obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915453 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39673 příspěvků, 5755 autorů a 391164 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ ::

 autor Danny J publikováno: 01.01.2020, 12:07  
Kapitola 1-2
 

Úvod:


Píše se 1833. Já a někteří další jsme ve městě Taale začali revoluci proti monarchii. Všechno to začalo 8. srpna, když jsem odešel z hlavního města Ykkhó.

Mé jméno je Etörri Maarc.








Kapitola 1



12. srpna 1833.


Ležíme za valem a sledujeme, jak dvanáct vyzbrojených gardistů postupuje proti nám. Nás je dvakrát tolik, ale nemáme takové zkušenosti jako oni. Je to královské vojsko. Vycvičení vojáci.

„Myslíš, že bylo moudré vylákat je až sem?“ zeptal Alain Duppuis.

Stál vedle mě a svou puškou mířil před sebe.

„Určitě!“ odvětil jsem a stál si za svým rozhodnutím.
„Možná jsme si na ně měli počkat v uličkách,“ poznamenal Clerence Viante.
„Je nás dvakrát tolik!“ snažil jsem se je uklidnit.
„Víš, Etörri,…“
„…souhlasili jste! Tak čeho se bojíte!“ vyhrkl jsem. „Když jste zabíjeli gardisty v pevnosti, nebáli jste se! To je začátek revoluce. Proč teď najednou chcete couvnout!“
„Už nejde couvnout!“ pronesl André Aulton.

A měl pravdu. Něco jsme začali a musíme v tom pokračovat. Zabili jsme několik vojáků královské gardy a to nezůstane bez odezvy. Musíme jim ukázat, že se nebojíme. Věřím, že se k nám časem přidají i ostatní ve městě.

„Tohle není přece revoluce!“ ohradil se Alain.
„Je to začátek!“ odsekl jsem. „Chcete snad tento řád změnit, nebo ne?“

Chvíli jsem čekal na odpověď, ale všichni najednou mlčeli. Co se to s nimi stalo? Z čeho dostali strach?

„Kolik lidí zemře, abychom toho docílili?“ zeptal se najednou Clerence.
„Tolik, kolik bude potřeba!“ odvětil jsem okamžitě.
„Nejsme připraveni!“
„Na to jste měli myslet, než jste začali střílet v pevnosti,“ dodal jsem.
„Neměli jsme na vybranou!“ bránil se Alain.
„To nemáme ani teď!“ vyhrkl jsem. „Pokud nás chytí, stejně nás zastřelí nebo oběsí!“

Měl jsem pravdu, a věděli to.

„Už nechceme žít v útisku! Chceme svrhnout krále!“ ozvalo se zezadu.

K hlasu muže, který pozvedl pěst do výše své hlavy, se přidali i další.

„Do toho!“ vykřikl jsem a ukázal k našemu společnému příteli.

Samozřejmě! Lidé už mají dost krále a jeho knížat. Už mají dost monarchie.

„Do toho!“ přidali se ostatní.

Bylo rozhodnuto. Dodali si odvahy, a jakmile gardisté napochodovali na dostatečnou vzdálenost, začala střelba. Muži za valem spustili salvu ze svých zbraní. Gardisté padali jako mouchy. Jeden za druhým. Zasahuji pochodujícího vojáka přímo do obličeje. Kus hlavy mu odpadlo do písku. Další kulka z mé pušky zasáhla gardistu do nohy. Padá k zemi a marně se snaží dosáhnout na svou zbraň, která mu vypadla z ruky. Zdálo se to být rychlé vítězství.

„Hurá!“ vykřikl někdo v davu a několik dalších ho následovalo.

Udělali osudovou chybu a vyrazili zbylé gardisty dorazit. Snažil jsem se je zastavit, ale neposlouchali. Jediný, kdo zůstal se mnou za valem, byl André Aulton. Rafael Moltieux váhal, ale nakonec si chtěl také užít vítězství, kterého se nikomu z nich nedostalo. Hlupáci. Nepočkali, až se kouř z pušek ztratí. Jakého překvapení se jim dostalo, když doběhli ke zraněným gardistům. Někteří z nich byli opravdu mrtví. Někteří byli jen ranění. V každém případě se z ulice vyřítila další vlna královských vojáků. Zaklekli a začali pálit. V ten moment to byl masakr. Rebelové padali na zem. Jejich těla byla mrtvá, ještě než dopadla. Kulky trhaly jejich těla na kusy. Byla to řež, která měla jasného vítěze. Gardisté sice obětovali několik svých, ale tím vylákali povstalce z úkrytu. Stali jsme se tak snadnou kořistí.

„Pryč!“ vykřikl jsem na Andrého a odhodil svou pušku do trávy.

Nechtěl jsem čekat, až se gardisté přiblíží k valu a zastřelí nás jako škodnou.

„Rafaeli!“ zvolal André a mávl na něho.

Rafael se otočil, ale než se stačil vrátit, zasáhly ho dvě kulky. Mrtvý dopadl do trávy.

„Jestli chceš přežít, musíme zmizet!“ ukázal jsem směrem k lesu.
„Chytnou nás!“
„Nedáme jim příležitost!“
„Hm.“
„Jdeme!“ vyhrkl jsem a udělal několik kroků vpřed.

André však stál a prohlížel si svou pušku. Moderní královská laufka s třemi náboji v komoře. V té době nikdo takovou zbraň ještě neměl.

„Odcházím!“ pronesl jsem a vyrazil k lesu.

Nečekal jsem, až se André rozhodne. Pochopil jsem, že chtěl z nějakého důvodu zůstat a postavit se přesile. Nevím, co si tím chtěl dokázat, ale byla to sebevražda. Tak jsem to vnímal. Já jsem takhle zbytečně zemřít nechtěl. Jestli mě chytnou později, to záleží na osudu a já věřím, že osud je na mé straně. Po chvíli se ozvalo několik výstřelů po sobě.


„Sakra! André!“ odplivl jsem si do strany a utíkal k lesu.

Gardisté mě nepronásledovali. Nevěděli o mně, a to bylo mé štěstí.


* * *

Schoval jsem se do křoví a vyčkával, až kočár, který mě právě míjel, zahne doleva. Právě jel od Taale. Nevěděl jsem, kam míří. V ten okamžik mi to bylo jedno, potřeboval jsem se dostat pryč odsud.

„Osud je mi nakloněn,“ pobídl se a vyrazil za kočárem.

Dohonil jsem ho a nenápadně si sedl na dřevěný výčnělek nad ojí. Byl jsem potichu, ani vozka si mě nevšiml. Nikdo o mně nevěděl. Když jsem zaslechl hlasy uvnitř, poznal jsem, že se jedná o komtesu Melissu d´Elzzbierppe. Její hlas bych poznal vždycky. Vzpomínám na její krásné tmavé oči. Vypadaly jako korálky. A ten její úsměv ve mně dokázal vždycky vytvořit pocit radosti.

Byla by škoda, kdyby se jí něco stalo, pomyslel jsem si.

V tu chvíli mi došlo, že když zvítězíme a svrhneme knížete Didiera de Taale, mohlo by to ohrozit na životě i jeho kmotřenku Melissu d´Elzzbierppe.

Chtěl bych se zúčastnit její popravy? Myslím, že ne. Možná bych jí měl říct, co se chystá. Co chceme udělat! Abych zachránil její život. Pak najednou kočár nadskočil. Cvakl jsem zuby. V tu chvíli mi došlo, že předcházím, protože náš první pokus porazit královskou gardu, která střeží Taale, nevyšel.











Kapitola 2



8. srpna 1833.


Ten den jsem opustil Ykkhó. Už se mi zajídal ten bídný život. Uklízel jsem v hostinci, kde pracovala i moje matka. Nesnášel jsem to. Vojáci si mě dobírali, že jsem hubený a otec, který se staral o koně hraběti Michelu ďEnchante, mi neustále opakoval, že jsem budiž k ničemu. Moc dobře si pamatuji, jak říkal: „Po kom ty seš!“

Chtěl jsem dokázat, že mám navíc. Po dvou letech v hostinci jsem si však uvědomoval stále víc, že když bude u moci šlechta, nic se nezmění. Vojáci stojí vždy na straně mocných. Před měsícem jsem se zastal bezbranného starce, kterého srazil k zemi nějaký šlechtic. Vojáci, kteří stáli opodál, to viděli a dali mi za vyučenou. To abych si uvědomil, kdo je tady pán. Zraněný jsem se odplazil stranou. Byla to poslední kapka, abych tohle město opustil.

„Kam míříš, chlapče?“ zeptal se mě stařík na povoze.

Právě projížděl druhou městskou branou.

„Pryč z tohoto města,“ odvětil jsem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Jsem Etörri Maarc.
„Mě říkají starý Joir.“
„To je jméno nebo příjmení?“
„Mé jméno je Sebastién Joir,“ upřesnil a ukázal na místo vedle něho. „Nastup si!“

Pousmál jsem se a vyskočil na povoz. Sedl jsem si na kozlík a poděkoval.

„Máš před sebou dlouho cestu,“ řekl, jako by věděl, co mě čeká.
„Ne každý by mi nabídl svezení.“
„Ne každý by se toho starého muže na náměstí zastal.“
„Viděl jste to?“
„Ano.“
„Už mám dost toho útisku!“
„A myslíš, že jinde to bude jiné?“
„Proč se nepokusit v malém městě vyvolat povstání, a s vojáky, kteří se rozhodnout jít s námi, dobýt další město?!“
„Chlapče, jen za tyhle slova by tě pověsili.“
„Já vím, pane Joir. Věřím však v lepší budoucnost.“
„Jsi jako můj syn Roland. Má stejné myšlenky jako ty.“
„Možná se ke mně jednou přidá,“ řekl jsem nadšeně.

Stařík se pousmál a vyzval koně, aby s povozem zamířili ke straně. Zrovna se blížila královská jízda na koních.

„Máš nějaké peníze na cestu?“ zeptal se v momentě, kdy jízda zmizela za námi.
„Mám v měšci pár grošů. To málo, co jsem si vydělal v hostinci,“ odvětil jsem.
„Ve kterém hostinci jsi pracoval?“
„Main Noire – Černá Ruka.“
„Hostinský je Rufus Berthold, že?“
„Ano.“
„Kolem náměstí jsou tři hospody. Znám všechny hostinské, protože občas chtějí něco odvést.“
„Chápu,“ pokynul jsem souhlasně a sledoval ubíhající krajinu.

Starý Sebastién Joir mě zavezl až do malého města Eiuth. Tam jsem se s ním rozloučil a pokračoval dál. Město Eiuth se mi nelíbilo. Přespal jsem a druhý den vyrazil do dalšího města. Požádal jsem vozku hnědého kočáru, který mířil do Taale, jestli bych nemohl jet s ním. Nabídl jsem se, že bych mohl vyčistit kočár, postarat se o koně. Souhlasil.




* * *

9. srpna. Město Taale.

Druhý den jsem vyrazil jako druhý vozka do Taale. Vzhledem k tomu, že jsme vezli tři šlechtice, jeli jsme nonstop. Do Taale jsme dorazili pozdě v noci. Vozka se jmenoval André Aulton. Nabídl mi nocleh u něho doma. S radostí jsem to přijal. Celou noc jsme si však povídali, co bychom změnili, kdybychom se zbavili krále. Měl stejné myšlení jako já. Nabídl mi, že mě seznámí se svými kamarády, kteří smýšlejí stejně jako my.

* * *

Brzy ráno mě probudil pes, který vběhl do postele a začal mě olizovat.

„Jdi!“ ohradil jsem se s úsměvem na tváři.

Chundelatý pes nepřestával dorážet, až ho musel jeho pán André okřiknout. Poté seskočil z postele a vyběhl ven. Mohl jsem vstát a přivítat se s mým novým přítelem Andrém Aultonem.

„Dobré ráno, příteli,“ pozdravil první. „Oběd je na stole.“
„Vážně? To jsem spal tak dlouho? Proč jsi mě nevzbudil?“
„Jsi náš host,“ odvětil André.

Překvapil mě.

„Vážím si toho,“ pronesl jsem a vzpomněl si na svůj život v Ykkhó.

Nebyli ke mně vlídní. Ani nevím, proč. Byl jsem nejstarší a neustále jsem byl terčem otcových urážek. Snažil jsem se pomáhat, jak jen to šlo, ale nikdy mi nepoděkoval. Možná ne tak, abych věděl, že si váží mé pomoci.

„Po obědě půjdeme do města,“ dodal André. „Potřebujeme opravit kování na jednom kočáru.
„Půjdeme ke kováři?“
„Ano.“
„Po obědě vyrážíme?“

André přikývl a zavedl mě do vedlejší místnosti, kde bylo na stole připravené jídlo. Hned po obědě jsme vyrazili za kovářem Clausiem.

„A já myslel, že máte jen jeden kočár,“ počal jsem rozhovor s Andrém.
„Máme tři kočáry. Je to naše živobytí.“
„Předpokládal jsem, že každý šlechtic má svůj kočár.“
„Páni urození. Vyšší šlechta ano. Ty nás nepotřebují. Málokdy si nás najmou. Opravdu jen výjimečně. Měšťané si nás ale rádi pronajímají. Je to pro ně výhodnější než si kupovat vlastní kočár. Takhle zaplatí jednu částku a mají to bez starosti. Na co platit vozku a údržbu, když nepotřebují kočár každý den.“
„Zřejmě ano. Nerozumím tomu.“

V následujících minutách jsme dorazili ke kováři Clausiovi. Kování měl André v mošně.

„Dobrý den, pane Clausie,“ pozdravil André, když viděl postaršího muže, jak se skláněl k ohni.

Muž se otočil.

„André, co potřebuješ?“
„Potřeboval bych něco opravit,“ odvětil a vytáhl ze své mošny prasklé kování.
„Polož to na stůl,“ ukázal na dřevěnou plochu hned u vchodu. „Přijď za půl hodiny. Budeš to mít hotové.“

André poděkoval a zatáhl mě za ruku. Ukázal směrem k jedné krčmě.

„Co tam?!“
„Někoho ti představím.“
„Aha!“ docvaklo mi to a už jsem se těšil.

Jakmile jsme vstoupili dovnitř, ozval se mladík s drobným knírkem pod nosem. „Tady!“ Zamával na Andrého.

„Tam!“ špitl.

Kývl jsem a následoval ho ke stolu, kde seděli tři mladí muži v mém věku. André si přisedl. Než jsem se posadil, představil mě.

„Smýšlí stejně jako my,“ dodal, aby bylo zřejmě, proč mě přivedl.
„Opravdu?“ udivil se nejstarší z nich. Soudě podle strniště.
„Já jsem Clerence Viante,“ představil se první mladík s černými vlasy.
„A já Alain Duppuis.“

Ten měl pro změnu delší hnědě vlasy. Stejně tak jako mladík s drobným knírkem pod nosem. Rafael Moltieux.

„Máš hodně zvláštní jméno,“ pronesl Clerence.
„Pocházím z Ykkhó,“ upřesnil jsem.
„Hlavní město. Sídlo našeho krále,“ dodal Alain.
„Proč si odešel?“
„Mám už dost chování šlechty a gardistů v Ykkhó,“ odpověděl jsem.
„I zde jsou gardisté.“
„Ano, já vím. Taale je malé město, a jestli…,“ naklonil jsem se blíž, aby mě nikdo jiný neslyšel. „…se najde dost odvážlivců, kteří povstanou proti králi, Taale bude naše!“

Alain se podíval na Clerence. Semkl rty a skoro nedýchal. Překvapil jsem ho. Ale proto jsem odešel z Ykkhó, abych mohl vyburcovat lidi ke vzpouře.

„Myslíš to vážně?!“ zeptal se Clerence.
„Jistě!“ přikývl jsem.
„Nejsou zde žádné pochyby?“ přidal se Rafael.

Jen jsem zakroutil hlavou, a když dorazil šenkýř, objednal jsem si pivo.

„V tom případě jsi náš člověk!“ vyhrkl Alain.
„Jen nám chybí zbraně,“ podotkl Rafael.
„Určitě je zde nějaká zbrojnice,“ poznamenal jsem.
„Samozřejmě,“ kývl Clerence.
„Kdo má od ní klíče?“ zeptal jsem se.
„Velitel stráže královské gardy, jeho zástupce a samozřejmě velitel Severní pevnosti.“
„Není možné, abychom se vplížili do pevnosti a získali klíče, aniž by si nás někdo všiml,“ řekl Rafael.
„Mám nápad,“ vstoupil do toho André.
„Posloucháme!“
„Tady Etörri je ve městě nový. Nikdo ho nezná. Možná bychom ho mohli dostat do pevnosti v uniformě gardistů,“ pronesl André.
„Jestli mi seženete uniformu, jdu do toho.“
„Museli bychom navštívit mého strýce, Farcenta, který královským gardistům šije uniformy,“ ozval se Alain.
„Dobře!“
„Dobře!“
„Domluveno!“

Domluvili jsme se a Rafael s Alainem slíbili, že zajdou za krejčím Farcentem. Nejdříve jsme si chtěli užít pivo ve zdejším hostinci. Uniforma gardisty počká.

„Hlavně nesmíme zapomenout na to kování,“ připomněl se André s pohledem na mě.
„Dáme si jen dvě piva a půjdeme,“ zareagoval jsem.

Alain to odkýval, jako by se ho to týkalo. Pousmál se a poté začal vyprávět o zdejších dívkách. Skoro to vypadalo jako by mi chtěl nějakou dohodit.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rebekka 18.01.2020, 14:14:32 Odpovědět 
   Jak to myslíš Danny?
 Šíma 01.01.2020, 12:06:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý příběh o revoluci, která má namále. Zdá se, že vzpoura byla potlačena v zárodku, alespoň to tak vypadá, ale jiskřičky revoluce mohou doutnat dál. Náš hrdina prchá z barikády a dělá dobře, nemusí se přeci nechat jen tak zastřelit nebo zajmout, nejspíš by jej čekala poprava. Jak si asi povede dál? Držím hlavnímu hrdinovi palec a těším se na pokračování...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. I druhá kapitola byla zajímavá, čtenáři se mají možnost dozvědět, proč Etörri odešel ze svého rodiště (hlavního města) a v jednom malém městečku se setkává se stejně smýšlejicími mladíky. Tak mne napadá, že plánování je jedna věc, ale uskutečnění plánů je věcí druhou. Snad se jim vše podaří...
 ze dne 01.01.2020, 16:12:17  
   Danny J: Třeba o to zavadí také okem :)
 ze dne 01.01.2020, 16:11:50  
   Danny J: Ahoj, a díky za komentíky. Je to tak trochu historické fantasy. Uvidíme, jestli se bude líbit dál.
Za zmínku určitě stojí, že mě k napsání inspiroval právě titulní název jako věta v jednom románu velmi nadané dívky Rebekky, která píše, jak jen to jde. D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Poprava provini...
Giriela
Předzvěst budou...
Dickobraz
obr
obr obr obr
obr

Karamelová upřímnost
Merien Jasmine
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr