obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915486 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39722 příspěvků, 5762 autorů a 391377 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: 1841 / 1 ::

 autor Rebekka publikováno: 17.03.2020, 17:41  
Co říkáte na scénu Murat vs. Gneus?
 

Den 1.

26. leden 1841

Edtragg, ostrov Edtragg, sever Gon

Monsieur La farge polkl sousto, aby srdečně do nebe vychválil kuchařské umění své hostitelky. Zatím jde vše hladce, pomyslelsi, A to jsem se návštěvy u Eviných rodičů tolik děsil… Ale kdo ví, co ještě přijde. Koutkem oka zabloudil na svou dívku. Eva seděla vedle něj a právě upíjela ze sklenice pomerančové šťávy. Pomerančové šťávy! O té bych si já mohl nechat jen zdát. Rozhlédl se kolem sebe. Bíle omítnutou místnost vyplňovaly prosklené skříňky plny porcelánového a keramického nádobí, bílého, bez jakéhokoli přikrášlení. Jejich řady podle sebe běžely po protilehlých stranách pokoje, za La Fargeovými zády i před jeho očima. Po jeho levici se do dvora otvíralo velké okno, jehož boky lemovaly rudé těžké závěsy, po pravici vedly dvoje dveře. Jedny do kuchyně, druhé, zavřené, do lékařovy ordinace, jíž bylo možno projít ven na chodbu. Mezi dveřmi stály kyvadlové hodiny. To jejich neustálé tikání mi leze na nervy, honilo se hostu hlavou, zblázním se z toho!! Proč já?! Co jsem komu udělal? Proč mi tu všechno musí připomínat, že je tahle rodina bohatší, než bych kdy mohl být já? Neklidně se ošil. Mám chuť ty hodiny rozbít… Ty vysokánské, krásně vyřezané hodiny. Sám mám jen malé kapesní hodinky, které se zpožďují o deset minut. A to mě stály spoustu peněz, šetřil jsem na ně dva roky! Drtil mezi zuby bramboru. Nejlíp udělám, když se na ně přestanu dívat… Obrátil pohled k oknu. Ksakru! Mají závěsy! Nádherné rudé závěsy… Já mám dvě malá okna, jedno ke všemu rozbité. A v kuchyni na stropě plíseň, protože někomu nade mnou protekla voda.
„Ještě něco k pití?“ Z myšlenek ho vyrušil čísi hlas. Vzhlédl. Jeho hostitelka, madame Yanna Mörgdtová, manželka věhlasného lékaře, jíž by nikdo nehádal jak dva dávné porody, tak jejích téměř padesát let, se na něj vlídně usmívala.
Prudce sebou trhl. „Ano, prosím, máte ještě trochu kořalky?“
„Samozřejmě,“ uchopila ladně jeho sklenici a ležérně se nesla do kuchyně. Eva jí není ani trochu podobná, všiml si La farge. Ona má černé vlasy, Eva rezavé, ona má černé oči, Eva hnědé. Zato je ale má milá celý otec.
La Farge se rozhlédl, u stolu s ním seděli Eva, její otec a její bratr s antickým jménem Gneus. Ten se naopak více podobal matce. Na bílém plátěném ubruse stálo pět talířů v různém stádiu plnosti, čtyři sklenice rozličného obsahu, od vody přes šťávu po alkohol různého druhu, dva svícny po třech voskovicích, z nichž vosk ukapával na stříbrný tác, váza s umělou růží, kterou Murat La Farge donesl Evě coby dárek, a velký podnos s dosud nedotčeným moučníkem v podobě koláčků s povidlím. Povidlí… blesklo La Fargeovi hlavou. To jsem taky ještě nikdy neochutnal.
Pomalu dojedli, jen Eva si přidala brambor. Paní Yanna sklidila nepotřebné nádobí a podala La Fargeovi plnou sklenici. Na chvíli zavládlo ticho. To se mi nelíbí, řekl si pro sebe v duchu La Farge. To ticho. Je napjaté, dusivé. Nedá se tu dýchat! Musím je přerušit, musím něco říct… Jenže co? Ze své pozice hosta si nemůžu nic moc dovolit…
Problém za něj vyřešil pán domu. Povstal, pozvedl sklenici a prohlásil: „Připijme si nyní na zdraví mé milované dcery, která letos oslaví třicáté narozeniny!“ Monsieur La Farge rychle vyskočil, uchopil vlastní sklenku a pohotově si se všemi přiťukl.
„A také na krásu a zdatnost mé laskavé hostitelky,“ dodal, než se napil.
Yanna mörgdtová se zapýřila. „Prosím, jen si nabídněte,“ mávla rukou směrem ke koláčkům.
„Děkuji, jsem plný,“ slabě se usmál La Farge, „ale věřím, že budou dokonalé.“
„Aby nebyly!“ odfrkl Gneus a po jednom vztáhl ruku. Atmosféra se zdá se uvolnila, myslel si host. A to se zmýlil. Jen co se ta myšlenka v jeho hlavě ozvala, promluvil opět pán domu:
„Nuže, Murate… Je to již třetí rok, co tu s námi sedíš. Zajímalo by mě, jak to vidíš do budoucna, jaké máš s mou dcerou plány. Myslím svatbu, děti a tak.“
A je to tady, blesklo hostu hlavou.
„Samozřejmě napřed svatbu a potom děti,“ dodala paní Yanna. I vy? Mladý La Farge se po ní překvapeně podíval. Ale aspoň nemluví tak autoritativně jako monsieur Mörgdt, který za napoleonských válek velem oddílu vojenských lékařů a byl zvyklý udílet rozkazy.
„Smím poprosit ještě o trochu vody?“ zachránila La Farge na chvíli Eva.
„Beze všeho,“ usmála se hostitelka a s její sklenicí se vytratila.
„Nedáš si s námi šampaňské?“ optal se pán domu.
„Ne, děkuju.“
„Jsi těhotná?“
„Co-cože?! Ne, jistěže ne!“ ohradila se rezolutně.
Vrátila se její matka a podala jí vodu. „Drahý, pověz své sestře, proč se tvá manželka letos zdržela této návštěvy,“ obrátila se na svého syna.
Gneus si odkašlal. „Ehm… Musel jsem ji omluvit, předevčírem porodila naši dceru…“ rychle sklopil pohled.
„No prosím,“ zamnul si ruce doktor Mörgdt. „I můj mladší potomek neschopný následovat otcovo řemeslo se zmohl na dítě! A moje dcera…“
Eva si tiše povzdechla, posunula si židli blíž ke svému příteli a opřela se o něj. On ji rukou objal kolem ramen. Druhou ruku, kterou měl pod stolem položenou na stehně, zaťal v pěst. Otázkami o dětech mě Evini rodiče mučí od první návštěvy zde před dvěma lety, a to jsem s ní byl jen pár měsíců. Během následujících návštěv se jejich naléhání jen znásobilo. I Eva mě otravuje. Já ale děti nechci!
„Mrzí mě to…“ špitla žena. „Otcovo chování.“
„Nápodobně.“ Uchopil sklenici a na ex ji vypil. Vydrž to, napomínal se, za chvíli budeš moct odejít a bude zas na pár měsíců klid… Pak k němu jako by z dálky připlul doktorův jízlivý hlas:
„Miluješ ji vůbec? Miluješ vůbec mou Evu?“
Nasupeně vzhlédl. „Co to má být za otázku? Samozřejmě, proč bych s ní jinak…“
„Ale není to vidět,“ zvýšil hlas doktor. „Vždyť jak se k ní chováš?“
„Prosím? La Farge zalapal po dechu. „Jak můžete vědět, jak se k ní chovám, když jsme tady třikrát do roka?“
„Vidím to! Co jsi jí dal k narozeninám? Pitomou umělou růži! Pche!“
„Papá, prosím, svoje problémy si vyřešíme sami…“ unaveně pronesla žena.
„To je vidět,“ ušklíbl se pán domu. „Je ti třicet, když bylo tvé matce tolik, už jsme měli dvě děti! I tvůj mladší bratr má dceru! Jenom ten tvůj není ničeho schopný! Ale jestli vám to snad nejde, jestli jsou nějaké… potíže…“
Tak tohle už je opravdu příliš. „Tak dost, tohle nemíním poslouchat! Odcházím!“ oznámil, zprudka vstal a rázoval ke dveřím. Ovládl se dost na to, aby dokázal vlídně poděkovat paní Yanně za pozvání a báječnou večeři, ale pak popadl sako a kabát a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Spěšně se oblékl a za chůze si ještě vázal vázanku. Pitomec jeden, myslel si v duchu, vůbec nic o mě neví. Že prý Evu nemiluju! Zavrtěl hlavou. Bezděky zalovil v kapse kabátu. Vždy u sebe nosil plnicí pero a kus papíru, ale když nyní útržek vytáhl, překvapeně shledal, že už je popsaný. Čtyřmi veršíky.

„Král je jako tyran krutý
A my jsme jeho otroci,
Jež on stiskem pevné ruky
Mučí, rdousí za nocí.“

„MURATE FELIXI LA FARGI!!“ Vzhlédl a spatřil gnea Mörgdta, který rázoval chodbou jeho směrem, vypadaje neobyčejně sveřepě. „co tě to sakra napadlo, ty si v klidu odejdeš a Evu tam necháš na pospas otci? Promiň, ale v tom případě si ode mě jako od jejího bratra nic jinýho nezasloužíš!“ S tím do La Farge zprudka strčil. Musí mít pořádný vztek… proběhlo muži hlavou, ale neměl čas víc se tím zaobírat, neboť okamžitě pocítil, jak klesá směrem dozadu. Instinktivně hmátl po nejbližší dostupné věci, která by ho mohla zachránit a zbrzdit jeho pád. To se mu stalo osudným. Aniž by si jej pořádně prohlédl, narazila jeho ruka na staré barokní zábradlí, nejspíš vyrobené z ebenu. Jeho prsty se obtočily kolem a na poslední chvíli se zapřely do objektu, aby mladý básník uhnul ze své trajektorie a dopadl na zem. Srdce mu bilo jako splašené a adrenalin potlačil i bolest z utrženého zranění. Na chvíli.
„Ufff!“ ulevil si a okamžitě se dal do inventury své újmy. Zády jsem narazil do zdi, ale nemám vyražený dech a brzy to přejde, beztoho to není nic proti osudu, jenž by mne byl bezpochyby čekal, kdybych se zřítil z těch schodů, které jsem za sebou měl, když do mě ten idiot strčil! Nezraněný ale nejsem… Pohlédl na ruku, kterou se chytil zábradlí. Nevšiml si ostrého zakončení, které se mu teď zarývalo do dlaně. Z několik centimetrů dlouhé rány se okamžitě vyřinuly kapky temné krve.
„Promiň!“ dolehl k němu vyděšený hlas gnea, jenž si teprve nyní zdá se uvědomil schody a následky, které by pád z nich mohl přinést. La farge vyskočil, přiložil zraněnou dlaň ke rtům a druhou rukou do svého společníka nakvašeně vrazil.
„Sakra, gnee!“ vyjel na něj. „Rád bych viděl, jak by ses zachoval ty na mém místě! Promiň, ale nepotřebuju poslouchat, jak se mi tvůj otec vysmívá, že nemůžu mít děti! Nic o mě neví!“ Pravda je, že děti nechci, ne nemůžu mít. Nejsem tak finančně zaopatřený, abych si mohl dovolit zplodit dítě. Snažím se možná chodit upravený, ale kabát mám starý, boty taky a vlasy si češu prsty, o hřebenu se mi ani nesnilo! Nemůžu si koupit ani pitomý cylindr! Taky dlužím nájem už skoro za tři měsíce, mám kde bydlet jen díky laskavosti bytné, nemůžu ve své současné situaci přivést na svět dítě! Vždyť mi dělá problém živit i mého vlčáka!
„Nemyslím, že se ti vysmíval,“ namítl pomalu gneus. „Jenom chce vnoučata…“
Muratu La Fargeovi zablýsklo v očích. „Tak mu je udělej ty, ty na to máš peníze!“ zasyčel. Ukázal rozmáchlým gestem ke dveřím bytu. „Já se tam nevrátím. Rozhodně ne teď a ještě se rozmyslím, jestli za těch pár měsíců, až bude mít narozeniny někdo další od vás. Nebude nám s evou kazit vztah.“
„A kazí ten vztah teď on, nebo ty?“
„Neprovokuj!“ pohodil La Farge vzpurně hlavou, načež si odhrnul tmavě kaštanové kadeře z obličeje. „Mimochodem,“ dodal náhle změněným tónem a sáhl do kapsy, „mám tu novou básničku, namnožíš ji?“
„Jasně, jako vždycky,“ pousmál se Gneus. „Takže zase přátelé?“
„Zase přátelé,“ souhlasil unaveně on. „Asi by ses tam měl vrátit, než sem tvůj otec vtrhne sám a uvidí nás.“
„Jo,“ přitakal a pomalu se otočil.

Měl bych se tam vrátit? To by asi nebylo nejlepší, přemítal Murat cestou domů. Jen bych přilil olej do již mohutnými plameny šlehajícího ohně. Eva to pochopí. Musí to přece pochopit! Nebo ne? Dá mi sbohem, protože jsem tak hrubě odešel? O čem to tu vůbec přemýšlím? Vždyť náš vztah navzdory neustálým výpadům jejího otce funguje!
La Farge se zastavil. Navzdory neustálým výpadům jejího otce… Ta slova mu ozvěnou zněla v hlavě. Výpadům jejího otce… jejího otce… Útočí snad na mě, protože doufá, že pak Evu nechám být? Nebo že Eva nechá být mne? A s tím souvisí další otázka – dosáhne toho někdy? Ať už je to jakkoli, Eva toho není součástí. Je to boj pouze mezi námi. Hned zítra k ní půjdu a omluvím se. A koupím jí pořádný dárek. V tomhle měl její otec pravdu. Pitomá umělá růže. Ale co jsem měl dělat? Uprostřed zimy opravdový růže nerostou a já skoro na nic nemám peníze. Nebudu ale na Evě šetřit.
Tu se v něm ozval jiný hlas: No jo, ale aby to nebrala jako úplatek…
Murat jej rychle zaplašil a znova se dal do pohybu. Velmi obezřetného pohybu, protože ulice místy pokrýval zrádný kluzký led. Proto se raději přidržoval pouličních lamp, nerovnoměrně rozesetých ulicemi, blikajících do šerého zimního večera. La Farge se pod jednou z nich zastavil a vylovil kapesní hodinky. Tři čtvrtě na sedm. To není zas tak pozdě. Ale doma čeká Merci… Přidal do kroku. Vál mrazivý vítr, velice nepříjemně šlehal mladého muže přes tváře. Ruce ho zábly i přes vlněné rukavice. Ani se nedivím, jsou dost tenké, zabručel v duchu. Snad se mi nepodaří za tu krátkou cestu domů nastydnout, vždyť bydlím jen několik ulic od Evy… Jenomže na druhou stranu… Postranních úzkých uliček se tu křižují tucty, a tam to fouká pořádně. Raději ještě zrychlím.
Nebylo lehké snažit se kráčet rychle (místy La Farge dokonce popoběhl) a současně dávat pozor na cestu. Dvakrát uklouzl tak, že málem upadl. Nakonec jsem to ale zvládl bez újmy, pomyslel si spokojeně, když krátce po sedmé hodině večerní dorazil k bráně svého bydliště. Měl pronajatý malý byt v činžovním domě ve středu města. Prokřehlými prsty zápolil s vrchními knoflíky kabátu a saka, aby se dostal ke klíčům v kapsičce vesty. Na režném provázku visely tři. Jeden použil hned u brány, spěšně prošel větrným prostranstvím a druhým klíčem odemkl vchodové dveře. Vstoupil. Nalevo i napravo od něj se táhly chodby osvětlené petrolejovými lampičkami a končily zatáčkou, levá mizela vlevo, pravá vpravo. Před mužem stoupaly do patra kamenné masivní schody, jež se v nízko položeném mezipatře také rozbíhaly dvěma směry.
La farge zdolal dva nizoučké široké schůdky a zamířil doleva. Jeho kroky se ozvěnou nesly starou budovou. Když zkřehlými prsty vybíral správný klíč, řinčení kovu o kov znělo jako učiněný hluk. Zastavil se u druhých dveří a přiložil prsty ke klíčové dírce. Mimoděk tajil dech. Natahoval uši, ale nic neslyšel, žádné štěkání vítající pána. Třeba spí, řekl si a učinil rutinní pohyb, aby klíč zasunul dovnitř, ale téměř okamžitě se zarazil. Aniž by klíčem otočil, dveře se daly do pohybu. Zvolna se otvíraly a odhalily úzkou chodbičku jeho bytu. Zalapal po dechu. Pak z rámu dveří cosi vypadlo. Se zazvoněním to přistálo La Fargeovi u nohou. Poodstoupil. V mihotavé záři petrolejky na protější stěně se ta věc matně kovově zaleskla. Dřepl si a uchopil ji mezi prsty.
Byla to ulomená západka.
Co to má znamenat? To se ke mně někdo vloupal? To musel být zklamaný, usoudil. Nevlastním nic, co by stálo za to ukrást. Teda kromě… Potlačil výkřik. Ach ne! Merci! Zapřel se o rám dveří, aby vstal, a obezřetně překročil dlouhým krokem práh bytu. Kradl se chodbou dál. Když míjel dveře toalety, pootevřel je a nahlédl dovnitř. Pak pokračoval do hlavní místnosti. Zastavil se a užasle si prohlížel nepořádek. Ano, někdo tu bezpochyby byl, a zdá se, že něco hledal. Zásuvka stolu byla vytažená, po zemi se válely La Fargeovy básně, postel byla rozházená. Vedle lůžka ležel na boku velký černý pes. „Merci!“ vykřikl básník a přiskočil k němu. Merci! To ne… zaúpěl v duchu. Ruka se mu třásla, když zabořil prsty do husté srsti a jemně zvíře hladil. Jeho hruď se zvedala a klesala pravidelným dechem. La Farge vydechl úlevou, po čtyřech se odšoural do rohu místnosti a opřel se o stěnu. Zavřel oči. Uklidni se… klid, všechno je v pořádku, Merci je v pořádku… Srdce předávkované adrenalinem mu bilo jako splašené. Na chvíli nevnímal nic než jeho údery. Buch! Buch! Buch! Buch! Pak k jeho uším dolehl jiný zvuk. Poznal jej okamžitě. Kroky! Tak tu přece někdo je! Ale neodhalen neodejde, za Merciho se pomstím! Odhodlaně vyskočil na nohy a vzhlédl, v očích mu svitlo hněvivé světýlko. Zareagoval ale příliš pozdě. Čtyři vojáci stáli kolem něho jako neprostupná hradba lidských těl a tvářili se neproniknutelně a sveřepě.
„Murat La Farge?“ optal se jeden z nich neutrálně.
„Ano.“
„Půjdete s námi, monsieur. Jste zatčen za brojení proti králi a podněcování ke vzpouře.“
Tak oni mi dávají za vinu, že v minulém týdnu ta hrstka odvážlivců sebrala odvahu, přepadla vojáky hlídající brány, sebrala jim zbraně a pak během dvou dnů zlikvidovala asi tři tucty členů královské gardy, která na ně byla poslána? Dokonce prý zranili samotného plukovníka místní policie, Vincenta Alaina, kterého král ustanovil hlavním správcem města a má ho ve veliké oblibě, pročež se o něm šeptá, že je králův levoboček. Tohle že jsem zavinil já? Je pravda, že většina z těch povstalců četla mé básně a smýšlela velmi podobně jako já, ale…
Tok jeho myšlenek přerušil voják, který mu svazoval ruce. Když si to La Farge uvědomil, zprudka ho nakopl, zbavil se provazu a vrhl se na nejbližšího nepřítele. Kdyby ho zatkli za jiných okolností, možná by se jim nebránil, ale to, co udělali jeho vlčákovi, Murata La Farge dopálilo. Nevěděl, kde v sobě vzal sílu, ale kuráž vzdorovat bezpochyby měl na svědomí vypitý alkohol, kterého koneckonců nebylo docela málo.
Byl ale sám a byl zraněný. Boj netrval dlouho. Na rozdíl od odvety. Silní gardisté ho strhli na zem a začali surově kopat. Mladý muž si sice pohotově chránil hlavu, ale nejedna z ran ho trefila do břicha. Pak schytal kopanec takový, že narazil do zdi za sebou. Před očima se mu rozlila černá tma. Zdá se mi to, nebo hluk vojáků slábne? Jako by se vzdalovali… Ano, třeba odcházejí, odcházejí a nechají mě na pokoji… Vtom se ho zmocnily čísi paže. Tak neodešli… neodešli…
Pak La Farge ztratil vědomí.


 celkové hodnocení autora: 75.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.03.2020, 17:41:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé a napínavé vyprávění (s dostatkem detailů), které se od návštěvy a oslav narozenin hrdinovy milé proměnil (po hádce a odchodu domů) v zatčení gardisty, kteří na něj zřejmě doma již čekali. Jsem zvědavý na pokračování... Pozor na práci šotků Překlepníčků, ať už jde u vlastních jmen (a příjmení) viz malá a velká písmena.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 17.03.2020, 20:39:45  
   Šíma: P.S. Gneus je přeci bratrem Evy, takže ji brání a zastává se jí. Není proto divu, že vyjel na Murata a měl chuť mu jednu vrazit. Já se mu nedivím. Ale nakonec přeci jen zůstali přáteli, což je docela uvěřitelné... Oba měli společný zájem - dobro pro Evu. To, že otec Evy na Murata stále dorážel bylo nejspíš "neomluvitelné", proto Murat odešel a Gneus jen reagoval na nastalou situaci. Tolik můj názor.
 ze dne 17.03.2020, 18:09:21  
   Rebekka: Co říkáte na scénu Murat vs. Gneus?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
S láskou - Ďábl...
Nat Danielová
Říkej mi Barone...
Brujo616
obr
obr obr obr
obr

Sprostý koktající piáno
guru
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr