obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915486 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39722 příspěvků, 5762 autorů a 391377 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: O jednom dobrém sousedství ::

 autor Zavel publikováno: 27.02.2020, 19:19  
 

Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věcem, které uchovávám, se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, jaké prázdno tu kolem mne je. Je to podivné, ale je to tak. Okna jsou zavřená. Prostor vyplněn šerem. Sem tam i okenice přivřená. Prach je ale utřený a vůbec poklizeno. Nechci tu nic příliš měnit. Vždyť na to ani není čas. Mám tady tolik práce. Nejen uvnitř. A jak na to pomyslím, musím sejít se schodů do předsíně, pak otevřu dveře a vyjdu na zápraží. Chvilku postojím a vyhlédnu do zahrady. Trávník není často sekaný, to je pravda, ale vlastně mi to tak vyhovuje. Vím přeci, kudy se vysokými stvoly prodrat až ke stodole, chlívku, prostě ke zvířatům, které chovám, abych je všechny obstaral. Dojdu tedy udělat, co je třeba a když jsem hotov, rozhlížím se dál za zahradu s rajčaty a mrkví, jabloněmi a vzrostlým ořešákem. Proč si dnes nevyjít trochu dál? Nevím ani, co mě to dnes popadlo, ale mám zkrátka chuť podívat se tam. Projdu tedy zahradou, minu rezavějící branku vypletenou drátěnkou a vstoupím do nekonečně houstnoucího lesíka. Tak dlouho jsem tu nebyl, že se tak změnil? Vždyť se tudy ani nedá projít? Nebo že by pěšina vedla támhle? Ne, tam také ne. Nic naplat, musím se prodrat křovím, což mě stojí několik krvácejících škrábanců. Ale ne, stojí to za to. Je to dávno, co jsme tu byli naposled. Les si žije po svém. Tak to má být. Konečně, přestože to trvá, procházím zdánlivě neprostupnou hradbou křoví a les je náhle za mnou. Vpředu louka a na obzoru plyne silná řeka. Dojdu loudavě až k ní, ale dál ani krok. Rozhlížím se, ale není proč. Vždyť vím. Most je už zase pryč. Asi jej zas strhlo jarní tání. A já jej neopravil. A tak jsem tu. Na břehu tvarovaném blížícími se, míjejícími, a zas odplývajícími vlnkami, které se již nevrátí, stejně jako čas, který tu teď strávím. Co že je dál, ptáte se? No ano, dál. Dál jsou lidé. Žijí tam někde za řekou. Ani je dobře neznám. Moji sousedé. Už dlouho jsem je neviděl. Dlouho jsem je k sobě nepozval. Až přímo do domu snad nikdy. Mám tu tolik práce. Neměl jsem na ně čas ani pomyšlení. Někdy se mi po nich zasteskne a pak bych je znovu rád pozval a provedl je. Loukou, lesem, zahradou. Možná až do mého domu. Ke mně. V nedávných dnech stále častěji. Vše bych jim chtěl ukázat a mnohé pak povědět. Snad by pochopili, proč jen s nimi tak málo mluvím. A jak málo to přeci znamená. Ano! Udělám to! Snad si ke mně najdou cestu. Neměl bych jim ale právě v tomhle alespoň trošku pomoci? Se stejnými obtížemi, jako jsem já zakusil na cestě k řece, budou se i oni prodírat opačným směrem. Musím s tím něco provést. Půjdu jim tedy zas vstříc. A znovu se připravím o svou samotu. Ztracený uvnitř sebe a jich všech. Až mě poprvé potkají v mém domě, konečně mě doopravdy poznají.

Došlo k tomu dlouho předtím, než náš zahradník dospěl ve svých úvahách tak daleko, že se osmělil, zašel do kůlny pro sekeru, sekačku, kladivo, hřebíky a prostě pro vše, co potřeboval, a vyrazil směrem k řece. Mnohokrát si na něj vzpomněli a vydali se ho navštívit, jako kdysi dávno, když byla jejich setkání četnější. Jejich sousedskému přátelství se všemi jeho přirozenými nedostatky kdysi nic nebránilo. Ale od té doby, co silný jarní proud strhl vetchý a dosti zanedbaný můstek, poté co byly les i louka ponechány bezděky moci přírody, nepotkali se s ním už ani jednou. Snad jej několikrát z dálky zahlédli, letmo jim v odpovědi z druhého břehu zamával, ale víc nic. Šlo to dříve pořád dokola: most se řítil do vln, znovu byl vztyčen, les zarůstal, aby byla pěšina po času znovu prosekána, zahradníkovo odloučení ale nikdy netrvalo tak dlouho. Ale ty časy už minuly. Přestože na něj vzpomínali, nevydávali se již jeho směrem. Nečekali, že bude můstek znovu obnoven. Stýskalo se jim. Litovali ztráty prazvláštního souseda, když se pokoušeli přijít na příčinu jeho odloučení. Možná se jen příliš soustředil na svou práci. Oni však nyní udělali, co mohli. Snažili se až až. Vzpomínka na něj bledla, nikdy se ale zcela nevytratila. Pěšina vedoucí z jejich domova k řece pozvolna zarůstala. Chtěl-li by s nimi znovu být, opravil by můstek coby pozvánku svým zas vítaným sousedům. Proč by ne? Vždyť si tolik dalších sousedů upřímně vážilo jejich společnosti a udržovalo s nimi čilé vztahy. Ale s ním to nešlo tak jednoduše. Snad jednou znovu dá najevo, že jsou očekáváni na jeho skromném panství. A došlo k tomu nakonec čirou náhodou, když se k jejich hlubokému překvapení náhodou doslechli, že cesta přes řeku je opět možná. S dojetím zanedlouho z kopce shlíželi na očividně rychlou rukou vztyčený dřevěný můstek, který co mu síly stačily odolával zurčícím vodám valícím se mezi dvěma světy, jež jako by od sebe svou mocí roztrhlo zdánlivě bezedné údolí. V několika minutách již nedočkavě kráčeli celí rozechvělí po prknech vrzajícího oblouku. A jak jen mohli, co nejrychleji jej překročili, aby se vydali po cestě, kterou už mnohokrát kráčeli.

Sebral vše potřebné, a vypravil se k řece. Jen tak tak, že náklad unesl. Ale co mohl dělat, když už se k tak závažnému kroku rozhodl? Skutečně, byla to náročná cesta, jak se prodíral vším tím nepořádkem, zmatkem a pozůstatky nedávných pokusů o jakýs takýs úklid. Nakonec však přece jen dosáhl svého cíle. Značně udýchán, provázen nekonečnými úvahami a pochybnostmi, zda koná správně, zda je zrovna teď ten správný čas k takovému kroku a tak podobně, a tak dál. A to nikam nevedoucí přemítání neopustilo jej, ani když stloukal chatrný můstek. Snad jako by jeho pochybná pevnost odrážela sílu jistoty, s jakou plnil úkol, který si vytyčil. Nějakou tu chvilku práce vzala a s každým zatlučeným hřebíkem cítil se náš hrdina alespoň o něco málo jistější ve svém rozhodnutí. Konečně! První z překážek byla odstraněna! Jak to nakonec bylo snadné, pomyslel si letmo. Udělal jsem dost. Víc, než bych byl bez notné dávky odhodlání a sebepřemáhání schopen. Snad jim dojde, že právě takto vypadá má pozvánka. A s pocitem spokojenosti posbíral vše, co bylo nutné posbírat, a ještě jednou vyhlédl přes druhý břeh k zelenému horizontu, za nímž se skrývala chalupa jeho vzpomínaných sousedů. Co asi dělají? Možná už vyrazili. Možná se už blíží. Jak se asi budou tvářit, až spatří tu jasnou zprávu? Že jsou zváni. Že se mu po nich stýská. A že jim toho touží tolik povědět. Jak ho mrzí, že se na tak dlouho odmlčel. Jak touží, aby ho konečně poznali a pochopili, že je jistě jiný, nežli si oni myslí. Možná že cesta, kterou budou muset projít do jeho domu, napoví jim o něm cosi nového, čeho si během minulých návštěv nevšimli. Kdoví? Ano, tentokrát je pozve až do domu! A tu náhle vzpomněl si, že řeka je jen jednou z překážek, které stály sousedům v cestě. Otočil se tedy a vyrazil proklestit volný průchod loukou, lesem i zahradou. Nezapomene teď ani na dům. Otevře okenice i pár oken a pak už mu nezbyde, než jen čekat. Vyhlížet je a čekat. Netrpělivě a s očekáváním dal se do práce. A jen tak na okraj je třeba povědět, že mu práce šla od ruky stále hůře a obtížněji, jak se nořil hlouběji svým panstvím směrem ke svému domu. Čím to bylo, netušil. Snad že mu sil ubývalo? Nebo mu metr za metrem na kvalitě odvedené práce přestávalo zaležet? Či byla příroda tím směrem mocnější a v přirozené obraně s nečekaným odhodláním bránila otevření přístupu do zahrady a k domu, kdo ví? Jen s vypětím posledních zbytků energie v těle doklopýtal k prahu domova a zmizel nedočkavě v jeho útrobách.

Most za nimi mírně zavrzal, když poslední z nich přeběhl na druhý břeh, a jako by snad ani nevěřili, že se jim to ve zdraví podaří, zhluboka si oddychli. Dobře však věděli, že ta náročnější část cesty leží teprve před nimi. Nebylo to tak dávno, kdy se tudy prodírali vstříc odpolednímu velmi zamlklému posezení s jejich prazvláštním sousedem. Před tím, než se můstek na dlouho zřítil. Cesta loukou, lesem a zahradou až k jeho domu představovala již tehdy skutečné dobrodružství, ale bylo možné ji s mírnou námahou vcelku bezpečně projít. A vždy si z ní odnesli něco nového, jak pronikali jednotlivými pásy soustředěně obklopující dům. Jelikož však byla možnost překročit řeku přerušena na vcelku dlouhou dobu, očekávali, že průchod až do samého nitra jeho panství stane se nyní překážkou takřka nezdolatelnou. Když přeci věnoval alespoň nějaké úsilí a čas opravě mostku, nenechá ani zbytek trasy bez pozornosti. A skutečně! Byl si vědom toho, že pokud je hodlá pozvat až k sobě domů, bude nutné proklestit křovím a travou zarostlou pěšinu. A tak se vypravili po čerstvě vysekané cestičce, jež nedávno rozčísla životem přetékající louku na obzoru rázně ohraničenou výstražně se ježícím smrkovým a borovým lesem. Každý krok pokosenou travou vléval jim do těla pokojný pocit klidu a smíření. Jejich potíže byly rázem ten tam. Když je spatřili z jiného úhlu pohledu, zdály se najednou tak malicherné. Málem se tak zdálo, že svůj krok zvolňují jen proto, aby zde mohli setrvat jen o něco déle. Když se však pestrobarevnou záplavou květů deroucích se skrz souvislý zelený porost vstříc obdivu slunečního svitu rozhlédli o něco pozorněji, jejich jas, sytost a unavující všudypřítomnost dělala jim až zle od žaludku. Bylo to vskutku nesnesitelné. Zrychlili. Les na horizontu se blížil, ale barev, zářivějších každým metrem, jako by přibývalo. Oslepovaly je. A pak dosáhli lesa. Oddechli si. Museli několik minut odpočívat, aby se vzpamatovali z přívalů zářivých vln. Přestože zde nebyli poprvé, oslnivá záře žadonící o pozornost je vyčerpala pokaždé. Když se jim však smysly vrátily, uvědomili si, že tomu tak jistě chce sám zahradník. To on nechal louku zarůst takovými květy. Snad jsou mu milé. A co! Vždyť je to jeho louka a my jsme tu jen hosty, kteří chtějí jít dál. Nechme to tak a vydejme se znovu na cestu.

Ponořili se tedy do stínů jehličnatého lesa, jenž se s nedůvěřivou ostražitostí ježil kolem nich. Nebýt připraveného průseku, který se jím klikatil, snad by ani nebylo možné skrz něj projít. Střapaté smrky jako po zuby ozbrojení vojáci lemovaly jejich kroky, zatímco nad nimi držely na vysokých stožárech v mírném větru se klátící borovice svou věčnou stráž. Jako by se rozhlížely ve snaze zpozorovat pohyb zákeřného nepřítele, kterého by pak zneškodnily dávkou přesně mířených, jako žihadlo zákeřných jehlic. Alespoň se tak tvářily. A jak návštěvníci procházeli hlouběji dál, čas od času některý z nich pocítil na vlastním těle ostří výzbroje bdělých hlídek, jejichž horlivost v místech cesty omezil zahradník silou své vůle a důrazem své sekery. Jak však postupovali kupředu a přítomnosti nevlídných kulis, které je obklopovaly, pozvolna přivykali, povšimli si náhle, že nízké smrky budící dosud nezpochybnitelný respekt, oddělují od sebe značné rozestupy, kterými by se kdokoli vcelku bez potíží protáhl. Čím to, že jsme při minulých návštěvách tak zjevnou skutečnost nezachytili? Pochopili tak, že strážných nebylo třeba se bát a že průsek představuje tedy od jejich hostitele milou, avšak zbytečnou pozornost. Jako by on sám jen jaksi na oko věřil v nezdolnost zprvu hrozivě vyhlížející bariéry, jež se však při bližším seznámení mění ve vycpaného strašáka. A stejně tak výhrůžně se klátící borovice shlížející shůry na ty odvážlivce, kteří by se opovážili bez propustky projít dál ke stěží proniknutelnému středu panství. Snad některého z méně odhodlaných mohlo by praskání ve větvoví v obavě z pádu odradit od průchodu těmi místy, avšak šlo o hrozbu zcela planou. K čemu to všechno? Nic než fraška. Chabá napodobenina obranné linie. A znovu se tak s každým metrem zamýšleli, jaký má ta bezzubá bariéra smysl a z jakého důvodu namáhal se jejich hostitel prosekat jim stezku vpřed. Že by šlo o symbolické potvrzení jeho rozhodnutí pozvat je na sousedskou návštěvu? Kdoví? Měli se vůbec snažit dospět k nějakému závěru? A pohrouženi v marné rozpravě zprvu si ani nevšimli, jak les kolem nich zvolna řídne, rozestupy mezi kmeny prapodivných strážců, oněch herců v nepochopitelné tragikomedii se rozšiřují, světla je stále víc a připravená stezka nenápadně mizí, jak se před nimi na obzoru zvedá až příliš pravidelná linie zašlého plotu lemujícího zahradu. A odemčená branka jako by jim mávala, jak jí tam a zase zpět lomcovaly poryvy větru. Nešlo o přesvědčivé gesto pozvání. Zamčeno však zcela zřetelně nebylo a to bylo podstatné.

Cítili se o něco málo volněji, když opustili stísněný prostor na oko hrozivého lesa, jenž odděloval louku od zahrady. Klidněji dýchali pod polojasnou oblohou, po níž mírný větřík v nekonečně marné práci metl obláčky potrhané vaty. Kolem nich stále převažovaly odstíny zelené barvy, jejíž s rozmyslem cílené cákance korunovaly do pravidelných obdélníků upravené záhonky vyživující s úzkostlivou péčí pěstěnou zeleninu. A tu a tam, kde se již energie dokázala projevit v hmotě, zářil červený či žlutý plod. Procházeli tak volně mezi křečovitě úhlednými záhonky rajčat, mrkve a okurek. Nic se tu od chvíle, kdy tudy naposledy procházeli, nezměnilo. Vše mělo řád a své přesné místo. Zjevně již roky. Ani krůček mimo zvykem vyšlapané rituály a léty zkostnatělé postupy. Vždyť vše tak dobře fungovalo. A sledování osvědčeného zvyku je přeci zárukou bezpečí a jistoty. Touha po něm zněla každým centimetrem té zahrady. A stejně tak drobné zvířectvo chované pouze k užitku v chlívcích a nedaleké stodole, avšak s láskou opatrované tak, aby mu nic nechybělo a energie tak směla proudit po těch stezkách, které jim zdejší pán určil. A pak už jen mocný ořešák vztahující se k nebi, jako by snad chtěl některý z těch marnivě se loudajících mráčků polapit, a stárnoucí jabloň, jejíž čas na tomto světě, stejně jako rozpuklý kmen, se nezadržitelně nachyloval. S tím vojensky nalinkovaným pořádkem kontrastoval pak bujný trávník, pročísnutý jen jim proseknutou cestičkou. Snad že mu nebyl určen jasný význam, byl více méně ponechán svému osudu a jeho nesmrtelné úsilí podmanit si své okolí bylo zkroceno jen jednou za čas, kdy již bylo s to ohrozit vše, co zdejší pán prohlásil za důležité. A tak již nic nebránilo, aby s potlačovanou nedočkavostí vystoupali po nízkých schůdcích na zápraží a jen s mírným váháním vzali za kliku pootevřených dveří, jako by je kdosi zval až dovnitř. Poprvé!. Ocitli se v prostorné hale střídmě vybavené nemnoha skříňkami, knihovnou a čtyřmi židlemi kolem jednoduchého stolu. Otevřenými okny pronikal čerstvý vzduch a přitom vířil drobné částečky prachu, které návštěvníci bezdechy vtahovali do plic. S uvolněnými okenicemi líně kýval venkovní větřík. Světlo v místnosti tak nepravidelně sílilo a zase sláblo. Byli zváni, ale jen tak ledabyle, nejistě a bez přesvědčení. Jen chvilkami, když to proměnlivé světlo dovolilo, mohli pevněji zaostřit několik málo předmětů, které byly kolem nich záměrně či jen tak samo sebou rozloženy. Ohmatané rodinné fotoalbum položené na stole otevřené kdesi uprostřed, jako by vzpomínání na ztracené příbuzné nemělo nikdy skončit. A na zdech rozvěšené v laciných rámech fotografie a malby, portréty všemožných generací předků, stejně jako novotou zářící zpodobnění mladé ženy ostražitě svírající v náručí malé děcko se zasněně nepřítomným pohledem ve tváři. Pak už jen pár knih na policích a zašlé, ale vcelku čisté hračky rozházené nahodile po podlaze. Nic víc, o čem by bylo nutné mluvit. Bylo zřejmé, že zde dole se s ním neshledají. Zamířili proto ke schodišti, aby opatrně vystoupali vzhůru, vstříc svému hostiteli.

Někdo by si snad mohl myslet, že vyjít těch několik schodů do patra, schodů, které nás tehdy dělily od pravého cíle naší návštěvy, trvalo celé věky. Ve všem tom napětí, a s tím, co jsme měli za sebou, to snad některý mohl očekávat. My se ale po nich vznesli za pouhých pár vteřin. Zkrátka už jsme se nechtěli nechat ničím zdržovat. Zvlášť když nás poprvé nechal vstoupit až do domu. A po celou tu dobu, co jsme se blížili loukou, lesem i zahradou, nemohli jsme se zbavit stále sílícího dojmu, že i když se o našem hostiteli dozvídáme po cestě mnohé, co jsme dosud netušili, mnohé nám stále uniká. Ano, snad jsme ho ani dobře neznali. S těmi myšlenkami jsme se pak po něm rozhlíželi o to nedočkavěji. Již nás očekával. Netrpělivě si poposedával na jedné z židlí obklopujících nízký stolek, na němž bylo připraveno skromné pohoštění. Jako vždy. Ale pro to jsme za ním přeci nechodili. Stejně jako my sami jsme chtěli druhé hostit, tak i jeho a ostatní sousedy toužili jsme navštěvovat. Z prostého důvodu, že jsme v tom kraji žili pospolu a na každém nám záleželo. A nadále jako doposud chtěli jsme tu pospolu žít. Proto bylo tak nějak samo sebou zřejmé, že vzájemné poznávání, jak jen je něco takového ve své úplnosti vůbec možné, je toho přirozeně lidskou součástí.

A tak jsme mluvili. Nejprve my, více nežli on. Brzy se však tato nevyváženost vyrovnala a náhle jako by se jeho nevýrazná tvář rozzářila, a to nejen když vyprávěl o svých dnech, ale o to více, když poslouchal naše slova. Prvotní napětí se posléze uvolnilo. Zadíval se nám zpříma do očí, jako by se k něčemu odhodlával, a po několika vteřinách se tlumeným hlasem rozpovídal. Prý nám chtěl ten zvláštní příběh vypravovat již dávno, protože je již dlouho přesvědčen, že by jej měli mnozí slyšet. Jejich životy se pak podle něj povznesou, zbaví zášti a marné rozmíšky, jichž jsou plné, ustanou. Náhle jako by k nám promlouval někdo jiný. Někdo, koho jsme neznali a jehož slovům nerozuměli, ač jsme se porozumět snažili. Hovořil o rodině, pak zas o světě, i o vesmíru a nakonec snad o vlastní duši a srdci. Věty byly jednoduché, ale jejich význam nám přesto unikal. Když ale spatřil v našich tvářích výraz zjevného zmatení, své vyprávění rychle ukončil a celá návštěva skončila se pak ve vřelém sousedském duchu. Ta podivná slova nás však od touhy po dobrých vztazích s naším milým, avšak poněkud prazvláštním hostitelem, nikterak neodradila. Každý sám a každý po svém si je ještě několikrát poté v paměti vybavil a marně se pokoušel odhalit jejich pravý smysl. Cosi zůstalo neodhaleno, přestože nám bylo víc než jiným dovoleno nahlédnout hlubinu osobnosti našeho nevšedního souseda. Že jej nejsme s to plně pochopit? Co na tom? Nesmíme se tím trápit, pokud toužíme setrvat v dobrém sousedství. Na cestu snášenlivosti je přeci možné vydat se ledakdy. Že možné? Je to nezbytné! Jinak jen stěží zabráníme, aby byly naše vřelé vztahy pro těch pár prazvláštních slov narušeny. S takovými úvahami opouštěli jsme jeho dům. Bloudily naší myslí a obracely nás k toleranci ještě ve chvíli, kdy jsme na zpáteční cestě přecházeli větrem se otřásající můstek.

Cosi tam na dně propasti lidské duše bude provždycky skryto možnostem našeho poznání, ať se snažíme, jak jen chceme, šeptalo jim cosi hluboko uvnitř. A tak jsme po čase zanechali marných snah o naprosté pochopení našeho milého souseda. Snad bychom se tím jen nenápadně připravili o jeho přízeň. Smířili jsme se s tím, jak je svět uspořádán, jak běží, co spatřit smíme a co je nám zapovězeno. A protože nebylo v našich silách rozlousknout ten tuhý oříšek, vzali jsme jeho skutečnost na vědomí asi tak nějak, jak se jen může mysl obyčejného člověka vypořádat s neuchopitelností nekonečna: je tu, s námi i bez nás, bez zájmu o naše bytí a pokud chceme na tomto světě žít, nezbývá, než s pokorou přijmout nepochopitelné. Stejně jako to musí udělat i on, pokud chce zůstat dobrým sousedem. A pak si konečně připustit, že nic není a nebude ideální. Že nejen kolem nás, ale i v každém z nás je místo, do něhož stěží nahlédneme, i kdyby nám jeho majitel sám dával klíč do ruky a třeba i prosekal obtížně schůdnou cestu až k samému jádru svého já. My však ale již netoužíme po ničem jiném, než být dobrými sousedy. Abychom toho dosáhli, jistě v sobě dokážeme najít dostatek sil potlačit těžko ukojitelnou lidskou zvídavost, jež nás v tomto případě záludně žene do osidel marného hledání. Neboť nikdy není zcela možné dívat se na svět očima toho druhého. Přijmeme-li tu skutečnost, život v sousedství tajemného cizince se pak pro každého z nás stane mnohem klidnějším. Bylo nám to vše zcela jasné, když jsme se za několik dní vydali znovu směrem k jeho usedlosti. A o to jsme byli klidnější. Rozechvění a nervozita minulé návštěvy byly ten tam. Nebylo jich zapotřebí. Nemohli jsme se jej dočkat, stejně jako on nás. Konečně jsme jej dokonale poznali. Konečně dokonale poznal on nás. Protože jen takové poznání je dokonalé.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.02.2020, 19:19:17 Odpovědět 
   Zdravím.

Máš bohatou slovní zásobu, to ano. Ale text bych zkrátil, zhutnil a provětral, ne že by se v něm psalo o ničem, vyprávíš poutavě, jen jsi trochu moc upovídaný (nic proti). Máš zajímavý styl psaní. Možná nebude pro každého a někdo se bude při čtení tohoto textu "nudit", jiný uvidí (bude-li naladěn na stejnou notu) vše, o čem popisuješ. Jak jinak lze popsat dobré sousedství? Uvidíme, jak zareagují další čtenáři...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Od trůnu ke kon...
fossil
5. kapitola - M...
svacinka.A
TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Sprostý koktající piáno
guru
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr