obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Pokoj v duši (II.) ::

 redaktor Šíma publikováno: 26.01.2020, 21:55  
Pokus o krimi povídku, šotkům zdar. Omlouvám se za trojtečky a vykřičníky!
 

Sedm

„Ten důl by se měl zavřít a pořádně zabezpečit!“ třískl šéf hasičů do starostova stolu. Starosta si zachoval kamennou tvář. Nijak nereagoval na projevy hasičova rozčílení.
„Ale on už je zavřený,“ podotkl a usrkl ze svého oblíbeného hrnku ještě vlažnou kávu. Div mu ji muž na opačné straně stolu nepřevrhl a nerozlil po drahém mahagonovém stolu.
„Jenže je tak šlendriánsky zabezpečený, že tam může vlézt i děcko!“ opáčil muž v hasičské kombinéze. Před chvíli přichystal svým podřízeným takové malé cvičení a ještě se nestačil převléci, když mu zavolal starosta, že na něj má konečně po nějaké době čas.
„A co s tím mám udělat?“ zeptal se jej starosta.
„Postavit nový plot a pořádně zajistit vchod do dolu...“ řekl mu šéf hasičů věcně.
„Ale to bude stát spoustu peněz. Budeme potřebovat stavební povolení a souhlas vlastníka...“ pokrčil starosta rameny.
„Pro Krista, starosto!“ vstal hasič od stolu.
„Já si nic z toho nevymyslel,“ opáčil starosta. „Předpisy a nařízení hovoří jasně! Bez svolení vlastníka nemůžeme nic dělat, nehledě na to, že všechny černé stavby bez stavebního povolení se musí vždy do daného termínu po jejich nalezení odstranit! Já nedám do nového oplocení majlant, abych jej musel potom zase zbourat! A co šerif?“
„Má přeci na starosti celé městečko! Šerif a jeho dva pomocníci, copak žijeme na divokém západě?“ oddechl si šéf hasičů.
„Skoro i jo,“ souhlasil starosta. „Když mi seženete souhlas od majitele pozemku a dolu, tak se s tím pokusím něco udělat...“
„Ale to by se musel majitel k dolu hlásit!“ dostalo se mu odpovědi. „A pokud je mi známo, už se o pozemek ani stavbu na něm pěkně dlouho nezajímal. Neexistuje na to nějaká promlčecí lhůta?“
„Bohužel, důl s pozemky prodán nebyl,“ pokrčil starosta rameny. „Můžeme jen podniknout kroky k zavedení správního řízení ve věci obecného ohrožení a patřičného nezajištění stavby...“
„Na to vám, starosto, z vysoká... víte co. A nakonec, jestli se něco stane, tak to zase odseru já se svými muži!“ řekl mu velitel hasičů a odešel nasupeně ze starostovy kanceláře.
„Toho tak mít na své straně,“ povzdechl si. Ano, s dolem měl jiné plány. Potřeboval jej v takovém stavu, v jakém byl. Uzavřený a řádně zajištěný prostor by mu byl pro kočku. A pokud se něco stane... Ano, pokud... Pak to nebude jeho vina!
„Zlato?“ zavolal na svou sekretářku přes interkom. „Přinesla byste mi, prosím, ještě jedno silné kafe?“
„Jasně, šéfe!“ ozvalo se. „Vy jste se pohádali, že odešel šéf hasičů tak nasupeně?“
„Pohádali?“ zamyslel se starosta. „Ne, co vás nemá, kotě. Šlo jen o takovou ostřejší výměnu názoru, však on vychladne... To kafe bych prosil!“

Osm

Uběhlo několik dnů, během kterých se nic mimořádného nestalo. Do dolu nikdo nezahučel, po papírech ze skládky se nikdo nesháněl. Vše běželo ve svých starých kolejích. Dokud nezavolala jedna z učitelek, že již několik hodin pohřešuje svého nezletilého syna, kterému nebylo víc jak deset. Měl se vrátit domů večer před osmou, ale nedorazil. Matka obtelefonovala všechny jeho známé a kamarády. Nikdo o něm nic nevěděl i navzdory, že hoch tvrdil své matce před odchodem, že jde za jedním ze svých kamarádů. V deset večer již byla takřka tma a její syn stále nebyl doma. Zbývalo už jen jediné, zavolat šerifovi, že pohřešuje svého syna.
Do rána prohledával šerif s najatými chlapy město. Prošli všechna místa, kam kluci chodívali. I ta tajná, o kterých se oficiálně nevědělo. Do dolu se však nikomu nechtělo. I šerif měl obavy vstoupit do hlavní štoly vedoucí k vlastní šachtě uvnitř kopce.
Spolu se šéfem hasičů prošel jen tuto část. Hora stále pracovala a oni měli obavy, že je zaživa pohřbí. Pokud by existovaly důkazy, že se chlapec ztratil v dole, pak by jim nezbývalo, než projít všechny přístupné chodby a poruby.
Čas běžel a po dítěti nebylo ani stopy. Nikdo netušil, kde by mohl být. Nezbývalo než čekat dalších čtyřiadvacet hodin, zda se chlapec neobjeví. Už tak začal pátrání příliš brzy a nesečkal zákonem stanovenou dobu. K ránu prošli ještě okolí městečka, ale po chlapci se jakoby slehla zem. Na všech sloupech byla vyvěšena jeho podobenka. Víc se zatím dělat nedalo. Lidé byli unavení a na pročesávání lesů v okolí městečka zatím nebylo ani pomyšlení. Ovšem, nejspíš i na to brzy dojde.

Devět

Šerif se zašil ve své kanceláři a dal si několik hodin pauzy. Byl k smrti unavený. I ostatní se rozešli do svých domovů. Nikdo hocha neodepsal. Chyběli však lidé na prohledání hvozdů v okolí. Ti, kteří se odhodlali provést obhlídku města sotva pletli nohama a v tomto stavu by nebyli šerifovi nic platní. Jen co se strážce zákona trochu prospal, houkl na své pomocníky, kteří také dřímali na svých židlích s nohama na stole.
„Vstávat a cvičit!“ probudil své podřízené.
„To už je poledne?“ pokusil se o žert jeden z jeho zástupců.
„Ještě ne,“ řekl mu šerif. „Takže, co navrhujete?“
„Pročesat lesy,“ řekl mu druhý zástupce. „Co jiného?“
„Chtělo by to psy...“ řekl jeden ze šerifových podřízených. Když se na ně šerif nedíval, sotva poznal, kdo z nich zrovna mluví. I hlasy měli takřka totožné.
„Psy? Dobrý nápad a dál?“ zamračil se.
„Co když jej někdo unesl?“
„Taky jedna z možností,“ popotáhl šerif nosem. „Dáte si kávu, hoši? Horkou a patřičně silnou?“
„Jasan,“ řekli oba a zamnuli si ruce. „Sem s ní, šéfe!“
„Tak ji běžte udělat!“ zazubil se šerif. „Kdyby něco, jsem u sebe...“
„Šéfe?“ řekl jeden z bratrů.
„Copak?“ otočil se šerif na místě.
„Jeden z obyvatel městečka má záznam v trestním rejstříku. Tedy... Měl, ale byl vyškrtnut, ovšem zmínka o tom tam zůstala, taková malá poznámečka...“
„A co to bylo?“ zamračil se šerif. „Pokud někomu uděláte výmaz trestního rejstříku, bývá obvykle čistý, nebo ne?“
„Ono to totiž nebylo oficiálně prokázáno, ale vyšetřování bylo vedeno. Bylo zastaveno pro nedostatek důkazů. Soudce to tehdy shodil ze stolu...“
„O co šlo?“ zeptal se šerif věcně.
„O trestný čin zneužívání nezletilých!“
„A kdo má být tím pedofilem?“ svráštil šerif netrpělivě obočí.
„Učitel tělocviku na základní škole...“
„Cože? A on dělá učitele na základce? Učí děti?“
„Pamatujete, šéfe? Každý je brán za nevinného, dokud mu není prokázán opak! Říká se tomu presumpce neviny!“
„A vy si myslíte, že v tom má prsty? Že v tom zase lítá? Není to moc okaté?“ nevěřil jim šerif.
„Nebývá pod svícnem vždy největší tma?“
„Promluvím si s ním co nejdříve...“ přikývl šerif. „A teď mi udělejte to kafe a sobě taky!“
Šerif se zavřel do své kanceláře. Dal si nohy na stůl a zapálil si cigaretu. Kouřil jen občas. Dnes k tomu měl po dlouhé době zase důvod. Případ pro něj začínal být osobní. Také měl dítě. Dokonce ještě zranitelnější, než měli jiní rodiče. Pokud ve městě řádí pedofil, musí jej dostat. Už kvůli svému svědomí... Učitel tělocviku. Odfrkl si. Pak jej napadlo cosi o tom, jak lehké je uklouznout na šikmé ploše a také o přišití cizí viny, která se odpáře jen velmi těžce. Stigma pedofila... Je, či není, vinen?
„Tady je to kafe, šéfe, koblihy nejsou!“ podal mu horký hrnek jeden ze zástupců. „My s bráchou děti nemáme, takže to asi vidíme trochu jinak...“
„Taky se dočkáte,“ zašklebil se šerif. „A běžte si po své práci!“
„Rozkaz, šéfe!“
Co když je to někdo cizí? Co když nikdo není? Co když jen upadli ve vlastní léčku? Nastražili sami na sebe past? Ten spratek se prostě jen zatoulal a nic víc. Uvidí se...

Deset

„Byl tu pán,“ řekl Adam matce.
„Cože? Jaký pán?“ zeptala se jej.
„Byl tu pán,“ trval Adam na svém.
„A přišel ještě? Chodil okolo domu? Po dvorku? Byl na zahradě, Adame?“ zamračila se jeho matka.
„Byl tu...“
„Dobře, řeknu to otci, víme, že nemáš rád cizí lidi!“ povzdechla si. Venku se pomalu smrákalo. Její muž nebyl doma, od toho zmizení učitelčina syna bylo městečko v jednom pozdvižení. Proslýchalo se, že po městě chodí nějaký úchyl a przní malé děti. Kdo ví, co na tom bylo pravdy a co jen báchorky. Ne nadarmo se říká, že má strach velké oči. Na druhé straně, na každém šprochu bývá pravdy trochu.
Venku cosi bouchalo do prkenného plotu. Nejspíš nějaká haluz. Vítr v ten den dost řádil. Nebe bylo plné černých mračen. Ochladilo se. Ty tam byly dny s modrým nebem a hřejivým sluncem. Příchod studené fronty dal pohodě letních dnů přítrž.
Nakonec, byli takřka v horách, kde se mění počasí ze dne na den a každý děkoval i za několik dní pěkného počasí. Ze snění ji probralo třísknutí vstupních dveří.
„Jsem doma!“ ozval se šerifův hlas. „Venku to vypadá na pěknou slotu...“
„Ahoj, jak ses měl?“ zeptala se jej jeho žena. „Našli jste toho kluka?“
„Ještě ne, nenašli jsme žádné stopy, jakoby se do země propadl,“ pokrčil šerif rameny. „Zítra se pustíme do dalšího pátrání. Co Adam?“
„Někdo obchází náš pozemek a pozoruje našeho syna...“ řekla mu stísněným hlasem.
„Někdo?“
„Víš, že z Adama nic nedostaneme...“ zachmuřila se.
„Nemám ani dost lidí na pátrání, natož aby někdo hlídal náš dům...“ řekl jí a povzdechl si. „Nekoupíme si psa? Pořádného hafana!“
„Co když je to pravda?“
„A co jako?“ pohladil ji po ramenou.
„Že po městě obchází nějaký pedofil...“
„Učitelčin syn mohl zabloudit v lese, mohl zůstat v nějakém domě, ze kterého se obyvatelé odstěhovali... Třeba se bojí jít domů, protože něco provedl, kdo ví?“ zamračil se šerif. Náhle se otřásla zem a oba uslyšeli podivné temné dunění.
„Zemětřesení?“ vyděsila se. „Musíme pro Adama...“
„Ne,“ řekl jí. „Nejsme v Kalifornii. To bude něco jiného!“
„Důl? Prý je pomalu na spadnutí, proč jej nezasypali?“ zeptala se muže. „Nechceš večeři?“
„Něco bych si dal...“ souhlasil šerif a sedl si ke stolu. „Co máme k večeři, ženo?“
„Co dům dal, muži!“ usmála se. Občas spolu hráli takové podivné hry, jakoby se neznali a jeden druhého stále zas a znova sváděli.
„Bum, bum...“ vyrušil je Adam. „Bum, bum...“
„Už to přestalo,“ pohladila jej matka po hlavě. Ucuknul.
„Bum, bum?“ podíval se Adam na otce.
„Možná bouřka!“ pokrčil šerif rameny. „To bude dobrý!“
„Půj-deš hrát?“ zeptal se Adam otce.
„Zítra,“ pousmál se šerif. „Mám ještě práci...“
„Nemáš hlad?“ usmála se na syna. „Máš hlad?“
„Roh-lík a ka-ka-o!“ řekl rázně.
„Dobře, běž se podívat na televizi, poběží v ní pohádky, přinesu ti to do obýváku, ano?“ zeptala se Adama.
„Roh-lík a ka-ka-o...“ řekl Adam znovu a zmizel ve dveřích do chodbičky.
„Co když v dole něco spadlo?“ zeptala se muže.
„Kdyby se něco stalo, zavolal by mi Alex...“ pokrčil rameny.
„Nebo starosta.“
„Abrahám... On se rozvedl?“ otočila se od kuchyňské linky.
„Je hrozný pedant, kdo by to s ním vydržel?“ pousmál se šerif.
„Ale měl hrozně hezkou ženu...“
„Že to říkáš právě ty?“ zamračila se. „Už se ti nelíbím?“
„Ne,“ řekl jí, aby ji pozlobil. „Jsi stále stejně hezká!“
„Že tě něčím praštím?“ zazubila se.
„Pán tu byl...“ ozval se Adam.
„Kdopak?“ zpozorněl šerif.
„Pán, kou-kal, ven-ku...“
„Podíváme se,“ řekl a vzal si cestou svou zbraň a silnou svítilnu. Kdesi cosi bouchlo. Měl pocit, jakoby někdo zakopl o zařízení zahrady. Na jednom místě byly povolené pláňky. V nenechavém větru klepaly o rám plotu. Pouliční osvětlení sem dozadu na dvorek nedosáhlo. Panovalo tu šero znásobené zataženou oblohou. Z nebe se spustil drobný déšť. Smáčel šerifovi vlasy a padal mu i za krk. Byl studený. Pak se s ním země ještě
jednou zatřásla. Dunění podobné tomu, které slyšel před několika minutami však neslyšel. Já toho starostu zabiju, řekl si v duchu. Důl byl na spadnutí, ostraha žádná, prostě jedno velké fiasko. Nakonec do té bezedné jámy spadne celé město.
„Nikdo tu není!“ zamával svítilnou do okna kuchyně. „Asi se mu něco zdálo!“
Zablesklo se. Pak zahřmělo. Vítr zesílil. Rozpršelo se. Šerif vběhl do domu a zabouchl za sebou zadní dveře. Nevšiml si komíhajícího se keře, který nerozhoupal vítr, ale někdo jiný. Bez otázek však nebylo žádných odpovědí...

Jedenáct

Několik dní dlouhé hledání nepřineslo žádné ovoce. Šerif nabyl dojmu, že se ztracenému chlapci muselo něco stát, protože se po celou dobu neukázal. Co když jej opravdu někdo unesl? Zneužil a zabil? Pomalu také začínal věřit, že se do města dostala škodná. Co s lasičkou v kurníku? Možná jde o vychytralou lišku.
Jiné přirovnáni než k zvířatům jej nenapadlo. Buďto půjde o někoho velmi inteligentního, nebo o starousedlíka, který tolik chytrý nebude, ale bude vědět, jak to tady chodí. Začínal být pomalu bezradný. Rozhodl se vyslechnout učitele tělocviku zdejší základní školy. Nějaký škraloup přeci jen měl a staré hříchy se jen těžko odpouštějí, zvláště jde-li o děti. Možná je v tom učitel nevinně, ale musel brát v potaz i tuto možnost. Jako správný vyšetřovatel se nesměl zaměřit jen na jednu věc. Musel myslet ve více rovinách.
Poprvé od doby, kdy byl jmenován šerifem, cítil, že na to nestačí. Měl sto chutí zavolat státní policii, pokud se ztratí další dítě a on jej nebude schopen najít, může to znamenat konec jeho kariéry. Co když chce právě toho někdo dosáhnout? Komu asi šlápl na kuří oko? Nalezené papíry na skládce přinesly také své překvapení.
Zdálo se, že starosta ani zastupitelství nemají čisté svědomí. Dávno tušil, že to s podnikáním v městečku nebude jen tak. Vlastně celé město bylo starostovým rodinným podnikem. Od doby, co zavřeli důl a polovina obyvatel odešla za lepší práci, se starosta snažil všemi způsoby zachránit existenci tohoto místa, aby se z osady na předhůří hor nestalo město duchů. Nic nového. Nebyli by prvním městem, které vyhlásilo bankrot a jeho obyvatelé byli rozprášeni do světa.
Poslední věc, která jej trápila, bylo nalezení dvou těl v lese nedaleko hranic města. Nejspíš šlo o vandráky či bezdomovce, osamělé existence, které se jen tak toulají světem a doufají, že někde tam za horizontem narazí na šťastnou náhodu a jejich život se navždy změní. Nebyli rozsápaní dravou zvěří. Sázel spíše na zabití. Vše nasvědčovalo tomu, že byli zastřeleni. Kdo by však měl zájem na smrti několika docela bezvýznamných lidí? Byl nejvyšší čas zajít za zdejším lékařem, zda již určil přesnou příčinu smrti u
obou mužů.

Dvanáct

„Co se tu stalo?“ zeptal se starosta šéfa hasičů. Nedaleko přešlapoval i bývalý zaměstnanec stříbrného dolu. Sice vypadal jako by byl včera na tahu, ale podle řečí, které se o něm vedly byl tento bývalý horník stále opilý. Bůh ví, kde na to bral peníze.
„Někde v dole spadlo několik chodeb,“ řekl záchranář.
„Došlo k závalu, starosto,“ pokrčil horník rameny.
„Ty včerejší otřesy a rachot vycházející ze země...“ zamyslel se starosta. „Myslíte, že se v dole opravdu něco stalo?“
Stále bylo zamračeno. Drobně mrholilo a všichni stáli na dešti u vstupu do dolu. Nikdo z nich neměl dost odvahy, aby se vydal byť jen k hlavní těžební jámě ukryté v kopci. V tomto psím počasí se areál dolu zdál ještě nepřívětivějším, než tomu bylo za slunečních dní.
„Takže, co navrhujete?“ otočil se starosta k oběma mužům.
Kus dál u automobilu přešlapoval starostův řidič. Bůh ví proč neseděl v autě a nepustil si klimatizaci. Snad měl strach, že se i s vozem propadne kamsi do dolů a již nikdy nespatří světlo světa.
„Kontaktoval bych vlastníka dolu a požádal o vyjádření. Ať si důl znovu prohlédnou a podniknou patřičné kroky!“ řekl mu šéf hasičů.
„Ale to všechno stojí peníze,“ rozhodil starosta ruce v omluvném gestu. Kdesi na nejbližší skládce hlušiny došlo k malému sesuvu kamení a hlíny. Všichni se otočili tím směrem, ale mimo menšího mraku prachu nebylo vidět nic zvláštního. Že by se země stále třásla?
„Je to jejich důl,“ trval hasič na svém. „A jejich peníze. Když z něj měli peníze, tak jim nevadilo se o něj starat. Teď, když jej opustili, najednou o něm nechtějí nic slyšet!“
„Ale takový je svět,“ zamračil se starosta. „Nic s tím nenaděláme. Poslal jsem žádost na vyšší místa, ale nejspíš to jen shodili ze stolu. Nehas, co tě nepálí!“
„Jo, ať nám to tu klidně všechno spadne na hlavu...“ zabručel horník. „Byl jsem tam dole, tak hluboko, jak jsem se jen odvážil. Jsou tam různě silné průsaky vody. Některé chodby jsou zavalené novými závaly. Část dolu je zatopená, když nefungují čerpadla, voda důl pomalu zatopí...“
„Nebude to tak lepší? Nevyrovná se tak tlak vyvíjený na stěny porubů?“ zeptal se jej starosta se snahou vyznít co nejodborněji.
„Nejsem báňský inženýr, ani geolog, starosto,“ pokrčil bývalý horník rameny. „Důl je už víc jak deset let zavřený a pokud jej neudržujete chátrá a to tím víc, čím je ona doba, kdy je nepoužívaný, delší... Je to jako s autem. I zaparkované před domem stárne. Když na něm nejezdíte, tím více trpí kola, motor a další součásti...“
„A jaké je z toho ponaučení?“ zamračil se hasič. „Když na důl kašle jeho majitel, město nemá na nic peníze, požádáme stát, nebo jinou nadřízenou instanci... To chcete vážně čekat, až se stane něco vážného?“
„Mám svázané ruce,“ řekl starosta, ale neřekl, co si o tom myslím. Tento stav věcí mu vyhovoval. On tam dolů nemusel. Ne všechny jeho aktivity byly zachyceny v dokladech. Před nějakým časem narazili dobrodruzi, kteří se vydávali noc co noc do dolu, poměrně malé ložisko nevytěžené rudy. To však stačilo k tomu, aby vypukla malá lokální horečka. Jen málo lidí vědělo, že do dolu existují ještě jiné vstupy než vchodem k hlavní jámě. Co udělají bývalí zaměstnanci, kteří se v dole vyznají, když se jim donese, že byla nalezena nová žíla? Kdo by byl takový blázen, aby šel tam dolů bez patřičného zajištění?
„Celé je to zralé na odpis...“ odfrkl si horník. „Vybavení je takřka zničené. Elektřina funguje jen v hlavních chodbách, vzduchotechnika je vyřazena, pumpy už neběžely léta a už asi nepoběží. Na výdřevě se také podepsal zub času...“
„Zajímalo by mě, odkud berou zdejší povaleči a bývalí zaměstnanci peníze? A jak je možné, že někteří lidé platí ve zdejších nálevnách stříbrnou rudou?“ zamyslel se šéf hasičů.
„Nezdá se vám to podezřelé, starosto?“
„Jak to mám vědět?“ bránil se šéf města. „Copak mám na starosti jen tenhle pozůstatek stříbrné horečky?“
„Tuším, že víte víc, než si chcete přiznat!“ odfrkl si hasič. „Ovšem není to má starost, jestli se něco posere, vy tam nepůjdete!“
„Ještě to by chybělo...“ zamračil se starosta. „Pokusím se s tím něco udělat. Tuhle cestu zavřeme, i kdybychom jí měli zalít betonem...“
„To jsem zvědav, no nic, musím jít!“ řekl muž v hasičské uniformě. „Kdyby něco, víte, kde mě hledat...“
„Opravdu je to tak zlé?“ zeptal se starosta horníka, když šéf hasičů odjel svým vozem na základnu.
„Měli bychom něco udělat s našimi obchody, tam dole to už není bezpečné...“ pokrčil horník rameny. „A starosto, povídá se, že někdo od šerifa našel na skládce nějaké papíry... Prý měly být spáleny, nebo skartovány... Který vůl je jen tak vyhodil do smetí?“
„To ještě nevím...“ zamračil se starosta. „Ale přijdu na to! A pokud jej najdu, skončí na dně tohodle zavšiveného dolu!“
„To je pravda, je dost hluboký na to, aby zakryl existenci každé nežádoucí osoby...“ souhlasil bývalý horník. Promnul si červený nos a zamyslel se. „Starosto, nebyla by nějaká pětka na chlast, nebo na pivo?“

Třináct

„Zdar, doktore!“ houkl šerif na místního lékaře. Měl ve městě zařízenou ordinaci. Prý byl dobrým doktorem, jen nesměl čuchnout ke flašce. Povídalo se, že byl specialistou a také operoval, ale zdali byl dobrý na srdce, nebo na klouby, to se nevědělo. I klepy mají svůj dosah a nejsou vždy plné podrobností.
„Zdravím, šerife,“ zamračil se doktor. „Co mi nesete, snad ne další bezdomovce?“
„Byl jste v márnici? Na co jste přišel?“
„Proč si město neplatí patologa?“ odpověděl mu doktor otázkou. Ordinace byla prázdná, stejně tak čekárna. Dnes měl volno. Byla polovina týdne. Ordinoval jen v pondělí, úterý a pak ve čtvrtek a pátek. Vlastně to ani nebylo důležité. Opravdu se snažil lidem pomoci a pokud měl čas, dělal u šerifa soudního lékaře.
Atestaci si udělal ještě dřív, než přišel do zdejšího zapadákova. Prý také dělal hlavního patologa na jednom okrsku ve velkém městě na východním pobřeží. To po té aféře, kdy mu umřel pacient jen proto, že operoval pod vlivem alkoholu. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. Lidé jsou přeci jen tvorové nedokonalí...
„Dobře víte, doktore, že na to nemá radnice prostředky a tolik mordů jsme za tu dobu, co tu jste, zase neměli...“ pokrčil šerif rameny. „Takže?“
„Ten hezčí a mladší zemřel v důsledku střelného poranění. Projektil zasáhl jak srdce, tak plíce. Ten druhý se utopil někde v řece, nebo jezeře, našel jsem v jeho plicích vodu – přírodní – bez chlóru!“
„Tady se přeci voda neupravuje, nebo snad ano?“ zamyslel se šerif. „Mám na mysli vodu pitnou...“
„Vím já? Nemám na starosti zdejší vodovod, každopádně, oba u sebe neměli žádné papíry, prostě nic, co by pomohlo zjistit jejich totožnost. Pomohly by třeba zubní karty, ale bůh ví, zdali měli vůbec svého zubaře a pokud myslíte na testy DNA, musíte do města, mám na mysli velké město... Tedy, pokud máte dostatek peněz, tyhle testy jsou poměrně drahé a...“
„Já vím, já vím,“ přerušil jej šerif. „Takže jsme byli tam, kde jsme byli. Alespoň u jednoho nelze vyloučit násilnou smrt?“
„Řekl bych, že i tomu utopenému někdo pomohl, na krku, hlavě a na ramenou jsem našel stopy po násilném držení... A co se týče zbraně u toho střelného poranění... Šlo nejspíš o loveckou zbraň, někde mám kulku, kam jsem ji jen dal...“
„Vás je pro nás škoda,“ zazubil se šerif.
„Ne, udělal jsem v životě několik chyb, tak za ně teď pykám a nakonec, tady se mi docela líbí!“ pousmál se doktor a vložil pomoci pinzety do malého silonového sáčku poničenou kulku. Cestou v těle oběti totiž alespoň jednou narazila na kost a ztratila tak na své síle i rychlosti. „Je trochu deformovaná, ale co... Dotyčný nejspíš příliš netrpěl díky silnému šoku a velké ztrátě krve. Ten druhý... Musel mít ošklivou smrt.“
„Šlo by zjistit, o jakou vodu se jednalo?“
„Bez pořádné analýzy ne,“ zavrtěl lékař hlavou.
„Takže tu máme škodnou...“ řekl si šerif. „Díky doktore. A co se týče úplné zprávy...“
„Já vím, pošlu vám ji do kanceláře, obě dvě,“ mávl doktor rukou. Rozešli se. Jen co šerif odešel, šel si lékař kamsi zavolat. Podle počtu navolených čísel šlo o místní hovor...

Čtrnáct

Za další dva dny zčistajasna shořela do základu místní restaurace, která se nacházela kus od jezera a její majitel bohatl zejména na turistickém ruchu. V létě se sem chodili lidé koupat a v zimě bruslit. Během jedné bezměsíčné noci se proměnila v hromádku popele a ohořelých trámů. Šlo o dobovou stavbu, na které si její majitel velmi zakládal. Přivolaní hasiči už neměli co hasit. Naneštěstí nedošlo k žádným zraněním či obětem na životech.
„Úmysl, nebo nešťastná náhoda?“ zeptal se šerif velitele hasičů. Oba se dívali na organizovaný zmatek tvořený nejen pobíhajícími hasiči, ale i lidmi, kteří jim přispěchali na pomoc. Zdejší jednotka hasičů byla spíše dobrovolná, ale to nic neměnilo na faktu, že by byla jejich činnost jakkoliv neprofesionální.
„Vypadá to, že někdo ten požár založil...“
„Takže žhářství?“ zamračil se šerif. „Kdy to asi tak začalo?“
„Ty chceš taky všechno vědět...“ řekl mu hasič. „První hlášení jsme dostali o půlnoci, takže to mohlo chytnout a doutnat třeba i hodinu, nebo dvě. Podle mne, ten kdo to udělal, o ohni něco věděl a také nechtěl, aby díky ohni někdo přišel o život...“
„Požár na objednávku? Jako výstraha? Majitel nezaplatil výpalné?“ zděsil se šerif. „To už i tady?“
„Vítej v našem světě!“ pokrčil hasič rameny. Nikdo si jich nevšímal. Stáli trochu bokem, aby nikomu nepřekáželi. Zdálo se, že jejich pomoc nikdo nepotřebuje a každý ví, co má dělat. Dokonalý hollywoodský film, jen kdyby to nebylo naživo. „Asi jsem vážně snílek a fantasta, když jsem věřil na lidské dobro...“ zakřenil se šerif. „Co bude dál?“
„Co by?“ pokrčil rameny hasič. „Dohasíme požár, necháme tu hlídku a budeme si hledět své vlastní práce. Pokud chceš, provedu prvotní ohledání místa požáru a určím místo jeho vzniku. A také se pokusím najít jeho příčinu, ale jak jsem řekl, sázím na to, že požár nevznikl náhodou, tedy dílem vyšší moci...“
„Začínám litovat, že jsem nezůstal v civilizaci...“ řekl mu šerif.
„Tak jo, pošli mi pak svou zprávu. A díky!“
„Rádo se stalo a jaké to je?“
„Co jako?“ nechápal jej šerif.
„Přijít o iluze?“
„Není to poprvé...“ zamračil se strážce pořádku. „Ale pomalu si začínám zvykat.“
„A už jste našli toho pedofila?“
„Ještě ne... Spíš mě zajímá, kdo...“
„O těch dvou lidech vím, našli je moji podřízení!“ řekl mu šéf hasičů. „A nakonec, v tomhle zapadákově se nic neutají a každá nová zpráva se brzy rozšíří jako by šlo o nějaký bestseller!“
„Taky jsem si všiml, ještě aby mi ty klepy napověděly, kdo je vrahem...“ řekl mu šerif a zamával mu na rozloučenou. Cestou k vozu překročil několik hadic. Požárníci použili vodu z jezera, kde jí měli dostatek. Šerif myslel na to, zda voda v plicích jednoho z mrtvých mužů také nepocházela ze stejného zdroje.
„Šerife, jste tam?“ ozvalo se ve vysílačce, když nasedl do vozu a chystal se vyjet do města. „Šerife...“
„Ano, právě jsem vlezl do své rozhrkané káry, co se děje?“
„Máme tu toho učitele, chcete ještě s ním mluvit?“
„Jo,“ souhlasil. „Udělejte mu kávu, dejte pár koblih, do půl hodiny jsem tam.
„Je dost nervózní, ptal se, jestli jsem proti němu vznesli nějaké obvinění...“
„To s sebou má i právníka?“ zarazil se šerif.
„Ne, ale vypadá to, že s nimi už měl něco do činění!“ zachrastila vysílačka a pak bylo ticho. Šerif nelenil a rozjel se do své kanceláře, čekala jej práce.

Patnáct

„Zlato?“ zavolal starosta na svou sekretářku.
„Ano šéfe?“ usmála se, jen co vstoupila do jeho kanceláře.
„Nevíte náhodou, co se stalo s tím stohem papírů v kartonové krabici, které byly na odpis? Šlo o duplikáty jistých dokumentů...“
„Nechtěl jste je skartovat?“ zamyslela se a podívala se na svého nadřízeného. Něco jí říkalo, že tady končí legrace. Cosi viselo ve vzduchu. „Provedla jsem snad něco?“
„To já nevím,“ řekl starosta a zazubil se. „Proto se vás ptám!“
„Předala jsem tu krabici dál s poznámkou, že má být její obsah znehodnocen...“ řekla starostovi.
„A komu?“
„Proč si mám myslet, že na těch papírech něco bylo a že padly do nepovolaných rukou? Zběžně jsem je prolistovala a vše se zdálo být v pořádku, šéfe!“
„Taky že ano...“ promnul si čelo. „Jenže tu krabici našli šerifovi lidé a nařkli mne, že zaobcházím poněkud nedbale s úředními spisy, které měly být řádně... Jak to říci... Měly projít skartovačkou a mít podobu úhledných pásků, kterými se může vystlat každá přepravní bedna s jen trochu choulostivým obsahem!“
„Ono to... Ty papíry nebyly...?“ znejistěla.
„Ne, našly se v krabici na skládce, sice byla polovina z nich nečitelná, ale i tak...“ přimhouřil starosta oči.
„Hm, nevím, co říci... Stačí: promiňte, šéfe, už se to nestane, příště na to dám pozor? A neuniklo něco tajného, nebo tak?“
„Je něco tajné na účetnictví radnice a města?“
„Ehm, nevím, nejsem účetní... Nejspíš ne,“ pokrčila rameny. „Já se vážně polepším, šéfe!“
„To rád věřím a teď padejte, nebo vám rozsekám ten váš sexy zadek!“ zazubil se.
Bylo by jí škoda, řekl si v duchu. Třeba měla opravdu nějaký zkrat v myšlení. Čím ty ženské myslí? Uchechtl se. Kde by si našel tak hezkou a povolnou pracovní sílu? Ona mu dělala občas potěšení a on usypal ze svého měšce nějaký ten zlaťák. Že si na ní občas vytřepal pytel, na tom přeci nebylo nic špatného. Jen ten červ pochybnosti v něm zůstal... A hlodal, a hlodal...

Šestnáct

Čas běžel svým monotonním tempem. Hledaný chlapec byl prohlášen za nezvěstného a jeho případ odložen. Starosta dodržel své slovo a důl byl lépe zabezpečen. Na případného návštěvníka zíral nejen opravený plot, ale také nově překrytá brána do dolu. Těžké kusy narezlého plechu překryly spolu s betonovými panely jediný všem známý vstup do šachty. Co šerif ani šéf hasičů zatím nevěděli, byl fakt, že byl zdejší kopec jako ementál.
Požár restaurace byl také odložen k ledu. Sice se prokázalo, že byl založen úmyslně a na místě byly nalezeny dva kanystry na benzín a jakési staré hadry, ale chyběly další důkazy a hlavně motiv. Že by šlo o vyřizování účtu se neprokázalo. Majitel si sbalil kufry a odešel o dům dál. Lépe řečeno, opustil městečko a už se nikdy do něj nevrátil. Nakonec, ještě tu zbylo dost putyk pro krky toužící po alkoholu. Čím to je, že hospody přežijí vše? Snad i onen pomyslný konec světa? Vše by se uklidnilo kdyby...
Kdyby nebylo nalezeno mrtvé dítě na břehu jezera. Sice nepatřilo žádné rodině z městečka, ale i tak jeho nález vzbudil pořádný rozruch. Starosta svolal městskou radu a učinil prohlášení. Vše padlo na šerifovu hlavu, ten se však bránil tím, že nemá dostatek lidí. Rodiče odmítli posílat děti do školy, dokud nebude vše vysvětleno. Uběhlo několik dní. Za tu dobu se nic vážného nestalo. Dítě identifikované nebylo, jeho tělo bylo k nepoznání. Voda a slunce se o to dokonale postaraly. Léto bylo v plném proudu, ovšem nikomu se nechtělo si jej jen tak bezstarostně užívat. Šerif začínal mít pocit, že je celá atmosféra vyvolána uměle, aby zakryla skutečný důvod. Jeho pomocníci prošli všechna čitelná lejstra a požádali radnici o propůjčení záznamů o účetnictví města za posledních pět let.
Do kostela však nikdo chodit nepřestal. Lidé mají pořád co k napravování a boží milosrdenství je prý nekonečné. Do kostela s hříchy a z něj s čistým štítem. Ne všechna provinění však bývají odpuštěna. Starosta do kostela nechodil, vyhýbal se mu jako čert kříži. Jen on a samotný bůh věděli, jaké černoty jej tíží. Ke konci prázdnin dostala starostova sekretářka padáka. S pláčem odešla z radnice. Proslýchalo se, že starostu i řádně profackovala. To že s ním občas sdílela lože, bylo veřejným tajemstvím. Zdejší tamtamy šuškaly něco o tom, že by mohla být se starostou těhotná.
Nová pracovní síla na radnici nebyla mladá ani pohledná. Že by starosta sáhl vedle, nebo to mělo nějaký důvod? Na pokání se určitě nedal. Všechny jeho známé aktivity byly podrobeny šetření a ne marně se říká, že kdo píchá do hovna, ten se od něj také umaže. I šerif je jen starostou jmenovaným orgánem, který ve městě zastával spravedlnost. Mohl být odvolán. Zatím však ještě nebyl důvod. Vypadalo to, že má starosta ve městě i přes svůj vliv více nepřátel než přátel. Čas však vše ukáže a ještě nebyly vyloženy
všechny karty na stůl...

Sedmnáct

Šerif se motal v kruhu. Měl tu jedno mrtvé a jedno nezvěstné dítě a dva mrtvé tuláky. Koho by napadlo, že se na něj v polovině týdne na začátku nového školního roku usměje štěstí? Na dveře do jeho kanceláře zaklepal místní doktor. Nesměle vstoupil do šerifovy kanceláře a zavřel za sebou.
„Zdravím, doktore, co se děje?“ zarazil se šerif. „Nečekal, že by mu místní felčar přinesl něco nového.“
„Musím s vámi mluvit, šerife!“
„Teď hned?“ zamračil se šerif. „Chystal jsem se na obchůzku, tedy na objížďku města, ale co, nic se nestane, když se opozdím. Co máte na srdci, doktore?“
„Pořád mi to leží v hlavě,“ řekl mu doktor, když vzal nabídnuté místo u šerifova stolu a nechal si nalít silnou černou kávu.
„Copak vás tíží?“ zamrkal šerif. „Sladíte?“
„Ne, díky...“ usmál se doktor. „Nesladím... Já... Ty děti a ti dva mrtví muži, nejde o náhodu!“
„Cože?“ zakuckal se šerif, div si nepolil lejstra na stole.
„Ti dva dělali v dole, jeden z nich se utopil ve štole, když ji náhle zaplavila voda a ten druhý byl zastřelen na útěku...“
„Ale...“ zarazil jej šerif. „Důl je přeci zavřený, ne?“
„Je i není...“ pokrčil lékař rameny.
„A ty děti?“
„Chlapec, který byl nalezen u jezera se také utopil v šachtě, když spadl až na dno hlavní jámy, která je také do třetiny zaplněná spodní vodou...“
„A to mi říkáte jen tak?“ nechápal jej šerif.
„A jak bych vám to měl říkat?“
„Jak dlouho to víte?“
„Od samého začátku, ono co se těch mrtvých týče, nejde o osamocený případ...“
Doktor usrkl horké kávy a na chvíli se odmlčel. Šerif si musel tyto informace srovnat v hlavě. Ano, logicky to k sobě pasovalo. Důl nemusel být zcela vytěžený a starosta možná objevil způsob, jak si vydělat nějaké ty peníze bokem. Nezákonná těžba.
„Jak moc jste v tom namočený?“ zeptal se doktora.
„Jak myslíte? Dělám jen svou práci...“
„Máte přeci povinnost hlásit všechny podezřelé...“
„Šerife, já se tu nepřiznávám z nekalé činnosti, ani nečiním prohlášení... Jen jsem vám přišel říci, jak se věci mají!“ opáčil doktor. „Do protokolu vám nic neřeknu! Je to jen mezi námi...“
„Takže tohle městečko vlastně žije z dozvuku těžby stříbrné rudy? A majitel o ničem neví?“
„Proč by měl?“ zarazil se doktor. „Nakonec je ve starostově zájmu, aby se o ničem nedozvěděl...“
„A vaše úloha v tomto případě je jaká? Tedy mimo vaši práci, myslím oficiálně...“
„Ošetřil jsem nějaké to zranění, to víte, v dole, kde nic nefunguje a hrozí zřícení jsou nehody každodenním chlebem.“
„Vypadá to, že s tím i souhlasíte, doktore!“
„A vy si myslíte, že práce místního doktora je zlatý důl?“
zamračil se lékař. „Taky musím z něčeho žít!“
„Měl bych vás zavřít, ale neudělám to. Jako svědek byste se mi hodil, ale napadá mě, že v tom budete až po uši i proto, že jste s tím přišel za mnou... Co když vás někdo sledoval a jste ohrožen na životě?“
„Neříkal jsem, že bych svědčil proti starostovi a jeho lidem... Nakonec je starosta jen malou rybou,“ řekl doktor smutně. „Co myslíte, jak jinak by se mu podařilo výš vše ututlat?“
„Takže s tím nic nenadělám? I jako šerif jsem jen malá ryba?“
„Přesně tak, šerife, také s tím nic nenaděláte, proto jsem se odhodlal za vámi zajít...“ souhlasil doktor.
„Proč jste mi to všechno vůbec říkal?“
„Možná proto, abych ulevil svému svědomí... Možná to nebyl zas tak dobrý nápad! Dík za kafe, šerife!“
„Co když jste jen nastrčená figurka, doktore? Návnada, na kterou se mám chytit jako ryba na háček? Bylo by to nějak moc jednoduché...“ zamračil se šerif.
„To už nechám na vás...“ pokrčil lékař rameny. „Jdu, pacienti mě čekají, mám odpoledne práci!“
„Jaký je pravý důvod vaší návštěvy?“ zeptal se šerif.
„Dejte od toho ruce pryč,“ řekl mu doktor chladně. „Je to ve vašem zájmu!“
„Přišel jste mě vydírat?“
„Ne, varovat.“
„Před starostou?“
„Ne, před těm nahoře, o jejich existenci mám jen tušení...“
„Proč si myslím, že víte víc, než jste řekl? Poslal vás starosta?“
„Napište do své práce, že do dolu zabloudila parta dětí a několik tuláků a že tam prostě spadli, protože firma, která důl vlastní kašle na všechna pravidla a bezpečnostní nařízení. Dostanou tak maximálně pokutu. Velká firma se z toho vylíže. Možná padnou nějaké hlavy, odnesou to jen malé ryby...“
„Jste skutečně doktor, nebo i něco víc? Co když patříte k nim? K těm nahoře? Prostě jen monitorujete situaci?“ zeptal se jej šerif.
„Myslete, šerife!“ pousmál se lékař. „A hezký den přeji...“
„Jo, pěkný den i vám...“ kývl mu šerif na rozloučenou a nalil si další hrnek hustého černého kafe.
Šerif se cítil tak trochu jako malý harant, který je nachytán na hrušce, jak krade ovoce jeho majiteli. Co bude dál? Odvolají ho, nebo jinak ochočí, aby držel hubu a krok? Měl sto chutí se vším praštit a odejít. Ale, co když si jej najdou všude? Co zbývá? Prohledat důl? Třeba by mu šéf hasičů pomohl. Nějaké to vybavení by bodlo. Když už nic, bude mít aspoň podklady pro svou zprávu a zařídí se podle doktorovy rady. Nerad se vzdával, ale měl rodinu. Konec konců byl také jen malou rybou...


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 0 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
dosud nekomentováno
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
TéHáCé
Roman Manoch
O duši
Hromdopolice
KNIHA MÉHO SVĚT...
Elly
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr