obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915486 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39722 příspěvků, 5762 autorů a 391377 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ II ::

 autor Danny J publikováno: 23.02.2020, 15:07  
Kapitola 2-3
 

Kapitola 2



K večeru jsem se vrátil do domu Aultonových. Vyhnul jsem se hlídce a přes dřevěný plot ohraničující zahradu jsem se dostal dovnitř. Aultonovi seděli v kuchyni. Všichni. Margit, její bratr Christian a jejich rodiče.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem a usedl ke stolu.
„Dáš si čaj?“ zeptala se paní Aultonová.
„Ano, děkuji.“
„Byli tu gardisté, ale to už asi víš,“ ozvala se Margit.
„Samozřejmě, že to vím. Proto jsem utekl.“
„Hledají tě.“
„Ano.“
„Na můj dotaz, jestli jsi podezřelý, velitel stráže odvětil, že to, co se tam stalo by mladík, jako ty nedokázal,“ vstoupil do toho pan Aulton.
„Nemají podezření,“ přidala se Margit.
„Raději bych se držel mého plánu, bude to věrohodnější.“
„Byla jsem u doktora Mousiera. Máme, co jsme potřebovali,“ usmála se Margit.
„To je dobrá zpráva,“ kývl jsem.
„Jaký máte plán?“ zeptal se pan Aulton.
„Je lepší, když nic nevíte, pane Aultone. Kdyby vás gardisté chytli a mučili, mohl byste ohrozit…“
„…váš plán!“
„Záchranu vašeho syna,“ upřesnil jsem.
„Vážně to děláš pro Andrého?“
„Samozřejmě.“
„Moc si toho vážím,“ špitl a poklepal mě po rameni.
„Nikdy jsi nemluvil o svých rodičích,“ vstoupila do toho paní Aultonová svou překvapivou poznámkou.
„Můj otec se mnou nebyl nikdy spokojený, byl jsem hanbou rodiny, ačkoliv jsem nikdy neudělal nic špatného. Snažil jsem se pomáhat a nakonec jsem skončil jako výpomoc v hostinci.“
„A tvá matka?“
„Myslím, že mě v srdci uchovává, přestože se změnila.“
„Změnila se?“
„Když jsem dosáhl věku dvanácti let, začal jsem mít pocit, že do té rodiny nepatřím. Nejenom ponižováním a odstrkováním, ale i myšlením. Zmínil jsem se o tom své matce a to jsem neměl dělat. Od té doby s ní nebyla kloudná řeč. Jako by se něčeho bála.“
„A tvůj otec…“
„…byl ke mně odměřený.“
„Obávám se, že vím, proč,“ poznamenala trpce.

Hned jsem pochopil, že jako žena vycítila během tohoto rozhovoru více, než jsem poznal já za celou dobu v Ykkhó.

„Skutečně?!“ vyhrkl jsem.
„Nerada bych tvou matku obvinila z něčeho, co nemusí být ani pravda, přesto si myslím, že tvůj otec není tvůj skutečný otec.“
„Co-že?!“

Byl to šok. Rozbušilo se mi srdce. Uf! Začalo se mi dýchat těžce a nebýt Margit, která mě začala hladit po ruce, tak bych zřejmě odešel.

„Je mi to líto,“ dodala Ofélie Aultonová.

Její smutný výraz ve tváři byl upřímný.

„Zřejmě proto jsem se stal tím, čím jsem,“ pronesl jsem najednou a podíval se na Margit. „To by však znamenalo…“
„…moji předkové jsou také Shana,“ přerušila mě.
„Věděl jste to?!“ podíval jsem se na pana Aultona.
„Samozřejmě.“
„Nebáli jste se, že některé z vašich dětí se stane…“
„…věděli jsme, že se to může stát, ale vzhledem k tomu, že na tomto území už stovky let žádný čaroděj nebyl spatřen, nepředpokládali jsme to.“
„Můžeme se tedy dozvědět něco více o tomto Řádu? Sám jsem byl překvapený, když mě ten Troll vyhledal…“
„…Probouzeč!“
„Kdo?“
„Je to Probouzeč. On vyhledá předurčené a obdaří je medailonem, který je spouštěčem jejich moci.“
„Chcete říct, že máme moc i bez něj?“
„Ano.“

Byl jsem překvapen, co všechno ví.

„Že toho tolik víte?“
„Vím jen málo z toho všeho, co budete znát vy, když se ve váš probudí pravý Shana.“
„Znamená to, že nejsme pravý Shana?“
„Jste jen učedníci.“
„Říkala jsi, že jsme Shana,“ podíval jsem se na Margit.
„Našla jsem knihu, ve které jsem se o tomto řádu dozvěděla. Hned jsem pochopila, že schopnosti, která mám…ehm…myslela jsem, že jsem Shana.“
„Našla jsi babiččinu knihu, že?“ podotkla paní Aultonová.

Margit přikývla. Překvapilo mě, jak byla v klidu. Mnozí z nás by byly strachy bez sebe. Někteří by nás vyhnali, ale oni byli neuvěřitelně klidní.

„Děkujeme, že jste nás nevyhnali,“ pronesl jsem a posunkem hlavy ke stolu jsem za ně pomodlil.
„Probouzeč musel mít důvod, proč vás vyhledal,“ dodala paní Aultonová a upravila si vlasy, které jí sklouzly do čela.

Napil jsem se z plechového hrnku voňavého čaje a úsměvem obdaroval všechny přítomné.

„Teď když jsme mezi nás vpustili upřímnost, mohli byste nám říct o svém plánu,“ ozvala se po chvilce paní Aultonová. „Přece jenom se to týká Andrého, našeho syna.

Podíval jsem se na Margit a poté na její rodiče.


„Když upřímnost, tak upřímnost,“ pronesl jsem a pokračoval. „Neměl jste pravdu, když jste říkal, že Clerence byl strůjcem vzpoury proti monarchii,“ podíval jsem se na pana Aultona. „Chlapci se o ní v hospodě bavili, ano, to je pravda. Všechno to však začalo, když jsem přišel já. To já jsem vyburcoval ostatní ke vzpouře. Začali jsme tomu říkat revoluce. Smrt králi. Smrt monarchii. Když jsme přepadli Severní pevnost a ukradli zbraně, tak se velení ujal Alain Dupuis, a bylo rozhodnuto, že budeme bojovat. Někteří chtěli zůstat v uličkách, ale mně se to zdálo nebezpečné, tak jsem navrhl val za městem. Clerence i André mě podpořili a všichni jsme se přesunuli za město. Když na nás vojáci zaútočili, skoro všechny jsme postříleli…“

Na okamžik jsem ztichl, když jsem viděl překvapené výrazy všech přítomných. Sledovali každý pohyb mých úst. To však nebylo všechno.

„…bohužel euforie z vítězství nás zaskočila nepřipravené a všichni až na mě a Andrého, vyběhli ke gardistům, aby je dobili. Křičel jsem na ně, ať se vrátí, ale neposlouchali mě. Když se kouř rozplynul, z uličky vypochodovali další vojáci. Zaklekli a začali střílet. Všichni byli během chvilky mrtví. Řekl jsem Andrému, že musíme utéct, ale on odmítl. Znovu jsem naléhal, ale zbytečně. Byl rozhodnutý se jim postavit…“

Pan Aulton vybouchl. „Vždyť to byla sebevražda!“

„Ano, já vím. Bohužel nechtěl odejít. Nechtěl jsem zemřít, protože jsem věřil, že osud se mnou má jiné plány. Utekl jsem do lesa. Po nějaké době tam tudy jel kočár madam d´Elzzbierppe, naskočil jsem tajně na něj a myslel jsem, že uniknu, ale kočár po nějaké době havaroval. Zachránil jsem komtesu d´Elzzbierppe, která se pak následně postarala o mě, protože jsem byl zraněný. Tak jsem se ocitl na zámku knížete de Taale.“
„André tam zůstal, ale nezemřel?“
„Myslel jsem si, že ano, ale Margit stále cítí jeho energii.“
„Víte, kde je?“
„Ne.“
„Tak jak ho chceš zachránit?“
„Tohle je náš plán,“ odvětil jsem. „V Kamenných vrších jsou tunely. Tam se s Margit vydáme, ona mě spoutá. Zůstanu tam nějakou dobu, než mě tam gardisté objeví. Stejně tak jako mrtvolu muže, který zabil knížete. Tím se zbavím podezření a dostanu se znovu na zámek. Věřím, že informace, kde vězní Andrého, získám buď od komtesy d´Elzzbierppe nebo jejího bratránka kapitána de Taale.“
„A vy máte mrtvolu muže, který zabil knížete?!“ zeptal se překvapeně pan Aulton.
„Ne, otče. To je jen náš plán. Nikdo neví, kdo zabil…“
„…já ho zabil!“ vyhrkl jsem.
„Co-cože?!“
„Jak?“
„To přece není možné.“
„Jsi velmi mocný, že ses dostal až k němu,“ dodala paní Aultonová.
„Vraždil mladé dívky, nemohl uniknout trestu,“ poznamenal jsem a nadechoval se, když mě přerušila svou otázkou paní Aultonová.
„To bylo za Catherine?“
„Ano! Smrt si zasloužil,“ pronesl jsem hrdě.
„Bez pochyby!“

Pak však pronesla větu, při které jsem si vzpomněl na Andrého.

„Taková moc, může přivolat ještě větší zlo, než je nynější monarchie.“

Sklopil jsem hlavu a poté řekl. „To samé mi řekl André…“
„…je to moje vina. Já za ním šla do zámku. Kdybych to neudělala, vrátil by se do pokoje!“ vyhrkla Margit.
„Dnes to není o vině, dcero,“ promluvil pro změnu otec.
„Nechceme vás soudit,“ přidala se paní Aultonová. „Co stalo se, už nejde vrátit. Je to však zkušenost, ze které byste se měli poučit. Nechtěla, bych se dožít dalšího věku Nula…“
„…kdy shořel svět,“ doplnil jsem. „To André také říkal.“
„Jen si pamatujte oba, že taková moc sebou přináší zodpovědnost,“ dodala a vstala od stolu.

Pak se na nás podívala a s úsměvem na tváři nám oznámila, že se bude podávat večeře.

„A teď se najíme!“

Vypadlo to z ní jako bychom se nebavili o ničem důležitém.

„Čeká náročný večer!“ dodala.

Nás? Jaké nás? Ten plán se týká jen mě a Margit. Zatahovat do toho ostatní rozhodně nehodláme.

„Jak to myslíte?“ rozhodl jsem se zeptat, ačkoliv jsem něco už tušil.
„Já a pan Aulton odvezeme o půlnoci mrtvolu ke Kamenným vrchům. Christian nám pomůže,“ podívala se na něho.

Byl samozřejmě rád. Celou dobu mlčel a myslím, že se bál, že ho do toho nebudou chtít zatáhnout. Byl nadšený.

„A ty se tam pak přesuneš s Margit před východem slunce,“ pokračovala. „Budete pokračovat ve vašem plánu. Margit se vrátí domů. Všichni pak budeme netrpělivě očekávat, až nám ze zámku dorazí zpráva, že jsi živ a zdráv.“
„Máte to pěkně vymyšlené,“ uznale jsem pokynul hlavou. „Musíte být na svou ženu opravdu hrdý!“
„To také jsem,“ pronesl pan Aulton a s úsměvem na tváři se ohlédl za svou ženou.
„Jednou najdeš dívku…“
„…nemám takové myšlenky,“ přerušil jsem paní Aultonovou.
„Láska přichází nečekaně.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ pokynula hlavou a podívala se na svého muže.
„A jde se jíst!“ pronesl pan Aulton a úsměvem obdařil všechny přítomné.


Dnešní večeře se skládala z vepřového masa a kusu chleba. Všichni hodovali, jako by to byla jejich poslední večeře. Jen já jsem jedl střídmě. Přece jenom budu vězeň, který nedostával najíst. Musí to vypadat věrohodně.










Kapitola 3



22. srpna 1833.


Přesně o půlnoci vyrazili Aultonovi s povozem ke Kamenným vrchům. Od té doby jsem už nespal. Ani Margit, která za mnou přišla do pokoje. Chvíli jsme si povídali. Mluvila především ona. Vyprávěla o svém dětství. O tom, jak s Andrém kradli sousedům jablka. O tom, jak se poprvé zakoukala do kluka, který si jí kvůli jiné nevšímal. V tu chvíli mi nedošlo, že mluví o mně, ale když se zmínila, že přišel z jiného města, měl jsem podezření, že mi tím příběhem chce něco naznačit.

„Máš o mě zájem?“ už jsem to nevydržel a zeptal se jí přímo.
„Co-co-že?“ začala koktat.
„Nejsem domýšlivý, ale řekl bych, že ten příběh je o nás dvou…“
„...mlč, prosím!“ vyhrkla najednou.

Seděla vedle mě, a když jsem k ní natáhl svou ruku, odstrčila ji.

„Přišla jsi za mnou na zámek a přinesla jsi mi medailon. Riskovala jsi, že tě odhalí a proč?“
„Potřeboval jsi pomoc.“
„Miluješ mě?“

Margit okamžitě sklopila oči.

„Jsme tu sami, Margit.“
„Ano, miluji tě. Už od první chvíle, když jsi k nám přišel…“
„…jsi mladá krásná dívka. Proč bych to měl být zrovna já?“ zeptal jsem se a dotkl se její ruky.

Tentokrát neucukla.

„Láska je mocná čarodějka. Věříš tomu, Ettöri?“
„Ano.“
„To jsem ráda,“ pousmála se a rukou se dotkla mé tváře.

Několikrát ji pohladila a prsty zavadila o mé rty.

„Chci, abys to byl ty,“ šeptla a naklonila se ke mně blíž.

Políbila mě.

„Jsi si jistá?“ zeptal jsem se opatrně, abych nic nepokazil.
„Jsem,“ usmála se a znovu mě políbila.

V ten moment jsem si uvědomil, že mě s tou krásnou mladou dívkou čeká milování. Trochu jsem měl strach. Hlavou se mi honila spousta možností, jak jí odmítnout. Upřímně, kdo by odmítl? Nikdo. Ještě jsem se neocitl v této situaci i pro mě to bylo poprvé. To ona však nevěděla a očekávala, že jí zasvětím.

„Chci tě,“ zašeptala mi do ucha.

Opatrně se položila na postel a očekávala, že se jí zmocním. Snažil jsem se ji nezklamat. Přejel jsem rukou po její tváři a přitiskl se k ní. Následoval vášnivý polibek. Po něm hned další a další. Svlékl jsem se a jí pomohl ze šatů, které naštěstí neměly tolik vrstev jako dvorské šaty. Pochopitelně Margit byla chudá dívka.

„Jsi nádherná,“ šeptl jsem a přitiskl se na její nahé tělo.

Její kůže byla tak jemná a teplá, že mě vzrušovala víc a víc. Doteky dívčích rukou ve mně probudili něco, o čem jsem neměl ani zdání. Jak je možné, že jsem tohle nikdy nepocítil? Rozhodně to nebylo žádné kouzlo, které ve mně vyvolalo takové pocity. Určitě cítí to samé, pomyslel jsem si a dotkl se jejích prsou. Byly takové malé, akorát do ruky. Lehce vzdychla a zmáčkla mě na boku. Poté přišel okamžik, který netrpělivě očekávala. Byl jsem něžný a nespěchal. Chtěl jsem, aby na naše první milování měla krásné vzpomínky.


* * *

Po nějaké době jsme leželi nazí vedle sebe. Přikryti nadýchanou peřinou. Tiskla se ke mně. Cítil jsem její dech na hrudi. Nechtěl jsem kazit překrásnou atmosféru, ale museli jsme vyrazit. Věděl jsem to já a věděla to i ona. Přesto jsme stále leželi vedle sebe a mlčky vychutnávali poslední zbytky vášně.

„Víš, že…“
„…musíme jít, já vím,“ přerušila mě.

Její ruka mi pohladila tvář.

„Bylo to krásné,“ šeptla a polibkem to stvrdila.
„Souhlasím,“ poznamenal jsem a pohledem na její nahé tělo jsem se rozloučil i já s vyhřátou postelí.

Vstal jsem a oblékl se. Na tento večer rozhodně nezapomenu. Navždy si ho uchovám ve své paměti.

„Musíme jet,“ pronesla Margit.
„Zdrželi jsme se.“
„Jen chvilku,“ dodala s provinilým pohledem.

Pokynul jsem hlavou a opouštěl místnost jako první. Margit byla hned za mnou. Počkal jsem na ní u východu. Zhasl jsem petrolejovou lampu a poté otevřel dveře. Jakmile prošla kolem mě, zavřel jsem za sebou a následoval jí do stáje, kde na nás čekali koně. Osedlali jsme je a potichu vyvedli ven. Pro jistotu jsme na ně nasedli, až v temné uličce, aby nás v první chvíli nikdo nepoznal. Vyrazili jsme na místo určení. Kamenné vrchy.

* * *

Po nějaké době jsme se přiblížili ke světlu, které občas problikávalo na začátku jednoho tunelu. Tam byli Aultonovi a připravovali tajný úkryt Romanského vraha. Tak jsem ho pojmenoval, abych tomu dodal trochu hrůzy.

„Už jsme vše připravili,“ pronesl pan Aulton, když jsme se objevili v tunelu.
„Dobrá práce,“ pochválil jsem je.
„Teď už můžeme odjet. Zbytek určitě zvládnete,“ dodal a mávl na svou ženu a syna Christiana.

Během následujících vteřin odjeli směrem do města. Mohou jet v klidu, protože mají prázdný povoz. Kdyby je zastavila stráž, nemusí mít strach, že budou mít problémy. Přesto by museli vysvětlit, co dělají v noci venku.

„Jdeme na to,“ pronesl jsem a převlékl se do roztrhaného a špinavého oblečení, které jsme přivezli s sebou.

Umazal jsem si obličej vlhkou hlínou a postavil se k připravenému kůlu, ke kterému mně Margit přivázala provazem. Poté jsem sklouzl k zemi a posadil se do písku.

„Nebude to pohodlné,“ poznamenala.
„Věřím, že ten dopis, který jsme napsali, předáš, co nejdříve královským gardistům.“
„Hned ráno tam zajdu,“ dodala a do velké mošny uklidila moje věci, které jsem nechal ležet na zemi.
„Hlavně buď opatrná. Drž se plánu a za žádnou cenu se nesmíš prozradit.“
„Máš o mě starost?“
„A-ano.“
„To je milé, ale umím se o sebe postarat.“
„To je dobře,“ pokynul jsem hlavou a pobídl ji, aby přistoupila ke mně.

Margit zavěsila mošnu za sedlo koně a vyrazila za mnou.

„Teď mi dej dvě rány do tváře!“
„Co-že?“
„Musíš mě praštit, aby mi uvěřili, že jsem trpěl.“
„Já.“
„Udělej to!“

Nechtělo se jí do toho. Při vzpomínce na milování se mnou, neměla ani sebemenší chuť mi ublížit.

„Margit. Je to nutné.“
„Já vím,“ kývla a připravila se k úderu.

První ránu jsem skoro necítil, ale při druhé si dala záležet a v tu chvíli jsem viděl všechny svatý.

Pfuf!

Vyplivl jsem krev z úst a pousmál se.

„To bylo asi moc, co?“ vyhrkla a omlouvala se.
„Uvidíme se brzy. Teď jdi domů,“ procedil jsem mezi zuby a svěsil hlavu dolů.

Nesnáším loučení a hlavně jsem věděl, že tohle by nemuselo dopadnout, tak jak jsme plánovali.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.02.2020, 15:05:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavé čtení. Jak to asi dopadne, půjde vše podle plánu, nebo se něco zvrtne, přeci jen plány jsou plány a jejich plnění (viz realita) je něco jiného. Líbilo se mi, že jsi do příběhu namíchal trochu i žánru fantasy (viz kouzla a čáry, kterými náš hrdina pomstil nebohé dívky a zabil šíleného šlechtice). Nakonec i láska je mocnou čarodějkou a tak zažil náš hrdina i krásné chvilky s mladým děvčetem. Kdo ví, na jak dlouho se spolu neuvidí, to ukáže čas a další události, jde tu přeci o osvobození uvězněného mladíka...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Infúze na zážit...
Majrenka
Byli čtyři
pilot Dodo
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Sprostý koktající piáno
guru
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr