obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390240 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Srdce ženy / 2+3 ::

 autor Rebekka publikováno: 16.10.2019, 14:02  
šímovi
 

„Prodáno!“ jásal v euforii prodejce. „Prodáno dámě v hnědém za sto zlatých! Bravo! Gratuluji, paní, mohu se zaručit: nechybovala jste!!“
Zatímco dával veřejně najevo svůj obdiv a také ohromné nadšení, snažil se mládenec očima nalézt kupce. Vtom ji spatřil, jak stoupá po schodech vzhůru, skládá před lapku měšec a pak se blíží k němu. Neměl ale čas si ji prohlížet, protože ho uchopila za ruku a táhla ho pryč. Teprve když byli za dvěma rohy ulic, zastavila se a otočila se k němu.
Nebyla z nejošklivějších – vlastně se mladíkovi zdála být snad tou nejhezčí, kterou dosud viděl. Ale znal to – mnoho jeho fanynek se mu zdálo být pohledných, ale pak vždy přišla nějaká jiná, která byla ještě hezčí – a navíc stejně nikdy žádné nedal, co chtěla, a nikdy s žádnou neulehne, jak se zapřísáhl. Ne, že by byl až takový světec, avšak – kde měl záruku, že kdyby někdy, jedinkrát a s jedinou v posteli spočinul, nezůstane po něm v jejím lůně jeho sémě? Kde měl záruku, že až by odcházel, nezanechal by po sobě dítě bez otce? A on nechtěl děti – nikdy je nechtěl, a právě to byl důvod jeho odtažitosti, jeho nezájmu. Čehož on ovšem beztoho pranic nelitoval.
Nyní se pozorně zahleděl do tváře své půvabné zachránkyně. Měla alabastrově bílou pleť a byla o něco vyšší než on. V obličeji vynikaly jí oči, hluboké, laskavé a blankytně modré, chráněné hustými černými řasami, nad nimiž klenulo se stejně černé obočí. Pod očima nacházel se sotva nápadný nosík a ještě níže plnější, ale zato široce krojená ústa se zdravými rty zajímavého červeného odstínu. Vlasy, ty měla spletené do tlustého copu na zádech, který jí končil málem ve třetině stehen.
Oblečená byla celkem prostě, jen do bílé tuctové košile, nabírané třívrstvé hnědo-oranžové suknice a čehosi jako korzetu na úzká ramínka končícího pod ňadry, jež podpíral. U opasku měla torničku na peníze.
Mladinký trubadúr vskutku nedokázal od toho děvčete odtrhnout zrak. Nachystal si v hlavě celý proslov s mnoha díky, ale když otevřel ústa, nedokázal vypravit z hrdla ani hlásku. Znova rty stiskl k sobě, uchopil zachránkyni za ruku a vroucně ji políbil. Dívka se zvonivě rozesmála.
„No tak, přestaň na mě civět a pověz svoje jméno, ať zvím, koho jsem to vykoupila!“ zvolala.
„Své jméno ti říct nemohu, krásná paní,“ pravil mládenec. „Ale jistý muž mi říká Provensálský, velmi se mu to zalíbilo, takže zamlouvá-li se ti to také…“ Rozpačitě pokrčil rameny.
„Provensálský? To tys ten slavný truvér, jemuž leží králové u nohou?!“ podivila se dívka.
„Kéž bych nebyl,“ povzdechl si v předtuše podlézání bard. Děvče ho však příjemně překvapilo a řeklo jen: „To je mi ctí, monsieur. Já jsem… Dominika, ano, Dominika… z vesnice.“
„Hele, Dominiko, napadlo mě… no, víš, zda bys nemohla pomoci i mému… kamarádovi?“ optal se chlapec a hned se kousl do rtu, že to vůbec řekl nahlas. Také se mu zdálo poněkud předčasné říkat kamarád muži, kterého znal necelý půlden. Ale Dominika se smíchem přikývla – k jeho velké úlevě – a pranic se naň nehněvala.
Zatímco dívka podávala lapkovi další měšec, opíral se trubadúr o stěnu jakéhosi domku a přemýšlel. Ta dívka se mu líbila – byla hezká a navíc zábavná, ale už nyní věděl, že mu něco tají. A on by nemohl milovat někoho, kdo mu lže… Trhl sebou, pokřižoval se a v duchu si spílal, že na takové hříšné věci vůbec pomyslel.
Zanedlouho už se k němu přidali oba dva – mladá Dominika i s Fourem La Maire. „Tak co teď, Krysaři?“ zajímal se s úsměvem truvér.
„Já nevím, něco vymysli, Provensálský, koneckonců, od toho jsi trubadúr,“ odpověděl s cukajícími koutky úst Foure. Zoufale se snažil mluvit spisovně a napodobil tón svého nedávno získaného kamaráda.
Mladík dostal záchvat smíchu a jen těžce ze sebe vypravil: „Já vymýšlím… vymýšlím básně, ne… ne strategie…“
„Tak dobře, jste jako malí,“ vložila se do jejich rozmluvy Dominika. „Mám v přístavu loď, ovšem až na tu ilegální dražbu je to tu fajn, tak bychom se tu mohli projít, ne?“
„To je dobrej nápad, vynikající,“ chytil se hned jejích slov Foure, „znám tu poblíž fakticky skvělej hostinec, tak bysme tam mohli přenocovat, co říkáte?“ zeptal se ve spěchu a po očku pošilhával po Dominice, aby jí dal najevo, že slovy „bysme mohli přenocovat“ myslel sebe a ji v jedné jizbě. Dívka si ho nevšímala a nevědomky přikývla:
„Tak dobrá, co myslíš ty, Provensálský?“
To oslovení už milému chlapci začínalo lézt krkem, přesto znova propadl smíchu. „Nic nenamítám, jen byste mohli spát… v oddělených pokojích,“ řekl.

Hostinec byl vzdálen jen pár mil, takže tam dorazili ještě před setměním. Když už stáli na kraji lesa, strhla se bouře. Déšť se valil z nebe a všechny tři je zmáčel skrz naskrz. Jen taktak doběhli pod střechu domu. Vklouzli do šenku, usadili se u stolu u krbu a objednali si – mladík chtěl jen horké mléko, ale Foure s Dominikou se naň podívali, jako by to slovo v životě neslyšeli, a požadovali svařené víno. Za chvíli k nim přiskočila šenkýřka a nesla jim nápoje. Když stavěla pohárek před Foura, objal ji kolem pasu, stáhl ji k sobě a dost neřestně ji poplácal.
„Máš dneska na noc čas?“ zajímal se s úplně změněným tónem hlasu. Téměř vrněl.
„Pročpak bych neměla?“ zeptala se samolibě žena, pohladila ho po vousech a vlepila mu hubičku. Pak se zvedla z jeho klína a obchodně se otázala: „Přejete si ještě něco?“
Nechali si donést konvici svařeného vína, chléb a sýr. Když se najedli a víno bylo vypito, Dominika se omluvila a prohlásila, že si půjde lehnout. Oba bardi ještě půl hodiny seděli na lavici a mládenec naoko poslouchal Fourovo vyprávění, kolik dívek již připravil o věnec, jak je alkohol luxusním průvodcem životem a jak je pak pěkně, když si vykouříte dýmku nebo dvě; ale ve skutečnosti to pouštěl jedním uchem tam a druhým zase ven. Zaujalo ho jediné, a sice že Foure La Maire má čtyři milenky, se třemi po jednom dítěti a s tou čtvrtou a nejstálejší tři.
Krysař se zrovna po dlouhé době odmlčel, aby upil vína, když se z chodby vracela ta šenkýřka. Kolem ramen ji objímal jakýsi hromotluk a s druhou rukou v jejím záňadří si liboval: „Bylo to moc hezké – jsi dobrá, holka! Budu tě ještě chtít. Ale přesto – Marilen byla lepší, no co!“ Foure La Maire zbledl jako stěna. Velice pomalu se otočil, aby na muže viděl. Byl o hlavu a něco vyšší než on, ale to mu bylo jedno – převelice pomaličku, aby viděl každý jeho pohyb, z něhož vyzařovala odhodlanost a vztek, se zvedl z místa a přiblížil se k němu. Hrdě vypjal hruď a zpříma se zadíval sokovi do očí.
V té chvíli povstal i mladý trubadúr. „Foure, nech to být!“ zavolal na něj, ale už bylo pozdě. Krysař jedinkrát cosi zabrblal, ani mu nebylo rozumět, ačkoliv truvér nepochyboval o tom, že šlo o nějakou mimořádně nelichotivou urážku – hromotluk se na něj vrhl a za chvíli už byli v sobě. Bard neváhal ani chvíli a vrhl se k nim a snažil se je roztrhnout, ale než se mu to povedlo, byli oba zamazaní krví a funěli vysílením. V jedné chvíli převrhli stůl a Foure se jen taktak zvedl. Právě v té chvíli se v ruce nepřítele zaleskla kudla. Sotva to trubadúr zaregistroval, rozběhl se proti němu, vší silou do něj narazil a shodil ho na zem těsně předtím, než by stihl vrazit Krysaři nůž do hrudi. Kudla zranila mládence na paži, avšak nešlo o nic vážného. Ihned vstal, nechal nepřítele nepřítelem a ohlédl se po Fourovi nebo spíše po změti krve a masa, která zbyla z jeho obličeje. Jeho kamarád se chvíli jen stěží držel na nohou, pak padl na kolena, poté na všechny čtyři, zalykaje se kašlem. Vzápětí vyplivl na podlahu krev a dvě vyražené stoličky.
"To máš z toho, že se rveš,“ podotkl vyčítavě mládenec Krysaři. Seděli spolu v jejich jizbě, na stole vedle plály dvě svíce a mladík umně ošetřoval kamarádovy rány.
„Ty to vyčítáš mně?“ pobouřeně spustil nahněvaný muž. „Au!“ vykřikl vzápětí a odstrčil od sebe nešťastníka tak prudce, že narazil do zdi. „Vážně mně?!“ pokračoval. „Vždyť on ji urazil, urazil čest mé Marilen – no copak jsem to měl nechat být?!“
„Věru by to tak bylo lépe,“ přitakal básník a znovu se k němu přiblížil. „Možná bys teď nevypadal jako na jatkách.“
„Měl by sis najít děvče,“ zabručel Foure. „Třeba bys mě aspoň pak doved‘ pochopit.“
„Takže takhle to je?“ vybuchl mládenec. „Jsem na tebe moc počestný? To ty by ses měl krotit, příteli, a to hezky dobře. Podívej se na sebe, jak vypadáš – a ba že nemyslím jen na tvou tvář,“ zamračil se nedůtklivě a přejel prsty po napjaté mužově vestě.
„Pche!“ odfrkl si Foure. „Alespoň nejsem jako ty – já jsem krev a mléko, ale tobě, kamaráde, tobě lezou kosti z těla ven!“ Básník mávl rukou – tohle bylo zbytečné. Pak podal Krysaři pohárek vína. „A najednou tohle!“ vybuchl on. „To má být na usmířenou? Já myslel, že se ti moje pití nelíbí.“
„Nelíbí,“ přikývl věcně mladík. „A věř mi, že z toho nemám radost. Dávám ti to jako lékař – na ty zuby.“
„Jo, a teď si hraješ na felčara?!“ nemínil se zprvu uklidnit Foure, ale poté pohárek vyzunkl a po rtech mu přejel kyselý úsměv. „No, musím uznat, že nejsi zas tak mizerný ranhojič,“ řekl nerad.
„Mně je to jedno, co si o mě myslíš,“ odbyl ho trubadúr. „Teď se drž, tohle bude bolet.“
„Co chceš dělat?“ ptal se bázlivě muž a chytal se kraje stolu.
„Zašiju ti ten ret, který sis tak šikovně roztrhl,“ odpověděl bez emocí bard. „Nemluv.“
Když se asi po půlhodině bývalý truvér zhlížel ve střípku sklenky, musel proti své vůli odložit stranou svou zatrpklost vůči svému kolegovi a obdivovat jeho dílo – na jeho rtu nebyly málem stopy po ráně a z rvačky mu zbyl jen monokl pod okem, který mladík trochu zamaskoval jakýmsi pudrem. Překvapeně naň vytřeštil oči a tu si všiml, že i on má rukáv kytle zbrocený krví, jak ho zasáhla kudla.
„Taky potřebuješ ošetřit,“ poznamenal mírně.
„Je to jen škrábnutí,“ pokrčil rameny on.
V té chvíli vstoupila do jizby šenkýřka. Usmála se na truvéra a hned se vrhla Fourovi kolem krku
„Ty můj chudáčku, ty ses pro mě pral!“ zvolala zmámeně. Pak se rozesmála a pohladila ho po tváři. „Ještě to bolí?“ Trubadúr vyvrátil oči v sloup nad vkusem svého společníka – holka měla na nose bradavici a v ústech jí chybělo několik zubů, proto šišlala a málem jí nebylo rozumět.
„Zkus to sama,“ odpověděl jí Foure La Maire a vášnivě ji políbil. Protože bard tušil, co bude následovat, odvětil, že si půjde dát ještě mléko. Dole si však lehl na lavici, a jak spočinul, už spal. Cítil se nezvykle unavený.
Ve spánku se mu zdálo o dívce – byla jen jako stín a neukázala mu tvář, byla k němu otočená zády. Tančila – tančila s lehkostí víly, tančila hříšně a svůdně. A v tu noc, v té prostoře, roztoužilo se srdce básníkovo nad tímto obrazem a on si přál spát navěky, neboť věděl, že jakmile nastane ráno a on se probudí, ta záhadná dívka mu zmizí a už ji nikdy neuvidí. Hned také vynašel pro ni jméno – Tajemná.
Po probuzení vnímal chviličku blažené euforie, než otevřel oči. Pak se mu krutě připomněla realita a včerejší déšť – teklo mu z očí i nosu a v hlavě jako by mu cosi vybuchovalo. Vnímal, jak se mu osud chechtá do tváře. Mátožně vstal. Ani nevěděl jak, poněvadž se mu to nejprve zdálo takřka nad lidské síly, ale nějak se mu přeci podařilo dostat se do patra, kde si opláchl obličej. Voda se mu zdála ještě ledovější než jindy a klepal se po celém těle. Při návratu do šenku ze schodů spíš padal než scházel. Byl o to víc podrážděný, že se z jeho „škrábnutí“ stalo přes noc poměrně ošklivější zranění, které byl donucen si potřít rozmačkanými listy léčivé rostliny a ovázat kusem čistého plátna.
Když se vrátil, u stolu už seděli oba jeho společníci. Dominika se doslova vyspala do růžova a celá zářila nadšením z nového dne, zatímco Foure se už stihl dokonale zpít a ležel na stole, vyluzujíce hlasité chrápání, které bardovi brnkalo na nervy tak dlouho, až zlostně uhodil pěstí do stolu. Spáče to však neprobudilo – chrápání sice na okamžik tázavě ustalo, ale brzy se spustilo znova s ještě větší intenzitou.
Dominika od sebe s našpulenými rty odsunula misku kaše na znamení, že se samozřejmě neobtěžovala na barda čekat a už má dost. Podle její bodré nálady se zjevně ona nenachladila, proto se mládenec pohledem zeptal, jestli smí jídlo dojíst. „Je to hodně sladké,“ varovala ho dívka, ale on nad tím mávl rukou – i kdyby bylo v kaši koření celého světa, dneska by mu stejně chutnala jako pergamen. Hned si pro ověření strčil do úst lžíci husté hmoty s vločkami a kousky lesních plodů a samozřejmě zjistil, že se nemýlil.
Zatímco jedl, zeptala se Dominika tiše: „Hele, co se mu stalo?“ Pohlédla na Foura.
„Spadl ze schodů,“ zalhal honem bard s plnými ústy, aby tím překryl svou rýmu.
„Nebudeš věřit, co jsem zjistila – spí zde i ti lapkové,“ pokračovala šeptem dívka. „Hádám, že tohle asi ukradli tobě, co?“ Mládenec zvedl hlavu a napjatě očekával, co bude. Domníval se, že snad zachránila jeho nástroj, z čehož by měl věru nemalou radost, ale ona k jeho zklamání vytáhla měšec. Přikývl na znamení, že patří jemu, ale ona mu jej navrátila – samolibě si s ním hrála mezi prsty. „To je zajímavé…“ podivila se, „je plný zlata a stříbra. Vážně je tvůj?“
Bard opět přikývl. Polknul a hned si znova dal do úst novou dávku kaše. „Je,“ přisvědčil poté.
„Dám ti ho – ale stejně ti nevěřím,“ podotkla významně dívka.
„Nápodobně,“ odsekl podrážděně trubadúr. „Kde přišla vesničanka ke dvěma stům zlaťáků?“
„Kde přišel toulavý básník k několika tisícům lhä?“ zeptala se ona, napodobujíce jeho tón. Mládenec sklopil hlavu a dál si hleděl kaše.
Po jídle mu dívka vrátila také jeho mošnu, i když pravda nelítostně prázdnou. Pak mladík zburcoval z chrápání Foura, který se nějakou chvíli zmateně rozhlížel po obou svých známých. „Jede se domů,“ řekla bujaře Dominika. Pak se podívala po truvérovi, aby ji podpořil, a ten mírně přikývl. Než však vyrazili, bylo dopoledne a venku bylo kruté vedro. Cestou k přístavu stavili se na trhu, kde mladík nakoupil odvar z lipového květu, plátno na obvazy a pro Dominiku jemný stříbrný nenápadný řetízek do vlasů a pěkné šaty – jedny bílé s dlouhými volnějšími rukávy a přes ně hnědo-oranžové na široká ramínka a bez přepásání. Jako by je na ní viděl. Foure se trhu neúčastnil a raději se šel… rozloučit s tou šenkýřkou.
V poledne setkali se u přístavu. Foure, který se s trubadúrem setkal dříve, lamentoval: „Musím ti říct, příteli, že to byla katastrofa. Je dobrá, ale v noci to mám radši – to jsem na ni aspoň neviděl. A co ty?“ Bardovi se z jeho slov při představě těch dvou spolu udělalo poněkud nevolno. Přivřel oči a ctnostně se pokřižoval. „No jo, že se ptám,“ vyvrátil Krysař oči v sloup.
Dominičina loď byla překrásná. Zářivé plachty se napínaly větrem a nahoře vlál praporec královny. Trubadúr si pomyslel, jestli si s nimi Dominika jen záměrně hraje nebo jestli je opravdu tak hloupá či spíše naivní – i když mu tvrdila, že je vesničankou, nemohla si přeci myslet, že tomu bude nadále věřit poté, co uvidí tohle!
Na molu zarazil náhle mládenec dívku a uchopil ji za ruku. Foure se s úšklebkem vzdálil a prohlásil, že si půjde obhlédnout loď. Dívka se na trubadúra otočila.
„Kdo jsi?“ vyhrkl. Polední slunce vnikalo do jejích nyní rozpuštěných vlasů, s nimiž si hrál lehký vánek. Podobně pohrával si i s její košilí, jež jí ve vlnkách běhala po těle. Dominika se zatvářila zmateně, ale v koutku oka se jí mihlo podezření a bázeň.
„To už jsem ti říkala,“ odpověděla roztřeseně. „Jsem – “
„Ale já myslel – kdo jsi doopravdy!“ zvolal básník. Jeho černé oči upíraly se na její, jež se svou barvou podobaly obloze nad nimi. Nyní, ve svitu poledního slunce, zdála se bardovi dívka ještě krásnější – krásnější než kdy dřív. A přeci nevyvolala v jeho srdci touhu jako dívka z jeho snu, jako Tajemná.
V Dominičině tváři se objevila křeč, ale hned povolila. „Já ti to nemůžu říct – ráda bych, na to vezmi jed, Provensálský, ale nejde to!“ zvolala. Sklopila oči k zemi. „Odpusť.“
Mládenec se na ni díval a mohl na ní oči nechat, jak byla spanilá. V té chvíli si nedovedl představit nic krásnějšího než právě obraz jí, stojící v košili na molu, s poledním sluncem ve vlasech. Sáhl do brašny a vytáhl odtud řetízek, jenž něžně vetknul dívce do temných kadeří. „Mohla by z tebe být královna,“ pravil obdivně. „Královna všeho dobra, vší krásy.“
Sotva spolu došli na loď, romantická nálada básníka rychle přešla a nahradila ji touha po pevné zemi pod nohama. Pevně se držel zábradlí, přesto měl co dělat, aby neomdlel.
„Zelená ti nesluší,“ poznamenala Dominika, která si stoupla vedle něj.
„Neberte mě na loď a pak mi to bude možná slušet více,“ odsekl podrážděně on a odklopýtal do přidělené kajuty, kterou už zase musel sdílet s Krysařem. Jedno věděl jistě – že se nevyspí – ať už kvůli vlastní nevolnosti, nebo kvůli Fourovu chrápání, nebo kvůli milování, které jistě bude jeho kamarád provozovat. A všechno zhoršovalo houpání podlahy, zvuk mořských vln narážejících do lodi a hrozící bouře.
Sotva se trubadúr dostal do kajuty, zavřel dveře a mrštil sebou do houpací sítě. Několik minut se snažil najít vhodnou polohu, ale nakonec se natáhl na záda, ruce složil přes bouřící se žaludek a zavřel oči. Nebylo mu vůbec dobře a byl nesmírně rád, že Foure mlčí a nechává ho být.
Když se po dvou hodinách odvážil vypotácet z kajuty, Dominika s jeho přítelem stáli u zábradlí a kochali se pohledem na líně se převalující vlny azurového moře. Rychle sklopil zrak k podlaze a začal si žvýkat vnitřní stranu tváře, brzy mu ústa naplnila krev.
Vrávoravě k nim přešel a zahleděl se na Foura. „Jak dlouho budeme na moři?“ zeptal se s obavou.
Dominika se na něj soucitně zadívala. „Blíží se bouře,“ řekla tiše. „Hádám, že tak… pět dní? Možná týden…“ dodala.
Bard si útrpně povzdychl. „Tak zase sbohem,“ zamumlal a otočil se. Stejně pomalu zamířil zpátky do kajuty.
„Počkej!“ zvolal Foure La Maire. „Proč sbohem?!“
Mládenec se otočil. Všiml si, že ho Dominika pozoruje se stejným empatickým výrazem. „Poněvadž se do té doby, než přistavíme u břehu, nehnu od vědra,“ zahuhlal otráveně. Nic nenáviděl tolik jako moře.
V noci přišla bouře. Liják bičoval okénka kajuty, vlny se valily na loď a lačně olizovaly její boky. Trubadúr ležel v síti, která se s ním každou chvíli pohnula tak, že málem vypadl, a bylo mu naprosto jasné, že o spánku si minimálně pro dnešní noc nemůže dát ani zdát. Nebyla to jen nevolnost, co mu nedopřálo usnout – také Foure vyluzující chrápání, které muselo být podle mladíka slyšet až kdesi na konci světa ve Španělsku. A k tomu šplouchání vln a kolébání celé lodi.
Z chmurných myšlenek ho vytrhl hlasitý výkřik. „Loď na pravoboku!!“
Ihned se vymrštil. Hluk vzbudil i Foura, a proto z kajuty vyběhli společně. Okamžitě je zmáčel déšť.
„Nahoru!!“ volal Dominičin hlas. Vzhlédli – stála ve strážním koši a při křiku jí do úst vnikaly konečky temných, deštěm slepených vlasů. Nepřestávala je frustrovaně odhrnovat. Když za ní vyšplhali, pokřikla na loď, která se k nim v bouři rychle přibližovala:
„Kdo jste?!“
„Kdo jsme,“ odfrkl muž na palubě, jehož jediného bylo vidět. „Stejně nám neuvěříte!“ zařval následně pobouřeně. „Nemáme vlajku…“
„A proč ji vlastně nemáte?“ zajímal se nedůvěřivě mladý bard.
„Bouře nám uťala stěžeň,“ zanaříkal muž. Bezmocně máchl rukama. „Tak se holt brzo utopíme.“
„Neutopíte,“ namítl Foure La Maire. „Pomůžeme vám. Pomůžeme jim, ne?“ Dominika pokrčila rameny. Koutkem oka zavadila o básníka. Ten sice mlčel, přesto si v duchu pomyslel, že nehodlá těm chlapům věřit nos mezi očima.
Záhy se ukázalo, jak oprávněné jeho obavy byly. Jen co se čtyřicet členů posádky cizí lodi ocitlo na palubě, začal boj. Všichni tři – Dominika, Foure i mladý básník – se vrhli do boje. Dominika odkudsi vytáhla meč a řemdih, Foure popadl kuši a vrhl se ke strážnímu koši.
Na mladíka vmžiku zaútočili tři muži. Obratně uhnul a první z nich, který se příliš rozběhl a setrvačnost mu nedovolila, aby se zastavil včas, s výkřikem spadl do rozbouřeného moře. Druzí dva tak hloupí nebyli. Jeden z nich se na mládence vrhl a srazil ho k zemi, ale dřív, než stihl trubadúrovi cokoliv udělat, vykřikl a z úst mu vystříkl proud krve. Padl svým tělem na básníka a ze zad mu trčel nůž.
Ten po chvíli vytáhl třetí z útočníků. Cosi u toho procedil koutkem úst, ale mladík mu nerozuměl. Muž odkopl mrtvého druha z jeho těla a pak na něj celou svou vahou klekl. Básník se mu zmítal pod koleny, ale marně. Jeho protivník ho chytil za vlasy a druhou rukou mu začal škádlivě přejíždět zkrvavenou čepelí nože po hrdle. Mladík ani nedýchal. Pirát mu dýkou přejel ke spánku a až na čelo k vlasům. Ale když jemně nařízl kůži, sprostě zaklel. Do ramene se mu zabodl šíp. Muž jej prudce vytrhl, odhodil stranou a poté vstal.
Trubadúr se zvedl na lokty a setřel si krev z tváře. Pak spatřil, jak Foure bojuje se třemi piráty, z nichž jedním byl i ten, jenž před chvíli otravoval jeho. Příteli se na zádech houpal toulec se šípy a mladík poznal, že to byl on, kdo mu zachránil život. Věděl, že by mu to měl splatit. Jenže přesně v okamžiku, kdy vstal, se ozval zoufalý výkřik Dominiky. Vyletěl jako čertík z krabičky a vrhl se k dívce. Vlna naklonila loď na bok a ona, stojící na samém okraji, lehce sjela dolů. Na poslední chvíli chytil její ruku. Jenže co to bylo platné, když jeho vlastní dlaň byla mokrá a dívka mu z ní klouzala. Když sjela ještě níž, v jejích očích se objevilo zděšení. Bylo vidět, že by jí nevadilo zemřít v boji, ale utopit se v rozbouřeném moři rozhodně nehodlala.
„Vydrž!“ vykřikl zoufale mládenec. Tiskl jí ruku tak pevně, že v ní málem ztrácela cit. Díval se do jejích očí – byly krásné a vyděšené, černé zornice téměř zakryly blankytné kroužky, jež je obklopovaly. Začal ji pomaličku vytahovat k sobě. „Nenechám tě zemřít!!“ Loď se znova naklonila, tentokrát na opačnou stranu. To oba dva odmrštilo na vnější stěnu kajuty. Dívka však nejevila sebemenší zájem poděkovat mu přinejmenším za snahu ji zachránit – zvedla se, popadla meč a vrhla se na pomoc Fourovi.
Mládenec překvapeně zaregistroval, že se dva z pirátů přidali na jejich stranu – bojovali po Fourově boku proti svým dřívějším druhům. Zaslechl, že si mezi sebou vyměňují několik slov. Nejprve to na Foura zkusili německy, ale když muž dával s vypětím sil dohromady vlastní německou větu, krátce se zasmáli a uklidnili ho v ruštině. Té už se Foure La Maire nevzpouzel a rozhovořil se tak rychle, jak by to zvládl jen a pouze rodilý mluvčí. Víc však neměl mládenec čas je poslouchat, protože se musel věnovat dalšímu nezvanému hostu ve svém okolí. Dominika bojovala v kruhu nepřátel, ale kryla se obratně a mrštně, takže utržila jen malá a bezvýznamná zranění. Přesto se jí mladík rozhodl znovu pomoci a vrhl se na jednoho z nich. Ten se odpojil od svých přátel a chvíli se spolu bili, než se loď opět naklonila. Muž neudržel rovnováhu a spadl na nebohou Dominiku, kterou zranil na noze. Dívka uskočila, ale neměla čas si ho dál všímat. Zato básník ano. Viděl krev na jejích nohavicích a viděl, jak jí koutek úst cuká bolestí, když na nohu došlapuje. Rozzuřeně se rozběhl, srazil nepřítele na zem a zoufale bodal a bodal do jeho těla. Pirát několikrát zahekal, pak sebou škubl a znehybněl.
Jako by se zastavil čas. Trubadúr nevnímal ryk boje kolem sebe, nevnímal výkřiky svých přátel. Klečel na mužově těle a omráčeně zíral na zkrvavenou dýku ve svých dlaních. Polil ho pot. Teprve teď si začal doopravdy uvědomovat svůj čin. Zabil člověka. Ano – byl to nepřítel, chtěl ublížit Dominice, jenomže to byl člověk jako on i ona a jako všichni ostatní na lodi. A on mu vzal život. To mohl jen Bůh – to Bůh je dárcem života a také jej smí brát, komu a kdy chce. On není Bůh, on je jenom obyčejný básník!
Z omámení ho vytrhl Dominičin výkřik. Vzhlédl. Uviděl, jak ji čtyři muži táhnou pryč. Vrhl se k nim a chystal se na ně vrhnout s dýkou, ale jeho zběsilý útěk zarazily Fourovy silné paže, které ho sevřely a za nic na světě ho nechtěly pustit. Zmítal se, ječel ty nejhorší nadávky, jaké jen znal, vzpouzel se, ale nebylo mu to nic platné. A tak se po hodné chvíli vzdal a bezmocně sledoval, jak milou dívku odvádějí na loď, jak do vzduchu letí stěžeň s vlajkou pirátskou a jak celá loď opouští pozici a zanechává je uprostřed oceánu samotné.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.10.2019, 14:00:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Nejsem námořníkem, takže netuším, zdali a jakpak může stěžeň vyletět vzhůru, možná jen vlajka na stěžni, ale kdo ví. O rvačky a boj nebylo v této části nouze, kým byla Dominika, proč tajila svůj původ a odkud vzala tu loď? Její únos je hezkou tečkou za pomalu gradujícím dějem. Uvidí se ještě s trubadůrem a co náš pan Krysař, copak má za pletky s piráty? Vypadá to, že je ještě tajemnější než ona dívka. Jsem zvědavý na další dobrodružství našich hrdinů. Tak trochu jim držím palce. Práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml, zajímal jsem se spíše o děj a popisy prostředí, ve kterém se příběh odehrával. Tak nějak mi v hlavě pořád straší, proč Dominika oba muže vykoupila "z otroctví"? Jaký k tomu měla důvod? Šlo jen o shodu náhod? Uvidíme, možná další části napoví, jaké plány Dominika měla, pokud se ovšem dostane ze zajetí pirátů, ale to je už další věc...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Modrá fáze
Nikorost Niedermayer
PORYVMI ZAPADNU...
Adam Javorka
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr