obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915591 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39874 příspěvků, 5780 autorů a 392025 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Pokoj v duši (III.) ::

 redaktor Šíma publikováno: 26.01.2020, 21:55  
Pokus o krimi povídku, šotkům zdar. Omlouvám se za trojtečky a vykřičníky!
 

Osmnáct

„Vlá-ček, va-gon, sta-ni-ce...“
Adam seděl ve své duši, v místech, kde pobýval nejraději. Bylo mu jedno, zda si hraje v pokoji, nebo venku na dvorku. Svět kolem něj neexistoval. Vnější vzruchy k němu nedoléhaly, jeho mysl je nebrala na vědomí. Byl jen on a jeho třináctá komnata, kam si chodil hrát, aby za sebou třískl dveřmi.
Nemohl za to. Jeho mysl byla už taková od přírody. Někdo se rád toulá přírodou. Někdo rád vyhledává přátele. Jiný se raduje ze samoty. A jsou i tací, kteří takřka neví, že existují, uzavřeni do svého imaginárního světa, kde se cítí bezpečně, ať už by byli kdekoliv. Nepotřebují jíst, ani pít. Spí jen když jsou unavení. Jejich smysly ztratily význam, byly utlumeny takřka až na hranici lidskosti. Nikdo nemůže za to, jaký se narodí. Přestože se také nikdo nerodí zločincem, může se jím ten či onen člověk stát. Na čem tedy záleží? Na výchově? Na prostředí? Na charakteru? Nebo na naší mysli a způsobu uvažování? Na způsobu fungování našeho mozku? Adam byl kapitolou samou pro sebe. Byl jen on a jeho svět.
„Vlak...“ usmál se. „Kam po-je-deš? Ma-šin-ka... Ko-le-je, se-ma-for... Lo-ko-mo-ti-va...“
Usmál se. Miloval vlaky a vlastně ani nevěděl proč. Na nebi proplul jako temný stín černý mrak. V jednu chvíli tu Adam byl a ve vteřině se ztratil jako pára nad hrncem. Kam se poděl? Znal jen svět svého domova. Čtyři stěny, strop a podlahu. Obývací pokoj, dětský pokoj, kuchyni a ložnici. A také pískoviště a trávník na dvorku. I zde byly ploty, neměl kam utéci. Kam odejít a přesto byl pryč. Jeho matka vykoukla ven, aby se ujistila, že je Adam v pořádku. Proč by neměl být? Pohledem pročesala dvorek, aby jí z rukou vypadl takřka umytý talíř, který pomalu dopadl na kraj dřezu a rozbil se na tisíc kousků. Čas se zpomalil, aby se takřka zastavil.
„Adame!“
Vyběhla ven zadním vchodem na dvorek. Našla jen prázdné formy na bábovičky a staré poničené vláčky, se kterými si mohl hrát venku. Bezradně se rozhlížela kolem domu. Oběhla jej dokola, branka byla zavřená na petlici. Plot se zdál být neporušený. O díře od lesa neměla ani ponětí. Adam nebyl na zahradě. Prohledala dům. Nebyl ani v domě. Srdce jí divoce bušilo. Zdálo se, že jí vyskočí z hrudi. Její syn byl pryč. Kam se poděl a proč? Kam by šel?
Chytila se za hlavu a snažila se uklidnit. Nával paniky však byl silnější.
„Adam se ztratil!“ zavolala svému muži. Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Nevěřila ani svému hlasu, připadala si jako ve špatném snu. „Adam je pryč, není v domě ani na zahradě...“
„Pryč?“ zeptal se jí šerif. Ani on tomu nevěřil. „Dívala ses pořádně? Třeba se ti někam schoval...“
„Adam?“
„Máš pravdu, jedu hned domů, uklidni se, najdeme ho!“
Zavěsila.
Kam se poděl? Co když ho někdo unesl? Co když je všechno pravda a městem obchází nějaký úchyl? Děsila se toho, co všechno může Adamovi provést. Byl tak bezbranný. Nevěděl, co je dobro a zlo. Pohlédla k nebi a zahrozila mu. Slabost vystřídal hněv. Hněv je vždy lepší než strach. Strach svazuje, hněv nutí k činnosti. Kde však svého syna hledat? Před domem zastavilo auto jejího muže.
„Není tu!“ řekla a rozplakala se, když se objevil ve dveřích.
„Možná se někam zatoulal...“ řekl jí. „Projdu ještě jednou dům, zahradu a pak okolí! Najdeme ho...“
„Adam není domácí mazlíček!“ zamračila a začala mu bušit do prsou. „Měla jsem na něj dávat větší pozor...“
„Dělala jsi, co bylo ve tvých silách...“ řekl jí. „Nepropadej panice!“
„Mám strach,“ řekla mu. „Běž, hledej ho, počkám doma, kdyby se vrátil... Kdyby jej někdo našel... On ani neví, kde bydlí!“
„Zavolám své kolegy a známé...“ řekl jí. Podvědomě tušil, že zmizení jeho syna bude mít ještě nějakou dohru. Myslel na zdejšího doktora, který mu vylil svou duši. Co když jej přeci jen unesli?
„Na co myslíš?“
„Možná... Možná nám unesli dítě, miláčku!“ řekl pomalu. „Zdá se, že jsem píchl do vosího hnízda...“
„Cože?“ nechápala.
„Čím méně toho víš, tím lépe!“ pohladil ji po vlasech. „Zastupuji tu zákon, vyřeší se to...“
„Ale my nehrajeme ve westernu,“ ohradila se. „Tohle je život, podělaný a skutečný život. Můžeme o Adama přijít!“
„Jestli mám pravdu, tak se mu nic nestane...“ pousmál se a vydal se ke svému služebnímu vozu.
„Co budeš dělat?“ zavolala na něj.
„Zavolám ty dva potrhlé bratry, aby mi nejdříve pomohli projít tuhle čtvrť, pak si promluvím se starostou...“
„Nemůžu tu jen tak sedět, zblázním se tu!“ řekla do chodby.
Na okamžik se zarazil.
„Také mám o něj strach...“ odtušil. „Zavolám Beth, aby tu s tebou počkala...“
„Ale tu zajímají jen kaktusy, je vdova a o děti nemá zájem...“
„Aspoň tu nebudeš sama,“ řekl jí, než zavřel dveře. „Nepotřebuju, aby ses mi pletla pod nohama!“
„Já tomu nevěřím, tohle je zlý sen! Co jsme komu udělali?“ hodila utěrku do dřezu a sedla si za kuchyňský stůl. Dům byl až podivně prázdný. Chybělo zde nejen Adamovo žvatlání. Čekala, že se každou chvíli objeví s mašinkou v ruce a bude se usmívat, že si může hrát s vláčky. Ma-šin-ka, uh-lák, va-gon... Život však už dávno neběžel ve svých zažitých kolejích. Kdesi najel na výhybku a pomoci zlomyslného osudu je zavedl na špatnou kolej...

Devatenáct

Kdosi stál na břehu jezera a díval se, jak vítr rozvlnil jeho hladinu, aby jednotlivé vlnky jako příboj omývaly jeho břehy. Byl večer a slunce se chystalo každou chvíli zapadnout za obzor. Dotyčný si povzdechl a položil na velký placatý kámen repliku parní lokomotivy z dob divokého západu. Chyběl jí však tendr na uhlí a vodu, ten kdosi utrhl od zbytku vláčku. Zůstal jen parní stroj bez vody a uhlí, jako člověk bez rukou a nohou. Lokomotiva se tak stala pomyslným invalidou, který ze ztratil kdesi v rušném širém světě.
Postava odešla. Těžko říci, zda šlo o muže či ženu. Den vystřídala noc a mašinka na kameni osaměla. Neměla však strach z nebezpečí číhajících po západu slunce. Hračky emoce nemívají, také nemyslí a neplánují co udělají zítra. Večerní rosa smáčela její kovový povrch. Odněkud přihopsala malá žabka a zvědavě se vedle modelu postavila, aby si jej prohlédla. Mašinka však byla pro žabku nezajímavá. Nedala se sníst. Jaký užitek by pro ní mohla mít. Malý zelený tvor se vrátil do vodního světa u břehu jezera. Ke kakofonii
rádoby zpívajících žab se přidal další falešný hlásek. Možná dnes večer zpívaly žáby jen pro ni, pro ztracenou a opuštěnou mašinku...

Dvacet

„Ztratil se mi syn,“ řekl šerif starostovi, když jej vyrušil z večerního rozjímání. Musel k němu domů, odpoledne měli na radnici zavřeno. Úřednímu šimlovi jeden neporučí.
„A co já s tím, šerife? Vy tu zastupujete zákon, dělejte co musíte...“
„Ale on nikam nešel, někdo jej odnesl ze zahrady,“ řekl mu šerif. „Můj syn neví o světě, neví nic o lidech a o nebezpečí, které na něj může číhat na každém kroku!“
„Jak vám můžu pomoci? Vemte si tolik lidí, kolik chcete... Chcete peníze? Dám vám je. Jak mám pomoci někomu, kdo má ve městě bránit spravedlnost? Kdyby nešlo o vašeho syna, připadalo by mi to vše absurdní...“
„Mí lidé našli na smetišti podezřelé papíry, na kterých figuroval nejen váš podpis. Jde o špinavé peníze? O dvojí účetnictví?“
„To mi nedokážete, šerife, proč raději nejdete hledat svého autistického syna, namísto toho tady se mnou marníte čas...“
„O co tady jde, starosto? Byl za mnou zdejší doktor a naznačil mi, co se děje v dole... Doporučil mi, abych od všeho dal ruce pryč, má zmizení syna něco společného s mým vyšetřováním?“
„Nevím, co vám doktor řekl,“ zamyslel se starosta, „ale vím jen to, že vám nic neřeknu! Padejte hledat toho svého fakana, šerife, než si to rozmyslím a dám vaší práci někomu jinému...“
„Zavolám federály, nebo státní policii...“ řekl mu šerif. „Něco tu smrdí. Někdo nehraje fér hru a já na to přijdu!“
„Dělejte jak myslíte, ale... Taky byste svého syna už nemusel najít živého...“ řekl mu starosta.
„Vyhrožujete mi?“
„Ne, jen konstatuju!“ pokrčil starosta rameny. „Tohle je taky absurdní situace, starosta usměrňuje svého podřízeného...“
„I vy jste jen volenou osobou, starosto!“ ukázal na něj šerif prstem. „Kde sakra berete peníze na provoz města?“
„Přemýšlejte, kdyby to byla pravda, jste už dávno mrtvý muž, šerife a teď padejte, než si to rozmyslím...“
„Co se v tom dole děje?“
„Je zavřený!“ řekl mu starosta a naznačil, že se odmítá o tom s ním dál bavit.
„Já se vrátím...“
„Ano a s vámi se vrátí i zákon,“ uchechtl se starosta. „Chápu, že vám zmizení syna leze na mozek, šerife, ale jak jsem už řekl! Pomůžu vám, jak jen to půjde, co se vašeho syna týče, s tím ostatním však bohužel ne... A teď už jděte, je pozdě!“
„Kurva,“ řekl si šerif, když opouštěl starostovu vilku. Kde na ni vzal peníze. Proč mu to nebylo celou dobu divné? Co když tu opravdu jde o víc než o starý a nepoužívaný důl s nerentabilní těžbou? Nevěděl, co dřív. Jít hledat svého syna, nebo dál čmuchat a hledat stopu než vychladne? Proč je ten svět tak složitý?

Dvacet jedna

Na druhý den našli u jezera procházející lidé, kteří ani nebyli z městečka, mrtvého muže. Byl mrtvý sotva několik hodin. Bližší čas úmrtí by mohl stanovit až patolog. Ovšem byl tu malý problém, tím mrtvým byl právě zdejší doktor. Zdálo se, že se utopil, ovšem jeho tělo leželo v dostatečné vzdálenosti od břehu a jak je známo, mrtví nikam nechodí, pokud se nejedná o nějaký ten béčkový horor.
Šerif se díval, jak jeho podřízení balí doktorovo tělo do pytle a odvážejí jej do márnice. Ve tváři měl poměrně vyrovnaný výraz, nevypadal na to, že by bojoval o život. Co se tu sakra stalo? Šerif nemohl přijít na to, co doktora zabilo. Šlo o vraždu, nebo nešťastnou náhodu. Poslední dobou bylo těch náhod podezřele mnoho. Nemyslel si někdo z větších ryb, že zdejší lékař příliš žvanil?
„Tak my jedem, šéfe,“ řekl mu jeden z jeho zástupců. „Vše jsme označili, nafotili a popsali. Nemáme tu už co dělat... Předáme případ státní policii? Nějak se mi zdá, že tu přibývá mrtvol, šéfe!“
„Vidím, že tě černý humor neopouští ani v tento pochmurný čas,“ dobíral si jej šerif. „O mém synovi zatím nic?“
„Nic šéfe, ale dobrovolníci to zatím nevzdávají... Pročesávají na etapy městečko. Pokud byl vážně nemocný, tak se daleko nezatoulal!“ pokrčil jeho zástupce rameny. „Kdyby něco, jsme na přijmu, šéfe...“
„Jeďte, přijedu za vámi...“ mávl rukou.
„Určitě jej najdou,“ poplácal jej podřízený po rameni. „Pardon, chtěl jsem vás utěšit. Raději půjdu...“
Šerif stál na břehu a házel do vody ploché kameny. Říkají se jim žabky. Bůh ví proč, ale když se hodí pod správným úhlem a dostatečně silně, dokáží skákat na hladině jako opravdové žáby. Pak jej cosi ve slunečním svitu přinutilo otočit se a podívat se na jeden z větších kamenů. Přistoupil k němu blíž a čapl si na bobek. To co spatřil mu takřka vyrazilo dech. Byl to model vláčku. A nebyl obyčejný, měl v sobě zastrčenou zprávu. Byla snad tato replika poslem dobrých či špatných zpráv?
„Adam?“ zeptal se šerif polohlasně a vzal model do ruky. Byl vlhký od rosy, jejíž kapky se blýštily na dopoledním slunci. Opatrně vytáhl z kabiny kus pečlivě poskladaného papíru. Rozložil jej a nevěřil svým očím...

Dvacet dva

„Ko-le-je, va-gon, tu-nel, tma... Bum!“

Dvacet tři

„Šéfe? Starosta nahlásil, že se mu ztratila sekretářka i s penězi... Našli jsme ji mrtvou nedaleko výjezdu na státní silnici u jižního konce města. Podle všeho nezvládla řízení, sjela ze silnice a narazila do stromu... Škoda, byla to docela pěkná kost. Našli jsme u ní kabelku plnou desetidolarových bankovek. Bylo toho za několik tisíc...“
„Copak se všichni zbláznili?“ zhrozil se šerif. „Co cizí zavinění, nemohl ji někdo vytlačit ze silnice?“
„Když ona jezdila v takové té staré ošoupané a odřené káře... Nedalo se zjistit, který šrám je čerstvý a který ne!“ hájil se šerifův zástupce. „Máme její auto poslat na expertízu?“
„Nejspíš ne, kdo by to zaplatil? Starosta? Nakonec nemáme žádné podezření, že šlo o úmyslné zabití... Proč ta holka utíkala s penězi?“
„Taky se nám to nezdá, šéfe. Dáme tělo k ledu, než přijede nový doktor. Pořád nechcete zavolat posily?“ ozvalo se ve vysílačce.
„Uvidíme, dávejte na sebe pozor...“ řekl jim šerif. „Jsem na
přijmu...“
Zdejší doktor nebyl jedinou obětí. Zmizela také starostova sekretářka. Šerif si pomyslel, že se to začíná pěkně sypat a bylo jen otázkou času, kdy dotyčný, jež tahá za nitky, udělá nějakou chybu. Snad to neodnese někdo z obyvatel městečka. Myslel na zprávu, kterou našel v mašince. Možná měl přeci jen doktor více svědomí a lepší charakter, než si sám myslel. Co když chtěl tímto splatit svůj dluh? Vůči komu? Třeba to nebylo důležité...
„Jedu navštívit zdejší hasiče,“ houkl šerif do vysílačky. „Možná vím, kde mám syna...“
„Kristova noho,“ houkla vysílačka. „Nechcete posily?“
„Zatím ne, kdyby něco, ozvu se...“
„Fajn, šéfe, ale neradi bychom vás také tahali v pytli do lednice, však víte...“ ve vysílačce to zachrčelo. „Máte ještě něco na srdci, šéfe?“
„Dám si pozor a...“ zarazil se. Má starostu vyslechnout sám, nebo jej nechat v parádě svým zástupců. Třeba z něj něco vydolují, když na něj budou dva. „Sepište se starostou protokol, byl to přeci on, kdo volal, že mu nepřišla sekretářka do práce!“
„Máte pocit, šéfe, že by v tom měl mít prsty a ty peníze byly
nastrčené? Ona ta holka prý se starostou dost šukala, třeba jí za to platil, to by nebylo u starých a bohatých lidí nic nového...“
„Šukala? Jo, měla s ním poměr,“ souhlasil šerif. „Tak já jedu, zkuste ho lehce znervóznit, samozřejmě na něj nic nemáme, až na ty lejstra, ale ta jsou taky k hovnu. Držte se, jsem na přijmu!“
„O.K. Šéfe, základna končí a přepíná...“ zachrčela vysílačka a utichla. Peníze! Za vším je nutné hledat peníze... Zelené zlo. Mamon. Smrt starostovy sekretářky vypadala jako nahraná, číšilo to z ní na sto honů...
„Do prdele!“ bouchl šerif do volantu. „Kurva!“

Dvacet čtyři

Seděla v obýváku a kam pohlédla, viděla Adama. Její kamarádka si listovala v nějakém katalogu kaktusů a občas na ni pohlédla s povzbudivým úsměvem. Bože, jak jsou ti lidi divní. Ano, nikdy neměla děti a jedinou věcí, o kterou se zajímala, byly ony pichlavé rostliny. Kdysi v mládí se spálila a od té doby se rozhodla vést cudný život bez lásky a potěšení. Je to vůbec možné?
„Najdou ho,“ řekla povzbudivě žena zpoza katalogu kaktusů. „Uvidíš, že ano...“
„Snad to není jen naše zbožné přání,“ souhlasila. Věděla, že ji sem její muž pozval jen proto, aby ji hlídala. „Ty jsi děti nikdy neměla, nevíš o co přicházíš...“
„Když tak na tebe koukám, jak máš nervy na pochodu... Ne, díky, obejdu se i bez nich. Ale to neznamená, že nemám děti ráda,“ ohradila se. „A Adama mám ráda...“
„Však já ti taky nic nevyčítám,“ usmála se smutně. Ale v duchu si říkala, že je pichlavá jako ty kaktusy, které měla raději než lidi. „A díky, že jsi tady!“
„Nic se neděje, občas nějaká změna nezaškodí...“ usmála se s výrazem účasti. Vlastně byla svým způsobem i ráda, že nemá děti.
Život byl pro ní o to méně komplikovaný a snesitelnější...

Dvacet pět

„Je-de je-de ma-šin-ka, kou-ří se jí z ko-mín-ka... Tma... Bo-jím!
Ma-šin-ka, vlá-ček, ko-le-je... Tá-ta, má-ma?“

Dvacet šest

Stačilo jen prohodit pár slov, aby se šéf záchranářů spolu se šerifem vydali do dolu. Přihlásilo se i několik hasičů, ale šerif jejich pomoc odmítl, přestože by se tak doba prohledávání razantně snížila, ale nemohl riskovat životy všech. Pokud by se něco stalo, kdo by je pak zachránil, kdyby byli všichni uvězněni ve starém dole?
„Odkud máte ten lístek, šerife, smím-li se zeptat?“ zeptal se jej velitel hasičů, když do své dodávky nakládal nějaké vybavení v podobě lan, dýchacích přístrojů, provazových žebříků, karabin, svítilen, lopat a silných vysílaček.
„Nebudeme si hrát na krtky, že ano?“ zachmuřil se šerif.
„Ne, ale někoho si vzít s sebou musíme, pro jištění, takže s námi půjdou ještě dva mí lidé, zůstanou před dolem, kdyby něco...“
„Souhlasím...“ pokrčil šerif rameny. „Půjde o držku!“
„Denní chleba,“ zakřenil se velitel hasičů. „Ale strach mám, to
zase ne, nejsem superman...“
„Musíme jej najít...“ řekl mu šerif. „Máte i nějaké zbraně?“
„Tuším bychom tam střílet neměli, ať už jde o možnost nahromadění plynu, který by mohl výstřel z palné zbraně zapálit, nebo o rázovou zvukovou vlnu, ta by mohla zafungovat jako u lavin v horách a zapříčinit také možný zával důlní chodby...“
„Na to jsem nepomyslel, takže co navrhujete?“
„Tohle...“ podal mu malý hasící přístroj.
„Je pěnový, nastříkejte to dotyčnému do obličeje a bude mít plno práce!“ usmál se. „Vzal jsem jich víc, jsou lehké a skladné...“
„Neptáte se, proč mluvím o zbraních?“ podivil se šerif, když nastupoval do hasičovy dodávky spolu s jeho kolegy.
„Byl jsem před nějakým časem v dolu a slyšel jsem své,“ pokrčil hasič rameny.
„Co jste slyšel?“
„Někdo byl v nižších patrech. Světlo jsem neviděl, ale tipoval bych to na práci více mužů. Nejspíš se tahali s něčím těžkým...“
„Takže je to pravda,“ zamyslel se.
„Ano?“ vyzvídal hasič.
„Důl má víc jak jeden vstup. Jak se dostaneme přes uzávěru, kterou tam nechal starosta udělat?“ zachmuřil se šerif. Napadlo jej to až nyní, když se vydali po cestě k dolu. Přejeli hlavní silnici, po které se občas prořítil dlouhý návěs s kmeny stromů. I těžba dřeva byla pro zdejší firmy zlatým dolem. Kolik z utržených peněz se dostalo starostovi do rukou?
„Vezmeme to vedlejším vchodem z areálu dolů, možná má i další vstupy, jak říkáte, ale nechci riskovat průchod neprozkoumanou částí dolu...“ zachmuřil se velitel hasičů. „Jo, byl jsem v dole vícekrát, ale vždy jen na úrovni země, do nižších podlaží jsem se neodvážil. A když jsme u toho, máte plány dolu,
abychom se tam neztratili?“
„Sehnal jsem si je,“ přikývl šerif. „Nebude to procházka růžovým sadem!“
„To ne,“ souhlasil velitel hasičů. „Víte... Máte představu, kde svého syna hledat? A jak víte, že nejde o žert?“
„Syna mi vážně unesli,“ zamračil se šerif. „Starosta vedl dvojsmyslné řeči, nejspíš má v tom také prsty...“
„Zkurvená politika a chamtivost,“ zavrčel velitel hasičů. Oba jeho kolegové celou cestu mlčeli. Ne, že by nebyli rádi, že se provětrají, taky už měli těch cvičení a neustálého drilu dost, nějaký čas na odpočinek jim nezaškodí. Třeba jich vůbec nebude potřeba, ale kdo ví, co všechno se může stát. Do faktoru opotřebení vybavení dolu vstoupil i faktor lidský a spolu s ním zlý úmysl. Ten příroda se svými zákony nezná. Člověk se stal zřejmě další škodnou v božské zahradě, kterou dostal k obývání. Kam se hrabal had se
svou podlostí... A ďábel si mnul radostí ruce!
„Co budeme dělat, když v dole narazíme na zlé muže?“ otočil se velitel hasičů na šerifa. „I do Ramba mám daleko...“
„Nebudeme si brát žádné servítky,“ pokrčil šerif rameny. „V rámci zákona vás nyní pasuju s vašimi muži na pomocníky šerifa...“
„Dočasné povýšení?“ zamyslel se hasič. „Jen aby to stálo za to. Život je boj...“
„To mi povídejte a to jsem si myslel, že bude služba v tomhle městem pohádkou. Lidé se mění. Peníze a moc kazí lidský charakter...“ řekl mu šerif.
„Pravda...“ souhlasil velitel hasičů. „Za chvíli tam budeme...“

Dvacet sedm

Starosta měl nepříjemný hovor. Šlo o meziměstské spojení. Připadalo mu, že je někdo poslouchá, jakoby na drátě byl ještě i někdo třetí. Co když šerif vše vyklopil federálům? Neměl chuť prožít všechen čas, který mu ještě zbýval ve vězení. Taková potupa, to by neunesl. Vždyť nedělal nic špatného, nic, co by nedělali i druzí. Korupce a úplatkářství přeci kvetla všude, ať už šlo o poslední osadu a vísku, nebo přeplněné velkoměsto. Každý se dal koupit, stačilo jen znát tu správnou cenu.
Už chtěl zavolat na svou sekretářku, když tu mu došlo, že do jeho kanceláře nikdy nevstoupí. Ne ta mladá a pohledná, která by mu udělala, co by mu na očích viděla. Pravda, užil si s ní mnoho, ale od doby, co mu v soukromí začala vyhrožovat těhotenstvím a zvýšenými výdaji, k ní začal pociťovat stále sílící odpor. Pěkná kastle, což o to, jen ten motor kdyby byl výkonnější. Ono na druhé straně si nemohl dovolit chytřejšího poskoka, než jakým byla blbá blondýna. Odfrkl si. Na její smrti neměl žádný podíl. Nikdo mu nic nedokáže. Stačilo jen vytočit několik čísel...
„Chtěl jste něco?“ vešla do jeho kanceláře postarší dáma v nejlepších letech. Měla černé vlasy a hluboké černé oči. Měl tak trochu pocit, jako by mu četla myšlenka. Nedostal se z deště pod okap?
„Prosím?“ zeptal se nechápavě.
„Zdálo se mi, že slyším zvonek interkomu... Přejete si něco, pane starosto?“ zeptala se znovu a několikrát zamrkala.
„Já?“ zamyslel se. „Ne, děkuji, nejspíš se vám opravdu něco zdálo a aby řeč nestála: nedřímete náhodou ve své kanceláři?“
„No dovolte?“ urazila se naoko. „Copak je radnice noclehárnou?“
„Taky pravda...“ souhlasil. „A když už jste taky, udělejte mi silné kafe. Bez cukru!“
„Ano, pane starosto,“ povzdechla si a odkráčela do předpokoje jeho kanceláře. Začala mu chybět jeho předchozí pracovní síla, přestože z ní měl takový divný pocit, jakoby mu neříkala pravdu a hraje si s ním na kočku a na myš. Ona byla sice kočkou, ale v jeho hře jen pouhou myší, to on byl kocourem, který je nad věcí a vše kontroluje. Kdo ví, zda ty papíry na tu skládku sama neodnesla. Začínal být paranoidní a všude viděl své nepřátele. Každý telefon jej vyděsil. Čekal státní policii, nebo rovnou FBI. Něco bylo špatně, něco se zvrhlo a jeho plány se začaly hroutit jako domeček z karet.
Začalo to již smrtí mužů, kteří pro něj pracovali v dole. Ano, nebyl vytěžen do mrtě. Zdejší firmy se nezabývaly jen těžbou dřeva a jeho prodejem. Někdo by řekl, že ke zpracování stříbrné rudy je potřeba kdejakou technologii, ale pokud se tak děje v malém, není potřeba chemického a zpracovatelského průmyslu. Stačily jen patřičné suroviny a dostatek času a píle. Někdo mu však začal šlapat na paty. Starosta myslel i na šerifa. Mohl by jej odvolat, nebo zařídit další nešťastnou náhodu, cosi mu však říkalo, že by to bylo příliš, i když... Když se chce, všechno jde a únos šerifova fakana mohl být jen začátkem. Byl nejvyšší čas přimět zdejšího strážce zákona k poslušnosti, nakonec byl jeho podřízeným. Volilo jej přeci jen zastupitelstvo v čele se starostou. Časy divokého západu byly už dávno ty tam...

Dvacet osm

Vstoupili do dolu. Tato chodba byla o mnoho užší a nižší než hlavní vchod. Ochladilo se. Vlhkost vzduchu byla také vysoká. Zdálo se, že spodní voda pomalu ale jistě zatápěla celý důl. Narušovala jeho strukturu a byla jedním z viníků mnoha závalů. Občas se i městečko otřáslo jako při zemětřesení. Obyvatele byli víceméně vylekaní a nesví, ale starostu to příliš netrápilo. Že by šlo o jeden z důkazů jisté špinavé hry?
„Když jsem tu byl posledně, napadlo mě, že tenhle důl nemuseli vytěžit úplně...“ řekl velitel hasičů šerifovi. Oba si upravili postroje, hodili lana na rameno, zapli svítilny v rukou i na helmách a přes druhé rameno si přehodili batohy s dalším vybavení. Jeden nikdy neví, co budou potřebovat, včetně malých krompáčů a lopatek. Jestli se ocitnou za závalem, bude jim toto zařízení platné jako trpaslíkovi lopatka, avšak cítili se tak mnohem bezpečněji.
„Zdá se, že tu někdo dotěžuje důl načerno... Nikdy není vytěžen do mrtě, když se hlavní žíly ztratí, stává se těžba nerentabilní...“ zamyslel se šerif. „Ale nenechte se mýlit, horníkem jsem nikdy nebyl...“
„Tenhle kopec se pořád třese,“ zamyslel se velitel hasičů.
„Cítíte to? Jednou spadne celý kopec na jednu hromadu a bude pokoj. „Zajímá vás hornický průmysl?“
„Ne, ale od té doby, co se kolem dolu začaly dít podivné věci, jsem si na tuto problematiku posvítil...“ řekl mu šerif.
„Kdo vám řekl, že je vaše dítě právě zde?“ zeptal se jej hasič.
„Zdejší doktor...“
„Ale ten byl přeci nalezen mrtev u jezera?!“
„Možná věděl víc, než měl. Možná si někdo řekl, že začal spolupracovat s policií a stal se proto nežádoucím...“ pokrčil šerif rameny.
„To je jak ve špatném filmu... Jestli tu starosta kutá stříbro, tak se buď snaží zachránit naše městečko, nebo...“ zamyslel se velitel hasičů. „Pozor, tady čouhá ze stropu nějaký balvan...“
„Nebo sám sebe...“ souhlasil šerif.
Chodba se poněkud rozšířila. Po několika krocích se ocitli na křižovatce. Jakási kruhová chodba s velkým poloměrem mizela oběma směry v temnotě. Určitě na ni navazovaly další chodby v horizontálním i vertikálním směru. Kde však byla hlavní těžební jáma? Oběma důl připadal jako opuštěné mraveniště. Ohlédli se zpět, postranní vchod se podobal malé světlé skvrně ukryté v temnotě. Světlem na konci tunelu.
„Půjdeme dál?“ zazubil se velitel hasičů na šerifa.
„A máme na výběr,“ řekl mu šerif. „Je to děs a někdo v té tmě
je i můj syn...“
„Pak jej musíme najít!“
„Snad nám to zatím nespadne na hlavu...“ povzdechl si šerif.
„Máte tu mapu? Ukažte, podíváme se,“ zasvítil baterkou na kus papíru s nákresy chodeb v dole. „Jsme nejspíš tady a kde má být váš syn? O dvě patra níže? No... Aspoň že jej neodvlékli někam až dolů. Co myslíte, že tam bude?“
„Co si ukládali do svých skrýší loupežníci a piráti?“
„Poklad?“ zeptal se velitel hasičů nevěřícně. „V kterém století žijeme?“
„Lidé se přeci nemění, stejně tak jejich pohnutky,“ pokrčil šerif rameny. „Mě spíše zajímá, jak se dostaneme o dvě patra níž!“
„Někde by tu měla být servisní šachta s žebříkem...“ rozhlédl se velitel hasičů kolem sebe. Světlo svítilny mizelo po několika metrech v nenechavé temnotě. V neosvětlených chodbách opuštěného dolu vypadalo až přízračně. „Támhle to bude...“
„Vzhůru dolů,“ řekl šerif tiše. „Bojíte se taky?“
„A co váš syn, určitě se bude také třást strachy,“ zamračil se velitel hasičů. „Kolik mu je?“
„Bude mu šest a... Je autista...“
„Kurva, pardon!“ omluvil se. „Takže, nevnímá svět okolo?“
„Víceméně,“ souhlasil šerif. „Možná bude jeho nemoc pro tuto chvíli výhodou, ale bát se může také...“
„Jaké to je, žít ve světě jen pro sebe?“ otřásl se velitel hasičů.
„Nemá kamarády, nejspíš nebude chodit do školy, nikdy se neožení a bude odkázán na pomoc druhých...“ řekl šerif, když sestupovali po žebříku.
„Prý existuje několik forem autismu...“ řekl velitel hasičů tiše. „Proč šeptáte?“
„Mohou tu být...“ rozhodil ruce. „Vy jste šerif, já jen hasím požáry, zachraňuju lidi z jezera a tak podobně...“
„Jsem to ale idiot... Mohli nás slyšet?“ zamračil se šerif.
„Jak se to říká?“ zašeptal velitel hasičů. „Stal jste se objetí osobního případu. Ztratil jste schopnost objektivního uvažování...“
„Pravda, nejsme tu na procházce, připravíme si zbraně?“ vytáhl šerif připravený hasící přístroj. „Od této chvíle budeme jen poslouchat...“
„Souhlas!“ přikývl velitel hasičů. Důl se rázem stal ještě strašidelnějším. Příšerné místo pro život, kdo by v něm ještě pracoval?

Dvacet devět

Muž, který byl tak často vídán se starostou a kdysi v tomto dole pracoval, si otřel čelo špinavým kusem hadru a zaposlouchal se do života dolu. Ano i důl byl živou bytostí. Dýchal, hýbal se a projevoval své nálady. Pozorný pozorovatel mohl slyšet nejen kapání vody, ale také cítit a slyšet slabý vánek, který alespoň v horních patrech procházel jednotlivými chodbami. Říkalo se tomu nucená ventilace. Ovšem bez pomoci vzduchotechniky. Správně otevřené průchody mezi jednotlivými chodbami a poruby spolu s
větracími šachtami vedoucími z povrchu dokázaly alespoň v horní části dolu vytvořit dostatečně dýchatelnou atmosféru.
Z temnoty se neustále ozývalo skřípání podpěr, potrubí ve kterém již neproudila voda nebo vzduch. Kabely bez proudu visely nečinně na zdi. Koleje pomalu rezly, protože po nich nejezdily žádné vozíky s natěženou rudou či s hlušinou, která se musela také vyvést z dolu, protože zde pro ní nebylo místo. Celý tento svět sám pro sebe zemřel jediným rozhodnutím. Ukončení těžby bez ohledu na případné osamocené nálezy drahého kovu. Pokud těžba poklesne pod stanovený limit, stává se nerentabilní a společnosti nezbude nic jiného, než důl prodat, nebo uzavřít. A tak přišel o práci. Ale nevzdával se. Dal dohromady několik lidí, kteří zde kdysi pracovali a spolu s nájemnou pracovní silou v podobě tuláků a bezdomovců se dali do těžby zbývající rudy. Ovšem nešlo o procházku růžovým sadem. Práce bez vybavení a podpory zvenčí byla nebezpečnou. Neustále hrozilo buďto zatopení, nebo zavalení dolů. Kdo celou operaci řídil? Starosta? Jakmile se dozvěděl, že se v dole načerno těží, nezavolal policii a nehnal viníky k odpovědnosti. Spatřil v tom možnost snadného výdělku a uvalil na těžbu svou osobní daň. Na oplátku dělal, že o ničem neví a nikdy o tom neslyšel, ba přímo nemá ani potuchy, že se v dole děje cokoliv nekalého.
Byla tu však jedna věc, se kterou je nutno počítat a tou je nedokonalost člověka. Chamtivost a lakota, tyto dvě vlastnosti dovedou proměnit i rozumně smýšlejícího člověka v bestii bez citu. Stejně jako má každý ráj svého hada, provází i každou člověčí činnost, u které jde o peníze malý rarášek, jako posel ze samotného pekla, aby bylo zaručeno, že dotyční nezapomenou, čemu upsali svou duši.
Muž se otočil k malé místnůstce ukryté za ohybem chodby. Kdo se v dole nevyzná, najde ji jen stěží. Kdysi sloužila jako sklad, nyní však bylo všechno nepotřebné harampádí vyházeno a prázdný prostor pomalu plnily vaky s natěženou stříbrnou rudou.
Vyvážela se pravidelně. Pak už jen stačilo oddělit hlušinu od drahého kovu a slít stříbro do ingotů na malé cihličky. Důl se náhle otřásl. Odněkud ze spodních pater se ozval hluk valící se vody. Muž si odfrkl. Na chvíli jej přepadla panika, ale brzy v něm zvítězil bývalý hornický duch. Tady byl takřka u povrchu, tady se přeci nemohlo nic stát. Spodní patra ať si zatopí voda, nebo zavalí zem. Týdenní kvóta byla splněna a on měl za úkol jediné, hlídat to potrhlé šerifovo dítě. Nikdo jiný v dole nebyl. Rozmazlený fracek, řekl si. Namyšlený a rozmazlený šerifův spratek, zasloužil by hodit do jámy.
„Drž už konečně hubu!“ zakřičel na chlapce, který se celý chvěl a neustále s sebou poškubával. Otáčel hlavu střídavě na obě strany a cosi si brumlal pod nosem. „Přísahám bohu, že ti něco udělám! Slyšíš? Spratku...“
Kolik pokojů má lidská duše? Kolik protivenství musí snášet?

Třicet

Před radnicí zastavil černý automobil s docela banální poznávací značkou. Dokonce ani nebylo poznat, ze kterého státu pochází. Vystoupili z něj dva muži v černém a zamířili do budovy. Starosta se zamračil. Co tu chtějí? Jsou to federálové, nebo... Co když ten felčar něco šerifovi přeci jen vykecal. Prozradil mu více, než měl? Nejdřív jeho sekretářka, teď doktor, kdo další bude na řadě? Nedalo se věřit už nikomu.
Sedl si za svůj stůl, zapálil si cigáro a čekal. Co jiného mohl dělat? Byl chycen ve své zlaté kleci. Neměl dostatek informací k tomu, aby cokoliv podnikl. A měl se příliš rád na to, aby spáchal sebevraždu jen proto, že před jeho radnicí zastavilo podezřelé auto s ještě podezřelejšími cestujícími. Kdosi vstoupil do kanceláře sekretářky a bez vyzvání otevřel dveře starostovy pracovny. Byli to právě oni muži v černém. Černé brýle, černé vlasy, černé obleky. Musel se uchechtnout, vypadali jako havrani.
„Přejete si?“ zeptal se.
„Potřebujeme s vámi probrat pár věcí,“ řekl jeden, zatímco ten druhý zavřel dveře a zavrtěl na sekretářku hlavou. „O samotě, jen vy a my dva!“

Třicet jedna

„Jsme o dvě patra níže, kam teď?“ houkl potichu velitel hasičů na šerifa. „Je to tu ještě stísněnější!“
„Slyšíte to?“ zeptal se jej šerif.
„Ten hluk?“ zamyslel se šerifův protějšek. „Nejspíš spodní voda...“
„Měli bychom s sebou hodit, než to tu celé zatopí...“
„Souhlasím, kudy?“
Opatrně se vydali chodbou k místu, které bylo zaškrtnuté červeným křížkem. Když tu náhle oba zůstali stát jako přikovaní. Někdo byl před nimi. Netušili, zda jde jen o jednoho muže, nebo o skupinu rádoby horníků.
„Někdo je před námi!“ zašeptal šerif hasičovi do ucha.
„Nemůžeme otálet, necítím se tu dobře...“ pousmál se velitel hasičů. „Já vím, asi jsem sralbotka!“
„Připravíme si zbraně?“ pousmál se šerif. I on měl nervy na pochodu. Vzali si do rukou hasičáky a odtrhly pojistky na ventilech.
„Kristova noho, takhle jsem si použití hasičáku nepředstavoval!“
„Já také ne,“ zašeptal šerif.
Vykročili.
Muž, který hlídal Adama nejdříve nevěřil svým uším a očím.
Pravidelné a neutuchající zvuky v dole vystřídaly tiché kroky několika lidí. Copak se děje? Že by se vracel někdo z party? Vzal do ruky lopatu a s napřáhnutým kusem nářadí čekal, kdo se objeví za ohybem chodby.
„Stůjte, ani hnout!“ namířili na něj oba muži své hasičské přístroje. Vypadaly tak titěrně. Horník se musel rozesmát.
„Tímhle mě chcete zastavit?“
„Odstupte od toho chlapce a položte tu lopatu!“ řekl mu šerif.
„Já vás znám...“ řekl velitel hasičů. „Taháte partu se starostou. Opravdu tu těžíte stříbro?“
„Zlatý důl to není,“ zazubil se horník. „Tak co šerife, zdá se, že zdejší klima vašemu fakanovi nesvědčí, pořád s sebou mele...“
„Adame?“ zavolal na něj šerif.
„Ani s váma nemluví?“ odfrkl si horník. „Co je to za fakana?“
„Je nemocný,“ řekl mu šerif. „Položte tu lopatu, nebo...“
„Nebo co?“ zeptal se jej ušpiněný muž. „Slyšíte to? Voda zaplavuje důl. Jsme na jedné lodi, která se pomalu, ale jistě potápí!“
„Můžete odejít s námi...“ navrhl mu šerif. „Nechám vás jít!“
„Tomu nevěříte ani vy!“ pousmál se muž a udělal krok k oběma mužům. „Mám to skoncovat nejdřív s vámi, nebo s tím parchantem?“
„Jsme dva!“ řekl mu velitel hasičů.
„A to mě má jako zastavit?“
„Máte poslední možnost!“ řekl mu šerif.
„Jinak ze mě uděláte sněhuláka?“ rozesmál se. „Kde máte pistolku, šerife?“
„Nemůžeme tady střílet,“ řekl mu šerif, „ale to neznamená, že vás nemůžeme spacifikovat!“
„Už se bojím...“ zachrochtal a provedl výpad lopatou.
„Teď!“ zakřičel šerif a oba mu zalili obličej studenou pěnou.
Od hlavy až do pasu byl hned na to bílý jako sněhová koule. Nemohl dýchat, proto pustil lopatu a snažil se očistit si obličej. Vystříkali na něj obsah obou přístrojů a pak je použili jako obušky.
„Hajzlové!“ křičel horník. „Zabiju vás...“
Náhlý otřes je všechny srazil k zemi. Hluk vody, praskání vzpěr a padání zeminy se pomalu blížil. Oba muži na nic nečekali, šerif vzal do náruče svého syna a spolu s velitelem hasičů se vydal k východu z dolu.
„Být vámi, nezůstával bych tu příliš dlouho!“ zakřičel šerif na horníka. Nečekal na odpověď. Šplhat s dítětem po žebříku bylo těžší, než původně myslel. Kdesi dole pod nimi spadl kus stropu. Voda stále syčela ve spodních patrech. Důl se zmítal v pomyslných křečích. Příroda si brala zpět to, co jí lidé vzali.
„Už jsme skoro nahoře!“ sípal velitel hasičů. „Nespěchejte, hlavně abyste neuklouzl, nebo dolů spadneme všichni!“
„Snažím se...“ odfrkl si šerif.
Po nekonečných deseti minutách vystoupali o dvě patra výš na úroveň hlavní chodby. Vydali se spojovací chodbou k východu z dolu. Za nimi se stále ozýval hluk naprosté zkázy. Nepochybovali o tom, že tam onen nebohý muž zůstal i se svým stříbrem.
„Sakra...“ šerif se bouchl o kus skály vyčnívající ze stropu. Kdyby neměl helmu, určitě by ztratil vědomí, tak to odneslo jen čelní světlo.
„To byl ten šutr, na který jsem vás před časem upozorňoval!“ zahulákal na něj velitel hasičů a pomohl mu srovnat rovnováhu.
Vyběhli ven. Z chodby se začal valit prach. Otřesy pomalu ustupovaly. Několik kamenů se uvolnilo i z chodby, ze které vyběhli na denní světlo.
„Tak, tenhle důl už nikdo nezachrání...“ řekl kašlající šerif.
Pohlédl na svého syna, který byl viditelně klidnější, jakoby se jej nic
z toho, co prožil netýkalo.
„Ko-le-je, tu-nel, tma...“ řekl otci.
„Já vím, pohladil jej otec po špinavých vlasech. „Už bude dobře!“
„Jste celí?“ přiběhli k nim hasiči, kteří čekali před dolem. Dali si dvě a dvě dohromady a vydali se i s vybavením do dolu. Naštěstí nemuseli riskovat své životy, protože se šerif i s velitelem dostali v bezpečí ven.
„Zůstal tam někdo?“ zeptal se jeden z hasičů.
„Jeden muž,“ řekl mu šerif. „Nešlo jej zachránit... Prostě tam zůstal o své svobodné vůli!“
„Rozumím...“ pokrčil rameny tentýž hasič a pohlédl na svého šéfa. „Co bude dál?“
„Co by?“ řekl mu jeho nadřízený. „Tenhle důl se nadobro zavře, co jiného?“
„Jedeme k nám? Potřebujete se dát dohromady! Máme teplou vodu, jídlo a nějaké léky...“ řekl druhý hasič.
„Jo, jedeme!“ souhlasil šerif. „Tady už nic nenaděláme!“

Třicet dva

„Základna volá šerifa, slyšíte?“ ozvalo se ve vysílačce. Hasiči, šerifovi lidé i další kompetentní osoby používali stejnou frekvenci pro případ nenadálé události.
„Tady šerif, co se děje?“
„Volala ta nová sekretářka starosty...“ ozvalo se nejistě v
přístroji.
„No a?“
„Prý jej našla mrtvého ve svém pracovně. Seděl v křesle s prostřelenou hlavou... Říkala něco o sebevraždě. Našla také otevřený sejf s dvojím účetnictvím...“
„Takže je to pravda, starosta to hrál na obě strany!“ zamyslel
se šerif. „Měl nějakou návštěvu?“
„Prý tam byli těsně před tím dva muži v černém... Netušila,
zda jde o FBI, státní policii, nebo... Říkala něco o mafii!“ zachrčela
vysílačka. „Rozumíte tomu?“
„Nejspíš starosta zašel na to, s čím zacházel...“ řekl šerif do
vysílačky. „Sepsali jste s ní protokol a všechno jste zdokumentovali?“
„Jasná páka, šéfe, co uděláme s... Tohle městečko potřebuje nejen nového starostu, ale i doktora, prostě novou krev. Takhle je prohnilé skrz na skrz. Podle těch lejster je v tom namočených polovina lidí, kteří tu žijí...“
„A vy se divíte?“ uchechtl se šerif. „Předáme věc státní policii... A ti muži, odjeli hned po návštěvě radnice?“
„Slehla se po nich zem, šéfe!“
„Jestli je tohle film, ať někdo zastaví promítačku!“ zabručel velitel hasičů. „Takže už bude všemu konec?“
„A také nejspíš nový začátek...“ souhlasil šerif.
„Au-to, ha-sič,“ řekl Adam. „Vo-da, o-heň...“
„Přesně tak,“ řekl šerif svému synovi. „Tohle je hasičská základna...“
„Kde je má-ma?“ otočil se k němu Adam.
„Dáme jí vědět, neboj,“ zamračil se šerif. Vlastně se nic nezměnilo a život jde dál svým obvyklým tempem. Alespoň na první pohled. Pokud byla starostova sebevražda skutečně sebevraždou...
„Ná-klad,“ řekl Adam a vytáhl ze svého baťůžku stříbrnou cihličku.
Všichni muži na něj zůstali civět s otevřenými ústy. Tak proto byl tak těžký, pohlédli na sebe šerif s velitelem hasičů.
„Kolik tam toho má?“ zeptal se šerif a nahlédl do baťůžku.
„No, buďto jsme boháči, nebo...“ řekl jeden z hasičů.
„Plný batůžek stříbrných cihliček...“ zamyslel se šerif. „Něco dáme městu, něco si necháme a uvidí se!“
„Ježíši, už žádnou další zpronevěru!“ chytil se velitel hasičů za hlavu. „Nesnáším dobré konce...“
„Pořád lepší, než zemřít v dole...“ řekl mu šerif. „Něčeho bych se napil!“
„Tady, je to jen voda,“ řekl mu jeden z hasičů.
„Tak na nás,“ pousmál se šerif. „Na městečko a ten zatracený důl...“

Třicet tři

Tady příběh prozatím končí, komu se líbil, může v tomto příběhu pokračovat (od kapitoly 33), pokud bude chtít...


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 0 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
dosud nekomentováno
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Sericho
(13.7.2020, 08:23)
biceps
(11.7.2020, 21:54)
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Kreator
DALI
PSANEC PAUL „KO...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Královna plesu
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr