obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391780 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jejich místo ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor mistrovamarketka publikováno: 22.02.2020, 23:14  
Rozhodli jsme se se synem, že napíšeme společně povídku. Já že začnu a on ji dokončí. Nakonec jsem já začala i dokončila.
 

Walter pomalu odložil příbor a zadíval se na malého voříška, který se mu s dychtivým výrazem opíral tlapkami o kolena.
„Ty chceš jít ven, Bonifáci? Hm, kdo by to byl řekl, já myslel, že chodíš ven jen velmi nerad…“ Promluvil na psíka škádlivě a současně se zvedl od stolu. Pomalu zvedl. Od té doby, co mu zemřela jeho Anna, jako by se celý jeho život zpomalil. Dny se vlekly, on se vlekl, všechno se jen vleklo.
„A taky už je mi přes šedesát. Je to vlastně taková přímá úměrnost - čím jsem starší, tím jsem pomalejší. Nebo nepřímá?“ Zaváhal ten bývalý profesor matematiky. „Ať tak nebo tak, stojí to za pendrek.“

Došel do předsíně, vzal z věšáku lehkou letní bundu a na poutko všité do kapsy pečlivě připnul klíče. Luskl prsty a Bonifác, čekající na signál, stáhl z poličky nad botníkem vodítko a položil ho Waltrovi k nohám. To byl takový jejich rituál.
„Kam bychom…?“ Walter se opět obrátil k psíkovi.
„Nejspíš do lesa, viď?“
Bonifác ho neposlouchal, soustředěně hypnotizoval dveře a třásl se nedočkavostí.
„Tak pojď.“ Otevřel Walter dveře a vyšli z domu.

V lese bylo chladivé ticho. Bonifác obíhal Waltera v pravidelných kruzích a občas se mu ztratil z dohledu, když některé vůně byly zajímavější, než jeho pán. Walter šel bezmyšlenkovitě po pěšině a nohy ho samy nesly známým směrem. Zhruba po půlhodině došli na místo, kterému Walter v duchu říkal „jejich“. Byla to malá lesní mýtina, nepravidelně oválná, s dvěma vysokými, napůl uschlými borovicemi na jednom konci. Walter usedl na balvan vyhřátý sluncem, o kterém si také navykl smýšlet jako o „jejich“. Vlastně všechno tam bylo „jejich“, i ty dvě borovice, holé, až na několik zelených větví vysoko v oblacích. „A dokonce i ta oblaka nad mýtinou jsou „jejich“.“ Usmál se pro sebe Walter.

Tuhle mýtinu objevili náhodou, bylo to asi týden po Annině pohřbu. Celou noc tenkrát proseděl v křesle u okna a uvědomil si to, až když k němu ráno přišel Bonifác a pohledem prosil o procházku. Celou noc seděl a zíral na jedno místo na koberci, ani na vteřinu neusnul, tím si byl jistý. Ale necítil se vůbec ospalý ani unavený. Necítil se dokonce ani hladový a přitom si nevzpomínal, kdy naposledy jedl. Necítil se to ráno vůbec nijak, leda snad mrtvý. Rozhodl se tehdy, že si s Bonifácem najdou svoje procházkové trasy, nebudou už chodit na místa, kam s nimi chodívala i Anna. A tak našli „jejich“ mýtinu.

Walter odpočíval na balvanu a Bonifác se mu rozvalil u nohou. Zalehl přitom keřík borůvek, které Walter obíral. „Počkej, Bonifáci, ještě nebyl otrhaný.“ Posunul ho Walter kousek stranou, obral poslední plody a podal je psíkovi. Bonifác je jediným plácnutím jazyka slízl z natažené dlaně. Měl borůvky rád. Walter si z něj někdy dělal legraci a říkal mu, že se měl původně narodit jako veverka, ale pak se něco pokazilo. A možná nebyl daleko od pravdy, Bonifác měl zrzavý hebký kožich a miloval borůvky, brusinky a jiné drobné ovoce.

Bonifác náhle vyskočil na všechny čtyři a upřeně se zadíval do prostoru mezi borovicemi. Walter se tam podíval také, zvědavý, co tam psík vidí. Ale nic tam nebylo, jen vzduch nad trávou se vlnil. „Asi horkem.“ Usoudil Walter a současně si uvědomil, že zas takové horko dneska není, tak čím to… Než stihl myšlenku dokončit, Bonifác se rozběhl ke stromům.
Walter se vylekal: „Snad neucítil nějakou zvěř?!“ Sice tu za těch několik měsíců nikdy nikoho nepotkali, ale jeho děsily historky o psech, kteří se rozběhli do lesa za srnou nebo zajícem a které nějaký aktivní myslivec odstřelil jako škodnou. Zvedl se, rychlou chůzí se vydal za Bonifácem a při tom na něj stále volal. Ale pes jako kdyby na Walterovu existenci úplně zapomněl. Doběhl k borovicím, proběhl mezi nimi a ve vteřině zmizel Walterovi z očí. „Musel zaběhnout do vysoké trávy.“ Pomyslel si Walter, ale okolo borovic žádná vysoká tráva nebyla, jen mech a pár balvanů. Spíše doběhl než došel k borovicím, ale Bonifáce nikde neviděl. Vzduch se tu pořád ještě vlnil.
„Já toho psa přetrhnu!“ Říkal si v duchu a opět se dal do pohybu. S pohledem upřeným do porostu za mýtinou vešel mezi borovice.

V tom okamžiku měl pocit, jako by se s ním celý les zahoupal a slunce současně vyšlo i zapadlo. Mýtina zmizela. Walter stál po kolena v měkkém mechu, nad hlavou se rozprostíralo fialové nebe a před tím se tyčila jakási zvláštní rostlina, která k němu natočila žlutobílý květ a upřeně ho pozorovala…

„Ne, nepozoruje mě, drze zírá...“ Opravil se v duchu. „A chce vědět, co jsem za rostlinný druh.“ Uvědomil si náhle a věděl, že se nemýlí. Kdesi u pasu zaslechl zašustění. Malý keřík po jeho pravém boku mu strkal větev do kapsy. Walter se ohnal rukou a poodstoupil. Zároveň vnímal velmi jemný pohyb, jako by se mech snažil držet jeho nohy, ale nedařilo se mu to. Rostlina pohnula svým květem směrem k Walterovi a ten se dal na útěk.

Běžel nazdařbůh vysokým mechem. „Modrým mechem, sakra!“ Křičel v duchu a zoufale se rozhlížel. Obklopovala ho záplava těch nejpodivnějších rostlin, jaké by si kdo mohl vymyslet. „Jsem snad zdrogovaný?“ Napadlo ho náhle. „Počkat, co jsem jedl? Kuřecí stehno a trochu brambor. Kompot. Jablkový kompot. A možná v něm bylo trochu rumu. Ale kdyby tohle způsoboval rum, nebyl by to snad jeden z nejlevnějších alkoholických nápojů, proboha!“ Pomyslel si prakticky.

Už sotva popadal dech. Rostliny mu překážely v běhu. „Záměrně překážely!“ Dodal v duchu. Chytaly ho za oblečení, pletly se mu pod nohy. Mech jako by se změnil v hustou kaši. Walter se zastavil. Srdce mu bušilo a hrudník se mu zdvíhal a klesal jako moře v bouři. „Ještě před rokem bych dokázal uběhnout daleko větší vzdálenost.“ Pomyslel si smutně. Před ním ležel hladký bronzový valoun, asi půl metru vysoký a metr široký. Walter se na něj posadil. Valoun byl příjemně hladký a teplý.

Vysoká travina strčila jedno stéblo do Walterovy kapsy, a když narazila na klíče, polekaně sebou škubla. Walter sundal klíče z poutka a na dlani je přiblížil ke stéblům. Rostlina přejížděla stéblem po kovu, a když jím došla k červenému rozlišovacímu kroužku, celé stéblo změnilo barvu na červenou. Walter se zasmál a rostlina se krátce zavlnila. Zabarvila červeně všechna stébla a Walter se ke svému překvapení upřímně rozesmál. Náhle zčervenaly všechny rostliny okolo Waltra a ve vzduchu bylo znát jakési napětí. Walter si byl jistý, že rostliny čekají, co on na to a smál se a smál.

Vtom spatřil o kus dál pohyb v mechu. Něco se dost rychle blížilo. Walter se vyděsil. Všechna pohoda odešla tak náhle, jak přišla. Podivná bytost už byla téměř u něj a stále ještě nebylo poznat, co se to v mechu přibližuje. Walter si rychle přitáhl nohy k břichu a díval se do mechu okolo bronzového valounu, na němž se krčil.

Z mechové záplavy náhle vystřelila zrzavá koule a dopadla na kámen vedle Waltra.
“Bonifáci!“ Walter se cítil provinile. „Já na tebe skoro zapomněl, kamaráde. Jsi v pořádku?“ Prohlížel si ho starostlivě. Ale nezdálo se, že by s Bonifácem něco bylo. Psík si lehl vedle něj a položil mu hlavu do klína. Walter mu vybral z kožichu pár uchycených větviček a položil je vedle sebe. Větvičky okamžitě sklouzly („Nesklouzly, ale sklouzly SE…“ Okomentoval to pro sebe Walter, nijak překvapený.) z valounu a ztratily se v mechu. Bonifác zavřel oči a Walter měl touhu udělat totéž. Cítil se šťastně jako už dlouho ne.

Po chvíli ho napadlo, že vlastně vůbec netuší, kde je. Nejenom, že neví, na jakém místě v „jejich“ lese, ale tohle asi nebude ani „jejich“ les, ne?
„Tohle nejspíš nebude ani naše planeta.“ Pomyslel si klidně. Slezl z valounu a rozhlédl se. O kus dál byla rostlina, která vzdáleně připomínala strom. Měla žlutý kmen, pokroucený a plný nějakých velkých oranžových ostnů a z kmenu vybíhaly větve.
“Vylezu co nejvýše a rozhlédnu se. Jen si musím dát pozor na ty ostny.“ Rozhodl se rychle. Došel k rostlině a opatrně na jeden z ostnů sáhl. Udiveně sáhl na další a další. Trny byly měkké a na omak sametové.

Položil nohu na první větev a vytáhl se na ni. Přidržoval se ostnů a natáhl nohu k další větvi. Větev se náhle pohnula a naklonila se tak, že na ni pohodlně přelezl. Když se bezpečně přidržoval, natáhla se k němu další větev. Walter se usmál. Rostlina mu pomáhala.

Netrvalo dlouho a byl nějaké tři metry nad zemí. Rozhlédl se kolem dokola. Vypadalo to, že všude je ten stejný magický les, ale na obzoru se vše ztrácelo ve zvláštní narůžovělé mlze. Náhle se upřeně zadíval směrem, odkud zřejmě přiběhl a překvapeně hvízdl. V dáli vyčnívaly z mlhy vrcholy dvou, jemu tak známých borovic.

Vzpomněl si na chvění vzduchu mezi nimi.
„To nebylo horkem.“ Řekl nechtěně nahlas a téměř se lekl zvuku vlastního hlasu. Skoro se sem nehodil, do toho jemného šumění a ševelení. Walter si uvědomil, že i s Bonifácem se tu bavil jen v duchu a pes na tento jeho „hovor“ reagoval jako vždycky.
Chvíli se díval k borovicím a potom, opět za pomoci rostliny, slezl dolů.

Došel k valounu a v duchu zavolal na Bonifáce, který se mezitím probudil, seskočil dolů a čmuchavě pobíhal v mechu. Walter mu připnul vodítko, ohlédl se směrem, kde v růžové mlze viděl dvě borovice, pak se k tomu místu otočil zády a pomalu vykročil hlouběji do lesa.
„Tohle bude to „jejich“ místo…“ usmál se na Bonifáce a pes mu úsměv oplatil.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.02.2020, 23:12:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Povídečka je čtivá a líbila se mi. Z "obyčejné vycházky do lesa" se vyklubal docela cizí a fantaskní svět, ve kterém náš hrdina se svým psíkem nakonec zůstal. Jen mám starost, jestli na "tom svém místě" prostě neumřel a jeho duše neopustila tělo a nevydala se do jiného světa (spolu se psem), ale to by musel umřít i ten pes, takže mé dohady jsou liché. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které nejdou vysvětlit, jako ona brána mezi oběma světy...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 23.02.2020, 0:35:44  
   mistrovamarketka: Děkuju, Šímo, za neuvěřitelně rychlou publikaci, komentář i hodnocení ☺️.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
New York
Nikis
Pozdě bylo při ...
Ian Stepheson
Já se jich nebo...
Thaddeus Colman
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr