obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391372 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ ::

 autor Danny J publikováno: 02.02.2020, 20:36  
Kapitola 9-10
 

Kapitola 9



Cestou z pevnosti jsem si pohrával s myšlenkou, že využiji své schopnosti, abychom získali zbraně. Velitel stráže se svými muži mě následoval k místu, kde ležel mrtvý šlechtic. Na místě nechal stát dva muže a se zbytkem vyrazil k domu, kde bydlel Francois Oerste. Poté jsem se s nimi rozloučil, a vyrazil za Clerencem.

„Psst!“ zaslechl jsem špitnutí.

Za rohem se schovával André.

„Co tady děláš?“ vyhrkl jsem.
„Chtěl jsem na tebe počkat.“
„Ale já vím, kde bydlí Clerence.“
„Už jsem u něho byl. Máme sraz jinde.“
„Kde?“
„Statek Herberta Coise.“
„Proč?“
„Během dneška Alain s Rafaelem získali skoro dvacet dobrovolníků pro naši věc.“
„Vážně? To je neuvěřitelné.“
„Teď už jen zbraně.“
„S tím bych mohl pomoci.“
„Nechceš znovu použít ty své schopnosti?“
„Ano.“

Aha!

André zaváhal. Okamžitě jsem si toho i v té tmě všiml.

„Je to naše jediná možnost, aniž bychom ohrozili někoho z nás!“
„Etörri! Tahle ta moc ve tvých rukou může přivolat ještě větší zlo, než je nynější monarchie.“

„Ty máš strach?“
„Ano.“
„Jsem překvapený, že to slyším právě od tebe, André.“
„Slýchával jsem příběhy o lidech a nelidech, kteří měli schopnost jako ty. Moc je pohltila a stali se hrozbou pro všechny. Ve válce, kterou mezi sebou vedli lidé a nelidé, nebylo vítěze. Čarodějové vytvořili hradby. Kouzlo bylo tak mocné a plné nenávisti, že negativní energie vycházející ze všech lidí i nelidí vytvořila oheň. Vzplanula a spálila všechny uvnitř. Tím započal, věk Nula. Den, kdy shořel svět.“
„Nikdy jsem o takovém příběhu neslyšel.“
„Tak teď už jsi ho slyšel a víš, co se může stát, když je moc v rukách, které prahnout po moci.“
„Ale já nejsem čaroděj!“ ohradil jsem se.
„Víš to určitě?“
„Jistě.“
„Máš schopnosti, které nikdo nemá.“
„Chápu,“ šeptl jsem a ustoupil stranou.

Strhnul jsem medailon z krku a zahodil ho. André překvapeně sledoval, jak ho odhazuji kamsi do trávy.

„Teď jsme si rovni,“ pronesl jsem a s úsměvem na tváři jsem šťouchl do Andrého.
„Promiň, nechtěl jsem to tak říct,“ omluvil se.
„Nemusíš se omlouvat. Pochopil jsem to. Taková moc sebou přináší zodpovědnost. Nevím, jestli já jsem na ní připravený.“

Řekl jsem to jen, abych Andrého uklidnil. Mé ego totiž chtělo mít moc, ale kvůli našemu přátelství jsem se rozhodl medailon zahodit.

„Můžeme jít!“ pobídl jsem ho.

André přikývl a ukázal směrem kudy ke statku.



* * *


Statek Herberta Coise.

Dorazili jsme s Andrém jako poslední. Přivítali jsme se s Clerencem, který chodil pomalu, ale vypadal dobře. André ho chtěl obejmout, ale to Clerence odmítl. S pochopitelných důvodů. Jeho záda zdobily krvavé rány od biče, které díky košili nebyly vidět.

„Jsem rád, že jsi zpět,“ pronesl André.
„Máte uniformy gardistů?“ všiml jsem si několika vojenských kabátů na jedné hromadě.
„Byli jsme u strýce,“ vyhrkl Alain. „Měl jenom čtyři, ale to by nám mohlo stačit.“
„Tvůj strýc ví, co chystáme?“
„Jo.“
„Připravujeme plán,“ spustil najednou Clerence. „A přidali se k nám další dobrovolníci,“ ukázal za sebe.

Ze stínu najednou vystoupilo několik chlapců v našem věku. Mohlo jich být tak třicet.

„Rafael jich přivedl sedm, Alain deset a tady Herbert se postaral o zbytek,“ ukázal Clerence na statného muže.
„Tolik nás je?!“ udivil jsem se.
„Jen potřebujeme zbraně!“ dodal Alain.
„A pro ty vyrazíme do Severní pevnosti.“
„A kdy?“
„Za hodinu!“ vyhrkl Alain, který se podíval po všech a očekával, že mu to posvětí.
„Takže už nemáte pochybnosti?“ pousmál jsem se a podíval se na Andrého.
„Máme šanci zvítězit!“ pronesl Clerence.
„Revoluce!“ zvolal kdosi v davu.
„Revoluce!“

Přidali se ostatní.

„Ty!“ ukázal Alain na Herberta. „Já a dva další se převlékneme do uniformy!“ zavelel.

Nečekal, až mu to někdo schválí, prostě to řekl a sám se začal převlékat jako první. Hned po něm se začal do čisté uniformy oblékat Herbert Cois.

„Jsem Ettöri.“
„Samuel.“
„Jean-Luc.“
„André.“
„Simon.“
„Richard.“
„Ettöri.“
„Cully.“

Začali jsme se navzájem představovat. Jméno bylo pro mě v tomto případě důležité. Chtěl jsem vědět, s kým jdu bojovat. Krátce poté, co si Alain s ostatními oblékli uniformy královské gardy, Clerence připravil povoz s dvěma koňmi.

„Jsme připraveni,“ řekl Alain a usedl na povoz. Chytl otěže a otočil se za sebe. „Svažte tři z vás, aby to vypadalo, že vezeme zajatce z Jižní pevnosti.“

Herbert s revolucionáři v uniformách svázali třem falešným vězňům ruce a pobídli je, aby se posadili na povoz. André a já jsme šli s nimi. Herbert dělal, že nás vede a my si dali ruce podél těla. Alain věřil, že tomu stráž v Severní pevnosti uvěří. Clerence s ostatními za námi vyrazí až po nějaké době. Pro jistotu, kdyby náš plán selhal.

„Jdeme!“ zavelel Alain a vyzval koně ke cvalu.

Povoz se pohnul vpřed. Cestou k pevnosti jsme mlčeli, jako bychom kráčeli na pohřeb. Poradil jsem, abychom si umazali obličeje. Hrozilo totiž, že by nás mohl v pevnosti někdo poznat. Obzvláště pak velitel stráže, který se s námi bavil, když jsme byli ve vězení. Tak jsem jim to vysvětlil a oni mě poslechli.

* * *

Severní pevnost, Taale, brzy ráno 12. srpna 1833.

Svítalo, když povoz zastavil před pevností. Alain zakřičel na stráže, aby otevřeli bránu, že vezeme zajatce a čekal, až se tak stane. Ani velitel stráže neměl podezření, že to nejsou opravdoví gardisté a my nejsme zajatci. Neměli podezření, protože na jihu města byla ještě jedna menší pevnost, která neměla vězení. Jižní pevnost.

„Dostali jsme se dovnitř,“ šeptl André a podíval se na mě.

Přikývl jsem a pomalu kráčel kolem povozu, který vjel na nádvoří. Tam se k nám přidali další gardisté. Jeden z nich však poznal Herberta, zřejmě z hospody.

„Tebe já znám!“ vyhrkl a přistoupil blíž.

Herbert se usmál a poklepal ho po ramenou.

„Samozřejmě, jsem gardista z Jižní pevnosti!“ rozesmál se. Stejně tak jako ostatní gardisté na nádvoří.

„To ne…!“ snažil se oponovat, ale už to nedořekl.

Herbert ho totiž praštil pažbou do kolena.

„Dost!“ vykřikl velitel stráže. „Odveďte vězně do vězení! Jste vojáci tak se podle toho chovejte!“ dodal a odešel.
„Jdi!“ ozval se Alain a ukázal na zamřížované dveře.
„Ano,“ zasalutoval Herbert a odvedl mě a Andrého dovnitř.

Alain mezitím seskočil z povozu. Jakmile dopadl na kamennou zem, jeho klobouk mu sklouzl z hlavy. Tím odhalil náušnici, která se zaleskla na jeho pravém uchu.

„Tohle nejsou vojáci z Jižní pevnosti!“ vykřikl gardista na schodech a sáhl po zbrani.

V ten moment falešní gardisté, kteří seděli na povozu, strhli z ramenou své zbraně a jeden z nich, pravého gardistu zastřelil.

„Sakra!“ vykřikl Alain a nožem v ruce vyběhl proti dvěma gardistům, kteří stáli před ním.

Nestačili včas sundat své pušky a zaplatili za to životem. Alain je oba podřízl.

Švunk!

Kamenné nádvoří se okamžitě zbarvilo rudou krví.


* * *

Znovu zazněl výstřel. Právě ve chvíli, kdy jsme s Andrém vynášeli pušky. Herbert táhl za sebou velkou dřevěnou truhlu s náboji a prachem.

„Něco se pokazilo!“ vyhrkl jsem a málem se stal další obětí.

Kulka prolétla kolem mě. Herbert takové štěstí neměl. Střela ho zasáhla do hrudi. Padl k zemi a nehýbal se.

„Musíme pryč!“ vykřikl André.
„Vezmi ty pušky na povoz. Ty tu nenecháme, Já jdu pro tu truhlu!“
„Dělejte! Než se probudí ostatní!“ vykřikl Alain a výstřelem ze své pušky složil dalšího gardistu.

Falešní vězni seskočili z povozu a pomohli Andrému se zbraněmi. Ve chvíli, kdy nakládali poslední pušky se z tmavého podloubí vynořili muži se zbraněmi. Byli to gardisté. Křik a střelba, je vyhnala ven z postelí.

Rozpoutalo se peklo, kde smrt měla opravdové žně.

„Mizíme!“ vykřikl Alain a vystřelil poslední dva náboje směrem do podloubí.

Zasažený gardista padl k zemi. Přes něho se snažil dostat další gardista. Přeskočil ho, ale uklouzl na kamenné zemi. Jeho tělo dopadlo na zem. Ostatní se mu vyhnuli a pokračovali k bráně, kterou se falešní gardisté snažili otevřít. Stráž, která u ní stála, když přijeli, zabili a stačilo jen mechanickou kladkou otevřít železná vrata.

„André!“ vykřikl jsem na něho a pomohl mu na povoz.

Chytil jsem se otěže a pobídl koně. Vyjel jsem s povozem ven. Hned za mnou běžel Alain s dalšími dvěma gardisty. Našimi gardisty. André se otáčel do míst, kde stáli falešní vězni a snažili se zastavit blížící se skupinu vojáků vedenou velitelem stráže. Opět zaznělo několik výstřelů. Rebelové padli k zemi mrtví.

„Za to jednou zaplatí!“ vykřikl Alain a vyskočil na povoz.
„Musíme se někde schovat a zastavit je. Budou nás pronásledovat!“ vykřikl jsem.

Alain mávl rukou.

„Za městem je val. Tam bychom se na ně mohli připravit!“ přidal se André.
„Jedeme dál!“ zavelel Alain.

Odbočili jsme na konci ulice doprava. Jaké bylo překvapení, když se tam objevil Clerence s ostatními. Zatáhl jsem otěže a zastavil povoz.

„Už jsem myslel, že nedorazíš!“ vyhrkl André.
„Zaslechli jsme střelbu. Raději jsme počkali, jak se to vyvine!“
„Přišli jsme o dobré muže!“ procedil Alain mezi zuby.

Vzteky byl bez sebe.

„Počkáme si na ně v ulicích,“ navrhl Clerence.
„Za městem je val. Budeme mít větší šanci!“ oponoval jsem.
„Souhlasím,“ přidal se André.
„Máme zbraně a munici,“ ukázal jsem za sebe.
„Dobře, připravíme se na ně!“

Clerence pozvedl ruku a ostatní ho poslechli. Přesunuli jsme se za město, kde jsme obsadili vysoký val. Věděl jsem, že tady máme šanci. Svého nepřítele uvidíme přicházet. Nikdo nás nepřekvapí ze strany nebo ze zadu. Takový byl plán. Jenomže když jsme odrazili první vlnu pochodujících gardistů, rebelové posilněni prvním vítězstvím nepočkali na svých pozicích a vyrazili zbylé gardisty dorazit. Snažil jsem se je zastavit, ale neposlouchali. Svou osudovou chybu si uvědomili ve chvíli, když se v ulici objevili další vojáci. Zaklekli a začali pálit. V ten moment jsem věděl, že tuhle bitvu jsme prohráli a musíme utéct. André však nechtěl odejít. Zůstal za valem a střílel na nepřítele. Až do té doby, než mu došly náboje.

Já utíkal k lesu, kde jsem schovaný v křoví po nějaké době zahlédl kočár. Využil jsem ho ke svému útěku.












Kapitola 10



12. srpna.


Seděl jsem na kočáru a přemýšlel, co bude dál. První pokus porazit královskou gardu selhal. Já jsem selhal. Možná měl Clerence pravdu, kdybychom zůstali v uličkách, mohli jsme je překvapit. Ne, hloupost. Mohli by na nás zaútočit z několika pozic. Zůstat za valem bylo rozumné. Bylo to dobré strategické místo. Kdybychom se v té euforii nerozprchli zabít raněné gardisty. Úplně jsme zapomněli, že by to mohla být past. A ona to past byla.

Hups! Křup!

Najednou kočár nadskočil a kolo při dopadu zpět na zem prasklo. Vozka ztratil v ten moment kontrolu nad koňmi, kočár se naklonil do strany a on vypadl ven. Bylo to tak nečekané, že se nestačil zachytit železného madla. Téměř ve stejný okamžik jsem se na zemi ocitl i já. Na rozdíl od vozky, který si při dopadu na zem zlomil vaz, jsem dopadl dobře. O zlomenou větev jsem si roztrhl košili. Bolest, kterou jsem ucítil později, vydávala tržná rána na boku, způsobená právě onou větví.

Když jsem pozvedl zrak ke kočáru, bylo to ve chvíli, kdy už ležel na boku.

„Sakra!“ vyhrkl jsem. „Melissa!“

Zvedl jsem se ze země a pomalými pohyby jsem se snažil dobelhat se ke kočáru. Nemohu jí tam nechat zemřít.

„Madam!“ vykřikl jsem.

Nikdo se však zevnitř neozýval. Určitě tam je. Slyšel jsem jí. Není tam sama. S někým se bavila.

„Pomoc!“ ozvalo se najednou.

Byla to ona. Poznal jsem její hlas. Rychle jsem se vyškrábal na kočár a snažil se otevřít dveře. Šlo to hravě, ale nedokážu si představit, jak jí budu tahat ven. Utřel jsem si pot z čela a nahlédl dovnitř.

„Madam d´Elzzbierppe, podejte mi ruce!“
„Vy?!“ udivila se.
„Ano, já,“ usmál jsem se.

Alespoň jsem se o to snažil, protože bolest na boku pálila jako čert.

„To už je po druhé, co mi zachraňujete život.“
„Měla jste štěstí, že jsem šel zrovna kolem.“
„Rád se procházíte lesem?“
„Někdy,“ odvětil jsem a chytil jí za ruce.

Opatrně jsem jí vytáhnul ven. Poté jí pomohl na zem. Uf! Zvládli jsme to. Byl jsem rád. Nevím, jak dlouho vydržím já s tím zraněním na boku.

„Jste zraněný“ vyhrkla.
„Škrábl jsem se o větev.“
„Až se dostaneme na zámek, ošetřím vás.“
„Vy, sama?“
„Myslíte, že to nesvedu?“
„Já nevím, neznám vás,“ pozvedl jsem pravé obočí a ukázal ke kočáru. „Všiml jsem si ještě jednoho těla.“
„Služebná.“
„Měl bych…“
„…je mrtvá.“
„Víte to jistě?“
„Kus dřeva jí trčel z břicha. Nehýbala se. Už jí nelze pomoci,“ odvětila.

Přikývl jsem a chytl se za bok. Bolest mě táhla k zemi. Byl jsem rád, že jsem madam d´Elzzbierppe z toho kočáru dostal. Obzvláště, když se v následujícím okamžiku propadla stěna kočáru, která by určitě komtesu přimáčkla a zabila.

Uh!

Oddechla si. Slyšel jsem to, ale pomalu jsem ztrácel sílu, abych stál a tak jsem se posadil na zlomený strom. Komtesa hned ke mně přiskočila.

„Postarám se o vás!“
„To je milé,“ vydechl jsem ztěžka a sledoval svou košili.

Krvavá skvrna se rozšiřovala.


* * *

Už jsem ani nedoufal, že někdo pojede kolem. Zrovna jsem se snažil madam d´Elzzbierppe vysvětlit, že tu nemůže zůstat se mnou, že by se měla vydat do města pro pomoc, když se objevila skupinka jezdců.

„To je bratránek, Etienne!“ vykřikla radostně, aniž by si uvědomila, že kapitánovi de Taale, jménem neříkám.
„Kapitán de Taale, to je dobré znamení,“ řekl jsem a opřel se o zlomený strom.

Už jsem seděl na zemi a těžce oddechoval. Zranění na boku se zdálo být mnohem horší, než jsem předpokládal. Hned jsem si vzpomněl na medailon, který by mě určitě uzdravil. Ale ten už nemám. Zbavil jsem se ho kvůli Andrému, ale nic dobrého to stejně nepřineslo. Můj přítel je mrtvý a já zde možná umřu také.

„Sestřenko!“ vyhrkl kapitán, když se jeho kůň zastavil u zlomeného stromu.
„Co se stalo?“ zeptal se voják na dalším koni.
„Kočár najel na nějaký výmol a převrhl se,“ odvětila madam d´Elzzbierppe.
„A co tu dělá on?!“ udivil se de Taale.
„Vytáhl mě ven, zachránil mi opět život.“
„Ten chlap je snad duch!“
„Kde ses tu vzal ty? Myslela jsem, že jsi jel do Ykkhó místo otce?“
„Král zrušil audienci. Tak jsem byl navštívit svého přítele majora Rocharta, velitele Jižní pevnosti, když jsme se dozvěděli, že byla napadena Severní pevnost Taale.“
„Zrovna jsem se vracela z vrchu Zapomnění, kde jsem sledovala východ slunce, když jsem zaslechla výstřely.“
„Proč jste se nevrátila do zámku?“
„Bála jsem se.“
„Kapitáne, mohu pokračovat s několika muži do Severní pevnosti?“ vstoupil do toho důstojník na černém koni.
„Samozřejmě, poručíku, nechte mi tu dva muže a zbytek si vezměte, doženeme vás!“

Hlas kapitána de Taale, bylo to poslední, co jsem zaslechl. Omdlel jsem. Když jsem se probral, ležel jsem v měkké posteli a byl jsem přikrytý sametovou dekou. Vzápětí jsem však znovu usnul. Mé vzpomínky se vracely do Ykkhó.

K mé matce…


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.02.2020, 20:34:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Nic nevyšlo podle plánu. Naši revolucionáři byli příliš horliví a bylo jich také málo. Několik mužů nejspíš revoluci neudělá, nakonec jim chyběla zřejmě i výhoda taktického myšlení. Rychlé vítězství bylo jen a pouze pastí pro ně samotné. Náš hrdina se vzdal své moci, otázkou je, zdali mu tuto moc poskytoval právě onen zahozený medailon, nebo ji má v sobě. Nejspíše ne, podle události na konci této části (dvou kapitol). Kdyby si medailon ponechal, možná by věci dostaly jiný spád... Co je důležité, přežil (pro tentokrát) a dostalo se mu i ošetření. Co bude příště? Bude mít mladý muž i nadále více štěstí než rozumu?

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
O Kubovi nebojs...
joehot
ANDREAS
Tilda
It's time to di...
Adam Axl Rose
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr