obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915483 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5761 autorů a 391366 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Hračka ::

 autor Zavel publikováno: 20.01.2020, 22:22  
 

Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a živila se jeho teplem. Tehdy pro ni představoval denní jistotu a nikdy by si od chvíle svého stvoření nepomyslela, že o něj jednoho dne přijde. Že se snad na celou věčnost propadne v nekonečně slepou tmu, aby tak prožila každičkou chvilku svého věznění v temně hluboké prázdnotě. Bez možnosti pohybu a ve společnosti dalších takových odsouzenců bez viny, kteří vzápětí zapomněli na dobu své existence ve světě lidí, o kterou byli tak náhle připraveni, strávila roky, snad desetiletí, kdoví? Přemítala, společně s ostatními, jakým že prohřeškem se tolik provinili, že je stihl tak nelidský trest. Dumali a dohadovali se, avšak na nic kloudného nebyl schopni přijít. A tak s podobnými úvahami začínali znovu a znovu, aby je slizce lepivá chapadla dohadů a domněnek zavíjela v klubka zoufalých uzlíčků hněvu, smutku a beznaděje. Jak báječný byl tehdy život tam venku! Smysluplný, radostný, prohřátý smíchem, kypřený smutkem, konejšený odpuštěním. Nikdy na ni nebylo zapomenuto, přestože postála čas od času v druhé řadě zájmu jejího malého souputníka. Z paměti nikdy nevymizí ty měkké teplé ručky, které se jí s nesmělou opatrností zmocňovaly, aby se stala ústřední postavou jeho nastávajícího dne. Tak tomu bylo roky. Minuly závratnou rychlostí. Pak, pozvolna, nenápadně, na ni smítko po smítku začal sedat prach. Propadala se postupně jednotlivými vrstvami bednou plnou nepotřebných dětských hrdinů a v lidském srdci pro ni již nebylo místa. A jednoho dne vydala se na cestu. Zdánlivě poslední. Sem, kde tma pohltila její existenci v zapomnění. Nikdo o ní nevěděl a tak přestala žít. Nemohla jinak. Stvořili ji přeci proto, aby sloužila ostatním coby jejich průvodce. A tak již nebyla. Než nastal dnešní den.

Přicházím zas na svět.

Opět si na ni vzpomněl. Ale co to? Jak je najednou starý! Ten, jehož kdysi tak drobné prstíky ji jemně nesly. Včera hladké tvářičky nyní pokrývaly husté vousy. Jak vyrostl! Dospěl! Co se bude dít? Touží s ní snad znovu být? A co ostatní? Ti zde zůstanou? Jejich trest dosud nevypršel? Ale co. Hlavně, že jsou zase spolu.

---

Roztrhl jsem papírový obal, otevřel krabici. Ano, musí to být právě tenhle balíček. Je jediný dostatečně velký, aby se dovnitř vešla. Jiný, z těch co ležely na zemi, to přeci nemohl být. Nepřicházely prostě v úvahu. Tam, na dně snad až přespříliš rozměrné bedny ležela. Ona. Toužebně očekávána již tolik měsíců. Podařilo se! Vydržel jsem, byl jsem trpělivý a přání se nakonec splnilo. Je moje! Navždy! A nikdy se jí nevzdám! Od nynějška pro mne neexistuje jiná nežli ona. To ona mi otevře zcela nové světy a stane se mou společnicí na cestách těmi neprobádanými kraji. Možná pozveme i někoho z mých starších souputníků, ještě se uvidí. Jsou pro mne najednou tak vzdálení, nepotřební. Jak jen jsem mohl kdysi tolik toužit právě po nich. Copak mi byli schopni nabídnout tolik, co teď ona? Nic pro nás dva nebude neuskutečnitelné. Vše je možné, vše je jen naše a to celé existuje jen pro nás! My proti nim. Můžeme cokoliv, být neviditelní, v nitru Země, vyrůst v obry, nebo se stát trpaslíky, jedny i druhé v boji porážet a v bitvách raněné uzdravovat padlé a z mrtvých nechat povstat.
A tak se toho dne začala odvíjet historie jednoho pevného přátelství. Jako mnoho jiných je promění čas, jak už tomu bývá. Avšak jako každý silný vztah, i tento zanechá cosi výjimečného, co bude chlapec do konce svých dnů rozvíjet a z čeho bude čerpat. A i když se později ti dva nebudou setkávat tak často, jako v ten vzácný čas, kdy mu mohla nejvíc nabídnout, je pro časy budoucí třeba z věnovaného daru zachovat, co jen je možné. Aby na tom základě bylo možné stavět, co jednou bude nutné předat. Aby opustil pevnou zem, na níž je nutné zařadit se v bezpečí zástupů těch, kteří se o to vše nechali připravit. A v ten okamžik, vzpomene si opět v plné šíři na starou známou, se kterou jej seznámili rodiče, když sám byl ještě dítě, na kterou však vpravdě nikdy zcela nezapomněl. Vždy byla tak trochu s ním, přestože se s ní již tolik nepotkával. Pak vyhledá na půdě lety zaprášenou krabici, do které byla zakleta, aby své mimořádné schopnosti znovu uplatnila s někým, kdo ji tolik potřebuje. Dnes si však nic z toho neuvědomuje. Je malým chlapcem a není mu dáno tolik přemýšlet. Nic takového vlastně ani není třeba. Ten den je přeci ještě tak daleko. A nové dobrodružství, v němž vyslouží si vzácný poklad, právě začíná.
Dobrodružství střídalo dobrodružství, a tak se čas mohl směle rozlétnout, aniž by si toho chlapec vůbec povšimnul. Proč by to dělal? Naštěstí ještě neměl tu povinnost na hodiny se ohlížet. Nic ho tomu nenutilo. Alespoň zpočátku. Společně prožili mnohé a mnohému se naučil, když přítelkyně nenápadně odmykala skrytá zákoutí jeho mysli, aby tak provždy určila jeho vztah k celému vesmíru. Kdoví, zda mu širší obzory život usnadní? Jeho fádní a obyčejná stránka mu však již zůstane odepřena. Závisí však jen a jen na jeho vlastní vytrvalosti, zda nic z daného bohatství nezapomene, a odolnosti, aby nepodlehl vábení mámivé pohodlnosti šedivě obyčejného způsobu přežívání. Zapomínal tedy v těch chvílích bezstarostné hry na svět kolem sebe a dělal to rád. Nešlo o záměr, zkrátka pro něj ten svět ve své nesmírné velikosti zatím příliš neznamenal. Snad proto, že netušil, že ty šťastné roky s rodiči jednou skončí a vše bude zcela jiné. Výpravy ve dvou za hranice možného byly pro něj zkrátka nekonečné. Ten čas neměl nikdy pominout. Proč taky? A dar bujné představivosti se rozšiřoval s každou cestou tam za sedmero jezer. Na dalekých cestách setkával se s překážkami a protivenstvími, která svedl překonat stále snadněji, neboť dovednost přicházet s nevšedními řešeními patří přeci do základní výbavy úspěšných pohádkových hrdinů. Jak podobné, přestože zrale nabubřelé patálie pak podobně neotřelým způsobem řešil po mnoha letech ve svém skutečném životě. Jen výjimečně si nevzpomněl, kdy se tomu naučil. Jak pak bylo snadné vybavit si obraz samolibého draka dřímajícího na nesmírném bohatství ve chvíli, kdy se snažil přimět nepřístupného nadřízeného k přijetí jeho svérázného pohledu na některý z těch zásadních problémů, jež vážný život dospělého přináší. Stále malichernější se mu zdály, když zvedal oči ke hvězdám, kde v dětství strávil tolik času. Ten nadhled ho již neopustil. A díky tomu mu nečinilo žádné potíže rozeznat významné od nepodstatného. Na první pohled tak obyčejná a přitom mu přítelkyně pomohla nahlédnout do samotné podstaty lidství. Jak ale mohl tenkrát poznat, kam jej nevinné dětské hry povedou? Co si vyslouží? Tak nějak se to v příbězích pro děti a nikdy dospělé říká, ne? Na rozdíl od pohádek však mělo jeho dobrodružství díky dětskému přátelství s věrnou společnicí trvat po celý život. Rozhodl by se vzdát nerozlučného kamarádství, kdyby měl tu moc a tušil, jak mu zkomplikuje každodenní bytí po zbytek jeho dní? Šel tedy vlastní cestou, jako málokterý.

Jak osamělá má cesta byla.

Kouzlo těch let mizelo pozvolna, aniž by se však kdy zcela vytratilo. A jak to tak bývá, on sám si toho všiml až po letech. Propast, která jejich přátelství nejprve jen drobnou puklinou narušila, začala se nenápadně rozšiřovat. Povinnosti, noví přátelé, stále zvětšující se svět kolem a roky běží. Tak ocitla se společnice na čas na druhém břehu a nakonec na dně zapomenuté bedny zasypávané prachem a špínou. Povinnosti, přátelé a nové končiny přicházejí a míjejí, ale pevná vzpomínka, byť zapadlá, na kdysi nepostradatelnou přítelkyni, přetrvá. A nejen to. S nabytými zkušenostmi a neúnavně útočícími malichernostmi, jimiž je život přeplněn, stále častěji vzpomínal na ty společné roky a den za dnem si zřetelněji uvědomoval, co že ono přátelství zrodilo v jeho mysli. Jak cesty, jimiž spolu prošli a každičký z příběhů, který společně sehráli, posunul o něco dál hranice jeho představivosti, a jak si díky tomu všemu zvykl na cokoliv neobvyklé až nezvyklé a sám tomu odhodlaně pomáhal na svět. Když jiní si ťukali na čelo a hleděli úkosem, on se cítil jako doma. Nevšední řešení a osobité vize, to vše mu bylo pak zcela vlastní. Vybočoval tak z řady a bylo mu stále jasnější, že je to jen díky staré dobré přítelkyni. Mnohokrát se k ní již chtěl vrátit, avšak falešné zábrany dospělosti, z kterých je tak těžké se pro zvyk vymknout, i jemu ztěžovaly učinit ten krok. A tak museli na den shledání čekat oba tak dlouho. Ani jeden z nich nestal se však toho důvodem. Na svět tedy musel mezitím přijít někdo další, kdo se o to, ač dosud zcela bezmocný, postará.

---

Tak je to on! Můj malý nevinný společník!

Jak hluboko zapadl jeho obraz v propadlišti času. Život v temnu kartonové cely se vlekl a vzpomínka na šťastnou dobu věrného přátelství stávala se stále matnější. Již jen málo chybělo, aby začala pochybovat, zda to vůbec byla pravda. Tvář mohla zestárnout, úsměv však zůstal. Se stejnou opatrností jako kdysi vysvobozuje ji z letitého zakletí a dává zas okusit teplo slunečního svitu. Snad se vše vrátí. Snad budeme zas spolu. A naše společná dobrodružství již nic nepřeruší. Není důležité, co dosud stálo mezi námi. Proč jsem strávila celé věky ve tmě špinavé bedny. Jen díky síle náhlého shledání je to vše nadobro zapomenuto. Co však se děje? Kam jen to se mnou kráčí? Copak už nemůžeme být jen spolu sami dva? Cožpak je nám třeba třetího? A kdo že to vlastně má být, ten povědomý kluk, který nás napjatě očekává v našem starém dětském pokoji? Některé kolegy a kolegyně jako bych poznávala. Ano, i ostatní tu jsou. Jak jen zestárli. Zřejmě se již čekalo jen na mě. A nyní mě již můj navrátivší se společník s téměř posvátnou opatrností znovu bere do rukou a představuje onomu nedočkavě si poposedajícímu chlapci. Vypráví mu o mne. O nás. Co vše jsme zažili. Mluví prostě. Ale vábivě. Chlapci očka jen září. Stále jasněji. Ano. Jako by se na cosi těšil. A již mě v náručí svírá!
S citem, přesně jak mu otec řekl. Nebylo třeba nic dlouho vysvětlovat. Snad by za jiných okolností jednal zdrženlivěji. Tatínek však věděl, jaká slova volit, aby ve zvídavém synkovi zažehl plamínek zájmu. Stále pečlivěji prohlížela si zkoumavá dětská očka novou společnici a už si ji nese stranou, o tatínkovi již snad ani neví, stejně jako o světě a zvolna mizí na nové cestě za první z devatera hor. Čas se krátí a princeznu je třeba kvapem zachránit. Ba ne, tak zkušeného hrdinu, jako je tatínek, přeci musí sem tam přizvat. A on se jistě rád připojí. Konečně k tomu dostane příležitost. Jak je to dávno, co naposledy směl. Teď však jen tiše odchází, zavírá za sebou dveře pokoje a ponechává syna tam, kde je mu nejlépe. V té správné společnosti.
A jak se hrdinná dvojice noří stále hlouběji do zákoutí světa, jenž společně staví, chlapcova budoucnost se pozvolna mění. S každým přemoženým drakem a polovinou království mu odměnou danou, prostě s každým zdolaným úskalím, které se jim stavělo do cesty, se v čase tam daleko vpředu jedna za druhou bortí černé věže všedního vnímání života a vesmíru a hradby pohodlných návyků, jejichž následování zajistí pevné místo v lidském společenství, se rachotem hroutí. A tak malý hrdina bezděky otvíral oči hledě do skutečného světa nezkresleně bez mnohých clon a filtrů, jež řadě dospělých již vidění dávno zastřely. Však se mnozí příliš nebránili. Není významné, že pohádková dobrodružství promění se časem v příběhy fantastické, snad o něco zralejší. K tomu dojde jen na jejich povrchu. Jádro zůstane stejné, ať jde o výpravu za sedmero jezer či na povrch vzdálené planety. A věrná společnice mění svou formu pružně podle potřeb prožívaného příběhu. A jak slíbeno, tatínek čas od času rád rozšíří řady synkovy družiny a vrátí se tak do dob věrného přátelství s dědičnou přítelkyní, aby alespoň na několik vzácných okamžiků opustil ten veledůležitý svět velkých jako malé děcko, kterým stále je. Zanedlouho se však do něj musí vrátit. Není smutný. Odchází za maminkou, a zatímco je v mysli napůl ještě v jiné galaxii, poměřuje z té výšky význam malých denních strastí a svárů. Vše je mu jasné. Z jeho tváře se tak nevytratí úsměv, který si odnáší z dětského pokoje. Je šťastný. Družina ani posádka vesmírné lodě se ale za ním neohlédne. Pokračuje ve své misi. Mají co na práci! Snad oslaví úspěch. Snad alespoň něco z nabytých dovedností, které si chlapec osvojí na dalekých cestách, nezapadne v jeho mysli a celou svou mocí zabrání mu zařadit se v šedivý zástup zralých vševědů šourajících se jeden jako druhý vyšlapanou stezkou života sešňerovaného pohodlně bezpečnými vzorci předepsaného chování. Jak lehko se jim člověk podvolí. Nic z toho, co v sobě s pomocí své milé vybudoval, nesmí si nechat tím veleváženě rozumným dospěláctvím vzít. Třeba nevykoná žádné světoborné skutky, na tom přeci nezáleží. Stačí mít oči otevřené, dohlédnout až tam daleko za horizonty, které mu rozšířila, a žít prostý poctivý život. Však to dá práci! A možná za čas i on se pro dávno odloženou společnici vrátí, aby ji předal dál. Uvidíme. Vždyť ví, jaký je její úkol. Bude tedy připravena. A bude čekat.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.01.2020, 22:21:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Máš bohatou slovní zásobu, to se musí nechat. Text, ačkoliv vše prozrazuje, nabádá k zamyšlení. Tak trochu jsem si vzpomněl na "svět hraček", ačkoliv Tvé hračky "žijí" docela jiné (své) životy, jakoby oživlé bytosti doprovázející své "přátele", kteří si s nimi hrají. Přemýšlel jsem, co že je to za hračku, nejspíš půjde o nějakou pannu, nebo loutku, případně plyšáka. Jen spekuluji, protože se mi vzhled této hračky ztratil v moři myšlenek a slov, které jsou mnohdy až filosoficky zaměřené. Hračky jsou důležité, pomáhají nejen dětem vstoupit do světa fantazie a za to bychom jim měli být vděční. Našla by se i práce šotka Překlepníčka (pozornější pročtení napoví) a text bych rozdělil do odstavců (pro přehlednost).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
Filip
(7.3.2020, 20:07)
obr
obr obr obr
obr
Mlíko
Deniblue
úvaha nad konce...
Wojciech
Siréna
Lusie
obr
obr obr obr
obr

Co je vám po tom?
Repulsion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr