obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Ten, kdo rozhodne (kapitola 3+4) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ten, kdo rozhodne
 autor Měneznáš publikováno: 27.10.2019, 18:10  
Idé si na sebe za ta tisíciletí existence už zvykli. Přestali se pozastavovat nad svou sobeckostí a nečistými úmysly. Zavázali si oči šátkem a pevně utáhli. Nechtěli totiž vidět krutou pravdu. Sobectví a nesnášenlivost vládne světem a málokdo se s tím snaží něco dělat. Existují však výjimky.
Mezi všemi vyčnívá jeden mladík a to nejen svýma neobyčejně zelenýma očima. Jeho poslání je jednoduché. Chce najít zbývající dobro v lidech, i kdyby ho to mělo stát cokoliv. Kdo však mohl tušit, že v jednom zapadlém baru potká mladíka, který tolik zamíchá jeho kartami osudu?

Dobro v lidech by dnes už hledal snad jenom blázen. On pro to vše však má znepokojující důvod.
 

Kapitola 3

Všude panovalo klidné ticho.

Narušovaly ho jen nehlučné kroky. Po ulici kráčel muž, ruce měl hluboko v kapsách a rozcuchané blonďaté vlasy mu padaly do obličeje. Mířil do předem vyhlédnuté čtvrti. Byla to přesně ta část města, kde už všichni touto dobou byli doma a věnovali se svým rodinám. A taky ta část, kde se scházely všemožné party kriminálníků.

Mladík kráčel pomalu. Noha míjela nohu. Dovolil si začít pobrukovat píseň, kterou nedávno slyšel v rádiu.
Za chvíli ho začal jeho vlastní hlas otravovat, a tak přestal.

Atmosféra se nenadále proměnila. Jeho mlčení ji úplně změnilo.Ticho nyní bylo tíživé a padalo na ulice jako mlha. Šel uvolněně, a poté to zaslechl. Náraz někde v boční uličce. Vyděšeně se ohlédl, za ním kráčel další muž. Byl celý v černém a následoval ho tak okatě, že tu nemohl být náhodou. Nejdříve ho napadlo, že je hloupý, pokud se ani nesnaží být nenápadný, ale potom mu došlo, že k jeho klidu musí mít nějaký důvod. Jeho krok se zrychlil. Pokládal nyní nohu před nohu v rychlejším, zmatenějším tempu.

Začínal mít strach. Srdce mu bilo hlasitěji, kolena se třásla a jen stěží se nutil k chůzi. Jedna věc byla vše to v klidu plánovat doma na pohovce s hrnkem čaje v ruce a ta druhá skutečně tu být.

Rozeběhl se, ohlédl se za sebe a spatřil, že muž v černém běží také. Byl ztracený. Snažil se uklidnit sám sebe. Upínal myšlenky jen na to, že je to plán, ale neznámý muž pro jeho instinkty pořád zůstával hrozbou.

Z boční uličky se jako na zavolání vyvalila vlna chlapců asi jeho věku. Všem mohlo být kolem jednadvaceti. Dva z nich ho uchopili za paže a muž, který ho pronásledoval, stál před ním.
„Tak copak u sebe máš?" zasmál se a dýchl mu do obličeje.

Blonďákovi se zkřivil obličej, smrad mu připomínal nikdy nemyté veřejné toalety. Mlčel a klopil oči někam k zemi. Zatím všechno působilo jako ve špatném filmu a on toužil vymanit se z toho scénáře a od základu ho přepsat.

„Podívejme se, chlapi, on je snad němej," ušklíbl se slizoun. „Tak to ho asi budeme muset naučit mluvit." Praštil ho pěstí do břicha.

Mladík nečekal takovou bolest a tlumeně vykřikl. Na tohle se nepřipravoval, byl tak naivní, že doufal, že k tomu nikdy nedojde. Jak šeredně se mýlil.

Jeho křik se proměnil v hlasitý. Prosba o pomoc protnula ticho. Vítr ji zavál za každý roh, profoukl každou klíčovou dírkou, pronikl s ní každým uvolněným okenním rámem. Každý v rozsvícených bytech ho musel slyšet.

Zahlédl siluetu v okně, vykřikl znova.

Dotyčný dění venku však jen sledoval. Snad měl moc velký strach, snad se obával, že by se dobrý skutek mohl obrátit proti němu. Nezáleželo na tom proč. Důležité bylo jen to, že nezavolal pomoc.

Jeden z party blonďákovi přitiskl dlaň na ústa.
Ten ztichl a jeho oči posmutněly. Věděl, že opět selhal. Nebyl tu jediný člověk, který by mu přišel na pomoc. Všichni se jen dívali, ale nikdo nepomohl.

„Tak ptáček umí zpívat, ale moc nahlas," zasmál se slizoun. „Tak znovu, copak u sebe máš?" Ruka mu z úst zmizela a on se mohl konečně nadechnout i ústy.

„V kapse mám peněženku," zachraptěl, ani se nehnul. Skutečně ji tam měl. Než vyrazil vyndal z ní všechny doklady a ponechal tam jen množství peněz, které by je mohlo uspokojit. V duchu se modlil, aby to nebylo málo.

Muž mu hrábl do kapsy a vylovil ji. Spokojeně si prohlédl její obsah a zastrčil si ji pod kabát. „Tu si necháme my. Chlapi, dělejte co obvykle." Otočil se a zmizel v postranní uličce.

Mladík pocítil opět tu nesnesitelnou bolest. Pěst, která mu narazila do tváře, koleno, které zasáhlo jeho břicho. Nevěděl, jak dlouho do něj tloukli, ani se nepokoušel uniknout, jen doufal, že to brzy přestane. Když skončili, pustili ho bezohledně na zem a on zůstal ležet. Koutkem oka ještě zahlédl siluetu v okně.

Zvednout se byla jedna z obtížnějších věcí dnešního večera. Nešlo už se mu tak lehce jako předtím. Chůzi mu ztěžovala bolest břicha a kolen, která si při pádu na zem rozedřel do krve.

Jeho myšlenky se točily neveselým směrem. Třikrát se pokoušel a co se mu povedlo dokázat? Pokusilo se mu pomoct jedno dítě. Jeden jediný člověk a to ještě ke všemu dítě. Jedno bylo jisté, o čistotě dětí nepochyboval, ale když viděl, co z nich vyroste, dělalo se mu zle.

Cesta se táhla neskutečně pomalu. Všude na zemi se povalovaly odpadky. Blonďák by se býval ohnul a posbíral je, nyní byl však rád, že jde.

Na lavičce, o kterou se chtěl opřít, spatřil ležícího muže. Byl nepřikrytý, klepal se zimou a jediné, co na sobě měl, byla mikina. Mladík se zastavil a sundal si kabát. Přehodil ho přes muže a vydal se dál. Nyní už se i třásl zimou. Nezalitoval však oběti svého kabátu. Snažil se nemyslet na to, že lidé by to neudělali. On byl přece lepší.

Kolem něj svižnou chůzí někdo procházel, nedával pozor, kam jde, a narazil do něj. Dřív než mohl blonďák dopadnout na zem, byl však tím mužem zachycen. Měl zrzavé vlasy a hnědé oči.

„Děkuju," špitl mladík.

Druhý mu jen kývl a vyrazil opět pryč.

Od autobusové zastávky už nebyl tak daleko. Byl už úplně zmrzlý a sotva šel. Vylovil z boty papírovou bankovku. Zhroutil se na lavičku a tiše vyčkával příjezdu autobusu. Mohl se tedy plně věnovat sledování svého okolí.

Co chvíli kolem prošel člověk, který se vracel opilý domů. Několik lidí sedělo na lavičkách. Ještě pili a něco nahlas vykřikovali. Zanedbatelné množství aut projíždělo kolem a vypouštělo do atmosféry jedovaté plyny. Jakmile začne svítat, bude jich více. Přesto všechno však městu nikdo nemohl odepřít jeho nádheru.

On pro ni však teď nebyl nadchnut. Nikdy nebyl. Na jeho vkus tu bylo moc lidí, moc aut, moc všeho.

Radostně se zvedl, když si všiml, že autobus už přijíždí. Namáhavě do něj nastoupil, nenamáhal se jít až dozadu. Sedl si na první sedadlo, ke kterému se dostal. Nechtěl se zatěžovat tím, jak asi vypadá ani tím, co si o něm musí lidé myslet. Potřeboval se dostat domů. Nebo aspoň na místo, které teď mohl nazvat domovem.

Kapitola 4

Procházel se městem. Poslední dobou to dělal možná až příliš často. Dnes to však bylo z úplně jiného důvodu. Cítil se neuvěřitelně opuštěně. Nikdy nevěděl, jaký je to pocit, být sám a cítit uvnitř sebe chlad. Ale dnes to vše bylo jiné.

Nepříjemný pocit svíral celé jeho tělo. Toulal se ulicemi bez cíle. Jen pokládal nohu před nohu a šel. Jak dlouho? Jak daleko? Kam? Netušil.

Jediné, co cítil, byl smutek. Doléhaly na něj události posledních několika dní. Ta největší bolest nastávala při uvědomění, že to ještě nechce vzdát, že chce pokračovat. Chce dál sledovat, jak jsou lidé bezcitní a doufat, že existují výjimky.

Jistěže existovaly, ale kolik jich bylo?
Potkal jen jednu. Onoho rusovlasého strážce zákona. Muže, jenž ještě nezažil, to nejhorší co je tato rasa schopna napáchat.

On to ale viděl. Za tři dny toho spatřil dost. Neštítili se nechat umrznout na zastávce člověka, který potřebuje jejich pomoc.

Pohledem sklouzl k dětskému hřišti, kolem kterého procházel. Nehrály si tam děti. Sám tam seděl muž. V ruce pevně svíral injekční stříkačku.

Blonďák k němu vykročil, otevřel branku a chytil ho za paži. Vytrhl mu dávku drogy z ruky a vyrazil zase pryč.

Narkoman na něj užasle zíral. Z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, nikdy si to nikdo nedovolil. Chtěl se zvednout a vymlátit z toho opovážlivce duši.
Mladík už však zmizel ve tmě a  stříkačka s ním.

Nevyhodil ji, stále ji držel v ruce. Nedokázal by říci proč.

Z nebe se začaly snášet drobné kapky deště. Dopadaly na jeho kůži a příjemně ji chladily, máčely mu vlasy, ale jemu to nevadilo. Tma houstla čím dál více a v kombinaci s deštěm netvořila příjemné podmínky pro noční procházku. Důsledkem toho bylo tiché pusto. Stejné pusto jako uvnitř něj.

Z povzdálí zaslechl vábivou melodii vycházející z baru na druhé straně ulice. Nepocítil sebemenší nutkání vstoupit do něj.

Místo toho uhnul do jedné z užších temnějších uliček.

Byl v jiném městě než obvykle. Nemohl přeci soudit jen podle jednoho místa.
Doufal, že se žádné nechtěné společnosti zrovna v této uličce nedočká. Jeho přání nebylo vyslyšeno. Po pár krocích mohl slyšet útržky rozhovoru, a když se přiblížil ještě o trochu blíž, rozuměl všem slovům.

„Jsi snad dealerka, ne? To chceš říct, že nemáš už ani jedinou dávku?"

„Přišel jsi pozdě, poslední někdo koupil zrovna před chvílí."

„Kam šel?"

Následovalo ticho, které přerušil až tupý úder.

„Ptal jsem se, kam šel!"

„K tomu dětskému hřišti." Hlas, jenž patřil ženě, zněl vyděšeně.

Blonďák už nechtěl jen přihlížet, dnes ne.

„Tu dávku mám já," prohlásil.

„A co za ni chceš?" zachrčel hromotluk, pořád ještě držící ženu před sebou.

„Nech ji jít."

Dealerka i pobuda na něj překvapeně pohlédli.

„Jen to?" zkřivil se chlápkovi obličej do úšklebku.

„Jen to," potvrdil a natáhl stříkačku směrem k němu.

Feťák se nenechal dvakrát pobízet, chopil se injekce a zmizel za nejbližším rohem.

Blonďák si strčil ruce do kapes a také se vydal pryč. Překvapilo ho, když za sebou uslyšel rychlé kroky.

„Počkej!" křikla na něj žena.

Hned jak ho doběhla, s hrůzou zjistil, že je to spíše dívka. Ovšem byla krásná. Jak někdo takový mohl vykonávat práci dealerky a nepřijít při tom k úhoně, mu zjevně zůstane utajeno.

„Vlastně jsem ti chtěla poděkovat." Nervozita z jejího hlasu přímo čišela. „Zaplatím ti tu drogu. Není to levná záležitost."

Koutek úst mu samovolně vyletěl vzhůru. Tak poctivá.

„Nekoupil jsem ji. Vzal jsem ji tomu chlápkovi na dětském hřišti," přiznal jí popravdě.

Dívka jen chápavě kývla hlavou.
Když vykročil podruhé, šla vedle něj. „Mám to domů tudy," vysvětlila mu rozpačitě.

Blonďák jen kývl a pokračoval v cestě. Nezajímal se o ni, opět se dostával do fáze otupění. Nechával se vtáhnout do těch pocitů. Byl vděčný za to, že na ni narazil a měl možnost seznámit se s člověkem, který se opravdu zajímal. Jeho nálada se ale pohybovala kolem bodu mrazu, nedokázal se přinutit vzbudit v sobě nějaký zájem o ni.

„Jak se vlastně jmenuješ?" proťal její hlas opět to nepříjemné ticho.

Zarazila ho ta otázka. Zaváhal, jestli jí má odpovídat. Jméno pro něj nic neznamenalo, bylo pro něj jen nápisem na hrob, nic víc. Nesděloval ho náhodným lidem na ulici.

„Jsem Nick," usmál se.

Jak moc mu ten falešný úsměv dokázal přirůst na tvář. Chtěl řvát, třískat věcmi a kopat kolem sebe, místo toho se jen smál. Smích, emoce, kterou si lidé pravděpodobně vymysleli, aby měli čím zakrýt svůj smutek. Kolik těch jejich úsměvů bylo pravých?

„Je ti něco?" pohlédla na něj ustaraně.

„Jsem v pořádku, co by mělo být?" Trhl s sebou. Vadilo mu její neustálé vyrušování.

„Nezdáš se mi tak," zamračila se slabě a probodla ho pohledem.

Měl chuť urazit ji. Předhodit dívce, že jí do toho nic není, že ona ho nezná, že je jen obyčejná dealerka z ulice. Jazyk se mu na poslední chvíli zastavil. Nepřál si ranit. Byl ve špatném rozpoložení. Ale ani v něm by si nedovolil někoho tak bolestivě urazit. Jak moc mohla správně zvolená slova bolet.

„Je to složité," hlesl jen. Úsečnost byla nepřeslechnutelná, ovšem tato dívka vůči tomu byla hluchá.

Chytila ho za ruku. Pevně ho sevřela a donutila zastavit.

Jen na ni zíral. Byla něčím neodhadnutelným, nedokázal určit, co se chystá udělat.

Zahleděla se mu do světle zelených očí, a poté se ho opatrně dotkla. Její dlaň na jeho tváři příjemně pálila. Byl to nepopsatelný okamžik. Blonďatý mladík s černovlasou dívkou stojící v dešti. Jeden se dotýkajíc toho druhého.

„Jsi zvláštní," uznala černovláska.

Zakryla mu dlaní oči.

Věděl, co se stane.

Když ruka z jeho tváře zmizela a on opět otevřel oči, byla pryč. Jen jedny z dveří starého domu se mu zavřely před nosem. Mladík se těžce nadechl. Nechtěl ani zjišťovat, co za čtvrť to je. Dnes už na to neměl sílu, ani pomyšlení.

Najednou přestalo pršet a on tam pořád stál.

Sám se svými myšlenkami.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.10.2019, 18:09:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavě napsané. Může jedinec změnit svět? Historie říká, že ano, stačí se jen ohlédnout. Náš hrdina se nechal zbít a okrást (a nic se nezměnilo), vzal narkomanovi jeho dávku a zachránil (život a zdraví) dealerce. Zůstal nadále sám se svými myšlenkami. A svět se točil dál svým obvyklým tempem... Co přijde příště, co ještě musí onen hoch zažít a proč vlastně? Čtení k zamyšlení...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
NA KOPEČKU - &...
Oskar
Kosmická láska
pilot Dodo
Jezero
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr