obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ ::

 autor Danny J publikováno: 16.01.2020, 20:47  
Kapitola 5-6
 

Kapitola 5



André na mě čekal doma. Když jsem se blížil k domu jeho rodičů, netrpělivě přešlapoval před zápražím.

„Začínal jsem mít strach!“ spustil.
„Že mě zabili?“
„Nikdy nevíš, co panstvo napadne za manýry!“
„Jsem zpátky a živý.“
„To jsem rád.“
„Zítra jsem pozvaný na cvičný souboj!“
„Souboj?!“
„Kapitán de Taale mě cvičí s rapírem.“
„To si děláš legraci?“
„Myslím, to úplně vážně.“
„On sám se nabídl?“
„Ano.“

André zakroutil hlavou.

„A když jsme skončili s tréninkem, tak jsem se byl projít s madam d´Elzzbierppe,“ pochlubil jsem se.
„Jaká je?“
„Až překvapivě milá.“
„Řekl bych, že máme velkou šanci se dostat ke zbraním, když to nepokazíš.“
„A co bych měl pokazit?“
„Možná se ti u dvora zalíbí.“
„Vím, kam patřím a několik návštěv na zámku ze mě pána neudělá.“

Hm!

„Věříš mi vůbec?!“ zaútočil jsem na Andrého.

V první moment mi připadal jako by záviděl.

„Samozřejmě.“
„Tak proč máš takové narážky?“
„Promiň, ale mám strach, abys…“
…co abych?!“ vyhrkl jsem.

Vyslal jsem na něho zlověstný pohled. Opravdu mě naštval. Věří mi, ale pak má pochybnosti.

„Vysvětlím ti to.“
„Dobře, poslouchám,“ pobídl jsem ho rukou.
„Před dvěma roky jsem se seznámil s dívkou. Jmenovala se Catherine. Krásné dlouhé černé vlasy. Moc se mi líbila. Vyznal jsem jí své city a ona mě. Pak jednou za mnou přišla, s tím, že potkala služebnou knížete de Taale a ta jí nabídla práci na zámku. Byla to příležitost a ona jí chtěla využít. Catherine se však už neobjevila…“
„…cože?“ nevydržel jsem to napětí a vyprskl.
„Už jsem ji neviděl,“ smutně dodal.
„Byl ses zeptat na zámku?“
„Ano. Dívka takového jména prý nikdy v zámku nepracovala.“
„Myslíš, že jsi změnila jméno?“
„Neměla důvod se schovávat.“
„Zkusím se zeptat služebné madam d´Elzzbierppe, je to milá dívka, třeba bude vědět,“ nabídl jsem se.
„Soustřeď se na své poslání. Jestli se Catherine v zámku něco stalo a ty se začneš ptát, budou si myslet, že jsi tam kvůli ní a zle dopadneš.“
„Vezmu si tvé varování k srdci, ale až získáme zbraně, zjistíme, co se tvé Catherině stalo, souhlasíš?“
„Dobře,“ André kývl.

Po chvilce mi navrhl, že bychom mohli navštívit Alaina Duppuise, jestli sehnal už nějaké uniformy gardistů. Přikývl jsem. Cestou ke krejčímu jsme vyzvedli Clerence Vianteho. Jaké překvapení, že u něho byl i Rafael Moltieux. V první chvíli jsem měl pocit, že ty dva mezi sebou něco mají. Clerenceho ruka mu neustále sahala na stehno. Když se však objevila ve dveřích i dívka, která se zavěsila na Clerence, pochopil jsem, že asi ne.

„Moje dívka, Leontina Girdauxová,“ představil mě ji, a tím bylo vše vysvětlené.
„Etörri Maarc,“ uklonil jsem se a vzápětí se zasmál.

André mě bouchl do zad a začal se také smát.

„Jeden den na zámku a už je z něho urozený,“ dodal a strčil do mě.
„Ty jsi byl na zámku?“ podivil se Clerence.
„Ano.“
„Jak ses tam dostal?“

Jeho zvědavost rostla.

„Zachránil jsem madam d´Elzzbierppe život,“ odvětil jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se pro změnu Rafael.
„Šli jsme s Andrém do hospody, když se objevil z ničeho nic kočár, vypadalo to, že ji srazí, tak jsem ji stáhl k sobě.“
„Vážně jsi to udělal?“ udivil se Clerence a zamračil se.

Zachoval se stejně jako André.

„Musíš v tom vidět výhodu!“ poznamenal jsem.

Clerence se však tvářil jako bůh pomsty. Chytl se své dívky a vykročili k domu, kde bydlel Alain Duppuis.

„Clerenci!“ vyhrkl André. „Etörri má pravdu. Byla to náhoda, která nám pomůže získat zbraně. Taková šance nepřichází každý den.“
„Dobře, ale ta představa, že pomohl zrovna madam d´Elzzbierppe. Její otec není dobrý člověk!“
„Neznám jejího otce!“ ohradil jsem se. „Ani mě nezajímá. Pro mě…,“ máchl jsem rukama. „…pro nás je nejdůležitější získat zbraně. Pak nám Alainův strýc ušije uniformy, získáme zbraně a obsadíme zámek!“

Pozvedl jsem sevřenou pěst a pronesl tiše: „Smrt monarchii!“ Bylo to tiše, ale tak, aby to Clerence a ostatní slyšeli.

„Znovu jsi mě přesvědčil, že chceš splnit, co jsi nám řekl včera v hospodě,“ dodal Clerence a s úsměvem na tváři mě poklepal po ramenou.

Už jsme byli zase přátelé. Jeho vztek pominul. Uvědomil si, že stále máme společný cíl.

* * *

S čím jsme však nepočítali, že nás někdo slyšel. Ten někdo hned běžel do pevnosti a nahlásil hrozící se vzpouru.

„Co chceš?“ vyhrkl na něho strážný u brány.
„Slyšel jsem skupinku chlapců, jak podněcují ostatní ke vzpouře,“ odvětil.

Samozřejmě, že vymyslel i něco navíc, aby to vypadalo zajímavě.

„Bůh ví, co jsi slyšel!“ ohradil se strážný a evidentně mu nevěřil.
„Slyšel jsem, co jsem slyšel!“ trval muž na svém.
„Zmiz!“

Muž sklopil hlavu a kráčel pryč, když ho zastavil jiný hlas.

„Co jsi slyšel?“
„Nechtěli jste to slyšet!“ odsekl muž.
„Já jsem velitel stráže!“ pohrozil důstojník. „Jak se jmenuješ?“
„Jsem Francois Oerste.“
„Pověz, co jsi slyšel!“

Důstojník muže vyzval, aby to celé zopakoval. Francois Oerste poslechl a celé mu to řekl znovu. Co slyšel, a kde skupinku mladých rebelů viděl.

„Vojáku, svolejte mužstvo. Zadržíme ty rebely a vyslechneme je!“ nařídil důstojník a muži poděkoval několika groši hozenými na zem. „Jestli se potvrdí, co jsi slyšel, přijď si pro další, ale běda, jestli jsi lhal. Strčím tě do vězení a dobře se ti nepovede!“
„Nelhal jsem, pane!“ špitl Oerste a sebral ze země hozené peníze.

Vojáci byli připraveni do několika minut. Skupinka šesti vojáků vyrazila do ulice, o které mluvil Francois Oerste.


* * *

S Alainem Duppuisem jsme se potkali o ulici dál. Stál opřený o zeď a sledoval kolemjdoucí.

„Čekáš na nás!“ vyhrkl Clerence.
„Ano, i ne,“ odvětil.
„Tak tomu moc nerozumí, příteli.“
„Až, přijdete blíž, povím vám to.“

Muselo to být něco důležitého, jiné vysvětlení, proč to neřekl hned, mě nenapadá, pomyslel jsem si.

„Tak povídej!“ vybídl ho Clerence v okamžiku, kdy jsme dorazili.
„Získal jsem další dva, kteří s námi do toho půjdou.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A my máme také novinku,“ spustil André a ťukl mě do ramene. „Tady Etörri se dostal do zámku a získal nám tak výhodu jak se dostat ke zbraním.“
„Jak jsi to dokázal?“
„Zachránil život madam d´Elzzbierppe, když jí málem přejel kočár,“ vysvětlil André.

Alain měl větší nadhled, než Clerence a tuto informaci vzal jako skvělou výhodu.

„Skvělé!“ vyhrkl.

Ve chvíli, kdy to dořekl, objevili se v uličce vojáci.


„Stůjte!“ vykřikl velitel gardistů.

Clerence se podíval na Andrého, a pak na mě.

„Nevím, kde se tu vzali!“ pronesl jsem. Měl jsem pocit, že si myslí, že jsem je udal.
„Nic se neděje! Klid! Jen stojíme a povídáme si. Není to zakázané,“ řekl Alain.

Byl duchem přítomný.

„Chceme si promluvit,“ spustil důstojník, když dorazil k naší skupince.
„Co pro vás můžeme udělat, důstojníku?“ zeptal se Alain.
„Slyšeli jsme, že jste vykřikovali slova vedoucí ke vzpouře,“ odvětil.
„My?“ udivil se Alain. „My se chystáme do hospody.“
„Máme svědka, který vás slyšel…,“ velitel gardistů ukázal směrem, odkud jsme přišli. „…vyhrožovat králi!“
„To je lež, důstojníku,“ řekl Alain v klidu.

Vůbec se ho nebál.

„Půjdete s námi!“ vykřikl velitel.
„Nic jsme neudělali!“ bránil se Alain.
„Ničím jsme se neprovinili!“ přidal se Clerence.

Veliteli gardistů došla trpělivost a Clerence udeřil rukou do obličeje. Ten si to však nenechal líbit a vrátil mu ji. Vzápětí si však uvědomil, co udělal a snažil se mu omluvit. Bylo to zbytečné. Další úder pažbou pušky ho poslal k zemi. Odvedli nás do vězení. Jediného, koho pustili, byla Leontina.



* * *

Severní pevnost. Vězení.

André, Alain, Rafael a já jsme se ocitli mezi studený kamennými zdmi vězení zdejší pevnosti. Seděli jsme u stěny a dívali se jeden na druhého. Neobviňovali jsme se, ale v duchu jsme se připravovali na výslech, který s námi velitel gardistů povede. Nejsme tu náhodou. Někdo nás slyšel. Někdo slyšel mě, jak jsem zvolal: „Smrt monarchii! Jsme tu kvůli mně. Co udělají s Clerencem. Uhodil gardistu a důstojníka k tomu. Vztáhl ruku na královského vojáka. V Ykkhó by ho zbičovali. V nejhorším případě by mu ruku usekli. Ale tady?

„Nic na nás nemají,“ spustil Rafael.
„Vždyť nic nevíme,“ přidal se André.

Chtěl jsem k tomu také něco dodat, ale zaslechl jsem kroky. Vojenské těžké boty klapaly po kamenné zemi. Klap! Klap! Po chvilce se před mříží objevil důstojník, který nás sem přivedl.

„Váš přítel nám vše řekl!“ spustil.

Věděl jsem, že lže, protože Clerence by nic neřekl, on by nás nezradil.

„Co vám řekl?“ zeptal se André.
„Chcete bojovat proti králi!“
„To je nesmysl!“ ohradil jsem se.

Ostatní v tu chvíli vykulili oči.

„Asi nevíš, s kým mluvíš!“ odsekl důstojník.
„Ano, vím to moc dobře. Vy pro změnu nevíte, kdo je můj známý!“ pronesl jsem sebevědomě, ačkoliv jsem nemohl vědět, že tomu uvěří.
„Teď jste můj vězeň, a jestli mi neřeknete, co chystáte, budu vás mučit!“
„Zavolejte kapitána de Taale!“
„Cože?!“
„Jmenuji se Etörri Maarc.“
„Vaše jméno nic neznamená!“
„Ne teď!“
„Jste drzý, půjdete hned další na řadu!“ odsekl a kopl do mříže.
„Zavolejte kapitána de Taale, než bude pozdě!“
„Pozdě?!“
„Pro vás pozdě!“

Důstojník se zastavil, otočil směrem ke mně. Semkl rty a pak odešel.

„Co tím chceš dokázat?“ zeptal se André.
„Jestli si myslím, to co si myslím, tak mu předá zprávu, že jsem ve vězení.“
„A ty si myslíš, že nás dostane ven?“ pousmál se Alain.
„Za pokus to stojí,“ dodal jsem.

Po půl hodině se objevil důstojník s dvěma dalšími gardisty po boku.

„Otevřete!“ nařídil.
„Vážně se to děje?“ udivil se André.
„Jestli vás chytím ještě jednou, nikdo vám nepomůže. To si pamatujte!“ pohrozil velitel a díval se hlavně na mě.
„Jste rozumný muž, důstojníku,“ poznamenal jsem a prošel kolem něho jako první.

Držel se, aby mě nepraštil. Urazil jsem jeho hrdost. Myslel si, že se mu vysmívám, ale já to myslel upřímně. Byl rozumný a poslechl mě. On to však bral jako potupu.

„Ty jsi to dokázal,“ zajásal André, když jsme se dostali ven.
„Jsme ti opravdu vděční,“ řekl Alain.
„A kde je Clerence?“ zeptal se Rafael.
„Určitě ho brzy pustí,“ ozval jsem se a ukázal na kočár, který stál vedle pevnosti.

Podle erbu patřil knížeti de Taale.

„Budeš muset jít poděkovat,“ řekl André.
„Počkáme v hostinci U Krocana,“ dodal Alain.
„Udělám to,“ kývl jsem a vyrazil.


Přistoupil jsem ke dveřím a čekal, až se dveře otevřou. To se se však nestalo. Z okénka vykoukla hlava kapitána de Taale.

„Tohle už nikdy nedělejte, mladíku!“ ohradil se na mě. „Jenom proto, že jste zachránil mé sestřence život, si nemůžete dovolit využívat mé jméno. Je to jasné!“
„Ano, pane!“ sklopil jsem zrak.
„Zítra jedu mimo město. Budeme cvičit pozítří.“
„Ano, pane!“
„Kočí?!“ vyhrkl směrem na vozku, který držel otěže a čekal na povel.

Ustoupil jsem krok stranou, když jsem si vzpomněl na Clerence.

„Pane, kapitáne!“ vyhrkl jsem.

Kočár se rozjel, ale vzápětí se zastavil. Kapitán znovu vykoukl z okénka.

„Co se děje?“
„A ten mladík, který udeřil velitele stráže do tváře. Nedovolte, aby mu usekli ruku, prosím!“
„Dostane třicet ran bičem a pak ho pustí!“ pronesl.

Jakmile jeho hlava zmizela v okénku, kočár se znovu rozjel.

„Děkuji!“ vykřikl jsem, ale zřejmě mě už neslyšel.

André, Alain a Rafael čekali v hostinci U Krocana, když jsem dorazil.

„Tak co? Byl to kapitán?“ zeptal se André.
„Ano.“
„A co Clerence?“ vyhrkl Alain.
„Dostane třicet ran bičem a pustí ho.“
„Nepřijde o ruku?“
„Ne.“
„Jsi náš zachránce, Etörri!“ vyhrkl Rafael a objednal další pivo.


Pak jsme si dali i nějakou kořalku, po které mě domů odnesli. Nebyl jsem schopen odejít po svých. Přátelé mě nalívali a neustále mi děkovali. Pravdou je, že jenom bůh ví, co by s námi bylo. Kdybych se o kapitánu de Taale nezmínil. V každém případě by se nám dobře nevedlo.











Kapitola 6



10. srpna 1833.


Následující den ráno jsem měl hrozný bolehlav. Neměl jsem tu kořalku pít, myslel jsem si. Ani studená voda mi nepomohla, když mě André budil. Sakra! Ten chlap toho tolik vypil a je na nohou. Jak to dělá?

„Nechci vstávat!“ bránil jsem se, ale André byl neodbytný.

Držel v ruce vědro vody a chtěl mě znovu polít.

„Už jdu!“ mávl jsem a snažil se vylézt z postele.
„Jdeš na zámek!“
„Ano, já vím.“
„Musíš se dát do kupy.“
„Tobě se to řekne. Neměli jste do mě lít tu kořalku.“
„Ale ty jsi chtěl pít.“
„Hm.“
„Mamka udělá vývar. Mezitím se vykoupeš. Nesmíš udělat ostudu…“
„…já vím, musím udělat dojem!“
„Přesně tak, příteli.“

André položil vědro na zem a odešel.

„Už žádná hospoda,“ procedil jsem mezi zuby a postavil se na nohy.

V první moment jsem ztratil rovnováhu, kterou jsem však během chvilky získal zpět. Moje první cesta vedla ven na zahradu. Tam jsem se ošplouchl čerstvou vodou. Posadil jsem se na lavičku a počkal, až oschnu. Dneska bylo opravdu teplo. Rozcuchané vlasy jsem si vzadu upravil do culíku. Poté jsem si vzal svou košili, která visela na šňůře.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Andrého otec, který se tam objevil.
„Včera jsem to přehnal,“ přiznal jsem.
„Nejsi zvyklý.“
„Ne, to nejsem.“
„Podívej,“ spustil najednou vážně.

Hned jsem věděl, že se něco děje.

„Vím, že André se přátelí s Clerencem a Alainem. Nevím, co ti kluci mají za lubem, ale nechci, aby se Andrému něco stalo. Ti kluci zbytečně provokují svým chováním naše gardisty. André je hodný kluk.“

Netuším, proč mi to říkal, ale evidentně měl o svého syna strach. Kdyby jen tušil, že jsme v tom všichni.

„Možná jen nemají rádi povýšené chování zdejších gardistů,“ podotkl jsem.
„Aaron Boultier mi říkal, že viděl Clerence hádat se s vojáky. A pak ho odvedli do vězení.“

Jako by snad věděl, co se včera stalo. André se určitě rodičům nepochlubil, že nás zavřeli do vězení. Někdo nás viděl, ale vzhledem k tomu, že to bylo blízko pevnosti, moc lidí to nebylo.

„André byl včera se mnou,“ špitl jsem a doufal, že už se nebude vyptávat.
„Jsi tu nový. Neznáš ty chlapce, ale na toho Clerence si dej pozor,“ poznamenal a odešel.

Kdyby jen věděl, na co se chystáme. Určitě by nám nedal své požehnání.

„Budu na to pamatovat,“ pronesl jsem, když už byl pryč.

Zvedl jsem se z lavičky a vyrazil do kuchyně. Na chodbičce jsem potkal Andrého.

„Kde se touláš?“
„Venku je hezky.“
„Procházka zámeckou zahradou, hou hou,“ začal do mě rýpat.
„Doprovodíš mě?“ zeptal jsem se a poklepal ho po ramenou.
„To bych mohl, pak se stavím…“

Už to nedořekl, protože jsem ho šťouchl do břicha.

„Ejt,“ vyjekl a podíval se zlověstně na mě.
„Pak ti to vysvětlím,“ špitl jsem a posadil se ke stolu.

Tím jsem myslel, že mu řeknu o tom, že se jeho otci nelíbí, že André se přátelí s Clerencem.

* * *

Andrého matka přinesla hrnec s polévkou. K tomu položila na stůl mísu s chlebem. Dostal jsem najednou ohromný hlad. Talíř polévky ve mně zmizel jako nic.

„Klidně si ještě dej!“ pobídla mě paní Aultonová.
„Děkuji, je moc dobrá,“ pochválil jsem ji a naběračkou zalovil v hrnci.

André se jen pousmál.

„Jen aby ses při tom šermování mohl hýbat,“ dodal.

Nikdo z nich nevěděl, že to kapitán přesunul na zítra. Stále však platilo pozvání od madam d´Elzzbierppe, na které jsem se těšil. Určitě bude chtít, abych ji doprovodil v zahradě.

„Já se spíše těším na tu procházku zámeckou zahradou,“ poznamenal jsem s úsměvem na tváři.
„Jednou byl na zámku a je z něho pán,“ ozvala se Andrého sestra, Margit.
„Samozřejmě,“ rozesmál jsem se, aby každý poznal, že jsem to myslel z legrace.

Všichni jsme se tomu zasmáli. To se u nás v Ykkhó stávalo jen ve výjimečných situacích. Otec byl většinou zamračený a legraci nerozuměl. Smích pokládal jako zbytečnost. Andrého rodina mi přirostla k srdci. Už dlouho jsem se necítil tak dobře obklopen lidmi, i přesto, že se známe tak krátkou dobu.


* * *

Zámek knížete Didiera de Taale.

U brány jsem se nahlásil vojákovi, který mě hned poznal.

„To jsi zase ty?“
„Ano.“
„Nějak si tě oblíbili.“

V první chvíli jsem si myslel, že mi závidí, ale během následující minuty mě přesvědčil o opaku. Naklonil se ke mně a pošeptal mi, že to není štěstí.

„Proč?“ zeptal jsem se a nedočkavě očekával jeho odpověď.

Okamžitě jsem si vzpomněl na Catherinu, o které mluvil André. Voják však už neodpověděl. Možná to bylo, kvůli kaprálovi, který právě dorazil.

„Vpust ho dovnitř, madam d´Elzzbierppe na něho čeká v zámecké zahradě!“
„Ano,“ voják kývl a mávl rukou.
„Jednou jí stejně omrzíš!“ procedil kaprál mezi zuby.

Skoro se zajíkal.

„Já vím, že ano,“ šeptl jsem a prošel branou.

Cestou, kterou jsem znal, jsem zamířil rovnou do zahrady, kde na lavici seděla komtesa Melissa d´Elzzbierppe. Měla zelené šaty a nový účes. Moc jí to slušelo.

„Dobrý den, madam,“ poklonil jsem se a těsně před ní jsem se zastavil.
„Vítejte, Etörri,“ pousmála se a natáhla ruku.

Skoro jsem měl chuť ji zatáhnout, jako jsme to dělávali s děvčaty v Ykkhó. Jenomže tohle je madam a ta čeká, že jí nabídnu rámě, aby se mohla zvednout.

„Půjdeme k fontáně?“ zeptal jsem se a přistoupil k ní tak, aby se mě mohla chytit.
„Samozřejmě,“ špitla a zvedla se z lavičky.

Chytla se mě a pustila se, až když jsme dorazili k fontáně.

„Máte hezký účes,“ spustil jsem jako první a zbavil se tak nervozity, která mnou prostupovala.
„Děkuji. I vy máte dnes poněkud jiné kadeře.“
„Rozcuchané.“
„Ano.“
„Snažil jsem si nějak učesat vlasy…“
„…ale nemáte hřeben, že?“
„Ne. Nemám.“
„Mrzí vás, že zde můj bratrance není?“
„Ano.“
„A jste nervózní?“
„Ano.“
„Nezaváhal jste. Nesnažíte se to nějak zakrýt. Jste zřejmě upřímný. Líbíte se mi.“
„Děkuji.“
„Měl jste nějaké očekávání z dnešní procházky?“
„Prosím?“

Nechápal jsem, co mi tím chce naznačit.

„Víte, kdo jsem,“ pronesla.
„Samozřejmě.“
„Myslím, že to nebyla náhoda, když jste mě zachránil.“
„Šli jsme s přítelem do hostince.“
„Nejste zdejší.“
„Ne, to nejsem. To už víte.“
„Stejně se mi nechce uvěřit, že byste opustil Ykkhó a začal žít zde.“
„A vám se tu nelíbí?“
„Jsem tu jen na návštěvě. Na konci srpna se vracím zpět na ostrov Guille.“
„Mohu se na něco zeptat?“
„Hořím nedočkavostí,“ odvětila.

Zřejmě očekává, že se má otázka bude týkat její osoby. Myslím, že bude zklamaná.

„Asi před dvěma roky se zde hlásila o práci dívka jménem Catherine…“
„…ptáte se mě na dívku, v mé přítomnosti?!“ vyhrkla.

Okamžitě se urazila.

„Madam d´Elzzbierppe, byla to dívka mého dobrého přítele, hledá ji,“ snažil jsem se jí to vysvětlit, ale byla odtažitá.

Mlčela.

„Dozvěděl jsem se, že kníže de Taale…“
„…mlčte, prosím!“ přerušila mě.

Určitě o tom něco ví. V tu chvíli jsem se musel rozhodnout. Buď ji poprosím, nebo na ní budu silněji naléhat. Vypadalo to, že byla na měkko a nechtěla o tom mluvit. Musí něco vědět!

„Zeptám se tedy vašeho bratránka kapitána de Taale!“ pronesl jsem sebevědomě.

Ačkoliv jsem si nebyl jistý, že bych to udělal, musel jsem využít jejího rozpoložení. Buď anebo. André mi říkal, abych se snažil držet našeho plánu, ale já si nemohl pomoci.

„Chcete znát pravdu?“ zeptala se najednou.
„Ovšem.“
„Kéž bych jí znala,“ pousmála se a v mžiku ze mě udělala hlupáka.

Aha!

„Snad jste si nemyslel, že bych se vámi nechala zastrašit!“ rozesmála se.
„To jste si o mě myslela?“ vyhrkl jsem a vzápětí sklopil zrak k zemi. Podrbal jsem se za uchem. „Vidíte a já si myslel, že máte velké srdce, plné skutečné lásky,“ dodal jsem a rozhodl se opustit zámeckou zahradu.

Znovu jsem vsadil na jednu kartu.

„Etörri, počkejte!“ vyhrkla.

Neposlouchal jsem jí a vykročil k východu. Madam d´Elzzbierppe znovu zvolala mé jméno. Když jsem se nezastavil ani potom, rozeběhla se za mnou.

„Stůjte, přece!“ vykřikla a chytla mě za ruku.
„Prosím?!“
„Utíkáte jako ukřivděná dívka z vyšších kruhů!“
„Nechci být vaší loutkou, madam.“
„Ale to já od vás neočekávám.“
„A co očekáváte!“ šeptl jsem a podíval se jí do očí.

Pustila moji ruku a omluvila se. Nebylo to hlasité, šeptem řekla větu, kterou si budu pamatovat. „Omluva je ctností, přijměte ji!“

„Rozhodně mě mrzí, že jste mě špatně odhadla,“ pronesl jsem a v duchu věděl, že jí lžu.
„Chtěla bych vrátit čas.“
„Já bych se chtěl narodit v jiné rodině.“

Byla to pravda, ale nemyslel jsem hned rodinu urozených a vlivných lidí. Například Andrého rodina. Známe se pár dnů a mám pocit, jako bychom se znali roky. Přijali mě mezi sebe. Nebudu jim dost vděčný.

„Vraťme se k fontáně,“ její hlas se chvěl.

Měl jsem pocit, že se rozbrečí. Byla to velmi rozporuplná žena, která zřejmě nevěděla, co chce. Třeba to i věděla, ale její urozené ego odlišné od mého, se snažilo udržet postoj, k čemu byla vychovávaná.

„Mám rád přírodu,“ změnil jsem téma a snažil se zvrátit narušenou atmosféru soubojem jejího ega s mým.
„Když budeme o samotě, můžete mi říkat Melisso,“ navrhla a usmála se.

Moje babička pěstovala bylinky, takže jsem věděl, co její jméno znamená. Možná měla pravdu, že to nebyla náhoda, když jsme na sebe narazili. Potkali jsme se. Zřejmě jsme se potkat měli a skončila v mé náruči.

„Vaše jméno je krásné,“ šeptl jsem a pousmál se na ni. To jen proto, aby pochopila, že vše špatné bylo zapomenuto.
„Vaše jméno je pro změnu ojedinělé.“
„Ano, já vím.“
„Přijdete i zítra?“

Mlčel jsem. Jen jsem lehce pokrčil rameny.

„Hlavně neříkejte, že ne!“ vyhrkla a chytla se mé paže.

V tu chvíli se ozval hlas sluhy.

„Madam d´Elzzbierppe, kníže de Taale, mě pro vás poslal.“
„Myslel jsem, že odjel?“
„Ne. Poslal svého syna místo sebe.“

V tu chvíli mi došlo, proč se o tom nechtěla bavit. Zřejmě má kníže špehy všude. Ale proč to divadlo?

„Přijďte zítra. Slibuji, že nebudete litovat,“ šeptla a odešla směrem ke sluhovi knížete de Taaleho.

Podívala se na sluhu a pokynula hlavou. Poté dodala, aby mě vyprovodil k bráně. Sluha pokynul hlavou a ustoupil stranou, když procházela madam d´Elzzbierppe kolem něho. Jeho ruka ukázala směrem k východu ze zahrady a vyrazil jako první. Bez jediného slova mě doprovodil až k bráně. Poděkoval jsem, ale ani v ten moment neřekl ani slovo. Zřejmě jsem pro něho nebyl dost urozený.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.01.2020, 20:46:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Naši mladí hrdinové měli více štěstí než rozumu. Za pobuřování skončili ve vězení a nebýt onoho urozeného šlechtice, kterého náš hrdina znal, kdo ví, jak by dopadli. Co se týče návštěv zámku, nehraje si naše šlechtična se svým zachráncem? Nebo jde jen a pouze o šlechtické manýry... Kdo ví? Napínavé čtení na jedné straně a naivnost hlavních hrdinů na straně druhé. Chtějí jen tak vyvolat nepokoje a zmocnit se zbraní, nikdy neví, čí uši je poslouchají, a podaří se jim vůbec jejich plány (?), vždyť jsou tak mladí a život mají ještě před sebou...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr