obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5772 autorů a 391816 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Omadš 8 + 9 ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Rebekka publikováno: 26.02.2020, 14:04  
...
 

Důvod, proč se Simon porval a ono to náhodou bylo kvůli dívce, mi byl naprosto zřejmý. Ani na chviličku jsem nezapochybovala, že si tahle Giselle našla místo v jeho srdci. Dost možná dostatečně velké, aby nahradila mě.
Bolelo to víc, než jsem očekávala. Se Simonem jsme se poznali na vojně, kde mi pomáhal ošetřovat raněné vojáky, chvíli jsme spolu byli a pak jsme se rozešli do různých států. Bylo to už patnáct let, a ačkoliv se musím přiznat, že já jsem od té doby nebyla s nikým, nikdy jsem po Simonovi nechtěla totéž a ani jsem to od něj neočekávala. Proč mě tedy ničí skutečnost, že teď, když jsme se znova potkali, poznal dívku, kterou má rád? Snad proto, že se měl (tedy přinejmenším dle mých očekávání) věnovat mně, když jsme v Paříži spolu?
Nikdy jsem nemyslela na to, že bych ho milovala, a vlastně jsem nemilovala ani svého prvního milence, nebo jsem přinejmenším neměla čas ho milovat, protože mi vojáka brzo zastřelili. Patnáct let odloučení ale asi udělalo své. Jistě, občas jsem si na Simona se sladkou nostalgií vzpomněla, zavzpomínala, jak mi chybí, ale že bych pro něj každý den vzlykala, to tedy ani náhodou. Nevím, jak to měl on. Ani nevím, co s ním udělal můj odchod, připouštím, tehdy jsem se starala výhradně o sebe. Dnes už jsem zakořeněná v historii země i samotné královy vlády, že by ho ani nenapadlo mě vyhodit ze svých služeb, před patnácti lety tomu bylo podstatně jinak. Sloužila jsem sice už jeho předchůdci, ale jeho jsem musela přesvědčit úplně do začátku, že jsem mimořádně platným členem jeho dvora. A i když mě dal před rokem zavřít do vězení a podezíral mě s osnování spiknutí, myslím, že mi nikdy nepřestal docela věřit.
A teď jsem tady. Kiera Tërrová, žena ve věku sedmačtyřiceti let, zhrzená dávná milenka.
Opravdu jsem tak povrchní?
Ne, odpověděla jsem si vzápětí. Jsem jenom člověk. Obyčejný člověk, a ti, i když je každý jiný, se všichni chovají v jádru zcela identicky.
I ten nejhorší zločinec a sadista je v určitých situacích schopen něhy. I ten největší dobrák je s to spáchat za určitých výjimečných okolností vraždu. To je pravidlo, které jsem si za svou kariéru ověřila nesčetněkrát.

Kapitán Robert de Paris (Robert z Yorku) se zatím zotavil natolik, že mi nedal pokoj a naléhavěji a naléhavěji požadoval, abychom začali trénovat šerm. Já se mu omylem podřekla, že umím s rapírem zacházet celkem slušně, a on nezapomněl.
Poslední dopis, který jsem od markýzy obdržela, sliboval brzký příjezd do Paříže, neboť na zámek přijede několik význačných přátel jejího otce a jejich debaty se ona jakožto žena nesmí účastnit. Perfektní příležitost k útěku.
Uběhl další týden a já se zrovna chystala jít spát, když se ozvalo zoufalé bušení na dveře šenku. Krčmář, který se necítil zrovna nejlíp, šel už spát, a tak jsem to byla já, kdo šel otevřít.
Dovnitř vrazila skupinka lidí. Nejprve se protlačil objemný du Martaus, za ním dvě dívky nesly Simona. Jednou z nich byla markýza de Bouchais, druhou jsem neznala, ale nepochybovala jsem, že se jedná o onu Giselle z Calais.
Simonův trup kryly obvazy nasáklé krví a košile.
„Položte ho na stůl!“ zvolala jsem zděšeně a ihned se k němu vrhla. „Co se stalo?!“
„De Bouchais ho postřelil,“ vyhrkla Giselle. Měla hezký zastřený hlas. „Podařilo se nám dostat ze zámku, ale on nás spatřil a vypálil z pistole. Byla to rána naslepo, nevěděl, koho zasáhne. Mohl klidně trefit i svou dceru.“
„To mě ohromně utěšilo!“ vzkřikla jsem.
„Co můžeme udělat?“ zeptal se du Martaus.
„Jo, přineste mi horkou vodu a tolik co nejčistších hadrů, kolik najdete. Má štěstí, je to průstřel. Ale…“ Musela jsem se zhluboka nadechnout, protože se mi z očí začaly sypat slzy. Obvykle se snažím být objektivní, ale tentokrát se mi to nijak nedařilo. „Ztratil hodně… hodně krve,“ povzdechla jsem si.
„Bude v pořádku,“ ujistil mě plukovník a přinesl tu vodu. Giselle obstarala hadry a markýza objevila v kuchyni bylinky, které se hodí jak k vaření, tak i k ošetření.
Naneštěstí jsme řečmi ztratili drahocenný čas. Sotva jsem začala ránu čistit, Simon z Oxfordu nabyl vědomí a otevřel oči. Na čele mu vyrazil čerstvý pot.
„Hadr!“ poručila jsem si. Markýza mi jej podala, já ho zmuchlala do kuličky a Simon se do něj vděčně zakousl. V jeho očích, které se s rozšířenými zřítelnicemi zoufale upíraly na mě, jsem přesto viděla prožívané utrpení. I když se mu do tváře nedívala, jeho zmučený pohled se mi stále vznášel před očima.
„Počkejte,“ ozvala se Giselle z Calais a vylovila z váčku u šatů lahvičku. Vzala hadřík z jeho úst a Angličanovy rty se okamžitě zkroutily bolestí. Dívka tak o dvacet let mladší než já navlhčila hadřík tekutinou z ampulky, jak nejrychleji mohla, a přitiskla ho mému příteli na obličej.
„Nadechni se,“ pobídla ho. „No tak!“
„Co to děláte?“ vyjela jsem na ni, popadla ji, hrubě ji odstrčila od Simona a přišpendlila ji ke zdi. „Chcete ho sakra zabít?“
„Jistěže ne,“ ohradila se dotčeně. „Copak vy nevíte, co to je? Vždyť je to jenom ether, slyšíte? Ether! Uspí ho!“
„Co to je za nesmysl, jaký ether?“ nevěřícně jsem jí sebrala ampuli a velice obezřetně k ní přičichla. Udělalo se mi trochu mdlo. Pachem látky byl naplněn celý šenk, i když to nebylo tak silné, aby nás to uspalo všechny. Rychle jsem lahvičku zazátkovala, vrátila ji majitelce a pustila ji.
„Já to znám!“ zvolala Hermiona de Bouchais. „Proboha, to je to samé, čím mě uspali ti únosci!“
Změřila jsem Simonovi pulz. Byl slabý, ale Angličan dýchal a skutečně se zdálo, že jen spí. Ulevilo se mi. Přesto jsem se Giselle nemínila omluvit.
„Nemohu se tu déle zdržet,“ prohlásila jsem, když jsme sesedli i s Eriqem Jrömerem, který se k nám přidal o pár hodin později, ke krbu v šenku. „Už tak se naše cesta dosti protáhla. Ale napíšu dopis do své vlasti a můj zástupce rád přijede a vyšetří, co se vám stalo. Rychtář dá určitě po vašem bratranci Hugovi pátrat, nebude zajisté daleko. Pozítří ale opravdu odjedu.“
„Doprovodíme vás,“ rozhodli se ostatní. „Míříte stejně do Calais, odtamtud pochází Giselle. A taky poplujete do Británie, tam jsem doma zase já,“ dodal Robert de Paris. Hermiona de Bouchais na něj překvapeně pohlédla, protože o jeho skutečné identitě neměla posud ani zdání. Milému kapitánovi došlo až příliš pozdě, že se podřekl, a tak společně vstali a s omluvou zamířili do vedlejší místnosti, aby se dívce mohl Robert náležitě vyzpovídat.
„Protože předpokládám, že se kapitán už zpátky do Francie nevrátí, tím pádem ani do armády, chtěl bych jako jeho částečný velitel znát plný důvod jeho odchodu, a proto vás doprovodím až do Británie,“ promluvil bezvýrazně plukovník.
„Nikdy jsem v Británii nebyla,“ ozvala se za námi markýza. „Ráda se k vám připojím. Otec Británii nesnáší, o mně to ovšem neplatí, jak doufám už víte.“
Přisedli si s kapitánem zase k nám. Jak jsem je tak viděla vedle sebe, na mysli mi vyvstala jistá hypotéza.
„Kapitáne,“ oslovila jsem Roberta, „odpusťte mi prosím tu otázku, ale vy Hermionu milujete?“
Neodpověděl, ale vyměnil si s dívkou po svém boku neurčitý pohled a objal ji kolem ramen. Opřela se o jeho hruď.
„Nač tím narážíte?“ podivil se plukovník du Martaus.
„Na to, že v tomhle případu vlastně vůbec nešlo o markýzu.“
„Jak to myslíte? Unesli mne!!“ ohradila se.
„Jistě, ale ne kvůli vám. Kvůli tady kapitánovi.“
„Prosím?“ vytřeštil oči jmenovaný. „Teď chci vědět zase já, na co tím narážíte! Troufáte si mne obviňovat?“
„Ne, kdepak,“ bránila jsem se. „Copak to nechápete? Celou dobu šlo o vás, kapitáne! Unesli markýzu, protože ji milujete. Věděli, že ji půjdete zachránit, chtěli se zbavit vás!“
Vyvrátil oči v sloup.
„Uvažujte se mnou, všichni,“ pobídla jsem ostatní. „Robert je Angličan ve službách francouzského krále. Dal se k armádě. Tak kdo by mu mohl chtít ublížit?“
„Můj otec,“ odpověděla bez váhání Hermiona a zvedla hlavu. Zpozorněla.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Kdyby markýz de Bouchais věděl, že je Robert Angličan, které tolik nenávidí, těžko by ho zval k sobě na zámek na oslavu vašich narozenin. Anebo dovolil, aby si ho s sebou přivedl plukovník du Martaus.“
„To je pravda,“ přikývl on. „Můj přítel o tom neví, není sporu. Ale co kdyby se o tom dozvěděli Angličani? Nebo jeden konkrétní, který zrovna tak nesnáší Francouze? Takových je jistě také spousta.“
„Správně,“ přikývla jsem uznale. „Vy nevíte, proč jsem se Simonem mířila – nebo vlastně stále mířím – do Británie. Až na ten ostrov nás zavedla stopa zločince, který dal zavraždit pár lidí i v Gonách. Je to někdo nesmírně mocný a jistě taky bohatý, nejspíš nějaký úředník, prelát či významný šlechtic.“
„Jistě,“ vydechla Giselle z Calais. „A vy si myslíte, že za vraždami ve vaší zemi a únosem markýzy stojí ten samý člověk!“
Přikývla jsem. „A to znamená, že je mocnější, než jsme si mysleli.“
„Pomůžu vám po něm pátrat,“ zval se odhodlaně kapitán a napřáhl ke mně ruku. „Koneckonců jde po mně, nemám pravdu?“
„V tom případě počítejte i se mnou,“ přidala se markýza. „Koneckonců, dal mě unést, ne?“
„I se mnou, taky mě do toho zavlekl. Udělal jsem chybu a chci vykonat maximum, abych ji napravil,“ řekl du Martaus. Vstal a položil i svou ruku na naše propletené prsty.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Giselle. „Se mnou nepočítejte. Nechci s tím nic mít. Jdu s vámi jenom proto, že bydlím v Calais, tam se od vás taky odpojím a hezky vás ponechám vašemu osudu.“
„Ani já s vámi do Británie nepojedu,“ odmítl Eriq Jrömer. „Ani do Calais. Zůstanu tady a posloužím jako spojka. Informuji vašeho asistenta, co se stalo, až přijede.“
„Budu vám za to vděčná,“ souhlasila jsem.
9. I wish you good morning, England!
Na západě jsme se o tři dny později rozloučili s Giselle. Vlastně jsme se s ní zapovídali natolik, že jsme museli utíkat, abychom stihli loď do Doveru, protože na příští bychom si počkali nejméně tři hodiny.
Moře bylo klidné. Kapitán na lodi ožil ještě více a tvářil se jako ryba, kterou někdo na poslední chvíli hodí do vody. Kromě plukovníka, který dostal mořskou nemoc ještě dříve, než jsme přístav opustili, jsme si všichni plavbu mimořádně užili. Včetně Simona, který se probudil z další dávky etheru.
Ačkoliv byl vzhůru, cítila jsem, že chladne. Děsilo mě to možná ještě víc, než kdyby měl horečku. Po dvou hodinách jsme ho museli znovu uspat. Všichni mi říkali, že to bude dobré a že se zotaví, ale oni neznali Simona z Oxfordu tak jako já! Simona, který byl schopný s obyčejnou rýmou ležet tři měsíce. Simona, který, sám léčitel, nikdy nevynechal jakoukoli příležitost onemocnět nebo se zranit. Toho smolaře Simona, jehož jsem tak dlouho postrádala ve své přítomnosti. A teď, když je konečně se mnou, si to nemůžeme ani náležitě vychutnat.
Konečně se před námi po šestidenní plavbě začaly rýsovat mlhou zastřené skály vítající nás v Británii.
Simon z Oxfordu mírně pootevřel oči. Hladila jsem ho po zádech a se slzami v očích šeptem stále opakovala:
„Podívej, Simone, ta nádhera – Bílé útesy doverské!“
„White cliffs of Dover…“ opakoval rodnou řečí, aniž by hnul rty.
V Anglii nás uvítal urostlý Brit ostrých rysů. Jako prvního oslovil Simona. Ohlédla jsem se – můj přítel stál na nohou a tvářil se, jako by vůbec nebyl zraněný. Byl to úplně jiný člověk, než kterého jsem ještě před deseti minutami tiskla v náručí klepajícího se zimou.
„Kiero, to je můj bratr, nevlastní, Francis Jake,“ představil mi onoho muže. „Frankie, tohle je Kiera. A to jsou naši přátelé z Francie, plukovník du Martaus, markýza de Bouchais a kapitán Robert…“
„Robert z Yorku,“ skočila jsem mu do řeči.
„Ach, vítejte zpátky v Anglii!“ zasmál se muž a vřele mu stiskl ruku.
„Děkuji,“ přikývl on. „Francis Jake – to zní jako Francis Drake!“
Nespěchali jsme. Simon byl u mě v dobrých rukou a chtěli jsme si prohlédnout ostrov, ty pověstné zelené pláně anglické. Nebyla jsem v Británii poprvé, Simon a Francis Jake tu byli doma, ale plukovník tu byl poprvé stejně jako Hermiona de Bouchais a co se kapitána týče, po tolika letech ve Francii rád zavzpomínal na dětství v Yorkshire.
Dlouho jsme si povídali a výtečně jsme se ve společnosti Francise Jaka bavili. Když jsem se ho ptala, zdali byl někdy v mé zemi, zavrtěl hlavou a vesele dodal, že se to ovšem určitě změní, taky musí, když já jsem v Anglii tak častým hostem.
„Vezmete to, prosím, oklikou přes York?“ požádal Robert de Paris. „Vrátím se domů.“
„Jistě,“ slíbil Simon s úsměvem. „A co vy, mademoiselle de Bouchais?“ obrátil se na Hermionu.
„Já zůstanu v Anglii,“ odpověděla a láskyplně se zadívala na kapitána.
„Nebude to vašemu otci vadit?“ zajímala jsem se.
„Ať si,“ pokrčila rameny.
„Já se vrátím do Francie,“ prohlásil plukovník. „Za ta muka na moři mi to stojí. Mohu markýzovi de Bouchais vzkázat, že jste byla zraněná a vaše rekonvalescence potrvá velmi dlouho, takže vás nějakou dobu neuvidí!“
„Myslím, plukovníku, že takhle si svůj zločin rychle odčiníte,“ přitakala nadšeně Hermiona.
„Jednou se vypravím do vaší země,“ obrátil se du Martaus znovu ke mně. „Musí být nesmírně zajímavá.“
„To je,“ ujistil ho Simonův bratr. „Představte si, že mají takový rituál, říkají tomu Bál Vyvoleného, a to se každý rok v zimě koná maškarní ples, na kterém si potomek krále vybere partnera.“
Plukovník letmo pokýval hlavou, že je to nesmírně zajímavé. Myšlenkami byl však úplně někde jinde a snažil se vydumat, jaký ho může za jeho činy stihnout trest.
„Pokud byste se náhodou setkal s mým asistentem,“ oslovila jsem du Martause, „klidně se mu zmiňte, že jste to byl vy, kdo markýzu unesl. Ale nezapomeňte dodat, že jsem vám přiznání poradila já, on už pochopí, že vás nemá stíhat.“
„Děkuji, madam,“ mírně naznačil úklonu plukovník.
„Proč by ho měl kdokoli stíhat? Vždyť on za nic nemůže, to hrabě ho najal, aby tu dívku unesl!“ zvolal nechápavě Francis Jake.
„Mám vás!“ vykřikl znenadání Robert a namířil mu pistoli ke spánku. „To už je podruhé, co jste se podřekl!“
„Kiero, prosím tě, zastav ho!“ zvolal Simon zoufale. „Vždyť je to můj bratr!“
„A taky zločinec,“ odpověděla jsem ponuře. „Robert má pravdu, Simone. Je mi líto.“
„Francis řekl, že nikdy nebyl v Gonách, ale pak tu začne vykládat o jejích podivnostech,“ vysvětlovala markýza de Bouchais. „Pak dokonce vykřikl, že nemůže být plukovník stíhaný, protože ho někdo jenom najal, není hlavní zločinec. Jak to ale mohl vědět?“
„Propánakrále, tak slyšel někde o tom Bálu!“ vykřikl Simon. „A plukovník? Já nevím, ale určitě pro to bude nějaké vysvětlení!“
„Nebude,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nebude, můj milý, mrzí mě to. Vidíš přeci, že se ani nebrání.“
„Je to pravda?“ zadíval se bolestně na nevlastního bratra Angličan.
„Je to pravda,“ pokrčil rameny lhostejně Francis Jake. „Přiznám se, proč by ne, stejně mi nic jiného nezbyde, když mám pistoli u hlavy, že? Copak to nechápeš, Simone? Francouzi a Britové se nesnášejí, co svět světem stojí, tak se nediv, že to občas takhle vyústí v nějaký ten zločin. Nejsem zdaleka jediný, kdo je nenávidí, jenom ty se s nimi bratříčkuješ!“
„Cože?“ nevěřil svým uším můj přítel. „Ty snad mluvíš finsky, já ti snad špatně rozuměl! To jako chceš sám vyvraždit celou Francii nebo co?“
„Proč ne,“ odsekl on. „Zaslouží si to. Po všem, co nám udělali.“
„Vy jste mi vlastenec,“ ušklíbl se plukovník a sebral Robertovi zbraň. „A co jste vy udělali nám, na tom sakra nezáleží? Já ho snad zastřelím, nezachráním tím ty zavražděné, ale bude to aspoň pár litrů krve anglické na těch nesčetných krve francouzské!“
„Zabiješ potom i mě?“ zajímal se sarkasticky Simon. „A kapitána? Také jsme Angličané!“
„Pomohli jste mi ale,“ zavrtěl hlavou. „Zato tenhle mě donutil zradit přítele, unést jeho dceru a ještě mi slíbil peníze, které jsem ani nedostal!“
„Plukovníku, NE!“ zařvala jsem hlasitě, protože se mu ruka chvěla a on posunul prst na spoušť. „NE!“
„Máte pravdu,“ zamumlal zamračeně a zacloumal Francisem Jakem. „Vyzývám tě na souboj!!“ Strhl muže z kočáru a sám skočil za ním.
„Budu sekundant!“ vrhla jsem se za nimi.
Protože du Martazs měl ž v ruce bambitku, Francis rovněž zpod kabátce jednu vylovil. Na vnitřní straně pláště měl celkem slušnou sbírku různých nožů, dýk a pistolí. Taky tam byl jeden staromódní meč.
Plukovník vystřelil a jedinou ranou zasáhl svého soka do hrudníku. Padl na kolena, ale ještě stihl zvednout ruku, zamířit a rovněž vypálit střelu.
„NE!!“ Vrhla jsem se k plukovníkovi a na poslední chvíli ho strhla na zem. Vlastně už po poslední chvíli, protože mi střela vnikla do ramene.
Když jsme dohnali kočár a naskočili, Simon z Oxfordu se od nás odtáhl a posadil se na protilehlou stranu k markýze a Robertovi. Ještě ode mne odvrátil tvář. Mohla jsem mu stokrát vysvětlovat, že já jsem jeho bratra nezastřelila, stejně by se hněval. Raději jsem to tedy ani nezkoušela a pokorně se nechala od plukovníka ošetřit.

10. Poslední přání
Kapitána s markýzou jsme vysadili v Yorku, Simona v Oxfordu u jeho matky. A já si zajela ještě o kus dál, do Ilfracombe. Simon mi to místo mnohokrát doporučoval, když jsme byli spolu, říkal, že je to uklidňující a mysl pročišťující prostředí u moře, krásnější než Dover, krásnější než Marseille, krásnější než Gony.
Mé zranění se rychle zhojilo. Zato o Simonovi jsem neslyšela. Nenapsal, nepřišel, nepozval mě k sobě. A já se nevnucovala. Věděla jsem, že po smrti Francise potřebuje čas, aby si to srovnal, a umínila jsem si, že i když mě to bude bolet, kdyby mě už potom nechtěl nikdy vidět, nebudu se na něj zlobit. Asi bych chtěla na jeho místě totéž.
Po dvou týdnech přišel z Francie dopis, že můj asistent dorazil, plukovníkovo doznání vyslyšel, a když byl dopaden Hugo de Bouchais, zase odjel.
Markýzin bratranec skončil v žaláři v Chinonu na zámku Hermionina otce. A můj asistent dal plukovníkovi du Martaus tolik peněz, že by to jeho rodinu uživilo na dvě stě let. Nato plukovník opustil vojsko a usadil se se svou rodinou v Calais. Jeden z jeho synů si později vzal slečnu Giselle.
I když to mají trochu z ruky, čas od času ho přijedou navštívit Hermiona s Robertem. Tolik věcí se podařilo během jediného týdne.
Můj král obdržel dopis, v němž jsem mu psala, že jsem úspěšně dopadla vraha, ale trochu jsem i zalhala a vysvětlila mu, že kvůli zranění tu musím ještě pár dní ba týdnů zůstat, než se k němu vrátím.
A tak jsem jednoho dne v chladnoucím odpoledni stála na kamenitém břehu moře a sledovala, jak slané vlny pobřeží okusují a kradou ty kamínky, odnášeje je někam do neznáma. Bylo zataženo, ale vál teplý jižní vítr, který si hrál s mými vlasy.
A tehdy jsem ho uslyšela. Neohlédla jsem se, ale věděla jsem naprosto okamžitě a neomylně, že je to on. Ležérně ke mně přešel a dotkl se mého boku. Teprve teď jsem se otočila.
„Ahoj,“ pípnul tiše. Vypadal dobře, dokonce víc než dobře! „Ještě jsi tady? Jsem rád, že jsi neodjela.“
„Odjíždím pozítří,“ řekla jsem. „To je dobře, že je ti líp. Bála jsem se o tebe.“
Vzal mě za ruce a stoupnul na vyvýšený kámen ke mně. Pod námi se hnaly mořské vlny.
„Kiero, poslyš,“ začal jako by váhavě, „já vím, že jsem se k tobě v poslední době nechoval moc hezky a chci se omluvit, víš, smrt Frankieho a tvoje zranění a moje zranění… bylo toho vážně moc.“
„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho vlídně a usmívala se na něj.
„Ne, to není,“ zavrtěl hlavou. „Protože já vím, že jsi neobyčejná žena a já bych si tě nezasloužil, kdybych žil třeba tisíc životů, a chci udělat něco šíleného.“
Poslouchala jsem ho, dívala se na něj a usmívala se jako naprostý blázen.
„Chci udělat něco vážně, vážně šíleného,“ opakoval. „Nevím, jak jsem přežil těch patnáct let, kdy jsem tě neviděl a nemluvil s tebou, ale k něčemu dobré to bylo. Protože už to nechci opakovat, Kiero, nemůžu už tě znova nevidět. Rozhodně už nejsem mladík, a než umřu, chtěl bych…“
Vášnivě jsem ho políbila, abych ho umlčela. „Nemluv o tom,“ zaprosila jsem.
„Já chci,“ ohradil se, a když jsem se po něm začala znova sápat, podržel mě od sebe na délku natažené paže. Pomalu jsem začínala tušit, k čemu náš rozhovor (či spíše jeho monolog) směřuje, a začala jsem se toho opravdu bát.
Sevřel mé ruce ve svých.
„Kiero, prosím, vezmi si mě,“ vyhrkl.
Ve tváři se mi nehnul ani sval. Vlastně jsem to po jeho proslovu už tak nějak očekávala. Mlčela jsem. Stáli jsme na kameni u moře v Ilfracombe v Anglii, do vlasů nám vál teplý vítr a on se na mě díval zamilovaně jako dvacetiletý kluk.
„Vezmi si mě,“ šeptal a opřel své čelo o mé. „Odjedu z Anglie, opustím Oxford, pojedeme do tvé země. Šel bych pro tebe třeba do samého pekla, Kiero. Miluju tě, teď už to vím, slyšíš, už to vím!“
Nikdy bych nečekala, že takové sliby uslyším z úst jednapadesátiletého muže.
A já, upjatá vyšetřovatelka a bývalá markytánka, která nikdy nevěděla, zda je doopravdy zamilovaná, a pak oba své milence ztratila, než to doopravdy zjistit stačila, já jsem se nadechla a otevřela ústa, abych totálně pokazila nepochybnou romantiku toho okamžiku a zlomila srdce muži, který se ke mně tiskl.
„Nemůžu, Simone,“ řekla jsem bezvýrazně.
„Odjedu z Oxfordu,“ šeptal, „pojedu s tebou třeba do Japonska, kamkoliv jen budeš chtít, slyšíš? Zabiju pro tebe, umřu pro tebe, udělám pro tebe první poslední – copak je to sakra málo? To ti to vážně nestačí? Co teda chceš?!“ V očích měl slzy a jeho něžná slůvka se postupně změnila v rozhněvaný křik.
Těmi dvěma slůvky jsem dokonale zkazila celou atmosféru pobřeží.
Klekl do kamení a rozpažil ruce, košile mu ve vlnách běhala po těle, ve stejných vlnách jako moře pod námi. Rozpažil ruce.
„Tady mě máš!“ volal. „Dělej si se mnou, co chceš, zbij mě, vezmi si mě, nebo mě zabij, protože já už takhle nemůžu žít! Slyšíš mě?!“
Nehnula jsem se ani o píď.
Simon z Oxfordu vstal a zamířil k vodě. Vstoupil do ní a šel dál a dál. Sledovala jsem, jak milimetr po milimetru mizí pod hladinou. Ale voda mu dosahovala po hrudník, pak po bradu – a on šel pořád dál.
„Simone!“
Nic. Zmizel pod hladinou.
„Simone!!“ zaječela jsem zoufale.
Nic.
Vrhla jsem do vody. Chytila jsem jeho ruku a vytáhla ho nad hladinu. Otřepal se, až kolem něj stříkala voda. Pevně jsem ho objala.
„Víš, celých těch patnáct let jsem s nikým nebyl,“ přiznal se.
Podívala jsem se na něj. „Já taky ne,“ řekla jsem.
„Miluju tě,“ šeptal. Jemně mě kolébal v náručí.
„I já tebe,“ souhlasila jsem.
Pustil mě a odvrátil se. Teď jsem to byla já, kdo se po něm sápal. Ale on mě odehnal. Vylezl z vody a vydal se zpátky ke svému koni.
„Když mě miluješ, tak proč si mě nechceš vzít?!“ zvolal ještě, než naskočil na bělouše a neodjel.
No, Kiero, to se ti zase jednou něco vážně povedlo, vyplísnila jsem se v duchu.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.02.2020, 14:02:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Porce napínavého čtení (od plánování až po samotnou cestu do Anglie). Naši hrdinové to nemají jednoduché. Ten souboj byl náhlý (plukovník byl zachráněn v poslední vteřině), ano "nenávist" Anglie s Francií byla dlouhá, snad je to dnes jiné. Dají se Simon s Kierou dohromady? Život je tak krátký, možná ano, uvidíme. Bude příběh ještě pokračovat, zřejmě ano...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 27.02.2020, 10:39:16  
   Rebekka: ahoj,
je to konec.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Člověk a růže
Peter Madness
O šeru
oveckovna
Medůzy
Křídlatka
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr