obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915694 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Městečko Palermo 1 ::

 autor Rebekka publikováno: 02.03.2020, 20:05  
...
 

[Policejní stanice v Agoulle – 12. dubna 2016, 5:20]

„Dobré ráno!“ pozdravil ji bujaře seržant Danphery, když ji míjel na chodbě. Odpověděla mu se stejným elánem, byť ve skutečnosti nijak nadšená nebyla. Kráčela svižným krokem a snažila se vyhnout plukovníkovi, jenomže jí to ono ráno nebylo dopřáno. Znenadání vyšel zpoza rohu od automatu, kde si zrovna koupil kelímek horké čerstvé turecké kávy, se kterým mířil do pracovny. Strnula. Plukovník se před ní zastavil a propaloval ji pohledem.
„Pane,“ hlesla a postavila se do pozoru před svým nadřízeným, ale nedokázala se mu podívat do očí.
„Kapitáne,“ odpověděl stejně bezvýrazně a prsty jí nadzvedl bradu. Jejich nastávající rozhovor ovšem přerušil telefonát. Velitel agoulleské policie si přiložil mobil k uchu a vcelku bez zájmu si vyslechl zhruba první větu, když vtom zbledl jako stěna. Otočil se a míře do své kanceláře gestem ruky naznačil své společnici, aby ho následovala. Zavřela za sebou dveře a na jeho pokyn zatáhla rolety, zatímco on důrazně opakoval mobilnímu telefonu: „Jenom klid, všechno bude v pořádku, já se o to postarám, rozumíš? Slibuji.“
Zavěsil.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“ zeptala se opatrně kapitán.
Přikývl a gestem ji vyzval, aby se posadila do jeho polstrovaného křesla, ale tuto výsadu odmítla a zůstala po jeho vzoru stát. Začal přecházet po místnosti sem a tam a kafe hltal ještě zbrkleji, než u něj bylo obvyklé.
„Právě mi volal můj vzdálený bratranec, jeho syn je záložák a před třemi týdny ho povolali kamsi na východ, do Iráku, tam někam. Jeho snaše onemocněl příbuzný a musela za ním do Stockholmu, no, a jemu zůstala na starosti vnučka. Unesli ji.“
„To je mi líto,“ hlesla. „Mrknu se, jestli tady ještě někdo je, zatím jsem potkala jen Danpheryho na noční. Dám vyhlásit pátrání. Ehm… máte nějakou podobiznu vnučky svého bratrance?“
„Jistěže,“ souhlasil a vyňal z peněženky fotografii. „Jmenuje se Elsa Dåssová, můj bratranec neví, kdy a kde ji unesli, ale jistě chápete, že dvanáctiletá holka si asi těžko bez dovolení vyrazila s přítelem. – Jo, tady je ta fotka. Dostávám obrázky každé dva roky. Zas tak s bratrancem nekomunikuju. Prosím, tahle je půl roku stará.“
„Je hezká,“ poznamenala kapitán nad dívkou typicky nordického vzhledu, přestože její tvář hyzdily ošklivé jizvy. „Co se jí stalo s obličejem?“
„Neštovice,“ utrousil.
„Jako pravý? Vždyť jsou přece vymýcený!“ zvolala kapitán.
„Ne v zemích třetího světa,“ blýskl po ní významně pohledem nadřízený. Chtěl ještě cosi dodat, ovšem slovo mu ukradl seržant, který s tichým zaklepáním vstoupil dále.
„Omlouvám se, plukovníku, tenhle balíček vám právě dorazil,“ oznámil, předal svůj náklad a vytratil se.
Policejní plukovník přešel ke stolu a se zájmem rozřízl lepenkovou krabičku a vyňal menší dřevěnou. Otevřel ji a ona začala vyhrávat. Melodie byla tichá, sladká, skoro meditační, při které jste zapomínali na své starosti a trápení. Zapomněli na ně i kapitán s plukovníkem. Stáli tam a po rtech se jim postupně rozlil potěšený uvolněný úsměv. Poslouchali tu krásnou hudbu a nenuceně se na sebe usmívali. Zvuk pozvolna utichal, až zmlkl docela.
A přesně ve chvíli, kdy dozněl poslední tón, se krabička rozletěla na kusy nečekanou explozí.

[5:32]

Kapitán se zvedla okamžitě a vrhla se k nadřízenému. Výplně dveří i oken kanceláře se proměnil na hromady střepů na podlaze uvnitř i vně místnosti, výbuch poškodil i několik dalších stolů mimo kancelář, ze všeho nejhůř to však schytal plukovník.
Žena svlékla sako a přiložila je k prvnímu pahýlu, ale byla sama na příliš vážná zranění. Potřebovala by udělat tolik věcí zaráz! Přesto jí bylo jasné, že život velitele má přednost před jakýmkoli telefonátem.
To už se přihnali detektivové Joans a Summlová a jim v patách i patoložka, z jiného směru zase seržant Danphery. Neřekli jediné slovo a okamžitě jim bylo jasné, co mají dělat, takže lékařka padla na kolena ke kapitánovi a společnými silami se věnovaly zraněnému, zatímco seržant šel volat záchranku a Daniel Joans pyrotechniky. Summlová našla pod hromadou střepů plukovníkův mobilní telefon vedle ještě teplých kusů masa. Výbuch přežil kupodivu i počítač, který tvořil třetí vrchol pomyslného trojúhelníku v kanceláři. Zbylé dva představovali kapitán a plukovník, který držel vybuchnuvší bombu.
Záhy dorazila záchranka, velitele s popelavě bledou tváří složili na nosítka, pochválili obě ženy za jejich úsilí, v rychlosti vyzvěděli krevní skupinu zraněného, přes obličej mu dali kyslíkovou masku a rychle s ním zmizeli. Na rozdíl od plukovníka vyvázla kapitán jen s několika škrábanci od střepů ze skla.
Ve stejné chvíli vrazil do místnosti major Litt, pevně sevřel patoložku v náručí a vroucně políbil. „Jsi v pořádku? Slyšel jsem, co se stalo!“
Odvětila, že jí nic není, stejně tu ani nebyla, když k výbuchu došlo.
Kapitán pohotově rozdělila úkoly a Summlovou vybídla, aby s ní šla do výslechovky, protože je svědek.

[9:54]

„Vyhlásil jsem pátrání po Else Dåssové, mezistátní,“ oznámil Daniel Joans, sotva se k nim na chodbě přidal. „Robinsonová z protidrogovýho mi nabídla pomoc, takže nám tiskne fotky a my zítra se Summlovou budeme vyvěšovat oznámení po ulicích. Mimochodem – je to jen moje domněnka, nebo únos té dívky souvisí s atentátem na plukovníka?“
„Ani já si nemyslím, že by šlo o náhodu,“ přitakala kapitán. Posadili se u Joanse a Summlové v kanceláři. „Strávila jsem bezmála čtyři hodiny s mobilem u ucha, abych si vyslechla, jak mne neustále kamsi přepojují. Ale stálo to za to, představte si, že vojín Dåss už není u armády – před dvěma měsíci byl přistižen s ženou z nepřátelského tábora, vyměňovali si tajné informace.“
„Počkat,“ podivila se Summlová, „když ho propustili před dvěma měsíci, jak ho mohli tři týdny zpátky povolávat do Iráku?“
„Nepovolali,“ odpověděla. „Odjel, ale není známo, kam. Nejde vystopovat jeho mobil, nepoužil kreditku ani nic takovýho.“
„Kapitáne,“ přisedl si k ní Joans blíž. „Dost. Já nejsem slepý, vy jste plakala, že? Co se stalo? Něco s plukovníkem?“
Přitakala a po tvářích jí steklo několik čerstvých slz. „Volali… volali z nemocnice,“ hlesla. „Já té lékařské hatmatilce nerozumím, prostě mu dali nějaké léky a nevěděli o alergii. Zkolabovaly mu plíce. Potřebuje transplantaci. Není to s ním dobrý.“
„Do háje,“ vydechla Summlová. „Kapitáne, jestli potřebujete…“
„Ne, detektive,“ zavrtěla hlavou. „Já musím dostat parchanta, který mu to udělal. Takže se soustřeďme na případ, prosím vás.“
„Pyrotechnici ještě dělají na tý kanceláři, dají vědět, až na něco přijdou,“ ujal se slova Joans. „Bratranec pana plukovníka mi nezvedá mobil. Spolu s Danpherym a Summlovou jsme prohledali plukovníkův stůl, jak jste nám řekla, pročetli emaily, SMSky, prověřili čísla v telefonátech, nic podezřelého. Danphery je na cestě k němu domů, jestli něco nebude tam.“
„OK,“ přikývla kapitán. „Joansi, ještě za tepla vezměte od Robinsonové ty fotografie a rozvěste je, kde budete moci.“ Vstala a odešla na chodbu, kde na ni dělala posunky Robinsonová z protidrogového. Vrátila se, ale už se neposadila. „Summlová, Joans půjde sám. Vy musíte za patoložkou, našlo se tělo, už ho sem vezou. Popisem odpovídá Dåssové.“
„Sakra,“ utrousila detektiv a zvedla se.
„Kapitáne, mohu s vámi mluvit?“ otázal se Joans. „Víte, já k vám nebyl zcela upřímný, že jsme nic nenašli. Nechtěl jsem to říkat před Robinsonovou, ani sám nevím, proč.
V jednom z plukovníkových emailů jsem něco našel. Netýká se to případu, ale měla byste to asi vědět. Psal nadřízenému o svém úmyslu odstoupit od policie.“
„Proč by to dělal?“ podivila se ona. „Je tu přes dvacet let!“
„Kvůli ženě,“ významně ztišil hlas detektiv. „Kvůli konkrétní ženě… No, proč chodit okolo horké kaše, že? Psal tam – cituji – ‚v poslední době začínám pociťovat nepříliš adekvátní účinky vzhledu kapitána Rettové na moji práci zde.‘ Bylo toho víc, ale myslím, že tohle je to nejdůležitější, co potřebujete vědět. Navíc nemyslím, že by o tom muselo mít ponětí víc osob, než je nutné, takže jsem to nechtěl říkat před Summlovou, ten email jsem objevil já sám.“
„Děkuji vám za diskrétnost, detektive,“ přikývla kapitán.

„Není to Elsa, že ne?“ ujišťovala se detektiv Summlová hned na prahu pitevny. Patoložka zavrtěla rezolutně hlavou.
„Ne. Jmenuje se Gabriela Laurtová, devatenáct let.“
„Teď ne, nezlob se, nemůžu se soustředit,“ zasténala a napila se vody. „Víš o plukovníkovi?“
„Kapitán tady byla,“ přikývla. „Ráda bych něco udělala, ale nemůžu. Moje krevní skupina je B, plukovníkova 0.“
„A co má být?“
„Víš, každá krevní skupina obsahuje protilátky proti druhé. A má protilátky k B a obráceně.“
„Takže AB nemá žádné protilátky,“ snažila se to pochopit.
„Přesně tak. A 0 má protilátky na A i B. Může přijímat krev jen od další 0. Naštěstí je to nejčastější krevní skupina na světě.“
„Známe už příčinu smrti u Geb?“
„Vypadá to, že byla utopená, má pěnu u nosu a úst, ale budu to s jistotou vědět až po autopsii.“
„A k té se dostaneš kdy?“ zajímala se s pohledem upřeným na majora Litta opírajícího se o rám dveří doktorčiny kanceláře a zapínajícího si uniformu.
„Zítra se na to vrhnu,“ usmála se. „Teď pojedeme s Tranimem do restaurace.“
„S kým?“
„Tranim. To je jméno majora Litta,“ zazářila.
„Byli jeho rodiče v pořádku? Kdo dá dítěti takový jméno!“ vyvrátila oči v sloup detektiv. Naklonila se ke své kamarádce. „A Harry – vzpomínáš si ještě, že máš manžela, že jo?“

[13. dubna 2016, 7:10]

„Fotky jsem rozvěsil a vůbec jsem nespal,“ uvítal druhý den ráno svoji parťačku Joans. „Jak jsi strávila svoji noc ty?“
„To bys rád věděl, co?“ ušklíbla se. „Byla jsem navštívit plukovníka, ale už měl o společnost postaráno. Kapitán. Zdá se, že ji to hodně vzalo.“
„Tebe ne? Je to náš velitel!“
„To jo, ale ji to vzalo jako fakt hodně, jestli mě chápeš. Nezdá se ti, že se nám tu rodí nový vztah?“
„I kdyby, co je nám do toho?“
„Já nevím, doktorka má majora, jestli se plukovník dá dohromady s kapitánem… To snad ještě, abychom my dva… Ne, to se nestane.“
„Nestane,“ zazubila se. „Já mám totiž přítelkyni,“ zalhal.
„Promiňte, je tady plukovníkův bratranec,“ zaklepal na dveře kanceláře seržant Danphery. „Než se zeptáte, v domě jsem nic nenašel.“
„OK, pusť ho dál,“ vyzvala ho Summlová.
„Dobrý den,“ pozdravil muž. „Slyšel jsem včera ve zprávách, co se stalo, byl jsem na služební cestě, vrátil jsem se dnes v noci. Napadlo mě, že se mnou budete chtít mluvit. Mohu vidět bratrance?“
„Jistěže,“ souhlasil Joans. „Víte o tom, že váš syn už není u armády?“
„Ano,“ sklopil hlavu on. „Však ho to bude mrzet. Jednou. Možná ho to už mrzí, své ženě o tom nic neřekl.“
„A nevíte, kam před třemi týdny odjel…“
„Inu, napadlo mě, že se možná dal k policii v Eljoope, on tam vždycky hrozně chtěl, sloužila tam jako seržant jeho matka. Víte už něco o mé vnučce?“
„Pátráme po ní,“ odpověděl Joans. „Až ji najdeme, chtěli bychom ji ukonejšit, aby věděla, že se po ní rodičům stýskalo. Mohl byste nám prozradit křestní jméno svého syna?“
„Martin,“ pravil ochotně. „Jako já.“
Rozloučili se a Summlová mu dala vizitku pro případ, že by si ještě na něco vzpomněl. Zrovna když si potřásali rukou, objevila se na chodbě malá dívenka. Měla plavé vlásky a dětský, věčně rozesmátý obličej pokrytý jizvami.
Joans vstal a zůstal na ni hledět s otevřenými ústy. „To je přece…“
„Elso!“ vykřikl muž a rozběhl se k ní. „Panebože, to je Elsa!!“

[7:50]

„Takže nakonec přišla sama,“ usmála se kapitán. „Řekla něco?“
„Zatím ne,“ odpověděla Summlová. „Plukovníkův bratranec ji odvezl domů, zkusí se jí optat později.“
„Co ta mrtvá? Už zná doktorka příčinu smrti?“
„Ještě tady není. Tipla bych si, že strávila příjemnou noc s majorem a nechce se jim vstávat.“
„Zavolejte jí a vstát ji donuťte, potřebujeme zjistit, co se té dívce stalo. Možná ji unesli ti stejní a nahradila ji Elsa.“
„Máte pravdu, Joans zavolal rodině, Gabriela zmizela před sedmi lety. Tehdy jí bylo dvanáct, jako Else.“
„Motiv?“
„Doktorka se nezmínila, že by byla Geb znásilněná, patrně nešlo o sexuální motiv. Ani výkupné nepožadovali.“
„Změnilo se něco na Else od toho únosu?“
„Nic…“ zavrtěla hlavou, ale pak se zarazila. „Počkat, vlastně ano! Měla ostříhané vlasy!“
„To nejspíš nic neznamená,“ mávla rukou kapitán. „Takže doktorka chodí s Littem?“
„Jo. Znáte jeho křestní jméno? Tranim.“ Vyprskly smíchy.
„Tranim, to jsem nedávno viděla v křížovce, přesmyčka. Nakonec to bylo jméno Martin,“ uchichtla se kapitán.
„Martin, Tranim…“ opakovala Summlová. „Jak dlouho je vlastně u policie v Eljoope? Když je major…“
„On už tam s tou hodností nastoupil,“ řekla kapitán. „Když k nám přišel k případu Halissøna jako styčný důstojník, leccos jsem si o něm zjišťovala. Je tam tři týdny.“
„Martin… tři týdny…“ opakovala. Najednou vyskočila. „Kapitáne, to je on!“ zvolala.
„Prosím?“
„Martin Dåss je Tranim Litt! Přesně to sedí. Doktorka je v nebezpečí!“
„Právě vešla do budovy,“ poznamenala.

„Harry, Harry, kde je major?“ vyzvídala Summlová, když se jí podařilo ji dohonit.
„Odešel do práce, proč?“ divila se. Ale její kamarádka už byla pryč.
Svému parťákovi v autě horlivě vysvětlovala: „Doktorka mi jednou vykládala o těch dědičných znacích, že máš bradu po otci, oči po matce apod. Začala jsem si všímat. Plukovníkův bratranec s Littem jsou si podobní, otec a syn. Ne už tak Litt a jeho dcera.“
„Takže Elsa není…?“
„Myslím, že ne. Mstil se za manželčinu nevěru tím, že chytal podobné dívky, bil je a zabíjel. Pak přišla na řadu jeho nevlastní dcera. Vylákal ji ze školy a doma uspal a unesl pryč.“
„A co udělal plukovník?“
„Ten? To se zeptej Litta.“
„Přistihl mě, jak pozoruju jednu holku,“ přiznal major Litt u výslechu. „Snažil jsem se mu to vymluvit a on řekl, že si to nechá projít hlavou, ale nepochyboval jsem, že mě oznámí. Musel jsem ho zastavit. Proto jsem se dal dohromady s tou vaší pěknou doktorkou, abych k němu měl snazší přístup. A vyšlo to. Mohl jsem pozorovat jeho zvyky. Pěknej magor. Je div, že ještě žije, když se prolívá tolika hrnky kafe.“

Major Litt zemřel o tři dny později při nehodě vězeňského auta při přepravě trestance do soudní budovy v hlavním městě.
Jeho plíce zachránily ovšem život policejnímu plukovníkovi.

[18. dubna 2016, 11:38]

Kapitán seděla ve své kanceláři a s kýmsi telefonovala, tvářila se mimořádně spokojeně. V kantýně si srazili stoly k sobě a kol něj sesedli Summlová s Joansem, Robinsonová z protidrogového, seržant Danphery plus ještě čtyři policisté nižších šarží, kteří obyčejně jen zvedali telefony a nosili kafe. Kromě nich zela místnost prázdnotou. Seděli s hlavami sklopenými, Danphery dělal vypravěče a hráli „městečko Palermo“.
Summlová si odešla za roh pro kafe a do místnosti jen o chvíli později vstoupila kapitán. „Mám dobrou a špatnou zprávu, kterou chcete první?“
„Prosil bych tu dobrou,“ rozhodl Joans.
„Volali z nemocnice, transplantace byla úspěšná. Plukovník se probudil z narkózy a reaguje dobře. Za měsíc ho pustí domů, pokud nenastanou komplikace.“
Seržant vstal a svoji nadřízenou objal, což by si, nebýt citově vypjaté situace, samozřejmě jinak nikdy nedovolil. I kapitán byla v tak dobrém rozmaru, že si to od něj nechala líbit. Všichni se objímali a na chvíli jim bylo opravdu báječně.
„A ta špatná?“ zeptala se Robinsonová.
„Pyrotechnici hlásí, že výbušnina, která zranila plukovníka, se používá na misích v Afghánistánu.“
„Nechtěli říct v Iráku?“ podivil se Joans a úsměv mu zmizel z tváře. „V Afghánistánu Dåss nebyl.“
„Správně,“ přikývla žena. „Majora Litta alias Martina Dåsse můžeme obvinit leda z únosu své dcery. O plukovníkovi skutečně nic nevěděl, jeho velitel mi navíc řekl, že neuměl pracovat s výbušninami.“
„Tak proč se přiznával?“ podivil se Joans.
„Chránil komplice,“ odpověděla ona. „Většina sériových únosců je má. Velitel vojína Dåsse se mi zmínil, že měl rád blondýnky. Nebyl to věrný manžel, i když věrnost striktně vyžadoval u své drahé polovičky. Což mu taky nevyšlo, testy DNA ukazují, že Elsa není jeho biologická dcera.“
„Summlová měla pravdu,“ užasl Joans.
„Páni,“ vydechla Robinsonová. „A my si mysleli, že máme uzavřený případ.“
„Nemáme,“ zavrtěla hlavou rezolutně. „K těm blondýnkám – dokud ho nepovolali na první misi, byl jen sukničkář. Když ke svým láskám neměl přístup, cosi se zvrtlo, a jakmile se z Iráku navrátil, začaly se postupně ztrácet blonďatá děvčata. Jejich věk rapidně klesl ve chvíli, kdy se dozvěděl, že Elsa není jeho dcera. Začal unášet dvanáctileté dívky, které se několik let nemohly najít, často je převezl do jiných států. Za posledních pět let se našla těla více než šestnácti dívek a žen po celé Evropě odpovídající popisu jeho obětí. U žádné nebyla zjevná příčina smrti.“
„A důvod, proč by nemohl pracovat sám?“
„Síla,“ odpověděla. „Neuneseš třicetiletou bojovnici karate bez cizí pomoci. A ona byla jednou z jeho obětí.“
„Kde je ta Summlová, přišla o hodně věcí!“ zvolala Robinsonová, vstala a poodešla, ale hned se přiřítila zpátky. „Kapitáne, přišli jsme o Summlovou,“ vyhrkla. „Musel ji někdo unést!“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.03.2020, 20:04:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Vcelku napínavé a promyšlené povídání. Úvod do příběhu (první díl) zaujal, uvidíme, jak bude vyprávění pokračovat. Jen postavy se mi zdají být krapet nevýrazné a jdou rozlišit pouze podle hodnosti nebo profese. I prostředí, ve kterém se příběh odehrává by sneslo více detailů, ale to už je věc názoru a na stylu psaní autora.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Kovboj
Jindřich
Hádanka
Dandy518
Černý puntík (t...
PavelKastl
obr
obr obr obr
obr

Kaňka z nepozornosti
Charles
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr