obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390240 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Srdce ženy / 4+5+6 ::

 autor Rebekka publikováno: 21.10.2019, 21:12  
Šímovi
 

Bard se konejšivě usmál na asi dvacetiletou pirátku, které obvazoval poměrně hlubokou ránu u boku. Měla kudrnaté vlasy v odstínu špinavé blond, opálenou pleť a růžové rty. Oděná byla do růžové košile, béžových nohavic a tmavě zeleného kabátu, u pasu se jí houpaly v pochvách dva meče.
„Budete v pořádku,“ podotkl spokojeně, když si s ulehčením shrnovala košili. Sledovala ho svýma čokoládovýma očima se značným zalíbením – obdivovala na něm, že léčí nejen bylinami, ale rovněž slovy. Svým pacientům se věnoval s láskou a bolest často zahnal pouhou básní či krátkým příběhem.
Nyní mládenec přešel k jejímu druhovi, o pět let staršímu opálenému muži s páskou přes levé oko, kterému na zádech visel v pochvě obouruční meč a toulec se šípy. U opasku měl celkem slušnou sbírku nožů. Na pravé ruce mu chyběl prsteník a prostředník a měl pronikavé zelené oči. On i jeho společnice hovořili s německým přízvukem a byly na nich znát dlouhá léta bojů.
Vytáhl hadřík, vylil na něj z lahvice nějaký bylinný odvar a potřel jej odporně zelenou mastí. Několikrát jej přeložil a pak muži nakázal, aby jej tiskl k ráně na líci. „Jak se jmenujete?“ zeptal se tiše.
„Jsem rytíř Fritz Mőrttner z Hamburku,“ představil se hrdě pirát. „A tohle,“ dodal a očima ukázal na dívku, od níž básník před chvílí odešel, „to je má kněžna, Käthe von Berlin. Mám za úkol ji chránit.“
„Nevypadá, že by to potřebovala,“ odtušil pobaveně mladík a obvazoval rytíři postiženou ruku.
„Nepotřebuje,“ přikývl on. „Ale co tu děláš ty? Jsi minnesänger, ale nepřipadáš mi jako jeden z těch, kteří usilují o šlechtický titul.“
„Správně,“ potvrdil mládenec. „Unesli mne. Ta dívka, kterou chytili piráti, mne zachránila. Proto jsem… tak vyváděl. Vděčím jí za hodně.“
„Hm…“ protáhl Fritz Mőrttner. „A opravdu je v tom jenom to?“
„Jistě,“ odpověděl udiveně mládenec. „Co jiného?“ Rytíř se na něj místo odpovědi dlouze zadíval. Jeho pohled prozrazoval vše.
„Nemůžeme je pronásledovat,“ poznamenal ponuře Foure La Maire, když za ním jeho kamarád vyšplhal do strážního koše. Posmutněle přikývl. „Je nás příliš málo, jsme vyčerpaní a zranění.“
„Mrtvých tu je víc než živých a stále jich přibývá,“ souhlasil básník. „I když mne to bolí – vraťme se domů. Bůh ví, kam ji vlastně odvezli.“ Opřel se a zachmuřeně pozoroval mořské vlny. Věděl, že jeho rozhodnutí bylo správné a že jej Dominika pochopí. Věděl, že časem toho přestane litovat.
Jako první se z lodi vypotácel mladinký bard, vrávoravě doklopýtal na pláž, padl do písku a vroucně políbil pevnou zem. Stejně si počínali také ostatní, byť to byl právě truvér, který zůstal ležet nejdéle a který za přistání nejvděčnější se stal.
Chvíli čekali na cestě, než narazili na hodného kupce, který je byl ochotný (samozřejmě za menší příplatek, protože doba je zlá) svézt do Ygg. Zde žila Fourova milá Marilen a její děti. Zde také často přebýval Foure La Maire.
Marilen, milenka Fourova a nejstálejší z Krysařových lásek, byla drobná dvacátnice s černými vlasy ve dvou copech a zvláštníma očima barvy starých švestek. Hosty přivítala vesele a ochotně, všechny objala a políbila na obě tváře. Nejdéle držela při sobě Foura. Pak je usadila ke stolu a byla večeře. Po jídle si spolu dlouho povídali.
Básník byl málo hovorný. Z keramického hrnku upíjel vodu, seděl nejblíže krbu a byl zamyšlený a nešťastný. Před očima mu vyvstával obraz Dominiky, zmáčené deštěm, kterou ještě před několika hodinami držel za ruku a bránil jí spadnout do moře. Nejvíce ze všeho vynikaly její modré oči, které nedokázal dostat z myšlenek.
Pomodlili se a šli si lehnout. Foure La Maire s Marilen však zůstali u stolu a cosi spolu ještě dlouho do noci probírali. Mládenec usnul hned, jakmile si lehnul. Zase se mu v snech zjevila Tajemná. Seděla na židli a česala si dlouhé husté vlasy. Zpočátku byla jako silueta, ale pak se začala vyjasňovat a –
Trubadúr se s trhnutím probudil a v očích měl slzy. Chvíli zůstal opřený o dlaně a ztěžka oddechoval, nemoha uvěřit, co právě viděl. Protože on spatřil svoji Tajemnou a byl tak hloupý! Celou dobu ji měl, nevšímal si jí – tak proč? Proč ji musí milovat až teď, když je pryč a nadobro mu zmizela?!
Protože to byla Dominika.
Ráno se šli všichni umýt. Mezi přítomnými byly dvě ženy, logické a šlechetné bylo, aby se myly jako první. Nejčistší vodu tedy jako šlechtična získala paní Käthe von Berlin, po ní Marilen následovaná hamburským rytířem. Foure La Maire se však myl jako poslední a dovolil svému příteli, aby ho ve frontě na káď předběhl. Mládenec vklouzl do již takřka chladné temně šedé vody. Zavřel oči a uvažoval. Existoval jediný způsob, jak Dominiku najít. Vyplout na moře. Jenže piráti ji mohli odvézt kamkoli – na některý z okolních ostrůvků náležejících ke Gonám, na Island, do Skandinávie, do Francie nebo do Velké Británie anebo dokonce až na pevninskou Evropu. Sám se za ní vypravit nemohl, kromě toho dobře věděl, že po několika minutách na lodi by byla veškerá jeho odvaha stejně zas ta tam. Musel se tedy obrátit na někoho mocnějšího, který by třeba poskytl armádu nebo přinejmenším více lidí. A taky peníze. Někoho takového znal. Jen ho vypátrat.
Při snídani se domluvil s Fritzem docela slušnou němčinou, hamburský šlechtic přikývl, že je samozřejmě ochotný mu pomoci. Přidala se k nim i paní Käthe, která za celou dobu neřekla ani slovo a mládenec teprve nyní z rytířovy řeči pochopil, že je němá. Brzy souhlasil také Foure La Maire.
Mladík si všiml, že se k sobě s Marilen podezřele mají. Včera se k sobě tolik netulili – ano, občas se políbili, byli k sobě milí, ale nikdy je neviděl se u stolu muckat. I zeptal se tedy, co se to děje.
„Víš, řekl jsem si, že na tvou radu dám,“ prohlásil Foure, „a… budeme se brát.“ Ačkoliv si truvér nebyl s to vzpomenout, o jakou radu se vlastně jednalo, měl z toho samozřejmě nemalou radost.
Formální část svatby probíhala zcela běžně – oba zašli na rychtu, kde podepsali jakýsi dokument, o kterém však dodnes nikdo neví, co se v něm vlastně vůbec píše, poněvadž se nikdy nikterý neobtěžoval jej číst, políbili se a slíbili si věrnost. Pak se odebrali do blízké krčmy, kde se konala druhá, už ne tolik běžná fáze.
Sám mladý básník jim oslavu zaplatil, a byla to věru sláva, jakou se hned tak při městské svatbě nevidí. Ačkoliv sám nehrál, sehnal nejlepší muzikanty z okolí a postaral se také o to, aby nevěsta měla ty nejkrásnější šaty a aby se vůbec na tuhle slávu nikdy nezapomnělo. Ale zatímco se ostatní veselili, on zamyšleně seděl u stolu, upíjel mléko a odháněl všechny dívky, které si s ním chtěly zatančit.
Právě když bylo vše v nejlepším, vrazil do šenku německý rytíř. Byl uřícený a sotva popadal dech. Doklopýtal k mladíkovu stolu a muzikanti okamžitě ztichli, protože pochopili, že se cosi stalo. Básník jim však břitce nařídil, aby hráli dál a příchozího si nevšímali. Pak se obrátil na svého kamaráda a zvědavě se optal, co se jen přihodilo. Rytíř z Hamburku popadl hrnek, vypil milému mládenci mléko, otřel si ústa a teprve pak promluvil:
„Běžím sem k tobě rovnou z trhu, mein Freund. Dva kupci se tam mezi sebou pohádali… o jakousi pitomost, no a kdosi je od sebe roztrhl, aby se nehádali, že by to jistě jejich – pardon, naši – princeznu mrzelo. Oni mu však odsekli, že jejich princeznu to už mrzet nebude, když je pryč a Bůh ví, zda se někdy vrátí… no, a tak jsem vyzvídal. Ta dívka se prý vydala na moře a že se prý ještě nevrátila, snad prý ji unesli – “
„Zadrž! Moment, Fritzi, zadrž na okamžik!“ zvolal básník. „Proč mi to tady povídáš?“
„Ty to nechápeš?!“ zklamaně řekl rytíř. „Ona byla na moři!“
„Ale proč mi to vlastně vůbec vykládáš, Fritzi?! Co je mně do nějaké zatracené princezny?!“
„Tohle,“ vylovil Fritz Mőrttner z měšce u opasku penízek a pohodil jej na desku stolu. Mládenec uchopil měďák a otáčel jím mezi prsty, zamyšleně si prohlížeje tvář na ní vyraženou. Najednou zbledl. „Poznáváš ji?“
Zalapal po dechu. „To není možné,“ vzhlédl zděšeně a vrátil minci svému společníkovi. „Jak se ta princezna jmenovala?“
A tehdy, v té místnosti a při té události, tak poprvé zvěděl její pravé jméno.
„Jmenuje se Dominique. Dominique Aimeé de Lammiere.“

Brodil se odpornou jedovatou břečkou pokrývající uzoučké uličky, rozvodněnou dešti posledních několika dní. Tvořila ji směs bláta, různých zbytků a odpadů. Ještě že si od vojáka hlídajícího val chránící špinavé předměstí odkoupil vysoké boty a plášť s kápí a rukavice. V duchu si však pomyslel, že by se mu hodila ještě rouška. Nemohl se dočkat, až ze sebe smyje zápach a skvrny nechutností, jimiž byl nucen se prodírat.
Sotva byl na dohled bráně vlastního města hlídanou šesti muži v kyrysech a s halapartnami v rukou, zabočil doleva a vstoupil do nepříliš uklizené špeluňky šenku U Ostrého meče. Stáhl si kápi hlouběji do obličeje a pokradmu se rozhlížel kolem. Samozřejmě ho spatřil, jak sedí u stolu u krbu a po desce stolu si hází s ohlazenými kamínky počmáranými zvláštními znaky severských run. Přestože byl k němu otočený zády, poznal ho zcela bezpečně – ty krátce přistřižené hnědé vlasy a zlatem tkanou vestu by poznal všude. Vydal se ke svému příteli, sedl si naproti němu a objednal si horké mléko.
„Salut, bel ami!“ pozdravil ho bujaře a nadzvedl kápi, aby měl muž sedící proti němu možnost si ověřit jeho totožnost. Hned ji však zase stáhl zpátky.
„Buď zdráv, příteli,“ odpověděl vlastním jazykem muž. Byl o několik let starší než jeho francouzský kamarád. „Dlouho jsem tě neviděl, jsem rád, že nám Bůh dal znovu se shledat.“
„Ovšem,“ přikývl mládenec. „Mám pro vás jistou nabídku. Hádám, že se ještě pořád snažíte získat ostruhy rytířské?“
„Samozřejmě,“ potvrdil muž. „Ale zase jsem to na jaře projel, a další pasovací turnaj bude až koncem října, ne-li až v listopadu. Drž mi palce.“
Pasovací turnaje byly turnaje, které se pořádaly dvakrát ročně (na jaře a na podzim) a vítěz při nich byl pasován na rytíře. Dělalo se to tak zejména proto, že královna s oblibou opakovala slova, že jsou malá země a musejí mít dvakrát velkou armádu, chtějí-li něčeho dosáhnout.
Básník učinil gesto, aby se k němu jeho kamarád naklonil blíže. „Slyšel jste už o zmizení nejmladší sestry naší panovnice?“ zeptal se obchodním tónem.
„Jistě, to se neutají,“ přitakal on. „Ale proč tebe to zajímá?“
„Mám na jejím vysvobození… vlastní zájem, jestli chápete,“ ztišil hlas básník. Jeho přítel se uchichtl.
„Co je, prosím tě? Miluješ ji?“
„Ale dejte mi pokoj!“ rozzlobil se mladík. „Cosi jí dlužím, zachránila mne. A teď dost žertů, půjdete do toho se mnou? Už jsem sehnal pár lidí.“
„Jak tě znám, jistě to ale nejsou vojáci. Co si vůbec myslíte, že taková záchrana je večírek, procházka růžovým sadem?!“ divil se muž.
„Robine, abyste věděl, jediný, kdo z té skupiny neumí bojovat… jsem… jsem vlastně já…“ přiznal mladík. „Jsou to dva Němci, pak jakýsi Rus, který se tváří jako občan Francie, jestli se přidáte, tak i vy, no, a já.“
„S tebou to teda vyhraju,“ zabručel Robin. „Pátrat se bude na moři, tvůj vztah k němu je mi dobře znám, nestojíš na lodi za nic, bez urážky. A pak – co uděláš, až se strhne boj? Budeš hrát na loutnu? Zapěješ jako čeští husiti?!“
Oba se pousmáli. „Jistě chápeš, že to nám moc nepomůže,“ pokračoval Robin ustaraně. „Abys věděl, i já mám jistý důvod, proč ji musím zachránit právě já. Možná se mi podaří přimět královnu, aby nám poskytla drobnou vojenskou pomoc, ale…“
Nemusel větu dokončovat. Trubadúr si byl dobře vědom toho, že než prohledají všechny možná místa, kam ji mohli piráti unést, může být princezna dávno mrtvá. Vzpomněl si, jak ji držel v dešti na lodi. Vzpomněl si, jak ji viděl zápasit. Uměla se o sebe postarat. Otázka byla, zda toho byla schopná i v zajetí pirátů.
„No dobře,“ povzdechl si Robin, když viděl trápení svého kamaráda. „Dobře, beru tě. Znám jistého velmože, možná nám poskytne svůj hrad a tam budeme moci cvičit. Jestli je to, jak říkáš, tak nám postačí asi týden, dva, než tě naučíme šermovat a hrát šachy. A jezdit na koni. Pak zajdeme za královnou. Totiž za královnou zajdu já, osobně, sám. Platí?“
Přikývl. „Doufám, že to pomůže,“ zabručel. „Víte, napadlo mne, že by se vám to hodilo. Kdybyste zachránil princeznu Gon, měl byste bezpochyby titul rytíře jistý!“ Usmál se. „A jestli ne, sám se za vás přimluvím.“
Přespali v hostinci a ráno se definitivně dohodli – mladík se vrátí do Ygg a zvěstuje svým přátelům jejich plán, zatímco Robin zajede na hrad, domluví se s oním šlechticem a jestli to dopadne, v poledne pro ně k domku Marilen přijede kočár s erbem královského rodu.
Hrad Hugère byla posud rozestavěná kamenná pevnost tyčící se vysoko ve skalách nad městem Ykkhó. Představovala jej monumentální stavba, přes nádvoří se pohybovali řemeslnící a na většině míst se skvělo lešení, neboť hradby se teprve začínaly stavět a byly tak nízké, že by bylo možné je klidně i přeskočit.
Mládenci byla jízda kočárem nanejvýš nepohodlná, jenže se nedalo nic dělat. Kodrcání kočáru a tvrdá sedadla pokrytá pouze tenkými houněmi, uvnitř dusno a přítmí – ze všeho nejraději básník chodil pěšky.
Celu cestu se těšil, až pozná hradního pána a jaksepatří mu poděkuje, proto byl nesmírně zaražen, když se vysoukal z povozu a na nádvoří je uvítal Robin.
„Hradní pán musel neprodleně odcestovat, pryč bude několik dní – a hádejte, koho ustanovil opatrovníkem jeho panství po dobu jeho nepřítomnosti?“
„Vás, podle toho, jak se na nás zubíte,“ zabručel Foure La Maire a prohlížel si stavbu. Robin zaraženě přikývl.
Následující týden byl pro milého básníka utrpením. Když ho poprvé posadili do sedla na koňský hřbet a vyjeli na projížďku, procedil k Robinovi, jak jen je dobře, že nechce mít děti. Jeho přítel se jen smál. Vlastně se mu všichni posmívali, protože to jediné mu nešlo, jinak se celkem dobře naučil hru v šachy i také šerm, třebaže ho to ani v nejmenším nebavilo. Naprosto nechápal, k čemu může být toulavému básníkovi užitečné ovládat meč a jízdu na koni, beztoho si posud vystačil s tulichem, který nosil při sobě.
Když zrovna necvičil s ostatními, trávíval veškerý čas v bibliotéce hradu. Byť by se to tak nemuselo zdát a málokdo by tomu uvěřil, byl to sečtělý člověk a uměl číst i psát, neboť i s matkou pocházel z Provence, a to byla přeci kolébka umění. Taky uměl počty a ovládal několik cizích jazyků, nejlépe němčinu. Taky dovedl vařit a byl vynikajícím léčitelem, i když si to sám nepřipouštěl. Vůbec uměl mnoho rozličných užitečných věcí.
Nejvíce děsil se mládenec na hradě nocí, za nichž více bděl nežli spal. Kdykoli přivřel oči, měl pod víčky obraz princezny, stojící v košili při západu slunce u moře. Ten obraz ho strašil a trýznil, co jej spatřil naživo, a nedal mu spát již kolik nocí. Tehdy to pochopil. Nikdy se nevyspí, dokud nebude ta dívka v bezpečí, dokud ji nevysvobodí. Přistihl se dokonce, že uvažuje nad tím, kterak se zbavit ostatních a ba dokonce i Robina, aby nemohlo být pochyb, že jí dobyl právě a jedině on sám.
Tak ubíhaly dny a on se postupně naučil poměrně dobře střílet z luku, zacházet s mečem i trošičku chápat organizaci strategie. Nejhůře si počínal v sedle, ale dokázal jet cvalem a jakžtakž se držet na koni, takže Robin usoudil, že zase tak mizerný žák není. Po dvou týdnech pobytu na hradě tak nastal čas jít za královnou a žádat o posily. Podle svého dávného rozhodnutí se tohoto úkolu víc než ochotně zhostil sám Robin.

„Jak to dopadlo?“ zajímal se básník, když jeho kamarád Robin vyšel z královského hradu, před jehož budovou naň již hodnou chvíli čekal.
„Ani se neptej,“ mávl rukou otráveně mladý muž. „Dala mi stovku vojáků! Stovku! No chápeš to?!“
„Lepší nežli nic,“ odtušil naoko optimisticky mládenec, ačkoliv v duchu s ním ze srdce souhlasil. Kdepak aspoň něco – pěkně málo udělala královna pro záchranu svojí sestry, pěkně malinko, myslil si.
Ještě ten samý den vypluli na moře. Všichni byli ozbrojení – Fritz Mőrttner měl svůj obouruční meč, luk, šípy a nože, jeho kněžna dva meče, Robin také sebral z hradu meč a mladý básník měl svou dýku a kuši, s níž se mu nejlépe dařilo. Foure La Maire měl při sobě halapartnu a nový vynález nazývaný řemdih.
Původně měl Robin, který byl označen za velitele družiny a vojáci ho z jakéhosi básníku nepochopitelného důvodu poslouchali na slovo, v plánu obeplout ostrovy co nejdál od vlastní země, neboť se zdálo logické, že piráti nebohou princeznu neunesli někam do blízkosti Gon. Jenomže jeho přítel ho nechtěně donutil tento plán přehodnotit, a protože mu bylo čím dál tím hůře, rozhodl muž přistát na prvním dalším ostrůvku, jejž budou míjet. Brzy svého rozhodnutí trpce litoval.
Sotva přirazili ke břehu, všichni padli do písku pláže a zůstali tam ležet. Ani jeden z nich nikdy nebyl na lodi tak dlouho a neplul tak daleko. Navíc netušili, jak daleko vlastně poplují, takže si potraviny tvrdě šetřili. Jediný, komu takové skrovné příděly nevadily, byl samozřejmě trubadúr.
Právě hlad a hněv vojáků byly příčinami prvních úmrtí. Zatímco ostatní se kochali malebnou krajinou ostrůvku (před nimi bylo několik keříků s jakýmisi zářivě žlutými bobulemi kryjící jeskyňku, za níž se rozprostírala kouzelná louka s vysokou zelenou trávou, kudy protékala zurčící říčka s křišťálovou vodou, ve větvích několika mála ovocných stromů pěli ptáci s duhovým peřím a tenkými dlouhými zobáčky), dva vojáci se zvedli z písku a rozběhli se ke keříkům. Hlad jim zatemnil rozum. Bobule jako by jim samy padaly do dlaní.
„NE!“ vykřikl mladý bard, jenž jako první zaregistroval jejich počínání. „Ne, vy hlupáci!! Nechte toho!“ Ale bylo pozdě. Vojáci si nasypali plody do úst. Zprvu se nechápavě podívali na mladíka, který vstal a rozběhl se k nim. Zírali tak naň asi dvě minuty, zatímco na ně nahněvaně křičel. Vzápětí se podívali na sebe navzájem a znova se vrhli ke křoví, ovšem tentokrát, aby bobule mohly vyjít ven. Mládenec je zamračeně sledoval a nehnul se ani o píď.
Vojáci se chytili za hrdla a začali si drásat kůži. Nehty však měli do masa okousané, proto si nezpůsobili vážnější zranění. Jenže to je nezachránilo. Během několika následujících vteřin se zhroutili k zemi. Fritz Mőrttner se vrhl k jednomu z nich, otočil ho na záda a rozevřel mu ústa, aby se mu pokusil pomoci, ale básník ho chytil pod pažemi a snažil se ho odtáhnout pryč. Zoufale na něho ječel, aby zadržel dech, ale to už i jemu do nosu vnikl zápach hořkých mandlí.
„Pryč! Pryč! Vypadněte!!“ řval Robin, který pochopil, že je zle. Všichni se rozprchli do jeskyňky. Mrtvá těla zanechali na místě. Jenže i tady je čekalo nepříjemné překvapení. Opřeli se o stěny a s úlevou si oddechli. Fritz byl trochu rozmrzelý, ale jinak byli oba i s básníkem v pořádku. Právě, když se ujišťovali, že jim je skutečně dobře, ozvaly se jakési zvuky, jako by někdo kopal do stěny jeskyně. Jeden z vojáků (jmenoval se Juilles z Daiéry), kterému se právě podařilo vykřesat jiskru a zapálit větev jako louč, namířil světlo do míst, odkud zvuk zazníval. Dělala to Käthe, která nemohla vykřiknout a proto se kopáním na stěny snažila ostatní upozornit, že se něco děje. Pohlédli k ní a ocitli se tváří v tvář – lidské lebce!!
Kněžna se ve tmě posadila rovnou vedle lidské kostry, která se opírala o skalní stěnu. Ruka se jí zapletla do ruky kostlivce. Básník vyskočil a chtěl se jí vrhnout na pomoc, ale německý rytíř byl rychlejší a prudce strhl kostru stranou, neštěstí spolu s tkání. Jeho zbrklost přinesla jen další utrpení. Kněžna otevřela ústa, jako by chtěla vykřiknout, ale pak se jí hlava zvrátila dorazu a ona zůstala v mdlobách básníkovi v náruči.
Po této události nikdo nechtěl v jeskyňce zůstat byť jen další minutu. Většina vojáků se rozprchla pryč z toho místa a zpátky na loď, slíbili, že tam počkají na ostatní. Asi čtyři včetně Juillesa zůstali.
Před vstupem na louku si všichni pečlivě shrnuli nohavice a zastrkali je do bot, aby se jim pod ně nedostali mravenci a jiná havěť. Kráčeli v řadě za sebou, první šel jakýsi vysoký voják, za ním Foure, Fritz a Käthe, pak Juilles a další vojáci; průvod uzavíral mladý básník kráčející za svým přítelem Robinem. Zprvu se všechno zdálo v pořádku, dokud Robin zničehonic neupadl. Voják kráčející před ním se otočil, ale básník naň mávl, ať pokračuje dál, že se nic neděje, neboť jeho přítel se hned zvedl. Jenomže o chvíli později spadl muž znova a tentokrát se nezvedal.
Mládenec k němu přiklekl do trávy. „Co se děje?“ zeptal se. Robin měl smrtelně zbledlou tvář a očima černýma zřítelnicemi zíral na svou pravou nohu. V látce nohavice zely dva úzké otvory pár milimetrů od sebe. Podívali se na sebe. Oběma bylo jasné, co se stalo.
V dálce zazněl vyděšený výkřik. Mládenec vzhlédl. „Pojďte!“ vykřikl a tahal přítele za ruku, podepřel ho a klopýtali dál. Jen asi osm metrů od místa, kde Robin upadl, se shlukli vojáci. Když viděli příchozí, smutně se rozestoupili.
Na zemi ležel Juilles z Daiéry.
„Další mrtvý,“ zamumlal ponuře Robin. Jeho kamarád mu pomohl posadit se do trávy a přišel k tělu. Rysy mužova obličeje byly dokonale smazané, vypadal, jako by utekl z jatek. Na první pohled bylo jasné, že měl mimořádně bolestivou smrt. Na dlaních a na obličeji měl jen krev a maso, kůže zmizela. „Co se tu stalo?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„Chtěli jsme mu v tom zabránit, vážně,“ omlouval se jeden z vojáků. „Napil se z té říčky! Blázen jeden!“ Básník přikývl. „To už jsou tři mrtví! Do háje, prokletý je tenhle ostrov, prokletý!!“ lamentovali další ozbrojenci. Chlapec je neposlouchal – zjištění, co se stalo, mu způsobilo husí kůži. Cítil, jak mu strachem vstávají vlasy na hlavě. Juilles z Daiéry se nenapil vody, nýbrž kyseliny.
Vstal. Otočil se a viděl, že si jeden z vojáků se zájmem prohlíží mrtvé tělo. „Co je?!“ vyjel na něj. „Chceš takhle skončit taky?!“
„Máme hlad…“ zamumlal nesouvisle muž. „Nevíme, co tu je jedlé… všechno se nás tu snaží zabít…“ Mladík chvíli těkal pohledem mezi ním a mrtvolou na zemi, než mu to došlo. Znechuceně si odplivl na zem.
„Fuj!“ vzkřikl. „Fuj, to je… Jak na něco takového můžete vůbec jen pomyslet?! To je tak… tak… nekřesťanské! Je mi z vás špatně.“
„Zemřeme tady!“ vykřikl na svou obranu zoufalý muž. „Pochcípáme tady hladem! Se vám teda omlouvám za nějaký pud sebezáchovy!“
„Má pravdu!“ přidávali se k němu ostatní. Oba Němci, Foure La Maire a truvér s Robinem na sebe nevěřícně zírali. Pak se mládenec zpříma zadíval do tváře vojáka, jenž prvně vzpomněl na toto šílené, naprosto odpudivé východisko.
„Než bych měl být kanibalem, to radši umřu hladem.“
Slyšel, jak se Robin za jeho zády směje. Teprve teď si uvědomil, že se jeho slova vlastně jaksi rýmovala. Pokrčil rameny, odvrátil se a přešel k mrtvému muži. „No jo, básník,“ zahučel rozmrzele. Klekl si do trávy a přehrnul to, co zbylo z jeho víček, přes Juillesovy oči. Pak nad ním udělal ve vzduchu křížek a vstal. Všiml si, že voják, na kterého před chvíli křičel, zmizel. „Kam šel?“ zeptal se. Všichni krčili rameny. Pak jeden z přítomných ukázal rukou po směru, jímž se jeho druh ubíral, podotkl, že je to cvok a ať si tam třeba pojde, když tam šel sám a bez oznámení. Jako na znamení se ozval srdceryvný výkřik.
O chvíli později našli toho vojáka po smrti. Poznali ho podle tváře. Zbytek jeho těla se totiž stihl proměnit v holé kosti.
Vojáci mezitím rozbili u říčky tábor. Když se truvér s Fourem a Fritzem vrátili a sdělili ostatním, co se stalo, zjistili, že se totéž přihodilo i Juillesovi. Ten však byl v době holení masa z jeho kostí už mrtvý. Nejdivnější na tom bylo, že nikdo z ozbrojenců si ničeho nevšiml, jen jeden vykládal, že na něm utkvěly jakési okvětní plátky. Teprve teď si všimli, že na louce rostou drobounké fialové kvítky.
„Co se to tady k sakru děje?!“ zaklel Robin. Čelo měl zbrocené potem a nebyla to jen bolest, co to zapříčinilo. Jeho přítel se naň starostlivě zadíval. Nařídil mu, aby si lehl, a vyhrnul mu nohavici. Zbledl, ale když už chtěl otevřít ústa a cosi říct, Fritz mu pošeptal do ucha dvě slova, která ho znova znejistěla.
„Ne,“ odpověděl svému německému příteli. „To nikdy neudělám. Leda že by nebylo jiného východiska.“
„A ty snad vidíš jiné východisko?“ podivil se Němec, ale dál mlčel. Trubadúr si těžce povzdechl a Robinovi slíbil, že ráno bude dobře.
Noc byla teplá a vlahá a všem bylo mimořádně nepříjemné spát odění, ale věděli, že to jinak nejde, pokud nechtějí riskovat nějaká další uštknutí a kousnutí, beztoho jedovatá.
A ráno dobře nebylo. Horečka ještě stoupla a noha byla oteklá a mladý muž si stěžoval, že mu v ní tepe bolest. Fritz se významně podíval na básníka, ale ten nepatrně zavrtěl hlavou a uražený rytíř od něj nakvašeně odešel. Byl od probuzení nahněvaný, neboť zmizela kněžna, kterou měl na starost.
Mládenec uvařil příteli odvar z několika sušených květů lípy, které měl u sebe. Prohlásil, že to snad alespoň bude mít nějaký účinek, neboť měl věru pocit, že dřív než se uvaří čaj, bude mít dokonale upečenou ruku.
Když Robin dopíjel druhý hrnek, vrátila se Käthe von Berlin. Měla částečně vyhrnutou suknici a nesla v ní hromadu drobných červených plodů. Když Fritz po jednom sáhl, s úsměvem přikyvovala a naznačovala, že je už sama testovala a jsou jedlé. Byly to obyčejné jahody.
Tak tedy všichni posnídali a na okamžik poseděli v trávě. Obdivovali kouzelnou krajinu a v duchu si pomysleli, že kdyby se je tu každá kapka vody nesnažila zabít, bylo by tu docela příjemně.
Najednou ukázal jeden z vojáků na kněžnu. Ta obíhala v kruzích kolem nich a rukama se třela po celém těle. Všimli si, že se ze sebe snaží smést ty okvětní plátky, jež utkvívaly na nich na všech. Mladinký trubadúr se na ni udiveně díval s lehkým úsměvem na rtech a v duchu si pomyslel, není-li snad ta žena nejen němá, ale i poněkud labilní.
A pak uviděl krev – krev, která vytékala z ran na místech, odkud strhla lístky; krev, která se jí vsakovala do nohavic a košile a která se ne a ne srážet.
Všichni si začali servávat okvětní lístky z kůže. Teprve nyní spatřili, že v místě, kde byly přichyceny k rostlině, mají drobná kusadla a že to vlastně nejsou lístky, nýbrž jacísi motýlci. Masožraví motýlci.
Nejdivnější ze všeho jim přišlo, že nikdo z nich necítil žádnou bolest.
Mladého trubadúra brzičko smetávání těch podivných tvorečků omrzelo. Jeden strhl a přisáli se k němu čtyři další. Nakonec se vrhl bezhlavě neznámo kam. Po chvíli ho slabé nohy zradily. Klesl na zem a skutálel se dolů ze svahu. Zůstal ležet v trávě a ani se nepohnul. Konečky prstů mu omývala voda. Sotva si to uvědomil, dostal nápad. Strhl ze sebe zkrvavenou a proděravělou kytlici a vrhl se do vody. Vtom si připomněl, co se stalo Juillesovi. Jenže rány ho jen trochu štípaly. Chvíli proto ještě v jezírku zůstal. Jediná věc, na kterou zapomněl, bylo sundat si taky nohavice. Když vylezl, zbyl z nich jen tenký plátěný kroužek kolem jeho kotníků. Frustrovaně je odkopl stranou a zavolal na ostatní.
Tak se všichni v jezírku zbavili otravných dravců. Käthe půjčila mládenci svoje nohavice, neboť ona přes ně měla ještě suknici.
„Myslím, že už jsme si tady užili dost,“ prohlásil Foure La Maire, který za celou dobu, co byli na moři a zde, nepromluvil. Zato si podezřele všímal kněžny z Berlína. „Přišli jsme o devět mužů – čtyři zabili ti… motýlci…“
„Souhlasím,“ oddechoval Robin. „Zmizme odsud!“
„Země!! Vidím zemi!! Pevnina na obzoru!!“
„Slyšíš, další ostrov. Přirazíme?“ optal se unaveně Robin svého přítele. Vrátili se na loď a mládenec pociťoval čím dál větší a větší obavy o svého kamaráda. Nyní rozmrzele přikývl. Věděl, že na lodi neudělá s Robinovým zraněním vůbec nic. Snad na tomhle ostrově nebudou jezírka kyseliny a masožravé okvětní plátky květin.
Místo, na něž vstoupili, bylo jako kouzelná zahrada. Rostly tu ovocné stromy, byla tu jezírka s rybičkami, tráva jako samet a protékala tudy zurčící říčka křišťálové vody. Všichni se napili, utrhli si jablko na cestu a pochodovali vstříc novým dobrodružstvím.
Bylo tu cosi zvláštního. Jako by všichni měli něco se zrakem, všechno se jim zdálo trochu rozostřené a zejména neskutečné – jablka byla příliš sladká, ptáci příliš duhoví, voda příliš čistá. A přeci to byla realita.
Náhle uslyšeli zpěv. Byl pronášený mladým vábivým hlasem a nezněl z příliš velké dálky. Pospíšili si kupředu a spatřili vílu. Vlastně to bylo jen úplně obyčejné děvče, ale jim jako víla připadala – měla rozesmátou tvář dítěte, černé kudrnaté vlasy k ramenům ozdobené věncem z živých květin a na sobě měla tenkou, téměř průsvitnou košilku nad kolena na tenká ramínka. Jako by zářila ve slunečních paprscích.
Mládenec ji chtěl dvorně přenést přes říčku, již se právě bosky chystala přebrodit, ale Fritz byl opět rychlejší, vílu opatrně vzal do náručí a stoupl do vody. Sotva ji postavil na zem, rozesmála se.
„Děkuji vám mnohokrát, cizí pane,“ pravila drnčivým hlasem.
„Jak víte, že jsme cizí?“ podivil se Fritz.
„Neznám vás,“ odpověděla prostě, ale stále se smála. „A pak – žiji tu sama. Tento ostrov je mým. Narodila jsem se tu, žiji tu a také tu zemřu.“
„Kdo jste, krásná paní, smím-li se tak troufale ptát?“ zajímal se básník a nespouštěl z děvčete oči.
„Na všechno správný čas,“ řekla lehce zaraženě a úsměv se jí ze rtů nejistě vytratil. „Pojďte prosím se mnou do chrámu. Má paní ráda uvítá nové tváře.“
„Kdo je vaše paní?“ zajímal se jeden z vojáků.
„Jste tou svou nevědomostí tak roztomilí!“ zasmála se dívka. „Anannthé. A v jejím i mém domě je hojnost všeho, co si může smrtelník žádat. Hladným poskytnu jídlo, žíznivým pití a nemocným – “ vrhla se zaujetím pohled na Robina, jehož zpocená tvář se leskla jako by ho polili vodou „ – nemocným bude poskytnuta péče, jež jim náleží.“
Budova byla postavena z bílých kvádrů neznámé suroviny a nesla prvky antické architektury. Skvěla se v zlatém slunečním světle, jež na ni dopadalo. Víla je zavedla do veliké prostorné síně, kde se vprostřed nacházel kulatý stůl a kol něj na třicet stoliček. Mladík si vzpomněl na anglickou legendu o velkém králi Athurovi a jeho rytířích. U takového stolu prý sedávali.
„Vítejte, poutníci cestou znaveni, vítejte v chrámu Anannthé!“ zvolala teatrálně víla a zdvihla paže nad hlavu, jako by chtěla obsáhnout veškerou krásu kolem. Pak tišším hlasem dodala: „Vítejte v mém domě – v mém rodišti a jednou i v mé hrobce. Jsem Laome Amtris, kněžka Anannthé.“
Robina odvedl stranou a vrátila se sama, zato s plnou náručí. Měli víno i medovinu, měli slavnostní nadýchaný bílý chléb a měli mléko i med, jahody, ovoce a sýr a všeho dostatek. Po jídle si dlouho povídali.
„Odpusťte, krásná paní Amtris,“ promluvil po chvíli básník, „směl bych vidět svého přítele.“
„Jistě,“ odpověděla nepřítomně, „jistě se mu již daří lépe.“
Vzala ho za ruku a v tu chvíli pocítil, jak jím jako by proudí neznámá síla, jakási moc, zvláštní mír, který mu zaplavil srdce. Byl to dotyk léčitele – dotyk, který uklidní, utiší bolest i zármutek a hněv, a po kterém bude touženo.
Odvedla ho do místnosti a zavřela dveře. Oknem sem vnikalo světlo zapadajícího slunce a dopadalo na pobledlou tvář Robina. Spočíval na loži a vypadal klidně. Potichu přistoupil k němu mládenec a jemně se dotkl jeho tváře. Myslil, že spí, ale on obrátil obličej ke svému příteli a otevřel oči.
„Koukejte se uzdravit, ano,“ pousmál se se slzou v oku mladý bard.
„Jako bych měl na výběr, v péči paní Laome,“ odtušil. Pak se na něj tak zvláštně zadíval.
„Co je?“ podivil se mladík. Alespoň je pořád s to žertovat, pomyslel si v duchu. To bylo dobré znamení.
Robin přivřel oči a usmál se. Zvedl slabou ruku a dotkl se básníkovy líce. Nadechl se, jako by sbíral odvahu cosi vyřknout, ale ve skutečnosti jinak zamýšlel. Prudce se zvedl a přítele políbil. Nejprve jemně, váhavě, pak však začal líbat zuřivěji, plný vášnivého ohně.
Mládenec uskočil a přitiskl se zády ke zdi. Muž pomaličku spustil ruce do klína. „Odpusť, musel jsem,“ zamumlal. „Teď, nežli nikdy.“
Bard na něho třeštil černé oči, tvář zkřivenou zhnusením. „Fuj,“ špitl s odporem. Otřel si ústa, odvrátil se a vyběhl z místnosti. Teprve nyní si pořádně uvědomoval, co se vlastně stalo.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.10.2019, 21:12:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Hledání Dominiky není jednoduché a naši hrdinové navštívili nejeden ostrov. Tu jim smrt šlapala na paty, tu se těšili z návštěvy jakéhosi chrámu. Ale ať je to jakkoliv, Dominika nikde a může být kdekoliv a žádná indicie nepoukazovala na její existenci, ať už pobývala kdekoliv. Příběh laškuje s fantasy žánrem, vlastně se jedná o Tvůj vlastní fiktivní svět, ve kterém se nacházejí i nám známé země a ostrovy. Jsem zvědav, jak a zdali, náš bard najde svou princeznu Dominiku, či bude jeho pátrání beznadějné a zbytečné...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 22.10.2019, 6:30:34  
   Rebekka: ano, je tam trochu fantasy... nějak mi to v tomhle románu ujelo:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Alice
kamarádka
Ledový sever- P...
Iserbius
KARNEGOVÉ
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr