obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Omadš 3 + 4 ::

 autor Rebekka publikováno: 12.02.2020, 13:35  
...
 

Pokus o spánek se markýze podařil. Probudila se na měkkém loži v zámecké komnatě. Pomyslela si, že se j to nakonec jen zdálo a ona je zpátky doma v Chinonu.
To jí přetrvalo jen do chvíle, kdy se otevřely dveře a do pokoje vstoupila dívka, kterou nikdy předtím neviděla. Nemohla být o mnoho mladší než Hermiona sama a měla příjemný oválný obličej lemovaný havraními kadeřemi.
„Sláva, tak jste se nám konečně probudila,“ usmála se. „Jsem vaše nová osobní služebná, Marianna.“
„Aha.“ Nic kloudnějšího ze sebe nedostala.
„Tak vstaňte, paní, musím vás připravit pro pána.“
Bezvýrazně pustila deku a teprve nyní si uvědomila, že je nahá. Vstala. Služebná jí nastavila zrcadlo. Hermiona si povzdechla. „Vypadám hrozně.“ Měla paže celé sedřené, líčidla na tváři rozmazaná, několik temně rezavých kadeří se jí z nákladného účesu uvolnilo a spadalo jí do obličeje. A co bylo nejhorší, na levé noze měla puchýř.
Když ji oblékla a decentně nalíčila, ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil Jean. „Omlouvám se – Marianno, pan hrabě si přeje, aby měla vlasy do vysokého účesu, chce vidět šíji.“ Služebná přikývla, dívku patřičně učesala a pak ji postrčila k šlechtici.
Vyšli z komnaty a on jí dvorně nabídl rámě. Teď se k ní choval úplně jinak, než když jí fackoval v povoze. Zavěsila se do něj, ovšem neopomněla významně podotknout, že mu stejně nevěří.
„Věřte si mi, nebo nevěřte, jak chcete, mademoiselle,“ odpověděl lhostejně. „Jinak vítejte v Paříži, snad se vám komnata líbí. Mimochodem – až vás předvedu před pana hraběte, zdržte se jakýchkoli otázek. Nemá rád, když se ho někdo vyptává, a býval voják, je zvyklý, aby ho každý poslouchal. Být vámi, vyvaroval bych se veškeré zpupnosti a odporu.“
„Kdo je váš pán?“
„Urozená slečno, co jsem vám říkal o otázkách? Právě k hraběti míříme, měla byste rychle začít trénovat,“ upozornil Jean. Protože jí stejně nezbývalo nic jiného, pomalu přikývla.
Zastavili se u dvoukřídlých vysokých dveří. „Připravená?“ optal se s rukou na klice její průvodce. Pevně odvětila, že samozřejmě. Otevřel a vstoupili do sálu, kde po jejich pravici hořel ve velikém krbu oheň a naproti němu si u dlouhého stolu hovělo několik naprosto identicky vyhlížejících mužů. V čele seděl černě oděný šedesátník s šedavou módní parukou. Od ostatních se lišil jediným detailem, který představovala šerpa.
Když postřehl jejich příchod, muž se omluvil svým společníkům a poslal je pryč, že budou v jednání pokračovat zítra. Nato se zvedl a přešel k dívce. Jean se poslušně vzdálil o několik kroků.
„Tak vás tu konečně máme, má drahá,“ usmál se skoro laskavě muž a políbil ji ruku. Okamžitě ji stáhla zpět a otřela ji o šaty. Pobaveně se rozesmál.
„Kdo jste? Proč jste mne dal unést? Kde to jsem? Louvre? Versailles? Vím, že jste mne unesl do Paříže! A kde je du Martaus?“ vychrlila překotně tolik otázek, kolik jí v té chvíli prolétlo hlavou. Pak si skousla ret, protože se teprve nyní upamatovala na Jeanova slova, že jeho pán nemá rád lidi, kteří se moc ptají. Hned si to také ověřila, když viděla, jak zatíná pěsti, až mu zbělaly klouby na prstech.
„Odpusťte,“ přikývl poté, ale jeho oři překypovaly hněvem. „Le comte de la Château-Quennau. Toto je mé panství, bylo postaveno teprve před několika lety mým otcem, proto… jej nemůžete znát…“
„Proč jsem tady? Co to má znamenat?! Okamžitě mne pusťte!“ vykřikla. To už hrabě nevydržel a vlepil jí facku, až málem upadla.
„To už by stačilo!“ rozkřikl se. Sklopila oči k zemi a chytila se tvář, na které se jí zjevil červený pálící flek. „Měla byste si jít odpočinout! Zítra vás očekávám na večeři!“ Nikdy nepochopila, proč vojáci takhle křičí. Dělali to totiž všichni, bez ohledu na hodnost.
Jean ji uchopil za ruku, polohlasně se omluvil a odvedl ji pryč. „Já vás varoval, mademoiselle,“ povzdechl si.
„Já vím,“ přikývnula provinile. „Co je s du Martausem? Proč mi nikdo nechce nic říct!“
„Neříkejte hned, že nikdo, zeptala jste se jediného člověka,“ napomenul ji jemně Jean. „Mimochodem, za ten políček v povoze se vám omlouvám, nejsem zvyklý, aby mě někdo fackoval.“
„Prosím vás, nenapínejte mne!“ vykřikla markýza, zastavila a sevřela mu ruku ve svých. „Nebo si snad mám myslet, že je mrtvý? Tak vážně jsem ho nemohla ranit!“
„To vskutku ne,“ přisvědčil Jean. „Je ve své komnatě a trucuje. Nedivte se, je to voják! Jsou strašně hrdí a arogantní, jako byste to neznala!“
„Mohla bych ho vidět?“ zeptala se klidněji.
„Teď rozhodně ne, mademoiselle,“ odmítl to on. „Zkusím s ním promluvit, i když pochybuji, že mě vyslechne. Přeci ho znáte lépe než já. Pokud by ale náhodou souhlasil, osobně ho k vám zavedu. Nic ovšem neslibuji! Prosím, vstupte. A propos – jsem vám plně k dispozici, pokud byste cokoliv chtěla či potřebovala.“
„Svobodu?“ zkusila to s nadějí.
„Vtipné,“ pokýval hlavou. „Nu, zvykejte si, slečno. Tato komnata je nyní vaším novým domovem.“
„To tak!“ odfrkla uraženě, zdvihla bradu a pyšně vstoupila. Dveře svému společníkovi zavřela před nosem.

Plukovníka se Jeanovi přesvědčit podařilo. Pozdě odpoledne zaklepal na její dveře dokonce bez doprovodu. Pozvala ho dál. Seděla na posteli pod nebesy a měla zrovna rozehrané šachy. Du Martaus k ní přistoupil, sklonil se a posunul bílého jezdce, takže Hermionina neměla co udělat.
„Šach mat,“ poznamenal suše, když se napřímil. „Dovolil bych si pozvat vás na brzkou večeři, pokud by vám to nevadilo.“
„Truc už vás přešel?“ ušklíbla se. „Dobrá, půjdu. Ale vy se dnes budete postit!“ rozesmála se.
„To byste mi neudělala, drahá Hermiono!“ zvolal nevěřícně a pokřižoval se.
„No, to máte pravdu, ale měl byste to někdy udělat vy sám sobě,“ poradila mu. Vstala a lítostivě se zadívala na zmařenou hru na šachovnici. Trochu ji pohněvalo, že ji dokázal takhle porazit jediným tahem. Ale on už byl takový. Byla si jistá, že neudělala chybu, a věděla, že by ji porazil vždycky, i kdyby na krásně všecko jiné se jí dařilo.
K jejímu překvapení nešli do sálu, ale du Martaus ji zavedl přímo do kuchyně ke stolu, u něhož jídalo služebnictvo. Bylo znát, že se na zámku dobře vyzná.
„Françoisi, Pierre, doneste nejlepší víno! Dneska tu máme vzácnou návštěvu!“
Dva urostlí kuchtíci se okamžitě přihnali s požadovaným pitím. V kuchyni to dýchalo horkem a markýza se začala potit. „Abyste rozuměla, ten mladší, Pierre, to je můj nevlastní synovec,“ pošeptal markýze. „Čas od času, totiž vlastně celkem často, za ním zajedu. Znám se i s panem hrabětem.“
„Proto jste mne unesl?!“ vyjela popuzeně. „Přátelství s hrabětem de la Château-Quennau je vám milejší než to s mým otcem?!“
„No…“ zdráhal se odpovědět. „Je to kapku složitější.“
„Jak složitější?“ zvolala. „Nic není složité, unesl jste mě za odměnu! Za žold tohohle pana hraběte!“
„Slečno, já mám manželku a čtyři děti,“ opáčil nakvašeně. „Za svůj žold neuživím ani sám sebe, natož dalších pět osob, tak co mám podle vás dělat? Peníze potřebuju. Ano, unesl jsem jednu dívku, jednu – za životy pěti lidí!“
„Unesl jste mne! Dceru svého nejlepšího přítele!“ bránila se.
„A co má sakra být!“ prskal. „Zachránil jsem pět lidí od jisté smrti hladem! A nalijme si čistého vína, na mém místě byste udělala to samé!“
Uvědomila si, že má vlastně pravdu, jakkoli se jí to může protivit. „Omlouvám se, že jsem vás zranila,“ špitla. „Je to zlé?“ Pokrčil rameny. „Smír?“ napřáhla k němu ruku. Po krátkém váhání jí ji stisknul.
„Smír,“ potvrdil věcně. „A že jsem tak smělý, mohla byste mi, jestli se z tohohle dostaneme, vrátit mé vyznamenání? Prosím vás.“ Rozesmála se. Plukovník prostě nikdy nezklamal.
Přinesli jídlo. Plukovník se na něj lítostivě zadíval a naoko vážně si povzdechl: „To je škoda, taková dobrá pečeně, a já se mám zrovna dneska postit…“ Hermiona div nevyprskla smíchy, jenže on se tvářil tak žalostně upřímně a v očích měl takové zoufalství, že se na něj nedokázala dívat.
„Já věděl, že mě nenecháte umřít hlady!“ zvolal rozjařeně, když mu dala požehnání. Vrhl se na jídlo a už se cpal, jako by se nechumelilo, takže se neobtěžovala poznamenávat, že umřít hlady by zrovna v plukovníkově případě trvalo asi tak rok.
„Co můj otec? A matka, a co kapitán? Jsou v bezpečí, jsou naživu?!“ vyzvídala.
„Pokud vím, ano,“ odpověděl vcelku lhostejně on. „Proč se mně na de Parise ptáte? Myslel jsem, že ho nemáte ráda, když jste od něj tak mizela.“
„Proč už si to nemyslíte?“ podivila se. „Je mi úplně volný, připletl se mi na jazyk.“
„To zrovna,“ ušklíbl se. „Máte ho ráda, já to poznám. Věřte tomu, nebo ne, moje manželka mě při našem prvním setkání polila močí.“
„Neptám se, co jste zrovna dělal,“ vyvrátila oči v sloup.
„Víte co, co jsem si nadrobil, to si taky sním,“ rozhodl plukovník. „Pomůžu vám se odsud dostat. Jak už jsem zmínil, tady Pierre he můj synovec a já ho sem často jezdím navštěvovat. S panem hrabětem se dobře znám, mohl bych se ho pokusit přesvědčit, aby mi dovolil kontaktovat kapitána de Paris. Nebude to jednoduché… ale nějak si už budu muset poradit. Dostal jsem vás sem, dostanu vás odsud. Peníze už mám.“
„Vy to pro mě opravdu uděláte?“ nevěřila svým uším.
„Co bych neudělal,“ pousmál se lehce. „De Paris vám není úplně lhostejný, co byste řekla tomu, kdyby vás zachránil. A pak – já sem jezdím jen občas, jak už napovídá jeho jméno, kapitán to tady určitě zná lépe než my oba dohromady.“ Byla tak rozjařená tou novinou, že se mu vrhla kolem krku.

Před večerem k ní přišla služebná Marianna a navlékla jí skvostné bílé šaty. Vlasy jí odhrnula z čela, ale ponechala jí temné kadeře vlnit se podél jejích lící a spadat na ramena. Hermiona s nelibostí zaznamenala, že šaty mají až neslušně hluboký výstřih, k němuž ještě upoutával pozornost perlový náhrdelník.
Hrabě už na ni čekal u stolu. Když ji spatřil, vstal a hluboce se uklonil, pak jí dokonce položil do klína kytici růží. Choval se k ní úplně jinak než předešlý den. Pojedli mlčky. Pak ji vyzval, aby vstala, a zatleskal. Do sálu vešli dva sloužící, kteří nesli dlouhý krásný objemný kabátec lemovaný a podšitý sněhobílou kožešinou neznámého zvířete. Do něj markýzu oděli a vytratili se. Dívka nemohla uvěřit hebkosti kožešiny, teplu, jež pociťovala v odění, vůbec kráse toho daru. Tázavě na svého hostitele pohlédla.
„To je… pro mne?“ divila se. Přikývl.
„To není všechno,“ podotkl významně. Na jeho pokyn přinesl další sloužící velkou klec s bělostným holubem. „Je z vašeho zámku,“ usmál se hrabě. „Abyste měla vzpomínku na domov.“
Pohodila hlavou. „Co za to všechno požadujete, pane hrabě? Nevěřím, že mi to dáváte zadarmo.“
„To skutečně nedávám,“ připustil. „Ovšem to počká. Až po moučníku.“
„Hned!“ vyjela na něj bez bázně. „Nejsem váš otrok, hrabě, mám právo vědět, co se mnou zamýšlíte!“
„Mám rád divoké ženy,“ zasmál se muž. „Jste krásná, když se zlobíte! Dobrá, máte pravdu, proč otálet – cena za tyto dary je nevelká. Buďte mou paní a paní tohoto domu, staňte se hraběnkou de la Château-Quennau.“
„Nikdy!“ vyštěkla. „Radši umřu, než bych si vás vzala, vy – vy – !“
„To přání vám mohu snadno splnit, urozená paní. Možná, že si svá neuvážená slova rozmyslíte, když vám ukážu, že nejsem takový, za jakého mne považujete.“
„Pche, vy nemáte ani ponětí, za jakého vás považuju,“ odpověděla nakvašeně.
„Ne?“ povytáhl obočí. Vstal, začal ji obcházet a vypočítával na prstech: „Lstivý, vypočítavý, úlisný, pošetilý, přehnaně ambiciózní… a tak bych mohl pokračovat dál, mám pravdu?“
Uraženě založila ruce na prsou. „Jak chcete!“ rozkřikl se hrabě a vojenským krokem obešel stůl. „Jak chcete! Já si přeji se k vám chovat něžně, ale vy mi nedáváte na výběr! Stráže, chopte se jí!!“
Hermiona zděšeně ustoupila o několik kroků, ale to už vrazila do právě přišedšího vojáka. Ten ji hrubě popadl pod ramenem a odvlekl ji do žaláře. Strčil ji do kobky, jako by byla obyčejnou vesničankou a něčím se provinila, a zamkl poklop. Slyšela jeho kroky, když odcházel.
Několik minut se neodvážila pohnout, než se odhodlala zvednout hlavu a přetočit se na záda. Umínila si, že tohle si s tím hrabětem vyřídí. Unést ji z Chinonu, to je jedna věc – ale takhle ji zavřít jako sprostou žebračku, to už bylo trochu moc. Vzít si ho? To tak! To by ji v tu chvíli nenapadlo, ani kdyby ji mučili. Nebo si to alespoň myslila, plna zpupného vzdoru.
Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Zvědavě do těch míst vztáhla ruku, ale vzápětí zaječela, vypískla zhnusením a stáhla se do klubíčka. Čekala ledacos, ale že jsou s ní v kobce i živé nefalšované krysy, vzalo Hermioně poslední špetku odvahy vzdorovat. Opřela tvář o dlaně a rozplakala se. Taková potupa!
Žádný pláč, ani ten nejusedavější a z toho nejtísnivějšího důvodu, nemůže nikdy trvat věčně. Když osly slzy v očích markýzy, zůstala ležet na slámě bez pohnutí. Po sléze vzhlédla s nově nabytým odhodláním v srdci a kamenným obličejem.
Ačkoliv však shromáždila dostatek odvahy na vzpurné myšlenky, k jejich uskutečnění se nijak neměla a nepřestala se chovat jako pravá aristokratka. Vůbec se jí nechtělo ohmatávat plesnivé kameny stěn a zbytečně se konejšit tak marnou a beztoho falešnou nadějí, že se jí snad podaří nalézt odtud nějaký tajný východ, nehledě na to, že podobné kousky se vězňům dařily leda v pohádkách její chůvy. Nechtělo se jí ani vysilovat se bušením na ty stěny, vždyť si jen vyřve hlas a způsobí odřeniny a rány, do kterých se jí dozajista dostane infekce, to bude jediný výsledek. To nehodlala riskovat už jenom proto, že i tak existovaly desítky ne-li stovky chorob a nemocí, které tu může chytit. Uvažovala, zda si toho byl vědom i hrabě, když ji sem dal zamknout.
Lehla si zpátky a přivřela oči. Z kamenné podlahy stoupal nepříjemný chlad. Vzduch byl prosycen typickým pachem lidského dlouhodobého pobytu a strádání, dokonce by byla přísahala, že v jednou místě ještě vidí skvrnu zaschlé krve na zemi. Krvavého původu byly nejspíše také přinejmenším některé šmouhy na stěnách. Od čeho asi mohou být ty další, o tom Hermiona raději ani neuvažovala, nemluvě o tom, že puch vládnoucí v cele stejně potvrzoval její podezření.
Schoulila se do nejtemnějšího rohu kobky, hlavu svěsila do klína a znehybněla. Deset minut v této poloze pro ni bylo jako celých deset let, ba dokonce se jí po delší době zdálo, že zapomíná na život před touhle kobkou, že se tu možná i narodila a že nikdy v životě celu neopustila a nic jiného nepoznala. Nakonec, vyčerpaná pláčem, padla do dávno shnilé slámy a po krátké chvíli usnula.

„Tohle jsme si nedomluvili! Jestli se k ní nebudete chovat, jak náleží k francouzské šlechtičně, neprodleně ji odvezu zpět do Chinonu a vy si dělejte, co chcete!“ křičel rozčileně plukovník du Martaus na hraběte a výrazně gestikuloval.
„To si můžete zkusit,“ ušklíbl se hrabě. „A já nechám vaši drahou a ty čtyři děti klidně zemřít hlady, sám mám málo!“
Plukovník se cítil jako figurka krále na šachovnici, když hráč vysloví šach mat. Nemohl se hnout z místa své bezvýchodné situace. Nešťastně pohlédl na markýzu de Bouchais a zjistil, že má otevřené oči. Přiskočil k ní a políbil jí ruku.
„Ach, Hermiono, jak se cítíte?“
„Dobře,“ odpověděla a posadila se. „Podařilo se vám… pozvat kapitána de Paris na tu oslavu narozenin vaší dcery?“ zeptala se nevinně a významně na svého společníka mrkla, aby pochopil, co tím myslela. Nemohla přeci před hrabětem vytrubovat, že se mu chystá utéct! Du Martaus její slova pochopil okamžitě, usmál se, pohladil ji po líci a laskavě řekl: „To víte, že ano.“
„Pane plukovníku, mohu na slovíčko?“ zeptal se hrabě, popadl ho za ruku a odtáhl ho k protější zdi, ale i přesto slyšela Hermiona každé slovo, které si měnili: „Jste velitel tří tisíc vojáků, neměl byste být právě teď u nich?“ V těch slovech nešla postřehnout výzva k odchodu.
„Jsem přesvědčen, že se beze mě ty tři tisíce vojáků ještě pár dní obejdou,“ usmál se laskavě otylý muž.

Kapitán de Paris spolu s Hugem de Bouchais a ozbrojenou družinou dorazili do Paříže za týden. Zprávu, kterou plukovník zašifroval do obsahu svého dopisu pro kapitána, nerozšifrovaly nepovolané osoby a byl by na ni nepřišel ani sám de Paris, kdyby nebylo Huga de Bouchais, který se v podobných věcech vyznal velmi dobře. Tím si Hermionin bratranec vydobyl právo účastnit se záchranné výpravy.
V předvečer osmého dne cesty stanuli za zámkem a skryli se v temné noci. Rozbili ležení a kapitán svolal vojáky k sobě.
„Zaútoříme před rozedněním okolo čtvrté hodiny ranní, buďte připraveni. Gerard a Robert, vy si vezmete se svými muži levé křídlo, já vtrhnu do pravého. Ostatní zámek obklíčí. Nikoho nepusťte pryč, ale ženy a děti nezabíjejte, nemohou pykat za zločiny svého pána. Muži v jeho činech ale zajisté spolupracovali s hrabětem, a tak nešetřete nikoho z nich. Zámek nechte pokud možno neporušený, chceme jen urozenou slečnu de bouchais a pana plukovníka.“
„Rozkaz, pane!“ zahalekali jedním dechem naučeně vojáci.
A tak se stalo.
Hermiona de Bouchais stála u okna ve své komnatě a dívala se na krajinu severu rodné země. Za celý život do Paříže nezavítala, ačkoliv její otec tu byl několikrát. Ráda od něj poslouchala příběhy o životě v hlavním městě, ačkoliv sama dávala přednost pohodlí známého domova. Tedy za předpokladu, že ji zrovna neunesl otcův nejlepší přítel.
Tu zpozorovala oddíly vojáků mířících k zámku. V jejich čele okamžitě poznala Roberta de Paris. Jako by ji k tomu předem někdo instruoval, okamžitě věděla, co má dělat. Otevřela klec, vzala ptáčka a k jeho noze přivázala stuhou ze šatů útržek pergamenu. Pak jej vypustila z okna.
Kapitán holoubka postřehl prakticky ihned poté, co vyletěl z okna komnaty. Vylovil zpod kabátce dalekohled a podíval se na ptáka pozorněji. „Hej!“ zavolal na ostatní. „Dám svůj příští žold tomu, kdo toho ptáka zastřelí!“ Samozřejmě, že se v příští chvíli objevili v rukách vojska karabiny, pečlivě mířící na poletujícího holuba.
Sotva mrtvý pták padl k zemi, přiskočil k němu kapitán a sebral pergamen, který opeřený posel nesl. Markýza je v komnatě s oknem, odkud pták vyletěl, dočetl se v drobounkém rukopisu.
Ve chvíli, kdy dívka šťastně sledovala kapitána čtoucího její vzkaz, se rozlétly dveře a do komnaty vpochodoval svým nezaměnitelným vojenským rázováním její věznitel. Stačil mu kradmý pohled na prázdnou klec a Hermionu jsoucí v napjatém očekávání u okna a všeho se dovtípil. Jak si teď spílal, že ji vůbec obtěžkával takovým darem, když si tím jen vykopal jámu sobě samému. Rozčileně popadl hrubě markýzu pod rameny, sevřel ji a odvlekl vysoko na střechu zámku. Bránila se, ale nic nezmohla, protože i když mu do masa drásala paže, jeho stisk nijak nepovolil.
To už kapitán de Paris s vojáky dospěli k zámku a zaútočili. Všechno šlo přesně podle plánu, tedy až na jednu drobnost: dívku v její komnatě nenalezl.
Seběhl dolů do žaláře, sebral louč a začal studovat temné kobky. Většina jich byla prázdná, v několika z nich se svíjeli polomrtvá těla, ale markýzu zde nenašel. Po návratu z podzemí se srazil se svými dvěma druhy, kterým dal předešlý den za úkol prohledat východní křídlo.
„Nic?“
„Nic,“ potvrdili mu. Bylo to jen ujištění, neboť kapitán sám dobře viděl, že žádnou dívku nevedou.
„Kapitáne!!“ mohl si vyřvat hlasivky voják střežící zámek. Robert de Paris si ho všiml právě včas a otevřel okno na chodbě, aby ho lépe slyšel. „KAPITÁNE – STŘECHA!!!“ křičel zplna hrdla muž. Robert tasil meč a rozběhl se po schodišti vzhůru do vyšších pater budovy, ale zle se srazil s du Martausem, dopadl na tvrdou podlahu a du Martaus dopadl na něj.
Svalil ze sebe velitelovo obrovité tělo, mátožně vstal a napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát rovněž. Trochu se mu tvořili mžitky před očima, bolelo ho na hrudi a sípal, ale jinak vypadal v pořádku a tak se i cítil. Krátce si vyměnil pohled s plukovníkem a oba se rozběhli vzhůru. De Paris se potácel a po tváři mu stékal pot, ačkoliv obnaženou zbraň ještě nebyl nucen použít.
Na střeše spatřili hraběte, který stál čelem k nim, bez bázně se jim díval do očí a na rtech mu hrál triumfální úsměv, který zcela nechápali. To jim však netrvalo dlouho.
„Tak,“ prohlásil s úšklebkem hrabě de la Château-Quennau a v očích mu svítily spokojené vítězoslavné jiskřičky. Markýze, kterou k sobě pevně tiskl jako lidský štít, držel nůž na hrdle. „A co uděláte vy dva teď? Vám, plukovníku – vám tohle nikdy nezapomenu! Takhle mě podvést, měl jsem vědět, že s tím máte co dočinění vy!“
„Pusťte ji, hrabě, nebo to s vámi špatně dopadne,“ zvolal Robert de Paris a sáhl za opasek, kde skrýval pistoli.
„Když ty zbraně hned neodložíte,“ poznamenal hrabě, „podříznu téhle naivní husičce bez váhání krk!“ Nato zatlačil na nůž, až dívce po hrdle začala stékat stružka krve, aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně.
„Opravdu? Já myslel, že si ji chcete vzít,“ podivil se plukovník. Hrabě mlčel a ještě víc přitlačil na nůž. „Dobře! Dobře, dobře, nechte toho!“ obrátil du Martaus a složil zbraně.
„I váš společník!“ upozornil významně hrabě. Kapitán zaváhal. Ještě dřív, než však mohl zaútočit nebo rovněž položit zbraně na střechu, stalo se cosi nečekaného. Aniž by kdo tušil, jak, zezadu se k hraběti potichu připlížil Hugo de Bouchais a jedinou ránou ho zranil do nohy. Hrabě zaklel a nebylo jisté, zda markýzu pustí a bude si hledět nepřítele, či zda se Hugovi bude věnovat až po jejím zabití. Ta chvíle překvapení, kterou Hugo daroval svým činem, však dala čas Robertovi, aby sebral zbraň, pečlivě zamířil a vystřelil.
Náboj projel markýzinou dlaní, ale byl vypuštěn z takové blízkosti, aby měl dostatečnou sílu vniknout do těla hraběte. To už muž nevydržel, dívku pustil a obrátil se na neznámého nepřítele za sebou – jenomže střela uvízlá v ráně ho zarazila. Hugo na nic nečekal a chystal se hraběte zabít, ale předběhl ho plukovník du Martaus, který vyrazil vpřed a ještě na nohou se držícímu muži vrazil bez milosti do hrudi svůj rapír. Vzápětí musel zachytit Hermionu, která se v mdlobách hroutila k zemi.
Kapitán a Hugo se dolů spustili o provaze, po kterém sem prve markýzin bratranec vyšplhal, ovšem plukovník si musel udělat výlet vnitřkem budovy, poněvadž nesl v náručí Hermionu de Bouchais.

Vrátili se do tábora a Robert svým bělostným fiží obvázal dívce zraněnou ruku, která byla ošklivě prostřelená. Její krk vypadal podstatně lépe a hyzdila jej jediná povrchová ranka. Zato kapitánovi se na hrudi zjevila černá podlitina od pádu ze schodů, nemohl se pořádně nadechnout a vůbec mu nebylo nijak dobře.
Hermiona procitla záhy. Cítila se být v pořádku a nutno poznamenat, že poté, co se probudila, také Robert trošinku ožil, zatnul zuby a tvářil se, jako by mu pranic nebylo. Ačkoliv Hemriona nic nezpozorovala a i kapitán sám se snažil svou bolest maskovat, du Martausovi neušlo, že si mimoděk chrání levou stranu žeber a dýchá jen mělce, aby předešel větší bolesti. Většinu předmětů zvedal výhradně pravou rukou, a když si sedal, zády se vždy opřel o nějakou stabilní vhodnou věc, aby vlastně napůl ležel, napůl seděl. Občas zakašlal a jeho rty dostaly lehce modrošedý nádech.
K večeři si všichni čtyři sedli k jednomu ohníčku, na tenkých klacíčcích opékali kousky masa. Robert se sice s opékáním připojil, ale sotva bylo maso ohřáté, prohlásil, že nemá vůbec chuť k jídlu. Rád svůj kousek věnoval Hermioně, která už podruhé svůj klacík upustila do ohně.
„Děkuju vám za svou záchranu, všem třem,“ prohlásila vděčně, rozhlédla se po svých třech společnících a každému věnovala hubičku na líci. Robert to ignoroval, protože byl příliš ponořený do vlastních úvah, proč je mu tak mizerně a nemá-li snad zlomené žebro, zato markýzin bratránek zrudl jako rak. Pak to nevydržel a zeptal se:
„A jaká bude odměna, drahá sestřenko?!“
„Můj otec vás bohatě odmění,“ slíbila ochotně.
„Pro mě bude odměnou, když mě nezavře do vězení,“ odtušil plukovník.
„To mi nestačí!“ vybuchl Hugo. „Víte dobře, co chci! Víte dobře, že chci jen vás a na penězích mi nezáleží! Jenomže vy jste se zamilovala do něho!“ Vrhl opovržlivý pohled na kapitána, který si nepřítomně prohmatával žebra. „Je to voják, co vám může nabídnout?! Podívejte se na něj a pak se podívejte na mne!“
„Tak se tak obávám, že mám asi…“ začal kapitán s bledou tváří a s bolestivou grimasou zkoumal svůj hrudník. Hugo mu však skočil do řeči:
„Že máte nepřítele? To máte pravdu, kapitáne! Já se jí totiž nevzdám! Je moje, a jestli se vám to nelíbí, tak to tedy řekněte, rád se s vámi o ni budu bít!“
Roberta to pohněvalo, že mu ukradl slovo a ke všemu si tolik nárokuje ženu, o které bylo více než zjevně znát, že ho nemá nijak ráda, totiž jako potenciálního milence. „Tak dobře, bude souboj,“ souhlasil.
„Výborně,“ zamnul si ruce Hugo, touže zbavit se byť i jen potenciálního soka v lásce k markýze. „Vy vyberte zbraně a já rozhodnu, kde se bude duel konat.“
„Meče,“ odvětil bez váhání kapitán a sáhl po svém rapíru.
„Přímo tady,“ vyrukoval se svým rozsudkem Hugo.
Hermiona vstala od ohně a sápala se po svém bratranci i po Robertovi. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ne!“ křičela naléhavěji, když ji ignorovali. „Ne, tohle nedělejte, prosím vás! Nechte toho!!“
Neposlouchali ji. Plukovník ji stáhl k sobě, objal ji kolem ramen a zamračeně ale nečinně nastávající duel sledoval. Zato Hermiona odvrátila tvář a zabořila ji do jeho uniformy.
Hugo se bil, jak nejlépe dovedl, brzy ale pochopil, že kapitán, byť zraněný, je pořád lepší než on, a to ho teprve dopálilo. Postřehl, jak lapá po dechu a ztrácí sílu, a rozhodl se ho dokonale vyčerpat, poněvadž bylo nanejvýš jasné, že Robert se unaví daleko dříve než on.
Jenomže kapitánovi dodávala sílu Hermiona. Po očku ji sledoval a věděl, že by s Hugem nebyla pranic šťastná. To nemohl dopustit. Nevěděl, zda po ní sám touží natolik, aby zaujal Hugovo potenciální místo, ale byl si jistý, že nechce, aby trpěla.
Čím déle však souboj trval, tím se cítil slabší a slabší, vyčerpanější a udýchanější. Před očima mu vyvstávaly černé tečky, které skrývaly za svou clonu jeho protivníka, srdce mu bilo rychleji, než by tušil, že je to vůbec možné, a co se dechu týče, při každém nádechu i výdechu ho sužovaly bolesti horší, než kdyby ho naráz proklálo třeba sto rapírů.
Markýza se rozhodla začít dívat v pravý čas. Jen asi minutu poté, co zvedla tvář z plukovníka a začala duel náležitě pozorovat, se totiž stalo něco nečekaného. Hugo, který zpozoroval, že Robertovi stále nedošly síly a vůbec se nějakým zázrakem zdálo, že vydrží ještě poměrně dlouho, naráz spadl hřebínek. Uvědomil si, že přestřelil a na souboj vyzval protivníka, kterého zdá se nikdy neporazí. Téměř silou nechtěné vůle, jako by mu rukou pohnula úplně jiná síla než by on chtěl, sáhl za opasek a tasil pistoli. Pomalu, jako by se zastavoval čas, ledabyle namířil a dvakrát za sebou vystřelil. Obě dvě sřely Roberta trefily. První, která ho zasáhla do paže, mu vyrazila rapír z ruky. Ta druhá, jíž se podařilo prodrat se do masa v jeho boku, způsobila, že strnule padl na kolena. Obrátil tvář na stranu a jeho pohled se střetl s Hermioniným. Byl by padl celým tělem na zem tváří do hlíny, kdyby ho do břicha nenakopl jeho nepřítel a nepřevrátil ho na záda. Kapitán zůstal bez hnutí ležet a nejevil známky života.
„Hugo!“ zvolala markýza plna hněvu a vyskočila z plukovníkova klína. „Vy podvodníku! Že se nestydíte! Abyste věděl, takhle jste mne nezískal ani náhodou! Nikdy mne nezískáte!“ Zatímco plukovník klekl k Robertovi a kontroloval životní funkce, sebrala ze země kámen a vší silou jím mrštila po nenáviděném bratranci. Kámen zasáhl Huga do hlavy, byl ovšem vržen z velké vzdálenosti, a tak ho ani neomráčil, natož, aby ho zabil.
Markýzin bratranec se beze slova otočil, přes rameno ještě zahrozil pěstí, a klidně odešel. Nikoho z vojáků nenapadlo ho sledovat.
Teprve nyní se dívka vrhla ke kapitánovi. V šeru soumraku uzřela du Martause, hrbícího se u jeho nehybného těla.
„Žije,“ vyslovil skomíravě slovo, které dívka toužila slyšet. Dodal ne už tolik vymodlenou dovětek: „Prozatím. Už den jsem ho sledoval a teď se mi má obava potvrdila. Má nejen dvě střelné rány, nýbrž i zlomené žebro.“
„Co to znamená?!“ zvolala markýza a uvažovala, ve které části těla se to žebro vlastně nachází. V životě o podobné podivnosti neslyšela.
Plukovník se na ni vážně zadíval a ona zbledla ještě více, než byste považovali za možné. Jeho oči jako by říkaly: To znamená, urozená slečno de Bouchais, že nemá valnou šanci. „Musíme dostat ven ty střely,“ prohlásil rozhodně.
„Jak?“
„Ta odpověď se vám nebude líbit,“ řekl tak tajemně, až jí přeběhl mráz po zádech. Ještě hůře se jí však udělalo ve chvíli, kdy jí skutečně vysvětlil, co musí udělat. Umínila si však, že má-li to být zkouška její lásky k Robertovi, pak ho ona miluje natolik, že ji podstoupí, byť se jí z toho skutečně zvedal žaludek.
„Proč to neuděláte sám?“ zajímala se, zatímco ještě sbírala odhodlání k činu a plukovník si svlékal košili.
„Budu chystat obvazy,“ vysvětlil prostě a začal ji trhat na pruhy látky. Byla sice zpocená, otrhaná a ušpiněná dávno zaschlou krví, ale nic čistšího by ve vojenském ležení stejně nenašli. Schválně si navíc vybrali místo dál od ostatních, aby si mohli nerušeně povídat, takže i jen jít pro vodu k ostatním by je stálo spoustu tolik drahocenného času.
Hermiona si zastrčila vlasy za ouška, sklonil se k Robertovi a jako by políbila krvavé zranění. Začala u jeho paže. Jeho kůže byla nepříjemně studená. Pak ale ústa pootevřela a začala nasávat teplou slanou krev s nepříliš lahodnou příchutí kovu. Vždycky ji s maximálním odporem i ulehčením vyprskla vedle sebe do trávy. Tak si počínala, dokud se nezmocnila střely. Na končetině nebyla nijak hluboko a nalezla ji skoro hned, ale když se přisála ke kapitánovu boku, kde projektil vnikl mnohem hlouběji, byla její nepříjemná práce podstatně delší.
Když se napřímila a pohlédla na plukovníka s vítězoslavným úsměvem, dvěma střelami na dlani a ústy zamazanými od krve, byl by se voják rozesmál nad jejím vzezřením, kdyby nebylo situace, v níž se nacházeli. Nepříliš šetrně rány obvázal, oblékl si štiplavý kabátec své uniformy a nepatrně si oddechl.
„Vy se v tom vyznáte,“ ocenila markýza. Pokrčil rameny.
„To musí aspoň trochu každý voják,“ oznámil skromně. „Vezmu ruce, vy nohy. Musíme ho dostat do města. Vy s ním počkáte před branou a já zburcuju rychtáře. De Paris potřebuje neprodleně doktora.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.02.2020, 13:32:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak konečně se dozvídám, kdo stál za únosem Hermiony, která byla odhodlána bojovat za svou svobodu, nebýt zásahu jejích přátel, nejspíše by na zámku zůstala do své smrti a musela by si toho starého šlechtice vzít. Jak se zdá, usiluje o její přízeň hned několik mužů. Souboj na meče vystřídaly rány z pistole. Trochu nefér, zdá se mi a Hermionin milý padá k zemi. Snad své zranění přežije...

Vcelku čtivý díl s časovými skoky, musel jsem trochu více dávat pozor, abych se v textu neztratil (kupříkladu tu je Hermiona v kobce tu zase ve své komnatě). Občas je vidět práce šotka Překlepníčka, který tak rád skáče i po mé klávesnici. Pozornější pročtení napoví. Chtělo by to vkládat menší porce textu, dlouhé texty nejsou příliš čtené (vím to i z vlastní zkušenosti, také mám dlouhé povídky na pokračování ve své sbírce na SASPI). Ale nechci tvrdit, že jsem se při čtení nudil, právě naopak.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Příběh se zakon...
baacinka
Jednička na des...
guru
Temné struny
Sonic
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr