obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915582 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39861 příspěvků, 5778 autorů a 391984 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ II ::

 autor Danny J publikováno: 29.02.2020, 17:16  
Kapitola 4-5
 

Kapitola 4



Ráno mě probudily hlasy královských gardistů, kteří pronikli do tunelu Kamenného vrchu. Opravdu jsem usnul?

„Našli jsme vás,“ promluvil velitel stráže, který mi zvedl tvář, aby se přesvědčil, že jsem to já.
„Vy?“
„Překvapen, že jsem to já?“
„A-ano,“ řekl jsem vyčerpaně.

Své roli jsem se musel oddat, aby mi opravdu uvěřili.

„A já si myslel, že jste jen další mladý povaleč,“ vhrkl najednou, až ve mně hrklo.
„Změnil jste názor?“
„Kapitán de Taale rozhodně ocení, že jsme vás našli.“
„Jak jste mě našli?“
„Stráž u vchodu našla dopis, kde bylo napsáno, kde se nalézáte.“
„Uvěřili jste neznámému dopisu?“ udivil jsem se na oko.
„Najít vás, bylo důležité. Možná byste nám řekl více o tomto muži,“ ukázal na mrtvolu.
„Ji-stě,“ přikývl jsem.

Hlava mi klesla. Hrál jsem svou roli a teď jsem zrovna omdléval.

„Vydržte, mladíku!“ okřikl mne a hned na to přikázal stráži, aby mě odvázala a pomohla mi do kočáru, kterým velitel stráže přijel.

Několik mužů mě zvedlo ze země a odneslo do kočáru, kde mě položili na lavici. Jeden strážný zůstal u mě. V případě, že by se něco dělo, zavolal by. Pootevřeným okem jsem zjistil, kde sedí. Pak jsem se znovu ujal své role a zamumlal něco ve mdlobách. S vojákem to nic neudělalo. Jen to zaregistroval, ale pak se díval ven. Krátce na to se kočár rozjel.

* * *

Po nějaké době kočár zastavil. Měl jsem pootevřené oči a zahrál zesláblého zajatce. Gardisté mě odnesli do pokoje madam d´Elzzbierppe, která už netrpělivě čekala u postele.

„Fiore, doneste lavor s vodou a čisté hadry,“ poručila madam své služebné.
„Ano, madam,“ ozvala se služebná a odešla.

Zůstali jsme v pokoji sami. Já a komtesa d´Elzzbierppe. Přistoupila blíž a pohladila mě po tváři.

„Jsem ráda, že jste naživu,“ šeptla.

Poté ode mě ustoupila, protože slyšela vojenské boty. Byl to její bratránek kapitán de Taale.

„Tak jsme vás našli,“ pronesl a postavil se k posteli.

Měl jsem pootevřené oči a díval se na jeho obličej.

„Ať ho služebná omyje a zjistí, jestli nebude potřebovat doktora. Ačkoliv se zdá, že není zraněn,“ řekl kapitán.
„Velitel stráže říkal, že měl krev akorát na obličeji, zřejmě ho ten vrah bil.“
„Až se dá do pořádku, poslechneme si, co se té noci stalo!“ dodal přísně a odešel.

Služebná se potkala s kapitánem ve dveřích. Ustoupila stranou, aby mohl projít. Pak pokračovala dál. Nesla lavor s vodou a dva velké hadry. Začala mi otírat obličej. U toho jsem procitl a s úsměvem pozdravil madam d´Elzzbierppe.

„Do-brý-den, komte-so.“
„Ettöri, jsem ráda, že jste naživu,“ vyhrkla překvapeně a odehnala služebnou ode mě.
„Zachránila jste mě.“
„Já to nebyla. Někdo vás zřejmě viděl a napsal dopis, který nechal u brány Severní pevnosti.“
„To jsem měl štěstí.“
„To ano,“ kývla.
„Ten muž co mě věznil, zemřel. Z ničeho nic padl k zemi a už se nehýbal…“
„…jak dlouho jste tam ležel?“
„Myslím, že tak dva dny. Modlil jsem se, aby mě někdo našel. Bál jsem se.“
„To vám věřím.“
„Jsem rád, že jsem tady.“

Náhle se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil kapitán de Taale. Jako by slyšel, že jsem už procitl. Přistoupil ke mně a přísným pohledem si mě prohlédl.

„Víte, co se té noci stalo?!“ vyhrkl.
„Co se stalo?“ dělal jsem hloupého.
„Nevíte, co se stalo?“
„Slyšel jsem křik, tak jsem vylezl z pokoje a na chodbě jsem uviděl běžící dívku, měla ruce od krve.“
„Dívku?!“ udivil se kapitán.
„Ano,“ šeptl jsem a natáhl se po mokrém hadru. Jemně jsem si osušil rty a pokračoval. „Volal jsem na ni, ale nezastavila, bála se. Hned za ní se ze tmy vynořil urostlý muž, který mě srazil k zemi. Poté jsem procitl na chladném místě. Ten muž stál přede mnou a povídal něco o tom, že jsem mu překazil plány. Vůbec nevím, o čem mluvil.“
„Zabil mého otce!“ vykřikl kapitán.
„Váš otec je mrtvý?“ vytřeštil jsem oči.
„Ano.“
„Je mi líto vaší ztráty.“
„Děkuji.“

Kapitán se podíval k oknu a pak znovu ke mně.

„Když mi stráž přišla říct, že našli mého otce mrtvého a vy jste zmizel, myslel jsem si, že jste ho zabil vy. Když jsem však uviděl jeho tělo, usoudil jsem, že to byste nedokázal“
„Co se vašemu otci stalo?“
„Nechci o tom mluvit!“
„Rozumím.“
„Chci vědět, kdo byl ten chlap, co vás unesl.“
„Možná by si měl Ettöri odpočinout,“ navrhla komtesa.
„Jak se cítíte?“ zeptal se kapitán.
„Unaveně, žíznivě, ale jsem naživu, děkuji!“
„Děkujte neznámé osobě, která dopisem upozornila, kde jste. Ale nechápu, proč vás ten neznámý sám nezachránil.“
„Možná se bál gardistů, když jste mě hledali.“
„Možná máte pravdu. Lidé nám nevěří a snaží se proti nám štvát mladé lidi, jako by se staří báli bojovat.“
„Moc vám nerozumím.“
„To nic,“ mávl rukou a odešel.

V tu chvíli jsem pochopil, na co naráží. Vyslýchal Andrého.

„Až se budete cítit lépe, mohl byste se vykoupat. Vyberu vám nějaké oblečení a uvítala bych vaší společnost,“ řekla a s úsměvem na tváři komtesa a opustila místnost.

Služebná, která stála opodál, počkala až se madam d´Elzzbierppe vzdálí a pokračovala v mém mytí.


* * *

Když se objevil postarší sluha s věcmi na rukou, pochopil jsem, že mi komtesa d´Elzzbierppe posílá nějaké věci.

„Zde vám nechám věci,“ spustil. „Oblékněte se. Počkám na vás venku a doprovodím vás do salónku,“ položil hromádku věci na židli a odešel.
„Děkuji.“

Sluha pokynul hlavou a zmizel za dveřmi.

„Není jako ten starý Manuel, sluha knížete de Taale,“ pronesl jsem polohlasně a zvedl se z postele.

Musel jsem dělat pomalé pohyby, aby to nebylo nápadné, že jsem se tak najednou uzdravil. Služebná Fiore mě zavedla do koupelny, kde už byla napuštěna vana, do které jsem se ponořil. Poté jsem se umyl a vylezl ven. Oblékl jsem se a vyšel z pokoje. Sluha stál hned za dveřmi a opravdu na mě čekal.

„Můžeme jít,“ promluvil jsem.
„Tudy, prosím,“ ukázal směr.

Doprovodil mě do malého, ale velmi dobře osvětleného salónku. U oválného stolu už seděla komtesa d´Elzzbierppe.

„Máte hlad?“ zeptala se a rovnou ukázala na prostřený stůl.
„Něco bych si dal,“ odvětil jsem a posadil se na židli.
„Kuře je asi nejlepší pro začátek, když jste dlouho nejedl,“ navrhla.
„Já si dám skleničku červeného,“ ozval se hlas ode dveří.

Byl to kapitán de Taale. Sluha se okamžitě natáhl pro skleněnou karafu, kde bylo červené víno. Důstojník se posadil napravo od své sestřenky. Sluha před něj položil skleničku a nalil do ní víno. Poté ustoupil ke stěně a vyčkával na další pokyn. Ten přišel záhy, co se k němu kapitán otočil.

„Můžete jít, Reginalde.“

Sluha pokynul hlavou a beze slova odešel.

„Teď mi řekněte, jak se ten muž jmenoval!“ zaútočil na mě de Taale.
„Proč si myslíte, že to vím?“
„Ne? Předpokládal jsem, že ano,“ podotkl kapitán.

V ten moment jsem zvažoval možnost, že bych mu to opravdu neřekl.

„Byl to vrah,“ pronesl jsem a zakousl se do kuřete.
„Ano, to byl. Zajímalo by mě, proč to udělal. Jaký k tomu měl důvod.“
„Mluvil něco o nějaké pomstě.“
„Pomstě?“
„Měl dceru, která byla spatřena, jak nastupuje do kočáru knížete, vašeho otce.“
„Máme čtyři kočáry, mohl to být kdokoliv z nás!“
„Oba víme, že tvůj otec…“
„…mlč, sestřenko!“ zastavil kapitán komtesu ve chvíli, kdy chtěla říct něco zásadního.

Teď se potvrdilo, že věděla, co kníže s dívkami dělal. Možná, že jen měla tušení, ale věřila svému instinktu. Kapitán to věděl také, ale z nějakého důvodu svého otce kryl. Zřejmě nechtěl, aby se to dostalo na veřejnost. Proč to madam d´Elzzbierppe neřekla svému otci. Byl to vlivný muž a mohl se zmínit u krále, který by knížete de Taale zřejmě potrestal a tím zastavil.

„Ten muž si říkal Romanský vrah,“ prozradil jsem.

Otočil jsem se na kapitána a znovu to zopakoval, aby mě slyšel. Chtěl jsem tím zastavit jeho další slovní útok vedený na komtesu d´Elzzbierppe.

„Co jste říkal?“ zeptal se ještě jednou pro pořádek.
„Ten muž si říkal Romanský vrah.“
„Nikdy jsem nic takového neslyšel.“
„Přišel sem, protože se dozvěděl, že jeho dcera odjela do tohoto města.“
„A víte, odkud přišel?“
„Ne, to neřekl.“
„Rozumím,“ přikývl a dopil skleničku vína.

Zvedl se od stolu a ještě než odešel, podíval se mi do očí.

„Zítra bychom si mohli dát cvičný souboj, souhlasíte?!“

V duchu jsem se usmál. Přesně to jsem potřeboval.

„Velmi rád, pane!“
„Dobře. Po snídani se potkáme na místě k tomu určeném,“ kývl ostře hlavou dolů a odešel.

Zachoval se jako voják, když odchází z místnosti plné urozených. To mě samozřejmě polichotilo, ačkoliv nejsem urozený. Jakmile odešel, komtesa na mě spustila řadu otázek.

„Opravdu vám ten vrah řekl o své dceři?“
„Myslíte si, že o tom věděl můj bratránek?“
„Jste rád, že se znovu setkáváme?“

U té poslední otázky jsem pozvedl obočí.

„Ano, jsem rád, že se znovu setkáváme,“ pronesl jsem a utřel si ruce do utěrky, která zde byla připravena.
„To jsem opravdu ráda.“
„Potěšení je na mé straně,“ usmál jsem se.

Byla to však lež. Nešlo mi o ní, ale o to, abych zjistil, kde vězní Andrého. Když se to nedozvím od kapitána de Taale, využiji k tomu jí. Pokud bude chtít, zjistí to, protože využije svůj šarm a vliv. Ženské zbraně byly vždycky ty nejúčinnější.

„Vím, že to zní hloupě, ale cítím se s vámi v bezpečí,“ špitla mi do ucha.
„Jste krásná mladá dívka a každá vteřina mého života po vašem boku ve mně navždy zůstane.“
„Navždy? To jste řekl moc romanticky.“
„Zítra bychom se mohli projít zase k fontáně, než se vrátíte domů.“
„Oh, na to nechci teď myslet.“
„Už víte, kdy se vracíte na Guille?“
„Za tři dny, ale možná, že kvůli vám se ještě chvíli zdržím.“
„To by bylo milé.“
„Opravdu?!“ vyhrkla nadšeně. „Pošlu otci dopis, že se zde zdržím!“

Pousmál jsem se a pokynul uznale hlavou. Jako bych jí tím dal falešnou naději, že mi na ní opravdu záleží. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi na ní vůbec nezáleží. Bohužel tu jsem kvůli někomu jinému a na něm mi záleží víc. Když jsem ho nedokázal přesvědčit na tom zatraceném valu, aby se mnou odešel, tak rozhodně teď udělám vše proto, abych ho dostal z vězení. Pak je tu ale Margit, na které mi také moc záleží.

„Jestli by to nevadilo, už se cítím unavený,“ šeptl jsem a zahrál opět svou roli unaveného a trýzněného zajatce.
„Ovšem, odpočiňte si. Budu se těšit na zítra.“
„Já také,“ kývl jsem a vstal od stolu.

S lehkým úsměvem, který jsem věnoval madam d´Elzzbierppe, jsem opustil místnost.












Kapitola 5



23. srpna 1833.


Ráno mě probudil hlas služebné madam d´Elzzbierppe.

„Pane, stávejte, prosím. Už se podává snídaně!“
„Jsem poslední?“ zeptal jsem se a vyskočil z postele.
„Ano,“ kývla a ze slušnosti se otočila.
„Nejsem pán, můžete se otočit.“
„Já vím, ale madam…“
„…jsme tu jen my. Vy a já!“
„Ano,“ pousmála se a otočila se ke mně.
„Jak se jmenujete?“
„Jsem Ditta.“
„Hezké jméno.“
„Děkuji.“
„Včera tu byla jiná dívka.“
„Fiore, uklízí teď komnatu komtesy d´Elzzbierppe.“
„Ovšem.“

Pousmál jsem se a ukázal rukou na oblečení, které jsem si včera odložil na židli. Večer zřejmě někdo přišel a srovnal ho. Možná to byla ona. Styděla se. Zřejmě ještě neviděla nahé mužské tělo. Je možné, že se pletu a jen se stydí, protože jsem se jí líbil. Dost! Nebudu si domýšlet takové věci, když ji vůbec neznám.

„Máte chlapce?“ zeptal jsem se jí, poté, co jsem si oblékl kalhoty.
„Ne.“
„Opravdu?“ udivil jsem se. „Jste krásná dívka.“
„Děkuji,“ uklonila se a začala mi stlát postel.
„Doprovodíte mě, nebo mám…“
„…jděte sám. Mé místo je zde,“ přerušila mě a obratně naklepala polštář.

Pokynul jsem hlavou a odešel do sálu, ve kterém seděla jen komtesa d´Elzzbierppe. Kapitán de Taale vyjel včasné ráno na lov.

„Pojďte si sednout ke mně,“ vybídla mě.

Rukou ukázala na místo, kde bylo prostřeno. Malý talířek, dezertní lžička. Nůž a vidlička.

„Kapitán nesnídá?“
„Odjel na lov.“
„Aha.“
„Brzy se vrátí, přece budete mít cvičný souboj.“
„Říkal to.“
„Své slovo dodrží.“
„Slovo šlechtice!“ dodal jsem a pustil se s chutí do jídla.

Po snídani jsme se přesunuli s komtesou do salonku, kam si poručila čaj.

* * *

Náš rozhovor přerušil sluha, který vstoupil do místnosti.

„Omlouvám se, madam, že vyrušuji, ale právě dorazil kapitán de Taale.“
„Děkuji za zprávu, Reginalde.“
„Mladý pán si zlomil nohu.“
„Cože?!“ vyjekla.

V ten moment byla na nohou.

„Kde je? Co se stalo?“
„Nachází se ve své pracovně,“ řekl a ustoupil stranou.

Madam d´Elzzbierppe se rozeběhla na chodbu. Rukama držela dlouhé šaty, aby si na ně nešlápla a běžela, co jí nohy stačily.

„Půjdu za ní,“ pronesl jsem a pomalu se zvedl ze židle.

Reginald pokynul hlavou a ukázal kudy.

„Doprovodím vás, pane,“ řekl a vyrazil se mnou do pracovny kapitána de Taale.

U kapitána už byli tři lidé. Služebná Ditta, muž v dlouhém fraku, toho jsem neznal a muž s brýlemi na očích. V jedné ruce držel obinadlo a druhou rukou přidržoval dlahu. To byl zřejmě doktor, dovtípil jsem se. Komtesa d´Elzzbierppe stála stranou a sledovala ho, jak se snaží ovázat ránu.

„Je to zlomené?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ řekla madam.
„Myslím, že náš cvičný souboj budeme muset odložit,“ ozval se kapitán.
„Tak to mě opravdu mrzí,“ podotkl jsem.
„Budu vám alespoň dělat společnost u čaje,“ doplnil.

V tu chvíli se oči madam d´Elzzbierppe setkaly s mými. Její smutný výraz hovořil za své. Evidentně měla jiné plány a zranění kapitána de Taale je zkazilo.

„Jsem rád, že se nestalo nic horšího,“ pronesl jsem a odešel.

S komtesou d´Elzzbierppe jsme se potkali znovu v salónku, kam přišla, když jí přestalo bavit poslouchat varování doktora Ruiveliera, že by měl být kapitán v klidu, aby se kost dobře zahojila.

„Už mě nebavilo poslouchat doktora Ruiveliera,“ pronesla a posadila se vedle mě.
„Mohlo to dopadnout hůře.“
„Myslíte, jako vy?!“

Připomněla mé zranění z lesa, když jsem jí vytáhl z kočáru.

„Ano,“ přikývl jsem.
„Mám vás dnes pro sebe,“ řekla a pousmála se.
„Měl bych prosbu, madam.“
„Povídejte!“
„Rád bych dal vědět rodině Aultonových, že jsem v pořádku.“
„Říkal jste, že pocházíte z Ykkhó.“
„To je pravda, ale oni mi nabídli přístřeší, když jsem přišel do Taale.“
„Chápu.“

Řekla to tak smutně, jako by se bála, že chci odejít.

„Stačí, když pošlete sluhu s dopisem nebo se vzkazem. Rád bych tu s vámi zůstal,“ navrhl jsem.
„To by šlo zařídit,“ pokynula hlavou a zazvonila na zvonek, který byl na stole.

Po chvilce přišel sluha. Mladík s černými krátkými vlasy.

„Ano, madam?“
„Ettöri, prozradíte Mathiemu, kde ta rodina bydlí?“
„Jistě,“ odvětil jsem a vysvětlil mladíkovi, kde najde dům Aultonových.

Sluha Mathie vyslechl můj popis a odešel.

„Jste moc hodná, madam. Děkuji.“
„To byla maličkost,“ mávla rukou a natáhla se pro hrnek čaje.

Pousmál jsem se a věřil, že po obědě bude souhlasit s procházkou do zahrady. Ačkoliv není už takové teplo, je zde pořád příroda, která hraje všemi barvami.


* * *

Dům Aultonových.

V tu dobu se Margit nervózně procházela po místnosti. Její matka to nevydržela a řekla jí, aby se uklidnila. Margit jen mávla rukou a pokračovala ve své chůzi.


„Dost, Margit!“ řekla přísně. „Ettöri je v pořádku.“
„To nemůžeš vědět.“
„Pověz, co cítíš?“
„Nic.“
„Opravdu nic?“
„Není mé krve, proto necítím nic, i když…“

Zastavila se ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání na vchodové dveře.

„A je to tady!“ vyhrkla a vyběhla ke dveřím.

Sáhla po klice a otevřela. Překvapením vyprskla. „Kdo jste?“ Ve stejné chvíli si všimla kočáru s erbem.

„Jsem sluha Mathie a mám předat rodině Aultonových zprávu, že mladík toho jména Ettöri je v pořádku,“ pronesl.
„Matko, Ettöri je v pořádku!“ vykřikla radostně.
„Mohu něco vyřídit?“ zeptal se sluha Mathie.
„Jsme rádi, že je v pořádku. Vyřiďte mu, že ho znovu rádi uvidíme,“ odvětila.
„Vyřídím, nashledanou!“ lehce se uklonil a odešel ke kočáru.

Margit se otočila na místě a vrátila se dovnitř. Její matka stála v chodbě.

„A teď mi řekni, co se mezi vámi stalo!“ podívala se přísně a podle postoje byla rozhodnuta se dozvědět pravdu.
„Mezi kým?“ dělala hloupou, ale nepomohlo to.
„Mezi tebou a Ettörim.“
„Je Shana jako já.“
„Jsi jiná a tvá aura vyzařuje jinou barvu.“
„Co-co? Jakou barvu?“
„Lidské tělo má kolem sebe pole, kterému se říká aura a podle barvy se dá poznat, že s člověkem se něco děje, nebo že se mění.“
„Mami?!“ vyhrkla překvapeně. „Ty jsi otci lhala! Jsi také Shana?“
„Nelhala.“
„Vždyť vidíš…“
„…a ty něco vidíš?“
„Já, ne!“
„Vidíš, ale já ano. Nejsem jako ty. Tenhle dar jsi dostala od předků mé matky, mé babičky, mé prababičky. Ty jsi Shana. Já jen cítím změny energie.“
„Proto se daří květinám v naší zahradě, když je všude kolem nedostatek květin?!“
„Rozumím květinám.“
„Občas to vypadá jako by sis s nimi povídala.“
„Povídám.“

Margit se usmála a už byla na odchodu, když jí zastavil opět hlas její matky.

„Už mi odpovíš?“
„A na co?“
„Co se mezi tebou a Ettörim stalo?“
„Když ti řeknu, že ho miluji, už se mě nebudeš vyptávat?“
„Je to hodný chlapec, ale bojím se, že propadne temné moci Shana.“
„Když se to stane, zachráním ho!“

Řekla sebevědomě a vyrazila po schodech do svého pokoje.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.02.2020, 17:14:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Lest se vydařila. Kapitán (de Taale) uvěřil i s naší šlechtičnou (komtesou d´Elzzbierppe) Ettöriho vyprávění. Vrah zvrhlého knížete "byl nalezen", zdá se, že případ může být uzavřen. Co bude dál? Je tu přeci ještě jeden vězněný mladý muž, kvůli kterému to všechno Ettöri podniká a zůstává na zámku (nepropadne Ettöri temné moci Shana). Kdo ví? Zajímavé čtení...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
Giulio a Vittor...
Lillian Bann
Metus
ropnej vrt
obr
obr obr obr
obr

JEŠTĚ
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr