedbal a bezstarostně kráčel dál; byl na toto jejich chování již zvyklý.
Na konci uličky dohnala mládence jakási dívka. Chytila ho za rukáv a vyhrkla: „Počkejte, pane! Snad nechcete spát zase venku?“
Bard se otočil. „A pročpak?“ optal se s tím nejnenápadnějším úsměvem na úzkých, nenápadných rtech. „Nocuji každou noc pod hvězdnatým nebem, a ba že zatím pranic zlého se mně nepřihodilo.“
„Pojďte přesto se mnou,“ pravilo tu ochotné děvče, „mohu Vás nechat přespat u sebe. Prosím.“ Chlapec se již věru nedal vybízet dvakrát a svolil. Nevadilo mu ani tak nocovat venku, ovšem cítil, že tahle holka je jiná než jeho ostatní fanynky, a přitahovala ho tím. Když se za nimi zavírala vrata domu, upíralo se na ně ještě hodnou chvíli několik párů očí s žárlivými pohledy.
Dívka zavedla barda k zadním dveřím, ale sotva je otevřela, volal ji zpoza rohu mužský hlas. Rychle vystrčila mladíka ze dveří a špitla: „Schovejte se v seníku, pak Vám donesu jídlo.“ Užuž chtěla zmizet, ale on ji zarazil.
„Děkuji Vám,“ řekl. „Jste hodná, ale… Proč to děláte? Chcete se snad tímhle dostat pod mou ochranu – chtěla byste snad být mou dívkou?“ vyptával se podezíravě.
„To má být nabídka?“ podivila se žertem dívka. Pak zčervenala. „Inu, asi jako každá, pane,“ pokrčila rameny. Znovu se ozval hlas hulákající její jméno. „Už běžte, pane. A doufám, že nechrápete – kdyby na Vás otec přišel, tak by bylo zle!“
Bylo již málem k půlnoci, když k němu konečně přišla, a měla plnou náruč; nesla nocležníku večeři. Ale nebylo již nikoho, kdo by ji snědl; trubadúr ležel na seně, hlavu měl položenou na své nyní definitivně svlečené a úhledně složené kytli a ve spánku pravidelně oddechoval.
Ráno se vzbudil pozdě – mnohem později než obvykle. Alespoň se tak zdálo podle slunce, jež se již dávno vyhouplo na oblohu: mohlo být tak devět hodin. Teprve nyní objevil mladík jídlo od té děvečky. Pět krajíců černého chleba se sýrem a pažitkou, k tomu kus uzeného a džbán vody navrch; to od ní skutečně nečekal. Neodmítal však nabízenou hostinu (a proň, který jídal sotva míň než střídmě to hostina skutečně byla) a pojedl dva krajíce, které zapil vodou. Zbytek jídla schoval do mošny, krátce se zhlédl v hladině vody ve džbánku a odstranil ze svých hustých kadeří seno. Poté oděl si kytli, kterou předtím smočil ve vodě – ačkoliv bylo ještě rané dopoledne, venku už panovalo trýznivé, nemilosrdné horko.
Sotva seskočil na zem, vkradl se do domu, a co možná nejtišeji začal procházet chodbou. Dával si přitom pozor na každý krok, protože rozhodně nehodlal probudit dívčina otce, který by naň pravděpodobně poslal psy. Našlapoval potichoučku a lekal se při každém zavrzání podlahy. Náhle se zastavil. Aby nevzbudil dívčina otce? ABY HO NEVZBUDIL?? Byla přeci již spousta hodin – on i jeho dcera by už měli být dávno vzhůru a pracovat! Sotva si tohle uvědomil, jen o vteřinu později, jako by se básník nezastavil pouze na základě vlastního, předtuchou podníceného rozhodnutí, nýbrž i téměř silou vůle kohosi jiného a jemu nadřazeného (což byli vlastně všichni obyvatelé planety Země krom jiných bardů) – tu zničehonic ucítil na svém hrdle cosi chladného a bezpochyby dostatečně ostrého, aby mu to vmžiku přeťalo krční tepnu.
Stalo se Vám někdy, že jste se báli – ale opravdu báli a měli jste tak veliký strach, že Vám z něj bylo až nedobře a Vám se klepala kolena a Vy nevěděli, zda se vůbec udržíte na nohou?
Právě tak se cítil bard, v němž by se v tu chvíli vpravdě krve nedořezal. Srdce bilo mu až v krku a jemu se tak náhle udělalo zle, až se mu na okamžik věru zazdálo, že snad omdlí. Ještě hůře se mu však stalo ve chvíli, kdy mu do ucha sykl nějaký hlas: „Peníze, nebo život!“
Co dělat? Měl několik možností: samozřejmě ho jako první napadl útok, avšak na to měl až moc rád život a ba že přál si jej ještě aspoň na pár chvil zachovat. Na druhou stranu by se ale přinejmenším něco pokusil udělat pro svou záchranu. Pak tu byl útěk, a zde se vyskytovala stejná obtíž. Také se mohl vzdát a dát útočníku, co chtěl, ale – kde měl záruku, že ho nechá žít? Nakonec se rozhodl pro čtvrtou a nejriskantnější možnost a jako by bez rozmyslu, neuváženě a velice drze pravil, jak mu ústa narostla: „Nejraději ani jedno.“
Odpovědí mu bylo dlouhé ticho. Pak mu někdo odřízl od pasu měšec naditý k prasknutí zlatem i stříbrem, jehož byl však mládenec oprávněným vlastníkem. V příštím okamžiku se mu nůž zaryl do krku. Těžko říct, co se honilo mladému bardu hlavou v očekávání smrti, avšak nevydal ani hlásku, pouze v černých očích zableskl se mu strach. Ale muž ho nezabil – špičkou dýky mu nařízl kůži a na hrdle mu udělal krvavý šrám. Nebyl ale hlupák a dobře věděl, co si může dovolit, aby oběť vážněji nezranil.
Prozatím strachoval se tedy básník marně – nezabil ho, avšak ukradl mu nejen měšec, nýbrž i mošnu. Mládenec přitom byl jak socha, ani se pípnout neodvážil, ani hnout. Až když mu od ramene sebral starou loutnu, v trubadúrových očích vzplály hněvivé ohníčky. Vymanil se ze sevření zloděje, a protože dýku mu kupodivu nevzal, hned stiletto tasil a jal se zaútočit.
Teď, sotvaže se otočil, už viděl, že útočníci jsou tři, ovšem ani nyní se – k vlastnímu překvapení – nezalekl: touha dobýt zpět svůj nástroj zaplavila srdce truvérovo a on se vrhl na prvního z lapků a hned ho bodl do nohy a do paže. Ale sotva se chtěl ohnat po dalším, třetí z nich ho chytil za vlasy a stáhl ho zpátky. Básník, který to nečekal, nedokázal pak dále udržet rovnováhu a s vyjeknutím upadl – při dopadu udeřil se o rám dveří a klesl na podlahu bez citu a bez vědomí.
Když znovu přišel k sobě, vnímal hned několik vjemů. Tak například asi nejsilněji naprosto nezaměnitelnou vůni brambor, jež mu vnikala do nosu, zaplňovala svou intenzitou jeho mozek a způsobila, že se mu v ústech sběhly sliny… Truvér sebou vzdorně trhl a nahlas polknul – z monotónního šplouchání vln a neustálého pohupování zdánlivě nestabilní podlahy se mu zvedl žaludek. Nenáviděl moře, tím více pobyt na něm. V duchu si pomyslel, že by snad i palečnici raději než tohle.
V prostoře, v níž se nacházel, vládla dokonalá tma. Nemohla to být kajuta, neboť když se vrávoravě prošel po ploše, nenarazil na žádný nábytek. Jednalo se daleko spíše o vězení, o lodní kobku. Trubadúr se zamračil – chybělo mu slunce, jeho světlo. Snad by mu bylo lépe, kdyby se jediný paprsek mohl dokázat prodrat až k jeho líci! Jen jeden jediný sluneční paprsek… Ale to naneštěstí nebylo možné. Básník se dlaněmi a tváří opřel o stěnu. Netušil, zda je tlustá pár centimetrů nebo půl metru, ale hluboko v nitru si byl jist, že někde za ní, třebaže proň nyní neviditelné, je slunce. Pokoušel se z toho mít radost – pokoušel se mít radost i jen z pouhého toho vědomí, že alespoň někdo jiný to slunce může vidět, ale pouze ho to frustrovalo. Nakonec se schoulil do klubíčka na podlaze a snažil se duchem co nejvíce vzdálit od reality – od průhledného temně azurového moře, z jehož hrátek s lodí mu bylo notně mizerně.
Jak dlouho takto ležel? Sám nevěděl, ale popravdě mu to připadalo jako týden, ne-li měsíc. Ve skutečnosti se jednalo pouze o několik hodin – několik hodin věčnosti, v nichž se celou myslí upínal k jedinému: silou vůle se v sobě snažil udržet snídani. Srdce divoce tlouklo v hrudi bardově, byla mu zima i horko zároveň a už se mu nechtělo se ani pohnout. Ano – přál si moci tu zůstat ležet, přesně na tomto místě, přesně v této poloze; v poloze plodu v matčině děloze. Přál si moci tu zůstat ležet a nikdy víc se nepohnout. A bylo mu v té chvíli věru tak moc špatně, že ani kdyby najednou by ho snad pustit na svobodu chtěli, on by se byl nepohnul ani o píď.
Najednou koutkem oka zaregistroval světlo. Zprvu naň zvědavě zabloudil pohledem, ale v příštím okamžiku oči reflexivně pevně zavřel, protože to světlo bylo tak prudké a nečekané, že ho bolestivě bodlo do očí. Stihl však ještě zahlédnout, jak cosi s žuchnutím přistálo u něj dole. Pak záře zmizela a on zmateně pootevřel oči, před kterýma mu stále tančily barevné tvary. Zatímco se jich mrkáním obtížně zbavoval, uvažoval, co to k němu hodili. Není to nějaké zvíře, které mne má sežrat, blesklo mu v první chvíli hlavou. Pak ho napadlo, zda by to nemohl být další pytel brambor nebo nějaké jiné potraviny. I tuto myšlenku však zahnal a mávl nad tím rukou. Ať si to je zvíře, vzdychl v duchu, ať si mě klidně sežere, jen když už nikdy nepřijdu do blízkosti moře!
Tak uplynulo pár chvil a mládenec na zážitek se světlem pozapomněl. Soustředil se na důležitější věci, zejména (a možná také jedině) na to, aby jeho snídaně nepřišla vniveč. Proto sebou také náramně polekaně škubnul, když se temnotou rozlehl něčí hlas: „Haló? Je tady někdo?!“
Bard se neohrabaně zvedl ze země, ale hned zas padl na kolena, a tak se zády přitiskl ke stěně a zíral slepýma očima do černočerné nicoty kolkolem. V té chvíli se tak náhle zajíkl, že nedokázal vypravit kloudnou větu, a proto koktavě vyhrkl: „J-já!“
„He, kdo já?“ optal se pobaveně hlas.
„Já, nemám jméno,“ pravil už oklepaný básník, nyní jako by téměř hrdě. Byl rád, že je tu taková tma a jeho společník ho nemůže vidět. Bylo to dramatičtější.
„Hm… Tak to já jo – a Foure La Maire,“ odpověděl bujaře hlas ze tmy, jehož majitel měl asi z jakéhosi nepochopitelného důvodu dobrou náladu.
Trubadúr se pousmál nad jeho původem. Ačkoliv jeho jméno bylo francouzské, jazyk místních obyvatel stejně jako mládenec neovládal úplně čistě. Za jeho clonou rozpoznal trubadúr podivný, ale krásný přízvuk, a drnčivé zvláštní „r“ prozradilo cizince docela. Bylo to opravdu drnčivé „r“, nikoli ráčkování jako u truvéra – tohle byl pán z východu, zjevně až ze vzdáleného Ruska. A přeci mluvil gonsky a přeci se honosil francouzským jménem, které zjevně mohlo jen těžko být jeho pravým.
Z myšlenek truvéra opět vytrhl Rusův zvláštní hlas: „Kdo seš – totiž teď seš zajatec, že, pardon; kým jsi býval?“
Připomínka jeho nynější pozice ve společnosti mládence trochu rozladila, přesto celkem klidně a málem poeticky odtušil: „Záleží na tom, jak se tomu tady říká.“ Na okamžik se odmlčel, aby polknutím zahnal pálení v hrdle, a pak náhle chraplavým hlasem dodal jako by mimochodem: „Ale v mé rodné zemi se to nazývalo trubadúr.“
Ačkoliv cizince neviděl, dokázal si ho představit, jak vytřeštil oči, protože když promluvil, zněl jeho hlas velice překvapeně: „Tys tedy Francouz? No jo, mohlo mi to asi dojít, když tak pěkně ráčkuješ a máš tak pěkný přízvuk, co.“ Jeho slova – a je zatěžko soudit, zda to byl cizincův záměr či ne – zněla poměrně urážlivě a bard se musel zamyslet, zda tím útočil na něj anebo na sebe sama. Nakonec nad tím mávl rukou – byl na posměšky zvyklý, třebaže se k němu lidé mnohdy chovali, jako by byl jediným Francouzem v zemi. A pokud útočil Foure La Maire na vlastní hloupost, na vlastní chybu, pak mu do toho vpravdě nic nebylo.
Mládenec několik minut zápolil s náhlým přívalem nevolnosti, silnějším než kdy předtím, ale když užuž otevíral ústa, aby se na něco zeptal, rozlehl se kobkou Foure La Mairův smích. „Ne!“ vykřikoval několik vteřin. „To vážně není možný – ty seš bardem?!!“ V jeho hlase bylo slyšet pobouření, ale pak vynikla jím zprvu překrývaná radost. „Ach, nemyslel jsem si, že ještě kdy ňákýho potkám! Páni, to je náhoda – abys věděl, taky jsem býval truvérem; Krysař mi přezdívali. Panejo! To je… to je neuvěřitelný! Obejmul bych tě, kdybych tě dokázal najít!“
„Díky, to není nutné,“ odvětil trochu upjatě mládenec a nenápadně se přitulil ke zdi.
„Ale to je… to je prostě nádherný!“ pokračoval ve svém jásání Foure La Maire, aniž by mládencovu poznámku vůbec vnímal. Náhle se zarazil a přihlouple ale velmi zvědavě a opravdu nechápavě se zeptal, jako by se to samo sebou vůbec nerozumělo: „Ale počkej – když se nijak nejmenuješ, tak jak říkají tobě?“
„Inu, tak různě,“ pokrčil bard rameny. Tímhle se nikdy nezabýval – zvlášť když krom nabídek k sňatku, milostných návrhů a výhružek vraždou slýchal nejčastěji věty jako: „Vypadni, nebo na tebe pošlu psy, ty tuláku!“ anebo „Tady nemáš co pohledávat, holoto otrhaná!“. „Všude mi říkají jinak, záleží na zemi, kde hraji. Ale obvykle je to Truvér nebo Provensálský, ehm… Ten Francouz…“
„Provensálskej…“ opakoval hloubavě Foure La Maire, „to se mně líbí. Provensálskej… Tak jo, hele, zatímco ty sis tady hezky hověl v mdlobách, já odposlouchával hlídače. Hádej, co jsem zjistil? Asi náhodou netušíš, kam nás tou lodí vezou, viď… Provensálskej?“
„Že já ti vůbec na něco odpovídal,“ proklel se mladík, ale přitom se smál. „No povídej, Krysaři.“
„Plujeme na ostrov Guille,“ odpověděl Foure La Maire. Pak delší chvíli dramaticky mlčel a až poté šeptem tajemně a téměř hrůzostrašně prohlásil: „Chcou nás prodat do otroctví.“

Pozdě odpoledne konečně přirazila loď ke břehu. Znova se otevřel poklop, jímž prve vhodili do kobky Foura La Maire, a oba truvéři se ocitli na denním světle, před nímž teď křečovitě zavírali oči a mžikali do dlouho postrádaného slunce. Jejich únosci jim spoutali ruce dohromady a vedli je na provázku jako pejsky. Tak šli asi dvacet minut a trubadúr si celou dobu špital s Fourem La Maire, který se mu zdál mimořádně sympatickým. Dozvěděl se od něj, že ho před třemi lety přepadli zrovna jako jeho, ale když se bránil, po příjezdu na ostrov mu nabídli, že mu neudělají totéž, co činí jiným, jestliže se k nim přidá. Mládenec ho poslouchal mlčky a nahlas neřekl nic, ale v duchu si pomyslel, že kdyby jemu něco takového řekli, byl by raději zemřel, než aby se s lapky spolčoval. I zeptal se překvapeně, proč je nakonec zradil.
„Inu, už mne to nebavilo,“ usmál se dobrosrdečně Foure La Maire. „Když jednou zabili nevinnou ženu, došlo mi, co jsem udělal.“
„Až po třech letech?“ neodpustil si mladík a hvízdl. „Co s námi teď vlastně bude?“ optal se najednou se zájmem i strachem v hlase. Vlastně v něm měl proti své vůli víc toho strachu.
„Teďka jdeme k jakési ženě, která jim pomáhá tak jako dřív já,“ odpověděl Foure La Maire a v jeho hlase zněla blíže neurčitelná emoce. „Ta si nás veme pěkně do parády, no, a až budem jak ze škatulky, odvedou nás na trh. Nechci tě děsit, ale vzhledem k tomu, jak vypadáš, tě nejspíš prodají… zdejšímu šenkýři.“
„Proč?“ optal se nechápavě mládenec. „Jak vypadám?!“
Foure La Maire na jeho otázku překvapivě neodpověděl.
„Hádám, že z tebe bude mužská děvka,“ ušklíbl se nakonec trochu škodolibě. „Oh, příteli! Budou tě prodávat neustále, nebudeš mít klidnou noc a Bože nechtěj, aby snad – “
„Vážně? Dost,“ skočil mu do řeči podrážděně básník. „Ach, zajímavý to konec trubadúra!“ zvolal tragicky teatrálně.
Žena, ke které je odvedli, nepromluvila za celou dobu ani slovo. Gestem panovačně rozkázala, aby se svlékli, a ukázala na káď s horkou vodou. Lhostejně je oblékla a učesala – mladičkému básníkovi stáhla vlasy do culíku u krku a jen dva prameny mu nechala volně splývat podél tváře. Foure La Maire, který přišel na řadu první a již byl očištěný k nepoznání, objal mládence kolem ramen a opět s tou neurčitou emocí v hlase poznamenal: „Vypadáš jako ženská. Škoda jen, že jí nejseš,“ zalitoval.
Takto upravené je vybídla žena k usazení ke stolu a postavila před ně džbány vína, vody i medoviny, ošatku se slavnostním bílým chlebem, talířky s lesními plody a oříšky a nakrájenými jablky a misku koláčků. Pak usedla k nim a hltala očima každou píď trubadúrova těla, zatímco on cumlal jahody a sledoval, jak se jeho kolega cpe, jako by měsíc potravu neviděl.
Zanedlouho vyzvedli si oba dva lapkové a strčili je do vozu s plachtou. Jím kodrcavě jeli dalších deset minut, než najednou zastavili. Foure La Maire v náhlém spěch sevřel trubadúrovy ruce ve svých. „Poslouchej mě,“ vyhrkl naléhavě. „Posloucháš mě? Vůbec se ti nebude líbit, co s tebou budou dělat, ale prosím tě, moc tě prosím, nebraň se. Za tvůj život to nestojí!“ Poslední slova zoufale vykřikl, protože se objevili lapkové a začali je od sebe odtrhávat. Vzápětí už mládenec stál na pódiu před davy neznámých lidí, a jako by tu snad měl hrát, zmocnila se ho náhle tréma, jakou dosud nezažil.
Lapka přešel ke stupínku a mocně začal: „Představuji Vám zlatou husu tohohle ostrova – svatý grál všech krčmářů v okolí, zlatý hřeb dnešní dražby! Jen se na něj podívejte – je mladý, pohledný…“ Obešel trubadúra, strčil mu prsty do koutků úst a násilím mu rozevřel čelisti. „Má dobré zuby – “ otočil chlapce bokem k davu a vzal do rukou jeho krásné, husté černé kadeře „ – vlasy má sice jako holka, ale když se ostříhá…“ Postavil se vedle hocha a položil hrot dýky na jeho opasek. „A to jste ještě nic neviděli!“ chlubil se a jediným seknutím přeťal kůži, takže se trubadúrovi octly nohavice u kotníků. Několik minut se snažil tvářit, že se nic neděje. Pak ho hvízdání, jásání a vůbec vzrušení davu znechutilo přespříliš a on se sehnul a znova si kalhoty natáhl. Prodejce ho otočil k sobě, vlepil mu pohlavek a pak ho opět obrátil k lidem. Vrátil se ke stupni, a zapalujíce svíčku, pobízel přítomné: „Tak volejte čísla, dámy a pánové! Kupujte!“
Dav naprosto šílel. Lidé do sebe strkali, ječeli jeden přes druhého a naprosto se neovládali. Někteří přišli nakupovat otroky, někteří se přišli jen podívat na nynější oběti. Jakási stařenka se na mládence soucitně usmívala. Lidé řvali čím dál vyšší sumy a věru jim ani rozumět nebylo lze. Až tu najednou, když už svíce začínala prskat, vynikl nad jinými příjemně zastřený ženský hlas: „Sto lhä!!“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.10.2019, 19:57:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Tvůj nejstarší příběh, ale vypadá dosti čtivě a zajímavě. Jsem zvědav, jak se hrdinovi povede dál. Náš trubadůr přišel o svůj nástroj, o peníze, o svobodu a takřka i o čest a byl prodán jako ovce kdesi na trhu. Uvidíme...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 15.10.2019, 12:03:12  
   Rebekka: ahoj, dlouho se mi sem nic nepodařilo vložit, takže jsem ráda, že se to podařilo. děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Alice
kamarádka
Ledový sever- P...
Iserbius
KARNEGOVÉ
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr