obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: POCHÁZÍM Z YKKHÓ II ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Danny J publikováno: 06.03.2020, 23:47  
Kapitola 6-7
 

Kapitola 6



Knížecí zámek.


Hned po obědě jsme vyrazili s madam d´Elzzbierppe do zámecké zahrady. Nabídl jsem jí rámě a vyrazil přímo k fontáně.

„Tohle mi bude scházet,“ spustila najednou.

Tak trochu jsem tušil, kam tím míří. Přesto mě překvapila, když řekla, že by mě ráda představila svému otci.

„Opravdu na tom trváte, madam?“
„Jistě, Ettöri,“ odvětila s úsměvem na tváři.
„Melisso,“ dodal jsem.
„Nejste sice urozený, ale můj otec není až takový aristokrat, jako byl kníže de Taale. Rozhodně by s vámi strávil chvíli u čaje.“
„Kapitán to zvládá docela dobře,“ změnil jsem téma.

Hned pochopila, že jsem připomněl tu nešťastnou záležitost s jeho otcem.

„Je rád, že jsme dopadli toho vraha,“ poznamenala.
„Zaslechl jsem, že povstání bylo rozprášeno.“
„Jsem ráda, že jste toho nebyl účastníkem.“
„Všichni zemřeli.“
„Ano,“ přikývla.

Pak se mi najednou podívala do obličeje. „Vlastně ne, jednoho gardisté zajali.“
„Vážně?!“ dělal jsem hloupého.
„Hm.“
„Popraví ho?“
„O tom rozhodne kapitán de Taale, jako nový kníže města.“
„Chápu.“
„Chtěl byste se zúčastnit té popravy?“
„Připadám vám jako někdo, kdo by chtěl sledovat, jak někoho věší nebo ho gilotinou připravují o hlavu?“
„Myslím, že ne.“
„To jsem rád, že si to myslíte.“
„Nejste plný nenávisti jako lidé ve městě…“
„…možná, že mají dost monarchie! Povyšování, prosazování výhod. Bez možnosti lépe žít!“
„Mluvíte jako ten povstalec.“
„Víte, kde ho vězní?“ zeptal jsem a dělal, jako že mě to až tak nezajímá.
„Ano.“
„Předpokládal jsem, že se o takové věci nezajímáte.“
„Bratránek si myslí, že tohle byl jen začátek.“
„Proto je ve městě teď více gardistů, aby dohlédli na pořádek a všechny náznaky vzpoury potlačily hned v zárodku?“
„Ano.“
„Ten vězeň nic neprozradil?“ zeptal jsem se.
„Jestli vás to zajímá, promluvte si kapitánem de Taale,“ řekla odměřeně.

Urazila se. Zřejmě jí vadilo, že na procházce hovoříme o nějakém vězni.

„Promiňte, komteso. Projdeme se až k tomu jezírku?!“ navrhl jsem a ukázal rukou do míst, kde bylo vytvořeno umělé jezírko.
„Ráda,“ kývla a chytla se mé ruky.

Už to brala jako samozřejmost. Mé rámě jí bylo samozřejmě k dispozici. Ačkoliv jsem měl pocit, že to byl jen důvod, aby se mě mohla dotýkat bez ohledu na rozdíl společenského postavení.


* * *

U jezírka, které bylo kolem dokola ohraničeno modrými a zelenými kamínky, jsme se zastavili. Hned jsem si všiml čtyř zlatých soch, které byly rozestavěné do kříže. Poukázal jsem na to. Zaujalo mě, že vypadaly stejně, až na obličej. Ten byl u každé jiný. Jako by vyjadřoval nějakou emoci. Alespoň tak to na mě působilo.

„Určitě víte, co ty sochy představují,“ pronesl jsem a očekával, že se komtesa d´Elzzbierppe rozpovídá.

Mlčela. Jen se pousmála a sledovala pohyb dvou barevných ryb uvnitř jezírka.

„Jsou jako v zajetí,“ poznamenal jsem.
„Myslíte?“
„Krouží dokola a jen občas se společně vydají na druhou stranu jezírka.“
„Možná je tam něco táhne.“

Jen jsem přikývl.

„Chtěl jste vědět, co ty sochy představují, že?“
„Ano, madam.“
„Melissa zněla z vašich úst mnohem lépe.“
„Urazila jste se.“
„Cože?!“
„Urazila jste se, protože jsem se zajímal o toho vězně, místo, abych se věnoval vám.“
„Jste opět upřímný.“
„Ano.“
„Možná byste neměl…“
„…to byste chtěla?“ přerušil jsem ji a podíval se jí do očí.

Poté jsem jí chytil za ruku a pohladil ji. Ucukla. Zaskočilo jí to. Podívala se však na mě takovým způsobem, jako že by byla ráda, abych to zopakoval. Udělal jsem to. Nebylo v tom nic osobního. Nepředpokládal jsem, že si to vyloží jinak. Jsem tak neznalý žen.

„Dotkl jste se mé ruky, ale bráníte se setkání s mým otcem,“ poznamenala.
„Zřejmě jsem…“
„…v pořádku. Nejsem naštvaná. Jen překvapená.“
„Byla to chyba.“

Omluvil jsem se a ruku vrátil ke svému tělu. Komtesa d´Elzzbierppe mě však překvapila. Chytla moji ruku a přiložila ji na hruď. Cítil jsem, jak jí tluče srdce. Myslím, že to moje začalo bít také mnohem rychleji.

„To bychom neměli,“ šeptl jsem.
„Nedělejte hloupého. Musíte přece tušit, že se mi líbíte a já bych…“
„…dost!“ sykl jsem.

Komtesa však moji ruka stále držela.

„Vím, že tohle byste chtěl,“ šeptla mi do ucha a nasměrovala moji ruku do jejího výstřihu.

Bože!

V ten moment jsem nemohl popadnout dech. Mysl se mi zastavila a mé srdce bušilo jako o závod. Věděla, co dělá. Obával jsem se, že mě bude chtít svést. Jak bych se mohl pak podívat Margit do očí? Musím tomu nějak zabránit! Byl jsem však úplně paralyzovaný. Cítil jsem tlukot jejího srdce přes jemnou kůži jejího prsa. Tohle musí přestat!

„Co že jste to chtěl vědět o těch sochách?!“ vyhrkla najednou a mou ruku vytáhla ze svého výstřihu, jako by se nic nestalo.
„No, víte…“
„…ztratil jste řeč!“ řekl pohrdavě.

Co to s ní je? Jako by se změnila. Vůbec jsem jí nepoznával. Její chování bylo najednou úplně jiné.

„Ne!“ dodal jsem si odvahy a vrátil se nohama na zem.

Hrála si se mnou.



„Ano, chtěl jsem vědět, co ty sochy znamenají.“
„Je to prosté,“ vyhrkla. „Jaro, léto, podzim, zima.“
„Aha. Podle výrazu v jejich tvářích bych řekl…“
„Co byste řekl o mé tváři?“

Vážně jí mám říct, co si o ní myslím? Co si myslím o tom chování před chvílí? Ta upřímnost by se mi nemusela vyplatit. Přece jenom existuje jen jediný důvod, proč trávím čas s touhle psychicky nevyrovnanou komtesou, abych se dozvěděl, kde vězní Andrého.

„Myslím, že hledáte spřízněnou duši. Osobu, která vás pochopí. Cítíte se velmi osaměle,“ odvětil jsem.
„To jste poznal z výrazu mé tváře?“
„Ano.“
„Nic o mě nevíte!“ ohradila se a vyrazila uraženě na druhou stranu jezírka.

Tam se zastavila a její zlověstný výraz potvrdil pravdu, kterou jsem jí řekl. Nechtěla to přijmout. Zřejmě jí vadilo, že do ní vidím. Opravdu do ní vidím?

„Myslím, že byste měl odejít!“ vykřikla.
„Omlouvám se.“
„Běžte! Zmizte!“

Rozzuřila se a shýbla se k zemi. Do své dlaně nabrala hrst kamínků a hodila je vzteky po mně. Ani nevím, jak jsem to udělal, ale ani jeden z nich mě nezasáhl. Zastavili se metr přede mnou a po chvilce spadli na zem.

„Jak jste to udělal!“ vykřikla.

Otočil jsem se směrem k ní a pokrčil rameny. „Já nevím.“
„Nevěřím vám!“
„Ale já vám věřil,“ zkusil jsem uklidnit napětí, které mezi námi vzrůstalo.

Komtesa se zarazila. Evidentně jí překvapila moje reakce. Jsem hodný a milý. Věděla, že ona je v tu chvíli, ta zlá. Stál jsem a sledoval její zmatené pohyby rukou. Možná mi chtěla něco říct. A nakonec i řekla.

„Chci vědět, jak jste to udělal!“ vykřikla.

V tu chvíli jsem pocítil zklamání.

„Chci to vědět!“ vykřikla znovu.

Její hněv stoupal. Znovu se shýbla pro hrst kamínků, které po mě hodila. Zřejmě chtěla vědět, jak jsem je dokázal zastavit. Nic takového se už nestalo. Stalo se něco horšího. Kamínky se v polovině jezírka nečekaně zastavily a vrátily se zpátky. Zasáhly komtesu a povalily jí na zem. V první chvíli jsem měl tendenci jí tam nechat, ale nakonec jsem oběhl jezírko a snažil se pomoci.

„Co se to stalo?“ vyhrkla.
„Co si pamatujete?“ zeptal jsem se a snažil jí potlačit vzpomínky na předchozí zážitek.
„Já-já…držel jste mi ruku,“ odpověděla.

Opravdu to zapomněla?

„Proč jsem na zemi?“
„Pomohu vám na nohy, madam,“ řekl jsem a zdvihl ji.

Chtěl jsem ji oklepat prach z šatů, ale vzhledem k tomu, že se nejvíce to byly zaprášené na zadku, nedovolil jsem si to udělat.

„Doprovodím vás do zámku,“ navrhl jsem.
„Moc mě to mrzí,“ pronesla najednou.
„Jak to myslíte?“
„Musím vás zabít,“ vyhrkla najednou a v ruce se jí objevila malá dýka.


Už jsem nestačil uhnout. Stříbrná čepel pronikla do mého těla. Díky své velikosti mi však nezpůsobila vážně zranění, přesto mi nedovolila, abych komtesu d´Elzzbierppe zastavil. Chytl jsem se za bok a klesl na kolena.

„Nedal jsi mi jinou možnost,“ pronesla a vmžiku se jí změnil obličej.

Sakra!

„Kdo jsi?“
„Ylonne Carnivore!“
„Co se stalo s pravou komtesou d´Elzzbierppe?“
„Použila jsem její tělo.“
„Zabilas ji?“
„Prozatím ne!“
„Kdo jsi, jak si to udělala?“
„To není podstatné!“
„Ale pro mě to je podstatné. Takže jsem tehdy před kočárem zachránil tebe?“
„Ne, zachránil jsi skutečnou komtesu d´Elzzbierppe, ale když jsi ji zachránil po druhé, ucítila jsem energii, kterou jsem už dlouho necítila,“ odvětila. „Ou, jak moc lačním po takové energii,“ vzdychla a v následujícím okamžiku se její ruce proměnily v kořeny.

Začaly mě omotávat. Nezmohl jsem se na nic. Snažil jsem se vyvolat svou energii a odolat moci této neznámé ženy, která je zřejmě také čarodějka.

„Než mě zabiješ, řekni mi, proč až dnes? Proč ne, dříve?“
„Dnes jsem pochopila, že madam d´Elzzbierppe nemiluješ. Tvé srdce patří jiné. Tím pádem jsi pro můj plán neužitečný.“
„Jaký to byl plán?“
„To není podstatné!“
„Řekni mi to!“
„Je zbytečné, abys o něm věděl“ ohradila se.
„Jak to že jsi nezastavila kamínky, které se proti tobě obrátily?“ znovu jsem se jí zeptal. „Jsi mocnější a majestátnější než já,“ pochleboval jsem jí.

Chtěl jsem získat její pozornost. To se mi zřejmě podařilo, protože kořeny povolily.

„Nemysli si, že do tebe nevidím!“
„Nerozumím ti.“
„Chceš mě oklamat.“
„Jsi čarodějka a já jsem také čaroděj. Proč, musíme spolu vést tento spor?“
„Tvé úmysly jsou jiné…“
„…chci zachránit svého přítele!“
„Ano, já vím.“
„Kde ho vězní?“
„Proč bych ti to měla říct?“
„Nezaslouží si zemřít.“
„Postavil se proti králi!“
„Jaké jsou tvé úmysly? Pověz, Ylonne.“
„Oh, to znělo tak hezky. Stejně tak jako, když jsi mě oslovil poprvé Melisso.“
„Jsi tak mocná,“ znovu jsem jí pochleboval a to se jí líbilo.

Proměnila se zpět madam d´Elzzbierppe. V ten moment jsem pochopil, že komtesa není mrtvá. Její tělo jen obývá tato čarodějka jako duch.

„Chceš najít své tělo, že?“ zeptal jsem se a věděl, že mám pravdu.

To byl důvod, proč se vtělila do komtesy a chtěla se dostat ke mně blíž. Předpokládala, že jí v tom pomohu, když se do ní zamiluji.

„Jsi chytrý, člověče!“ zasyčela.
„Pomohu ti, když ti pomůžeš mně.“
„Ty?!“
„Když mi prozradíš, kde vězní Andrého, pomohu ti najít tvé tělo.“
„Lidem se nedá věřit.“
„Jsme si podobní.“
„My dva si nejsme vůbec podobní!“

„Dobře, tak nejsme. Přesto se můžeme spojit.“
„Dáš mi své tělo?“
„Tak jsem to nemyslel. Můžeme spolupracovat. Oba něco potřebujeme. Tak proč si vzájemně nepomoci?“

Ssss!

Zasyčela a přistoupila ke mně blíž.

„Zradíš mě a zabiju tě! A zabiju tvou dívku!“
„Víš, kdo to je?“
„Ne, ale věř mi, že to dokážu zjistit. Jsem na tomto světě už hodně dlouho, že to pro mě nebude problém.“
„Vyhrožuješ mi. Měli bychom spolupracovat.“
„Spolupracujeme. Půjdeme najít tvého přítele a poté mi pomůžeš najít mé tělo.“
„Dobře. Uděláme to, jak říkáš,“ pokynul jsem hlavou a zvedl se ze země.

Poté přiložila svou dlaň k ráně, kterou mi způsobila a zahojila ji. S pohledem na můj spokojený výraz, ukázala směrem k zámku.













Kapitola 7



Severní pevnost.


Madam d´Elzzbierppe požádala o kočár, který jí byl do několika minut přistaven. Nastoupili jsme a vozka dostal příkaz, aby vyrazil k Severní pevnosti.

„Myslel jsem si, že tam není,“ pronesl jsem.
„Není ve vězení,“ odvětila.

V jejím hlase zazněl klid. Přesto jsem byl na pozoru. Byla komtesa d´Elzzbierppe, ale s duchem čarodějky Ylonne uvnitř svého těla. Jen tak mohla zjistit Ylonne, kde Andrého vězní. Stále jí ovládala. Možná, kdyby byla silnější, tak by ji čarodějka neovládala. Fyzicky i psychicky měla nad jejím tělem navrch. To samé mohla udělat i se mnou, když jsem jí nabídl pomoc při hledání jejího těla, které je zřejmě ukryté v nějaké hrobce na tajném místě, aby nikdo to tělo nenašel. Ti, co to udělali, moc dobře věděli, co je Ylonne zač.

Mohla udělat to samé s mým tělem, ale z nějakého důvodu se jí to nepodařilo. Nepřiznala to a raději pod pomyslnou hrozbou souhlasila se spoluprací. Musela zjistit, že patřím k Shana. To by zřejmě důvod, proč mi nemohla ublížit. Samozřejmě, že mě mohla zabít, rozsekat mě na kusy a mé končetiny pak rozházet kolem. Neudělala to. Chtěla své tělo a věděla, že já jako Shana budu v tuto chvíli její největší nadějí, jak ho najít. S obyčejným smrtelníkem by svůj čas neztrácela, kromě urozené madam d´Elzzbierppe. Teď chápu, proč její nálady byly tak rozporuplné a nepředvídatelné.

„Když najdeme tvé tělo, necháš komtesu žít?“
„Co ti na ní záleží?!“ vyhrkla.

Už to byla zase Ylonne, ale s obličejem komtesy. Její chování bylo hrubé a nevybíravé. Nikdy jsem se s takovým chováním u ženy nesetkal. To byla další indicie, které mi napovídala, že čarodějka stojí na té druhé straně. Na straně zla.

„Je to hodné děvče, které hledá lásku,“ odvětil jsem.

Madam d´Elzzbierppe – Čarodějka se na mě podívala. Její oči náhle zezelenaly.

„Všechny jsme hledali lásku!“ vyhrkla.
„Řekla jsi to tak laskavě, že bych ti to i věřil,“ zareagoval jsem s úsměvem na tváři.

He?!

Natočila svou hlavu do strany a podívala se na mě zkoumavým pohledem.

„Jsme na místě, madam!“ ozval se zvenčí vozka.

Kočár zastavil.

„Madam?!“ promluvil strážný a nakoukl do kočáru.
„Je zde velitel stráže?“ zeptala se.
„Ano.“
„Ráda bych s ním mluvila.“
„Dobře, zařídím to,“ řekl a mávl paží, aby otevřeli bránu.

Jakmile kočár vjel na nádvoří, strážný vběhl dovnitř a vyhledal velitele stráže, který se zrovna nacházel ve zbrojnici.

„Pane poručíku, je tu madam d´Elzzbierppe.“
„Vážně!“ zareagoval s nadšením.
„Ano.“
„Hned jsem tam.“

Během deseti minut se objevil u kočáru. Komtesa d´Elzzbierppe už stála na kamenné dlažbě.

„Co pro vás mohu udělat, madam?“ zeptal se velitel stráže a hned jí nabídl své rámě.

Mě si vůbec nevšímal. Což mi nevadilo. Věřil jsem, že komtesa ho zpracuje. Jakmile se mu zavěsila na ruku, něco mu pošeptala do ucha. Poručík pyšně pozvedl hlavu a prošel nádvořím do chodby. Věděl jsem, že nás nevede do vězení, protože to bylo opačným směrem. To jsem si pamatoval, když jsme zde kradli zbraně. Zřejmě ho mají schovaného, někde jinde, pomyslel jsem si a postupoval, až na konec chodby. Dveřmi jsme se dostali do další místnosti a poté do další místnosti, kde stála stráž.

„Můžete jít!“ nařídil velitel a vyhnal strážné pryč.

Sám pak odemkl zámek a pozvedl železnou petlici. Dveře se otevřely. U zdi byl připoutaný André. Bosý a na sobě měl jen kalhoty. Do půl těla byl nahý. Břicho měl ovázané fáčem a jeho tělo zdobilo mnoho ran od biče. Měl svěšenou hlavu. Nevnímal nás.

„Můžete nás nechat o samotě, poručíku?“
„Samozřejmě, madam,“ srazil nohy k sobě a odešel.
„Co jste mu řekla?“
„A záleží na tom?!“
„Vlastně ani ne.“

Přistoupil jsem k Andrému a zvedl mu hlavu. Byl vyčerpaný, špinavý a skoro nevěděl o světě.

„André? André? To jsem já, Ettöri!“
„Je na tom hodně špatně,“ poznamenala čarodějka.
„Musíme ho dostat pryč.“
„Takovou dohodu jsme neměli.“
„Cože? Chci ho odsud dostat ven?!“
„Měla jsem tvého přítele jen najít,“ škodolibě se zazubila.
„To myslíš vážně?“
„Mám ti snad připomenout tvá slova?“
„Zkus to!“ vyzval jsem jí.

Čarodějka zopakovala doslova, co jsem řekl: „Když mi prozradíš, kde vězní Andrého, pomohu ti najít tvé tělo.“

„Překrucuješ to. Víš moc dobře, že smyslem toho všechno bylo ho najít a osvobodit.“
„A-ha! O-svo-bodit!“

Ten tón se mi nelíbil.

„Takže mi nepomůžeš?“
„Najdeme mé tělo a vrátíme se pro něj.“
„Ne!“
„Ne?“ udivila se. „Ale měli jsme dohodu.“
„Nemohu ho tady nechat.“
„Ano, můžeš a necháš!“ zavrčela a přiblížila se ke mně.

Chtěla mě ovlivnit, ale nefungovalo to. Znovu zavrčela a podívala se na Andrého. V tu chvíli mi došlo, že mu bude chtít ublížit.

„To nedovolím!“ vyhrkl jsem a neviditelnou silou jsem jí odmrštil na druhou stranu studené místnosti.

Křehké ženské tělo urozené madam d´Elzzbierppe dopadlo na kamennou zeď. Nebýt ducha čarodějky Ylonne určitě by to nepřežila, ale potřebovala její tělo, aby mohla dokončit svůj plán.

„Nevíš, proti komu stojíš, človíčku!“ vyprskla a zvedla se ze země.

Její kosti se začaly uzdravovat. Zlomené ruce se vracely do původního tvaru. Uvnitř jejího tělo praskala žebra, která byla také zlomená. Chvíli se kroutila, než se úplně narovnala. V každém případě byla velmi naštvaná.


„Co ty vůbec víš, čarodějko!“ pronesl jsem a znovu jsem na ní seslal neviditelnou sílu, která jí spoutala.

Dalším kouzlem jsem se jí snažil vyhnat z těla madam d´Elzzbierppe. Zlost jí sršela z očí. Bránila se. Řvala, ale nikdo jí neslyšel, protože jsem už při první útoku na ní, vytvořil kolem nás zvukotěsnou bublinu.

„Ne!“

Křičela. Vzteky se kroutila, ale nebylo jí to nic platné. Ducha čarodějky jsem z lidského těla nakonec vypudil. Jako šedivý mrak zmizel ve spárech kamenné zdi.

„Je po všem!“ pronesl jsem a přiskočil k madam d´Elzzbierppe, abych jí nenechal dopadnout na zem.

Její tělo muselo být zesláblé. Zachytil jsem jí ale včas. Ve stejném okamžiku, kdy jsem jí objal, jsem jí políbil na vlasech. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale bylo mi jí svým způsobem líto. Věděl jsem, že jí musím nechat zmizet vzpomínky na mě a na to, co se stalo v posledních čtrnácti dnech. Odjede domů a bude žít dál svůj život urozené dámy v Elzzbierppe. Položím jí na zem, kde jí najde velitel stráže. Ovšem, až poté, co se probudí ze spánku.


* * *

Kráčel jsem chodbou a v náruči nesl Andrého tělo. Neviditelná síla mi pomáhala odnést jeho tělo do kočáru. Všichni uvnitř pevnosti spali. Byli v katatonickém spánku, které jsem na ně uspávacím kouzlem seslal. A teď jsem si uvědomil, že nepotřebuji žádný medailon, abych mohl používat svou vnitřní energii k ovládání, ničení i tvoření. Nasedl jsem na místo vozky a jedním pohybem ruky otevřel bránu. Stráže před pevností se vylekali, ale ještě před tím, než obrátili své zbraně proti mně, usnuli. Přitáhl jsem opratě k sobě a vyslal signál ke koním, aby vyrazili vpřed.

Kočár se rozjel směrem k domu Aultonových…


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.03.2020, 23:45:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak čáry a kouzla. Na jedné straně nebezpečná čarodějka, která se vtělila do naší komtesy a na druhé mladý hrdina, který dovede používat kouzla (díky tomu že byl Shana, či jak to napsat). Nález přítele i útěk se podařil, jen čarodějka zůstala kdesi ve spárech ve zdi, najde si někde dočasné tělo, které by mohlo být jejím hostitelem? Snad někdo z vojáků, kdo ví? Napínavé čtení namíchané s fantasy žánrem...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Na věky věků
kimberly1995
Zločin a trest ...
aegitalos
Vymítání Ďábla ...
Pavel Vaněk Art
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr