obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Pokoj v duši (I.) ::

 redaktor Šíma publikováno: 26.01.2020, 21:54  
Pokus o krimi povídku, šotkům zdar. Omlouvám se za trojtečky a vykřičníky!
 

Jedna

To léto, kdy vše začalo, se zdálo být jako každé jiné. Jezero nedaleko městečka bylo plné vody z ještě jarního tání. Pršelo jen občas, i přesto byl okolní kraj plný darů přírody. Lesy i louky ponechané ladem se jen hemžily roztodivným životem. Jeden by zde mohl najít nejen zajíce, ale i lišky či vysokou, tu a tam byl k mání i nějaký ten medvěd, kterého k okraji města zapadlého v malé kotlině na úbočí hor přilákala vůně pohozených odpadků. Lokální skládky byly jako pěst na oko, lidé se stále chovají ke své matce přírodě macešsky a zasypávají ji kdejakým svinstvem, aby jí tak dali znát, kam patří, přestože i oni vzešli z jejího lůna. Mohli si za to lidé sami? Kdo ví...
Bob Johnson, zdejší strážce pořádku, stál na břehu jezera a díval se na jeho mírně zčeřenou hladinu. Slunce vyšlo teprve před chvílí. Vody jezera se zdály být nepřivětivé, jakoby s kovovým nádechem, každopádně nezvaly případné návštěvníky ke koupeli. Mírně se otřásl chladem. V rukou žmoulal svůj klobouk, jakoby jej něco trápilo a on se nemohl rozhodnout. Kolem nohou mu poskakoval velký huňatý pes blíže neurčité rasy. Pouliční směs by byla tím pravým označením. Hlasitě ňafal a štěkal na neviditelné hrozby.
Miloval nejen tohle místo, vlastně rád pobýval v tomto kraji. Nikdy nelitoval, že se usadil v takovém zapadákově. Lidé žijící v městečku sice byli daleko od civilizace, ale za to o hodně blíže k přírodě. Vítr tiše ševelil v korunách stromů a ohýbal vzrostlou trávu. Nedaleko cosi hlasitě žbluňklo do vody. Nejspíš to byla žába, nebo ještěrka. Umí ještěrky plavat? Šerif se zahleděl na horizont až k zasněženým velikánům, které byly od městečka pěkně daleko.
Mezi nimi a jezerem bylo nevysoké úbočí zelených kopců, které se pozvolna zvedaly, nakupené na sebe jako bábovky na pískovišti, aby v dálce splynuly s kamennými štíty hor. Něco mu říkalo, že se na jejich milované městečko něco žene, ale nemohl tuto hrozbu identifikovat.
„Jerry, jdeme!“ houkl na psa a naposledy se ohlédl za jezerem.
„Slyšíš mě, psisko? Do auta!“
„Haf,“ ozval se pes a vběhl na místo spolujezdce. Nerad seděl vzadu, kde šerif a jeho pomocníci vozili zadržené. Necítil se tam příliš dobře, jakoby sám tušil, že ani jeho psí duše a svědomí nejsou bez poskvrnky.
„Základna volá šerifa, přepínám!“ ozvala se vysílačka.
„Šerif na přijmu, co se děje?“ ozval se, když se usadil v autě a zabouchl za sebou oboje dveře. Ve voze byla zima. Léto ještě ani pořádně nezačalo. Tady v horách byly vlastně jen dvě roční období, zima a léto s nejistými náznaky jara a podzimu.
„Máme nahlášenou rvačku v baru u výpadovky!“ zachrčela vysílačka. Nemohl identifikovat, kdo u ní sedí, zda Garry, nebo Harry. Byli jednovaječnými dvojčaty a děsně jej štvalo, že si je neustále pletl. Pletl si je vlastně každý v městečku a oba toho řádně využívali, zejména co se děvčat týče. Vůbec jim nevadilo, že se tak navzájem podvádějí.
„Ze včerejška?“ zamračil se.
„Ne, z rána,“ zachrčelo v přístroji. „Nějací přivandrovalci se poprali s místními... Staří známí...“
„Jde o známé firmy?“ zeptal se a zapálil si cigaretu. Chtěl přestat s kouřením, ale stále se mu nedařilo zaplašit onu neutuchající chuť na cigaretu. Bylo to silnější, než on sám. Jako když jste pořádným obšoustem a potkáte sotva oblečenou a nadrženou holku. Co uděláte? Uděláte ji to, jinak to nejde.
„Jo, Frederick a Thomas, zdejší povaleči. Bůh ví z čeho žijí, ale peněz mají pořád dost...“ ozvalo se z vysílačky.
„Co když na něco přišli? Myslím v dole, je sice zavřený, ale jsou tam polovinu svého času. Třeba takovými povaleči zase nebudou...“ odfrkl si šerif a nastartoval motor.
„To jako že našli novou stříbrnou žílu? Důl je přeci zavřený a firma, která jej provozovala, jej přeci zapečetila...“ hlas v přístroji znejistěl. „Jde tam přeci o život, ne?“
„Jo, třeba na něco kápli...“ pokrčil šerif rameny. „Už mě nebaví to z nich páčit. Jsou tam na vlastní nebezpečí... Tak já jedu! A Garry?“
„Jsem Harry, šéfe!“ zasmál se hlas v přístroji.
„Jestli si ještě jednou strhnete nášivky se jmény, nechám vás na dva týdny v chládku!“ zavrčel šerif. „Serete mě!“
„Jasně šéfe,“ ozvalo se. „Základna končí!“
„Zůstanu na přijmu!“
Vůz se šerifem označený jménem městečka se opatrně rozjel polní cestou k výpadovce, kterou i přes onen honosný název byla vlastně jen dvouproudová asfaltová silnice. Bar byl nedaleko, vlastně šlo o takovou skoro restauraci s posezením jak venku tak vevnitř.
Na druhé straně zde zase tak zle nevařili. Zdejší holky, které nešly studovat na lepší školy, a nechtěly jít na vysokou, si tak mohly přivydělat na studium. Bylo to k nevíře, ale zdejší ospalé město mělo nejen základní, ale i střední školu. Střední lesnickou. Lesů tu bylo dostatek. V okolí nebyl žádný národní park a tak je obhospodařovalo několik firem, které profitovaly nejen z těžby dřeva, ale i sázení nového porostu. Vždyť už i písmo svaté píše, že lidé dostali tento svět, aby jej obhospodařovali a neničili a neplundrovali. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.
Jezero osamělo. Zvedl se silnější vítr. Bylo polojasno. Zvedly se i vlnky, které začaly nejen více čeřit jeho hladinu, ale i dorážet na jeho písčité břehy. Slunce se pomalu zvedalo nad horizont a jeho paprsky začaly nesměle prohledávat hladinu. V mozaice světla a stínů bylo možné spatřit i něco temného, co zde nepatřilo. Možná šlo o napůl potopený člun, možná o starou slunce spálenou záchrannou vestu, možná i o něco jiného. Stín se pomalu sunul až k místu, kde před chvíli stál šerifův vůz. Nabýval zřetelnějších obrysů. Z nic neříkající šmouhy se po několika minutách stalo bezvládné lidské tělo, pohupující se ve vlnách jako opilý tuleň.
Nebyl tu však nikdo, kdo by si jej všiml. Jedno bylo jasné, dotyčný již nebyl mezi živými. Tvář měl napuchlou a bílou. Oči vyklované. V otevřených ústech si hověla vodní havěť. Netečně a bez citu. Němý svědek žalující světu, že zde nejspíš nedobrovolně vyhasl lidský život. Šlo o vraždu, nebo nešťastnou náhodu? Silnější poryv větru tělo potopil díky nenechavým vlnám až ke dnu, kde se zachytilo v rákosí nedaleko břehu. Ještě ne, ještě nenastal ten správný čas...

Dvě

„Jak ses měl?“ zeptala se šerifa jeho žena, když dorazil domů.
Služební vůz nechal zaparkovaný na příjezdové cestě u garáže. Pohlédl svýma modrýma očima do jejích hnědých studánek a usmál se. Jeho žena sice byla trochu při těle, ale nevyměnil by ji za nic na světě. Měl rád ženy krev a mlíko. Kdyby žil s nějakou vychrtlinou, nejspíše by se mu po nějaké době brzy znechutila. Sex se svou ženou si vždy užíval, připadal si, jako by to dělal s tuleněm, ovšem vždy to stálo za to. Ani ona si nikdy nestěžovala. Jejich rodina byla opakem rozháraného typu manželství, zde nebylo sobců, oba žili jeden pro druhého a také pro jejich syna Adama, který trpěl autismem. Nemocí, jež se nedá léčit a postihuje svou oběť na celý život.
„Adame, táta přijel...“ zavolala na syna, ten však nereagoval.
Věděla to, že nikdy nepřijde jen tak, smířila se i s faktem, že je jejich dítě jiné a o to jej měli více rádi. Mohli by se boha ptát, co že udělali tak špatného, že je potrestal nemocným dítětem, ale jejich víra a smýšlení jim to nedovolovalo.
Pověsil si služební bundu na věšák, klobouk hodil na ni. Boty nechal u botníku, měl ještě dnes v úmyslu zajet do práce, proto je nedal kam patří. Nazul si pantofle a vydal se za svým synem, který si hrál v dětském pokoji.
„Ahoj, Adame,“ usmál se na něj. „Jak se vede?“
Adam jakoby ani nezaregistroval jeho přítomnost. Vozil vláčky po kolejích a přitom porážel různé překážky, které před tím na koleje postavil. Miloval železnice a vše co s tím souvisí, bohužel nikdy nebude mašinfírou, nebo jen přednostou stanice.
„Adame, slyšíš mě?“ pohladil jej po hlavě a jemně jej chytil za bradu, aby jej přiměl pohlédnout mu do očí. Adam nevyhledával oční kontakty, stejně tak nereagoval na zavolání. Patřilo to k projevům nemoci. Žil ve svém vlastním světě, kam pustil jen málokoho.
„Adame!“ usmál se šerif. „Přivezl jsem ti další vagón, chceš?“
„Va-gon?!“ zarazil se. „Kou-pil?“
„Ano, koupil jsem ti nový vagón pro tvé vláčky...“
„Ukaž!“
„Usměj se, Adame, máme tě rádi,“ řekl a podal mu nákladní vagonek s plošinou. Krytých vozů měl již dost, dokonce i některé cisternové. I osobních vagónů měl dost. Také dvě elektrické a jednu parní mašinku. Nespočet kolejí a výhybek. Přejezdů i nějaké to nádražíčko.
„Va-gon,“ usmál se Adam.
„Hrej si,“ pohladil jej šerif po kučeravých vlasech. Věděl, že i když se svému synovi dívá do jeho modrých očí, takřka jej nevnímá. Měl je po otci a on zase po svém otci. Nebeská modř si v ničem nezadala se skutečným nebem, které ozařovalo letní slunce, když bylo krásné počasí.
„Dí-ky,“ řekl Adam. Trvalo dlouho, než jej naučili poděkovat.
Ne však proto, aby se cítil být vděčný, ale proto, aby věděli, že alespoň trochu reaguje na jejich přítomnost. Šerif se vydal do kuchyně. Cestou prošel obývacím pokojem.
Na konferenčním stolku u dálkového ovládače televizoru spatřil poštovní vůz a na zemi pohozenou výhybku. Už chtěl na Adama zavolat, ať si to uklidí, ale namísto toho vzal obě hračky a zanesl jej svému synovi. Chvíli se na něj díval, jak si prohlíží nový přírustek, aby se takřka se slzami v očích vrátil do kuchyně.
„Napadlo tě, že vlastně nikdy nebude chodit do školy?“ zeptal se své ženy. Pohladil ji po vlasech. Byla přirozenou blondýnou, avšak malinko líznutá dorezava. Špinavý blond byl ten správný výraz.
„Napadlo,“ souhlasila, když se k němu otočila, aby jí mohl dát pusu na tvář. „A taky se nejspíš nikdy neožení a do smrti zůstane dítětem...“
„O co přijde a čeho bude ušetřen?“ opáčil.
„Často si říkám, proč právě my?“ zamračila se. „Ale, nikdy to nevyslovím nahlas.“
„Právě jsi to udělala,“ usmál se smutně. „Máme svého vytouženého syna a láska není hříchem!“
„Já vím...“ řekla a dala mu hlavu na rameno.
„Kdyby bůh nechtěl, aby se lidé neměli rádi a nemilovali se, zakázal by lásku a sex!“ pousmál se.
„Řekni to reverendovi...“ popotáhla nosem.
„Náš kazatel nejspíš také má na svém bělostném štítu nějaký ten kaz či vroubek, proč jinak by sloužil na tak zapomenutém místě?“ řekl jí.
„A co má společného s naším synem?“ zamračila se.
„Miluj bližního svého jako sám sebe...“ citoval text z písma. „Víš, že nejsem nic extra věřící. Jsem takový, jaký jsem...“
„Jo,“ souhlasila. „Za to tě mám ráda... Že jsi takový, jaký jsi!“
„Va-gon,“ vyrušil je Adam, když přišel pomalu do kuchyně.
„Copak?“ zeptal se jej otec a vzal si podávanou hračku. Adam neměl daleko k výbuchu vzteku. Zdálo se, že jeho novému přírůstku upadla jedna z náprav. „To hned spravíme, řekl mu, aby jej uklidnil.
„Va-gon!“ zamračil se Adam.
„Tak a je to...“ podal mu zpět hračku. „Netlač na něj, nebo ti to zase upadne!“
„Kou-píš no-vý?“
„Uvidíme,“ usmál se na něj šerif. Občas měl chvilky, kdy by svému synovi přinesl i modré z nebe. Adam pomalu odešel do svého pokoje za neustálého opakování slůvka: vagon.
„A co ten Adamův kamarád? Chodí sem? Jak jen se jmenuje?“
„Patrik?“ zamyslela se. „Nejspíš nemá žádné pořádné kamarády. Každý se mu prý posmívá pro jeho tloušťku. Vypadá jako špunt do flašky, to je pravda, ale nemůže za to... Občas sem zajde, ale víš, jak je těžké s Adamem vyjít!“
„Nepatří jednomu z učitelů na základní škole?“
„Jo, je z Adamsovic familie...“ zamyslela se. „Vždy mi paní Adamsová říkala, jak je škoda, že můj syn nechodí do školy!“
„Falešná solidarita...“ pokrčil šerif rameny.
„Ale zabolí to i tak,“ přikývla hlavou jeho žena.
„Co bude k obědu?“ zeptal se šerif náhle. „To víš, láska prochází žaludkem!“
„Kam bys chodil, kdybych ti nevařila?“ zamračila se a na oko si dala ruce v bok.
„Nejspíš bych zemřel hlady,“ zazubil se šerif. „Kde bych našel tak chápající a starostlivou ženu, ženo?“
„Víš co mě napadlo?“ zeptala se jej, když chystala talíře na kuchyňský stůl. Vždy jedli v kuchyni a ne při televizi v obývacím pokoji. „Co by bylo s Adamem, kdyby se nám něco stalo...“
„Na to ani nepomysli!“ usmál se a pomohl jí s polévkou.

Tři

Starosta městečka seděl ve své kanceláři na radnici a dloubal se párátkem v zubech. Byl sice trochu při těle, to však nebylo důvodem, aby zanedbával svůj zevnějšek. Vždy byl oblečen do slušivého obleku. Nechyběly ani zlaté knoflíky u saka. Rád se draze oblékal a o to více měl raději peníze na svém účtu. Naneštěstí vedl neustálý boj se svým druhým já, proto na svou práci a městečko příliš nezanevřel a snažil se, pokud to v rámci jeho charakteru bylo možné, aby jejich Zapadlá díra víceméně vzkvétala.
Sám se často pozastavoval nad tím, jak bylo možné, že toto město, kde dávaly lišky dobrou noc, dostalo tak ošklivé jméno. Sice byli daleko od civilizace, ale ani zde jim nechybělo kino, bazén, dvě školy, pila, obchody, restaurace a v neposlední řadě i stříbrný důl, který byl sice zavřený, jenže nikdo nemohl s určitostí říci, proč byla těžba ukončena. Zda z důvodu bezpečnosti, nebo nedostatku drahého kovu.
„Margaret?“ zavolal na svou sekretářku.
„Ano, šéfe?“ vykukla v mezeře otevřených dveří pohledná tvář jeho milenky. Jak se nejsnadněji dostat k dobře placenému místu, když je jeden pěkný a k tomu ženská? Přes postel. Všichni věděli, že si to starosta se svou sekretářkou pravidelně rozdávají. No a? Byl přeci vdovcem a pokud je příležitost a stojí to za to? Starosta nebyl nikdy puritánem. Měl rád ženy a o to raději ty, které před ním neutíkaly.
„Už se ozvaly zdejší firmy? Odpověděly na můj poslední oběžník co se daní týče? Nějak se mi zdá, že majitelé zdejších podniků více hledí na vlastní kapsu nežli městskou kasu!“
„Co přišlo, dala jsem vám na stůl, šéfe...“ zamyslela se dobře rostlá blondýnka. Zavrtěla boky, pokrčila rameny a sladce se na svého nadřízeného usmála. „Ještě něco, šéfíku?“
„Abych vás neohnul přes koleno...“ zamračil se starosta na oko. „Mluvila jste s Abrahamem o zákazu vstupu do dolu?“
„Se šéfem zdejších záchranářů?“ olízla si zamyšleně rty. „Ano, jeho zprávu máte taky na stole... Pošta je vlevo, jiná korespondence vpravo!“
„Pořád si říkám, že jste příliš chytrá na to, abys pracovala v tomhle zapadákově,“ řekl si starosta.
„Já mám tohle místo ráda...“ pokrčila žena rameny.
„Mě taky,“ pokusil se o žert.
„Nejvíc, když vás nevidím,“ zasmála se. „Pardon, šéfe!“
Oba se na okamžik setkali pohledem. Ihned jim padla na mysl jejich poslední společná noc plná vášně. Starosta se zamyslel, zda nečeká za tu vší přízeň i něco víc. Má dobrou práci, co by ještě mohla chtít. Na rozdíl od výrostků on dobře věděl, co mají ženy rády a neváhal toho využít.
„Co dneska večer, budete mít čas?“ vykali si, připadalo jim to více exotické, jako by se nic nedělo, neznali se a neustále se museli navzájem svádět.
„Bůh všechno vidí...“ ukázala prstem.
„Co je špatného na lásce?“ pokrčil rameny pro změnu starosta. „Když ne dnes, tak zítra?“
„Dnes večer,“ olízla si znovu rty. „U mně!“
Zavřela dveře a starosta osaměl. Trochu se zavrtěl v koženém křesle a pohlédl na dvě hromádky. Větší s dnešní poštou a tu menší s interními zprávami. Povzdechl si a začal je pomalu pročítat. V hlavě mu neustále cvakala ona pomyslná kalkulačka. Má dáti – dal. Jak dlouho bude trvat, než se něco provalí? Zamyslel se. Peníze přeci nesmrdí, nebo snad ano?

Čtyři

„A udělejte to pořádně!“ cepoval místní šéf hasičů své podřízené. Už pěkně dlouho nikde nehořelo. I povodní či sesuvů půdy byli ušetření. Ani jiná živelná pohroma, pokud se nepočítají tuhé zimy, je už pěknou řádku měsíců nenavštívila. Zdálo se, že život v městečku ustrnul v určité poloze, jakoby se zastavil i samotný čas.
„Volal ti šerif!“ houkla na něj žena v dispečinku. Byla vlastně i jeho ženou. Bejvalkou. Oba přišli na to, že spolu vydrží lépe jako přátelé, nežli jako muž a žena. Ve zdejším městečku nebylo profese, která by nebyla svým způsobem i rodinným podnikem. Ať už šlo o hasiče, školu, nebo zdejšího strážce pořádku. Nejenže všichni všem viděli takřka až do talíře, mnohdy i do postele, jakoby si i dovedli číst myšlenky. Maloměsto nemá daleko od venkova, kde jsou si lidé navzájem přečtení a každá odlišnost dostává podobu skandálu.
„A co mi chtěl?“ zeptal se jí.
„Prý, co je s tím dolem... Že prý tam mají přístup děti a další podvratné živly...“
„Děti a další podvratné živly? Co je potom on?“ zachmuřil se.
„Přesné znění si už nepamatuju,“ zakabonila se a pohlédla na svého bývalého muže. „Půjdeš to tam omrknout? Prý tam lidé chodí jako do kina. Ještě aby na někoho něco spadlo...“
„A neměl bych to nechat tak?“ zeptal se jí. „Nepřipadá ti, že je tu poslední dobou nějak nuda?“
„Kecale,“ zazubila se. „Pořád se něco děje a buď rád, že nejde o život!“
„Jo,“ souhlasil. „Jsme rád... I starosta se na ten zatracený důl ptal. Od té doby, co je zavřený, jde to s naším městem od deseti k pěti!“
„To je pravda,“ pokrčila rameny.
„Kdyby něco, jsem u dolu,“ zamračil se.
„Spolehni se,“ řekla mu. Znala jej moc dobře. A vlastně byla ráda, že se rozvedli. Nebyl k vydržení. A to ne občas, ale takřka stále. Jeho podřízení by mohli vyprávět.
Vydal se skrze celé město k odbočce vedoucí k dolu. Stará už takřka nepoužívaná cesta byla popukaná. Asfalt se zde ztrácel pod nánosem štěrku a trávy. Větve stromů vytvářely na některých místech hotovou gotickou klenbu. Pryč jsou ty časy, kdy důl opouštěly nákladní vozy naložené drahým kovem. Buď žíla zmizela, nebo se stalo něco jiného, o čem zdejší anály mlčí. Co všechno s sebou vzal čas?
Zastavil před bránou z ocelových profilů a pletiva. Budovy okolo chátraly pod nenechavým zubem času. Samotný plot byl na mnoha místech zbořený. Okna budov držela pohromadě jen silou vůle a málokteré z nich mělo ještě skleněnou výplň. Vandalismus! Co není naše a k užitku, to zničíme! Povzdechl si, aby se protáhl nejbližší dírou v plotu. Přivítaly jej zrezlé kolejnice a převrácené těžební vozíky.
Nakladače bez kol byly jen němým výkřikem poukazujícím na lepší časy. V dálce patřil převrácený náklaďák. Míjel haldy z hlušinou a rozpadající se dopravníky, které kdysi přepravovaly cenný náklad. Různé ocelové konstrukce byly sežrány rzí a stály snad jen silou vůle. Měl pocit, že by stačilo jen kýchnutí a vše by se zřítilo k zemi. Prázdné haly, administrativní budovy, skladiště, technické zázemí. Kolik let stačí, aby se vzkvétající podnik proměnil v rozpadající se ruinu?
Došel ke vstupu do dolu. Byl překryt bránou z vlnitého plechu. I ten byl na mnoha místech prožraný. Nýty a šrouby již přestaly plnit svou funkci a tak plech víceméně plandal na tom, co ještě neupadlo. Rozsvítil silnou svítilnu a prošel mezerou v bráně vstříc šeru, které se měnilo v černou temnotu. Chřtán dávno mrtvé příšery. Uvítalo jej vlhko, zvuk kapající vody, průvan a poměrně zatuchlý vzduch, který vycházel z nižších podlaží. Takřka uklouzl na rezavé kolejnici. Nechybělo mnoho a válel by se na zemi jako pytel
brambor.
Upravil si přilbu na hlavě a pevně sevřel svítilnu v ruce. Volnou rukou se přidržoval stěny tunelu, aby se pomalým krokem vydal vstříc neznámu. Světla v šachtě už dávno nefungovala, stejně tak klimatizace. Elektřina ani vzduch už neproudily do nižších pater dolů. Dráty byly dávno mrtvé, stejně tak potrubí vedoucí vzduch do dolu. I mnohé podpěry se pomalu rozpadaly. Nebýt toho, že byl kopec, ve kterém byl důl vykopán, z poměrně pevného materiálu, již dávno by se zavalil masou hornin, které tlačily na poškozené bednění jednotlivých chodeb.
Došel k nejbližší křižovatce. Otočil se k východu. Ihned si vzpomněl na ono rčení o temném tunelu a světle na jeho konci. Vše bylo tak přízračné a děsivé. Před nosem měl krátkou chodbu k hlavní kolmé šachtě s výtahem a po stranách delší chodby, které se stáčely bůh ví kam. Z plánu věděl, že ačkoliv nebyl důl největším, měl složitý systém chodeb a svislých šachet, které sloužily nejen pro přepravu vytěžené rudy a hlušiny, ale také jako klimatizační systém. Dovnitř se vháněl čistý vzduch zvenčí a šachtami pak unikal ven ten vydýchaný a zatuchlý vzduch z jednotlivých pater.
Nebylo zde takové ticho, jak předpokládal. Slyšel různé zvuky, ať již kapání vody, která prosakovala skrze stěny tunelů, tak cinkání řetězů o kovové součásti zařízení dolu, tak praskot horniny kolem. Země neustále pracovala a hledala sebemenší skulinu, slabší bod, kudy by se prodrala do té či oné části dolu, aby jej zasypala. Příroda si vždy bere to, co jí patří a bylo jí ukradeno. Když tu uslyšel jiné, rušivé zvuky, které do všeobecného koloritu dolů nepatřily. Na okamžik měl pocit, že zde znovu začali pracovat lidé. Ne, nebyl to zvuk motorů výtahu, či vozíku tlačeného po kolejích. Šlo o něco jiného, jakoby někdo chodil po nižších patrech dolu, bez ohledu na hrozící všudypřítomné nebezpečí.
„Je tu někdo?“ zavolal do šachty. „Slyšíte? Je tu někdo?“
Hluk na okamžik ustal. Snad dotyčný poslouchal a přemýšlel, zda je přistižen při činu. Byly všechny žíly skutečně vytěženy, nebo se někdo obohacuje na úkor všech? O zpracování syrové stříbrné rudy nic nevěděl, možná někdo přišel na způsob, jak oddělit stříbro od hlušiny, aby dosáhl co nejrizejší slitiny bez průmyslového zpracování. Jak to dělali lidé v historii? Co když má důl také další vstupy?
„Je tu někdo? Důl je zavřený!“ zavolal naposledy. Žádný další podezřelý zvuk se však již neozval. Zůstalo jen všudypřítomné vzdychání a kňourání. Otřásl se chladem. Byla tu zima. Nemělo by být pod zemí tepleji? Možná s větší hloubkou, řekl si. Nebyl geologem. O pochodech v zemské kůře toho také mnoho nevěděl. Jen to, co se mu jako záchranáři hodilo do krámu, ať už šlo o sesuvy půdy, povodně, nebo požáry. Problematiku důlní těžby rád přenechával skutečným odborníkům.
Vrátil se ke vstupu, aby prošel zničeným areálem až k plotu. Důl byl hluboko v kopci, který se vypínal nad celým oploceným pozemkem. Ačkoliv bylo překrásné počasí, svítilo slunce a na nebi nebyl ani mráček, bez pořádného vybavení se mu ploty na obou stranách ztrácely v dálce. Kde začínal a kde končil pozemek dolu? Co když firma šetřila na čem se jen dalo a na bezpečnost toliko nehleděla?
„Jak to vypadá, šéfe?“ ozval se mu hlas jeho bývalky.
„Byl jsem v dole, zdálo se mi, že tam někdo je...“
„Ale důl je přeci už pěkně dlouho zavřený!“ opáčil hlas v přístroji. „Jak to vypadá se zabezpečením?“
„Nejlepší by bylo celý vstup zazdít, nebo zalít betonem. Všechny ploty a brány jsou jen pro kočku, proleze jimi i malé dítě!“
„Takže se šerifovi muži nemýlili? V dole někdo je?“
„Nejspíš si někdo plní vlastní kapsy,“ řekl po chvíli. „Jedu za starostou. Musí se s tím něco udělat...“
„Co myslíš, že tam někdo dělá?“
„Tisíc věcí, od nezákonné těžby, přes přechovávání různého materiálu až po ukrývání se... Šerif by nám nejspíš řekl své! Končím a jsem na přijmu!“
„Opatruj se!“ ozvalo se a pak vysílačka utichla.
Kdesi za horizontem zahřmělo. Nebylo parno, proč by pak mělo pršet? Copak se i počasí zbláznilo? Pokud to není bouřka, co asi? Země se na chvíli otřásla. Sotva postřehnutelné vibrace přestaly stejně rychle jak začaly. Ohlédl se k ústí dolu, zda neuvidí charakteristický mrak prachu. Pokud náhodou došlo k závalu, pak se to stalo kdesi u spodních pater dolu. Co když tam někdo zahynul? Co s tím udělá bez pořádného vybavení? Nejspíš nic.
Znechuceně si odfrkl a vydal se za starostou.
Nasedl do vozu a zabouchl dveře. Chvíli čekal, zda se onen zvuk ještě nevrátí, ale nic se nestalo. Nastartoval a vydal se po cestě k městečku. Důl zůstal stále tajemný jako dříve. Nic se nevyřešilo. Problémy zůstaly, kde vzít peníze na jeho asanaci, nebo zapečetění? Takto je hrozbou nejen pro obyvatele městečka. Co by se stalo, kdyby tam zabloudilo nějaké dítě a zřítilo se do šachty? Nejspíš jsou děti v dole jako doma. Otřásl se. Zakázané ovoce chutná nejlépe. To se musí nejdřív něco stát, aby se to pak řešilo?
Co předcházení problémům? Řešení bylo v nedohlednu. Stal se tento důl pro městečko prokletím? Vyschl jako pramen životodárné vody a kdo ví, zdali některé z chodeb nevedou i pod městem, aniž by to bylo zaneseno do plánů. Mohlo by se stát tisíce věcí, kdo však hází kostkou osudu?

Pět

Den na to zavolal šerifovi jeden z jeho zástupců. Chvíli spolu diskutovali, aby se šerif po ukončení hovoru vydal do svého úřadu. Důvodem nebylo nic jiného, než nález podivné kartonové krabice s dokumenty, které zaváněly podvody a korupcí. Buď si z nich někdo vystřelil, nebo kápli na něco velkého, co mohlo otřást posty nejen radních, ale i starosty městečka. Šerif se dušoval, že pokud jde o vtip, bude dotyčný viník, pokud jej naleznou, sedět v base až zčerná.
„Co jste to našli?“ zeptal se obou bratrů, kteří se na něj culili jako dvě prvníčky. „Pro Krista, nejdu vás sbalit, pánové!“
„Promiňte, šéfe!“ řekli oba svorně a ukázali na promočenou krabici položenou na stole. „Nebojte, dali jsme pod to igelit...“
„Papíry?“ zamyslel se šerif. „Co v tom je a kde to leželo?“
„Na veřejné skládce kus od města směrem k výpadovce na hlavní silnici. Tu co vede k horám...“ řekl jeden ze zástupců. Šerif se na oba zamračil.
„Co je na nich tak divného? Někdo prostě dělal inventuru v lejstrech a staré doklady vyhodil, no a?“
„Jde o objednávky pro město, jsou tam razítka radnice, šéfe,“
dostalo se mu odpovědi. „Jsou tam podpisy starosty a radních...“
„Na co narážíte?“ zarazil se šerif.
„Takhle mi řádná skartace nepřipadá... Jde o důležité dokumenty, měly projít skartovačkou na úhledné pásky podle dané bezpečnostní normy. Buďto nejde o nic vážného, nebo to někdo chce na radnici hodit...“
„Co chce kdo hodit na radnici?“ nechápal je šerif a poškrábal se na hlavě.
„Nejsme účetní, natož ekonomové, šéfe,“ pokrčili oba rameny.
„A jaká je pointa?“ pohlédl šerif nejdříve na oba podřízené a pak na krabici s papíry. Mnoho z nich bylo promočených a písmo na nich se pomalu rozpíjelo. „Jsou takřka nečitelné...“
„Ne všechny!“ dostalo se mu odpovědi.
„A to mám všechny projít? Myslíte, že nemám nic na práci?“
zamyslel se šerif. „To je práce pro finanční úřad, ne pro mne!“
„Já si myslím,“ řekl mu jeden z podřízených, „že s ta krabice dostala na skládku nedopatřením. Měla být zničena, spálena, nebo tak nějak. Prostě to dotyčný zvoral a doufal, že udělá počasí své...“
„To jsou všechno jen domněnky, vážení!“ zavrtěl šerif hlavou a dal se do listování v dokumentech.
„Když tak vám to, šéfe, projdem a ty promočené zahodíme, necháme jen suché exempláře, i tak jich zůstane dost. Zdá se, že je tam účtů za posledních pět let!“
„Ale taková dokumentace se přeci započítává do účetnictví, nebo snad ne?“ zapochyboval šerif.
„Ledaže by nebyla příliš košér...“ pokrčili oba rameny.
„Vy jste mi povedená dvojka. Jednou mě z vás střelí, jak dlouho to nacvičujete? Myslím to společné divadlo?“ zamračil se šerif a sedl si na okraj stolu.
„Jsme jednovaječní, šéfe, víme co si ten druhý myslí, máme shodné zájmy, charakter a další věci...“ pousmáli se oba zástupci.
„Když dovolíte, dáme se do toho!“
„Tak si to seberte a udělejte své, já pojedu namísto vás na obchůzku. Jeden by se z toho zbláznil...“ mávl šerif rukou. Když nastupoval do služebního vozu, stále na tu krabici musel myslet. Opravdu jde o kanadský žertík, nebo o nedopatření? Pokud měl někdo zájem, aby se něco z nekalých operací na radnici provalilo, proč to provedl tak okatě? Možná právě proto? Ovšem, jaká zde byla možnost, že narazí na onu krabici právě šerifovi lidé?
Příliš mnoho náhod! Ledaže by šlo o úmysl.
„Do čeho jsem se to zase namočil?“ zeptal se šerif sám sebe a nastartoval. Zkontroloval stav pohonných hmot, vysílačku a obsah termosky. Káva byla ještě teplá, dokonce našel i několik koblih se vzkazem dobré chuti. Ti dva šašci zřejmě mysleli na všechno. Ano, kde by bez nich byl?

Šest

Šerifův syn si hrál na dvorku před domem. Počasí bylo přívětivé, nikde ani mráček. Jeho matka se tedy nemusela bát, že zmokne či prochladne. Stavěl si na písku bábovičky. Se zaujetím sypal vlhký písek do formiček a ty pak vyklopoval na kus rovného a tvrdého plácku. Připadal si jako pan sochař, který mávnutím kouzelného proutku dává písku podobu zvířat a věcí vyrobených lidskou rukou. Tu se na něj díval králíček, tu slepice, nebo před
ním stála lokomotiva či auto z písku.
Adam si nevšiml, že se za plotem objevila podivná postava v černé bundě s kapucí a nic neříkajících riflových kalhotách. Chvíli si autistického chlapce prohlížela, aby vzápětí zmizela kdesi mezi ploty. Adam nic nepostřehl, neměl to ani v povaze. Nezajímal jej svět okolo. Lidé, věci, či dění kolem něj bylo pro něj něčím zcela cizím, co jeho mozek nedokázal zpracovat. Kdyby se ocitl v docela cizím a neznámém prostředí, bez pomoci by zcela jistě zahynul.
„Adame, kde jsi?“ zavolala na něj jeho matka. Spíše ze zvyku, často zapomínala, že jí nikdy na zavolání neodpoví.
„Vlá-ček! Za-jíc!“ řekl namísto odpovědi.
Šerifova žena vykoukla z okna, aby se ujistila, že je její syn stále na tomtéž místě. Technicky nemohl utéci. V plotě nebyla žádná díra a konec konců, Adam neměl také žádné orientační schopnosti. Stěží se vyznal v bytě svých rodičů. Slunce na chvíli zašlo za ošklivý černý mrak. Něco přimělo chlapce aby pohlédl na oblohu a chvíli si mrak prohlížel. Nebylo to pro něj typické. Spíše své okolí dokonale ignoroval.
„Mrá-ček!“ řekl se zaujetím. Pak slunce znovu vyšlo a zasvítilo mu do očí. Adam rozlobeně vzal lopatku a poničil všechny bábovičky. Nezůstala ani jediná.
„Mrá-ček!“ opakoval.
„Adame, co to děláš?“ ozvala se matka, když vyšla před dům, aby mu donesla pití. „Proč to ničíš? Víš, jakou ti to dalo práci?“
„Mrá-ček!“ řekl nazlobeně. „Ne-sví-tí!“
„Nepůjdeme raději domů?“ zamyslela se žena s lahví v ruce.
Adam stále pil z lahve, která byla zakončena dudlíkem. Hrnek na čaj používal málokdy.
„Mrá-ček!“ hodil po matce plastovou lopatkou a nazlobeně vstal z pískoviště.
„Pojď,“ řekla mu matka láskyplně a podala mu láhev. Adam se rozesmál a vzal si podávaný nápoj. „Umyju tě a půjdeš si hrát s vláčky!“
„Va-gón,“ přikývl. „Ma-šin-ka...“
Svět se zcvrknul do myšlení malého autistického chlapce a zdál se byt maličký. Jakékoliv souvislosti zde ztrácely smysl. Byl jen on a nejbližší prostor s naučenými potřebami. Nevědomost bývá sladká a hříchu nečiní. Blaženi ti, kteří jsou chudí duchem, ovšem, co je to za život?


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 0 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
dosud nekomentováno
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
A všichni na ko...
M. Daněk
Sugesce - rozuz...
pedvo
Veselou frustro...
Droom
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr