obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ ::

 autor Danny J publikováno: 09.01.2020, 21:01  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



Když jsme se vrátili do kovárny, železné kování leželo na kamenném stole. Už bylo opravené. Clausius tu však nebyl. Místo něho tam stála jeho dcera Tulaine.

„Otec říkal, že si pro to přijdete,“ spustila, jakmile nás uviděla.
„Komu zaplatím? Tobě?“ zeptal se André.
„Ano.“
„Kolik to dělá?“
„Pět grošů.“
„Dobře,“ souhlasil André a položil do její dlaně pět grošů.

Tulaine se mezitím dívala na mě.

„To je tvůj nový přítel?“ zeptala se.
„Ano,“ kývl André.
„Já jsem Tulaine,“ pronesla směrem ke mně.

Jakmile obdržela groše, strčila je do kapsy u šatů. Poté vykročila ke mně.

„Jmenuji si Etörri,“ představil jsem se a připravoval si ruku, ale Tulaine mi svojí ruku nepodala.
„Možná bys mohl říct svému příteli, že ruce se ženám nepodávají.“
„Aha!“
„Úklon je dostačující,“ upřesnila.
„Jiný kraj, jiný mrav,“ poznamenal jsem.
„Tulaine, nechovej se jako komtesa, asi jsi zapomněla, kde je tvé místo!“ ohradil se André a mávl na mě.

Myslel jsem si o tom své, ale nekomentoval jsem to a přidal se k Andrému, který mě chtěl zatáhnout do další hospody. Bránil jsem se, ale tolik naléhal, že jsem nakonec souhlasil.

„Chceš mě opít?“ zeptal jsem se cestou k dalšímu hostinci.
„Nechutná ti snad pivo v Taale?“
„Ano, chutná.“
„Tak vidíš,“ pousmál se a poklepal mě po ramenou.

Vyrazili jsme úzkou uličkou. André vyprávěl o svých plánech na příští týden. Chystal se na cestu do Ϊile. Chtěl mi o tom vyprávět, ale jakmile jsme se ocitli v druhé ulici, vyřítil se z pravé strany kočár.

„Pozor!“ vykřikl jsem a přiskočil k mladé dámě ve dvorských šatech.

Hned bylo zřejmě, že patří k místní šlechtě. Přitáhl jsem jí k sobě. Její doprovod, který kráčel před ní, si kočáru nevšiml. André zůstal stát na místě a sledoval mě, jak se snažím vylekanou dívku uklidnit.

„Už je po všem, madam,“ promluvil jsem na ní.

Držel jsem jí za ruce a snažil se jí utišit. Věděl jsem, že je z vyšších kruhů, ale nedalo mi to, když jsem cítil, jak je vyděšená. Třásla se, jako by jí byla zima.

„Můžete od ní odstoupit, mladíku!“ ohradil se postarší muž o holi.
„Samozřejmě,“ poslechl jsem a vrátil se k Andrému.
„Děkuji,“ pronesla směrem ke mně.

Uvědomila si, že kdyby nebylo mě, ten kočár by jí pravděpodobně srazil.

„Jel jako blázen!“ ozvala se její služebná, která se na mě usmála a tiše poděkovala.

Během několika minut se zde objevilo šest gardistů, kteří se semkli kolem dívky ve dvorských šatech a doprovodili ji k jejímu kočáru.

„Vážně si mě překvapil,“ vyhrkl André, když jsem se k němu vrátil.
„Proč?“
„Zareagoval jsi tak rychle.“
„Byl jsem poblíž.“
„A víš, kdo to byl?“
„Ne.“
„Komtesa Melissa d´Elzzbierppe.“
„Aha.“
„Je to kmotřenka knížete Didiera de Taale.“
„To je velmi bohatá nevěsta,“ pousmál jsem se.

André se okamžitě rozchechtal, až se za břicho popadal.

„Mladíku!“ ozvala se služebná.
„Ano, slečno?“ otočil jsem se k ní.
„Madam d´Elzzbierppe by vás ráda pozvala na zámek knížete Didiera de Taale.“
„Mě?!“ udivil jsem se.
„Ano.“
„Kdy?“
„Zítra na oběd. Ráda by vám osobně poděkovala za svoji záchranu.“
„Děkuji za pozvání…“
„…toto pozvání bude muset odmítnout, protože jedeme do Ϊile,“ vstoupil nám do toho André.
„Kdepak, řekněte madam d´Elzzbierppe, že přijdu,“ pronesl jsem a strčil do svého přítele.

Služebná pokynula hlavou a odešla.

„Co to mělo znamenat!“ obořil jsem se na Andrého.
„Chceš vyvolat vzpouru proti šlechtě a pak se k nim cpeš na oběd?!“
„Pozvala mě.“
„A ty jsi měl odmítnout!“
„Mysli, André! Když se dostanu do jejich přízně, třeba získám zbraně i jiným způsobem!“
„Cože?!“
„Nerozuměl jsi? Mám ti to zopakovat!“

André ztichl. Zřejmě mu v tu chvíli došlo, co jsem řekl.

„Sakra, jsem to hlupák. Promiň, příteli neviděl jsem to pozadí. Myslel jsem, že se ti zalíbila.“
„Je to šance, které můžeme využít,“ poznamenal jsem a poklepal mu po ramenou.
„Měli bychom jít domů,“ navrhl překvapivě.
„Už nechceš pít?“
„Ne,“ zakroutil hlavou do stran a ukázal doleva. „Půjdeme tudy!“

Přikývl jsem a vyrazil.











Kapitola 4



9. srpna 1833.


Druhý den ráno jsme se sešli v kuchyni. Bylo to poprvé, co jsem se potkal s jeho rodiči a také s jeho sourozenci. Dívka s dlouhými blonďatými vlasy se mi líbila, ale byla velmi mladá. Jmenovala se Margit. Jeho bratr Christian byl o rok mladší než André, ale starší než jeho sestra. Chtěl jsem se zeptat, kolik je jí let, ale už k tomu nedošlo.

„Slyšela jsem, že jdeš na zámek,“ promluvila Margit.
„Neudělej si ostudu!“ ozval se otec Andrého, pan Aulton.
„Myslím, že pro mě bude prostřeno někde v salónku, abych nerušil jejich lordstvo u oběda,“ zareagoval jsem.
„Možná budeš překvapen,“ špitla paní Aultonová.

Jen jsem pokrčil rameny. André se usmíval, protože věděl, že ji nechci požádat o ruku, ale získat si její náklonnost. Jen tak bych se mohl dostat do zámku ještě jednou a možná i po druhé, abychom získali zbraně pro naši věc. I na zámku mají zbraně pro stráže, které zámek hlídají.

„V každém případě se těším,“ pronesl jsem a pustil se do snídaně.

Po snídani jsme se sešli na dvorku, kde chtěl pan Aulton porazit starou švestku. Tuhle práci nechal plně na nás. André měl jeho důvěru, až jsem mu záviděl, jak se k němu jeho otec chová.

Kéž by se choval můj otec takhle, pomyslel jsem si.

„Ustup, budu sekat první,“ ozval se André a začal se rozmachovat sekerou.

Pokynul jsem hlavou a udělal tři kroky stranou. André se rozmáchl a jednou ranou vytvořil ve staré švestce zásek. Po čtvrthodině jeho snažení se dostal jen do půlky stromu.

„Vážně tvrdý strom,“ poznamenal jsem.

André se vzteky otočil ke mně a odhodil sekeru na zem.

„Tak si to zkus!“
„Jdu na to!“
„Předveď se, šampióne!“

Chytl jsem sekeru a pustil se do práce. Začal jsem dávat stromu rány, až lítaly třísky. André se začal smát. Věděl, že tohle kolo prohrál a já jsem během deseti minut starou švestku porazil. Žuch! Těžký strom dopadl na zem.

„Máš sílu, Etörri!“ uznale přiznal André. „Ale nevypadáš na to.“

Jeho dovětek mě přinutil pozvednout obočí.

„Neposuzuj člověka podle toho, jak vypadá!“
„Mlčím! Už nic neříkám!“
„Teď se jdu opláchnout a vyrazím na zámek.“
„Buď milý a zdvořilý. Třeba se nám povede jí získat na naši stranu.“
„To bylo vážně vtipný,“ pousmál jsem se a vyrazil k lavoru.
„Byl to vtip,“ dodal a začal odsekávat větve od stromu.

Svlékl jsem si košili a opláchl si své zpocené tělo. Ve chvíli, kdy jsem si ji chtěl obléci znovu na tělo, zastavila mě ruka paní Aultonové.

„Vezmi si tuhle košili, Etörri.“
„To jste moc hodná, ale já si vezmu svojí…“
„…vezmi si ji. André z ní už vyrostl a je potřeba, abys udělal dojem. Ať vidí, že i spodina se obléká do čistého.“
„Dobře. Děkuji paní Aultonová.“


Andrého máma se pousmála a odešla.

Vážně se to stalo? Cítím se jako člen jejich rodiny. Až tak hodní lidí to jsou, prolétlo mi hlavou.


* * *

Zámek knížete Didiera de Taale.

U brány mě zastavil voják, který si ověřil, že jsem opravdu pozván na oběd ke knížeti. Poté mě doprovodil, až ke dveřím. Zde se mě ujal sluha.

„Přišel jste,“ pronesla služebná madam d´Elzzbierppe, která mě přivítala u dveří.
„Řekl jsem ano.“
„Ale váš přítel nesouhlasil.“
„Ale pozván jsem byl já.“
„Jsem ráda, že jste přišel,“ pronesl něžný hlas, který se ozval zpoza ozdobného sloupu.

Byla to madam d´Elzzbierppe.

„Vážím si toho, že jste mé sestřence zachránil život, mladíku!“ vyhrkl silný mužský hlas. „Jsem kapitán Etienne de Taale!“ představil se a jako správný důstojník srazil nohy k sobě.

Zvuk se rozezněl místností.

„Jmenuji si Etörri Maarc,“ pronesl jsem.

Prohlížím si ho. Bílý oděv, červený kabátec s obřími výložkami. Tím se lišil od obyčejného člena gardy. Rapír v pochvě u jeho boku jsem také nemohl přehlédnout.

„Pojďte se mnou!“ vybídl mne.

Přikývl jsem a následoval opatrnými kroky urostlého kapitána do další místnosti. Nemohl si nevšimnout, že po něm pokukuji.

„Nikdy jste neviděl důstojnickou uniformu?“ zeptal se.
„Pocházím z Ykkhó a velitelé gardistů tam mají jiné knoflíky, myslím,“ odvětil jsem.
„Máte pravdu Etörri, mohu vám tak říkat, že?“ zeptal se, ale na moji odpověď nečekal.

Byla to spíše taková zdvořilostní otázka. Byl urozený. I kdybych řekl, že ne, udělal by si, co by chtěl. O to hůře, naše komunikace by zřejmě skončila. Takže mé ego musí teď stranou. Potřebuji získat jejich důvěru.

„Ano, pane!“ kývl jsem.
„Jestli se divíte, že mám rapír, tak je to jediná zbraň, kterou mohu v této budově nosit,“ vysvětlil.
„Nikdy jsem v ruce rapír nedržel,“ pronesl jsem a neubránil se výrazu zájmu ve tváři.
„Podle vašeho výrazu soudím, že byste si to chtěl zkusit, že?“
„Samozřejmě,“ vyhrkl jsem, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem na návštěvě na zámku. „Promiňte, naivní zvědavost!“

Omluvil jsem se a pohlédl směrem k madam d´Elzzbierppe. Nesla se jako princezna. Byla krásná a já cítil zvýšený tep ve svém srdci. Sakra! Co se to se mnou děje?

„Mohu vás odpoledne vyzvat na souboj!“ pronesl pyšně kapitán.

Ve mně hrklo. Já? Souboj? Dělá si legraci? Nikdy jsem to nedržel v ruce.

„Naučím vás nějaké triky,“ řekl a vůbec si neuvědomoval, jak neopatrně volil svá slova.
„Sou-boj!“ špitl jsem potichu, ale dost na to, aby mě slyšel.
„Mladíku, nebojte se!“ ozval se kapitán. „Nemyslel jsem tím ten opravdový souboj, ale ukázku boje s rapírem.“

Tím mě uklidnil.

„Prosím!“ ozval se najednou sluha, který stál u otevřených dveří a rukou nás zval ke stolu.
„Sedíte vedle mé sestřenky,“ dodal kapitán a ukázal rukou k místu, kde stál kníže Didier de Taale.
„Zde máme našeho ochránce!“ spustil radostně.
„Zde!“ ozval se sluha, který se objevil hned za mnou.

Moc dobře věděl, že nejsem znalý mravů dvora. Proto mi byl nápomocen, abych si neudělal ostudu. Jakmile se ke stolu posadily ženy, posadil se kníže a poté ostatní muži.

„Nemusíte se bát,“ šeptla madam d´Elzzbierppe.
„Oh, děkuji,“ promluvil jsem a opatrně položil ruce na stůl.

Všiml jsem si, že to udělali i ostatní muži. Vzápětí služebnictvo začalo obsluhovat všechny přítomné u stolu. Sotva tak učinili, kníže se ujal slova a chtěl, abych mu popsal onu událost, kdy jsem zachránil jeho kmotřenku. Ostatní se pustili do polévky a já jsem vyprávěl svůj příběh. Poté jsem opatrně zvedl lžíci ze stolu a ponořil jí do hovězího vývaru.

* * *

Po obědě mě kapitán de Taale zavedl k sobě do komnaty. Cestou mi vysvětlil, že by byl rád, kdybych si zkusil jeho oblečení. Nenamítal jsem. Připadalo mi to trochu zvláštní, protože přece jenom mé oblečení je prosté a o to více by se snažil ze mě udělat hlupáka, ale to jsem si myslel jen já. On si myslel něco jiného a zřejmě ze mě chtěl udělat rovnocenného protivníka.

Nejprve mi podal saténové lesklé nohavice. Jejich délka byla jen pod kolena. Překvapilo mě to, ale když se podíval na něho, tak měl podobné na sobě. Poté mi dal do ruky bílé punčochy, košili, podivné střevíce a kabátec.


„Podívej se na mě! Budeš vypadat stejně,“ vybídl mně a odešel z místnosti.

Stál jsem tam překvapeně a přemýšlel, kde začnu, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil sluha.

„Pomohu vám,“ promluvil.
„Moc děkuji,“ pousmál jsem se a nechal to na sluhovi, který přesně věděl, kde začít a jakou část oblečení obléci nejdříve.

Když jsem byl oblečený, odešel. Do místnosti se vrátil kapitán de Taale a podal mi bandalír, který jsem si přetáhl přes rameno. Poté k němu připnul rapír v kožené pochvě. Podíval se na mě a pousmál se. Mlčel jsem a skoro nedýchal. Cítil jsem se nesvůj, ale nechtěl jsem to nechat na sobě znát. On to stejně poznal.

„Vím, že se v tom necítíte dobře, ale mohu vás uklidnit, že vám to sluší, a kdybych vás potkal ve městě, rozhodně bych vás pokládal za šlechtice,“ pronesl.
„Děkuji.“
„A teď pojďme na zahradu!“ vybídl mně ke dveřím.

Vykročil jsem jako první. Na chodbě stáli dva sluhové a sledovali naše kroky vedoucí na zahradu. Asi největší překvapení, že zde u kulatého stolku seděla madam d´Elzzbierppe. Vedle ní stála její služebná. To jsem opravdu nečekal. Budu hodně nervózní, pomyslel jsem si a následoval kapitána, který mne vedl na volné prostranství. Myslím, že ten prostor je k tomu určený.

„Souboje na ulicích jsou zakázané!“ vypustil ze svých úst.

Zřejmě proto, abych pochopil, proč se tento cvičný souboj odehrává zde.

„Taste!“ vybídl mne.
„A-ano!“ kývl jsem a opatrně vytáhl rapír z kožené pochvy.
„Nebojte se!“

Jemu se to řekne, určitě svou zbraň použil už mnohokrát na rozdíl ode mě.

„Vezměte rapír do ruky a namiřte proti mně!“
„Tak?“
„Ne, uvolněte se! Držíte to jako koště!“
„Dobře.“

Snažil jsem se napodobit jeho postoj a rapír jsem si přehodil do levé ruky.

„Vy jste levák?“
„Já nevím.“
„Tak dobře, teď mě zkuste zasáhnout.“

Přikývl jsem a vyrazil proti němu. První pokus kapitán hravě odvrátil.

„Nebojte se udeřit!“
„Nechci vám ublížit!“
„To mě vážně pobavilo,“ řekl a odrazil můj rapír do strany.

Můj další pokus znovu odvrátil. Pak jsem naznačil útok na střed, ale uskočil jsem se do strany, vedl rapír do jeho boku. Kapitán však zareagoval velmi pohotově a můj rapír odrazil. Přesto pronesl na moji adresu chválu. „Výborně, mladíku!“

„Omlouvám se, ale…“
„…vůbec se neomlouvejte. Váš výpad byl naprosto ojedinělý, a pokud budete cvičit, mohl by z vás být velmi dobrý šermíř.“
„Děkuji za pochvalu, ale nemyslím, že se jím stanu. Nemám peníze na rapír, ani místo kde bych cvičil.“

Kapitán se nadechoval k proslovu, když ho přerušil sluha.

„Pane, omlouvám se za vyrušení, ale měl byste se připojit k vašemu otci,“ ukázal rukou směrem dovnitř.
„Ovšem, díky Manueli,“ ozval se kapitán a sklonil rapír k zemi. „Mladíku, dnes to budeme muset ukončit, ale pokud se vám to bude hodit zítra, rád si s vámi zatrénuji.“

Zcela mě zaskočil.

„Myslím to vážně!“
„O-ano, jistě, při-jdu,“ zakoktal jsem a vrátil rapír do koženého pouzdra.
„Věci pak vraťte sluhovi!“ řekl a s úsměvem na tváři se se mou rozloučil.

Jakmile odešel, přihlásila se o slovo madam d´Elzzbierppe.

„Souhlasil byste s krátkou procházkou?“
„Jistě, jestliže vám to nebude vadit!“
„A co by mi mělo vadit?“
„Nejsem urozeného původu.“
„Jsem vám vděčná za svůj život.“
„Stál jsem jen poblíž.“
„Každý by to neudělal.“

Hm, v tom má zřejmě pravdu, prolétlo mi hlavou a vykročil jsem k ní, abych jí nabídl rámě.

„Mohu?!“ nabídl jsem svou ruku.
„Jste velmi pozorný.“
„Učím se.“
„Jako byste sem patřil.“
„Neřekl bych.“
„Musel byste na sobě ještě pracovat, ale nikdo by nepoznal, že nepocházíte z vyšších kruhů.“
„Hm.“

Madam d´Elzzbierppe mě zavedla na konec zahrady, kde byla malá fontánka.

„Sem chodím nejraději. Je zde klid a tekoucí voda mě uklidňuje,“ spustila.
„Je zde krásně.“
„Líbí se vám tu?“
„Ano.“
„Mohl byste přijít zítra?“
„Já-ehm-myslím. Nevím, jestli se to hodí.“
„Můj bratránek vás pozval na cvičný souboj. Poté bychom se mohli projít do zahrady.“
„Nejsem si jistý, jestli by se to knížeti líbilo.“
„Kníže zítra odjíždí do Ykkhó. Je pozván na recepci ke králi. Budeme na sebe mít spoustu času,“ řekla s úsměvem na tváři.

Jak si to mám vyložit? Nudí se? Hraje si se mnou nebo mě opravdu chce vidět?

„Mohl byste mi říct, odkud pocházíte?“ přerušila mé myšlenky.
„Poznala jste, že nejsem z Taale?“ udivil jsem se.
„Všimla jsem si odlišných rysů…“
„..obličeje?!“
„Ano,“ pousmála se a přejela prstem po mé tváři.

Měla rukavičky, ale stejně jsem cítil uvnitř zvláštní neklid. Srdce se mi rozbušilo. Snažil jsem se neprozradit, ale poznala to. Byl jsem tak průhledný, až mě to vadilo.

„Žertuji,“ zasmála se a ustoupila ode mě.

Madam d´Elzzbierppe se naklonila přes mramorový okraj a ponořila své ruce do vody. Vůbec jí nevadilo, že má rukavičky.

„Váš bratranec vypadá, jako dobrý člověk,“ pronesl jsem.
„Proč se bavíme o něm?“
„Zřejmě bych měl jít.“
„Urazila jsem vás?!“ vyhrkla a otočila se ke mně.
„Ne, madam,“ odvětil jsem a sklopil jsem oči k zemi.
„Stydíte se. Jste roztomilý.“

Proč jsem měl pocit, že se mnou laškuje.

„Zítra přijďte!“ řekla povýšeně a vyrazila k lavičce mezi stromy.

Stál jsem tam a díval se, jak usedá na lavičku. Pozoruje mě. Jsem středem zájmu, to je jisté. Proč, to už nevím. Určitě to ví ona, madam d´Elzzbierppe.

„Tak zítra!“ vykřikla sebevědomě.

Uklonil jsem se a vyrazil ke dveřím, kde jsem požádal sluhu, aby mě odvedl do komnaty kapitána de Taaleho. Tam jsem se převlékl a opustil zámek knížete de Taale, který se od oběda o mě nezajímal. Pochopitelně, jsem chuďas, který omylem zachránil jeho kmotřenku. I tak mohu být vděčný, že jsem dostal tohle pozvání.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.01.2020, 21:00:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavé. Takže náš hrdina zachránil jednu šlechtičnu před srážkou s kočárem dostal pozvání na oběd (na zámek). Že by se do mladé ženy zamiloval? Možná se sám v sobě nevyzná, rodilý revolucionář a bratříčkuje se se šlechtou, co z toho může vzejít? Další díly napoví, co má náš hrdina za plány...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Kříž
Sojta
Večerní vánice
Nikis
Zatracená moder...
Tonyend
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr