obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ ::

 autor Danny J publikováno: 21.01.2020, 19:33  
Kapitola 7-8
 

Kapitola 7



Když jsem opustil pozemek knížecího zámku, zamířil jsem za Andrém. Věděl jsem, že bude s přáteli v hostinci U Krocana. Byla to totiž jejich nejoblíbenější krčma.

„Jsi tu nový, že?“ ozval se hlas za mnou.

Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Asi se mi něco zdálo, pomyslel jsem si a pokračoval dál. Jenomže ten samý hlas se ozval znovu.

„Jsi tu nový, že?“
„Kdo jsi?“ prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. „Proč si se mnou hraješ?“
„Jsem tvůj osud!“
„Hm, tak to asi ne.“
„Jsem tvá minulost, přítomnost i budoucnost.“
„Co jsou to za čáry?!“ vyhrkl jsem a zaujal bojový postoj.

Sebral jsem ze země největší kamen a byl připraven ho použít.

„Nechci ti ublížit,“ promluvil hlas.
„Tak proč se neukážeš?“
„Mého vzhledu zhrozil by ses.“
„O tom pochybuji.“

Po této větě se přede mnou objevil muž menšího vzrůstu. S kudrnatými vlasy a plnovousem skoro až na zem. Vypadal jako troll. Obličej měl znetvořený. Měl jenom jedno oko. Má babička mi o takových lidech vyprávěla, že prý existovali před tisíci roky. Pak zmizeli, a nikdo je už nikdy neviděl.

„Co ode mě chceš?“ zeptal jsem se.
„Povědět ti o tvém osudu.“
„Svůj osud si řídí sám.“
„Oh, ty jsi bláhový,“ rozesmál se.
„A ty zase dost malý, abys mi radil.“
„Tvá pýcha probudila se!“
„A kdo jsi?“
„Mé jméno ti nic neřekne. Nejsem důležitý, tak jako ty.“
„Co to povídáš?!“
„Hněv a vztek v tobě probudil moc, o které nevíš nic.“
„Zřejmě ty o ní něco víš, pověz tedy!“

Zarazil jsem se, že mluvím občas jako on.

„Až ty poslouchat mě budeš, já povím tobě, co tvůj osud!“
„Mluvíš zvláštně. Viď, že nejsi zdejší?“
„Svět ve světě. Lidé a nelidé spolu. Síly ohromné…“
„…odmítám poslouchat takové hlouposti,“ přerušil jsem ho.

O chvilku později jsem se ocitl na zemi. Probudil mě divný pocit, jako by po mé hrudi lezlo cosi živého.

„Fuj!“ vykřikl jsem a shodil ze sebe obrovského pavouka.

Postavil jsem se a rozhlížel se kolem. Pavouk zmizel a ten podivný skřítek? Zdálo se mi to nebo se mnou opravdu mluvil?

„Hej, trolle!“ zvolal jsem, ale nikdo se neozýval. „Byl to jen sen,“ zkonstatoval jsem a pokračoval do města.

Vzhledem k tomu, že zámek ležel jen kousek za městem, nebylo to daleko. Zamířil jsem rovnou ke Krocanovi. Dorazil jsem akorát ve chvíli, kdy šenkýř přinesl na stůl tři piva. Andrému, Alainovi a Rafaelovi.

„Už jsi zpět?“ udivil se André.
„Ano.“
„Něco se stalo?“

Chvíli jsem se zamyslel. Přece jim nebudu vyprávět o setkání s podivným trollem, nevěřili by mi. Možná tomu ani já nevěřím. Co když se mi to opravdu jen zdálo?

„Zeptal jsem se na Catherine.“
André zvážněl, ale po chvilce mi vynadal. „Měl ses držet plánu!“
„Tys mu řekl o Catherine?!“ podivil se Alain.
„Ano.“
„Myslím, že Melissa něco ví,“ dodal jsem.
„Melissa?“ vyhrkl Rafael. „Něco mi snad uniklo?“
„Dneska mi řekla, že když budeme o samotě, mohu jí říkat Melisso,“ upřesnil jsem. „Nic víc v tom nehledejte.“
„To kdyby slyšel Clerence,“ pronesl Alain.
„A kde vůbec je?“ zeptal jsem se.
„Stále ho nepustili,“ dodal Alain.
„Zkusím se zítra u madam d´Elzzbierppe přimluvit.“
„Dobře.“
„A kdyby se chtěla s tebou muchlovat, tak jí neodmítej!“ zazubil se Alain.
„To jsem jako neslyšel,“ sykl jsem a natáhl se po mosazném korbelu.
„Co je?“ ohradil se.
„Mám žízeň!“ zazubil jsem se a usrkl pěnu, která připomínala čepici.

Jakmile jsem korbel uchopil do ruky, proměnil se.

„Viděli jste to?“ vyhrkl jsem a ukázal na korbel, který jsem položil zpět na stůl. Proměnil se zpátky.
„Že jsi mi vzal pivo?!“ odsekl Alain.
„Ten korbel se proměnil. Byl porcelánový a teď je znovu mosazný.“

Všichni se mi začali smát.

„Neměl bys tolik pít,“ poznamenal Rafael a poklepal mě po ramenou.
„Vím, že to vypadá…“
„…nevypadá! Ono to je divné!“ přerušil mě André.
„Neočarovala tě madam d´Elzzbierppe?“ zeptal se Alain.
„Že ty ses jí díval do očí?“
„Nebo i někam jinam?“

Dobírali si mě. Možná jsem si to zasloužil, ale viděl jsem, co jsem viděl. Ten korbel byl opravdu porcelánový.

„Rád bych vás o tom přesvědčil,“ spustil jsem a chytil znovu mosazný korbel do ruky.

Vypil jsem všechno pivo uvnitř. V tu chvíli jsem si získal pozornost. Další krok byl přesvědčit přátelé o mé pravdě. Bum! Udeřil jsem korbelem o stůl. Ten se roztříštil na tisíc kousků.

„Sakra!“ vyhrkl Alain a nevěřícně se díval na stůl, na kterém se válely kousky zmrzlého porcelánu.
„Jak jsi to udělal?“ podivil se André.
„Neuvěřitelné,“ dodal Rafael.

Všiml si toho i šenkýř.

„Co jsi zač?“ zeptal se a podíval se na mě přísným pohledem.
„Nevím, jak se to stalo,“ odvětil jsem a vzápětí se omluvil za ten rozbitý korbel.
„Nemám porcelánové korbely, takže ti nemohu nic naúčtovat, ale vypadá to, že mi budeš muset zaplatit ztrátu mosazného korbelu,“ zazubil se a odešel.
„No, páni. Stále jsem v šoku,“ špitl André.

V ten moment se nikdo mosazného korbelu už nedotkl. Nevěřícně se dívali na zmrzlé porcelánové kousky a na mě. Rukou si ověřovali, jestli je to skutečně porcelán. Když si o tom přesvědčili, zaútočili všichni na mě svým otázkami.

„Jak jsi to udělal?“
„Umíš ještě něco jiného?“
„Je to opravdový led?“

Jejich otázky se opakovaly. Chtěl jsem odejít. Nevím, jak jsem to dokázal, ale jediné, co mi dávalo smysl, byl ten troll. Říkal: „Svět ve světě. Lidé a nelidé spolu. Síly ohromné…“

Chtěl mi tím snad něco naznačit?

„Chci jít pryč!“ pronesl jsem a zvedl se od stolu.
„Musíš nám to vysvětlit!“ vyhrkl Alain a snažil se mě rukou zastavit.

Sotva se mě však dotkl, ucukl.

„Vůbec nevím, co se to se mnou stalo,“ pronesl jsem a udělal několik kroků směrem ke dveřím.

Poté jsem se sesunul k zemi.












Kapitola 8



11. srpna 1833.


Druhý den jsem se probudil v domě Andrého rodičů. Otevřel jsem oči a divil, že nade mnou stojí Margit.

„Co-co-se děje?!“ vyhrkl jsem a chtěl jsem vstát, ale mé tělo i ruce byly tak těžké, že to nešlo.
„Lež v klidu, Etörri,“ ozvala se a otřela mi hadrem pot z čela.
„Měl jsem šílený sen.“
„Nebyl to sen.“
„Kde je André?“
„Je v kuchyni, povídá si s otcem.“
„O mě?“
„Ano.“
„Co se to se mnou stalo?“
„To nikdo neví, ale vím, kdo by nám mohl pomoci.“
„Kdo?“
„Má kamarádka. Jmenuje se Lavion Edter.“
„Je to léčitelka?“

Margit přikývla.

„Potkala jsem jí před rokem, když zachránila život jednomu malému chlapci. Myslím, že má výjimečné léčitelské schopnosti, i když je velmi mladá.“
„Věřím ti.“
„To jsem ráda,“ usmála se a otočila se ke dveřím.

V ten moment vstoupila do místnosti dívka s dlouhými plavými vlasy. Vypadala jako obyčejná dívka. Možná to bylo i dobře, aby si ji nikdo z urozených nevšiml, když má léčitelské schopnosti.

„Jsem Lavion,“ představila se a posadila se vedle mě na postel.
„Ahoj.“
„Sáhnu ti na ruce a pak bych si chtěla poslechnout tvé srdce,“ spustila a dotkla se mých rukou.

Vyhrnula rukávy až k loktům. Měla zavřené oči a hladila je. Mlčel jsem a doufal, že mi řekne, proč to dělá.

„Cítím ve tvém těle neklid,“ šeptla a otevřela oči.

Poté mi odhalila košili s úmyslem si poslechnout mé srdce.

„Co znamená ten medailon?“ ukázala na kožený kruh a v něm byl zasazený světle modrý drahokam ve tvaru hvězdy.
„Já? O ničem nevím,“ podivil jsem se.
„Máš ho zavěšený na krku.“
„Aha.“
„Sundám ti ho, abych si mohla poslechnout tvé srdce,“ řekla a zmiňovaný medailon položila na stolek.

Poslechla si mé srdce a řekla, že bije poněkud pomalu.

„Co se stalo na zámku?“ zeptala se Margit.
„Proč myslíš, že by se tam mělo něco stát?“ udivil jsem se.
„Já nevím, jen se ptám.“
„Ale z nějakého důvodu se ptáš.“
„André mi řekl, co se stalo v hostinci včera večer.“
„Co se stalo?“ zeptala se Lavion a podívala se na Margit.
„Možná bys to měl říct ty!“ ukázala na mě.
„Chytl jsem mosazný korbel do ruky a viděl jsem, jak se změnil v porcelánový. Napil jsem se a položil ho na stůl. Jeho podoba se vrátila. Byl znovu mosazný. Řekl jsem to přátelům, ale nevěřili mi, Tak jsem ho chytl znovu a udeřil jím o stůl. Korbel vmžiku zmrzl a rozbil se na tisíc kusů.“
„Opravdu?“ podivila se Lavion.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se, ale nepředpokládal jsem, že by mi tak mladá léčitelka dokázala vysvětlit, co se to děje.

Svým výrokem mě rozhodně překvapila.

„Před tisící roky zde žili lidé a nelidé, kteří disponovali mnohým schopnostmi. Zřejmě jsi potomek jednoho z nich,“ odvětila a podívala se na medailon, který ležel na stolku.

Margit se zarazila. Měl jsem pocit, že se mě bojí.

„Možná jsem jenom nemocný,“ snažil se zmírnit nadcházející napětí, které začalo vznikat mezi Margit a mnou.
„Zřejmě ano,“ Lavion kývla a sáhla do své brašny, ze které vytáhla nějaké byliny.

Podívala se na Margit a podala jí je. „Uvař mu z toho odvar, po něm by se mu mělo udělat dobře.“
„A to co jsi říkala o těch nelidech…“
„…Magrit, jsou to jen příběhy vyprávěné našimi předky. Etörri je člověk, můžeš být klidná,“ přerušila jí Lavion.

Zvedla se a s úsměvem na tváři opustila s Margit místnost, ve které jsem ležel.

* * *

Asi hodinu poté se na mě přišel podívat André.

„Tak jak se cítíš?“
„Už je mi lépe. Margit mi udělala bylinný čaj, co dostala od Lavion,“ odvětil jsem.
„To jsem rád.“
„Mluvil si s otcem…“
„…ano, řekl mi, že nechce, abych se přátelil s Clerencem.“
„Už je Clerence zpátky?“
„Ano. Odpoledne jdu za ním.“
„Tajně, aby to tvůj otec nevěděl.“
„Samozřejmě.“
„Půjdu s tebou.“
„Musíš ležet a odpočívat. Margit říkala, že jsi nemocný.“
„Už je mi lépe.“
„Dobře, ale až ostatní usnou.“

Přikývl jsem a zavřel oči. Usnul jsem. Po nějaké době se objevila u mé postele znovu Margit.

„Udělám ti ještě čaj.“
„Zase ten hořký?“
„Ale pomohl ti.“
„Ano, cítím se mnohem lépe.“
„Možná by měl někdo dát vědět madam d´Elzzbierppe, že nepřijdeš,“ navrhla.

Co ten zájem?

„Myslím, že to nebude potřeba,“ pronesl jsem a snažil se jí chytit za ruku.

Ucukla.

„Bojíš se mně?“
„Ne.“
„Myslím, že ano.“
„Omlouvám se,“ vyhrkla a utekla z pokoje.

Vůbec jsem nepochopil, co to mělo znamenat. Skoro bych si mohl myslet, že se jí líbím.

* * *

Krátce po půlnoci mě André vzbudil. Nespal jsem a čekal, až budeme moci vyrazit ven. Cítil jsem se dobře a nepociťoval jsem žádnou únavu. Už jsem se tolik nepotil a dýchal jsem jako zdravý člověk.

„Vstá-vej,“ šeptl André a chtěl se mě dotknout. Když však viděl, že mám otevřené oči a koukám na něho, jeho ruka se vrátila zpět.
„Nespím,“ ozval jsem se a odhrnul peřinu stranou.
„Je ti dobře?“
„Cítím se naprosto zdravý,“
„Vážně?“
„Ano.“
„Ale včera jsi mě vyděsil.“
„Byla to jen horečka.“
„A ten rozbitý korbel?“
„Netuším, co to bylo.“

André pozvedl obočí a ukázal ke dveřím. Byl čas vyrazit.

„Jdu napřed.“
„Obuji se a jsem hned za tebou.“

Jakmile jsem se nazul své boty, podíval jsem se směrem ke stolku, kde ležel onen medailon. Přemýšlel jsem, jestli si ho mám vzít nebo ho mám nechat ležet tam, kde je. Ani jsem nevěděl, jak se mi dostal na krk. Jediné logické vysvětlení je ten troll. Musel to být on.


* * *

Opatrně jsem zavřel dveře a vyrazil za Andrém, který už čekal před domem. Medailon jsem strčil za košili, aby nebyl vidět. Nechtěl jsem, aby o něm někdo věděl. Už takhle bude obtížné, vysvětlovat ostatním, že jsem v pořádku, a že to co jsem udělal v hostinci U Krocana s tím korbelem, vlastně nic nebylo. Už jsem byl poznamenaný.

„Možná bychom měli říct ostatním, že jsem měl horečku,“ spustil André. „A ta způsobila tu podivnost, kterou viděli.“
„Myslíš, že tomu uvěří?“
„Zkusíme to. V horečce dokážou někteří lidí neuvěřitelné věci. Stále máme plán, nebo ne?!“
„Samozřejmě. Nic se nezměnilo. Já jsem se nezměnil.“
„To jsem rád,“ pokynul André hlavou a přátelsky mě poklepal po ramenou.

Ve chvíli, kdy jsme se blížili na konec ulice, vyrazila proti nám skupinka čtyř ožralů. Nevšímali jsme si jich. Bohužel jeden z nich si všiml nás. Okamžitě se nás snažil zastavit.

„Hej, počkejte!“ vyhrkl a snažil se chytnout Andrého za ruku.

André uhnul a muž přibližného věku jako my, upadl na zem. Nehýbal se. Zřejmě omdlel.

„Myslím, že to byla chyba!“ ohradil se muž s šátkem kolem krku.
„Nechte nás na pokoji,“ ozval jsem se a snažil se mu to rozmluvit.
„Zřejmě nevíš, kdo já jsem!“ vyhrkl a rozepl vestu.

Podle košile s ozdobnou krajkou jsem poznal, že je urozený.

„Nevíme, kdo jste, ale nechceme žádné potíže,“ naléhal jsem na něho.
„Už je máte!“ pronesl a vytáhl nůž.

Sakra!

André ustoupil stranou. Stál jsem na stejném místě a vyčkával, co urozený udělá. Předpokládal jsem, že si to rozmyslí, když se ho snažil jeden z jeho přátel zastavit. Odstrčil ho a vyrazil proti mně.

„Ne!“ vykřikl jsem a mávl rukou do strany.

V tu chvíli neznámá, neviditelná síla srazila urozeného k zemi. Muž dopadl do písku. Tak nešikovně, že se sám nabodl na svůj nůž.

„Zabil jsi ho!“ vykřikl jeho komplic.
„Upadl!“ bránil jsem se.
„Co jsi zač?!“ vyhrkl a přiblížil se ke mně.
„Já?! Jsem ten, na koho chceš zapomenout! Jdi!“ ukázal jsem rukou směrem do temné uličky.

Oba muži poslechli a odešli. André jen zíral, co se to stalo. A nebyl sám, kdo si neuvědomoval, co se stalo. Sám jsem z toho byl velmi zmatený, ale už jsem chápal moc, jakou mám, když mám medailon na krku. To on mi dává tu sílu.

„Myslím, že bychom měli odejít,“ navrhl André.

Přikývl jsem a vykročil směrem, kterým jsme chtěli jít.

„Já to viděl!“ vykřikl muž v okně.
„Sakra,“ zaklekl André a věděl, že jsme v maléru. „Co teď?“
„Nech to na mě,“ šeptl jsem a počkal, až muž vyjde z domu.

Během chvilky se muž objevil před domem a pohrozil gardisty.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Cože?“
„Ptám se, jaké máte jméno?“
„Jsem Francois Oerste. Proč vás to zajímá?“

Přistoupil jsem k němu a poručil mu, aby vytáhl nůž z mrtvého a vzal si ho k sobě. „A teď odejdi domů!“

Muž provedl přesně, co jsem mu poručil. Poté jsem se otočil na Andrého.

„Musíme informovat stráž v pevnosti, aby zatkla Francoise Oerstea.“
„Máš velkou moc,“ dodal André a rozdýchával události, které se před chvílí staly.
„Rozhodně se o tom nesmí nikdo dozvědět, André.“
„Já vím,“ odkýval to.
„Není se čeho bát.“
„Vážně si to myslíš?“
„Ty půjdeš ke Clerencovi a já půjdu ohlásit, co jsem viděl,“ ukázal jsem k pevnosti.
„Dobře,“ špitl a vyrazil.



Ještě chvíli jsem se rozhlížel, jestli nás někdo jiný neviděl. Poté jsem vyrazil nahlásit zločin, kterého jsem byl svědkem. Velitel stráže mi prozradil, že to udání, po kterém nás zatkli a odvedli do vězení, přišlo právě od Francoise Oerstea. Neměl jsem tedy výčitky, že nevinný muž byl obviněn za zločin, který nespáchal.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.01.2020, 19:31:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý díl (vlastně jde o dvě části), který se mírně přesunul do fantasy žánru. Ten troll se mi líbil (opravdu nás řídí osud, nebo držíme své životy ve svých rukou?), stejně tak událost s korbelem a další (moc ovlivňovat jednání jiných lidí byla zajímavá). Náš hrdina má nadpřirozené schopnosti, otázkou je, zdali za to může opravdu jen ten medailon (nakonec, vždy, kdy se stane něco nadpřirozeného, má jej hrdina na krku). Plány se nezměnily, jsem zvědavý, jak se další události rozvinou (viz návštěvy zámku) a vůbec, jak se náš hrdina sžije se svými novými schopnostmi (přeci jen kdyby se to rozkřiklo, mohli by jej obvinit z čarodějnictví, či jak to napsat). Těším se na další pokračování...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr