obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391727 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: PSANEC KOLT alias DENY FLEET - 1 ::

 autor Danny J publikováno: 17.04.2020, 22:57  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



Rumon Hicks.


Ten večer jsem začal pracovat pro madam Betty jako řidič a ochranka v jedné osobě. Nebylo to nic, co bych nezvládl. Společnost, která sem přijížděla z mnoha koutů, patřila pravděpodobně mezi smetánku okolních států. Motel Sirens totiž nebyl jen obyčejným motelem, jeho prostory ukrývali nezákonnou hernu. Ten večer mě zaujal jen jeden muž. Jmenoval se Rumon Hicks. Když jsem stál u dveří do herny, bavil se s nějakým Texasanem o svém novém podniku v Clarksville. Zaslechl jsem jen, že to bude mnohem větší, než je zdejší herna. Co by to znamenalo pro tento podnik?

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Simon, který procházel kolem.
„Pozoruji lidi a snažím se neposlouchat jejich rozhovory,“ odvětil jsem.
„Jo, někdy se baví o neuvěřených kravinách.“
„Co je ten Hicks zač?“
„Proč tě zajímá zrovna on?!“
„Možná jsem zaslechl něco, co jsem neměl.“

Simon zvedl bradu a ukázal do chodby.

„Co jsi slyšel?“ naléhal Simon.
„Mluvil o svém novém podniku v Clarksville.“
„A co je na tom divného?“
„Chce postavit hernu jako je tahle. A zřejmě mnohem větší.“
„Proto se Hicks sešel s Betty předevčírem,“ pozvedl Simon svůj prst a všechny souvislosti s Hicksovou návštěvou mu dávaly smysl.

Jen jsem pokrčil rameny, protože předevčírem jsem byl ještě někde jinde.

„Dávej na něho pozor a já jdu za Betty. Možná by měla vědět, že Rumon Hicks se snaží přetáhnout naše stálé hosty do svého podniku,“ řekl Simon a poklepal mě po ramenou.

Skoro to vypadalo, že jsem udělal dobře, že jsem mu to řekl. Myslet si mohu, co chci. Oni to tu vedou a co se stane dál, neovlivním. Chyba. Myslet si, že bych nemohl jisté události změnit.


* * *

Vrátil jsem se do herny a sledoval pracháče, jak se baví. Vše bylo v klidu, až do chvíle, než se jeden týpek začal navážet do dlouhovlasé barmanky.

„Jsi tu sama?“ spustil jako první.
„Pracuji zde,“ odvětila Kenna.
„No, já jsem z Ashland City,“ pochlubil se.
„Tam to neznám.“
„Počkal bych na tebe a mohla bys jet se mnou.“
„Ne, děkuji.“
„Ne, jako odpověď neberu, holka.“
„Jinou odpověď pro vás nemám, pane,“ odbyla ho a začala se věnovat jinému zákazníkovi.

Chlápek se však nenechal odbýt a vyrazil za ní. Odstrčil nezdvořile muže, který stál u baru a snažil se na sebe upozornit. To se mu povedlo, protože muž, do kterého strčil, si to líbit nenechal.

„Máš nějaký problém?!“
„Odpal!“
„Tak brzdi mladej!“ ohradil se muž s šátkem kolem krku.

Už byl připravený se s ním poprat, když se objevil Simon a vstoupil mezi ně.

„Jestli se chcete rvát, běžte ven!“ řekl přísně a ukázal ke dveřím.

Eh!

Mladík mávl rukou a odešel. Muž se šátkem pokynul hlavou a vrátil se zpátky k baru. Kenna mu přinesla pití, které předtím požadoval.

„Děkuji,“ muž poděkoval a napil se.

Večerní klidná atmosféra byla po chvilce znovu narušena otravným mladíkem.

Bum!

Pěstí srazil muže s šátkem k zemi. Několikrát do něho kopl a řval u toho nějaké nesmysly. Simon okamžitě přiskočil na pomoc, ale zastavil ho dlouhán, který seděl před barem u stolu. Nastavil mu nohu a Simon upadl na zem. Vše jsem viděl, takže jsem chtěl zasáhnout, ale objevil se najednou Hicks a požádal mě, abych mu něco vysvětlil. V tu chvíli jsem pochopil, že dlouhán, byl jeho člověk. Využil situace, aby zjistit, jak je na tom Betty se svou ochrankou.

„Vybral jste si špatný den,“ odsekl jsem a Hickse odstrčil.

Žuch!

Rumon Hicks zaletěl mezi židle. Ostatní hned zpozorněli, co se děje.

„Sakra!“ dlouhán se zvedl ze židle a zaútočil na mě svým nožem.

Odzbrojil jsem ho během vteřiny. Nůž upadl na zem a hned po něm se skácel k zemi i dlouhán. Proti úderu mé levačky neměl šanci. Mladík přiskočil ke Kenně a držel v ruce nůž.

„Klídek, chlape, jinak tak zrzka zemře!“ pohrozil.

Zastavil jsem se. Simon se pomalu zvedl ze země a jeho ruka sahala na pistoli, kterou měl v pouzdře.

„Ani na to nemysli!“ ozval se mladík a nožem začal šermovat kolem jejího krku.
„Uděláš jí něco a vykuchám tě zaživa!“ pohrozil jsem.
„Jsem dost rychlej, abych ho zastřelil,“ šeptl Simon, který stál vedle mě.
„Nechci, abyste zasáhl Kennu.“
„Okej.“
„Uděláme to jinak.“
„A jak?“

Udělal jsem krok vpřed.

„Hele, řekni, co chceš a můžeš jít,“ ukázal jsem rukou ke dveřím.
„Zase další bouchač, který mě vyhazuje!“
„Přišel jsi snad, abys někomu ublížil?“
„Chtěl jsem jí pozvat na rande,“ odpověděl.

Lehce jsem kývl a Kenna pochopila, že musí odvést jeho pozornost. Natočila se k němu.

„Možná, kdybyste tak nenaléhal a choval se jako gentleman,“ promluvila najednou.
„Vážně?!“ udivil se.

Ruka mu s nožem sjela níž. Opatrně aniž by jí zranil. Nechtěl jí ublížit. Použil ji jen jako svůj štít.

Bang!

V rychlosti jsem vytáhl kolt a zasáhl mladíka do ramene. Kenna vložila svůj loket pod útočníkovu ruku s nožem a zabránila mu tak, aby jí ublížil. Jakmile mladík couvl do strany, Simon ho dalším výstřelem složil k zemi.

„Co se to tu děje?!“ vykřikla madam Betty a prodrala se mezi všemi těmi kolemstojícími u baru.
„Už je po všem,“ odvětil Simon.
„Vysvětlí mi někdo, co se tady stalo?“
„Jistě,“ kývl Simon a ve stručnosti vysvětlil své šéfové, co se tady stalo.

Jakmile si to Betty vyslechla, nařídila, aby všechny tři vyhodili z jejího podniku.

„Zklamal jste mě, pane Hicksi“! pronesla na jeho adresu, když ho Simon vyváděl ven.

Dlouhána jsem táhnul po zemi já. Stejně tak mladíka, který jako jediný tento incident nepřežil. Hicksův řidič na Simonův příkaz naložil mrtvého kluka do vozu. Zkusil protestovat, ale Simon mu vysvětlil, že to byla Hicksova vina, tak ať se o tělo postará.

„Nevidíme se naposledy!“ pohrozil Hicks a nasedl do vozu.

Madam Betty přistoupila k jeho vozu a pozvedla pravé obočí.

„Jestli vás tu ještě uvidím, domů se nevrátíte!“ vycenila zuby a odešla od jeho vozu.

Dlouhán se pomalu probíral. Seděl v zadu a mlčel. Ani nedutal. Možná to bylo tím, že měl rozbitý obličej. Je také možné, že přišel o nějaké zuby. Rozhodně při pohledu na mě odvrátil obličej stranou.


* * *

Vypadalo to, že je po všem. Madam Betty proházela kolem Simona, když se najednou objevila v okénku dveří monstrózního Roveru zbraň.

„Pozor!“ vykřikl jsem, ale už bylo pozdě.

Bang!

Zazněl výstřel a madam Betty padala i se Simonem k zemi.

„Parchante!“ vyštěkl jsem směrem k vozu a dvakrát vystřelil.

Bang! Bang!

Jedna kulka prolétla kolem Hicksovy hlavy, ta druhá však zasáhla cíl. Krev se rozprskla všude kolem. Řidič zrovna přicházel k vozu, když se střelba odehrála.

„Já nechci zemřít!“ vykřikl a zvedl ruce nad hlavu.
„Nasedni do vozu a zmiz odsud!“ vykřikl jsem a ještě jednou pro výstrahu vystřelil.

Poté jsem vrátil zbraň do pouzdra a vyrazil k madam Betty, která se zvedala ze země.

„Nosím speciální korzet,“ pronesla.

A ten jí zachránil život.


* * *

Jakmile vůz odjel do Clarksville, vrátili jsme se zpátky do herny. Pat Darkins a Harold Crowner si nemohli vynachválit ochranku, která proti útočníkům zasáhla.

„Lidé ze Springfieldu?“ šeptl jsem směrem k Simonovi.

Simon jen kývl. Víc neřekl. Jen ukázal, abych šel zpět do herny. Mrkl okem a já pochopil, že jsem se dnešní večer ukázal v tom nejlepším světle, v jakém jsem se ukázat mohl.












Kapitola 4



Cesta do Cedar Hill.


O dva dny později jsem dostal za úkol zavést jeden balíček do Cedar Hillu a předat ho člověku, který se jmenuje Tom Kelly. Neptal jsem se, co v něm je. Měl jsem pocit, že mi to ani madam Betty nebude chtít říct. Jen mi kladla na srdce, abych ho za žádnou cenu nepředával Bucku Kellymu, i když bude tvrdit, že jeho bratr Tom o tom ví.

„Nikdo jiný to do ruky dostat nesmí!“ dodala madam Betty.

Simon mě doprovodil ke vznášedlu, které mi bylo pro tento úkol zapůjčeno. Červený Chevrolet TurboMax.

„Nikomu nevěř. Ty lidi neznáš,“ dodal.

Řekl snad něco, co bych nevěděl? Samozřejmě, že ne. Nejsem žádný zelenáč, který by věřil každému, kdo bude milý. Lidé si už dávno mezi sebou nevěří. Často poukazují na to, že doba je zlá, ale pravděpodobně zapomněli, že tu dobu vytvořili oni. Mnohdy ti samí tomu napomohli svým chováním. Lidi se jen tak nezmění. To jsem věděl už před tím, než jsem si dal k Rangerům. Co mi však nedošlo, že i oni jsou řízeni lidmi, kterým je blaho lidí u prdele.

„Nedělám to poprvé,“ poznamenal jsem a vyrazil do Cedar Hillu.

Simon se zazubil a odešel. Neznal mě. Nevěděl, čeho všeho jsem schopný. Ačkoliv už viděl, že si dokážu poradit, zatím nepoznal, jak moc dokážu být nebezpečný. To byl také důvod, proč jsem se stal nájemným zabijákem. Byl jsem v tom dobrý.


* * *

Červené vznášedlo se vzneslo nad čtyřicátou devátou, směrem k Springfieldu. Provoz na této silnici byl poměrně hustý. Měl jsem to štěstí, že jsem zahlédl Airtruck a dokonce i GoRollera, kterého jsem neviděl už nějakou dobu. Zase jsem si mohl vychutnat ten pocit letu.

Uběhlo hodně týdnů, co jsem naposledy létal ve vznášedle, pomyslel jsem si.

„Tak jdeme na to!“ povzbudil jsem se a zařadil se za letící GoRollery, kteří směřovali jako já po čtyřicáté deváté.

Na několika úsecích se objevovaly policejní drony, které hlídaly bezpečnost provozu. Nevšímal jsem si jich a snažil se dodržovat přiměřenou rychlost.


* * *

Springfield.


Přibližně 2 kilometry za městem jsem si všiml, že se mě drží jeden GoRoller, kterého jsem si všiml na odstavném parkovišti pět kilometrů před Springfieldem. Měl na kapotě velkou sevřenou pěst. Myslím, že to bych nemohl přehlédnout.

Uvidíme, co jsi zač a proč jdeš po mně, pomyslel jsem si a ubral rychlost.

Jedno modré vznášedlo prolétlo kolem. GoRoller však také zpomalil.

„Tak už je jasné, že se o mě zajímáš, procedil jsem mezi zuby a přidal na rychlosti.


Přidal jsem, ale ne moc, aby nepoznal, že o něm už vím. Přede mnou bylo jen modré vznášedlo. GoRoller si udržoval dostatečnou vzdálenost. Zřejmě to bylo tím, že nechtěl, abych věděl, kdo je uvnitř. Už teď jsem věděl, že tam sedí dvě osoby. Co jsem však nevěděl, proč si vybrali mě? Bylo to díky tomu balíčku, nebo se jim líbil Chevrolet TurboMax? V každém případě jsem je chtěl setřást. To se podvedlo ve chvíli, kdy se objevil GoRoller tmavě zelené barvy. Hned za ním bylo vznášedlo, které mělo poměrně velkou rychlost. Nechal jsem ho předjet a vmáčkl se mezi něho a zelený GoRoller. Moji pronásledovatelé to nečekali a zaváhali. Teď věděli, že mě na nějakou dobu ztratili, protože, kdyby vybočili z leteckého koridoru, upoutali by na sebe pozornost policejních dronů, a to určitě nechtěli.

„Musíte se ještě hodně učit,“ pronesl jsem a vyrazil spokojeně na místo určení.


* * *

Cedar Hill.


Zaparkoval jsem na místě k tomu určeném. Vystoupil jsem a vyrazil k taxíku, který stál u modrého sloupu.

„Klub Western World,“ oslovil jsem řidiče.
„Je to noční klub, pane,“ ozval se jako by mě chtěl upozornit, že budou mít ještě zavřeno.
„V pořádku. Mám tam schůzku,“ prozradil jsem a posadil se pohodlně do zadního sedadla.
„Bratři Kellyové?“
„Prosím jeďte, ať to stihnu,“ vybídl jsem ho.

Řidič pokynul hlavou a vyrazil do klubu Western World.

Proč bych mu měl říkat, s kým mám schůzku, že?



* * *

Klub Western World.


Taxík zastavil před vchodem. Nápis WESTERN WORLD byl zhasnutý.

„Říkal jsem, že mají zavřeno,“ otočil se řidič ke mně.

Zaplatil jsem mu kreditkou, kterou jsem přiložil na jeho zařízení a s poděkováním opustil jeho vůz.

Podivín, pomyslel si řidič a vrátil se na silnici.

Vůz se zařadil mezi ostatní vozidla a zmizel v dálce.

„Tak jsem tady,“ špitl jsem a přistoupil ke zvonku.

Crr!

V první moment bylo ticho. Pak se ozval hlas zevnitř.

„Máme zavřeno!“
„Mám zde schůzku.“
„Kdo jste?“
„Deny Fleet.“
„S kým máte schůzku?“
„Tom Kelly.“
„A kdo vás posílá?“
„Mohl byste otevřít?“

Muž na druhé straně se na okamžik odmlčel a pak bylo slyšet zámek, jak odemyká. Dveře se otevřely. V nich se objevil mohutný chlap v kožené bundě.

„Spokojen?“ zavrčel.
„Jistě.“
„Kdo vás posílá?“
„Madam Betty. Mám pro pana Kellyho balíček.“
„Tak mi ho dejte!“
„No, to nemohu.“
„A to proč?“
„Musím ho dát přímo jemu.“
„Jsem tu já!“

Řekl odhodlaně, jako bych měl dostat strach a balíček mu předat. Spletl se a uvědomil si to o několik vteřin později, když jsem se otočil s úmyslem odejít.

„Zavolám, pana Kellyho,“ spustil.
„Dobře,“ otočil jsem se ke dveřím a byl připraven vejít.
„Ale dovnitř…“

Vřžt! Džuch!

Využil jsem bodyguardovy nepozornosti a přimáčkl ho ke stěně. Poté mu nastavil nohu. Sesunul se k zemi.

„Nepřišel jsem si s vámi povídat, mám zde práci!“ vyhrkl jsem a prošel kolem něho.

V ten okamžik se tam objevil jiným muž a mířil na mě zbraní.

„Víme, kdo jste, pane Fleete!“ pronesl muž a ukázal k otevřeným dveřím. „Prosím!“
„Jistě,“ kývl jsem a vyrazil.

V místnosti seděli u stolu dva muži. Jeden z nich počítal peníze. Druhý se po mě podíval.

„Co vás přivádí, kovboji?“
„Mám tu balíček pro pana Kellyho.“
„Tak to máte štěstí, kurýre, já jsem Kelly.“
„Tom Kelly?“

Chtěl jsem si být jistý.

„Jsem jeho bratr Buck, ale můžete to dát klidně mně,“ natahoval ruku.
„Omlouvám se, ale to nepůjde!“ odmítl jsem.

Jeho ruka se vrátila zpět.

„To mě mrzí, ale nemohu jinak,“ sykl a hlavou pokynul směrem k muži, který stál za mnou.

Ten se po mě natáhl, ale já se jeho ruce vyhnul. Muž proti mně namířil svou zbraň.

Džt!

Srazil jsem mu jí rychlým pohybem do strany a druhou rukou jsem ho uzemnil. Muž dopadl na zem a nehýbal se.

Oh!

Zaregistroval jsem citoslovce udivení.

„Co jste kurva zač?!“ vyhrkl Buck Kelly.
„Sám jste to řekl, kurýr!“
„Hm,“ sykl a vstal od stolu.

Druhý muž přestal počítat peníze a vyčkával, co Buck Kelly udělá.

„Zavolám bratrovi,“ pronesl a vytáhl z kapsy moderní telcon.
„Dobře, počkám,“ pokynul jsem hlavou a mrkl na něho.

Buck Kelly se zaksichtil, ale neřekl nic. Do svého telcnu oznámil bratrovi, že dorazil jeho balíček. Tom Kelly přišel během dvou minut. Překvapilo mě to.

„To byl nějaký test?“ zeptal jsem se.
„Madam Betty má dobré muže kolem sebe,“ dodal Buck Kelly a odešel k baru. „Dáte si drink?“
„Až předám balíček,“ odvětil jsem.

Vzzt!

V otevřených dveřích se objevil Tom Kelly. Byl o něco starší než jeho bratr Buck, ale rozhodně si byli podobní. Těžko by někdo z nich zapřel, že jsou bratři.

„Pan Fleet?“ promluvil.
„Ano.“
„Něco prý pro mě máte.“
„Ano, tady,“ sundal jsem batoh z ramene a předal mu ho.
„Díval jste se dovnitř?“
„Ne. Nezajímá mě obsah.“
„Dobře, pojďte si dát se mnou drink,“ vybídl mě k baru.

Přikývl jsem a vyrazil s ním k baru. Dali jsme si whisky. Jak jinak.

„Jste nový muž madam Betty?“ zeptal se.
„Ano.“
„Hodil byste se mi.“
„Nabízíte mi místo?“
„Jestli byste měl zájem. Vypadáte jako kovboj a sem byste se hodil.“
„Škoda, že mám smlouvu s madam Betty.“
„Tak to má Betty dobrý vkus na muže.“
„Hm.“

Pozvedl jsem druhou skleničku whisky a nechal hnědavý mok vtéct do svých úst.

„Všiml jsem si, že vznášedla nesmí do města,“ pronesl jsem a vrátil skleničku barmanovi, kterého dělal teď Buck Kelly.
„Ještě jednu?“ zeptal se.
„Ne. Už půjdu.“
„K té vaší otázce, pane Fleete. Ano, zakázali jsme to. Přece jenom chceme město ponechat v původním duchu. Nejsem zastáncem současného moderního pokroku. Mám rád tmavší barvy a ta pestrobarevnost mi připadá jako velký kýč.“
„Žádné stroje? Androidi?“
„Jen jako výpomocná síla.“
„Chápu.“
„Myslím, že ano, když se na vás tak podívám.“
„Asi to bude tím, že jsem starší generace,“ dodal jsem a zvedl se od baru.
„Rád jsem vás poznal, pane Fleete!“

Tom Kelly kývl a podal mi ruku.

„Anebo vám mohu říkat, Kolte?!“

Setkali jsme se pohledem. On se pousmál a já pochopil, že Tom Kelly ví, kdo doopravdy jsem.

„Kdysi mi tak říkali,“ špitl jsem a pustil jeho ruku.
„Minulosti se jen tak nezbavíte. Mnohdy nás jméno předchází a lidé si nás váží, anebo se nás bojí. Jak je to teď u vás, pane Fleete?“
„Kolt je pryč,“ odvětil jsem a vyrazil ke dveřím.
„Kdybyste ho někdy potkal, tak mu vyřiďte, že bych pro něj měl práci.“

Jen jsem pokynul hlavou a opustil jsem klub. Jaké bylo však překvapení, když u mě přibrzdila černá limuzína.

„Pan Kelly, říkal, že vás má odvést kam budete potřebovat,“ ozval se řidič.
„Na kraji města je parkoviště pro vznášedla,“ pronesl jsem a nastoupil do vozu.


Černá limuzína se rozjela.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.04.2020, 22:56:52 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování sci-fi westernu, dá-li se to tak říci. Líbí se mi styl vyprávění.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 19.04.2020, 12:12:58  
   Danny J: Ahoj,

děkuji za komentík. I když to moc lidi nečtou, Kolt je má oblíbená postava.

D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
Prosím lásko, n...
J.K
Omadš 3 + 4
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr