obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915587 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39867 příspěvků, 5778 autorů a 392002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: O srdci ze zlata / 11 + 12 ::

 autor Rebekka publikováno: 22.01.2020, 11:36  
Ethan II. + Alexandr II.
Prosím hodnotit každou kapitolu zvlášť.
Děkuji
 

11. Ethan II.

Ethana cestou z města zastihl posel v plášti s erbem vládnoucího rodu. Řekl mu, aby se neprodleně vrátil na zámek. Spolu tedy putovali nazpět.
„Takže byl pod jeho postelí?“ pozdvihl obočí, když mu jeho paní ukázala zlatý přívěsek. „Sama jste mi přeci řekla, že Jeho Veličenstvo již ložnici prohledalo, proto jsem se tam nevracel!“
„Z toho plyne zjevné ponaučení, že příště je lepší se tam jít podívat podruhé. Já se na vás ovšem nezlobím, myslím, že v době, kdy komnatu prohledával král, tam ten přívěsek ještě nebyl. Někdo nás chtěl zmást.“
„Takže?“
„Takže nebude na škodu, když si s doktorem promluvím znova.“
„Přesně tak. Alexandr sice získal důležité informace, ovšem ne tu, kdo pana Löra všechno navštívil.“
„Zajisté.“ Ethan se otočil, že odejde, ale pak luskl prsty. „Jo, na něco jsem asi přišel, madame, ale nevím, na kolik je vhodné s tím princeznu konfrontovat, zejména z mých úst by to zajisté slyšet nemusela.“
„Prozatím si to necháme pro sebe,“ usmála se Kiera, když se jí svěřil. „Sám říkáte, že si nejste úplně jist.“
„A madame, je-li váš podezřelý kapitán, připravil jsem vám usvědčující důkaz. Kdybyste s ním mluvili, ať si svlékne košili.“
„Díky, že jste mi připomněl pana Fössra. Musím králi rozmluvit, aby učil Marion švédštinu. Je s ním v nebezpečí.“
„To zní, jako že jste si jistá, že je zločincem on.“
„To jsem.“

Ethan si dal lékaře zavolat k sobě do komnaty. Ráno se nestihl najíst a měl hlad jako ne jeden, nýbrž celá smečka vlků.
„Přejete si?“ otázal se muž, když vstoupil.
„Ano,“ plnými ústy odpověděl on. „Chci s vámi mluvit o panu Lörovi.“
„Už se mne na něj kdosi ptal…“
„No a co?!“ vyskočil Ethan, ale hned se zas posadil a napil se. „Kdo ho navštívil?“
„Poslední u něj byla princezna Marion, jak už jsem jednou říkal vašemu kolegovi.“
„A kromě ní?!“
Vzdychl. „Navštívila ho madame Tërrová s Jeho Veličenstvem… Taky se za ním stavil kapitán.“
„Kapitán?“ užasl Ethan. Všechno poukazovalo na to, že Fössr má opravdu ve zločinu prsty.
„Oui, monsieur.“
Ethan Örmstein zapil souso vínem a dolil si do sklenice. „A… na princezně Marion… vám… nepřipadá nic zvláštního?“
„Jste jako ten druhý pán, ten se mne pro změnu ptal, zda mi něco zvláštního nepřipadá na smrti pana Löra…“ Doktorovi se očividně příliš nechtělo vypovídat.
„Spěcháte někam?!“ vybuchl Ethan. „Máte tu nějakého jiného pacienta? Odpovězte mi na otázku!!“
„Ne, co by mi ksakru mělo připadat na naší princezně divného? Víte co, vy i ty vaše pitomé dotazy mně můžete vlézt na záda!“ Otočil se a odešel.
V klidu dojedl. Ani on nikam nespěchal. Pak se rozhodl navštívit kapitána, ale když vstoupil do kasáren, vojáci mu řekli, že jejich kapitán zde není. „No a kde je?!!!“ utrhl se na ně Ethan. Byl v ráži, rozhovor s umíněným doktorem ho rozladil.
„My nevíme.“
Pomyslel si o nich, že to jsou naprostí hlupáci, faktem bylo, že vojáci měli dobře bojovat, ne být chytří. Kdyby ale byli obojí, občas by to neuškodilo. Ethan navíc věděl, že bohužel někteří nejen že jsou naprosto neschopní myslet, ale ani neumějí příliš bojovat. Žili jen díky míru. Nemohl si pomoct, musel jimi pohrdat.
Zašel za princeznou, byl překvapen, když ji našel v slzách. „Stalo se něco, Výsosti?“ zeptal se.
„Nic!“ vykřikla a otřela si líce. „Co potřebujete?“
„Neviděla jste kapitána Fössra?“
„Včera za mnou přišel, ale dnes jsem ho ještě nepotkala,“ odvětila a pro sebe utrousila: „Naštěstí.“ Náhle se zarazila. Chvilku váhala, ale pak se Ethanovi svěřila a řekla mu o dopise. „Prý když nezaplatím do týdne spoustu peněz, poví otci o… mém tajemství.“
„Vy máte tajemství?“ povytáhl obočí tak strojeně, až se prozradil.
„Vím, že to víte, monsieur Örmstein,“ zamračila se ona a složila ruce v klíně. „Jak s tím naložíte?“
„Necítím potřebu vykládat o tom králi, když jste mu to sama zamlčela, sama si také ponesete následky, já od toho chci být co nejdál.“
„Jste čestný muž, toho si cením.“
Pokrčil rameny. „Ano, tento druh je na pokraji vyhynutí. Ale zpět k dopisu – myslíte, že vám jej napsal kapitán?“
„No, je pravda, že byl v mé komnatě, takže je možné, že jej sem dal on, jistě. Ale nevím, jak se o tom dozvěděl.“
Ethan přikývnul. „Do kdy máte zaplatit?“
„Do týdne.“
„Kapitán je idiot, dal vám i nám spoustu času. Nebojte, mademoiselle, do té doby ho dopadneme.“
„Prosím vás, Ethane,“ vyhrkla a nečekaně ho objala. „Nedejte, aby mě vyučoval. Mám z něj husí kůži.“
Ethan ji od sebe zprudka odstrčil. „O to už se postarala má paní,“ procedil a rázně vypochodoval z komnaty. Přemýšlel, proč by kapitán psal ten dopis. Možná se mu zalíbil pocit moci nad jinou lidskou bytostí. Možná doopravdy chtěl jen peníze. Nepochyboval ovšem, že princezně vyhrožoval právě Fössr.
Znova se vypravil do kasáren a tentokrát zde důstojníka zastihl. „Hledám vás po celém zámku, monsieur. Mohl byste pro mne něco udělat?“
„Co?“ zavrčel.
„Svlékněte si košili.“
„Proč bych to dělal?“ užasl muž a splétal si vlasy do copánku.
„Svlékněte se, nevo vám košili roztrhnu!“ obořil se na něj Ethan.
Poslechl. Pomalu rozepjal černo-zelenou uniformu a bílou košili a neopomněl přitom vraždit Ethana pohledem. Když shrnul košili z ramen, odhalil ránu pod klíční kostí. Ethan Örmstein se spokojeně pousmál. Tohle byl konečně nezvratný důkaz kapitánovy viny.

12. Alexandr II.

Alexandr se rozhodl dospat probdělou noc, ale nemohl. Kdykoliv zavřel oči, na zadní straně víček se mu promítl obraz tváře půvabné Marion. Jak se vyjímal temný hladký lesklý cop na zádech bělostných šatů. Jak bílá látka obepínala ladné křivky jejího mladého těla. Jak si lehký letní vánek hrál s uvolněným pramenem rezavých vlasů. Ne a ne ten výjev dostat z hlavy. A tak se stalo, že milý Alexandr nezapřel geny svého otce, zapomněl na manželku a dcery a zahořel touhou po sladké Marion, jež mu učarovala.
Vstal a začal se procházet po budově. Míjel krásné sochy a obrazy, ale skoro si jich nevšímal. Nedokázal si uvědomovat nic než její tvář, smutnou bílou tvář, která si jeho jistě ani nepovšimla. Pořád ji viděl před sebou, jak prochází po ochozu.
Zabloudil do salonku, kde seděla a hrála na spinet. Tedy spíše se hrát pokoušela. Přistoupil k ní.
„Co hrajete?“
Nadskočila a položila si ruku na srdce. „Proboha! Kdo jste? Co tu děláte?“
„Jmenuji se Alexandr d’Agoulle. Je mi ctí, má paní.“ Klesl na koleno a políbil jí hedvábnou ruku, již mu ona bezvýrazně podala. Ani se na něj nepodívala. „Co hrajete?“ zopakoval svou otázku.
„Jen tak… co mě napadne…“
„To musíte mít smutné myšlenky,“ poznamenal.
Zvedla k němu oči. „Mám smutné myšlenky, poněvadž jsem smutná.“
„A proč?“
Dívka přestala hrát a sklopila hlavu. „Prosím, nestrašte mne. Donnez-moi la paix, monsieur, s’il vous plait.“
„Proč?“ podivil se. „Proč bych vás měl strašit?“
V očích se jí zaleskly slzy. „Připomínáte mi ho… Vypadáte jako on…“
„Jako…“
„Monsieur Lör…“ Odvrátila tvář. „Jděte pryč, snažně vás prosím, nechte mě o samotě.“
„Mne se tak snadno nezbavíte. Chtěl bych vám nějak pomoci.“
„To nemůžete.“
Uchopil ji za ruku. „Aspoň to zkusím.“
„Spáchala jsem hrozný hřích. Musím se někomu svěřit, ale místnímu kaplanovi nevěřím.“
„Znám někoho, kdo by vám dokázal snad pomoct,“ řekl. „Pojďte, mohu vás k němu zavést. Jemu důvěřuje i madame Tërrová.“
„Komtesa Tërrová mívá dobrý odhad na lidi. Ať je po vašem, monsieur Alexandr.“
Lehce se usmál. „Nerad vás vidím tak ztrápenou, jste krásná, smutek vám nesluší.“
„Vy nevíte nic o mých smutcích. Nemáte ponětí, jaký je můj život. Vy si nejspíš myslíte, že život princezny nemůže být špatný, ale…“
„… opak je pravdou,“ vydechl. Čím déle s ní byl, tím víc ho její spanilost spoutávala a on věděl, že je navždy ztracen a že se víc neosvobodí.
„Každý chce, co nemá. My šlechtici si občas přejeme být jako prostý lid, nebýt spoutáni věčnou etiketou, nemuset se přetvařovat… A prostý lid zas touží být námi, žít v přepychu a bohatství. Oni nevidí, jak se tu ve skutečnosti žije. Že je to tu samá intrika a věčně si musíme dávat pozor, jestli nás vlastní bratr nechce zabít!“
Alexandr si pomyslel, že to platí i obráceně. Ani Marion si nemohla uvědomovat veškeré aspekty života za hradbami. Lidé neustále po něčem touží, jakmile toho však dosáhnou, začnou toužit po něčem jiném a původního objektu zájmu si náhle vůbec nevšímají.
Nechal ve své komnatě vzkaz madame Tërrové a s princeznou opustil zámek. Cestou si hodně povídali, ale Marion si dávala pozor, aby se neprozradila. Přesto začala Alexandrovi důvěřovat, řekla mu o svém manželovi, který před půl rokem zemřel při cestě do Anglie, řekla mu o svém vztahu s Lörem. Jak si však dávala pozor, tak to nefungovala. Alexandr působil tak důvěryhodně, že mu vyklopila i vše o svém těhotenství. Alexandr mlčel, ale umínil si, že cestou zpátky ji s tím konfrontuje.
Do kláštera svatého Lazara dojeli rychle. Když vyhledali opata Sebastiána, odevzdal mu mladík princeznu a sám se šel podívat na bratra. Potěšilo ho, že se mu vede lépe.
„Kiera Tërrová si myslí, že se nás pokouší zabít náš nevlastní bratr, věřil bys tomu?“
„Vážně? Axel? Ten Axel, kterého otec miloval možná víc než nás, své vlastní děti?“
„Všechno to potvrzuje.“
Zavrtěl hlavou. „Jsem asi naivní. Máš pravdu, neviděli jsme se mnoho let, všichni tři jsme se změnili. Ani otec už tu není, aby mu ukazoval, jak ho má rád.“
Cestou zpátky se zastavili v parku. „Chci slyšet všechno,“ pravil odhodlaně Alexandr. Marion mu neochotně vše pověděla, o svém choti, o lásce Ama Löra i o jejích plánech s ním. Vynechala samozřejmě jeho vraždu. Pak se mu svěřila se svou bezradností.
Alexandr se na ni díval a usmíval se. Když skončila, vzal ji za paže a přitáhl ji k sobě. Zabořil obličej do rezavých kadeří a políbil je. „Nikdy jsi nebyla s Amem,“ řekl tiše. „Přijel jsem z Francie dřív a tvým milencem jsem byl já. Můj bratr v Paříži předstíral, že je mnou, aby se o nás nedozvěděla má manželka. Dítě nečekáš se svým chotěm, ale se mnou.“
Zadívala se na něj. „To pro mě uděláš?“
„Moje Marion…“ Přivinul ji k sobě a opřel bradu o její hlavu. „Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě uviděl. Zabiju pro tebe, umřu pro tebe, budu pro tebe lhát, udělám pro tebe cokoliv.“
Poprvé od chvíle, co ji znal, se od srdce usmála. Lehce ho políbila. Alexandr se usmál. Jak málo stačilo udělat, aby se jí zmocnil. Jak málo udělal a jak moc za to získal. Nelhal jí, opravdu ji miloval. Nebo mu to aspoň v té chvíli tak připadalo. Jak sám řekl, člověk chce, co nemá, a jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem jiném. Marion byla krásnější než všechny holky z Paříže a okolí. V duchu si umínil, že nedopustí, aby ho ještě někdy očarovala jiná.
Jeho lásce k princezně velice pomohlo, když pozdě odpoledne přijel posel z Francie. Alexandrova choť podlehla jakési nemoci. Muž se snažil tvářit skormouceně, ovšem tutéž noc navštívil Marion v její ložnici.
Ano, Alexandr d’Agoulle byl po svém otci. A možná víc než jeho bratr. Marion miloval a ona se jeho lásce nebránila.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.01.2020, 11:34:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak každou kapitolku zvlášť, dobře...

Jedenáctá kapitola
============

Ethan se ujal role vyšetřovatele. Vyslechl nejen doktora, ale byl i za kapitánem a mluvil i s princeznou. Přívěšek se našel pod postelí, otázkou je, kdo jej tam dal. Je kapitán opravdu vinen jen díky té ráně pod klíční kostí? Detektivně laděná část, která může přimět čtenáře k zamyšlení... Osobně se mi tato část líbila, zvláště jednání jednotlivých postav. Vyprávění je uvěřitelné a má "svou hloubku".

Dvanáctá kapitola
===========

Alexandr má pro princeznu slabost a je natolik dobrým psychologem, že z ní vytáhl všechna její tajemství. Vyzpovídala se Marion opatovi? Přistoupí na Alexandrův plán a bude předstírat, že s ním měla vztah a poměr a to dítě je jeho? Uvidíme. Myslím, že i tato kapitola působí vcelku věrohodně (i co se týče psychologie postav). Jsem zvědav, jak si bude Alexandr počínat dále, zda získá Marion (i její lásku a náklonnost) protože je sám přesvědčen, že k ní má své city...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 22.01.2020, 11:46:58  
   Rebekka: ahoj,
Alexandr a psycholog? Zajímavá myšlenka.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Znovu černí jez...
Ellien
Vidím
drobek
Děti
Govrid
obr
obr obr obr
obr

Za okraj
Joa
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr