obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915588 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39870 příspěvků, 5779 autorů a 392013 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Srdce ženy / 11 + 12 ::

 autor Rebekka publikováno: 10.11.2019, 10:58  
...
 

Trubadúra se zmocnil pocit, jako by padal kamsi do neurčité hloubky a nemohl se ničeho zachytit. Udělal dva kroky dozadu, aby nabyl ztracené rovnováhy, a polkl. Všechno, čeho se kdy děsil a čemu se snažil vyhnout, všechny jeho obavy a noční můry, veškeré jeho představy nebezpečí se těmito slovy naplnily a nastolily tak konec šťastného blahobytu a počátek zkázy.
„No… Že Elystrovi gratuluju,“ zabručel zlomeně a snažil se přimět dívku, aby ho zbavila jeho strachu a obav a přiznala, že dítě v jejím lůně je toho, jehož by mělo být. Jenomže se stal pravý opak.
Zavrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ vzlykla. „Nikdy bych se dobrovolně nevydala jeho tělu. Já se svým manželem nespala.“
„Aha.“ Nezmohl se na nic víc.
„Hele, poslyš, napadlo mě, že bychom mohli být aspoň přátelé, teď, když…“ začala Dominique.
„To nestačí, víte to,“ bolestně na ni pohlédl mladík.
„Fajn,“ odpověděla dívka. „Kdyby sis to třeba rozmyslel, budu ti ráda k dispozici,“ slíbila pak a odešla.
Jak plynul čas, dívka čím dál více propadala zoufalství. Po dalších dvou měsících přispěchal na hrad posel se zprávou, že se lid ve městě Uttëh po trubadúrově „smrti“ vzbouřil. Jistý šlechtic, jenž byl přítomný na svatbě princezny Dominique, uviděl taktéž královnu trávící pohár, a tak to prasklo. Královna byla sesazena a posel zvěstoval, by králevic robin se setrou přijeli do města.
Robin od jeho návštěvy zuřil. Podle toho, co mládenec vídal, nebyl zrozen pro panování – daleko raději se proháněl lesy na lovech a bavil se na hostinách. Až doteď bylo město Ykkhó takovým jeho malým soukromým královstvíčkem. Teď měl vládnout celým Gonám.
Korunovace samozřejmě proběhla jako každá jiná – prelát, jehož jméno i úřad, jenž zastával, mladý básník jaksi přeslechl, mladého muže pomazal, do rukou mu vložil zlaté jablko a žezlo, na prst navlékl prsten a přes ramena přehodil korunovační plášť. Muž odříkal slib a modlitby, pak mu byla na hlavu vložena těžká koruna a konal se slavností průvod na hrad, kde novopečený král kráčel špalírem k trůnu. Jen co usedl pod baldachýn, okamžitě oddrmolil slova, že se vzdává trůnu ve prospěch své mladší sestry, sedmnáctileté princezny Dominique Aimeé d’Lammiere. Pak se zvedl, všechnu maškaru ze sebe obratně svlékl a složil na opuštěný trůn a zase oním špalírem rázně vypochodoval ze síně.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni s ústy dokořán sledovali svého krále, dokud za sebou hlasitě neprásknul dveřmi a nezmizel jim tak z dohledu. Pak se ozval rozrušený a pobouřený šum, protože se zdálo, jako by mladý Robin pohrdal vším, co jim bylo svaté. Dokonce ani onen prelát se neubránil zděšenému a překvapenému výrazu ve své tváři.
Trochu koktavým hlasem vyzval mladou princeznu, aby vyšla jemu vstříc. Znova tedy pomazal samu dívku, jí na prst navlékl prsten a ji zahalil do pláště s hermelínem. Ona nakonec s žezlem a zlatým jablkem v rukou, s korunou na temných vlasech usedla na trůn. Lid propukl v jásot. Radost předstíral i mladý trubadúr, třebaže cítil, jak ho srdce bolí při pohledu na sličnou Dominique coby královnu. Věděl, co to pro něj znamená. Věděl, že královně už nebude moci zpívat pod oknem, věděl, že královna ho bude ignorovat ještě více. A také věděl, že ji musí o to víc chránit a střežit, neboť královna bude ve stonásobně větším nebezpečí, až jejich tajemství vyjde najevo. Tohle byl jeho konec.
Ještě téhož dne se sídlo krále – totiž vlastně královny – přesunulo z města Uttëh do Ykkhó a na hrad Hugère. Zde se konala velkolepá hostina, ale v jednu chvíli se všichni rozešli spát. Mládenec zamířil do své komnaty. Utrápeně lehl na lože, zakryl se a snažil se usnout, ale nedařilo se mu to. Pak, když už začal dřímat, vrzly dveře. Vstoupila Dominique zabalená v přikrývce. Zavřela za sebou a zevnitř dala petlici. Pak se otočila. Krásné dlouhé temně kaštanové vlasy měla rozpuštěné a vypadala jako víla. Mlčky pustila deku, jež se jí sesunula k nohám, a přešla k posteli. Neřekli jediné slovo, ale vše potřebné si sdělili pohledem. Ulehla podle něj na lůžko, přivinula se k němu a on se její touze nebránil.
Když na druhý den brzy ráno procitl, byla už pryč. Na okamžik si pomyslel, zdali se mu to jen nezdálo, ale uválené lože toto podezření vyvracelo.
Těch několik následujících týdnů bylo pro milého básníka rájem na Zemi. Byl v té době nejšťastnější, když měl svou Dominique nablízku, a ona ho nechala. Neodháněla ho jako dříve a on se k ní choval něžně, jak jen dovedl. Trávil s ní téměř celé dny – projížděli spolu pobřežím moře, vítr jim vál do dlouhých vlasů a košile dívce ve vlnách běhala po těle. Jídali v krčmě, povídali si, smáli se. V horkých letních dnech usínali někdy ve vzájemném objetí v trávě. Odpoledne sedávali na lukách a on skládal svou hlavu do jejího klína a vypravoval jí, zatímco si hrála s jeho kadeřemi. Česala je prsty a splétala je do copu. Vždy slastně přivíral oči a tiše zavrněl. Byl to proň krásný čas a on v princeznině přítomnosti rád zapomínal na své obavy a strasti a nechával se ukolébat příjemnou iluzí bezpečí a lásky do naprosté bezstarostnosti.
Jednoho nemilosrdně parného květnového dne, jaké byly v létě v Gonách všechny, zase tak spočinuli po obědě v trávě v stínu mohutné jabloně. Mládenec usadil se do trávy, zády se opřel o kmen stromu a levou nohu natáhl před sebe. Měl přivřené oči a na rtech mírný úsměv, pravou ruku natáhl přes koleno, levou objímal kolem ramen princeznu. Ležela vedle něj, hlavu opřenou o jeho hruď. I ona měla na rtech úsměv – byla mu vděčná, poněvadž před ním se nemusela halit do kožešin, jimiž na hradě byla nucena maskovat své těhotenství. Byla sice možná ve čtvrtém, v pátém měsíci, ovšem – nač riskovat.
Chlapec se usmál. Posunul ruku a odhrnul jí temné kadeře z obličeje – dívka zmožená horkem léta usnula. Ve spánku vypadala jinak – tak… zvláštní, náhle jako by trochu mladší a uvolněnější. Od té doby, co byla donucena stát se královnou, měli pro sebe ti dva málokdy chvilku. Na noční zpěvy pod oknem a návštěvy u dívky v pokoji musel básník po její korunovaci rychle zapomenout a o normálním poklidném životě si mohli oba dva nechat leda zdát. Někdy se ptal sám sebe nebo Boha, proč s tucty svých fanynek musela jeho láska padnout na neúrodnou půdu princezny. Mnohdy si také lámal hlavu, co k němu vlastně cítí – vždycky, i teď ho brala spíš jako dobrého kamaráda. Jistě by se dalo dlouze polemizovat, zda k němu vůbec cítí něco víc či nikoli. Její zavřené oči a úsměv na půvabných rtech ho však ujistily, že jí není tak úplně lhostejný. Nebylo to přesně to, co si přál, ale uměl se spokojit s málem.
Dominique procitla – elegantně se protáhla a natáhla se po lahvici, ale mladík, který ji zrovna odsunul od rtů, jí ji podal sám. Upila vody a hodila ji do trávy. Když se trochu nemotorně posazovala, vlasy jí spadly přes obličej. Bard se znova usmál a jal se znova odhrnovat temné vlasy z její tváře. Dívka se rozesmála. Přitulila se k němu a on ji objal pevněji. Shlížel na její tvář. Dominique se smíchem vzhlédla. „Ach, miláčku,“ vzdychla šťastně, „já jsem s tebou tak ráda!“ Na chvíli se odmlčela, aby přivřenýma očima a rty porozevřenými v úsměvu dokázala, že mluví pravdu, a poté šeptla: „Polib mě.“ Mazlivě našpulila rty a pak je roztáhla do širokého úsměvu. Sklonil se k ní a s bolavým srdcem jí věnoval letmý polibek na rty. Dívce to bylo jedno, zda byl duchem přítomen či ne – schoulila se u jeho těla, zavřela oči a nechala si od něj hladit vlasy, dokud neusnula a ještě dlouho potom.
Čas však neúprosně plynul dál a mládenec s nelibostí zaznamenával, že maskovat její těhotenství se týden od týdne stává obtížnějším. Navíc bylo léto a kožešiny, které by snad ještě dokázaly utajit dívčin stav, nepřipadaly v úvahu. Jednoho večera se tedy s královnou bolestně rozžehnal a na bělouši vyjel na jihozápad, k vesničce Daiéře, kde žila jeho matka. S ní se hodlal poradit, co dělat dál. Kdyby jen tušil, co ho tam potká, asi by se na tuto cestu nikdy nevypravil.
Daiéra se rozkládala v malebném údolíčku, kam stékala v horách pramenící říčka Stříbřenka. V jednom místě lidé vytvořili hráz a část hlavního toku nasměrovali zvlášť, aby tu mohli prát prádlo. Zde mládenec vodu přebrodil a pokračoval dál. Dům Jacqueline de Chann našel snadno.
„Ty sem ještě trefíš?“ podivila se prázdně žena, když otevřela dveře a za nimi nalezla syna, jenž ji před pěti lety opustil. Chvíli si své dítě měřila, ale pak ustoupila a pustila ho do domu.
Povídali si a mladík jí musel vyprávět, co všechno zažil. Byl básník a o to delší jejich hovor byl, ale když konečně dospěl k princezně a problému, kvůli němuž za matkou přijel, snažil se mluvit co možná nejstručněji. Najednou ho žena zarazila. V dálce slyšeli bubny a kroky mnoha koní.
„Co se děje?“ podivil se mládenec.
„Verbíři,“ zamračila se Jacqueline de Chann. „škoda, že‘s tu nebyl, bubnují tu už od rána. Neměl jsi sem jezdit, můj milý.“
„Však něco vymyslíme,“ uklidňoval ji bard, ale to už muži zabušili na dveře. Žena tónem, jaký nepřipouštěl žádnou další debatu, nakázala synovi, aby zalezl do spižírny. Teprve když se ujistila, že je v bezpečí, otevřela.
„Tak co, madam, synáček se nevrátil? Ptáme se tu po něm už dva roky.“
„Lituji, je někde ve světě, myslím… v Moskvě?“ omlouvala se servilně žena. „Já si každý den připomínám, musím mu říct, aby tu zůstal a konal své povinnosti, ale on se mi tu ani jedinkrát neukázal.“
„A copak je tohle?“ podivil se jeden z verbířů potutelně a zvedl loutnu, kterou mládenec pověsil na opěradlo židle. Přitom gestem rozkázal svým druhům, aby dům prohledali.
„To? To… No, tohle si tu zapomněl jakýsi tulák, ošetřovala jsem ho…“ vymýšlela si rychle žena.
„Aha,“ přikývl sarkasticky muž. Rozhlížel se po jizbě. „Jste tu sama?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou žena. „Jste tu se mnou vy. Ale než jste přišli – ano, to jsem tu byla sama. Jen já. Nikdo jiný tu se mnou nebyl.“
„Nikde nikdo,“ hlásili navrátivší se vojáci. „I když…“ Vrhli zkoumavý pohled na dveře od spižírny.
„Tam? Tam jsou jen zásoby!“ ujišťovala je nevinně léčitelka. Přesto muži zamířili k cíli a ten, který s ní rozmlouval, trhnutím otevřel. Pak za lem kytlice vytáhl milého barda ven.
„Ale, ale, madam de Chann!“ zvolal. „To je mi ta Moskva nějak blízko! A jak je tam krásně teplo – ani kožich váš synáček nepotřebuje!“ smál se. Pak ho vyvlekl ven, ani se básník nestihl rozloučit.
V ležení ho spolu s dalšími rekruty vystrčili z vozu. Obklopoval je rázem hlouček vojáků, kteří se přišli podívat a své nové společníky. Mládenci i ostatním, které odvedli, strčili do náruče kyrys, přilbici a meč. Ve chvíli, kde je předávali bardovi, vyšel z protilehlého honosně vyhlížejícího stanu voják s páskou přes oko. Mladík vytřeštil oči – protože to byl Fritz Mőrttner!
„Ty chodíš!“ zvolal rozradostněně básník, když ho jeho přítel odvedl zpět do stanu. „Když jsem tě viděl naposledy, nebyl jsi s to vstát z lože!“
„Já vím,“ přikývl Němec. „Asi… se stal zázrak, jinak to neumím vysvětlit.“
„Tak tady aspoň nejsem úplně sám!“ pousmál se mládenec. „Hele – tebe chytli, mne chytli…“
„Dostali i Käthe, je tu jako markytánka,“ upozornil Fritz.
„Utečme!“ zvolal odhodlaně trubadúr. „Proč nezběhneme?!“
„Blázníš?!“ vykřikl rytíř z Hamburku. „To je nemožné! Odsud se živý člověk nedostane. Celé ležení je střežené tucty vojáků, zabijí každého, kdo by se pokusil utéct. Anebo hůř.“
„Musí být způsob!“ nedal se bard rozhořčeně.
„No teda, to bych do tebe neřekl, že jsi až takový rebel,“ podivil se Fritz.
„Nebyl bych,“ přikývl on, „kdyby královna nečekala mé dítě. Potřebuje mne – a já ji. Jestli tady zemřu, jestli se někdo dozví o jejím stavu – je po ní.“ Fritz Mőrttner chápavě přikývl.
„Domluvím se s velitelem, aby nám dali hlídky společně. Můžeme plánovat. A ty nás tu můžeš bavit a nenápadně zjišťovat, zda někdo nesdílí naše pocity vůči tomuhle ležení. Přinejhorším můžeme přejít na druhou stranu – říkal jsi, že mezi Angličany máš příbuzné.“
„To je pravda…“ odtušil mládenec. „Budiž, jak míníš, Fritzi.“
Okolo druhé hodiny ranní zburcoval mládence Fritz na hlídku. Chvíli se rozcvičoval, pak si přes ramena přehodil plášť a zamířil k ohni. Německý rytíř se usadil vedle něj.
„Všechno je připraveno,“ sykl tiše Fritz. Přitom podal příteli hrnek bylinkového čaje. Očima mu naznačil, co má dělat.
Mládenec si přisunul hrnek ke rtům a zamumlal: „Kdy můžeme zmizet?“
„Prakticky ihned,“ odpověděl rytíř. „Stejně tu trčíme už dlouho. Čtvrt roku v tomhle zatraceném ležení – nic horšího mne nemohlo potkat!“
„To mi povídej,“ ušklíbl se trubadúr, otočil se k němu zády a vyhrnul si kytlici. Na jeho zádech se skvěly jizby od biče. „Člověk jednou odmítne tancovat, jak verbíř zapíská, a hned má ze zad kaši.“
Jeho přítel chápavě přikývl. Vtom uslyšeli dusot koňských kopyt. Fritz zamračeně vstal, obnažil svůj meč a postavil se před básníka. K ohni naklusal jezdec na vraníkovi.
„Přijíždím z Hugère,“ pravil s drkotajícími zuby. „Nesu dopis pro jakéhosi barda. Spěchá to.“
„Dej to sem a vypadni, než tě tu někdo nachytá,“ poradil mu břitce Fritz, vytrhl mu psaní z ruky a pleskl koně, který se se zaržáním vzepjal a tryskem vyrazil zpět. Rytíř schoval zbraň, posadil se k příteli a podal mu dopis. Když ho mladík dočetl, zbledl. Pak začal text číst znovu, pozorněji. Povzdechl si a nakvašeně jej hodil do plamenů.
„Co se děje?“ zeptal se Fritz.
„Dominique churaví,“ pravil chlapec. „Její bratr píše, že když jí má matka napsala, že mne naverbovali, padla do mdlob a od té doby to s ní nevypadá dobře.“ Zachmuřeně se zahleděl do ohně. „Někdy nevím, co ke mně vlastně cítí.“
„Říkal jsi, že když jí nevyznáváš lásku, tak jste docela přátelé.“
„Jo, a o to právě jde,“ přikývl mladík. „Když…“
Fritz ho objal kolem ramen. Mládenec zkormouceně pokračoval: „Víš, přál bych si být s ní… Přál bych si zas vidět její tvář, její modré oči!“ Na chvíli se zamyslel a pak vzhlédl. „Utečeme. Zítra. Už to tu nevydržím, musím ji vidět.“
„Fajn,“ usmál se přívětivě rytíř z Hamburku. „Fajn, tak zítra. Řeknu to Käthe, bude šťastná.“
„Ale nepůjdeme pryč. Chci se jim pomstít. Chci, aby pikali za to, co se kvůli nim stalo mé lásce. Zběhneme. Dáme se k nepříteli, sám jsi mne upozorňoval na to, že tam mám příbuzné!“ Fritz hvízdl.
Druhý den k večeru setkali se u ohniště, kde hlídala Käthe. Domluvili se, že oba Němci odlákají pozornost stráží, zatímco mladý básník uteče. Sotva zmizí z dohledu, bude hamburský rytíř předstírat, že kněžnu zranil. Až jí budou vojáci pomáhat, uteče rovněž. Poslední unikne z vojenského tábora sama žena. Běhá ze všech nejrychleji, proto nehrozí, že by ji vojáci dostihli.
Zdálo se jim to jako dokonalý způsob. Možná nebyl ten nejlepší, ale každopádně zafungoval. Té noci se tedy podařilo trojici kamarádů uprchnout z ležení a skrýt se v nedalekém lese. Bylo jim jasné, že sotva se rozední, začnou jej ostatní pročesávat, a tady tedy zůstat nemohou. Z toho důvodu se dali ještě téže hodiny na pochod.
Přebrodili jakousi řeku a v dálce před nimi se za ranními mlhami zvolna začaly rýsovat stany v barvách anglických.
„He, víte, co mne tak napadlo?“ zasmál se najednou Fritz. „Že nám vlastně nikdo nemůže říct, že zrazujeme svoji zemi. My jsme Němci, a tys Francouz!“
„Pravda, pravda,“ přikývl s úsměvem mladík. „Ale zabít nás za zběhnutí můžou tak jako tak.“
„Ty jsi mi věru optimista,“ zabručel rytíř z Hamburku.
Od nepřátelského ležení je dělila ještě jedna říčka. Když ji brodili, mládenec o cosi zakopl a s výkřikem žbluňknutím se svalil do studené vody. „Prosím tě, co vyvádíš?!“ vyjel na něj Fritz. „Jsi v pořádku?“
„Snad,“ přikývl. To už se ale přiřítili vojáci a cosi na ně křičeli.
„Spies! Spies! What are you doing here? Come with us, come, come!“
„Co to říkají?“ naklonil se rytíř ke svému kamarádovi.
„Jak to mám vědět?! Jsem snad Brit!“ utrhl se na něj on. Byl v ráži, protože zjistil, že ho po pádu do vody bolí došlapování na levou nohu.
Odvedli je k ohništi, kde se žilo hýřivým životem. Několik mužů hrálo na loutny a píšťaly a ostatní zpívali anglickou lidovou píseň. Povstal vysoký štíhlý muž s licousy. Vojáci, kteří trojici uprchlíků zajali, počali jeden přes druhého vysvětlovat, co se stalo. Nad ostatní vynikl hlas jednoho z nich, který prudce postrčil básníka kupředu a přitom rozčileně nadával: „He’s a Frenchman!!“
Vysoký Brit si barda změřil zaujatým pohledem. „Je to pravda?“ optal se k básníkovu překvapení francouzsky. „Jsi z Francie?“
„Jsem. Má sestra je provdána do Anglie,“ přisvědčil. „Jmenuje se Marion.“
„Marion de Chann?“ ujišťoval se muž. „Je to tvoje sestra?“ Vrhl se k mládenci a pevně ho objal. „Vítej, švagře!“
„Vy jste Graham z Londýna? Ten Graham z Londýna?“ užasl Fritz Mőrttner. „Ten nejlepší vojevůdce této doby!“ Muž s přehnanou skromností přisvědčil.
„Vstávej!“ volal ráno okolo šesté německý rytíř na svého kamaráda. „Vstávej, máme úkol!“
„Budu hádat,“ přikývl rozespale mladík a začal se oblékat, „máme zajmout nebo dokonce zabít někoho z našeho bývalého tábora, aby měli Angličané jistotu, že nejsme jen chytří zvědi.“
„Přesně tak,“ souhlasil uznale Fritz.
„Asi jim nedošlo, že kdybychom byli jen zvědi, už jsme mohli dávno zmizet,“ zabručel trubadúr. „Nicméně proč nepřiznat, že mi vyplnění tohoto úkolu bude maximálním potěšením a odplatou za to, co mi udělali,“ zazubil se následně.
Vybrali si snadnou oběť – naprosto neschopného i když silného muže, který měl tu noc hlídku. Básník ho pevně sevřel, a než stihl překvapený muž zareagovat, Němec mu mečem proťal krkavici. Z proříznutého hrdla vytryskl proud krve.
Mrtvolu dotáhli do britského ležení a vzájemně si dosvědčili, že se zabití oba účastnili. Poté byli konečně slavnostně přijati. Ale i když bylo vše v nejlepším, Fritz zamračeně hleděl do dálky, odkud před chvílí přitáhli tělo zavražděného.
„Tak se mi to nelíbí,“ zabručel, když k němu jeho přítel přistoupil. „Schyluje se k bitvě, cítím to. Mám strach, že ráno nás probudí ryk boje.“
„Připravíme se,“ přikývl mládenec.
Rytíř z Hamburku měl pravdu. Ráno vzbudily oba kamarády prapory a trubky zvoucí do boje. K britskému ležení se blížily šiky gonských vojsk. Sotva se Fritz s mládencem nachystali a vyrazili ven za ostatními, už zazněl první ryk bitvy.
Jenomže sotva se chtěli i oni vrhnout do boje, zazněl zvuk rohu a z lesa vyrazil vstříc dvěma vojskům proti sobě neznámý rytíř. Měl na sobě lesklé brnění, které bolestivě odráželo sluneční paprsky, a plavé jeho vlasy spadaly mu přes ramena jako dívce. Tak se leskl ve své zbroji a tak se nečekaně zjevil, že vypadal jako bytost odjinud. Kdyby to byla žena, řekl by básník, že se snad jedná o samu královnu víl.
Rytíř se zastavil vprostřed vojsk znepřátelených, tasil svůj blyštivý meč a mocným hlasem pravil:
„Toto je mé území, zde se mi bít nebudete. Prosím, uzavřete na pár dní příměří a přijměte pozvání na můj hrad – leží nedaleko odsud.“
Chvíli na něj všichni hleděli, ale jak byli vyjevení a ohromení nečekaným jeho příjezdem, meče jim samy padaly z rukou a s řinčením končily v trávě. Ani mladý bard nebyl s to jediného slova. Nevěřícně zíral na muže v blýskavém brnění a v nitru cítil obavu. Nezdálo se mu, že by mluvil pravdu. Ale podlehl většině, a ač nerad, musil se s nimi rovnou cestou na neznámého hrad ubírat. Podle Fritzova obličeje poznal, že s ním jeho pocity vůči cizímu jezdci ze srdce sdílí.
Usedli v obrovité hodovní síni, kde by se snad celá Evropa mohla najíst, a zamlklí sloužící jim donesli cínové talíře a pokrmem. Bývalo na mnoha hradech zvykem, že upečené maso donesli vcelku a každý si urval, co mu bylo po chuti. Zde ale všichni uviděli na svých talířích předem nachystané maso, mrňavé tenké kousíčky, které jako by krájela matka pro své pětileté dítě.
Jen jezte,“ vybídl je s úsměvem rytíř, „je to to nejlepší, co mám. Tuhle delikatesu jinde nedostanete.“
Mladý trubadúr všelijak talířem otáčel a zamyšleně si prohlížel potravu. Něco se mu nelíbilo. To celé jako y bylo předem připravené. Na okamžik si pomyslel, není-li jídlo otrávené, ale nikomu z ostatních, kteří se samozřejmě nedali pobízet dvakrát, zatím nic nebylo. Jeden rytíř si pochvaloval, že něco takového ještě nikdy nejedl.
„Jezte,“ pobízel ho s úsměvem neznámý, „nebo mne snad chcete urazit?“
Zavrtěl hlavou. Na tom úsměvu se mu cosi nelíbilo, vypadal šibalsky, potutelně. Těžce si povzdechl a vzal tenký plátek do ruky, ale ta se mu tak roztřásla, že zase spadl na talíř. V té chvíli spatřil mládenec jakési podivné stíny. Posunul talíř o kousek dál, ale temná místa z masa nezmizela. Začal si je prohlížet pozorněji – tvořily písmeno. Možná to bylo K, nebo R, to nedovedl určit.
„Moment…“ zamumlal si po sebe. „Odkdy má maso…“
Měl co dělat, aby neomdlel. Všechny ty úšklebky, to vychloubání hradního pána najednou dávalo smysl. I poznámka jeho druha, že něco takového ještě nejedl, nabyla v novém světle mnohem větší děsivosti. Bodejť by taky jedl! Vždyť měli před sebou na talířích…
„Lidi,“ zašeptal zděšeně. „Lidi! To jsou lidi!!!“ Vyskočil a tasil meč. Fritz mrkl na jeho talíř a vzápětí učinil totéž. Za chvíli už s meči v rukou povstali od stolu obě dvě armády, a zapomenuvše na vlastní sváry, nepřátelství a rivalitu, vrhli se na rytíře. Sotva byl hradní pán po smrti, dočasné spojenectví padlo a bitva mezi Goňany a Brity se udála přímo v hradu.
Mládenci se podařilo zabít dvě z nepřátel, ale pak musel ustoupit, aby ho další netrefil mečem do krku. Nevšiml si, že za ním je sloup lomeného oblouku, a udeřil se o něj do hlavy. Omráčený se svezl k zemi. Poslední, co slyšel, byl Fritzův zoufalý výkřik, když jakýsi voják zaryl kněžně z Berlína meč do krkavice.
Když znovu nabyl vědomí, byl obklopen mrtvými a umírajícími těly. Jediný voják nezůstal na nohou, a ti, kteří ano, byli již dávno kdesi pryč. Pochopil, že v této bitvě zvítězili Goňané. V hlavě mu tepala ostrá bolest, měl pocit, jako by měl lebku naplněnou střelným prachem, který mu tam neustále vybuchuje.
Nebyl s to vstát. Připlazil se k prvnímu tělu, které našel, a přetočil jej na záda. Byl to jeho švagr, Graham z Londýna. V hrudi mu vězel nůž, ale muž ještě dýchal. Mladík zachoval chladnou hlavu. Tasil vlastní dýku. Na stole našel rozbitý džbán vína, v němž však zbylo posledních pár kapek. Do nich zbraň smočil a odtáhl zraněného vojevůdce na lepší světlo. Přimhouřil oči a na okamžik si snažil vybavit tajné zakázané kresby, jež se mu dostaly do rukou, ani už nevěděl, jak. Měl zoufale málo času a nesměl udělat chybu.
Provedl řez dlouhý jen pár centimetrů středem krku směrem k hrudi. Vtom za sebou uslyšel tichý vzlykot. Otočil se a uviděl hamburského rytíře. Byl k němu otočený zády, v náručí svíral mrtvé tělo Käthe von Berlin a plakal. Ještě nikdy ho mladík neviděl plakat. Věděl, že by ho neměl sledovat.
„Fritzi! Fritzi!“ volal. „Potřebuju tě!“ Ale přítel ho nevnímal. Mládenec vyskočil, popadl ho a přitiskl ho ke zdi. „Poslouchej mě!“ vyjel na něj. „Jí už nepomůžeš, tak se starej o ty, kterým ještě pomoci lze!! Rozumíš?!“ Přikývl. „Bezva, ten kanibal tady nemohl jíst jen lidi. Jdi do kuchyně a sežeň mi prasečí měchýř. Dělej!“ zařval. Rytíř si otřel slzy z tváří, oněměle přikývl a rozběhl se daným směrem.
Zpátky byl takřka okamžitě. Kuchyně byla nedaleko. Mladík vytáhl z mošny, kterou nosil stále při sobě, dutý rákos a zasunul jej do vzniklé rány. Na rákos nasunul měchýř, vytrhl si vlas a pevně dva předměty k sobě přivázal. Brit mezitím přestal definitivně dýchat. Začal pravidelně mačkat měchýřek.
„Přines horkou vodu a tolik hadrů, kolik najdeš,“ nařídil Fritzovi. Ten odběhl a zanedlouho se vrátil se vším, co trubadúr poručil. Ten mu pak nakázal, aby pokračoval ve stlačování měchýře, sám nalil na jeden z hadrů trochu vína, pak vytrhl nůž z rány a látku tam ihned přitiskl. Další namočil do horké vody a ještě ránu znovu čistil. Nakonec rytíři hruď co nejpevněji obvázal.
Právě když dokončoval uzel na obvaze, vrazil do síně jezdec na hnědákovi. Z hrudi mu trčely dva šípy. Dojel k mládenci, seskočil z koně a klesl mu do náruče. Z úst mu vytékala stružka krve.
„Přijíždím… z Ykkhó, můj pane…“ mumlal přerývaně. „Královna… královna umírá… shání se po jakémsi bardovi…“ Hlava se mu zvrátila dozadu.
Mládenci jako by se též do hrudi zabodly dva šípy. Zbledl jako stěna a rovnou se dral do sedla koně. Aniž by se s Fritzem rozloučil, aniž by mu co yvsvětlil, tryskem vyrazil ze síně a ujížděl, jako by mu za patami hořelo.
Štval koně, zoufale mu tiskl boky stehny, jen aby užuž dorazili na Hugère, jen aby včas dorazil ke své lásce. Zpěněný bělouš letěl krajem a mladík měl co dělat, aby se udržel v sedle, přesto bodal koně do slabin a trýznil ho, aby jel rychleji. Takřka si nevšímal cesty. Proletěl branou města, a když ho z hradu zahlédli, málem nestihli ani včas spustit padací most; básník skočil z koně, a ještě než dřevo dopadlo do prachu, už po něm přejížděl. Vřítil se na nádvoří hradu a z podloubí vyšel Robin.
Trubadúr prudce zastavil bělouše, skočil na zem a rozběhl se k němu. „Kde je? Co se stalo?!!“ ječel nepříčetně. Robin věděl, že mu to nedokáže stručně vysvětlit, a tak jen mávl rukou směrem k věži. Trubadúr se vyřítil po schodišti a prudce rozrazil dveře. V následující chvíli zůstal stát na prahu jako socha z mramoru.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.11.2019, 10:56:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý text plný překvapení. Snad trubadur nepřijel pozdě. Láska prý hory přenáší a opravdovou a hlubokou lásku nepřemůže ani smrt (pokud došlo k nejhoršímu, protože jsi hezky ukončila tuto část, aby se čtenář těšil na pokračování). Snad je královna jen nemocná a má "zlomené srdce". Vyléčí ji náš hrdina? Nakonec, jak to, že se trubadůr nechal naverbovat?

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.11.2019, 14:31:48  
   Šíma: Ha vidíš, uniklo mi to... ;-)
 ze dne 10.11.2019, 11:55:53  
   Rebekka: Ahoj,
ale on se nedal naverbovat záměrně, chytli ho verbíři...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
biceps
(11.7.2020, 21:54)
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
obr
obr obr obr
obr
Tma
Govrid
Bojovnice- Příb...
Deliria666
Po bombě aneb p...
Miroslav Murka
obr
obr obr obr
obr

Vítej
Feesha
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr