obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390240 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Srdce ženy / 9+10 ::

 autor Rebekka publikováno: 30.10.2019, 11:18  
...
 

„Miláčku,“ zasněně zašeptala Dominique. Měla slastně přivřené oči a na rtech lehký úsměv. Rukama objímala objemný polštář, na němž měla opřenou bradu, ležela na břiše vedle svého milence. Stejně jako on se cítila mimořádně uvolněná.
Mladík se stříbrnou maskou, jež kryla jeho obličej, aby ho nebylo možno poznat, se pohodlněji uvelebil a opřel se spánkem o prsty, druhou ruku natáhl k ní. Prsty přejel po ladné prohlubni jejích zad až dolů. Dívka se zasmála. Její touha se vrátila, noc s oním Francouzem si mimořádně užila. Když se přetočila na záda, jen taktak stáhl ruku zpět. Všiml si, že lem pokrývky odhalil její ňadro. Sklonil se a lehce jej políbil. Dívka se znova zasmála. Přivřela šťastně modré oči a chvíli si užívala jeho pozornosti.
„Víš, můj milý, kdybych otěhotněla, směli bychom se my dva vzít?" vykládala. Byla spokojená po prvním milování a také ona si na tváři ponechala škrabošku z plesu. V přítomnosti hraběte z Provence si náramně libovala, přestože však již po dnešní noci stěží mohla být dívkou, chovala se rozpustile a naoko naivně.
„Hm… Možná později…" zamumlal mezi dvěma polibky obnažený magnát.
Dominique našpulila svůdné rty. „Možná teď,“ nesouhlasila a povalila ho na záda. Byla lačná ztracené touhy a cítila se trochu ukřivděná, poněvadž v noci se k ní tenhle francouzský panáček choval mnohem mileji. Teď se jí temné kadeře rozlétly kol tváře jako temné sluneční paprsky. Mládenec postoupil od její hrudi ke krku a k lícím, avšak ke rtům nedospěl. „Zvyšme tu pravděpodobnost,“ zašeptala mu do ucha vášnivá princezna. Chvíli ji ještě líbal, ale pak mrštil hlavou do polštářů.
„Ne.“ Povalil dívku stranou, zvedl se a přešel k oknu. Přišlo mu, že je tu nesmírně těžký vydýchaný vzduch. Rozevřel okenice, shýbl se a rychle sebral šaty, jež měl pro včerejší večer na sobě a jež nyní ležely rozházené na různých místech po podlaze komnaty. Dívka ho lítostivě sledovala, věděla však, že už ho znova do postele nenaláká, pakliže ji jednou opustil.
Trubadúr rovnou tak, jak byl, v rouše Adamově, s náručí oblečení, vyšel z místnosti a přešel velkým sálem a chodbou k Robinově ložnici. Po cestě potkal několik sloužících, ti se naň však takřka ani nepodívali. Vidět kteréhokoli z pobývajících na Hugère tak, jak ho Pánbůh stvořil, nebylo nic nezvyklého.
Mlčky se oblékl do obvyklých šatů, a když ono šlechtické odění pohodil Robinovi k nohám, teprve potom si povšimnul, že se jeho přítel užuž nadechuje.
„Tak… přijde ti můj plán… užitečný?“ optal se samolibě muž. Prudce se sehnul, sebral z podlahy oblečení a ledabyle je složil do truhlice.
Mládenec otevřel ústa, aby odpověděl – jenomže v té chvíli se vřítila do komnaty princezna, měla veselou tvář, a ačkoliv se chytila rámu dveří, nohama stála zhruba uprostřed místnosti, tak byla rozeběhnutá. „Bratře – přišla jsem ti říci, že – “ Zarazila se a zbledla, neb právě až nyní zaregistrovala básníka stojícího vedle ní.
Robinovi zbrunátněl obličej a pěsti se zaťaly. „Tak ti pěkně děkuju, milá sestřičko,“ povzdechl si zkormouceně a rezignovaně pokrčil rameny.
Básník se na něj ublíženě podíval a ten pohled byl plný podezření a křivdy, jíž se na milém mladíkovi Robin dopustil. „Vy… Vy-Vy jste králevic Robin?!“ vzkřikl nevěřícně trubadúr. „Jak jste mi to mohl neříct? To jste mi celé ty tři roky lhal?!“ Robin mlčel, ale svěsil hlavu na znamení, že uznává svoji chybu a je ochotný nést její následky. Vypadal jako mučedník, kterého odvádějí na hranici.
Mezitím přešel bard až k němu a bolestně se na něj zadíval. „Tak,“ pronesl, „čí je tento hrad? Komu patří Hugère??“
„Mně,“ hlesl slabě v odpověď on. Jeho oči však zůstaly zahanbeně sklopené k podlaze, proto už neviděly, jak se mládenec otáčí a odchází z komnaty i z hradu.
Osedlal si bělouše, jehož měl již v bitvě při záchraně princezny, a cvalem vyjel pryč, neznámo kam. Zastavil se teprve na křižovatce a přemítal, kudy dál. Zpátky se rozjet nehodlal, i když mu chladný vítr trochu pročistil mysl, hněv na Robina v něm ponechal. Rozpomněl se však na zraněného Fritze, jehož takřka měsíc neviděl, umínil si rozjet se do Eljoope, kde s berlínskou kněžnou přebýval.
Dveře mládenci otevřela Käthe. Pousmála se, objala ho a poté mu pokynula, aby vešel dál. Když se poptal na kamaráda, žena zesmutněla, avšak odvedla ho po dřevěném schodišti nahoru a ukázala mu jedny dveře. Vstoupil.
Rytíř z Hamburku spočíval napůl leže, napůl sedě na loži, nohy natažené před sebou. Na klíně měl rozevřenou knihu, jednou rukou si přidržoval cvikr, druhou svíral misku s voskovicí.
Když spatřil svého přítele, odložil oba předměty opatrně na stolek po svém boku a učinil gesto, aby k němu mladík přistoupil.
„Jak ti je?“ zajímal se chlapec.
„Pche, jak mi je? Jak…“ ušklíbnul se rytíř. „Jako bojovníku bez meče! Od toho zranění jako by mne zbyla jen půle, od pasu dolů pranic necítím.“
„Bože, to je mi líto, Fritzi!“ pravil mladík.
„He, copak já,“ mávl rukou muž a krátce se zasmál, „měl bys vidět Foura.“
„Ten přeci zraněn nebyl, natož tak zle jako ty!“ podivil se trubadúr.
„Nebyl,“ přikývl Fritz Mőrttner, „ale utrpěl asi ztrátu na mysli. Pije víno a medovinu, jako by to voda byla, každou noc má jinou milenku a na manželku ani nevzpomene! A jako by toho nebylo málo, kouří.“
„Nebohá Marilen,“ zalitoval mladík. Vzpomínal si dobře na menší černovlásku, jež byla Krysařovou chotí, vždyť jim sám svatbu platil.
„Ale co ty?“ zeptal se náhle Němec. „Zachránils‘ princeznu, asi si teď pěkně žiješ, viď? Co ti dali odměnou.“
„Noc s ní,“ odpověděl hloubavě mladík. Fritz uznale hvízdl.
„Všiml jsem si, že jsi nějaký jiný,“ poznamenal.
Slíbili si, že mladík přítele ještě navštíví, a rozžehnali se. Z Eljoope pospíšil si hoch do městečka Ygg. Když už však stál před domem Marilen a chystal se zaklepat, uvědomil si, že je to nesmysl, hledat Krysaře zde. Zamířil proto do blízkého hampejzuj. Před vstupem do nevábně vyhlížející budovy se několikrát pokřižoval a odříkal si dva otčenáše, teprve pak s bázní vztáhl ruku po klice.
Otevřel mu hromotluk, který ho okamžitě odvedl k majitelce. Byla to tlustší padesátnice se zrzavými vlasy v nevkusných zelených šatech, ale víc si ji mladík neprohlížel. Nezachytil ani její jméno. Prohlásil, že hledá jistého muže, který by tu měl být. Popsal ženě svého přítele a ta přikývla. Zavedla ho do patra k jedněm dveřím a gestem naznačovala, že s jeho přítomností v jizbě nebude mít pranic společného. Porozuměli si.
Foure La Maire seděl v křesle u krbu, bosé nohy měl ponořené ve vědru s vodou, jež voněla bylinami a stoupala z ní horká pára. Obsluhovaly ho tři mladé nevěstky. Krysař je právě za cosi halasně chválil. Ze spokojenosti jeho hlasu vyrozuměl mládenec takřka okamžitě, co jeho návštěvě předcházelo, přesto muž hovořil ztěžklým jazykem a bylo znát, že už má notně popito. Na znamení držel v ruce cínový pohár červeného vína.
Zřejmě nějak zaslechl básníkovy kroky, neboť pánovitým gestem nařídil holkám, aby ho opustily. Prosmýkly se kolem trubadúra ven a jedna z nich ho přitom lehce políbila na krk. Ignoroval to.
„Nazdar,“ zabručel muž, aniž se na básníka podíval. „Přišels‘ mě poučovat?“
„K čemu to. Není-li ti rady, pak ti tedy nebude rovněž pomoci,“ zavrtěl hlavou mladík. „Přišel jsem se zeptat, jak se daří Marilen,“ dodal schválně.
Krysař se zarazil. Opakoval to jméno, jako by se nemohl upamatovat, komu náleží. Pak prohlásil, že pokud snad bard míní Marilen z Ygg, s níž před takřka dvěma měsíci svatbu slavil, ta už pak do jeho života dávno nepatří.
„Hm, musí být nadšená, sama se třemi dětmi na krku…“ zamumlal on.
Foure La Maire jeho poznámku zaslechl. Se zájmem se na něj podíval a chvíli si ho měřil, pak zase znova upil vína a zoufale upřímně se podivil: „My dva jsme přátelé??“
„Myslel jsem, že ano,“ potvrdil zlomeně.
„Pche, možná před tou bitvou,“ mávl rukou Foure. „Ale dneska… dneska už bych o tom vskutku dosti pochyboval.“
„Tak fajn,“ vzdychl mládenec. „Přišel jsem se usmířit, ale když ty takhle… Pošlu ti sem zpátky ty nevěstky, jen ať tě potěší, a třeba všechny zároveň! A víš co – přeju ti, aby ses jednou tím svým milovaným vínem upil k smrti! Sbohem!“ Otočil se, ale když už stál na prahu, zaslechl za sebou zvuk šplouchnutí vody.
„Zadrž!“
Obrátil se. Foure se vztyčil, ale protože byl bosý a nohy měl ponořené v lázni, nepřešel k němu. „Řekl jsem, že minulost je fuk, ale… Když už seš tady…“
Přikývl. Přidřepl k ohni a zahleděl se do plamenů. Krysař se zatím znova uvelebil v křesle, ruce spojil na objemném břiše a občas si jednou pohladil plavé krátké vousy.
„Miloval jsem…“ pravil zadumaně bard.
„Sakra,“ uznale poznamenal Foure La Maire. „Copak, byla jeptiška?“
„Velmi vtipné,“ ušklíbl se on, „opravdu. Víš, Foure, ona je ta pravá, já to vím. Vždyť… proč by nás Bůh tolik trýznil a zakazoval nám podobnou rozkoš?“
Se svým "bývalým" kamarádem zůstal mladý básník až do oběda. Po jídle se rozloučili a mladík se rozjel vstříc Ykkhó. Nespěchal. Rozhlížel se kolem sebe a obdivoval ponurý zimní den. Pod kopyty bělouška křupal třpytivý sníh. Uvědomil si, že zlenivěl. Po záchraně Dominique zůstal na Hugère, aby jí byl na blízku, ani ho nenapadlo zatoulat se někam dál. Dokonce si musel připustit, že se mu zalíbilo žít takhle se svými přáteli. Zamyslel se poněkud více, než měl původně v úmyslu, a když přijel k hlavnímu městu, nad hlavou klenulo se mu indigové nebe poseté blyštivými hvězdami. Přešel řeku, jejíž hladinu pokrývala značná vrstva kluzkého ledu, projel předměstím a zjistil, čeho se obával. Brány Ykkhó byly nelítostně uzavřeny.
Smutně se otočil a krokem se vracel. Minul vykřičený dům, do jehož dveří vcházeli dva muži v černých šatech s řetězy kolem krku - nemohlo být pochyb, že to byli významní muži z Robinova hradu. Ti samí, kteří jiné smilníky, na něž přišli, odsuzovali k pobytu ve vězení a mučírně. Básník si pomyslel, že to neplatí jen o církvi, něco kázat, ale jinak si počínat. Někdo jako ti dva musel mít doma manželku, která tam na svého muže snad v naivní důvěře čekala.
Zničehonic si uvědomil, že slyší křupání sněhu. Nebyl to však zvuk tropený jeho koněm, tenhle přicházel zezadu. Zastavil, seskočil na zem a pomalu přibližoval ruku k jílci dýky, jež mu visela u opasku. Zamračený soustředěním přitom ostražitě sledoval okolí.
Od brány k němu utíkala princezna. Měla na sobě oděv vesničanky, ve kterém ji potkal na Guille. Vlasy její byly však rozpuštěné. Utkvívaly v nich sněhové vločky a ty svítily v nich tak coby hvězdy na nebi. Básník roztáhl náruč a objal ji, pevně ji k sobě přitisknul. Po chvíli si ji však podržel od těla na délku natažených paží.
„Co tady děláte??" zeptal se rozněžněně.
„Nemohla jsem tě nechat odejít bez rozloučení," pravila se zvláštním tónem hlasu, přičemž jí od úst prchaly obláčky vodní páry, neboť mrzlo. „Musela jsem ti poděkovat, zachránil jsi mne."
Znova ji k sobě toužebně přivinul. Vydali se směrem k hostinci U Otravné mouchy, kde si mladík pronajal jizbu a zaplatil jim pozdní večeři. Nakonec však ani nejedli u stolu. Spočinuli v pokoji na lůžku, mezi nimi množství rozličných lahůdek.
Po jídle se zvedli a mládenec vyprovodil dívku ke dveřím, přeje dobrou noc. Ale ona se ještě na prahu zastavila. Upila ze sklenky vína a naoko vážně podotkla:
„Teď tvá odměna, poeto." Přimhouřila oči a připomínala v té chvíli kočku. „Polib mě."
Zarazila ho její poslední slova. „A-ale... ale to... To nemůžu, vždyť... Já přece jsem jen hloupý poeta a vy... vy... vy jste... Výsosti, to..." zdráhal se.
„Teď nejsem Výsost," zavrtěla hlavou ona. Upřela na něj blankytné oči. „Já jsem Dominika. Polib Dominiku."
Sklopil oči k zemi. Pak uchopil její ruku a vtiskl vroucný polibek na její hřbet. Dívka se smutně usmála. Vztáhla ruku a pohladila ho po líci. „Hlupáčku," špitala se slzou v oku.
„Odpusťte," hlesl. „Nikdy jsem... nelíbal ženu..."
Uhnul pohledem. Dívka zopakovala své slovo, jež však vyslovila s konejšivou shovívavostí. Vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho. Jeho upjatost byla náhle pryč, protože měl milovanou, po níž tak dlouho tak tajně toužilo srdce jeho. Dívali se sobě do očí. Mládenec ji vzal do náruče a zavřel dveře, které navíc zajistil petlicí.
„Dobrou noc, miláčku, dobrou noc..." šeptala Dominique mezi polibky. „Dobrou noc..."
Padli na lože, tělo na tělo. Obratnými prsty rozvazoval její korzet. Také ona hrála si s jeho opaskem. Veškeré návrhy na odchod a opuštění druhého byly rázem ty tam, spálené žárem nezkrotné touhy, vášně té noci, toho okamžiku.
Lože bylo mnohem užší nežli to na hradě, brzy spadli na zem. Mládenec ležel na ovčí houni mezi postelí a krbem, z něhož sálalo příjemné horko, a na něm spočívala Dominique. Objímal ji, dlaně položené na jejích lopatkách. Se zaujetím pozoroval její oči, byly modré jako pomněnky, přesně jako v tom přirovnání.
„Výsosti, co to děláme?“ pousmál se s lehkou výčitkou sobě samému na jazyku. Nenápadně si přitom povzdechnul. K jeho hrůze se dívka sklonila k jeho uchu a zašeptala:
„Zvyšujeme pravděpodobnost…“
Srdce v hrudi trubadúrově se na několik vteřin dočista zastavilo. Nebo to tak aspoň jemu připadalo. Hlavou mu bleskla jediná myšlenka: ví to? O tom by se dalo zajisté dlouze polemizovat.
Když ráno otevřel oči, byla milovaná již vzhůru. Seděla v rouše Evině na kraji postele a prsty si rozčesávala temné dlouhé kadeře. Přisunul se k ní, objal ji kolem ramen a začal ji líbat na bílou sametovou kůži, ale ona se z jeho sevření jemně vymanila. Posmutněl – když se nemusel skrývat pod maskou, cítil se při tom mnohem lépe, vůbec by nic nenamítal, pokud by si chtěla dnešní noc zopakovat, třeba i hned teď.
„Copak je?“ zajímal se mazlivě.
„Nic,“ odpověděla a pohodila hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem hlavy jako paprsky slunce, „jen už je ráno.“ Hm, učí se rychle, pomyslel si mládenec.
V té chvíli se ozvalo zoufalé zabušení na dveře. Oba dva nadskočili. Na okamžik si pomysleli, není-li to sám Robin. Jenže z chodbičky k nim dolehl hlas – Foura La Maire!
„Otevři! Hele, omlouvám se, jenom mi prosím tě otevři, prosím!! Truvére!“
Trubadúr se podíval po princezně. Ani nemusel nic říkat, natáhl si nohavice, vstal a zamířil ke dveřím; to už se jeho přítel ozýval úpěnlivěji:
„Mon ami, prosííím! Pusť mě dál, oni mě – “ Nedořekl. Ozvala se tupá rána a ostrý výkřik. Bard trhnutím dveře otevřel – a vzápětí se vyřítil kupředu a zachytil Krysařovo padající tělo.
Od chvíle, co uslyšel křik, mohlo uběhnout nanejvýš tak půl minuty, přesto měl jeho přítel popelavě sinavou tvář. Mládenec pevně přitiskl ruku k ráně na hrudi, ze které takřka každou vteřinu prchaly intenzivní proudy krve. Dvakrát mu stříkla i do obličeje. Až příliš dobře věděl, že ho nezachrání.
„Foure, Foure, neusínej!“ křičel zoufale básník a třásl přítelem tak, jak by člověk nikdy neměl třást zraněným, ale nevěděl, co jiného dělat. Fourovi se klížily oči a on se je takřka silou vůle snažil udržet otevřené. Zračila se v nich taková nechápavost a strach, že to milému chlapci trhalo srdce. „Ne, ne, to nic, budeš v pořádku,“ šeptal tak naléhavě, jako by se o tom snažil přesvědčit i sebe sama, i když věděl, že je to absolutní lež. V očích se mu leskly slzy a on se je snažil zadržet, aby Foura uklidnil.
„P-prosím…“ vypravil ze sebe těžce umírající muž. Nebylo mu téměř rozumět, mumlal. Trubadúr cítil, jak mu zpod dlaně pevně přitisknuté na jeho hrudi vytéká jeho teplá, světle červená krev. „Prosím,“ mumlal dál Krysař a vytáhl obočí, snažil se ani nemrkat, aby jeho oči omylem nezůstaly zavřené. Nespouštěl z kamaráda oči. „Řekni… řekni to Ma-Marilen… prosím tě… moc… rád… ji mám… moc…“ Jeho srdce pod truvérovou rukou se zastavilo a několik děsivých vteřin nelítostně stálo, pak učinilo během dalších vteřin jen jeden nebo dva údery a následně zase bilo jako o závod. Foure La Maire se pokusil usmát, ale příliš mu to nešlo. „Abys věděl, my dva… vždycky jsme byli… přátelé…“ Hlava se mu zvrátila dozadu. Tlukot srdce pod básníkovou dlaní ztichl, pak se ještě jednou pokusilo rozběhnout, ale následně zmrzlo navždy.
Bard si rukou zakryl ústa, z nichž se mu proti jeho vůli draly ven vzlyky. Poté druhou rukou pomalu uvolnil tlak, jenž stále působil na zraněnou tepnu, jako by ještě bylo možno Fouru La Maire pomoci, a pomalu mu přehrnul víčka přes vyhaslé, mrtvé zelené oči.
Fourovo mrtvé tělo ještě téže ráno mladík spálil. Byl to sice pohanský zvyk, pálit mrtvé, a jemu jako křesťanovi se to z duše příčilo, ale nebylo zbytí, jeho mrtvé tělo by mohl vrah použít i k zastrašení Marilen. Ta už si podle mládencova názoru zažila už dost pekla.
Pak musel zvěstovat zprávu samotné mladé ženě. Chvíli zápolila s pláčem, ale pak se mu v slzách vrhla okolo krku. Ačkoliv ji opustil, stále ho milovala. Byla to obdivuhodná žena. Když se navrátil do hlavního města, narazil hned za branou na králevice Robina. Nehodlal být první, kdo ho osloví. Proto zprvu nevšímavě prošel kolem, teprve po několika krocích, jako by si uvědomil, co uviděl, se zastavil. To už ho mladý muž doháněl.
Sobě navzájem se omluvili a smířili se. Robin příteli velkomyslně nabídl, že pokud chce, smí se na Hugère samozřejmě vrátit. To básník rád přijal.
Ten večer se básník poprvé odhodlal. Nebe temnělo a začaly se na něm rýsovat hvězdičky. Mládenec stanul pod okny princezninými a počal hrát a zpívat. Napjatě přitom sledoval hrad, byl zvědav, co se bude dít. To, co následovalo, však nečekal v žádném případě.
Dívka se po chvíli objevila v okně a několik minut zůstala vyhlížet ven. Poté sice zmizela, ale jen na okamžik, hned byla zase zpátky. Když trubadúr dohrál a uklonil se, všiml si, že princezna drží v rukou džbán. V následující chvíli jej obrátila dnes vzhůru. Dřív, než mohl básník zareagovat, polil jej proud červeného vína. Patrně neměla v té chvíli nic jiného po ruce. Zvonivě se rozesmála a vytratila se.
Nálady princezny Dominique byly jako dubnové počasí. Střídaly se neobyčejně rychle a ne vždy to mělo právě dobrý následek, jak se mladík přesvědčil na vlastní kůži. Myslel si, že Dominiku dobře zná, pak, když zjistil, že je princezna, byl sice zaražen, ale stejně se domníval, že se to vysvětlí. Ale v posledních třech dnech jí nerozuměl vůbec. To, že spolu byli v noc Bálu, to byla jedna věc, neboť ona nemohla vědět, že mladík pod maskou byl právě on. Jenomže pak se to seběhlo nějak rychle – pohádal ses Robinem a odešel, ale pak ji potkal na předměstí, kde na něho čekala. Pomilovali se, ale on na sobě už neměl škrabošku ani šlechtický šat! I kdyby to opravdu měla být jen odměna za její záchranu; za jiných okolností by ji tímto připravil o věnec. To by neriskovala.
Bylo tedy logické, že čekala, až bude po Bálu Vyvoleného, než se mu odvděčila. Bylo to sice prapodivné vyjádření díků, ale celá Dominique byla prapodivná. Proč ho ale teď odmítala? Včera v noci se chovala… docela jinak, zcela nenuceně, ale teď…
Vrátil se do jizby, skopl z nohou boty a odhodil je ke krbu, aby se usušily. Totéž udělal s kytlicí a nohavicemi, v rouchu Adama pak spočinul na lůžku a uvažoval nad záhadnou princeznou. Za chvíli usnul.
Probudilo ho zoufalé zaječení. Sotva vyskočil z postele, už se ozvalo definitivní volání o pomoc. Byl to hlas Robina!
Básník vyletěl z místnosti a rozběhl se ke dveřím od jeho komnaty. Byly zajištěny petlicí, ale když do nich několikrát zlostně kopnul, kdosi je uvolnil. U zdi komnaty byl přitisknutý Robin a byl nahý, jak se chystal jít spát. Proti němu se na lůžku zvedal tenký jedovatě zeleno-žlutý had a nenávistně syčel: ušššštknu, ušššštknu, zzzzabiju...
Mladý králevic držel v ruce meč, ale byl bledý jako stěna a třásly se mu ruce, takže zbraň udržel jen zázrakem. Mladík se plaza nezalekl, přinejmenším ne tolik jako jeho přítel. Kdyby se neuměl vypořádat s podobnou havětí, těžko by při spaní pod širým nebem přežil jednu, dvě noci. Všiml si, že na židli vedle robina leží polštář. Popadl jej a pomaličku, jako by po pokoji byly rozmístěny nášlapné miny, se přibližoval k loži. Had k němu okamžitě otočil hlavu a korálkovýma očima. Z vyčnívajících zubů mu odkapával prudký jed. V příhodnou chvíli zaútočil.
Trubadúr byl ale rychlejší. Bez bázně přitiskl polštář na jedovaté zvíře a zatlačil. Ozvalo se tiché zakřupání. V tu chvíli vrazila do místnosti Dominique s mečem v ruce, jako jediná byla oděná. Ale mladík si ulehčeně oddychl a odkryl rozmačkanou kaši na bělostném prostěradle.
„Tak,“ prohlásil zadýchaně, „a teď mi prosím prozraďte, jak se sem ten prokletý had dostal. Pokud mu nenarostla křídla, aby vyletěl do druhého patra hradu, a pak zase zázrakem nezmizela…“
„Ze všech komnat tady vedou tajné chodby do podzemí,“ odpověděl králevic, kterému se pořád třásl hlas. „Jejich druhý konec je situovaný do stájí. Ale ví o ní jen ti, kdo tenhle hrad staví, a taky já a má sestra, samozřejmě.“
„Pokud se někdo dostane do chodby ze stáje, narazí po jisté vzdálenosti na rozcestí, kříží se tam několik chodbiček. Aby se vědělo, do které komnaty se jde, jsou na stěnách načrtnuté znaky. Například pokud bys chtěl jít ke mně, vyhledáš značku pro dívku a korunku. Mimochodem, měl by ses umýt. Páchneš vínem,“ podotkla potutelně princezna a odešla.
„Pro dnešní noc si vyměníme komnaty,“ prohlásil nekompromisně trubadúr k Robinovi. Přešel k loži, stáhl z něj zašpiněné prostěradlo a polštáře a vtiskl je králevici do náruče. Pak se uvelebil na holé matraci, přehodil přes sebe pokrývku a zavřel oči na znamení, že chce spát a že by ho měl jeho přítel opustit. Udělal to velice potichu a dveře za sebou tichounce přivřel.
Druhý den nepřišla Dominique ke snídani. Mladík ji nezahlédl ani na společném obědě a i služebné si mezi sebou vykládaly, kterak dívka ráno vyhodila svou komornou z komnat. Klepal na její dveře, ale nikdo se neozýval.
Až k večeru vstoupila k němu do komnaty. Měla kamenný obličej, ale oči její byly stále trochu opuchlé od pláče. Mluvila prázdně.
„Promiň, že jsem se ti stranila. Nevěděla jsem, jak ti to říct, že…“
Vzhlédl. Ani neskrýval zájem – byl tuze zvědavý, co ji může trápit, aby se s ním o to musela dělit. Dominique pustila plášť, kterým zahalovala své tělo. Na sobě měla dvoje šaty, jedny bílé s dlouhými rukávy, druhé tmavě hnědé, na širší ramínka, pošité drobnými perličkami v krásném vzoru.
Povzdechla si. „Jsou… Jsou svatební,“ hlesla se slzami v očích. Mládenci spadla čelist. „Budu se vdávat.“
Vstal tak překotně, až převrhl lahvičku s inkoustem a ten se rozlil po rozepsané básni. „No…“ pokýval hlavou. „To gratuluju. Kdo je ten šťastný?“
„Zabiješ ho,“ vyhrkla a zavrtěla hlavou na znamení, že mu jeho jméno nikdy nepoví. Přitom ucouvla ke dveřím, nedalo se čekat, co básník udělá.
„Sakra, kdo je to?!“ udeřil na ni.
„Elystr,“ špitla. „Syn anglického velmože…“
„Brit!“ zařval pobouřeně mladík. „Angličan!! A já jsem Francouz – o důvod víc ho nenávidět!“
„Já ho nemiluji,“ upozornila významně Dominique. „Vdavky jsou na rozkaz královny. A aby tě to zničilo najednou a ne postupně – její výslovný příkaz je, abys tam hrál ty. Jsi totiž…“
„Já vím, já vím, strašně slavný,“ zabručel on. „Jen se obávám, že když tam budu, bude brzo po svatbě následovat taky pohřeb.“
Vrhla po něm podezíravý pohled. „Můj,“ dodal. Kdyby jen tušil, jak blízko byl těmito slovy pravdě.
Elystr, syn vlivného anglického šlechtice a (kupodivu, v naprostém rozporu s tím) i sám mistr kat, byl hromotluk, ten největší z hromotluků. Sama vysoká, poměrně silná princezna mu měřila po hrudník. Nakráčel do paláce královny již dva dny poté, co se milá dívka mládenci svěřila. Měřil snad přes dva metry, byl silný a svalnatý a měl delší hnědé vlasy a brunátnou zarostlou tvář. Bylo vidět, že když procházel bránou do hradu, stráže se nenápadně skrčili strachem.
Mládenec se musel přistihnout, že uvažuje nad královninou logikou. Spojencem Gon totiž byla odnepaměti Francie, proč tedy svoji sestru provdávala za Angličana, za nepřítele? Připadalo mu to jako naprostý konflikt zájmů.
Hned druhý den po příjezdu konala se svatba. Sám mladý básník předtím vstoupil do dívčiny komnaty. Právě ji služky česaly. Když mládenec vtrhl do jizby, rychle zakryly jí vlasy nahá ňadra. Vstala však a vzpurně je odhalila. „Smím sám, má paní?“ zeptal se.
„Jsi troufalý, pěvče,“ zamračila se. „Leč – smíš.“ Pokynula služkám, aby odešly a nechaly je o samotě. Bard se zhluboka toužebně nadýchl. „V tvé péči jistě mi to bude slušet,“ pousmála se dívka, ač jím i jeho láskou jindy opovrhovala.
„Budete tou nejkrásnější v sále, že na jinou nikdo nebude moci pohledět,“ slíbil tiše mladík a jal se vybrat ty nejskvostnější šaty a ji strojit.
Když byli hotovi, sundala princezna stříbrný prstýnek, a co dárek mu jej vtiskla do dlaně. Rychle mu přes něj zavřela prsty. „Schovej ho,“ řekla, „a dnes ni nepomysli na to, že bych ti ho kdy dala. Nic na sebe neprozraď, však já beztoho Elystrovi nechtěla ho dát. Tak jděme, ať nemají podezření.“
I zjevili se ve dveřích a vskutku, že všichni přítomní zvedli hned zrak a na ni co na kouzelnou vílu hleděli. „Nu, co jsem vám říkal,“ usmál se básník. „Však by na vás jistě i jinak hleděli, neb vy jste nejkrásnější, kdybyste na sobě mou režnou kytli měla.“ To už se k nim přiřítil ženich, vytrhl nevěstu svoji milému bardovi z rukou a panovačně mu nakázal, aby sešel dolů a hleděl si svého. Nato ho strčil, až málem spadl ze schodů. Dav dole se rozhučel smíchy.
Chlapec usedl do rohu na židli a počal hrát, jak byl příkaz práce jeho zde. S výrazem odsouzence na smrt sledoval, jak si silák odvádí Dominique ke stolu. Choval se dvorně, nebo se o to alespoň snažil, ale byla to gesta medvěda. Sklonil rychle básník ohnivý zrak, aby nebyl odhalen.
Po chvíli mu Robin pohledem přikázal. I učinil, oč ho přítel žádal, a zahrál flamenco. Robin hned vyzval svoji sestru k tanci. Mládenec bloudil očima po síni, byť se pravda nejvíc zastavoval na princezně, již sám skvostně ustrojil. Také královna, sedíc v čele slavnostní tabule, sledovala dění kol sebe. Zničehonic, právě když na ni mladík na vteřinku sklouzl pohledem, se natáhla kupředu – a rychle a mrštně jako jedovatý had nasypala Robinovi něco do poháru.
Básník přestal hrát. Vstal. Srdce mu bilo jako o závod a on dostal takový strach, až mu podklesávaly nohy. Vždyť neviděl v její ruce žádnou lahvičku, žádnou ampuli ani nic jiného – mohlo se mu nakonec jen zdát? Ne. Viděl to. Viděl rovněž, jak kamarád pouští dívku a jde ke stolu – viděl, jak sahá po číši… - „NE!“ zařval. Vrhl se vpřed, za běhu hodil loutnu princezně, která ji včas zachytila a, jak ji obvykle on nosíval, pověsila si ji za záda. V poslední chvíli doběhl básník ke králevici, jenž zrovna sklenku u rtů přidržel, a nemoha popadnout dech pranic neřekl. Vyrval princi pohár z ruky a napil se.
Víno bylo sladké a rudé jako krev. Jiskřilo v záři svící a zajímavě vonělo. Neměl však čas k němu čichat. Ruka s číší se roztřásla a sklenice dopadla na kamennou podlahu, kde se rozlétla na střepy topící se v louži rudého vína. Rudého vína smíchaného s bílým, jedovatým práškem. Trubadúr slyšel splašený tlukot vlastního srdce. Cítil, jak slábne. Zradily ho nohy a on se začal hroutit na zem. Jeho tělo ještě v letu zachytila Dominique, která se vrhla kupředu. Klesla na zem, klečíc na kamenech. Pevně k sobě tiskla tělo básníkovo. Zůstala tak klečet před stolem, s bardovou loutnou na zádech a jeho tělem v náručí.
První, co uviděl, když znova otevřel oči, byla Robinova tvář. Seděl u lože v jeho jizbě a vypadal unaveně a sklíčeně.
„Do-mi-nique… Do-Dominique…“ zamumlal mladík slabě. Prudce odhrnul pokrývku a vyletěl z postele – jenomže nedošel ani ke dveřím. Uprostřed cesty se svezl na podlahu a vyděšeně zalapal po dechu. Králevic k němu přiběhl a položil mu ruku na rameno.
„Co se děje?“
„Robine,“ hlesl plačtivě mladík a upřel na něj černé oči. „Necítím nohy!“
Mladý muž zbledl, pak si povzdechl a vzal přítele do náruče. Tomu se náhle zatočila hlava a z té poněkud nečekané změny se mu zvedl žaludek. Nebyl čas shánět se po vědru. Robin ho opatrně položil zpátky na lůžko a láskyplně přikryl až k bradě.
„Tak ti pěkně děkuju,“ poznamenal, „to byl oděv mého otce. Jediné, co mi po něm zbylo.“
„Promiňte,“ utrousil suše básník nepřesvědčivou omluvu. „Kdybyste se napil vy, byl byste mrtvý. A mrtvole by ty šaty byly taky k ničemu, ne.“
„Máš samozřejmě zase pravdu, mon ami,“ pravil zkormouceně Robin.
Ještě ten samý den přispěchala na přání královnina bratra na Hugère léčitelka Madame Xyllaia. Svého královského známého však nepotěšila a mládenci prorokovala brzký skon, nejvýše den života.
Dominique, když se doslechla zlé noviny této, nehnula se už od básníka ani na krok. Aby mu oba zpříjemnili poslední chvilky, splnili takřka, co mu na očích uviděli. Proto také přenesli mládence na nosítka a pověřili dva mlčenlivé sloužící, by ho odnesli, kam jen si bude přát. Zanesli ho tedy do zahrad, kde trubadúr znova a znova šeptal dívce slova lásky, jimiž však ona stále opovrhovala.
Když ho toho večera nesli zpět do hradu, gestem naznačil mladík sluhům, by jej složili na schody a vzdálili se. Dívka k němu přiklekla. Sevřel její dlaň ve svých tak vroucně, s takovou naléhavostí.
„Prosím vás, až… až se to stane, mé tělo… dopravte je zpět do Francie. Chci se tam jednou vrátit. Chci se vrátit domů.“
Přikývla. Chtěla zavolat sloužící, ale on ji zarazil. „Počkejte,“ špitl a jeho rty se zkroutily do lehkého úsměvu. „Prozradím vám tajemství. To největší z nich, zná je jen má matka. Nikdy jsem je nikomu nesvěřil, ale vám – vám je povím.“ Naklonila se k němu a on jí šeptem vyzradil tři slova – tři slova svého jména.
„Zaplať,“ usmívala se dívka, když vešli do mládencovy komnaty, kde již čekal Robin.
„No počkej, snad ti neřekl…“ vyvalil oči mladý muž.
„Řekl, zaplať,“ natáhla nekompromisně ruku princezna.
„Co se děje?“ zeptal se pobaveně mládenec.
„Ale, vsadili jsme se o tvé jméno. Já jsem tvrdila, že jsi François, hodí se to k tobě. Když můj milovaný bratříček nesouhlasil a vykládal, že se určitě jmenuješ Ludvík, uzavřeli jsme sázku. Pokud tvoje jméno bude na F, dostanu od tohohle dvacet zlatých. Pokud by ses ale jmenoval na jiné písmeno, musím platit já jemu.“
Přebrala si od bratra měšec dřív, než se básník stačil ohradit, že F to není.
Druhý den ráno zavlál na hradbách černý praporec; brzy ráno našli milého barda po smrti. V jeho komnatě, mezi rozehranými šachy. Z hradu vyrazil průvod v čele s Dominique, jež na sobě na znamení smutku bílé šaty měla a vůbec všecka v bílém oděna. Za ní šest sloužících neslo prostou dřevěnou rakev, kterou Robin vystlal měkkými polštáři.
Smutek a žal. To cítili obyvatelé města Ykkhó po jeho smrti. Nějaká nevěstka mu vtiskla do rukou kytičku vylisovaného blínu. K průvodu se postupně přidávali další a další lidé. Vskutku to vypadalo, že hodlají mládence doprovázet na poslední cestě – na cestě do Marseille. Nebylo tomu tak však.
Dominique nehodlala porušit slib, který mu dala. Byla však toho názoru, že mrtví už o ničem nevědí, takže se může mladý básník jen těžko dozvědět, že vykonání jeho posledního přání poněkud odložila. Prozatím vystavila tělo v hradní kapli a denně tam chodila.
Pomalu zvedl ztěžklá víčka. Toporně se posadil. Skrz vitrážové okno sem pronikal kužel světla a barevný vzor promítal na jeho tělo. Uvědomil si, že pociťuje zvláštní pocit v žaludku. Trvalo mu několik minut, než mu došlo, že je to hlad. Zaregistroval jablko na cínovém talířku na podlaze. Kde se tu vzalo? Nevěděl, že sem každý den chodila princezna a trávila tu i několik hodin v kuse.
Opatrně vylezl z otevřené rakve a s chutí se do lesklého plodu zakousl. Bylo sladké, jako právě utrhnuté ze stromu. Jen nechápal, kde se tu na konci prosince vzalo. Patrně bylo přivezeno kupci z dálných zemí, kde je zatím stále dostatečné teplo, aby se tam dařilo jabloním.
Sotva odložil na talířek pečlivě očištěný ohryzek, uslyšel rachot klíčů v zámku. Ztuhl. Měl zoufale málo času na rozmyšlenou, co udělá – šlo o vteřiny. Nakonec rychle vlezl zpátky do rakve, lehl si, zatajil dech a zavřel oči.
Slyšel blížící se kroky a následně šustění šatů. Ucítil, jak mu čísi teplá ruka odhrnuje vlasy z čela. Měl co dělat, aby se neprozradil. Slyšel vlastní tep a cítil nutkavou potřebu se nadechnout. Cizí ruka sjela přes jeho tvář a sevřela jeho ruce složené na břiše. Vtom ucukla. Zaslechl zděšený výkřik a volání Robinova jména.
Králevic vtrhl do kaple o chvíli později než jeho sestra.
„Copak je?“ zeptal se jemně, jako by mluvil na malé nemocné dítě.
„Nechala jsem si tu jablko,“ vykládala Dominique a trubadúr se taktak držel, aby nevyprskl smíchy, „a hele – teď je tu jen ohryzek!“
„Dommie, mrtvoly nejí. Určitě jsi ho nesnědla ty?“ konejšil ji Robin.
„Dovol!“ ohradila se ublíženě princezna. „Ještě vím, co dělám, ano. A to není všechno – on… on je teplý, Robine, on…“
„Dominique,“ promluvil s trpělivým klidem k mladší sestře. „Já vím, že ti chybí, ano, to nám všem. Ale tím, že si budeš představovat, že je naživu, mu jej nevrátíš. A nerozptyluj mne, teď, když jsem konečně našel vůli chvíli se zabývat taky svými povinnostmi!“
„Já si nevymýšlím!“ vykřikla zoufale Dominique. To už básník neodolal a zvedl se a pružně vyskočil na nohy. „Baf.“ Robin zbledl, pokřižoval se a ruka mu sjela k jílci meče u pasu. Tasil. Mládenec instinktivně zvedl ruce nad hlavu.
„Kdo jsi?! Odkud přicházíš?!“ mračil se Robin a hrotem zbraně nekompromisně mířil svému příteli na hrudník.
„Ale vždyť to jsem já!“ zvolal básník. „Já, Truvér!“
„Byls‘ mrtvý,“ vstoupila do jejich rozhovoru Dominique. „Zemřels‘, byls‘ mrtvý! Nemáš právo se vracet!“
„Asi vám nedokážu vysvětlit, jak, ale jsem tady, Výsosti, a jsem to já, což mne nepoznáváte?“ volal snaživě mládenec.
„Řekni mi svoje jméno,“ vyzvala ho princezna. I když měla v hlase stále nedůvěřivý tón, zdálo se bardovi, že již není tolik jistý. Popošel k ní a pošeptal jí, co chtěla slyšet. Pohlédla na bratra. „Je to on, Robine. Nevím, jak, ale… je to on.“
Obrátila se zpátky k básníkovi. „Parchante!“ zaječela a vlepila mu takovou facku, až se zapotácel a před očima se mu objevili mžitky. Otočila se na podpatku a vypochodovala z místnosti.
„Tak tohle jsi opravdu přehnal,“ poznamenal Robin a odešel též.
Trvalo to dlouho, než se s Dominique trubadúr usmířil. Robin mu odpustil a znova spolu vyrážely na vyjížďky a hráli šachy a trénovali šerm, jeho zloba vůči bardovi trvala necelý týden. Zato princezna se s ním nebavila celý dlouhý měsíc. Stranila se mu, a to ho bolelo.
Pak jednoho večera, když se mládenec vrátil do komnaty, ji uviděl. Stála přitisknutá ke zdi, hlavu sklopenou, levou ruku takřka symbolicky položenou pod ňadry. Na sobě měla ty krásně červené přiléhavé šaty a temné kadeře její byly rozpuštěné a splývaly jí přes ramena až dolů. Několik pramenů měla přehozená přes ramena. Ačkoliv byla překrásná, její půvab kazil zjevný smutek.
Přistoupil k ní a prsty jí nadzvedl bradu, „Co se vám přihází, má paní?“ řka.
Její víčka se zachvěla a zpod nich vytekla slza. Naklonil se a něžně ji slíbal. „Ty… ty jsi léčitel… viď?“ zeptala se slabě. Znělo to, jako by měla každou chvíli padnout do mdlob.
„Dalo by se říct…“ pokrčil rameny, ale ona ho přerušila:
„Přestaň,“ napomenula ho skomíravě. „Teď nežertuj.“ Díval se na ni a do srdce se mu vkradl panický strach.
„Vyznám se v bylinách. Mám-li vám pomoci, paní, potřebuji vědět, co vás trápí. Víte, že vaše tajemství jsou u mne v bezpečí.“
V očích se jí leskly slzy. Chvíli ještě váhala, ale poté vyřkla dvě slova, jež mládence zasáhla do srdce jako ostrá dýka a smrtelně jej zranila. Následně se tuze lehce pousmála, ale okamžitě zase koutky úst svěsila.
„Jsem těhotná.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.10.2019, 11:16:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Princezna je těhotná s trubadurem? Vzala si však onoho anglického barda. Myslím, že si s našim hrdinou jen hrála, ne nadarmo se říká: "Hry lásky šálivé." (konec citace) V tomto díle se toho hodně událo a čtenář má možnost si udělat obrázek o charakteru jednotlivých postav. Je to až k neuvěření, jak si princezna hraje s našim trubadurem (a on to všechno snáší). Lásce neporučíš... Uvidíme v dalším díle, tento skončil docela s překvapivou poentou.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.10.2019, 11:06:50  
   Rebekka: ahoj,
proč myslíš, že si s ním Dominique jen hraje?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Povídka IX. Doj...
Nemesis
Panenky dvě v d...
Margaret Dante
Žlutá velryba
diprimalex
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr