» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141744

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Černá a bílá ::

čuk	publikováno: 16.01.2007, 0:20

Další povídka z cyklu Obraz.
Použit motiv kresby bílé čáry z povídky Nancy Lottingerové: "Kresba bílé čáry", na Saspi publikované, a to se svolením autorky.


	Černá a bílá V úzké uličce na chudém okraji města panovala bezměsíčná, bezhvězdná, bezhlučná a bezhlasá noc. Téměř dokonalá byla i tma v malém pokojíku v prvním patře zchátralého činžáku. Čerň narušovaly jen tušené obrysy postavy sedící před čímsi, co mohlo být považováno za stojan s napnutým černým plátnem. Jen paleta s barvami zářila, jakoby obsahovaly nějaké luminiscenční přísady. Duha, paví chvost uprostřed prostoru. Nejvíce hatila tmu bílá barva. Podobala se bělostnému slunci zakletému do malého kotoučku, který se zastavil po pravé ruce malíře jako jeho společník. Černí byl prosycen i sám malíř. Černé bylo jeho nitro s černou krví, kolující tepnami a žilami ve smutečním rytmu smutného srdce. Jen v očích se zachytil odraz té bílé z palety a možná celé spektrum barev, neviditelné a skryté kdesi na sítnici. Na stolku ležel i štětec a stála sklenice s čirou tekutinou. Nespočet štětců se povaloval po zemi jako odhozená přeštíhlá dřevěná těla s barevnými skvrnami místo tváří. Černý stín se díval na černé plátno. Pak zvedl ruku. Na plátně se objevila sotva znatelná bílá tečka. Změnila se v bílou čárku. Ta se rozeběhla k zběsilému pohybu po černém obdélníku, zdánlivě chaoticky, zdánlivě beze smyslu, snad jen s nějakým hluboce skrytým pocitem. Čas odtikával jako neslyšné kapky deště za tmavým rámem okna. Zdálo se, že malíř má zavřené oči. Když pohyb na plátně ustal, muž je otevřel a podíval se na svou neviditelnou pravou ruku. Nahmatal ji. Byla sevřena v pěst. Rozevřel ji, byla prázdná. Ozvalo se lehké cinknutí, první zvuk po nekonečně dlouhé době a na podlaze se objevilo přeštíhlé tělo s bílou skvrnou místo obličeje. Mělo obrysy křehké dívčí postavy. Muž se podíval na plátno. Zářilo.Téměř plasticky z něho vystupovala překrásná tvář líbezné dívky. Možná že taková nebyla, ale malířovi se to tak jevilo. Možná, že byla obyčejná a tuctová. Pro malíře ne. Muž si protřel oči a pohlédl znovu na kouzelný a kouzlící obraz. A věděl, že to není sen. Alespoň si myslel, že ví. Myslel dlouze, neboť jeho paměť, celé jeho já, byly před tím téměř mrtvé. Dívka držela v ruce zrcadlo. V něm se obrážel malířův obličej v pohyblivém střídání výrazů černi a běli. Jakoby na pozadí amalgámové vrstvy, jako v podivných hodinách, běžel čas pocitů, čas radosti i čas konečné bolesti. V očích, těch skutečných i těch vzhlížejících ze skleněné masky, však byla zakleta neměnná a trvalá touha. Příslib konce černé cesty. Muž na stoličce před plátnem pevně stiskl oční víčka. Jak noc postupovala spolu s ručičkami vzdáleného věžního orloje, malíř občas pohlédl na plátno. Pak nastala chvíle, kdy bílé barvy na černém pozadí namalovaného obrazu dostávaly šedý odstín, vyblédaly, čímsi pohlcovány, a plastický obraz roztával ve svých konturách . Muž sevřel víčka ještě pevněji. Když je otevřel, byl za oknem bílý den a nic jiného. Celé plátno obrazu bylo pokryto bělostí, bez jediného obrysu, jediné čáry, jediné tečky, v souvislé jednotvárné ploše. Kdesi zmizel černý kontrast dialogu tak výrazných odlišností. I zrcadlo oněmělo. Kam se vlastně ztratilo? Pohrozil směrem k oknu a řekl něco hlasem, jehož ozvěna poprvé po dlouhé nadvládě ticha rozvlnila stojatý vzduch v místnosti. Muž řekl čemusi či komusi za oknem: „Proč mi byla odňata?“ Uslyšel odpověď: „Takový je tvůj úděl. Ale ona se vrátí. Každou další bezhvězdnou a bezměsíční noc.“ „Mám čekat?“ „Záleží na tobě. Na hvězdu padající z nebe se čeká dlouho. A jednou se hvězda objeví i ve dne.“ „Jak dlouho mám…?“ „Věř, že tvá chvíle přijde. Naslouchej a dívej se jako hudební nástroj v pouzdře pohozený kdesi mimo tento svět. Cožpak zimní čekání se nezdá kořínkům květin nekonečné, než je jim dovoleno rozkvést v pestrobarevnou louku?“ Muž mlčel. Sebral z podlahy štětce a vymyl je u oprýskaného vodovodu na chodbě. Pak vzal se stolku sklenici a do výlevky vylil její průzračný obsah skrývající prudký jed. Sklenici vypláchl, postavil na stůl a zasunul do ni svazek štětců, nyní bezbarvými hlavičkami vzhůru. Zblízka si prohlédl neporušenou pláň malířského plátna. Vzal paletu a štětce a přistoupil k plátnu. Jak vteřiny, minuty a hodiny dne plynuly, rozkvetaly na něm nádherné květy v barevných fontánách. Až přišel soumrak a barvy začaly blednout. Malíř se poprvé pousmál a rozházel štětce po zemi. Jen ten za dne nedotčený, s vlasy bílými jako byly ty malířovy, mohl snít na stolku svůj sen. Ve skleničce. Muž se podíval do střepu zrcadla opřeného v koutě. Uviděl svou tvář stejnou jako den předtím, jen vlasy byly ještě včera uhlově lesklé. Muž věděl, že noc se bude opakoval. Muž čekal, do sebe zakuklený, utopený jako ve ztroskotané ponorce. Trpělivě. Nebyl však zbaven citu a myšlenky. Umiňoval si, že hned příští den si koupí fotoaparát a vyjde ze svého uzamčeného prostoru. Koupí si ho, i když vytušil, že objektiv zachytí jen tmu, nic víc. Pak ho napadlo: při návratu zpět do své garsonky s malířským stojanem, židlí, stolkem a matrací, v druhém koutě než jsou střepy zrcadla, na té cestě jistě ucítí vůni ze záhonu růží v malém parčíku za rohem, růží, ruměnných tvářiček vyrůstajících ze zeleného trávníku, který se podobá oáze po dlouhé pouti písečnou pouští. Pousmál se po druhé, neboť cítil, že čerň skrytá v jeho těle se začíná rozplývat. Bude čekat. Nejenom na noc, ale i na příští den, jehož odstíny nelze odhadnout. A popříští den. Na celou řadu dní. Až nastane okamžik, kdy se za noci neslyšně otevrou dveře. On se neotočí, ale bude vědět, kdo to vešel a kdo se k němu neslyšně přibližuje. Pak si pomyslel: proč by si nemohl následujícího dne koupit nový film od prodavačky ve fotopotřebách? Od černovlasé dívky nebo ženy, z jejíž tváře nebude možno odečíst věk, která jako by vypadla z oka té tváři na nočním obrazu? A jejíž tělo bude zářit bělostí? Podíval se z okna a otevřel je dokořán. Den konečně vstoupil a zaplašil i v koutech usazenou tmu.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 16		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

stevenson	18.01.2007, 23:33:36

viz ostatni.. ikdyz na mne asi az dost.. ale libi .-))

Anquetil	17.01.2007, 17:01:15

Úžasně poetickou formou vytváříš ve čtenářově mysli nádherné obrazy. Díky, tohle je přesně můj šálek čaje! :o)


ze dne 17.01.2007, 17:21:04
čuk: Díky ti za hodnocení. Těší mě, že dosti strohým stylem s minimem kudrlinek vzniká citlivé dílo. Mně v poslední době překvapil Josef Čapek. jak expresivní, čisté a hezké jsou jeho malby a jak někdy překudrlinkovaná je jeho některá próza.

Teréza Nebeská	17.01.2007, 13:18:14

Ano, to je hodnotné dílo. Kam se hrabe Durych se Sedmikráskou? :) Moc se mi líbilo, mám ráda obraznost a symboliku a tady obého bylo dosti:) 1

Snílek	16.01.2007, 22:16:34

Moc tomu nerozumím. Už jsem tady narazila na pár dílek, kterým nerozumím, ale důležité pro mě je, jestli nechají nějaký dojem, a ten tady mám. Jsem z toho vždy trochu rozpačitá a připadám si hloupě, že jsem nepochopila co chtěl autor říct (i když vím, že někdy toho zas tak moc říct nechtěl). Tady to na mě působí, že malířovy vnitřní pocity se pomalu dostávají do reality a on zjišťuje, že je také něco jiného než jeho vnitřní svět. A pokud to tak vůbec není, tak se omlouvám.


ze dne 17.01.2007, 8:10:24
čuk: díky, je to tak jak říkáš. Byla to noc střetnutí černé s bílou a jemu se učinkem "tajemné bílé" dostalo určitého podobenství, a nasměrování ven, mimo sebe, ke skutečné dívce, která mu poslala tajemný signál. Je to trochu psychofantastické. Ale lze to ovšem vidět i z jiného úhlu. Já vždy nepíšu předem promyšleně, a někdy cítím, že to tak musí být. Tady jsem se snažil o kontrast barev a vítězství barev- a tedy i dne- nad černí (a nocí) Náznaky barevnosti jsou tam i v té malbě květů nebo záhonku v parku.

Nancy Lottinger	16.01.2007, 21:51:23

Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger* ze dne 16.01.2007, 21:43:08* hm... na to určitě něco bude :-) Když to nechávám uležet, tak vždycky vypnu a dělám, že neznám okolnosti a snažím se vyčíst, co se autor - já - snaží říct okolí... Když je to impulzivní, holt sklízím kritiku nebo úspěch . nic mezi tím :-D

Nancy Lottinger	16.01.2007, 21:43:08

Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger* ze dne 16.01.2007, 21:13:49* Máš pravdu, píšu impulzivně, to je někdy na škodu, i když paradoxně někdy ne :o). Snažím se už některé věci nechat uležet, jenže někdy jsem tak "nedočkavá", že se chci podělit o svůj první dojem, ne o upravenou verzi... A někdy mám zase pocit, že se sama v dílku ztrácím


ze dne 16.01.2007, 21:48:13
čuk: To ses dobře vystihla, ale je to možná dobře a nedá se to lámat přes koleno. někdy by to chtělo určitou "zapomnětlivost" na sebe a vnímat to očima čtenáře, který nezná to, co si myslíš, nenapsalas to, a ono je to třeba pro něho důležité. Ovšem myslet jen na čtenáře je taky blbost

Nancy Lottinger	16.01.2007, 21:13:49

Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger* ze dne 16.01.2007, 20:59:02* Už jsem ti řekla, že někdy mluvíš hrozně složitě? :-) Ale pochopila jsem to :-) Mno jo, mám se toho ještě hodně učit


ze dne 16.01.2007, 21:35:36
čuk: Tohle není ta správná odpově´d, každý jsme jiný, pokud se chceš něco učit, tak trošku uspořádávat ( strukturovat) své pocity, aby měly systém s "uvodem, vyvrcholením a dozníváním" Anebo i jinak, ale někdy píšeš až moc impulzivně, bylo by dobře třeba věci nechat trochu odležet, já alespoň pak mnoho ve svých těxtech nedostatků objevím. Ale někdy nedostatky považují za dobré, a tím se vytvářejí disproporce, ale bez nich by se ztratila originalita.

Nancy Lottinger	16.01.2007, 20:59:02

Tak jsem se k tomu konečně dostala :-) Jak jsem již řekla, má to v sobě děj, tím se to liší od toho mého... I když to ve mně vzbuzuje jiné pocity, než to, co jsem psala já. :-)


ze dne 16.01.2007, 21:09:42
čuk: Liší se to i charaktery tvé a mé postavy a dívám se na to jako zvenčí, jako součást reality se snahou odsubjektivizovat to a vyhnout se psychologizování zoufalství, spíš to zobrazit prosřednictvím věcí. A je tam u mne samozřejmý jinotaj.

Vlaďka	16.01.2007, 14:17:02

Píšeš velmi poeticky a neuchopitelně...Jako bych vstoupila do něčího snu. Moc pěkné...

Maura	16.01.2007, 0:19:48

Tak jsem si to přečetla. Není to chmurný ani smutný příběh. Je o tmě v člověku a kolem člověka. Líbí se mi to, budu si ho pamatovat, až zase budu pociťovat tmu v sobě. 1


ze dne 16.01.2007, 0:35:48
čuk: Díky. Myslím, žes to pochopila, pod metaforou tmy v člověku jsem chtěl nejen vytvořit poastup jejího zahánění, ale vlastně jakýsi barevně kontrastní obraz, zprvu jen černobílý, a postupně nabývající barev, jaksi příběhem namalovat obraz ( Nebo film)