obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391372 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: O srdci ze zlata / 10 ::

 autor Rebekka publikováno: 17.01.2020, 10:06  
Pan Lör II.
 

„Doufám, že jste spokojená, sestřičko,“ nelaskavě utrousil u snídaně Charles a probodl vidličkou kousek brambory. „Zásnuby byly kvůli vašemu Švédovi odloženy na dobu neurčitou, polovina hostů odjela a kdo ví, jestli znovu přijedou.“
„No dovolte!“ ohradila se dívka. „Já pana Löra nezabila!“
„Spíš nezranila, ošklivý Lör přeci pořád žije, že.“
„Monsieur Lör v noci zemřel,“ ponuře oznámil král. U stolu s ním a jeho dětmi seděla i jeho manželka a Kiera Tërrová, jež se ovšem na svého panovníka po událostech uplynulé noci neodvážila ani podívat. Věděla, že stojí na tenkém ledě, a umínila si, že jakmile někdo od stolu odejde, bude předstírat, že s dotyčným nutně potřebuje mluvit, a vytratí se spolu s ním, jen aby nezůstala s králem o samotě.
„Je dobře, že s námi nejí René, aspoň jednoho člena rodiny neotráví vaše věčné spory,“ vzdychla panovníkova choť.
„Kdo se vlastně teď ujme vyučování mé milé sestry, když pan Lör skonal?“
„Charlesi! Jeho tělo ještě ani nevychladlo, proboha!“ zamračila se královna.
„A bude chladnout pomalu, protože ten Švéd neuměl pořádně vůbec nic, ani zemřít. Nedožil se ani rána.“
„Uvědomujete si, co říkáte?!“ Marion se udělalo zle. „Jeho zranění bylo vážné, mohl zemřít hned.“
„Hm, to je pravda, vy o jeho stavu musíte vědět nejlíp, byla jste přeci u něj pečená vařená!“
„Tak dost!“ utnula jejich rozepři mocným hlasem jejich nevlastní matka (její vlastní dcerou byla pouze nejmladší René). „Chci se u snídaně konečně bavit o něčem jiném než o vraždách, zraněních a Švédech!“ Zamračila se na oba dva sourozence. „Výuky švédštiny se prozatím ujme kapitán, je přeci taky Švéd.“
„Pana kapitána mám plné zuby, pořád ke mně chodí, nebudu s ním v jedné místnosti ani minutu!“ Marion vstala, odhodila ubrousek a rázně odešla. Ve dveřích se na okamžik ještě obrátila a dodala: „Kdyby mne někdo hledal – ne monsieur Fössr, s’il vous plait – budu se v kapli modlit za pana Löra. Jsem totiž očividně jediná, komu na něm tady záleželo.“
Několik minut mlčky jedli, pak vstoupil Alexandr. „Omlouvám se, ale musím mluvit s madame Tërrovou,“ hlesl.
Kiera vyskočila. „Zachránil jste mne!“ vyhrkla, jakmile se ocitli z doslechu.
„Sice nevím, proč, ale to je jedno. Chcete nějak pomoci, chci také zjistit, kdo zranil mého bratra.“
Kiera přikývla. „Vyslechněte lékaře, kdo Löra navštívil během noci. A chci taky vědět, kdo ho viděl naposled živého! Jestli byl lékař u toho, když zemřel, a…“
„Madam, já ho vyslechnu,“ usmál se Alexandr.
Kiera zariskovala a vrátila se do sálu. Seděl tam už jen panovník. „Chtěla jsem vás požádat, abyste povolal zpět pana Örmsteina,“ promluvila. „Domnívám se, že vrah i zloděj jsou stále na zámku, ba dokonce že se jedná o jednu osobu.“
„Co bychom pro vás neudělali…“ odvětil nesoustředěně.
„Merci.“

Alexandr vešel do Lörovy komnaty, byla to vcelku rozlehlá prostora zařízená největším luxusem, stálo zde pohodlné lože, prostorná truhlice a mohutná kamna zdobená barokními sochami. Otevřel truhlu a ke svému překvapení zjistil, že zeje prázdnotou. Copak se ten Švéd vůbec nepřevlékal? Pod oknem si všiml druhé, přenosné truhlice, a v ní už šatstvo nalezl, také mnoho knih, učebnic a popsaných pergamenů, vše ve švédštině. Vedle postele na zdi visely dva meče, jeden těžký vojenský kord a druhý lehký fleret. Na stole ležela švédská kniha a vedle její rozpracovaný francouzský překlad.
Tělo šlechtice spočívalo stále na lůžku. Na první pohled vypadal, jako by jen spal, ale když Alexandr přišel blíž, všiml si, že má trochu namodralé rty. Udělal nad ním ve vzduchu křížek, vzal mu polštář a odložil jej stranou na židli u kamen. Pak opatrně, jako by ho nechtěl probudit, překryl Švédovu popelavě bledou tvář přikrývkou. Jak mrtvola dospívala stádia ztuhlosti, svaly se stáhly a v obličeji se jí usadil bizarní výraz. V komnatě bylo chladno, netopilo se, a tak tělo tuhlo rychleji.
Když vytahoval polštář zpod těla, vypadl na podlahu jakýsi předmět ukryt pod ním. Shýbl se, aby jej zvedl. Byla to soška svatého Lazara. Příliš mu asi platná nebyla. Muž se opřel o matraci, aby vstal, a vtom koutkem oka zpozoroval cosi pod postelí. Lehl si na břicho a vplazil se tam. Objevil ledabyle pohozený přívěsek. Malé zlaté srdce visící na zlatém přívěsku.
„Potřebujete něco, monsieur?“ ozval se nějaký hlas. Vyskočil na nohy.
„Ne, jen se tu rozhlížím,“ vyhrkl. „Totiž…“ opravil se vzápětí, „vlastně ano, mohu si s vámi promluvit?“
Lékař krátce přikývl a opřel se o stěnu. Alexandr přecházel sem a tam a prohlížel si sošku, jen občas na svého společníka pohlédl. „Předpokládám, že to vy jste se o monsieur Löra staral. Jaký byl jeho stav?“
„Jak jsem říkal už Jeho Veličenstvu, zranění pana Löra bylo zlé, ale opravdu jsem si myslel, že to překoná. Rána začala hnisat, ale to je normální průběh. V noci ale dostal horkost, šel jsem oznámit Její Výsosti, že se stav Löra horší. Za chvíli ho chtěla vidět, pak mne poslala pryč, že prý chce vidět krále, ačkoliv je pravda, když o tom teď přemýšlím, že sám mladý pán neřekl nic.“
„Jak to myslíte?“
„No, princezna mne poslala pro krále, ovšem pan Lör sám vůbec nepotvrdil, že by ho tu chtěl. Zdálo se mi, že je to spíš princeznino přání. Když jsem panovníka přivedl, byl už monsieur mrtev.“
„Takže princezna byla poslední, kdo ho viděl naživu?“
Pokrčil rameny. „Asi ano.“
„A vám nepřišlo na smrti pana Löra něco divného?“
„Proč by mělo?“ podivil se lékař. „Jak říkám, jeho stav se zhoršil, nedalo se odhadnout, co se s ním stane v další hodině nebo dni.“
Ethan se v duchu Lörovi omluvil a odkryl jeho tělo. „Chci se zeptat, co ty rty? Taková barva… přeci není normální. Už jsem pár mrtvol viděl, ostatně který muž nikdy ne, a tohle… vidím prvně.“
Sklonil se nad mrtvým. „V noci jsem to asi přehlédl…“ zamumlal a poškrábal se na hlavě. „Podivné… Víte, taková barva obvykle znamená, že se člověk udusil, ostatně popatřte, lehce změněnou barvu mají i konečky prstů.“ Zvedl jednu jeho ruku. Ještě pořád to šlo, ale ztuha. Lékař si nicméně s nějakou úctou k mrtvole nelámal hlavu, říkal si, že i kdyby mu ruku zlomil, jeho už to bolet nebude. „Mohou to být jen posmrtné skvrny, ale ty bývají v částech těla, jež jsou obráceny k zemi.“
„A protože neležel na břiše, pak asi těžko budou ty posmrtné skvrny v obličeji,“ odtušil Alexandr.
„Přesně tak,“ ocenil to lékař.
„Takže mi chcete říct, že se udusil?“ vyhrkl Alexandr.
„Já a důkazy, mladý muži, především ty důkazy.“
Vpil se krásnýma černýma očima do jeho. „Ještě pořád mi chcete tvrdit, že vám na jeho skonu nepřipadá nic podezřelé??“

„Vaše domněnky byly správné, aspoň tomu zatím nasvědčují důkazy,“ řekl mladý šlechtic, když po boku Kiery Tërrové kráčel po ochozu. „Ta soška… A smrt pana Löra si někdo patrně taky pojistil.“
„Ano, ale kapitán má skálopevné alibi,“ namítla. „Bohužel, na plese mluvil s mladší princeznou, když Lör vstoupil.“
Alexandr zaklel. Pak ale významně upozornil: „To je ale alibi pouze na vraždu pana Löra. Kde byl, když zranili Pierra-Louise?“
„To zatím nevím,“ připustila, „ale v tu dobu jsme my byli ve Stockholmu. Je to divné. Ty zločiny spolu nemohou souviset, ale přitom nemá logiku, aby spolu skutečně nesouvisely! Odpusťte mi, s’il vous plait, monsieur Alexandr, cením si, že jste vyslechl lékaře a zjistil vpravdě důležité informace, ale já potřebuji někoho, kdo má zkušenosti. Kéž by se už vrátil Ethan!“
Po protější straně ochozu prošla dívka, na sobě měla na znamení smutku bílé šaty, v rukou držela misku se svíčkou. Temně zrzavé vlasy jí v copu visely přes lehce shrbená záda. Z tváře si smyla líčení a vypadala pozoruhodně obyčejně na to, kým byla.
„Kdo je to?“ zeptal se Alexandr a ukázal na ni. Sledoval ji, dokud jim nezmizela z dohledu.
„Princezna Marion,“ pravila Kiera nevzrušeně. „Měla pana Löra moc ráda.“
„Co bude s tělem monsieur Löra?“ otázal se muž.
„Na rozkaz krále bude vystaveno v kapli a poté odvezeno do Stockholmu spolu s jeho vrahem, až ho dopadneme.“ Nahlas nedodala, že si nedovede představit, v jakém stavu asi to tělo v tu dobu bude…
Alexandr ji skoro neposlouchal, díval se na protější stranu a doufal, že ta dívka se tu zase objeví. Ale ona se neobjevila.
„Říkal jste, že si smrt toho Švéda nejspíš někdo pojistil, jak jste na to přišel?“ zeptala se Kiera.
„Lékaři se zdá, že ho někdo udusil.“
„Inu, je to lékař, tak na tom asi něco bude, ale tedy je nutné položit si zajímavou otázku. Proč by ho vrah dusil, když pro něj prve ukradl tu sošku, aby ho zachránil?“
„Možná ho Lör viděl a on nechtěl, aby prozradil jeho identitu…“
„Ne!“ Kiera smetla jeho nápad jako smetí ze stolu. „Vždyť pro něj kradl v klášteře! Kdyby ho chtěl zabít, udělal by to rovnou a neriskoval by ještě větší boží hněv odcizením té sošky. A pak, myslím, že náš vrah není katolík, ten by takovou ohavnost neudělal v žádném případě.“
„Skvělé, zbývá nám zjistit, kdo ve městě nevěří v Boha,“ uštěpačně se ušklíbnul Alexandr.
„Nechte si to,“ napomenula ho ona. „Shrňme si, co víme.“
„Fajn. Pana Löna – nebo jak se ten Švéd jmenoval – někdo zranil, patrně nešťastnou náhodou. Dotyčný ho chtěl zachránit a donesl mu sošku svatého Lazara. V noci ale přišel někdo úplně jiný a zraněného zavraždil.“
„Ano. Víme, že sošku ukradl s největší pravděpodobností Axel Fössr, kapitán gardy, ale ten má zase alibi na dobu zranění naší oběti. Ergo to musel být nějaký jeho komplic.“
„A byl to opravdu kapitán?“ Alexandr si to pořád nedokázal představit.
„Je to víc než pravděpodobné. Bratr Joachim řekl, že muž, který sošku vzal, měl mokré dlouhé vlasy a vousy. Kapitán má vousy a přerostlé vlasy, a ten den je měl i mokré, protože ho René shodila do rybníka.“
„No jo, tohle vám asi nevyvrátím,“ zklamaně řekl on. „Kdo je ale potom tím jeho komplicem?“
„To nám bude muset prozradit sám kapitán.“
„No tak proč na něj neudeříme?!“
„Musíme být opatrní. Všichni vidí, že se tu s vámi promenáduji, kdybychom kapitána obvinili, mohl by proti nám vyrukovat s tímhle. Jste následník trůnu, okamžitě by mne nařkli ze zrady a už bych nic nevyřešila.“
Alexandr si pomyslel, že ta ženská myslí jen na sebe, ale nahlas neřekl nic.

Marion se vrátila do komnaty a klesla na postel. Vzala polštář pana Löra a objala jej. Neuvěřitelně jí chyběl. Přála si vrátit čas, nikdy mu neříct o svém těhotenství a nikdy neslyšet ta prokletá slova z jeho úst. Že nemohl mít děti. Jak to ksakru vůbec mohl vědět. Neměla vybuchnout. Měla si s ním promluvit a třeba by se jí ho podařilo přesvědčit, že ona je vzácná výjimka a že dítě, jež chová pod srdcem, je vskutku jeho. Vybavila si, jak ji na okamžik obklopila tma, až měla pocit, jako by snad samým šokem snad zemřela. Jenže byl to doopravdy jen okamžik, jak jí připadalo? Co když to bylo déle? A co se dělo, že si na to nepamatuje?
Zadívala se na polštář. Omylem si jím zavadila o rukáv a povyhrnula jej vzhůru. Její předloktí i paži, ba dokonce i hřbety jejích rukou hyzdily škrábance, některé velmi hluboké. Zalapala po dechu. Ten jediný pohled dokázal roztrhat mlžnou clonu její paměti a odhalit netušené tajemství. Vzpomněla si, jak sebrala Amovi polštář a jak na něj křičela, aby odvolal svá slova, jež ji ranila. Jak se k němu vrhla, přitiskla mu polštář na obličej a jak jej tam pevně držela. Jak huhlal a kroutil se, jak nohama shrnoval prostěradlo z postele. Jak jeho ruce slepě tápaly po matraci, až dospěly těch jejích, a jak do nich bušily a nehty drásaly její bílou kůži, dokud konečně ochable neklesly podle těla.
Marion hodila polštář Ama Löra do krbu, zabořila tvář do pokrývek a rozplakala se.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.01.2020, 10:05:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh se pomalu mění v "detektivku". Líbí se mi nejen popisy, ale i dialogy. Čtenář by měl vraha znát, zatím co hlavní postavy příběhu tápají. Uvidíme, zda se přijde na to, kdo pana Lora zabil. Přeci jen škrábance na ruce (na rukou) mohou vraha snadno prozradit...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Cesta
Haisenberg
Stará žena
Govrid
Hostina
aldebaran
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr