obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Omadš / 1.2 + 1.3 + 2 ::

 autor Rebekka publikováno: 07.02.2020, 20:46  
...
 

Hugo lhostejně seděl u malého stolečku pro dva u okna. Sotvaže však zpozoroval přicházející markýzu, dvorně vstal, počkal, až usedne na protilehlé místo, naplnil dvě číše z křišťálového skla drahým červeným šampaňským a jednu k ní opatrně přisunul. Poté se posadil rovněž a upil z druhé sklenky.
„Jakpak se vám pořád daří, bratránku? Již dlouho jsem vás postrádala ve své přítomnosti!“ prohlásila možná až příliš okázale markýza de Bouchais a zářivě se přitom usmála, proto její výpověď působila o to nepřirozeněji. Stejně neříkala pravdu, ten poslední, po kom by se jí totiž stýskalo, byl nepopiratelně její vzdálený bratranec, kterého vídala jednou za rok. Ani ne.
„Ach, výtečně, drahá sestřenko, nemohu si stěžovat,“ odpověděl podobným způsobem Hugo. „Pobýval jsem poslední dvě léta v Nice, snad mne povinnost, již jsem tam vykonával, omlouvá před tváří mé sličné příbuzné.“
„Samozřejmě,“ přitakala nepřítomně a vztáhla ruku po míse s hrozny zdobící stolek mezi nimi.
„Hermiono,“ oslovil ji muž. „Směl bych vám předat svůj dar k narozeninám?“ Přikývla. Hugo vytáhl zpoza křesla podlouhlou schránku a z ní vyňal housle. Vstal. Zaujal elegantní pózu, založil nástroj pod bradu a počal hrát. Hrál francouzskou lidovou píseň a hrál ji přímo kouzelně.
Markýze de Bouchais tepala v hlavě ostrá bolest. Toporně vstala a musela se zachytit okraje stolku, aby neupadla. Byla tak vyčerpaná!
Rozhodla se, že čerstvý vzduch by jí měl trochu pomoci. Vyšla proto na terasu a opřela se o zábradlí. Nalézala se tu sama, neboť ostatní, zaregistrovavše houslistu, zašli do sálu. I sama Hermiona nechala francouzské okno otevřené, aby k ní sladká Hugova hudba stále doléhala.
Znenadání se jejího ramene dotkla cizí ruka. Polekaně se otočila a ucouvla těsněji k zábradlí. Za ní klidně stál štíhlý mladý muž o pár let starší než ona a v rukou třímal kabátec, poněvadž se jí jej chystal dát přes nahá ramena. Patřily mu hnědé vlasy a licousy a stejné oříškové oči, jako byly ty markýziny. Na sobě měl pouze bílou košili. Dívce nemohlo uniknout, že plášť, který jí půjčil, je vlastně vojenská uniforma.
„Kdo jste?“ vyhrkla nedůtklivě těsně předtím, než si toho všimla. „Jak se opovažujete na mne sahat?“
„Odpusťte,“ sklonil pokorně hlavu. „Nechtěl jsem jen, aby tak půvabná dáma umrzla v tento slavný večer.“
„Ta půvabná dáma, jak jste ji nazval, má jméno. Markýza de Bouchais.“
„Och,“ neskrýval svůj údiv on. „Promiňte. Kapitán de Paris – pro vás Robert, urozená slečno.“
„Tohle si nechte, kapitáne,“ prohlásila s důrazem na oslovení zničehonic dívka. „Půjdu už zpátky dovnitř.“ Rychlým krokem zamířila k francouzskému oknu, ale on ji chytil za ruku.
„Počkejte, mademoiselle de Bouchais!“ zvolal. „Mám důvod domnívat se, že vám hrozí nebezpečí, udělám všechno, abych vás ochránil.“
„Nepotřebuji vaši ochranu, kapitáne de Paris. Toto je panství mé rodiny, nikdo si nedovolí mi tu ublížit. Nevím, co by se mi mělo stát,“ odmítla to rázně Hermiona de Bouchais a vrhla po něm zlostný pohled, zatímco vysvobozovala zápěstí z jeho sevření. Ale když se konečně ubírala vstříc sálu, mimochodem ještě stále s de Parisovým kabátcem na ramenou, únik z terasy jí svým mohutným tělem zatarasil plukovník du Martaus. Musela se pousmát při pohledu, jak se snaží protlačit úzkou škvírou. Pak se v duchu doopravdy rozesmála, když jí hlavou blesklo, že pokud by do plukovníka narazila dělová koule, odrazila by se od vrstvy jeho tuku.
Du Martaus se po krátkém zápasu prodral na terasu a vrhl pohrdavý pohled na kapitána, který se nenápadně skrčil a zoufale se snažil dělat, jako by neexistoval. O to větší bylo následně jeho zklamání, když plukovník okázale podal markýze sklenici šampaňského a přitom svého vojáka důrazně pokáral, že osahává urozenou slečnu, ani jí nedá napít a vůbec ji děsí natolik, že se odsud chtěla dát na útěk. Na to si dívka pomyslela, že by byla nejraději utekla také před samotným plukovníkem.
Jakmile kapitán zmizel, odvedl si muž Hermionu zpět k zábradlí. Připili si na její zdraví. Chvíli stáli mlčky vedle sebe, pak se na ni plukovník podíval a polohlasně se jí omluvil za poněkud neomalené chování svého vojáka. Překvapilo ji to, neboť jako velitel regimentu byl zvyklý hovořit hlasitě a křičet, nevzpomínala si, že by ho kdy slyšela šeptat.
„Omluvte mne, plukovníku du Martaus,“ zamumlala a odhrnula de Parisův kabátec ze svých ramen. „Půjdu už dovnitř. Mohl byste tohle prosím vrátit panu de Paris?“ Přitakal. Podala mu jej a zanechala ho na terase samotného. Francouzské okno za sebou tiše zavřela.
Měla v úmyslu ještě jednou zkusit obměkčit otce, aby ji nechal jít si lehnout. Po cestě ji nicméně zastavil její bratranec Hugo, takže se k němu nedostala.
Uchopil ji za ruku a zatáhl ji k jejich stolku. Posadili se a on vyňal z kapsičky kabátce prsten s velkým rubínem.
„Vzala byste si mne za manžela, drahá Hermiono?“
Sklenka se šampaňským jí mimoděk vyklouzla z ruky. Překvapeně zamrkala. Na okamžik si myslila, že se snad přeslechla. Pak si prohlédla prsten a výraz v Hugově tváři a přesvědčila se, že nikoli,
Nikdy nepřemýšlela o vdavkách. Navíc to, že Huga znala odmalička, ještě neznamenalo, že by ho milovala. Odmalička znala taky plukovníka, kterého nejen že nemilovala, nýbrž jím přímo opovrhovala a hnusil se jí natolik, že kdyby jí otec přikázal, aby si ho vzala, byla by raději skočila z terasy než to. Naštěstí byl du Martaus ženatý.
„Ach, milý Hugo, to… je to pro mě velká čest a… bylo by nezdvořilé odpovědět vám bezprostředně po žádosti a neprobrat to s otcem a… a vůbec…“ koktala. Zničehonic se jí zatočila hlava, ruce a nohy jako by měla z olova. „Omluvte mne, Hugo, musím…“ zablekotala. Vstala a vratkým krokem sál opustila. Ani nevěděla, kam vlastně míří – co nejrychleji kráčela chodbou vstříc zdi. Pak uslyšela zvuk, jaký slýchávala držíc pochodeň – praskání ohně. Ohlédla se – ze sálu vycházela nazlátlá záře plamenů. Vypukl požár… Její otec… Markýz de Bouchais byl v nebezpečí!
Rozběhla se zpátky, ale cestu jí zatarasil plukovník de Martaus. V ruce svíral nějaký hadřík, z něhož odkapávala tekutina, a sám si přes ústa a nos přehrnul bělostné fiží.
Hermiona se dala na útěk. Už nemyslela na otce, už nemyslela na nikoho jiného než na sebe samu a na plukovníka, který ji sledoval. Kráčel proti ní tak suveréně, že nemohlo být pochyb, že ji chce zabít, i když popravdě naprosto nechápala, proč.
Otylý voják ji záhy dohonil, skryl je oba za těžkým sametovým závěsem a přitiskl jí na obličej hadřík. Bránila se, ale mnoho nezmohla. Z jeho vojenské uniformy se jí podařilo strhnout vyznamenání. Dopadlo na vyleštěnou podlahu s tichým cinknutím. Pak její ruce ochably, ona se zhroutila do du Martausovy náruče a ztratila vědomí. Poslední, co slyšela, bylo, že jí do ucha špitl:
„Omlouvám se.“

Pomalu nabývala vědomí. Úplně první, co si uvědomila a co v ní vyvolalo údiv, bylo, že stojí vzpřímená. Pak se rozpomněla na události, které jejímu bezvědomí předcházely, a chtěla prchat. Zklamaly ji provazy, jež ji poutaly ke stromu. Po plukovníkovi du Martaus nebylo ani vidu, ani slechu.
Zkousla si ret, protože věděla, že následující čin jí způsobí nemalou bolest, ale něco pro svou svobodu obětovat musela. Pomalu začala posunovat paže kolem stromu, aby nahmatala uzly. Pak pokrčila levou nohu. Du Martaus ji naštěstí neprohledával, a tak nemohl vědět, že ukrývá pod podkolenkou malou dýku pro případ sebeobrany. Kdyby měla čas, byla by ji použila už na zámku, ale teď byla vlastně ráda, že to neudělala, neboť by jí ji její únodce bezpochyby sebral. Takhle se mohla osvobodit.
Tasila zbraň a začala nařezávat provazy, jež ji spoutávaly. Srdce jí v hrudi divoce tlouklo a pořád se ohlížela, jestli se někde neobjeví plukovník. Kde nic, tu nic. Podařilo se jí přeřezat pouta a s dýkou v ruce se dala na zběsilý útěk. Zdálo se jí to jako slušný výkon. Jenomže nebyla zvyklá pohybovat se po nerovné lesní půdě a do střevíčků se jí dostalo spadané jehličí a olámané konečky větviček keřů. Ani její skvostná róba nebyla uzpůsobena pro běh. Měla ji roztrhanou a ušmudlanou a chtělo se jí brečet z toho, jak pravděpodobně vypadala, když si navíc o drsnou kůru stromu sedřela ruce až na krev a maso. Ke všemu jí u stromu povolil korzet a odhaloval jedno její ňadro. To ji popudilo ještě víc.
Uslyšela za sebou kroky pronásledovatele. To ji donutilo přidat na rychlosti, jenomže upadla. Rychle se zvedla a pokračovala dál, byl to hon honů a ona se cítila jako štvaná laň. Zaslechla kletby a hluk a dodala si odvahy, aby se ohlédla. Plukovník se jak dlouhý tak široký natáhl na zemi, když zakopl o vyčnívající kořen stromu. Musela se krátce rozesmát. Pak ovšem honem pokračovala dál, aby se déle nezdržovala.
Du Martaus ji začal dohánět. Hermiona se v lese nevyznala, a tak byla velice překvapená, když se před ní zničehonic objevil strom. Vykřikla, ale nedokázala již zastavit. Vrazila do něj plnou silou a omráčeně se svezla k zemi. Pořád si opakovala, že musí vstát, že se musí zvednout a utíkat, jenže než se dostala k činu, plukovník du Martaus zadýchaně přiběhl k osudnému stromu a opřel se o něj. Byl zadýchaný a na dívku z něj kapal pot.
„Vy jste mi dala,“ vyčetl jí, když se trochu uklidnil a byl s to se od stromu odlepit. Vzal ji do náruče a pomalu ji nesl zpátky. Hermiona si všimla, že ačkoliv se jí běh zdál takřka nekonečným, nenacházeli se daleko od buku, k němuž byla připoutaná, když se probudila.
Přesto se nehodlala vzdát. Všimla si, že jí plukovník sebral dýku a lehkovážně ji zasunul do kapsy uniformy. Pokud by se jí podařilo silně ho udeřit na správné místo… Jako by se smířila se svým smutným osudem, přitiskla se k němu. Povzdechl si, ale nebránil se tomu. Pomalu se posunovala, jako by hledala nejpohodlnější polohu. Zničehonic ho uhodila loktem do břicha. Plukovník du Martaus zaklel, pustil ji a zalapal po dechu. Rychle rozepjal uniformu a studoval způsobené zranění. Na jeho bělostné košili se kolem proraženého otvoru začal len barvit čerstvou krví. Nebylo jí však mnoho, prozatím. Zranění nebylo smrtelné, jen to chtělo zastavit krvácení. Na to však neměl muž čas, protože se Hermiona dala znova na útěk.
Rozutekl se za ní, jak nejrychleji mu to jen zranění dovolilo. I přes ztrátu krve ji však brzy opět chytil a přitiskl jí dýku na hrdlo. Cítila, jak jí na krku ulpívá plukovníkova krev, kterou byla zbraň zamazaná. Na okamžik dostala strach, že jí podřízne hrdlo a nechá ji tu vykrvácet. Pak jí blesklo hlavou, že kdyby ji ovšem chtěl zabít, udělal by to už v Chinonu. Ona však posud žila, což znamenalo, že ji potřebuje živou.
Vytáhl z kapsičky lahvičku a navlhčil jejím obsahem hadřík. Protože ji k sobě pevně tiskl, postřehla, že zadržuje dech.
„Ne! Ne! Prosím neuspávejte mne, ne!!“ vykřikla nepříčetně. Začala se kroutit pod jeho rukama, ale držel ji příliš pevně. Záhy jí opět hlava klesla na prsa.

Tentokrát procitla v povoze. Nebyl to šlechtický kočár, nýbrž jakýsi spíše formanský vůz zakrytý plachtou. Uvnitř se nacházeli kromě unesené Hermiony další tři lidé. Jednoho z nich znala, byl to plukovník. Ti další dva jí nebyli nijak povědomí, ale jeden z nich byl podle odění šlechtic a ten druhý nikoli.
„Kdo jste? Kam mne to vezete?“ chtěla se zostra vyptávat. Ve skutečnosti z ní vyšlo jen sotva slyšielné pípnutí.
Ten muž, který byl šlechtic, si přiložil dlaň k uchu, jako by špatně slyšel.
„Do Paříže,“ odpověděl jeho neurozený druh. „Měla byste odpočívat, bude to dlouhá cesta.“
„Ach, do Paříže? Proč?!“ zvolala nechápavě.
„Všechno se dozvíte, urozená slečno, v pravý čas,“ odpověděl ponuře plukovník du Martaus. Byl nakvašený a potil se, zranění ho očividně bolelo.
„Co vaše rána?“ zeptala se. Pokrčil rameny a na oplátku se jí optal, zda je jí zima. Byť statečně zavrtěla hlavou, třásla se po celém těle a vojákovi to samozřejmě neušlo. Téměř láskyplně přes ni položil kabátec a režnou deku.
„Za jak dlouho dorazíme do cíle, Jeane?“
„Budeme tam zítra před polednem, tehdy se dočkáte své odměny, všechno bude, jak hrabě slíbil,“ odvětil šlechtic, jemuž jméno Jean zjevně náleželo.
„Odměna!“ odfrkla si pohrdavě markýza. „Unesl jste mne za odměnu? Jak hanebné!! Teď mě hezky poslouchejte, všichni tři – koukejte mne ihned pustit, jsem markýza de Bouchais, můj otec vám – “
„Och, slečno de Bouchais!“ zvolal onen neznámý šlechtic. „Jste tím svým vyhrožováním tak… roztomilá!“ To dívce zavřelo ústa a způsobilo, že dokázala několik minut jen sedět a němě na něj třeštit oči. Taková drzost!
„Omlouvám se, že ruším, ale jestli nezastavíme krvácení, pan plukovník do Paříže patrně nedojede,“ ozval se náhle vesničan.
„A jak máme asi to krvácení zastavit, ty chytráku? Vidíš tady někde oheň?“ utrhl se na něj sarkastickým tónem Jean. „A ty na mě nečum!“ houkl na markýzu a vlepil jí facku. Nenechala si to líbit a ránu mu vrátila, ale schytala za to další a třikrát takovou, než by očekávala.
„To sice ne,“ připustil pokorně vesničan, „zato ale vím, že vy urození s sebou rádi nosíváte koření, abyste si dochutili jídla, pokud jídáte někde, kde sůl a pepř není takovou běžnou záležitostí jako u tabule na zámku. Takže co, máte sůl, monsieur?“
„Co bych neměl,“ zabručel a vylovil lahvičku. „A co s ní chceš dělat? Potřebujeme plukovníka ošetřit, ne ho sníst.“
Vesničan se pousmál a zavrtěl hlavou. Trochu soli nasypal plukovníkovi do dlaně a pak mu ji přitiskl na ránu. Muž zařval, jako by ho natahovali na skřipec a současně mu lili do hrdla kyselinu. Markýza si nedovedla představit, jak mohl být vůbec někdy v bitvě, poněvadž se jí rozhodně nezdálo, že by byl tak skvělým vojákem, aby neutržil jediné zranění.
„Dali byste mi, prosím, napít?“ otázala se způsobně dívka. Vesničan vytáhl koženou lahvici a přitiskl jí ji k ústům. Vyprskla její obsah skoro hned, jakmile se jí dostal do úst. „Voda!!“
„Pche, a co jste čekala, víno?!“ smál se jí. Znova nahnul lahvici a tentokrát se poslušně napila. Pak se schoulila do polohy plodu v matčině lůně a pokusila se usnout. Nelíbilo se jí, že se jí posmívají, a nemohla se dočkat, až cesta skončí.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.02.2020, 20:45:04 Odpovědět 
   Zdravím.

Opravdu vypukl v tom zámku požár a kdopak objednal ten únos naší mladé šlechtičny, které se dvořil její bratranec a požádal ji o ruku? Vcelku zajímavý díl, jsem zvědavý na pokračování, jen mne trochu mate ono přivázání ke stromu, to se nemohli hned vydat do Paříže a plukovník ji musel uvěznit kdesi v lese? Útěk byl marný, stále myslím na toho, kdo stojí v pozadí a je za vše zodpovědný...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Války jsou nesm...
Jan Václav Znojemský
První meta
Edith
KAMILA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr