obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5772 autorů a 391816 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Omadš 6+7 ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Rebekka publikováno: 21.02.2020, 16:08  
...
 

Nepočítala jsem s komplikacemi na naší cestě, proto jsem s sebou vzala jen minimum různých hojivých mastiček. Rozhodla jsem se vypravit se do apatyky. V Paříži jsem nebyla poprvé a něco málo jsem si její mapy z poslední doby přeci jen zapamatovala. Nejbližší apatyka nebyla nijak daleko. Tu chvíli se beze mě Robert taky obejde, říkala jsem si.
Lékárník nebyl o mnoho starší než já, ale jeho vlasy už se mohly chlubit stříbrem stáří. Vlídně se usmíval bezzubými ústy na každého zákazníka, a i když by se kdekomu mohlo zdát, že sotva stojí na nohou, pohyboval se s jistotou.
„To jsou k nám dneska hosti,“ přivítal mne laskavě. Musela jsem mu úsměv oplatit. „Lidi, kteří ke mně chodí, znám nejmíň dvacet let, vás jsem ještě neviděl. Přistěhovala jste se nedávno?“
„Jen projíždím,“ odpověděla jsem.
„Co potřebujete?“ optal se přívětivě.
„Pomoc,“ řekla jsem. A pověděla jsem mu, oč jde. Vyslechl mě, pak několik lahviček a obvazů schoval do mošny a apatyku zavřel. Dveře zamkl a zajistil petlicí.
„Vy jste také léčitel?“ zajímal se, když jsme pomalu kráčeli k hostinci, v němž jsem byla ubytovaná.
„Kdysi jsem působila jako markytánka v pár leženích,“ přisvědčila jsem. „Nejsem tak dobrá jako běžný lékař, ale troufám si říct, že na leccos vystačím. To ovšem neplatí o tomhle případě.“
„Je příjemné zase vidět někoho z vaší země,“ blekotal staříček. „Máte libozvučný přízvuk. Paříž je ovšem trochu z cesty, nemyslíte?“
„Ne pokud jedete do Británie,“ usmála jsem se. „Vy znáte i někoho jiného z mé vlasti?“
„Jistěže, pár vás tu je,“ přitakal on. „Znáte zlatníka Eriqa Jrömera? Ten je z Gon. Pak si ještě vzpomínám na jistou mademoiselle, ale jméno si nepamatuju.“
„Nevěděla jsem, že je nás tu tolik,“ pokývala jsem hlavou. Vešli jsme do šenku a já mu ukázala kapitána de Paris.
Letmo ho prohlédl. „Jsem jenom lékárník, i vy máte větší zkušenosti nežli já,“ omlouval se. „Snad pomůže tohle, kostival. Mělo by to urychlit hojení.“ Podal mi krabičku s mastí. „Probudil se už?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Přinesli mi ho sem včera v noci.“
„Aplikujte tu mast dvakrát denně,“ instruoval mě. „Kdyby se do zítra neprobudil, jděte pro doktora. Víc vám nepomůžu, už bych si měl pospíšit zpátky do krámu.“

Kapitán procitnul pozdě odpoledne. Mírně pootočil hlavu, zabloudil na mě koutkem oka a chraplavě zasípal:
„Kde…?“
Posadila jsem se na posteli, ten hlas mě vytrhl z přemýšlení o případu účinněji nežli hlas Simonův.
„Kde…?“
„Kde to jste? V Paříži, pane kapitáne,“ ubezpečila jsem ho. Sípavě se rozkašlal a pak ze sebe namáhavě vypravil další slovo:
„Her-mi-ona…“
„Markýza je v bezpečí,“ ujišťovala jsem ho. „Je s plukovníkem a mým přítelem na cestě do Chinonu.“
„Kdo… Kdo jste?“ vyzvídal.
„Já jsem… jen projížděla,“ šeptala jsem něžně. „Musíte odpočívat.“
„Musím…“ opakoval. „Musím…“ Usnul jako malé dítě. Chvíli jsem ho vískala ve vlasech, pak se znova uložila vedle něj. Byla jsem šťastná – to, že se probudil, zvěstovalo dobré znamení.
Po týdnu se stav mého pacienta rapidně zlepšil. Čím déle byl nucen zůstat v posteli, tím více protestoval, byl už schopen relativně normálně mluvit a dokonce mu trošinku zrůžověly tváře. Zároveň jsem věděla, že Simon s plukovníkem dopravili markýzu k jejímu otci a můj přítel by se mohl tak za týden dva vrátit do Paříže.
Jednoho dne už jsem to nevydržela, a protože bylo kapitánovi podstatně lépe, udeřila jsem na něj: „Tak, a teď spusťte, kapitáne – kdo jste doopravdy? Nějaký britský špion?“
„Jak to myslíte?“ podivil se.
„Vím, kdo jste. Vím, že pocházíte z Yorkshire, nebyla bych vyšetřovatelka, abych si to nedala dohromady.“
„Mýlíte se,“ odvětil.
„Tak mě poučte,“ vybídla jsem ho nesmlouvavě a posadila se k němu.
Vyprávěl mi, jak žil v Británii, dokud si jednoho dne před šest lety bez svolení nepůjčil otcův člun a nevyplul na moře. Bouře ho odnesla na jih k francouzskému pobřeží, měl tehdy štěstí, že se neutopil. Zde ho ale jali vojáci a považovali ho za britského špeha, stejně jako teď já. Několik let strávil v žaláři na zámku markýze de Bouchais, který Brity na smrt nenávidí. Tam také poprvé spatřil markýzu Hermionu, ačkoliv ona si na něj jistě nepamatuje.
Posloucháním stráží se celkem slušně naučil francouzský přízvuk i řeč, a tak v něm nikdo nepozná rodilého Brita. Přejmenoval se na Roberta de Paris a vstoupil do armády.
Poslouchala jsem jeho vyprávění, ale musel mi je zopakovat, neboť mi přeběhl mráz po zádech při zmínce, že markýz de Bouchais nenávidí Brity.
Simon byl ve smrtelném nebezpečí!
Můj přítel se z Chinonu ne a ne vrátit. Už jsem začala mít velké obavy, když jsem v Paříži vázla už celý měsíc. Simon měl být dávno zpátky! Něco se muselo pokazit.
Pak mne jednou za dalších pár dní dostihl posel s dopisem, v němž se mi markýza de Bouchais pokorně omlouvala, že její otec dal mého přítele zavřít do žaláře, sotvaže zjistil, že je to Brit. Tím si u mne pan de Bouchais velmi zhoršil reputaci.
Robert mi prozradil ještě jednu užitečnou informaci – se zlatníkem Jrömerem se několikrát setkal zde v Paříži, prý ten muž umí předstírat takřka jakýkoliv přízvuk. Je z mé země, ale dokáže mluvit tak, že zní jako rodilý Fin, Čech, Maďar i třeba Rus nebo Japonec.
To mi vnuklo nápad – umí-li předstírat jakýkoli přízvuk, mohl by si zahrát na Angličana dostat se za Simonem do vězení v Chinonu. Potrvá to sice nejméně další týden, ale snad to bude mít úspěch a já bych se skrze něj mohla dovědět, jak se Simonovi vede, a třeba ho i ze žaláře dostat. Markýzu de Bouchais podle jejích slov totiž otec do kobek nepustí. Ještě by mohla s tím Angličanem osnovat nějaké intriky, to tak!
A tak jsem si řekla: když jsem si troufnula nechat Roberta samotného, když byl v tak mizerném stavu, že se nemohl skoro hýbat, proč bych nemohla na pár hodin odejít dnes, kdy už je schopný sám jíst a dokonce se i mátožně pohybovat. Koneckonců, od jeho zranění uplynuly skoro dva měsíce.
Zlatník Eriq Jrömer byl o rok mladší než já a právě pracoval na jemném řetízku pro jistou zámožnou zákaznici, která čekala v krámku, když jsem přišla.
„Hned se vám budu věnovat, urozená paní,“ kývl na mě na znamení, že o mně ví. Na šperku pro tu neznámou pracoval zjevně již několikátý den, neboť byl vskutku záhy hotov, a jakmile žena zmizela, postavil se přede mne a obchodním tónem se zeptal, jak mi může být nápomocen.
„Nechci zlato,“ zavrtěla jsem hlavou, když začal ukazovat různé tretky, jež by se dle jeho názoru tak nevídaně vyjímaly na mém hrdle či pase. „Naopak vám zlato nabízím.“
Zbystřil. „Tak jakoupak službičku za to požadujete?“ zajímal se s neskrývaným zájmem.
„Nic světoborného,“ řekla jsem prostě. „Vypravíte se do Chinonu, ještě dnes. A tam se dáte zajmout a uvrhnout do vězení jistým markýzem de Bouchais.“
„Ach, to bude drahé,“ zamlaskal.
„Jsem si toho vědoma,“ ubezpečila jsem ho. „Uděláte to pro mne?“
„Pro to zlato rozhodně,“ nenechal se pobízet dvakrát. „Co mám v tom vězení dělat? Jistě vám nejde jen o to poslat mne pryč a vykrást mezitím můj krám, když nabízíte zlato.“
„Spoustu zlata,“ upřesnila jsem. Oči mu zasvítily živým zájmem. „Máte pravdu, jste chytrý a to umím patřičně ocenit. Tenhle měšec je záloha, třetina celé sumy, kterou obdržíte, když v Chinonu vyhledáte Simona z Oxfordu a pomůžete mu dostat se ven z žaláře markýze de Bouchais. A budete mi obden hlásit, jak se oba máte.“
„Co jsem komu udělal tak dobrého, že mi bůh seslal někoho tak laskavého jako jste vy, urozená paní!“
„Slečno,“ opravila jsem ho upjatě. „Zajdu se večer podívat do vašeho domu. Jestli tam budete nebo jestli budete tady, tu zálohu si vezmu zpátky ještě s úroky!“ pohrozila jsem, kdyby se mu náhodou nechtělo úkol splnit a peníze shrábnout zadarmo.
„Nedělejte si starosti,“ ujistil mne. „Udělám to.“
První dopis dorazil za týden. A nijak mě nepotěšil. Přišel od markýzy de Bouchais a psalo se v něm, že Simon utrpěl ve vězení zranění, prý ho zbili jiní vězni.
Na konci dopisu bylo jinou rukou (patrně rukou zlatníka Jrömera) připsáno, že to udělali kvůli dívce, která je s nimi ve vězení.
Jisté Giselle z Calais.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.02.2020, 16:06:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování. Náš pacient se zvolna uzdravuje, má nakonec dobrou opatrovnici. Zato markýz de Bouchais se činí a zavřel do vězení jejího přítele. Uvidíme, jak se lest povede a zdali jej naše bývalá markytánka (kapitánova opatrovnice) vytáhne z kobky na svobodu...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Miluj jí smrtel...
Ondřej Sedlák Nový
SVOU VINOU
KlaraViznerova
OTEVÍRÁM
Adjam
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr